ECLI:CZ:NS:2020:26.CDO.3654.2019.1
sp. zn. 26 Cdo 3654/2019-442
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Jitky Dýškové a Mgr. Lucie Jackwerthové ve věci žalobkyně A. P. , bytem XY, zastoupené Mgr. Borisem Achmedovem, advokátem se sídlem Praha, Na Florenci 2116/15, proti žalované I. P. , bytem XY, zastoupené Mgr. Dušanem Zachem, advokátem se sídlem Praha 4, Na Zámecké 457/5, o zaplacení částky 413.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 44 C 173/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. prosince 2018, č. j. 62 Co 324/2018-370, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaná zaplatila částku 413.000,- Kč s příslušenstvím. Z toho částku 336.000,- Kč požadovala z titulu bezdůvodného obohacení – dále též jen „bezdůvodné obohacení“ (které mělo žalované vzniknout užíváním tam specifikovaného bytu žalobkyně bez právního důvodu v období od 1. ledna 2014 do dubna 2016 včetně /celkem 28 měsíců/ při obvyklém nájemném ve výši 12.000,- Kč měsíčně) a částku 77.000,- Kč z titulu neuhrazených služeb souvisejících s užíváním bytu (dále též jen „neuhrazené služby“) za stejné období.
Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 6. června 2018, č. j. 44 C 173/2016-324, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni z titulu neuhrazených služeb částku 19.022,60 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I.), ve zbytku, tj. ohledně částky 382.174,40 Kč s příslušenstvím, žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení účastnic (výrok III.).
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 5. prosince 2018, č. j. 62 Co 324/2018-370, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném zamítavém výroku II. potvrdil ohledně částky 336.000,- Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení z titulu bezdůvodného obohacení a zrušil ohledně částky 46.174,40 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (týkající se neuhrazených služeb) a v nákladovém výroku III. a vrátil věc v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání žalobkyně (dovolatelky) proti potvrzující části výroku citovaného rozsudku odvolacího soudu (k němuž se žalovaná prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřila) není z posléze uvedených důvodů přípustné podle §237 o. s. ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb. – dále opět jen „o. s. ř.“).
S dovolatelkou se lze ztotožnit v názoru, že již ustálená soudní praxe (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu z 24. dubna 2019, sp. zn. 30 Cdo 2865/2017, či z 30. září 2019, sp. zn. 30 Cdo 3711/2018) dovodila, že s ohledem na princip právní jistoty může ten, kdo se domáhá právní ochrany, zpravidla důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný již rozhodnutý shodující se s ním v podstatných znacích (srov. §13 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku – dále jen „o. z.“). Současně s tím však Nejvyšší soud zdůraznil význam instrukce udělené civilním soudům v §153 odst. 1 o. s. ř., tj. rozhodovat na základě zjištěného skutkového stavu věci, tedy vycházet z konkrétních skutkových zjištění v jednotlivé projednávané věci. Zjištěný skutkový stav je přitom v první řadě výsledkem procesní aktivity účastníků. Výše specifikované důvodné očekávání tak v konkrétním sporu nemůže na straně účastníka nastat v případě, vyvíjel-li se průběh řízení odlišně od dříve rozhodované věci či vycházel-li soud z jiného prokázaného skutkového stavu. Za takové situace může být jen stěží na věc nahlíženo jako na kauzu, jež se s jinou shoduje v podstatných znacích, a proto by bylo zapotřebí – s ohledem na důvodné očekávání účastníka – ji rozhodnout obdobně. Opačný náhled by ve svém důsledku popíral podstatu zákonné úpravy civilního řízení a dostával by se do přímé kontradikce s pokynem vyjádřeným v §153 odst. 1 o. s. ř. (srov. zejména rozhodnutí Nejvyššího soudu z 16. června 2015, sp. zn. 28 Cdo 2271/2013, či ze 7. ledna 2016, sp. zn. 28 Cdo 1071/2015). V případě, že soud po náležitém zjištění skutkového stavu nazná, že posuzovaný případ nelze posoudit obdobně jako jiný případ, ačkoliv v něm byla posuzována stejná právní otázka, musí takový postup ve svém rozhodnutí náležitě odůvodnit (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 23. srpna 2016, sp. zn. 25 Cdo 2462/2016, z 27. února 2019, sp. zn. 30 Cdo 639/2018, či Ústavního soudu z 14. června 2016, sp. zn. I. ÚS 3324/15). Konečně nelze ani ztratit ze zřetele, že řešení otázky, která nebyla přímo předmětem sporu v jiném řízení a o níž proto jiný soud nerozhodoval ve výroku, nýbrž se s ní (jako s otázkou předběžnou) pro účely svého rozhodnutí vypořádal toliko v odůvodnění svého rozhodnutí, pro soud v jiném řízení závazné není (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu z 3. prosince 2013, sp. zn. 32 Cdo 4004/2011, uveřejněný pod C 13750 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, či z 25. července 2017, sp. zn. 25 Cdo 272/2016).
Vzhledem k řečenému dovolací soud pokládá za potřebné zdůraznit, že v řízení o vydání bezdůvodného obohacení (a zaplacení neuhrazených služeb) jde zjevně o jiný nárok než v řízení o vyklizení nemovitosti; proto již z tohoto důvodu nelze dovolatelčinu námitku pokládat za přiléhavou. Z výše citovaných judikatorních závěrů nadto vyplývá požadavek rozhodovat – ve smyslu §153 odst. 1 o. s. ř. – na základě zjištěného skutkového stavu věci. V posuzovaném případě odvolací soud přesvědčivě odůvodnil své právní názory a současně i úvahy, které ho vedly k namítanému odchýlení od dříve vyslovených závěrů v řízení o vyklizení předmětného bytu. S přihlédnutím k řečenému lze tudíž uzavřít, že při řešení takto nastolené otázky se od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu neodchýlil.
Problematika dobrých mravů byla dříve upravena v §3 odst. 1 obč. zák. (zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013 – dále opět jen „obč. zák.“), avšak s účinností od 1. ledna 2014 je obsažena v §2 odst. 3 a v §8 o. z. vylučujícím ochranu při zjevném zneužití práva; judikaturu přijatou k výkladu rozporu výkonu práva s dobrými mravy podle §3 odst. 1 obč. zák. lze však přiměřeně aplikovat i na výklad podle nynější právní úpravy obsažené v citovaných ustanoveních (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 25. března 2015, sp. zn. 22 Cdo 4065/2014, z 5. září 2017, sp. zn. 26 Cdo 2539/2017, a z 13. prosince 2017, sp. zn. 26 Cdo 4106/2017 /ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením z 20. března 2018, sp. zn. IV. ÚS 908/18/). Za „dobré mravy“ ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. je pak třeba podle ustálené judikatury (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 26. června 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný pod č. 62/1997 časopisu Soudní judikatura, a dále např. z 18. února 2003, sp. zn. 26 Cdo 2173/2002, z 20. července 2011, sp. zn. 26 Cdo 4035/2010, a z 15. března 2016, sp. zn. 21 Cdo 1193/2015) pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. V řadě svých rozhodnutí (srov. např. rozhodnutí z 25. října 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003, ze 7. prosince 2004, sp. zn. 33 Odo 1244/2004) Nejvyšší soud vyložil, že východiskem úvah, zda je výkon práva v rozporu s dobrými mravy, je okolnost, že ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro použití korektivu „dobré mravy“ zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétní věci na úvaze soudu s přihlédnutím k okolnostem toho kterého případu. Z toho rovněž nepřímo vyplývá, že při rozhodování o odlišných nárocích může soud i na podkladě obdobného skutkového stavu dospět také k různým právním závěrům, a to zvláště v případech, posuzuje-li rozpor výkonu práva s dobrými mravy. Tytéž zjištěné okolnosti mohou být v řízení o určitém předmětu právně významné či jako právně významné mohou prospívat určitému účastníku řízení, zatímco v jiném řízení mohou být – právě s ohledem na jiný předmět řízení – právně bezvýznamné, resp. mohou být právně významné, avšak prospívají jinému účastníku řízení. Jinak řečeno týmž okolnostem může soud přiznat jinou váhu (důležitost) v závislosti na předmětu konkrétního řízení. Odůvodní-li pak spolehlivě své úvahy, nelze jeho posouzení nic vytknout. Soudní praxe (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 29. května 2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013, uveřejněného pod č. 7/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením z 5. února 2014, sp. zn. IV. ÚS 3464/13/) se však ustálila rovněž v názoru, že zejména v dovolacím řízení lze úvahu (odvolacího) soudu o tom, zda v konkrétním případě jde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy, zpochybnit jen tehdy, je-li tato úvaha z pohledu zjištěných skutečností zjevně nepřiměřená (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 16. února 2017, sp. zn. 26 Cdo 2498/2016, z 24. května 2018, sp. zn. 26 Cdo 548/2018 /ústavní stížnosti podané proti těmto rozhodnutím odmítl Ústavní soud usneseními z 6. června 2017, sp. zn. III. ÚS 1542/17 a z 28. května 2019, sp. zn. IV. ÚS 2743/18/, či z 27. srpna 2019, sp. zn. 26 Cdo 1432/2019).
Předmětem dovolacího řízení je v tomto případě pouze potvrzující část výroku rozsudku odvolacího soudu týkající se bezdůvodného obohacení v částce 336.000,- Kč s příslušenstvím. Dovolací soud zastává názor, že odvolací soud se otázkou rozporu výkonu dovolatelčina práva s dobrými mravy podrobně zabýval, v intencích výše citovaných požadavků ustálené judikatury přihlédl ke všem – pro posouzení uplatněného nároku – zjištěným rozhodným okolnostem a své závěry logicky a přesvědčivě odůvodnil, a to i s přihlédnutím ke specifickým okolnostem projednávaného případu a k právně významným časovým souvislostem tak, jak po sobě následovaly. Úvahy, jež v tomto směru učinil, pak – s přihlédnutím k obsahu spisu – nejsou ani zjevně nepřiměřené. Se zřetelem k tomu lze tudíž uzavřít, že i otázku rozporu výkonu práva s dobrými mravy posoudil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit ani v této věci.
Vycházeje z předestřených závěrů, dovolací soud neshledal dovolání přípustným podle §237 o. s. ř., a proto je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§243c odst. 2 o. s. ř.) – pro nepřípustnost.
Nejvyšší soud nerozhoduje o nákladech dovolacího řízení, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí, a jestliže řízení nebylo již dříve skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 1. 2020
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu