ECLI:CZ:NS:2020:25.CDO.518.2020.1
sp. zn. 25 Cdo 518/2020-538
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Hany Tiché a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně: Š. H., narozená XY, bytem XY, zastoupená Mgr. Janem Špačkem, advokátem se sídlem Dobrovského 1303/13, 170 00 Praha 7, proti žalovanému: O. K., narozený XY, bytem XY, zastoupený Mgr. Michalem Trkalem, advokátem se sídlem Plzeňská 168/27, 150 00 Praha 5, o 134 210 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 1 C 186/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 8. 2019, č. j. 11 Co 202/2018-469, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů dovolacího řízení 6 486 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta Mgr. Jana Špačka.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Lounech rozsudkem ze dne 16. 3. 2018, č. j. 1 C 186/2015-412, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 61 290 Kč s příslušenstvím, zamítl žalobu co do zaplacení dalších 61 290 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Vyšel ze zjištění, že dne 8. 6. 2014 došlo k dopravní nehodě, při níž právní předchůdce žalovaného, jeho otec O. K., vjel na kole z vedlejší silnice do křižovatky, aniž respektoval dopravní značení „Dej přednost v jízdě“, čímž vytvořil náhlou a neočekávanou překážku v jízdě žalobkyni projíždějící křižovatkou po hlavní silnici povolenou rychlostí na motocyklu. O. K. na následky dopravní nehody zemřel (usnesením Okresního soudu v Lounech ze dne 2. 3. 2015, č. j. 35 D 517/2014-197, nabyl veškeré dědictví žalovaný, přihlášená pohledávka žalobkyně nebyla do pasiv dědictví zahrnuta), žalobkyně utrpěla vážná zranění s trvalými následky a došlo k poškození jejího motocyklu a motocyklistického vybavení. V tomto řízení žalobkyně uplatňuje nárok na náhradu škody na motocyklu v částce 94 300 Kč a na motocyklistickém vybavení v částce 28 280 Kč s příslušenstvím. Soud po právní stránce uzavřel, že O. K. porušil povinnost podle §22 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, a podle §2910 a 2911 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále též jen „o. z.“) odpovídá za vzniklou škodu. Současně dovodil spoluúčast žalobkyně na vzniku škody v rozsahu 50 %, neboť jela (byť povolenou) rychlostí nepřiměřenou situaci v místě, kde měla omezený rozhled a mohla předvídat pohyb dalších účastníků silničního provozu.
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 1. 8. 2019, č. j. 11 Co 202/2018-469, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé jen tak, že zamítl žalobu ohledně zaplacení úroku z prodlení z částky 61 290 Kč za dobu od 3. 3. 2015 do 31. 7. 2015, jinak jej potvrdil, v zamítavém výroku jej změnil tak, že uložil žalovanému zaplatit žalobkyni dalších 36 774 Kč s příslušenstvím, jinak jej potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Poté, co částečně zopakoval dokazování, se odvolací soud ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně ohledně průběhu nehodového děje, i s právním posouzením odpovědnosti právního předchůdce žalovaného za vzniklou újmu. Ohledně míry spoluúčasti žalobkyně na nehodě však dovodil, že je sice dána, neboť místem nehody v minulosti několikrát projížděla, musela vědět o špatných rozhledových podmínkách, a přesto rychlost jízdy těmto okolnostem nepřizpůsobila, avšak na celkovém vzniku škody se podílela pouze v rozsahu 20 %, když hlavní příčinou škody, bez níž by škoda nevznikla, bylo nedání přednosti v jízdě cyklistou.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání, v němž s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 583/2001, 25 Cdo 3982/2018, 22 Cdo 1825/2019, namítá odklon od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ohledně posouzení rozporu mezi dvěma znaleckými posudky, které vedle sebe neobstojí, ačkoliv vycházejí ze stejné situace. Dovolatel polemizuje s jednotlivými závěry posudku znalce Ing. Rozlivky, který podle něj vykazuje značné vady a neobstojí vedle jím předloženého posudku Ing. Kouřila. Domnívá se, že soudy měly v daném případě přikročit k zadání revizního znaleckého posudku. Nesprávné posouzení hmotněprávní otázky nedání přednosti v jízdě dovolatel spatřuje v rozporu s rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 593/2007, 2 T 71/97, 3 Tdo 1615/2005, 7 Tz 66/2001 a Pls 7/65, a v závěru, že nehodu zavinil jeho otec. Rozhodnutí odvolacího soudu také považuje za nepřezkoumatelné ohledně míry spoluúčasti žalobkyně na vzniklé škodě. Navrhl proto zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Z obsahu dovolání se podává, že rozsudek odvolacího soudu napadá dovolatel jako celek, tedy i v částech, jimiž mu bylo vyhověno (byla-li žaloba zamítnuta ohledně úroku z prodlení a rozsudek soudu prvního stupně v zamítavé části potvrzen), proto není v těchto částech dovolání subjektivně přípustné [§243b, 218 písm. b) o. s. ř.].
V řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků, odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z nich charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat samostatně, a to bez ohledu na to, že tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále jen „Soubor“, C 2236, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3238/2013, nebo rozsudek ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2245/2017, publikovaný pod č. 7/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „Sbírka“). Tyto judikatorní závěry jsou použitelné i po změně §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. provedené s účinností od 30. 9. 2017 zákonem č. 296/2017 Sb. V projednávané věci bylo žalobě vyhověno v částce 98 064 Kč s příslušenstvím, jež se skládá ze dvou nároků se samostatným skutkovým základem, a to nároku na náklady vynaložené na opravu motocyklu ve výši 75 440 Kč a nároku na náhradu za zničené motocyklistické vybavení v částce 22 624 Kč, jež však nepřevyšuje limit stanovený v §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přičemž nejde o vztah ze spotřebitelské smlouvy ani o pracovněprávní nárok. Proto dovolání, jež směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž tomuto nároku vyhověl, není podle citovaného ustanovení přípustné.
Odvolacímu soudu vytýká dovolatel především nesprávné hodnocení provedených důkazů, neboť za situace, kdy soud měl k dispozici dva znalecké posudky s rozdílnými závěry, přiklonil se k jednomu z nich, aniž by provedl navržený důkaz revizním znaleckým posudkem. V podstatě se dovolatel domáhá přezkumu skutkových závěrů, z nichž vychází napadené rozhodnutí, přičemž nesprávnost právního posouzení odvozuje nikoliv z mylné aplikace práva, ale z tohoto, že po právní stránce byl posouzen skutkový stav, s nímž nesouhlasí. Je nutno zdůraznit, že samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sbírky, včetně tam obsaženého odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96); na nesprávnost hodnocení důkazů totiž lze usuzovat jen ze způsobu, jakým soud hodnocení důkazů provedl, a to jen polemikou se správností skutkových zjištění soudu, tj. prostřednictvím dovolacího důvodu, který dovolatel od 1. 1. 2013 k dispozici nemá (viz ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.). Odkazy dovolatele na jím citovanou judikaturu nejsou případné, neboť v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 583/2001 bylo dovoláním napadené rozhodnutí vydáno před 1. 1. 2013, tedy za účinnosti občanského soudního řádu před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., kdy nedostatky skutkových zjištění byly přípustným dovolacím důvodem a v dalších dvou rozhodnutích (sp. zn. 25 Cdo 3982/2018 a 22 Cdo 1825/2019) dovolací soud uzavřel, že dovolání není přípustné mimo jiné i proto, že směřuje proti skutkovým závěrům soudů nižších stupňů.
Dovolatel se mýlí v tom, že v případě rozpornosti závěrů dvou znaleckých posudků o stejné otázce je povinností soudu nechat vypracovat revizní znalecký posudek. Má-li totiž soud při rozhodování k dispozici dva znalecké posudky s rozdílnými závěry, musí je zhodnotit v tom smyslu, který z nich a z jakých důvodů vezme za podklad svého rozhodnutí a z jakých důvodů nevychází ze závěru druhého znaleckého posudku; pro tuto úvahu je třeba vyslechnout oba znalce. Jestliže by ani takto nebylo možné odstranit rozpory v závěrech znaleckých posudků, je třeba dát tyto závěry přezkoumat jiným znalcem, vědeckým ústavem nebo jinou institucí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4543/2014). Jinými slovy, o přezkoumání dvou vzájemně rozporných znaleckých posudků dalším (revizním) znaleckým posudkem, lze rozhodnout jen tehdy, neodstraní-li tento rozpor soud sám po slyšení obou znalců (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4562/2010, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2214/2010). Právě k tomu v projednávané věci došlo, neboť soud prvního stupně po výslechu obou znalců (Ing. Rozlivky i Ing. Kouřila) vzal za podklad svého rozhodnutí znalecký posudek Ing. Rozlivky a přesvědčivě vysvětlil z jakých důvodů; odvolací soud se pak s těmito skutkovými závěry ztotožnil. Soudy nižších stupňů se tak od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlily.
Odvolací soud postavil své rozhodnutí na závěru, že hlavní příčinou dopravní nehody bylo nedání přednosti v jízdě cyklistou O. K. žalobkyni jedoucí po hlavní silnici, neboť svou jízdou jí vytvořil náhlou a nečekanou překážku. Judikatura je obecně ustálena v závěru, že při střetu vozidel je nedání přednosti v jízdě řidičem vyjíždějícím z vedlejší komunikace třeba považovat za podstatnou příčinu dopravní nehody; jednání řidiče jedoucího po hlavní komunikaci lze za podstatnou příčinu nehody považovat v případě, že svou povahou (nebezpečností) je srovnatelné či významnější, než nedání přednosti v jízdě. Tak je tomu zejména, jestliže řidič přijíždějící po hlavní silnici překročí výrazně povolenou či přiměřenou rychlost (srov. např. rozsudek Nejvyššího ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. 25 Cdo 551/2013, Soubor C 13866, ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1097/2014, Soubor C 14505, ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 25 Cdo 553/2014, Soubor C 15615, či usnesení téhož soudu ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 5 Tdo 1173/2004, uveřejněné pod č. 45/2005 Sbírky – trestní část). Byť se tato rozhodnutí týkají střetu motorových vozidel, lze z nich vycházet i v projednávané věci, neboť i cyklista je účastníkem silničního provozu a platí pro něj dopravní předpisy, jež v daném případě porušil a právě tím celou situaci vyvolal. Odkazy dovolatele na rozhodnutí Nejvyššího soudu nejsou případné, neboť jsou založeny na jiném skutkovém základě, jenž se odlišuje od projednávané věci především v chování účastníků dopravní nehody jedoucích po hlavní komunikaci, kdy došlo přinejmenším k výraznému překročení povolené rychlosti, ale byly dány i jiné okolnosti (např. alkohol apod.). Oproti tomu žalobkyně jela povolenou rychlostí, jež však nebyla zcela přiměřená daným okolnostem (což odvolací soud zohlednil v míře její spoluúčasti na vzniklé škodě), přičemž se však nejednalo o způsob jízdy, který by byl svou nebezpečností srovnatelný s nedáním přednosti v jízdě. Odvolacímu soudu tak nelze vytýkat nesprávnost právních závěrů, neboť aplikoval odpovídající ustanovení zákona na zjištěný skutkový stav, správně je vyložil a přiléhavě zdůvodnil. Proto ani dovolatelem uplatněná námitka týkající se právního posouzení přednosti v jízdě odvolacím soudem není způsobilá založit přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
Namítá-li dovolatel nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí ohledně míry spoluúčasti žalobkyně, jedná se o námitku vady řízení, k níž však lze podle §242 odst. 3 o. s. ř. v dovolacím řízení přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání na základě dalších námitek přípustné (§242 odst. 1 o. s. ř.), což není tento případ.
Přípustnost dovolání proti výrokům o náhradě nákladů řízení je pak vyloučena ustanovením §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O odkladu vykonatelnosti napadeného rozhodnutí podle §243 o. s. ř. nelze uvažovat, je-li zřejmé, že samotnému dovolání nemůže být vyhověno. Za situace, kdy Nejvyšší soud bez zbytečných průtahů po předložení věci dovolání odmítl, nerozhodoval již samostatně o návrhu žalovaného na odklad vykonatelnosti (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 26 Cdo 3041/2018).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 6. 2020
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu