ECLI:CZ:NS:2020:25.CDO.4084.2019.1
sp. zn. 25 Cdo 4084/2019-286
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobců: a) R. B. , narozený XY, bytem XY, b) D. D. , narozená XY, bytem XY, oba zastoupeni Mgr. Janou Gavlasovou, advokátkou se sídlem Západní 449, Chýně, proti žalovanému: A. K. , narozený XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Mgr. Jiřím Drobečkem, advokátem se sídlem Štefánikova 4083/14, Hodonín, o ochranu osobnosti, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 6 C 418/2015, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 9. 2017, č. j. 70 Co 50/2017-211, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Každý ze žalobců je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1 694 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám JUDr. Mgr. Jiřího Drobečka, advokáta.
Odůvodnění:
Okresní soud v Hodoníně rozsudkem ze dne 10. 10. 2016, č. j. 6 C 418/2015-170, zamítl žalobu, kterou se žalobci a) a b) domáhali, aby žalovaný uveřejnil na vlastní náklady v deníku XY a v jeho internetové podobě www. XY omluvu ve znění: „ Omluva panu R. B. a paní D. D. Dne 9. 9. 2015 byl v deníku XY a v jeho internetové verzi www. XY uveřejněn mnou poskytnutý rozhovor, v němž jsem tvrdil, že pan R. B. ovládá a ovlivňuje fotbalové rozhodčí prostřednictvím své manželky, paní D. D., která je zcela pod jeho vlivem, že neposlušné a neloajální rozhodčí zesměšňuje, že rozhoduje o tom, kdo bude vyřazen z listiny rozhodčích, což jsem doložil příkladem a tvrdil jsem, že pan R. B. osobně nařídil, aby čtvrtí rozhodčí měli při utkání u sebe mobilní telefony, aby mohl do průběhu zápasu zasahovat. Jedná se o nepravdy, pomluvy a překrucování skutečnosti. Za své výroky se paní D. D. a panu R. B. omlouvám. A. K. “ (výrok I), zamítl žalobu, kterou se žalobci a) a b) domáhali, aby žalovaný uveřejnil na vlastní náklady formou tiskového prohlášení omluvu tohoto znění: „ Omluva panu R. B. a paní D. D. Dne 9. 9. 2015 byl v deníku XY a v jeho internetové verzi www. XY uveřejněn mnou poskytnutý rozhovor, v němž jsem tvrdil, že pan R. B, ovládá a ovlivňuje fotbalové rozhodčí prostřednictvím své manželky, paní D. D., která je zcela pod jeho vlivem, že neposlušné a neloajální rozhodčí zesměšňuje, že rozhoduje o tom, kdo bude vyřazen z listiny rozhodčích, což jsem doložil příkladem a tvrdil jsem, že pan R. B. osobně nařídil, aby čtvrtí rozhodčí měli při utkání u sebe mobilní telefony, aby mohl do průběhu zápasu zasahovat. Jedná se o nepravdy, pomluvy a překrucování skutečnosti. V reportáži, která byla Českou televizí vysílána dne XY v pořadu XY pod názvem XY, jsem se připojil k výrokům o tom, že pan R. B. ovládá a ovlivňuje fotbalové rozhodčí, nepohodlné veřejně dehonestuje, vydírá a zesměšňuje a že prostřednictvím paní D. D., kterou ovládá, ovlivňuje rozhodčí i veškeré zápasy. Za své výroky se paní D. D. a panu R. B. omlouvám. A. K. “; toto tiskové prohlášení měl žalovaný zaslat na své náklady periodiku www. XY, deníku XY a jeho internetové podobě www. XY (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu ke státu a mezi účastníky řízení (výroky III a IV). Soud prvního stupně zkoumal výroky žalovaného z hlediska jejich charakteru a dospěl k závěru, že výrok žalovaného, že žalobce a) ovlivňuje fotbalové rozhodčí prostřednictvím své manželky a že neloajální rozhodčí zesměšňuje, je kombinací skutkových tvrzení a hodnotících soudů, zatímco výroky žalovaného o tom, že žalobce a) rozhoduje o tom, kdo bude vyřazen z listiny rozhodčích a že žalobce a) osobně nařídil, aby čtvrtí rozhodčí měli u sebe při zápasech mobilní telefony, jsou skutkovými tvrzeními. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že skutková tvrzení žalovaného jsou pravdivá, tedy že žalobce a) rozhodoval o tom, kdo bude vyřazen z listiny rozhodčích a rovněž o povinnosti čtvrtých rozhodčích mít u sebe mobilní telefony, aby žalobce a) mohl zasahovat do průběhu utkání, i že žalobkyně b) je silně ovlivňována svým manželem, žalobcem a). Soud zkoumal obsah a formu výroků žalovaného a měl za to, že formulace žalovaného byly přiměřené, kultivované a nijak nevybočující z mezí obecně uznávaných pravidel slušnosti. Vzal rovněž v úvahu, že oba žalobci byli v době pronesení předmětných výroků osobami veřejně činnými a obzvlášť v situaci, kdy byli nejen profesními, ale i životními partnery, museli počítat se zvýšenou mírou kritiky. Oba žalobci museli s ohledem na své počínání a postavení očekávat veřejnou kritiku. Soud tak dospěl k závěru, že jednání žalovaného bylo akceptovatelným projevem kritiky osob veřejně činných a žalobu zamítl, neboť uzavřel, že žalovaný nezasáhl neoprávněně do osobnostních práv žalobce a) ani do osobnostních práv žalobkyně b).
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 6. 9. 2017, č. j. 70 Co 50/2017-211, k odvolání žalobců potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II (výrok I), změnil ho ve výrocích III a IV týkajících se náhrady nákladů řízení státu a mezi účastníky (výroky II a III) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok IV). Odvolací soud rozhodl shodně se soudem prvního stupně, že žalovaný svými výroky neoprávněně nezasáhl do osobnostních práv žalobců, do jejich soukromí a lidské důstojnosti. Právo na ochranu osobnosti žalobců musí být při kolizi se svobodou projevu žalovaného posuzováno v souvislosti se svou funkcí ve společnosti a v souladu se zásadou proporcionality, musí být v rovnováze s ostatními základními právy a Ústavou chráněnými svobodami. S ohledem na skutečnost, že žalobce a) a b) lze považovat za osoby veřejného zájmu, zastávající vysoké funkce v XY, soud nenalezl v projednávané věci důvody, které by měly upřednostňovat ochranu osobnostních práv žalobců před svobodou projevu žalovaného. V souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva posoudil povahu předmětných výroků s ohledem na jejich celkový tón a okolnosti případu a rozhodl tak, že žalobu, kterou se žalobci domáhali po žalovaném omluvy za jeho výroky, zamítl.
Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadli žalobci dovoláním, jehož přípustnost spatřují v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného i procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud jednak odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a jednak v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Konkrétně se jedná o 1) otázku věrohodnosti svědků, kteří současně čelí žalobám na ochranu osobnosti, které souvisejí s projednávanou věcí, 2) otázku, zda v případě, kdy soudy zastávají stanovisko, že nelze žalovanému odepřít právo na výslech svědků, kteří čelí souběžně žalobám na ochranu osobnosti, se jedná o překážku řízení ve smyslu ustanovení §109 odst. 2 písm. c) či dokonce ustanovení §109 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a zda by tak řízení nemělo být přerušeno do doby, než bude ve věci žalob na ochranu osobnosti pravomocně rozhodnuto, 3) otázku věrohodnosti svědků, kteří se negativně vůči žalobci veřejně vymezili v médiích a 4) otázku, zda má být vedeno dokazování a hodnocení důkazů ke všem výrokům, které jsou žalobou označeny. Odvolací soud se podle dovolatelů při rozhodování projednávané věci odchýlil od právního názoru vyjádřeného v judikatuře dovolacího soudu, např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 21 Cdo 5272/2007, v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2007, sp. zn. 21 Cdo 2906/2006, ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2797/2008, ze dne 25. 5. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2305/2009, ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 33 Cdo 4792/2010, ze dne 14. 11. 2007, sp. zn. 30 Cdo 332/2007, ze dne 28. 8. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4669/2010, a dalších. Žalobci v dovolání poukazují na to, že odvolací soud nesprávně hodnotil důkazy, nesprávně použil procesní předpisy a pravidla pro hodnocení důkazů, nesprávně rozlišil skutková tvrzení, hodnotové soudy a případně hybridní výroky, nesprávně vyhodnotil, do kterých osobnostních práv výroky míří, nesprávně aplikoval test proporcionality, čímž dospěl ke zcela nesprávnému závěru, že citované výroky nebyly způsobilé zasáhnout do osobnostních práv žalobců, a žaloba tak není důvodná. Jako dovolací důvod dovolatelé uvádí nesprávné právní posouzení věci. Dovolatelé proto navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, popř. aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že žalobci formulované otázky již v rozhodovací praxi byly vyřešeny a odvolací soud se neodchýlil od judikaturní praxe dovolacího soudu. Své závěry opřel o konkrétní judikaturu jak Nejvyššího soudu, tak i zejména Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení před dovolacím soudem.
Nejvyšší soud ve věci rozhoduje podruhé, když jeho usnesení ze dne 22. 8. 2018, sp. zn. 30 Cdo 766/2018, kterým odmítl dovolání žalobců pro vady a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení, zrušil Ústavní soud nálezem ze dne 11. 11. 2019, sp. zn. I. ÚS 3712/18. Podle jeho názoru rozhodnutí Nejvyššího soudu neobstojí vedle stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16. Ačkoliv dovolání bylo kvalitativně hraniční, z pohledu Ústavního soudu zákonným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti alespoň základním (tj. minimálním) způsobem dostálo. Uzavřel, že v projednávané věci dovolací soud nesprávně odmítl dovolání stěžovatelů pro vadu spočívající v nevymezení důvodu splnění předpokladů přípustnosti dovolání dle §241a odst. 2 o. s. ř., přičemž tímto odepřel stěžovatelům právo na soudní ochranu a přístup k soudu v rozporu s požadavky vyplývajícími z čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Nejvyšší soud po opětovném posouzení dovolání, jsa vázán závěrem Ústavního soudu, že dovolání obsahuje zákonné náležitosti, dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., a proto se zabýval jeho přípustností.
Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění samotného hodnocení důkazů soudem, opírajícího se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. Námitky proti zjištěnému skutkovému stavu či proti hodnocení důkazů nejsou předmětem dovolacího přezkumu a ani nezakládají přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolateli namítaná judikatura, podle níž bylo možné podat dovolání také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, není pro posouzení přípustnosti dovolání v projednávané věci případná, neboť odpovídá právní úpravě občanského soudního řádu před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. účinným od 1. 1. 2013. Jinak řečeno, od účinnosti této novely v judikátech uvedený dovolací důvod přípustnost dovolání nezakládá, což dopadá na první a třetí otázku položenou dovolateli, neboť jimi napadali závěry odvolacího soudu týkající se posouzení věrohodnosti svědků, vedení dokazování a hodnocení důkazů.
Ani námitka, že odvolací soud měl řízení přerušit podle §109 odst. 2 písm. c) či §109 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přípustnost dovolání nezakládá. Podle §109 odst. 1 písm. b) o. s. ř. soud řízení přeruší, jestliže rozhodnutí závisí na otázce, kterou není v tomto řízení oprávněn řešit. V ustanovení §109 odst. 1 jsou pod písmeny a) až d) vyjmenovány případy, kdy soud musí přerušit řízení, jestliže se v řízení vyskytla otázka, která dočasně brání jeho pokračování. Otázkami, které jako předběžné (§135 odst. 1 o. s. ř.) soud nesmí podle §109 odst. 1 písm. b) o. s. ř. sám řešit, jsou jednak otázky, kdy úprava rozhodování soudu o určitém právním vztahu obsahově vylučuje možnost řešit rozhodující otázky v jiném řízení (např. neplatnost rozvázání pracovního poměru, nezákonnost stávky a jiné). Dalším případem pak jsou otázky, kdy povinnost soudu řízení přerušit vyplývá přímo ze zákona (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1957/2014). Otázka pravdivosti tvrzení svědků není otázkou, kterou by nemohl soud řešit v tomto řízení, ani přímo ze zákona povinnost přerušit řízení nevyplývá, tudíž se odvolací soud od rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil. V případě fakultativního přerušení řízení je rozhodovací praxe Nejvyššího soudu obecně ustálená v tom smyslu, že ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Postup podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. záleží vždy na individuální situaci a na úvaze soudu, kterou by dovolací soud mohl zpochybnit, jen pokud by byla zjevně nepřiměřená (zejména pokud by soud o přerušení řízení rozhodoval na základě skutečností, které jsou zjevně irelevantní; srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 572/2014). Hlavní důvod pro přerušení řízení spočívá v hospodárnosti řízení, tj. aby stejná otázka nebyla posuzována nadbytečně dvakrát (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1868/2014). Není věcí soudu v dovolacím řízení, které se připouští jen pro významné právní otázky, aby v konkrétních věcech zkoumal úvahu, zda z hlediska hospodárnosti bylo namístě řízení přerušit či nikoliv (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 572/2014). Pokud by dovolací soud přehodnocoval v rámci přezkumu konečného rozhodnutí ve věci závěr nižších soudů, že k fakultativnímu přerušení řízení nebyl důvod, byl by zcela popřen smysl tohoto institutu. Ani druhá dovolateli položená právní otázka proto nemůže založit přípustnost dovolání.
O tom, které důkazy budou provedeny, rozhoduje soud (§120 odst. 1 věta první o. s. ř.). Rozsah provedeného dokazování je dán hmotněprávními normami a tvrzeními, jejichž pravdivost je třeba dokazovat a která jsou významná pro rozhodnutí soudu.
Předpokladem odpovědnosti za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby je existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení, nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě. Tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi takovým zásahem a dotčením osobnostní sféry fyzické osoby. Neoprávněným zásahem je zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem, tj. s právním řádem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2016, sp. zn 30 Cdo 464/2016).
Občanskoprávní ochrana osobnosti navazující na ústavněprávní zakotvení ochrany osobnosti v čl. 10 usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod, („dále též jen Listina“) přitom bez dalšího neustupuje ani právu na svobodu projevu a právu na informace chráněným čl. 17 Listiny (k tomu viz např. nález Ústavního soudu ze dne 9. 2. 1998, sp. zn. IV. ÚS 154/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu sv. 10, C. H. Beck, str. 113, nález Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2005, sp. zn. IV. ÚS 146/04, či nález Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2020, sp. zn. III. ÚS 2300/18). Při střetu základního práva na informace s právem na ochranu osobnosti a soukromého života je vždy věcí soudů, aby s přihlédnutím k okolnostem každého jednotlivého případu pečlivě zvážily, zda jednomu právu nebyla nedůvodně dána přednost před právem druhým. Je proto třeba, aby na základě konkrétních okolností daného případu zvážily, zda výrok dosahuje takové intenzity, že zasahuje do práva na ochranu osobnosti dané osoby, či je situaci přiměřený, tedy zda v daném případě preferovat právo na ochranu cti a dobré pověsti dotčené osoby nebo upřednostnit právo na svobodu projevu a šíření informací (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1914/2018, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2016, sp. zn. 30 Cdo 464/2016).
Při zkoumání přiměřenosti konkrétního výroku je pak třeba v prvé řadě odlišit, zda se jedná o skutkové tvrzení, nebo hodnotící (hodnotový) soud, neboť podmínky kladené na přípustnost každé z těchto kategorií se liší. Skutkové tvrzení se opírá o fakt, objektivně existující realitu, která je zjistitelná pomocí dokazování, pravdivost tvrzení je tedy ověřitelná. V zásadě platí, že uveřejnění pravdivé informace nezasahuje do práva na ochranu osobnosti, pokud tento údaj není podán tak, že zkresluje skutečnost, či není natolik intimní, že by odporoval právu na ochranu soukromí a lidské důstojnosti. Hodnotící soud naopak vyjadřuje subjektivní názor svého autora, který k danému faktu zaujímá určitý postoj tak, že jej hodnotí z hlediska správnosti a přijatelnosti, a to na základě vlastních (subjektivních) kritérií. Hodnotící soud proto nelze jakkoli dokazovat, je však nutné zkoumat, zda se zakládá na pravdivé informaci, zda forma jeho veřejné prezentace je přiměřená a zda zásah do osobnostních práv je nevyhnutelným průvodním jevem výkonu kritiky, tzn. zda primárním cílem kritiky není hanobení a zneuctění dané osoby (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1914/2018, či dále též rozsudek téhož soudu ze dne 29. 8. 2019, sp. zn. 25 Cdo 3423/2018, či usnesení ze dne 21. 1. 2019, sp. zn. 25 Cdo 4162/2018). U výroků, které v sobě kombinují skutkový základ i prvek hodnocení (tzv. hybridní výroky či hodnotové soudy se skutkovým základem) je nezbytné určit, do jaké míry mají tyto hybridní výroky skutkový základ a zda nejsou tyto výroky vzhledem k prokázanému skutkovému základu přehnané, přičemž je nezbytné vzít v úvahu jejich celkový tón i okolnosti případu (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2005, sp. zn. I. ÚS 453/04 , a ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. I. ÚS 750/15, a judikatura Evropského soudu pro lidská práva v nich citovaná).
Z dovoláním napadeného rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud při svém rozhodování z uvedených zásad vycházel. V souladu s judikaturou Ústavního soudu, Nejvyššího soudu i Evropského soudu pro lidská práva rozčlenil výrok na skutková tvrzení, hodnotové soudy a tzv. hybridní výroky či hodnotové soudy se skutkovým základem. Ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, která odvolací soud pro své rozhodnutí ve věci převzal a která nejsou a nemohou být předmětem dovolacího přezkumu, vyplývá, že pravdivost skutkových tvrzení a skutkového základu hybridních výroků byla v řízení prokázána. Odvolací soud i soud prvního stupně, na jehož rozhodnutí odvolací soud odkazuje, přesvědčivě odůvodnily svůj závěr, že se výroky žalovaného v části, ve kterých byly hodnotícími soudy, zakládaly na pravdivé informaci a forma jejich veřejné prezentace byla přiměřená.
V daném případě byla předmětem dokazování především pravdivost výroků žalovaného, tj. jeho skutkových tvrzení, popřípadě skutkového základu hodnotových soudů, za něž se domáhali žalobci omluvy. Provedené dokazování dostatečně postihlo i okolnosti, za nichž byly výroky proneseny, a to způsobem postačujícím pro posouzení důvodnosti uplatněného nároku. Z judikatury citované dovolateli nevyplývá, že by soudy byly povinny vést dokazování nad uvedený rámec. Přípustnost dovolání tedy nezakládá ani čtvrtá otázka formulovaná dovolateli.
Přípustnost dovolání nezakládají ani námitky směřující proti provedenému testu proporcionality. Při řešení kolize mezi svobodou projevu a právem na ochranu osobnosti vyšel odvolací soud z hledisek definovaných v nálezu Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2051/14, když hodnotil povahu, obsah a formu výroků, postavení kritizované osoby, zda se výrok dotýká soukromé či veřejné sféry kritizovaného, chování kritizované osoby, kdo výrok pronáší, a kdy tak učiní. Své závěry opět přesvědčivě odůvodnil a dovolací soud nemá pochybnosti o ústavní konformitě napadeného rozhodnutí. Lze připomenout, že ochrany osobnosti se mohou samozřejmě domáhat i politici a ostatní veřejně činné osoby; měřítka posouzení skutkových tvrzení a hodnotících soudů jsou však v jejich případech mnohem měkčí ve prospěch původců těchto výroků. Je to dáno skutečností, že osoba vstoupivší na veřejnou scénu musí počítat s tím, že jakožto osoba veřejně známá bude pod drobnohledem veřejnosti, která se zajímá o její jak profesní, tak i soukromý život, a současně jej hodnotí, zvláště jedná-li se o osobu, která spravuje veřejné záležitosti. Soudy je proto obecně volen benevolentnější přístup k posouzení meze přípustnosti uveřejnění informací soukromé povahy a hodnocení jejího jednání právě proto, že jsou na tyto osoby kladeny náročnější požadavky. Veřejnost je oprávněna být o těchto osobách informována pro možnost posouzení způsobilosti jak odborné, tak morální, zastávat a náležitě obstarávat věci veřejné. Prezentace těchto údajů a jejich případná kritika však musí souviset s veřejnou činností, kterou daná osoba vykonává. Lze proto konstatovat, že hranice přijatelné kritiky jsou adekvátně širší u politiků než u soukromé osoby. Konečně je třeba uvést, že za osoby veřejného zájmu se podle Nejvyššího soudu považují nejen osoby přímo veřejně činné, ale i osoby, které se nominálně neřadí mezi politiky, ale vstupují do obchodních či jiných kontaktů s osobami, které se v politice oficiálně angažují (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2006, sp. zn. 30 Cdo 2796/2005). Také podle Ústavního soudu jsou věcí veřejnou „veškeré agendy státních institucí, jakož i činnost osob působících ve veřejném životě … a dále vše, co na sebe upoutává veřejnou pozornost“ (nález Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2051/14). Lze souhlasit s odvolacím soudem, že kopaná a fotbalová politika bezesporu patří mezi věci veřejné, tj. mezi oblasti, jež na sebe poutají mimořádně silnou pozornost. Odvolací soud správně přihlédl i k postavení obou žalobců zastávajících v době zveřejnění výroků vrcholné funkce místopředsedy XY a předsedkyně komise XY.
Zbývající námitky mají charakter nesouhlasu se skutkovými závěry. Dovolatelé na odlišném skutkovém stavu budují své vlastní od odvolacího soudu odlišné právní posouzení a uplatňují tím jiný než přípustný dovolací důvod podle §241a o. s. ř., podle něhož lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Námitky proti zjištěnému skutkovému stavu nejsou předmětem dovolacího přezkumu a ani nezakládají přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání v části směřující proti rozhodnutí o nákladech řízení není vzhledem k §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
Jelikož dovolací soud neshledal dovolání přípustným, nezabýval se dovolateli namítanými vadami řízení (srov. §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaný má právo na náhradu nákladů, které sestávají z odměny advokáta ve výši 2500 Kč podle §1 odst. 2, §6 odst. 1, §7 bodu 5, §9 odst. 3 písm. d) a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání), a z náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč podle §2 odst. 1 a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., zvýšeno o 21% náhradu daně z přidané hodnoty podle §137 odst. 3 o. s. ř., celkem tedy 3 388 Kč. S ohledem na skutečnost, že žalobci v řízení o ochranu osobnosti nemají postavení nerozlučných společníků, neboť každý z nich v řízení uplatňuje ochranu vlastního osobnostního práva, rozhodl dovolací soud o náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu ke každému ze žalobců zvlášť, a to tak, že každý ze žalobců je povinen žalovanému na náhradě nákladů řízení zaplatit částku 1 694 Kč, která představuje polovinu ze soudem vypočtených nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 7. 2020
JUDr. Robert Waltr
podepsáno JUDr. Petrem Vojtkem
za nepřítomného předsedu senátu