ECLI:CZ:NS:2020:27.CDO.3753.2018.4
sp. zn. 27 Cdo 3753/2018-1025
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka Doležala a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobkyně P. , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené Mgr. Ladislavem Pavlů, advokátem, se sídlem v Praze 1, Revoluční 762/13, PSČ 110 00, proti žalované S. , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené JUDr. Tomášem Davidem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Opletalova 1417/25, PSČ 110 00, o vydání zaknihovaných akcií, in eventum o zaplacení 27.195.960 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 24 Cm 89/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 5. 2018, č. j. 5 Cmo 136/2016-977, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 5. 2018, č. j. 5 Cmo 136/2016-977, se ruší a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
[1] Žalobou doručenou Městskému soudu v Praze dne 25. 11. 2004 ve znění změny žaloby připuštěné soudem se žalobkyně na žalované domáhá vydání 44.952 kmenových zaknihovaných akcií na majitele, ISIN: 0005088559, emitentky T., o jmenovité hodnotě každé akcie 1.000 Kč (dále též jen „akcie“), in eventum zaplacení 27.195.960 Kč s příslušenstvím.
[2] Žalobkyně tvrdí, že smlouvou o koupi cenných papírů uzavřenou mezi účastnicemi dne 5. 5. 1997 (dále též jen „smlouva“) prodala žalované akcie za kupní cenu v celkové výši 1.753.128 Kč splatnou do 30. 6. 1997. Jelikož žalovaná kupní cenu řádně a včas nezaplatila, žalobkyně od smlouvy dne 28. 11. 2000 odstoupila a vyzvala žalovanou, aby jí akcie převedla zpět na její účet. Žalovaná tuto výzvu nesplnila. Dne 13. 1. 2010 pozbyla žalovaná právo nakládat s akciemi, neboť společnost V. U. (dále též jen „V. U.“) se v řízení vedeném proti žalované u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 53 Cm 2/2005 domohla na základě pravomocného rozsudku vydání akcií (odepsání akcií z majetkového účtu žalované). Protože žalovaná od 13. 1. 2010 nemá na svém majetkovém účtu akcie registrovány, žádá po ní žalobkyně peněžitou náhradu za akcie ve výši 27.195.960 Kč odpovídající ceně 605 Kč za akcii (tento kurz měly akcie na veřejném trhu RM-SYSTÉM, české burzy cenných papírů a. s. ke dni 13. 1. 2010).
[3] Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 12. 2015, č. j. 24 Cm 89/2004-781, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.).
[4] Podle soudu prvního stupně z výpovědí Š., S., K., J. a M. nelze dovodit, že na předvánočním večírku uskutečněném dne 28. 11. 2000 došlo k podpisu listiny s odstoupením od smlouvy Š. Ani výpovědi následně slyšených svědků I. Š., J., K., V. a Š. ml. nepotvrdily doručení odstoupení od smlouvy žalované. Soud prvního stupně proto žalobu pro neunesení důkazního břemene k tvrzení o odstoupení od smlouvy „jako základního předpokladu oprávněnosti žalobkyní uplatněného nároku na vrácení poskytnutého plnění“ zamítl.
[5] Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 1. 11. 2016, č. j. 5 Cmo 136/2016-912, rozsudek soudu prvního stupně, nakolik jím byla zamítnuta žaloba na vydání 44.952 kusů akcií, potvrdil (první výrok) a v ostatním napadený rozsudek prvního stupně zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (druhý výrok).
[6] Odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, měl výpověďmi výše uvedených osob (aniž by důkazy jejich výslechem zopakoval) za prokázané, že „na zmíněném večírku se dostalo sporné odstoupení od smlouvy do rukou Š. a tím také žalované“. V souladu s §351 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obch. zák.“), tudíž, podle odvolacího soudu, vznikla žalované povinnost vrátit žalobkyni plnění přijaté na základě smlouvy, a není-li to možné, jeho peněžní ekvivalent. Jelikož žalovaná akcie nemá a nedisponuje ani jinými akciemi stejné emise, dospěl odvolací soud k závěru, podle něhož „reálné vrácení“ akcií nepřichází v úvahu, a žalobkyně proto má právo na „náhradu“. Soudu prvního stupně uložil, aby se zabýval výší této „náhrady“, maje přitom za to, že „datum 13. 1. 2010 jako rozhodný okamžik jen proto, že toho dne akcie dosáhly zmíněné ceny, akceptovatelné není“.
[7] Nejvyšší soud k dovolání žalované rozsudkem ze dne 23. 10. 2017, č. j. 27 Cdo 1154/2017-936, rozsudek odvolacího soudu ve druhém výroku zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení, neboť odvolací soud nesprávně vyložil §213 odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), když na základě hodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně, zejména výpovědí účastníků řízení a svědků, dospěl k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně, aniž by tyto důkazy zopakoval.
[8] V záhlaví označeným rozsudkem Vrchní soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně, „nakolik jím byl zamítnut eventuální návrh“, změnil tak, že žalované uložil zaplatit žalobkyni 27.195.960 Kč s příslušenstvím (první výrok), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů (druhý a třetí výrok).
[9] Odvolací soud měl po zopakování výslechu svědků K., J. a M. za prokázané, že na „večírku bylo předáno nejen odstoupení od smlouvy se společností V. U., ale také ohledně akcií stejné emise mezi účastníky tohoto řízení“. Vyšel přitom i z řízení vedeného Městským soudem v Praze pod sp. zn. 53 Cm 2/2005, v němž soudy všech stupňů uvedly, že odstoupení od smlouvy uzavřené mezi V. U. a žalovanou, jejímž předmětem byl rovněž převod zaknihovaných akcií emitentky T., bylo předáno jednateli žalované na stejném večírku dne 28. 11. 2000. Podle odvolacího soudu přitom šlo „o paralelní obchody, kde vystupovaly stejné osoby jako zástupci všech zúčastněných společností“.
[10] Odvolací soud dospěl k závěru, podle něhož za situace, kdy již nemohou být žalobkyni akcie vydány, třebaže byly z účtu žalované odepsány proti její vůli, má žalobkyně právo, aby jí ztráty způsobené nedostupností akcií byly nahrazeny. Žalovaná zadržovala akcie na svém účtu neoprávněně, a proto jdou k její tíži veškerá nebezpečí, která akciím hrozila, bez ohledu na to, zda je žalovaná mohla ovlivnit či jim čelit. Odvolací soud tak uzavřel, že jelikož primárnímu petitu na vydání akcií nelze již vyhovět, přichází v úvahu jen návrh eventuální, tedy „peněžité odškodnění“.
[11] Podle odvolacího soudu je dána odpovědnost žalované jak za skutečnou škodu, tak i za ušlý zisk podle §373 a násl. obch. zák., neboť „nelze vycházet pouze z kurzu akcií, které akcie měly v době, kdy měly být s ohledem na odstoupení vráceny, ale je nutno zohlednit i skutečnost, že v tomto případě cena těchto akcií s časem rostla, i když nikoliv lineárně, nicméně v setrvalém trendu … Potom žalující straně nepochybně nejen vznikla přímá škoda, nýbrž také ušel prospěch ze zhodnocování akcií“.
[12] Odvolací soud „pro kvantifikaci ztráty“ vyšel z kurzu 605 Kč za akcii ke dni 13. 1. 2010, tedy ke dni, kdy byly akcie odepsány z účtu žalované. Dovodil přitom, že „není nutné přesně odlišovat, ke kterému okamžiku, a tedy při jakém kurzu, vznikla škoda skutečná, protože s ohledem na vývoj kurzu těchto akcií, který při jejich odepsání z účtu žalované významně převyšoval kurz ještě z roku 2004, kdy se o vrácení akcií již nepochybně jednalo, nutně kurz 605 Kč za akcii výši kurzu odpovídajícího skutečné škodě nezbytně zahrnuje“.
[13] Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 o. s. ř., majíc za to, že napadené rozhodnutí závisí „na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud dílem odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a dílem tyto otázky odvolací soud vyřešil nesprávně, a to v rozporu s hmotným a procesním právem, a dovolací soud by měl tyto právní otázky vyřešit odlišně“.
[14] Dovolatelka především odvolacímu soudu vytýká, že bez předchozích upozornění provedl právní „předkvalifikaci“ nároku bez možnosti uplatnění řádné procesní obrany žalované. Tím vyložil §211 o. s. ř. v návaznosti na §6 o. s. ř. a §118a odst. 1 o. s. ř. v rozporu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu (např. s nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2014, sp. zn. I. ÚS 1506/13, ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3085/15, a ze dne 29. 3. 2018, sp. zn. I. ÚS 4093/17).
[15] Dovolatelka v této souvislosti odvolacímu soudu rovněž vytýká, že nesprávně vyložil §211 o. s. ř. v návaznosti na §123 o. s. ř., když rozhodl o požadované výši náhrady, aniž by v této věci provedl dokazování, vyzval účastníky k eventuálnímu doplnění tvrzení a navržení dalších důkazů. Tím podle dovolatelky odepřel účastníkům řízení možnost se k navrženým důkazům vyjádřit a založil tak „stav nepřezkoumatelnosti“.
[16] Dovolatelka uvádí, že žalobkyně žalobu koncipovala jako vlastnickou a z tohoto „principu“ odvozovala své nároky. Závěr odvolacího soudu, podle něhož se peněžní nároky dají chápat jako nároky na náhradu škody a ušlý zisk, tak dovolatelka, vzhledem „k absenci projednání takového nároku či provedení důkazů“, považuje za překvapivý a nepředvídatelný. Dovolatelka namítá, že pokud by byla odvolacím soudem upozorněna na změnu právní kvalifikace, mohla vznést námitku absence porušení právní povinnosti při „zmizení“ akcií z jejího majetkového účtu, protože podle jejího názoru se o toto „zmizení“ zasloužily osoby bezprostředně spjaté se žalobkyní („námitka vlastního zavinění vzniku škody“), i námitku promlčení a částečného započtení z důvodu vyzvednutí kupní ceny žalobkyní ze soudní úschovy. Dovolatelka by se též mohla kvalifikovaným způsobem k právnímu posouzení vyjádřit.
[17] Dovolatelka dovozuje překvapivost napadeného rozhodnutí i vzhledem k tomu, že odvolací soud ve svém předchozím rozhodnutí nepovažoval datum 13. 1. 2010 za rozhodný okamžik pro určení výše náhrady.
[18] Podle dovolatelky odvolací soud nesprávně interpretoval §373 obch. zák., když „stanovil datum 13. 1. 2010 jako základ pro náhradu škody, která zahrnuje jak přímou škodu, tak i ušlý zisk“. Odkazujíc na judikaturu Vrchního soudu v Praze a na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1233/2006, a ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 25 Cdo 3586/2006, má dovolatelka za to, že „nelze tyto dvě složky ‚smíchat‘ dohromady, neboť otázka přímé škody je dána konkrétním datem a hodnotou akcií v tomto okamžiku, naproti tomu otázka ušlého zisku se posuzuje v čase, zpravidla kdy se kurz zvýšil, avšak ve spojení s dalšími tvrzeními jako např., že tyto akcie majitel hodlal v určitém okamžiku prodat“.
[19] Dovolatelka má za to, že v poměrech projednávané věci by přímou škodu tvořil kurz akcie ke dni 28. 11. 2000, kdy mělo dojít k odstoupení od smlouvy (tedy 40 Kč za akcii), přičemž tato škoda „by byla pokryta“, jelikož si žalobkyně vyzvedla částku odpovídající kupní ceně akcií ze soudní úschovy. Ušlý zisk by byl podle dovolatelky „dán cenou akcie nad 40 Kč, tj. po odstoupení, kdy kurz akcie v průběhu času stoupal. U přímé škody žalovaná z procesní opatrnosti uplatnila námitku započtení, u ušlého zisku námitku promlčení. Tím se ovšem žádná soudní instance nezabývala“.
[20] Dovolatelka dále namítá, že odvolací soud dospěl ke skutkovému zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování. Tím implicitně vyložil §213 odst. 4 o. s. ř. tak, že v daném případě nebylo jeho povinností dokazování vůbec provést, což je v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu (např. nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. I. ÚS 3533/16, ze dne 5. 10. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2800/16, ze dne 10. 1. 2018, sp. zn. I. ÚS 3050/17, ze dne 18. 1. 2018, sp. zn. II. ÚS 1162/17, a ze dne 29. 3. 2018, sp. zn. I. ÚS 4093/17).
[21] Konečně dovolatelka namítá, že odvolací soud dospěl k odlišnému skutkovému zjištění než soud prvního stupně, aniž by zhodnotil důkazy jednotlivě a všechny v jejich vzájemné souvislosti. Tím podle dovolatelky nesprávně interpretoval a aplikoval §132 a §211 a o. s. ř., respektive §132 o. s. ř. vůbec neaplikoval, což je v rozporu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu (např. nálezem Ústavního soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 21. 12. 2004, sp. zn. II. ÚS 67/04, a ze dne 5. 1. 2005, sp. zn. IV. ÚS 201/04).
[22] Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[23] Žalobkyně považuje dovolání žalované za zcela nedůvodné a navrhuje, aby je Nejvyšší soud odmítl, popřípadě zamítl.
[24] Přípustnost dovolání není s to založit dovolatelkou předestřená polemika s hodnocením důkazů ze strany odvolacího soudu, neboť samotné hodnocení důkazů (na jehož základě odvolací soud dovodil, že „na zmíněném večírku se dostalo sporné odstoupení od smlouvy do rukou Š. a tím také žalované“) nelze – se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř. – úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
[25] Dovolání je však přípustné podle §237 o. s. ř. pro řešení dovolatelkou otevřené otázky vzniku práva prodávajícího na náhradu škody způsobené porušením povinnosti kupujícího vrátit mu akcie po odstoupení od smlouvy o úplatném převodu akcií, v judikatuře Nejvyššího soudu v souvislostech otevřených v dovolání dosud neřešené.
[26] Podle §13 odst. 1 zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, ve znění účinném do 31. 12. 2013, smlouva o úplatném převodu cenných papírů se řídí úpravou kupní smlouvy v obchodním zákoníku, pokud z tohoto zákona nebo povahy věci nevyplývá něco jiného. K platnosti smlouvy se vyžaduje, aby v ní byly určeny převáděné cenné papíry a jejich kupní cena.
[27] Podle §351 obch. zák. odstoupením od smlouvy zanikají všechna práva a povinnosti stran ze smlouvy. Odstoupení od smlouvy se však nedotýká nároku na náhradu škody vzniklé porušením smlouvy, ani smluvních ustanovení týkajících se volby práva nebo volby tohoto zákona podle §262, řešení sporů mezi smluvními stranami a jiných ustanovení, která podle projevené vůle stran nebo vzhledem ke své povaze mají trvat i po ukončení smlouvy (odstavec 1).
Strana, které bylo před odstoupením od smlouvy poskytnuto plnění druhou stranou, toto plnění vrátí, u peněžního závazku spolu s úroky ve výši sjednané ve smlouvě pro tento případ, jinak stanovené podle §502. Vrací-li plnění strana, která odstoupila od smlouvy, má nárok na úhradu nákladů s tím spojených (odstavec 2).
[28] Podle §373 obch. zák. kdo poruší svou povinnost ze závazkového vztahu, je povinen nahradit škodu tím způsobenou druhé straně, ledaže prokáže, že porušení povinností bylo způsobeno okolnostmi vylučujícími odpovědnost.
[29] Podle §379 obch. zák. nestanoví-li tento zákon jinak, nahrazuje se skutečná škoda a ušlý zisk. Nenahrazuje se škoda, jež převyšuje škodu, kterou v době vzniku závazkového vztahu povinná strana jako možný důsledek porušení své povinnosti předvídala nebo kterou bylo možno předvídat s přihlédnutím ke skutečnostem, jež v uvedené době povinná strana znala nebo měla znát při obvyklé péči.
[30] Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se podává, že ustanovení §351 obch. zák. je ustanovením zvláštním k obecné úpravě bezdůvodného obohacení v ustanovení §451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), přičemž platí, že není-li vrácení plnění podle §351 odst. 2 obch. zák. poskytnutého druhou stranou možné, je třeba poskytnout peněžitou náhradu (§458 odst. 1 obč. zák.). Vznik nároku na majetkové vypořádání poskytnutého plnění v důsledku odstoupení od smlouvy nečiní ustanovení §351 odst. 2 obch. zák. závislým na tom, jak kupující se zbožím naložil (zda je dále prodal či jinak zcizil). Při splnění podmínek vymezených v ustanovení §351 odst. 2 obch. zák. vzniká právo na majetkové vypořádání (na vrácení poskytnutého plnění nebo jeho peněžité náhrady) vždy, bez ohledu na další právní osud plnění. Skutečnost, že se v době před odstoupením od smlouvy stala vlastníkem poskytnutého plnění třetí osoba, nemá vliv na vznik a existenci nároku dle §351 odst. 2 obch. zák., nýbrž pouze na způsob jeho vypořádání. Brání-li právo třetí osoby vrácení poskytnutého plnění a není-li proto z tohoto důvodu jeho vrácení možné, má oprávněná osoba právo na peněžitou náhradu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2300/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. 23 Cdo 3008/2007, a ze dne 28. 6. 2012, sp. zn. 23 Cdo 2553/2010).
[31] Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se dále podává, že:
1) Skutečná škoda se vyjadřuje srovnáním majetkového stavu poškozeného před vznikem škody a po poškození. Při určení výše skutečné škody na věci se zásadně vychází z ceny věci v době poškození a nahrazena má být újma, jež spočívá ve zmenšení majetkového stavu poškozeného, přičemž zmenšením majetkového stavu je již samotné poškození věci. Peněžitá náhrada tohoto úbytku je buď ekvivalentem hodnot, které je nutné vynaložit, aby došlo k uvedení věci do předešlého stavu, nebo – zejména není-li uvedení do stavu před poškozením možné – lze vycházet z ceny, jakou věc měla v době poškození, a z rozsahu, v jakém byla poškozena zásahem škůdce, tedy výši odškodnění lze stanovit porovnáním ceny obvyklé, jakou věc měla bezprostředně před poškozením a jakou měla ve stavu po poškození. Cenu obvyklou (obecnou, tržní) představuje cena, za kterou lze v daném místě a čase pořídit náhradní věc stejných kvalit (za všechna rozhodnutí srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2012, sp. zn. 25 Cdo 3729/2011, uveřejněný pod číslem 123/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či ze dne 26. 7. 2017, sp. zn. 29 Cdo 4137/2015, a ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. 27 Cdo 3472/2017).
2) Skutečnou škodu může představovat také splatná pohledávka věřitele, kterou – vzhledem k okolnostem případu – lze považovat za nevymahatelnou. I v tomto případě lze totiž hovořit o újmě, která nastala (projevila se) v majetkové sféře poškozeného (věřitele), spočívá ve zmenšení jeho majetkového stavu a je objektivně vyjádřitelná (vyčíslitelná) všeobecným ekvivalentem (penězi), a je tudíž napravitelná, nedochází-li k naturální restituci, především poskytnutím peněz. Ke vzniku škody dochází okamžikem, kdy je vzhledem k okolnostem případu nepochybné, že pohledávka za obligačním dlužníkem je nevymahatelná (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 21 Cdo 480/2007, a ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3672/2012, uveřejněné pod čísly 77/2008 a 64/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2024/2012, či ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. 27 Cdo 3472/2017).
[32] Odstoupila-li některá ze stran od smlouvy o úplatném převodu cenných papírů, vzniká stranám povinnost vrátit si vzájemně plnění poskytnutá před odstoupením od smlouvy (§351 odst. 2 obch. zák.). Měl-li kupující v okamžiku odstoupení od smlouvy cenné papíry v držení (zaknihované cenné papíry zaregistrované na svém majetkovém účtu), je povinen tyto cenné papíry prodávajícímu vrátit, nesjednaly-li si strany jiný způsob vypořádání. Pouze tehdy, brání-li již v okamžiku odstoupení od smlouvy právo třetí osoby vrácení cenných papírů, má prodávající právo na peněžitou náhradu (§458 odst. 1 obč. zák.).
[33] Byly-li po odstoupení od kupní smlouvy z majetkového účtu kupujícího zaknihované cenné papíry odepsány ve prospěch třetí osoby (třebaže se tak stalo proti vůli kupujícího), ztrácí prodávající možnost domoci se po kupujícím jejich vrácení. Pohledávka prodávajícího na vrácení cenných papírů se tak stává nevymahatelnou. Nejpozději v tomto okamžiku tedy vzniká (může vzniknout) na majetku prodávajícího skutečná škoda spočívající ve ztrátě vlastnického práva k cenným papírům, a to (zpravidla) ve výši ceny cenných papírů v době poškození (§1 odst. 2 zákona o cenných papírech a §443 obč. zák.).
[34] V poměrech projednávané věci vznikla dovolatelce odstoupením od smlouvy povinnost vrátit žalobkyni akcie. Jelikož tuto povinnost dovolatelka nesplnila a následným odepsáním akcií z jejího majetkového účtu ve prospěch třetí osoby se stala pohledávka žalobkyně na vrácení akcií nevymahatelnou, je povinna za podmínek uvedených v §373 a násl. obch. zák. nahradit žalobkyni skutečnou škodu ve výši 27.195.960 Kč, neboť takové ceny dosahovaly akcie na veřejném trhu RM-SYSTÉM, české burzy cenných papírů a. s. ke dni 13. 1. 2010, kdy byly z účtu dovolatelky odepsány. Jakkoliv lze tedy dovolatelce přisvědčit, že nelze „smíchat“ skutečnou škodu s ušlým ziskem, je závěr odvolacího soudu o tom, že vznikla škoda – co do výsledku – správný. Přesto jeho rozhodnutí neobstojí.
[35] U přípustného dovolání totiž Nejvyšší soud přihlíží též k vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.). Taková vada je dána i tehdy, je-li rozhodnutí odvolacího soudu „překvapivé“.
[36] Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího i Ústavního soudu se (mimo jiné) podává, že:
1) Soudní rozhodnutí musí být výsledkem předvídatelného postupu soudu, kdy účastníci nemohou být s ohledem na dosavadní průběh řízení překvapeni rozhodnutím soudu.
2) Překvapivým je přitom takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu tehdy, jestliže odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně. O překvapivé rozhodnutí naopak nejde, jestliže účastníkům řízení muselo být zřejmé, že soud se danou otázkou musí zabývat.
3) Předvídatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu lze docílit nejen zrušením rozhodnutí soudu prvního stupně a vrácením věci k dalšímu řízení, ale také tím, že odvolací soud seznámí účastníky se svým odlišným právním názorem a dá jim příležitost se k tomuto názoru vyjádřit. Účastník řízení tak ví, že odvolací soud na věc nahlíží jinak, a může tomu přizpůsobit své právní a skutkové námitky.
4) Nutnost zpřístupnění odchylného právního názoru účastníkům vyplývá i z toho, že odvolatel svým odvoláním brojí proti určitému skutkovému stavu a jeho právnímu posouzení, jak k němu dospěl soud prvního stupně, a ostatní účastníci se vyjadřují k argumentaci obsažené v odvolání. Žádný z účastníků v době, kdy podává odvolání či vyjádření k němu, nemůže předpokládat, zda odvolací soud zaujme jiný právní názor, jakou bude mít tento právní názor podobu, a jaké skutkové a právní důvody by z hlediska tohoto odlišného právního názoru měly být relevantní.
[37] Za mnohá rozhodnutí srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2023/2013, či ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1114/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2821/2014, či ze dne 20. 5. 2020, sp. zn. 27 Cdo 460/2019, nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 654/03, ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 777/07, či ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 451/11, anebo usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 2. 2013, sp. zn. II. ÚS 4809/12, a ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 1544/14.
[38] V projednávané věci soud prvního stupně zamítl žalobu, maje za to, že k odstoupení od smlouvy nedošlo, a uzavíraje, že nebyl naplněn předpoklad uplatněného nároku na vrácení poskytnutého plnění, tj. vydání akcií ve smyslu §351 odst. 2 obch. zák.
[39] Odvolací soud naopak řešil otázku, zda žalobkyni vzniklo právo na náhradu škody ve smyslu §373 a násl. obch. zák., a dovodil přitom odpovědnost dovolatelky jak za skutečnou škodu, tak i za ušlý zisk. Ve věci tak posuzoval skutečnost, která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně a kterou žalobkyně zmínila toliko jednou větou v závěrečné řeči na jednání soudu konaném dne 22. 5. 2018 (viz č. l. 974). Žalobkyně jinak stále setrvává na názoru, podle něhož jí náleží peněžitá náhrada za nevydanou věc ve smyslu §458 odst. 1 obč. zák., jak je patrno např. z vyjádření k dovolání ze dne 14. 9. 2018.
[40] Odvolací soud přitom podle obsahu spisu účastníky řízení neseznámil se svým odlišným právním názorem a nedal jim příležitost se k tomuto názoru vyjádřit. Takové pochybení je o to závažnější v situaci, kdy odvolací soud ve svém předchozím rozsudku ze dne 1. 11. 2016, č. j. 5 Cmo 136/2016-912, dospěl k závěru, podle něhož dovolatelce vznikla povinnost vrátit žalobkyni plnění přijaté na základě smlouvy podle §351 odst. 2 obch. zák., a není-li to možné, jeho peněžní ekvivalent, uvedl, že „datum 13. 1. 2010 jako rozhodný okamžik jen proto, že toho dne akcie dosáhly zmíněné ceny, akceptovatelné není“, a vrátil věc v uvedeném rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení, neboť k otázce výše „náhrady za nevydané akcie“ nebylo „vedeno žádné dokazování a účastníci také, byť zcela logicky, ani nebyli vyzývání, aby k tomu přinesli potřebná tvrzení a nabídli důkazy“.
[41] Rozhodnutí odvolacího soudu tudíž bylo (přinejmenším pro dovolatelku) překvapivé.
[42] Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a aniž se pro nadbytečnost zabýval ostatními námitkami dovolatelky, napadený rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.). Důvod k postupu podle §243e odst. 3 o. s. ř. Nejvyšší soud neshledal.
[43] Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř., §226 odst. 1 o. s. ř.).
[44] V novém rozhodnutí soud rozhodne i o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 7. 2020
JUDr. Marek Doležal
předseda senátu