ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.1801.2020.1
sp. zn. 28 Cdo 1801/2020-720
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobkyně: Česká provincie Řádu bratří domu Panny Marie v Jeruzalémě , IČO 44941439, se sídlem v Opavě, Rybí trh 185/16, zastoupená Mgr. Markem Svojanovským, advokátem se sídlem v Laškově, Dvorek 16, proti žalovaným: 1) Česká republika - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČO 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, a 2) Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky, IČO 41197518, se sídlem v Praze 3, Orlická 4/2020, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 16 C 212/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. listopadu 2019, č. j. 57 Co 171/2019-662, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 31. ledna 2020, č. j. 57 Co 171/2019-678, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:(§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Shora označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil výroky I. a II. rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 21. 12. 2018, č. j. 16 C 212/2015-620, jimiž byla zamítnuta žaloba o určení, že žalovaná 1) je vlastnicí pozemků parc. č. 26/1, jehož součástí je stavba občanského vybavení č. p. 12, a parc. č. 26/2, jehož součástí je stavba garáže bez č. p./č. e., vše v katastrálním území Bruntál - město, jakož i obnovené památky - Náhonu vodní elektrárny, nacházející se na pozemku parc. č. 26/1, a pozemku parc. č. 19, vše v k. ú. Bruntál – město (výrok I. rozsudku odvolacího soudu). Ve výrocích III. a IV. pak odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že žalobkyni zavázal nahradit náklady prvostupňového řízení žalované 1) ve výši 8 752 Kč a žalované 2) ve výši 10 080 Kč (výrok II. rozsudku odvolacího soudu). Současně bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výroky III. a IV. rozsudku odvolacího soudu).
Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně. Předpoklady přípustnosti svého dovolání spatřovala v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Konkrétně kladla otázku, zda se v řízení o žalobě podle §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů, ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, publikovaného pod č. 177/2013 Sb., lze zabývat samotnou existencí restitučního nároku. V souvislosti s předestřenou otázkou pak napadala závěr soudů nižšího stupně, že v poválečném období nedošlo k obnovení jejího vlastnického práva k předmětným pozemkům, poukazujíc přitom na zákonem stanovenou neplatnost převodu v době německé okupace. Měla za to, že k obnovení vlastnického práva postačovaly žádosti jejího velmistra adresované po válce různým institucím. Odkazovala současně na tu rozhodovací praxi (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 367/2004, sp. zn. 28 Cdo 1726/2000, a sp. zn. 28 Cdo 1746/99, a Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 82/01, sp. zn. I. ÚS 254/2000, sp. zn. II. ÚS 3/2000, sp. zn. II. ÚS 3/98, sp. zn. II. ÚS 66/98, a sp. zn. I. ÚS 617/08), jež přísně nepodmiňuje vznik restitučních nároků vznesených v režimu porevolučního zákonodárství uplatněním práv již dle předpisů poválečných. Argumentovala též nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 10/13, publikovaným pod č. 177/2013 Sb., z něhož dovozovala aplikovatelnost rozhodovací praxe vztahující se k zákonu č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, i v režimu církevních restitucí. Dovolávala se také zásady ex favore restitutionis a prosazení závěrů vyplývajících z nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 3943/14. Vyjadřovala rovněž názor, že existenci jejích vlastnických práv k předmětným nemovitostem v poválečném období dokládá nález Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 2. 1948, č. j. 690/46, jenž je připomenut i v usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 4563/12. Uplatňovala současně námitky i proti konfiskaci předmětných nemovitostí podle dekretů prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa, nebo č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy. Vytýkala konečně, že se soudy nižších stupňů nezabývaly její argumentací, jíž zpochybňovala přechod předmětných nemovitostí ze státu na druhou žalovanou podle zákona č. 290/2002 Sb., o přechodu některých dalších věcí, práv a závazků České republiky na kraje a obce, občanská sdružení působící v oblasti tělovýchovy a sportu a souvisejících změnách a o změně dalších zákonů.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (v textu i jen „o. s. ř.“); srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.), neboť je neshledal přípustným (§237 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat hledisky uvedenými v §237 o. s. ř.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z judikatury Nejvyššího soudu jednoznačně vyplývá, že ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. svěřuje aktivní věcnou legitimaci k vedení sporu o určení vlastnického práva státu oprávněné osobě, kterou je právnická osoba naplňující definiční znaky dle §3 zákona č. 428/2012 Sb., a to za předpokladu, že věc, ohledně níž je vlastnické právo státu určováno, byla součástí původního majetku registrovaných církví a náboženských společností. Původním majetkem se pak dle ustanovení §2 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. rozumí takový majetek, který byl alespoň po část rozhodného období (od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990; §1 zákona č. 428/2012 Sb.) ve vlastnictví registrovaných církví a náboženských společností, právnických osob zřízených nebo založených jako součásti registrovaných církví a náboženských společností, Náboženské matice nebo dalších právnických osob zřízených nebo založených za účelem podpory činnosti registrovaných církví a náboženských společností k duchovním, pastoračním, charitativním, zdravotnickým, vzdělávacím nebo administrativním účelům, nebo jejich právních předchůdců. Uvedené ustanovení je přitom třeba vykládat tak, že i právní předchůdci zde definovaných právnických osob museli naplňovat znaky některé z uvedených kategorií právnických osob, tedy že aktivně věcně legitimována ve sporu o určení vlastnického práva státu (§18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb.) je oprávněná osoba dle ustanovení §3 zákona č. 428/2012 Sb. za předpokladu, že majetek, ohledně něhož se domáhá určení vlastnického práva České republiky, byl alespoň po část rozhodného období v jejím vlastnictví, nebo ve vlastnictví jejího právního předchůdce, taktéž naplňujícího definiční znaky oprávněné osoby (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4748/2016, či rozsudek Nejvyššího sodu ze dne 16. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3376/2017).
Jestliže tedy soudy nižšího stupně v dané věci jako pro rozhodnutí zásadní řešily právě otázku, zda dovolatelka (nebo její právní předchůdce) byla v rozhodném období (od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990; §1 zákona č. 428/2012 Sb.) vlastnicí předmětných nemovitostí, a svědčí jí tak aktivní věcná legitimace ve sporu o určení vlastnického práva státu ve smyslu ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., nikterak se tím od výše citované judikatury, na níž není důvodu čehokoliv měnit, neodchýlily.
Judikatura Nejvyššího soudu se současně ustáleně přiklání k názoru, že i v režimu zákona č. 428/2012 Sb. prosadí se ty závěry vyslovené v souvislosti s nároky uplatňovanými podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, dle nichž z poválečných restitučních předpisů vyplývalo, že osoby soukromého práva nenabyly automaticky zpět své vlastnické právo ex lege, nýbrž bylo zapotřebí postupovat cestou zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících, jenž prováděl dekret prezidenta republiky č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organisací a ústavů; k obnovení vlastnického práva tudíž zjevně nepostačovaly žádosti dovolatelčina velmistra adresované po válce mimo režim zákona č. 128/1946 Sb. nejrůznějším institucím. Na majetkovou křivdu ve smyslu zákona č. 428/2012 Sb. proto také nelze usuzovat z pasivity státu, nebylo-li zahájeno správní, respektive soudní, řízení ve smyslu tehdejších restitučních předpisů. Uzavřel-li tedy odvolací soud, že dovolatelce nesvědčilo vlastnické právo k předmětným nemovitostem ani po část rozhodného období (od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990; §1 a §2 písm. a/ zákona č. 428/2012 Sb.), neboť nebylo v poválečném období obnoveno, a že z uvedeného důvodu dovolatelka není osobou oprávněnou dle zákona č. 428/2012 Sb., pročež jí nesvědčí ani aktivní legitimace k vedení sporu dle §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., nikterak se tím výše citované rozhodovací praxi dovolacího soudu, jíž netřeba měnit, nezpronevěřil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 428/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2036/2019, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3230/2019).
Sluší se připomenout, že závěr o tom, že dovolatelka není oprávněnou osobou podle zákona č. 428/2012 Sb., neuplatnila-li v poválečném období restituční nároky podle tehdejších předpisů, dovolací soud učinil i v dalších věcech této účastnice (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 133/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4218/2017, či již výše označené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3230/2019), přičemž obecnými soudy přijatá rozhodnutí obstála i v ústavněprávním přezkumu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2019, sp. zn. III. ÚS 4163/18, a usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2019, sp. zn. II. ÚS 2426/19).
V situaci, kdy dovolatelka postrádá aktivní věcnou legitimaci k požadovanému určení (závěr vedoucí k zamítnutí určovací žaloby), nemohou být jakkoliv významné další uplatněné námitky k samotnému přechodu předmětných nemovitostí z vlastnictví státu do vlastnictví žalované 2) podle zákona č. 290/2002 Sb.; na vyřešení této otázky napadené rozhodnutí nezávisí, a proto ani námitky zpochybňující přechod vlastnického práva dle citovaného předpisu nemohou založit přípustnost dovolání.
Závěry dovolatelkou odkazovaných rozhodnutí (sp. zn. 28 Cdo 367/2004, 28 Cdo 1726/2000, I. ÚS 82/01, I. ÚS 254/2000, 28 Cdo 1746/99, II. ÚS 3/2000, II. ÚS 3/98, II. ÚS 66/98, I. ÚS 617/08), dle nichž nemusí být překážkou restituce oprávněnými osobami skutečnost, že neuplatnily restituční nárok dle zákona č. 128/1946 Sb., se v posuzované věci neprosadí, neboť se vztahují k zákonu č. 87/1991 Sb., jenž – na rozdíl od jiných restitučních předpisů, včetně zákona č. 428/2012 Sb. – v ustanovení §3 odst. 2 za oprávněné osoby výslovně označoval subjekty, jimž svědčil nárok podle poválečných restitučních zákonů (dle dekretu prezidenta č. 5/1945 Sb., resp. zákona č. 128/1946 Sb.). Proto je prostý přenos závěrů rozhodovací praxe odkazované dovolatelkou přinejmenším problematický, poněvadž by jím v důsledku mohlo být mimo meze konkrétního restitučního předpisu rozšiřováno období, v němž nastalé křivdy se zákonodárce skrze restituční normu jal zmírnit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 133/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4218/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 428/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2036/2019).
Přitom ani dovolatelkou nastíněný princip ex favore restitutionis nemůže vést k tomu, aby soudy překračovaly zákonný režim majetkového vyrovnání s církvemi (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 428/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2036/2019). Opačný závěr se nepodává ani z dovolatelkou odkazovaného nálezu sp. zn. Pl. ÚS 10/13, v němž se Ústavní soud naopak opětovně přihlásil k závěru, že vymezení rozhodného období je politickým rozhodnutím zákonodárce (srov. bod bod 176); i ve smyslu tohoto nálezu je proto relevantní rozdílné vymezení osob oprávněných v zákoně č. 87/1991 Sb. a v zákoně č. 428/2012 Sb.
Nelze zobecňovat ani závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 3943/14, jenž byl vydán po zvážení okolností, jež jsou kvalitativně nesrovnatelné se skutkovými zjištěními nyní posuzované věci. Ústavní soud sice aproboval postup stěžovatele (fyzické osoby) při uplatňování restitučního nároku postupem podle obecných předpisů v případě, kdy na příslušný (původně židovský) majetek, odňatý za německé okupace stěžovatelovým předchůdcům, nebyl uplatněn restituční nárok dle poválečných předpisů (a nadto byl jako německý majetek konfiskován dle dekretu prezidenta č. 108/1945 Sb.), nicméně nelze odhlédnout od skutečnosti, že v poválečném období neměl restituční nárok na vydání předmětného majetku kdo uplatnit, jelikož již žádný příbuzný stěžovatele, který by měl vědomost o existenci tohoto majetku nebyl naživu a ani nezletilý stěžovatel o majetku nevěděl. Naproti tomu v posuzované věci představitel žalující církevní právnické osoby o existenci majetku zjevně věděl, adresoval-li dovolatelčin velmistr žádosti o jeho vrácení různým státním orgánům, přesto však neuplatnil právně relevantním způsobem restituční nároky dle poválečných předpisů. Za této situace se v posuzované věci (na rozdíl od věci rozhodované Ústavním soudem) plně prosadí zásada vigilantibus iura scripta sunt .
Závěry soudů nižších stupňů se neprotiví ani usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2014, sp. zn. I. ÚS 4563/12, které bylo vydáno ve věci, v níž se dovolatelka domáhala určení vlastnického práva k majetku podle obecných předpisů, obecné soudy její žalobu zamítly pro obcházení restitučních předpisů a Ústavní soud ji odkázal na uplatnění nároků podle v té době již účinného zákona č. 428/2012 Sb., aniž by vyslovil jakékoliv závěry stran naplnění podmínek restituce. Úvahy Ústavního soudu stran rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 2. 1948, č. j. 690/46, rovněž postrádají relevanci, jestliže se dovolatelce v posuzované věci ani nepodařilo prokázat vydání tohoto rozhodnutí (srov. odstavec 37 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu); v dovolacím řízení přitom nelze zpochybňovat hodnocení důkazů soudy nižších stupňů a navazující právní argumentace dovolatelky, vycházející z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, není uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Existenci vlastnického práva církevní právnické osoby k předmětným nemovitostem v rozhodném období přitom ani dle ustálené judikatury dovolacího soudu bez dalšího nedokládá pozdější mylný náhled státních orgánů na vlastnický režim tohoto majetku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1754/2019).
Ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího a Ústavního soudu neodporují pak ani podpůrné závěry odvolacího soudu o tom, že předmětné nemovitosti (na základě konfiskačního výměru Okresního národního výboru v Bruntále ze dne 26. 10. 1946,
č. j. 2/Br-810) mohly být též dotčeny konfiskací podle dekretu č. 108/1945 Sb., vylučující jejich vlastnictví dovolatelkou v rozhodném období (srov. závěry, dle nichž právním důvodem konfiskace majetku podle dekretu č. 12/1945 Sb. a dekretu č. 108/1945 Sb. byly dekrety samotné, docházelo k ní tudíž k datu jejich účinnosti /23. 6. 1945 a 30. 10. 1945/, přičemž následné konfiskační rozhodnutí mělo již jen deklaratorní charakter – viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4716/2016, ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5583/2016, či ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4922/2016 – ke konfiskaci docházelo přímo ze zákona bez správního řízení, byl-li vlastník věci jako osoba, jejíž majetek konfiskaci podléhal, ze strany státních orgánů takto označen /viz usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. II. ÚS 155/03/, pročež tvrzení o vadách v konfiskačním řízení vydaného rozhodnutí samo o sobě není s to účinky konfiskace zpochybnit /viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5581/2015/, a k převzetí majetku konfiskací směřující vůči osobám poškozeným nacistickým režimem docházelo i v případech, kdy tento majetek přešel na Německou říši v době nesvobody /od 29. 9. 1938 do 8. 5. 1945/ a v době vydání konfiskačního rozhodnutí nebyl oprávněné osobě ve smyslu poválečných právních předpisů dosud restituován /viz např. nález Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. III. ÚS 107/04, jehož závěry nalezly odraz i v judikatuře dovolacího soudu – usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3427/2018/); nehledě na to, že případy zneužití dekretu č. 108/1945 Sb. v rozhodném období jsou navíc dotčeny restituční výlukou ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 písm. h) zákona č. 428/2012 Sb. (srov. k tomu např. odstavec 25 odůvodnění usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2019, sp. zn. II. ÚS 2426/19). K výše uvedeným konkluzím se pak Ústavní soud hlásí i ve své aktuální judikatuře (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. IV. ÚS 2056/18).
Kritizuje-li dovolatelka konečně, že odvolací soud porušil její právo vlastnit majetek či právo na spravedlivý proces (zejména dle čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), dlužno předně uvést, že přitom nijak nespecifikuje, jakým konkrétním způsobem se vytýkaná pochybení měla projevit na nesprávnosti právních závěrů formulovaných odvolacím soudem. Závěry odvolacího soudu pak za odporující výše uvedeným zásadám a ústavně zaručeným právům nepochybně nelze označit jen z toho důvodu, že při respektování zákonné úpravy a výše citované ustálené judikatury dovolacího soudu nebylo restitučním nárokům dovolatele vyhověno. Ve světle judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu je ostatně ústavní ochrana ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod přiznávána pouze již konstituovanému vlastnickému právu, a nikoliv „toliko“ uplatněnému restitučnímu nároku (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 1995, sp. zn. I. ÚS 3/94, a ze dne 3. 5. 2001, sp. zn. II. ÚS 719/2000, či jeho usnesení ze dne 11. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1430/08, a ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. I. ÚS 2655/15, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1246/2016, a ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1590/2017).
Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že dovolatelkou předestírané předpoklady přípustnosti podaného dovolání naplněny nebyly (§237 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a kdy žalovaným, již se k dovolání nevyjádřili, žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na internetových stránkách nalus.usoud.cz .
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. 7. 2020
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu