ECLI:CZ:NS:2020:25.CDO.859.2020.1
sp. zn. 25 Cdo 859/2020-120
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobce: J. S. , narozený XY, bytem XY, zastoupený Mgr. Janem Špačkem, advokátem se sídlem Dobrovského 1303/13, Praha 7, proti žalovanému: město Meziboří , se sídlem úřadu nám. 8. května 341, Meziboří, zastoupené JUDr. Janem Hejdou, Ph.D., advokátem se sídlem Bělehradská 3347/7, Most, za účasti vedlejší účastnice na straně žalovaného: Generali Česká pojišťovna a. s. , IČO 45272956, se sídlem Spálená 75/16, Praha 1, o zaplacení 247 227 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 11 C 67/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 10. 2019, č. j. 84 Co 138/2019-88, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 10. 2019, č. j. 84 Co 138/2019-88, se v části výroku, kterou byl změněn rozsudek okresního soudu tak, byla zamítnuta žaloba co do 204 509 Kč s 8,05% úrokem z prodlení ročně od 2. 2. 2016 do zaplacení, mění takto:
Rozsudek Okresního soudu v Mostě ze dne 20. 11. 2018, č. j. 11 C 67/2016-53, se v části výroku I, kterou bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci 204 509 Kč s 8,05% úrokem z prodlení ročně od 2. 2. 2016 do zaplacení, potvrzuje.
II. Dovolání žalobce proti části výroku rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 10. 2019, č. j. 84 Co 138/2019-88, kterou byla změněna část výroku I rozsudku okresního soudu tak, že byla žaloba zamítnuta co do 42 718 Kč s 8,05% úrokem z prodlení ročně od 2. 2. 2016 do zaplacení, a výrok II rozsudku okresního soudu změněn tak, že byla žaloba zamítnuta co do 8 000 Kč, se odmítá.
III. Žalovaný a vedlejší účastnice na straně žalovaného jsou povinni zaplatit žalobci náhradu nákladů za řízení před soudem prvního i druhého stupně 67 150 Kč, a to každý jednu polovinu, do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta Mgr. Jana Špačka.
IV. Žalovaný a vedlejší účastnice na straně žalovaného jsou povinni zaplatit žalobci náhradu nákladů za řízení před dovolacím soudem 15 399 Kč, a to každý jednu polovinu, do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta Mgr. Jana Špačka.
V. Žalovaný je povinen zaplatit soudní poplatek z žaloby 10 225,50 Kč na účet Okresního soudu v Mostě do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Okresní soud v Mostě rozsudkem ze dne 20. 11. 2018, č. j. 11 C 67/2016-53, uložil žalovanému zaplatit žalobci 247 227 Kč s 8,05% úrokem z prodlení z této částky od 2. 2. 2016 do zaplacení a 8 000 Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalobce se domáhal náhrady za bolest a ztížení společenského uplatnění, které mu vznikly v důsledku úrazu na komunikaci ve vlastnictví žalovaného. Okresní soud vyšel ze zjištění, že žalobce dne 5. 6. 2014 na pozemní komunikaci na sídlišti v Meziboří šlápl na víko kanálu, které bylo oproti okolnímu neporušenému asfaltovému povrchu vozovky bez jakéhokoliv označení, výstrahy či zvýraznění sníženo o několik centimetrů, ztratil rovnováhu, upadl a skutálel se ze svahu pod komunikací, přičemž utrpěl zranění (zlomeniny žeber a klíční kosti). Vozovka je v daném místě (sídlišti) využívána i k chůzi, neboť chodníky mezi domy nejsou vybudovány. Výši náhrad nemajetkových újem na zdraví žalobce vzal soud za prokázané znaleckým posudkem zpracovaným podle metodiky Nejvyššího soudu k odškodňování nemajetkových újem podle §2958 o. z. (bolestné 42 718 Kč, náhrada za ztížení společenského uplatnění 204 509 Kč), výši nákladů na zpracování znaleckého posudku 8 000 Kč měl prokázánu dokladem o úhradě. Okresní soud uzavřel, že nijak neoznačené víko kanálu, usazené několik centimetrů pod úrovní jinak rovné a neporušené asfaltové vozovky, která je pro absenci chodníku využívána též chodci, představuje závadu ve schůdnosti, kterou chodec nemohl předvídat, ve smyslu §26 odst. 7 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění účinném do 12. 11. 2015 (dále jen „silniční zákon“), a žalovaný jako vlastník komunikace odpovídá žalobci za újmu vzniklou v příčinné souvislosti s touto závadou podle §27 odst. 3 silničního zákona a této odpovědnosti se nezprostil, neboť se mu nepodařilo prokázat, že nebylo v mezích jeho možností závadu odstranit. K jejímu odstranění došlo po úrazu žalobce, žalovaný jinak k opravám podobně umístěných kanálů přistupuje až při opravách celých komunikací. Soud neshledal důvodnými námitky žalovaného, že žalobce mohl nerovnost předvídat, protože v obci je takových míst více, že měl být obezřetnější, případně že se nemusel pohybovat tak blízko okraji komunikace, kde byl kanál umístěn. Vzhledem k tomu, že v místě není chodník, je komunikace chodci běžně užívána v celém jejím rozsahu a nerovnost byla snadno přehlédnutelná, protože kryt kanálu barevně splýval s asfaltem.
Krajský soud v Ústí nad Labem k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 30. 10. 2019, č. j. 84 Co 138/2019-88, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vyšel z okresním soudem zjištěného skutkového stavu, avšak neztotožnil se s jeho právním posouzením místa, na němž došlo k úrazu žalobce. Podle odvolacího soudu propadlý kanál nepředstavoval závadu ve schůdnosti komunikace podle §26 odst. 7 silničního zákona, za kterou by žalovaný měl nést objektivní odpovědnost podle silničního zákona. Mínil, že předmětný kanál nepředstavoval změnu ve schůdnosti místní komunikace, kterou chodec nemohl předvídat při pohybu přizpůsobeném stavebnímu a dopravně technickému stavu a povětrnostním vlivům, protože se v daném místě nacházel dlouhodobě. Vozovka je dost široká, žalobce nemusel jít při samém jejím okraji, kde se kanál nacházel, případně ho mohl obejít (viditelnost v době úrazu zhoršená nebyla).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 o. s. ř. tím, že odvolací soud vyložil §26 odst. 7 silničního zákona nesprávně a v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, např. s rozsudkem ze dne 21. 11. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1304/2006, který řešil skutkově obdobnou situaci. Opřel-li odvolací soud své rozhodnutí o rozsudek ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1713/2008, pominul, že uvedené rozhodnutí se týkalo zcela jiné skutkové situace – závady ve schůdnosti, představované námrazou v důsledku náhlé změny počasí, a na straně žalovaného bylo shledáno naplnění liberačních důvodů. Dovolatel navrhl změnu napadeného rozsudku odvolacího soudu tak, že bude potvrzen rozsudek soudu prvního stupně a žalobci přiznána náhrada nákladů řízení.
Žalovaný označil dovolání za nepřípustné a navrhl jeho odmítnutí, případně zamítnutí. Rozsudek odvolacího soudu podle žalovaného respektuje ustálenou judikaturu dovolacího soudu k výkladu pojmu závada ve schůdnosti podle §26 odst. 7 silničního zákona. V daném případě byl propadlý kanál v daném místě dlouhodobě, je to blízko bydliště žalobce, který tudy prochází často, viditelnost nebyla snížená. Žalobce měl být dostatečně obezřetný a nepohybovat se na okraji vozovky přímo nad srázem, a pokud tak učinil, měl terénu věnovat zvýšenou pozornost. Daná komunikace je vozovka a není primárně určena pro pohyb chodců.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., přípustné je však jen částečně.
Podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání není přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků, odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z nich charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat samostatně, a to bez ohledu na to, že tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod C 2236, dále jen „Soubor“, ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009, ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3238/2013, či ze dne 15. 4. 2020, sp. zn. 25 Cdo 537/2020). Tyto judikatorní závěry jsou použitelné i po změně formulace §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., provedené s účinností od 30. 9. 2017 zákonem č. 296/2017 Sb. (srov. např. usnesení ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1791/2018, nebo ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 25 Cdo 253/2019) V projednávané věci odvolací soud přezkoumával rozhodnutí soudu prvního stupně o nároku na náhradu za bolest, náhradu za ztížení společenského uplatnění a nároku na náhradu nákladů, potřebných k uplatnění těchto nároků proti žalovanému (aniž by uplatňované nároky snad měly povahu plnění ze spotřebitelské smlouvy – k tomu viz přiměřeně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2376/2014). V řízení požadovaná náhrada za bolest činila 42 718 Kč a náhrada nákladů potřebných k uplatnění práva 8 000 Kč, v obou případech se tedy jedná o peněžité plnění nepřevyšující zákonný limit 50 000 Kč, ve vztahu k němuž je přípustnost dovolání vyloučena ustanovením §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolání je podle §237 o. s. ř. přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o náhradě za ztížení společenského uplatnění ve výši 204 509 Kč, a je důvodné, neboť rozsudek odvolacího soudu je v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu k pojmu „závada ve schůdnosti“ podle §26 odst. 7 silničního zákona.
Nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §26 silničního zákona dálnice, silnice a místní komunikace jsou sjízdné, jestliže umožňují bezpečný pohyb silničních a jiných vozidel přizpůsobený stavebnímu stavu a dopravně technickému stavu těchto pozemních komunikací a povětrnostním situacím a jejich důsledkům (odstavec 1). V zastavěném území obce jsou místní komunikace a průjezdní úsek silnice schůdné, jestliže umožňují bezpečný pohyb chodců, kterým je pohyb přizpůsobený stavebnímu stavu a dopravně technickému stavu těchto komunikací a povětrnostním situacím a jejich důsledkům (odstavec 2). Stavebním stavem dálnice, silnice nebo místní komunikace se rozumí jejich kvalita, stupeň opotřebení povrchu, podélné nebo příčné vlny, výtluky, které nelze odstranit běžnou údržbou, únosnost vozovky, krajnic, mostů a mostních objektů a vybavení pozemní komunikace součástmi a příslušenstvím (odstavec 3). Dopravně technickým stavem dálnice, silnice nebo místní komunikace se rozumí jejich technické znaky (příčné uspořádání, příčný a podélný sklon, šířka a druh vozovky, směrové a výškové oblouky) a začlenění pozemní komunikace do terénu (rozhled, nadmořská výška) [odstavec 4] . Povětrnostními situacemi a jejich důsledky, které mohou podstatně zhoršit nebo přerušit sjízdnost, jsou vánice a intenzivní dlouhodobé sněžení, vznik souvislé námrazy, mlhy, oblevy, mrznoucí déšť, vichřice, povodně a přívalové vody a jiné obdobné povětrnostní situace a jejich důsledky (odstavec 5). Závadou ve schůdnosti pro účely tohoto zákona se rozumí taková změna ve schůdnosti pozemní komunikace, kterou nemůže chodec předvídat při pohybu přizpůsobeném stavebnímu stavu a dopravně technickému stavu a povětrnostním situacím a jejich důsledkům (odstavec 7).
Podle §27 odst. 3 silničního zákona vlastník místní komunikace nebo chodníku odpovídá za škody, jejichž příčinou byla závada ve schůdnosti chodníku, místní komunikace nebo průjezdního úseku silnice, pokud neprokáže, že nebylo v mezích jeho možností tuto závadu odstranit, u závady způsobené povětrnostními situacemi a jejich důsledky takovou závadu zmírnit, ani na ni předepsaným způsobem upozornit.
Úprava obsažená v zákoně o pozemních komunikacích zakládá zpřísněnou (tzv. objektivní) odpovědnost vlastníka komunikace za újmu, která vznikne uživateli (v projednávaném případě chodci a podle §26 odst. 1 a §27 odst. 2 silničního zákona obdobně též řidiči) v důsledku zvláštní nekvality komunikace, která je definována pojmem závada ve schůdnosti (ve sjízdnosti). Jde o odpovědnost bez ohledu na protiprávnost a zavinění (za výsledek). Popsaná odpovědnost však není absolutní, neboť zákon stanoví liberační důvody (§27 odst. 2 a 3 silničního zákona), při jejichž prokázání v soudním sporu se vlastník komunikace může odpovědnosti zprostit, a také není založena na jakékoliv nekvalitě komunikace, nýbrž je spojena jen s určitou zvláště kvalifikovanou okolností, kterou je výskyt tzv. závady ve schůdnosti (sjízdnosti), definované v §26 odst. 7 silničního zákona (obdobně srov. definici závady ve sjízdnosti v §26 odst. 6 silničního zákona). Závadou, s níž jedině se pojí objektivní odpovědnost vlastníka komunikace, je výrazně kvalitativně zhoršené místo oproti celkovému okolnímu stavu komunikace, které je pro svou povahu či umístění pro uživatele nenadálé, tj. nepředvídatelné ve smyslu §26 odst. 1 a 2 silničního zákona, a vymyká se obecnému stavu komunikace natolik, že uživatel není schopen rozlišit a upravit způsob chůze (jízdy) tomuto nenadálému nebezpečí.
Rozhodnutí odvolacího soudu je tak v rozporu zejména s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1304/2006, který uzavřel, že silniční zákon při stanovení podmínek vzniku odpovědnosti vlastníků pozemních komunikací za závady ve schůdnosti zohledňuje pouze tzv. nepředpokládatelné závady, při jejichž posuzování je třeba vycházet z objektivního kritéria přizpůsobení chování chodce stavu komunikace. Závadou ve schůdnosti je tedy třeba rozumět „natolik významné změny (zhoršení) schůdnosti v místě nekvalitního stavebního stavu komunikace, které jsou sice odstranitelné běžnou údržbou, avšak svým charakterem se natolik vymykají stavebnímu stavu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace a povětrnostním vlivům, že chodec ani při obezřetné chůzi nemůže jejich výskyt předpokládat a účinně na ně reagovat. Při objektivním posuzování nepředvídatelnosti závad ve schůdnosti místních komunikací potom sama skutečnost, že poškozený v místě bydlel a o stavu komunikace osobně věděl, nemůže hrát roli z hlediska vzniku odpovědnosti vlastníka komunikace za škody způsobené takovými závadami. Zákon č. 13/1997 Sb. nevyžaduje pro vznik odpovědnosti vlastníka komunikace za škodu náhlost závady. Ta může existovat i delší dobu. Rozhodující je, zda jde o takovou kvalitativní změnu, závadu či vlastnost komunikace, jež je způsobilá vyvolat pád či přivodit jiné zranění chodce.“ V rozsudku ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1713/2008, uveřejněném pod č. 140/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní, pak Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, podle něhož závadou ve schůdnosti ve smyslu ustanovení §26 odst. 7 silničního zákona se rozumí v podstatě nepředvídatelná změna ve schůdnosti komunikace, způsobená vnějšími vlivy, a to změna natolik významná, že chodec ani při obezřetné chůzi respektující stav komunikace či důsledky povětrnostních vlivů nemůže její výskyt předpokládat a účinně na ni reagovat. Míra předvídatelnosti coby definiční znak „závady ve schůdnosti“ je odvozena od celkového stavu komunikace, který je každý chodec povinen vyhodnotit, jak mu ukládá §4 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), podle nějž je účastník silničního provozu povinen své chování přizpůsobit kromě jiného i stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, povětrnostním podmínkám, situaci v provozu na pozemních komunikacích, svým schopnostem a svému zdravotnímu stavu. Požadavek, aby s obvyklou mírou pozornosti zvážil, v jakém stavu se přibližně nachází úsek komunikace, kam hodlá vstoupit, tak nemůže být pro chodce nijak nepřiměřený, nečekaný či překvapivý. Závadou ve schůdnosti (u vozidel sjízdnosti) je pak pouze místo, které se celkovému stavu komunikace a okolním poměrům vymyká svou sníženou kvalitou, v čemž je právě ona nepředvídatelnost pro chodce, který jinak volí způsob chůze přizpůsobený obecně panujícím podmínkám. Tento výklad je v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu bez výjimky ustálen (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2012, sp. zn. 25 Cdo 1535/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 25 Cdo 2758/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3886/2014, a konečně rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 31 Cdo 1621/2020) a je dlouhodobě základním východiskem pro posuzování nároků osob, jimž vznikla újma z nevyhovujícího stavu pozemní komunikace.
V projednávané věci podle skutkových zjištění nalézacích soudů, jejichž správnost dovolacímu přezkumu vzhledem k zákonným limitům nepodléhá (§241a odst. 1, odst. 6 a §242 odst. 3 o. s. ř.), vznikla poškozenému újma na zdraví poté, co při chůzi po vozovce stoupl do prohlubně vytvořené propadlým kanálem, ztratil rovnováhu a spadl ze svahu pod vozovkou. Na pozemní komunikaci, která slouží k jízdě a parkování vozidel i k pohybu chodců mezi domy sídliště, vybudovaného ve svažitém terénu bez chodníků, byl umístěn kanál, jehož kryt byl propadlý o několik centimetrů, a vytvářel tak prohlubeň v jinak neporušeném asfaltu, přičemž v důsledku své tmavé barvy s asfaltem splýval. Tento stav komunikace podle dovolacího soudu naplňuje znaky závady ve schůdnosti, jak je vymezena ustanovením §26 odst. 7 silničního zákona, a to závady objektivně nepředvídatelné, vzhledem k tomu, že v bezprostředním okolí předmětného místa více takových kanálů není a ani jinak vozovka není v nepořádku. Žalobci jako chodci na silnici nelze vytýkat, že šel při jejím okraji a nevyužil k chůzi jinou část vozovky. Na takové komunikaci musí chodec věnovat svou pozornost nejen stavu vozovky, ale i provozu ve svém okolí, zejména možnému pohybu vozidel, a může tak snadno přehlédnout ojedinělou nerovnost, zvláště není-li nijak barevně odlišná či zvýrazněná, byť jsou mu místní poměry známy, neboť závada ve schůdnosti je stav objektivně nepředvídatelný kteroukoli osobou, která se v daném místě pohybuje. Závada ve schůdnosti v daném případě zakládá objektivní odpovědnost žalovaného ve smyslu ustanovení §27 odst. 3 silničního zákona a ze skutkových závěrů obou soudů nevyplývá, že by nebylo v možnostech žalovaného ji odstranit, ale naopak, bylo zjištěno, že žalovaný úpravy takových míst spojuje až s rekonstrukcemi celých vozovek a dané místo opravil poté, co na něm žalobce utrpěl úraz. Není tak namístě ani závěr, že by se žalovaný své odpovědnosti za újmu zprostil. Odůvodnil-li tedy odvolací soud závěr, že nejde o závadu ve schůdnosti tím, že žalovaný v místě bydlí a se závadou, která se zde vyskytuje dlouhodobě, měl počítat a měl zvolit jinou cestu, či se kanálu vyhnout, je jeho rozhodnutí nesprávné.
Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu změnil [§243d odst. 1 písm. b) o. s. ř.] tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 2 a §142 odst. 2 o. s. ř. přiznal dovolací soud ve věci převážně úspěšnému žalobci náhradu poměrné části nákladů za řízení před soudem prvního a druhého stupně. Žalobce měl úspěch v 80 % celkového předmětu řízení (204 509 Kč), žalovaný byl úspěšný co do 20 % předmětu řízení (42 718 Kč a 8 000 Kč), žalobci bylo proto přiznáno právo na náhradu 60 % jeho celkových nákladů řízení. Náklady žalobce za řízení před soudy obou stupňů jsou představovány odměnou advokáta za 9 úkonů právní služby po 9 340 Kč podle §7 bodu 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb. z předmětu řízení 255 227 Kč, devíti paušálními náhradami hotových výdajů advokáta po 300 Kč podle §13 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb., jízdným advokáta žalobce za tři cesty z Úval do Mostu a zpět (jedna cesta 230 km) osobním automobilem XY, o průměrné spotřebě 5,9 l nafty/100 km, a to za cestu dne 29. 8. 2017 při náhradě 3,90 Kč za 1 km podle §1 písm. b) vyhlášky č. 440/2016 Sb. a ceně nafty 28,60 Kč/l podle §4 písm. c) téže vyhlášky a za cesty ve dnech 30. 1. 2018 a 20. 11. 2018 při náhradě 4 Kč za 1 km podle §1 písm. b) vyhlášky č. 463/2017 Sb. a ceně nafty 29,80 Kč/1 podle §4 písm. c) téže vyhlášky ve výši celkem 3 934 Kč, náhradou za ztrátu času advokáta za 18 půlhodin po 100 Kč podle §14 odst. 1 písm. a) a odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a 21% daní z přidané hodnoty z odměny a náhrad v částce 19 424 Kč, celkem 111 918 Kč, z toho 60 % představuje částku 67 150 Kč.
Podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, a §142 odst. 2 o. s. ř. přiznal dovolací soud žalobci, který byl v dovolacím řízení převážně úspěšný, právo na náhradu 60 % nákladů dovolacího řízení. Náklady žalobce jsou v dovolacím řízení představovány odměnou advokáta za jeden úkon právní služby 9 340 Kč podle §7 bodu 6, §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., jednou paušální náhradou hotových výdajů advokáta 300 Kč podle §13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., 21% daní z přidané hodnoty ze součtu uvedených částek, a zaplaceným soudním poplatkem z dovolání 14 000 Kč, celkem 25 664 Kč, z toho 60 % představuje částku 15 399 Kč.
Podle §2 odst. 3 a §3 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, uložil dovolací soud žalovanému, aby podle položky 1 písm. b) sazebníku zákona o soudních poplatcích zaplatil na účet Okresního soudu v Mostě poměrnou část soudního poplatku ve výši 10 225,50 Kč, a to podle výsledku řízení z části, v níž bylo žalobě vyhověno (z 204 509 Kč), neboť žalobce byl od placení soudního poplatku osvobozen, žalovaný nikoli.
Lhůta k plnění náhrady nákladů řízení byla stanovena podle §160 odst. 1 o. s. ř. jako zákonná, třídenní, místo plnění podle §149 odst. 1 o. s. ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 16. 12. 2020
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu