ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.1900.2020.3
sp. zn. 28 Cdo 1900/2020-607
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyň a) L. Š., narozené dne XY, bytem v XY, a b) Š. V., narozené dne XY, bytem v XY, obou zastoupených JUDr. Martinem Purkytem, advokátem se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října 496/13, proti žalované České republice - Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČ 013 12 774, zastoupené Mgr. Davidem Kroftou, advokátem se sídlem v Praze 1 - Malé Straně, Újezd 450/40, o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu pozemků, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 6 C 133/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. února 2020, č. j. 51 Co 7/2020-558, ve znění opravného usnesení ze dne 20. března 2020, č. j. 51 Co 7/2020- 570, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. února 2020, č. j. 51 Co 7/2020-558, ve znění opravného usnesení ze dne 20. března 2020, č. j. 51 Co 7/2020-570, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 2. 2020, č. j. 51 Co 7/2020-558, ve znění opravného usnesení ze dne 20. 3. 2020, č. j. 51 Co 7/2020-570, změnil v napadeném výroku II. o věci samé rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 3. 6. 2019, č. j. 6 C 133/2018- 505, tak, že nahradil projev vůle žalované uzavřít s žalobkyněmi smlouvu o bezúplatném převodu pozemků ve vlastnictví státu podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), a to pozemků parc. č. XY - orná půda, parc. č. XY - orná půda, parc. č. XY - orná půda, parc. č. XY - orná půda, parc. č. XY - orná půda, parc. č. XY - orná půda, parc. č. XY - orná půda a parc. č. XY - ostatní plocha, vše v k. ú. a obci XY, všech zapsaných na LV č. XY, vedeném Katastrálním úřadem pro Ústecký kraj, Katastrální pracoviště XY (dále též jen „předmětné pozemky“ nebo „pozemky“), do jejich podílového spoluvlastnictví každé v rozsahu id. ½ (výrok I.), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.)
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že restituční nárok žalobkyň na převod náhradních pozemků dle zákona o půdě vyplývá z rozhodnutí správních orgánů vydaných v letech 2014 až 2016, že po přecenění byl oceněn na částku 6.507.312,53 Kč a jeho dosud nevypořádaná část činí 5.889.727,59 Kč, přičemž každá ze žalobkyň se na ní podílí jednou polovinou, tj. 2.944.860,79 Kč, že o nároku žalobkyň bylo opakovaně soudy již rozhodováno, přičemž jejich požadavku na uložení povinnosti žalované uzavřít s nimi smlouvu o převodu náhradních pozemků bylo vyhověno, že žalobkyně se žádné veřejné nabídky neúčastnily s důvodu, že část jejich nároku byla nesprávně oceněna, že předmětné pozemky jsou ve vlastnictví České republiky a přísluší k nim právo správy Státního pozemkového úřadu, že pozemek parc. č. XY je zatížen věcným břemenem zřizování a provozování vedení, že pozemek parc. č. XY je dle katastru nemovitostí veden jako neplodná půda, že pozemky se nachází v zastavitelném území obce a jsou určeny k zastavění stavbou - doplnění komunikace, veřejné zeleně a individuálního bydlení, jak to vyplývá ze sdělení Městského úřadu Žatec, Úřadu územního plánování, ze dne 21. 3. 2018,
sp. zn. MUZA 9276/2018, že poblíž pozemků se nachází biokoridor vedoucí podél stávající komunikace a že podle územního plánu se předmětné pozemky mají stát stavebními parcelami. Odvolací soud - na rozdíl od soudu prvního stupně (jenž liknavost v postupu žalované neshledal) - s poukazem na §13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3767/2009 a sp. zn. 28 Cdo 5389/2014 dovodil, že žalobkyním jakožto právním nástupkyním původní oprávněné osoby (L. S.), která požádala o navrácení původních pozemků již v roce 1992, vznikl nárok na bezúplatný převod náhradních pozemků podle §11a zákona o půdě za nevydané pozemky vyplývající z rozhodnutí pozemkového úřadu vydaných v letech 2014 až 2016, neboť žalovaná bez ospravedlnitelného důvodu ztěžovala uspokojení jejich nároku prostřednictvím veřejné nabídky pozemků nesprávným oceněním jejich restitučního nároku (přecenění restitučního nároku provedené žalovanou až dne 19. 2. 2019 mnohonásobně převyšuje původní ocenění), následkem čehož do současné doby nedošlo k uspokojení nároku žalobkyň. V důsledku „liknavě svévolného“ postupu žalované proto nebylo možné klást k tíži žalobkyň jejich neúčast ve veřejných nabídkách. Pokud jde o převoditelnost, resp. vhodnost žalobkyněmi nárokovaných pozemků, pak odvolací soud, odlišně od závěru soudu prvního stupně (jenž shledal překážku jejich převoditelnosti dle §6 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, s odůvodněním, že se jedná o zemědělské pozemky určené územním plánem k zastavění stavbami dopravní infrastruktury) s odkazem na závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 5368/2015 uzavřel, že nejde o pozemky určené k zastavění stavbou veřejně prospěšnou nebo dopravní infrastruktury a takovouto stavbou nejsou pozemky již zastavěny. Byť se pozemky nacházejí v zastavitelném území obce a jsou dle územního plánu určeny k zastavění stavbou - doplnění komunikace (veřejné zeleně a individuálního bydlení), neznamená to samo o sobě, že jde o pozemky vyloučené z převodu ve smyslu §6 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb., ve znění účinném od 1. 11. 2019 (dále jen „zákon č. 503/2012 Sb.“), a ani technická infrastruktura, ať již zřízená nebo plánovaná územně plánovací dokumentací, nepředstavuje překážku jejich převoditelnosti. Bez významu v této souvislosti není dle odvolacího soudu ani zjištění z katastru nemovitostí, že tyto pozemky jsou jako druh pozemku vedeny jako orná půda, a nebylo zjištěno, že by zde existovaly zákonné překážky pro vydání, či že by tyto pozemky nebyly vhodné k vydání z jiných důvodů. Biokoridor plánovaný v oblasti není též překážkou vydání předmětných pozemků dle §6 odst. 1 písm. c) zákona č. 503/2012 Sb. (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4533/2018). Označení pozemku parc. č. XY jako neplodná půda samo o sobě neznamená, že se nejedná o zemědělský půdní fond a že tento pozemek nemůže být vydán. U předmětných pozemků nebylo zjištěno ani tvrzeno, že jsou určeny podle schváleného návrhu pozemkového úřadu pro výstavbu cest a na provedení technických, vodohospodářských a ekologických opatření, které by převodu na žalobkyně bránily. Předmětné pozemky nejsou dotčeny církevním restitučním nárokem ani nárokem jiné oprávněné osoby dle zákona o půdě, jedná se o ornou půdu, která je v současné době zemědělsky využívána. Poukázala-li žalovaná na to, že pozemky jsou územním plánem určeny k zastavění stavbou pro bydlení, pak taková skutečnost není podřaditelná pod výluky uvedené v §6 odst. 1 písm. b) zákona č. 503/2012 Sb., neboť toto ustanovení se vztahuje pouze na zemědělské pozemky, na nichž je plánovaná stavba veřejně prospěšná či stavba dopravní infrastruktury nebo jsou takovou stavbou již zastavěny, což není daný případ.
Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost ve smyslu §237 o. s. ř. spatřuje v tom, že se při řešení otázky hmotného práva, „zda lze oprávněné osobě jakožto vhodný (způsobilý) náhradní pozemek vydat pozemek, jehož převodu brání zákonná výluka uvedená v §6 odst. 1 písm. b) zákona č. 503/2012 Sb.“, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (rozsudku Nejvyššího soudu
ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015, a jeho usnesení ze dne 20. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2372/2019), jinak řečeno, „zda je vybraný náhradní pozemek, jehož vydání oprávněná osoba žádá soudní cestou mimo veřejnou nabídku, převoditelný, jestliže je schváleným územním plánem obce určen k zastavění (veřejně prospěšnou) stavbou dopravní infrastruktury“. Nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem spočívá dle dovolatelky v tom, že chybně vyhodnotil otázku vhodnosti (způsobilosti) žalobkyněmi požadovaných náhradních pozemků k převodu a že v rozporu s §6 odst. 1 písm. b) zákona č. 503/2012 Sb. vydal zemědělské pozemky, které jsou územním plánem obce Žatec určeny k zastavění „veřejně prospěšnou stavbou dopravní infrastruktury“, jak v řízení bylo prokázáno (k tomu poukázala na závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 5368/2015); přitom samotná okolnost, že pozemky jsou v katastru nemovitostí vedeny jako orná půda
a že jsou zemědělsky obhospodařovány, není z hlediska citovaného ustanovení významná. V této souvislosti poukázala na to, že Městský úřad Žatec, úřad územního plánování, ve sdělení ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. MUZA 9276/2018, uvedl, že všechny předmětné pozemky jsou (zčásti) vyloučeny z převodu podle §6 odst. 1 písm. b) zákona č. 503/2012 Sb. a že „v předmětné lokalitě je navrženo doplnění komunikací, veřejné zeleně a bydlení individuální“. Dovolatelka rovněž podotkla, že novelou zákona č. 503/2012 Sb. účinnou od 1. 11. 2019 nedošlo ke změně „litery zákona ve vztahu k dopravní infrastruktuře“ a že §6 odst. 1 písm. b) zákona č. 503/2012 Sb. dopadá na jakoukoli dopravní infrastrukturu, která je takto určena územním plánem, nikoliv jen na tu, která je územním plánem označena jako veřejně prospěšná stavba. Právní závěr odvolacího soudu, že určení pozemků k zastavění stavbou dopravní komunikace nepředstavuje překážku dle uvedeného ustanovení, je tudíž nesprávný i za situace, kdy by plánovaná dopravní komunikace nebyla územním plánem označena jako veřejně prospěšná stavba. Dále dovolatelka namítá, že „odvolací soud svým rozhodnutím porušil její ústavně zaručená základní práva a svobody, když své rozhodnutí řádně neodůvodnil“, a nevypořádal se s jejími „stěžejními námitkami, resp. když v odůvodnění opominul jím provedené důkazy“, že „učinil napadené rozhodnutí nepřezkoumatelným a porušil právo žalované na soudní ochranu zaručené
čl. 36 odst. 1 Listiny“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3155/2011, a nálezy Ústavního soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, a ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 1113/16, v němž vyslovil, že „jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzení porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení, je z výše uvedeného důvodu uplatnitelná i jako dovolací důvod podle §241a občanského soudního řádu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci“ ). V odvolacím řízení totiž dovolatelka „předkládala k důkazu výřez výkresu veřejně prospěšných staveb z příslušného územního plánu obce doprovázený popisným označením jednotlivých parcel, ze kterého je patrné, že plánované veřejně prospěšné stavby dopravní komunikace mají vést přes všechny žalobkyněmi nárokovanými pozemky, přičemž tento důkaz podporuje sdělení úřadu územního plánování, že veškeré pozemky jsou dle §6 odst. 1 písm. b) zákona č. 503/2012 Sb. zčásti vyloučeny z převodu z důvodu plánované veřejně prospěšné stavby. S uvedeným důkazem se však odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku nevypořádal, resp. jej ani nezmínil, což je v rozporu se zákonem (§157 odst. 2 o. s. ř.). Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, a dále aby odložil právní moc a vykonatelnost napadeného rozsudku.
Žalobkyně se v obsáhlém písemném vyjádření k dovolání ztotožnily s rozsudkem odvolacího soudu a navrhly, aby dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné, případně aby bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (k tomu srov. Čl. II bod 2. části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - dále jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátem, dospěl k závěru, že dovolání žalované je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném výroku I. o věci samé závisí na vyřešení otázky hmotného práva, a to aplikace §6 odst. 1 písm. b) zákona č. 503/2012 Sb., při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). O nesprávné právní posouzení věci jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §6 odst. 1 písm. b) zákona č. 503/2012 Sb. podle tohoto zákona nebo zákona č. 229/1991 Sb. , ve znění pozdějších předpisů, anebo zákona č. 44/1988 Sb. , o ochraně a využití nerostného bohatství ( horní zákon ), ve znění pozdějších předpisů, nelze převádět z vlastnictví státu na jiné osoby zemědělské pozemky nebo jejich části určené územním plánem nebo regulačním plánem anebo rozhodnutím o umístění stavby k zastavění veřejně prospěšnými stavbami nebo stavbami dopravní infrastruktury nebo těmito stavbami již zastavěné, s výjimkou zemědělských pozemků převáděných podle §7 nebo §10 odst. 1 nebo 2 , zemědělských pozemků určených platnou územně plánovací dokumentací nebo již využitých ke zřízení technické infrastruktury; v případě pochybností vydá na základě žádosti Státního pozemkového úřadu vyjádření příslušný úřad územního plánování. Na žádost Státního pozemkového úřadu sdělí příslušný správní úřad písemně do 30 dnů, zdali pozemky, které mají být převedeny podle tohoto zákona, nejsou podle odstavce 1 z převodu vyloučeny (odst. 2).
Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu dovodila, že vhodnými náhradními pozemky jest rozumět pozemky, jež by byly - nebýt liknavého či svévolného postupu Pozemkového fondu ČR, resp. dovolatelky - zařaditelné do veřejné nabídky (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4180/2007, uveřejněný pod č. 72/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudky téhož soudu ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4876/2008, a ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015, či jeho usnesení ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3304/2014, a ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4400/2015). Při posuzování „vhodnosti“ pozemku k převodu oprávněné osobě jako pozemku náhradního je přitom nutno hodnotit, zda jeho převodu nebrání zákonné výluky uvedené v §11 odst. 1 zákona o půdě a v §6 zákona č. 503/2012 Sb., či zda nejde o pozemek zatížený právy třetích osob (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1568/2011), zda jeho převod není z jiného důvodu zapovězen zákonem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010), zda jej lze zemědělsky obhospodařovat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 592/2013), zda nevzniknou jiné problémy při hospodaření s takovým pozemkem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2462/2014), případně zda nejde o pozemek zastavěný či tvořící součást areálu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2364/2017, a ze dne 6. 12. 2017,
sp. zn. 28 Cdo 4447/2017). Tato hlediska je přitom třeba zkoumat vždy se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu a předpoklady pro vydání (popřípadě pro nevydání) každého takového pozemku posuzovat zcela samostatně, byť s přihlédnutím k širším souvislostem konkrétní věci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, a usnesení téhož soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 220/2005).
Ani oprávněná osoba, vůči níž Pozemkový fond (jehož nástupkyní je od 1. 1. 2013 žalovaná, jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad) postupoval liknavě, svévolně či diskriminujícím způsobem (a jež může uspokojit své právo i převodem pozemku nezahrnutého do veřejné nabídky podle §11a zákona o půdě), se tudíž nemůže neomezeně domáhat převodu jakéhokoliv zemědělského pozemku z vlastnictví státu (ve správě Státního pozemkového úřadu) a zejména jí nelze převést pozemky, jejichž převodu brání jiné právní předpisy, či nedostatek vhodnosti jejich zařazení do veřejné nabídky podle zákona o půdě.
Právě i výše citované ustanovení §6 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb. (jímž byl zrušen zákon č. 95/1999 Sb.) je obsahově totožné ustanovení, formulačně upravené, jež bylo dříve obsaženo i v zákoně č. 95/1999 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz §2 odst. 1 zákona), kdy účelem tohoto „klíčového ustanovení“ (jak plyne i z Důvodové zprávy k zákonu č. 503/2012 Sb.) je „zabránit převodu pozemků, které jsou z obecného pohledu nutné pro dokončení restitucí, pro pozemkové úpravy, pro zajištění nezbytné ochrany, pro dopravní a jiné veřejně prospěšné stavby apod.; k tomu slouží povinnost orgánů státní správy disponujících potřebnými údaji poskytovat informace o případných překážkách převodu“ (k interpretaci tohoto ustanovení, se zřetelem na jeho účel, přiměřeně srov. např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1013/2016).
Nejvyšší soud již dříve vyslovil též právní názor (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015, jakož i na něj navazující rozsudek téhož soudu ze dne 6. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4589/2018, anebo usnesení ze dne 20. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2372/2019, a ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4010/2019), podle nějž v případě výluky uvedené v §6 odst. 1 písm. b) zákona č. 503/2012 Sb. jde o to, aby bylo zamezeno převodům zemědělských pozemků, u nichž to vyžaduje veřejný zájem na vybudování staveb dopravní a technické infrastruktury či jiných veřejně prospěšných staveb a k nimž by jinak bylo nezbytné získat právo umožňující realizaci veřejně prospěšné stavby. Interpretované ustanovení (jak nutno dovodit již z jeho dikce, ovšem i účelu, jakož i normativního odkazu na §1 zákona o půdě majícího význam interpretační) míří právě na veřejným zájmem dotčené „zemědělské pozemky“ [ve smyslu §1 odst. 1 písm. a) zákona o půdě], tj. na půdu tvořící zemědělský půdní fond nebo do něj náležející, tedy především na pozemky (jejich části) dosud zemědělsky obhospodařované (viz §1 odst. 2 zákona č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, ve znění pozdějších předpisů), a to za jediné podmínky, že jde o pozemky (nebo jejich části) určené územním plánem nebo regulačním plánem anebo rozhodnutím o umístění stavby k zastavění veřejně prospěšnými stavbami nebo stavbami dopravní infrastruktury nebo těmito stavbami již zastavěné (s výjimkou zemědělských pozemků převáděných podle §7 nebo §10 odst. 1 nebo 2 , zemědělských pozemků určených platnou územně plánovací dokumentací nebo již využitých ke zřízení technické infrastruktury). V citovaném rozsudku Nejvyšší soud též dovodil, že z hlediska posuzované výluky je podstatné začlenění pozemku do územně plánovací dokumentací vymezené plochy (koridoru) pro veřejně prospěšné stavby či stavby dopravní infrastruktury [v tomto ohledu odkázal na vymezení pojmu územního plánování uvedené v §2 odst. 1 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, k obsahu územního plánu pak na přílohy 7 a 9 vyhlášky č. 500/2006 Sb.) - srov. dále §2 odst. 1 písm. k) bod 1. stavebního zákona, podle nějž stavbami dopravní infrastruktury se rozumí například stavby pozemních komunikací, popř. §2 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (vymezení pozemní komunikace).
Jestliže v dané věci odvolací soud s ohledem na skutkové zjištění učiněné již soudem prvního stupně, že předmětné pozemky jsou podle platného územního plánu obce Žatec určeny k zastavění stavbou - doplnění komunikace, jak to vyplývá ze sdělení Městského úřadu Žatec, Úřadu územního plánování, ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. MUZA 9276/2018, coby stavbou dopravní infrastruktury, neshledal překážku převoditelnosti těchto pozemků podle citovaného §6 odst. 1 písm. b) zákona č. 503/2012 Sb., ve znění účinném od 1. 11. 2019, s argumentem, že nejde o pozemky určené k zastavění stavbou veřejně prospěšnou nebo stavbou dopravní infrastruktury, je jím učiněné právní posouzení - ve smyslu výše uvedeného - nesprávné, a na něj navazující závěr, že předmětné pozemky jsou vhodné (způsobilé) k uspokojení nároku žalobkyň jakožto oprávněných osob, je tak přinejmenším předčasný. V případě pochybností [o tom, zda jde o pozemky, jež jsou dle §6 odst. 1 písm. b) zákona č. 503/2012 Sb. z převodu vyloučeny] je proto třeba se obrátit s kvalifikovanou žádostí - požadující sdělení relevantních údajů ve smyslu citovaného ustanovení - na příslušný úřad územního plánování [srov. §6 odst. 2 zákona č. 503/2012 Sb.], případně takto sdělené údaje prověřit i jinými důkazními prostředky, tj. znaleckým posudkem, a územně plánovací dokumentací.
Namítá-li dovolatelka, že odvolací soud se nevypořádal s veškerou jí předestíranou argumentací, své rozhodnutí řádně neodůvodnil a že je tak nepřezkoumatelné, vytýká tím vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Napadený rozsudek ovšem nevykazuje takové deficity, aby je (z důvodu argumentačních nedostatků) bylo možné označit za nepřezkoumatelný; z jeho odůvodnění jsou seznatelné důvody, pro které odvolací soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výrokové části (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2380/2016). Okolnost, že dovolatelka je s to argumentačně brojit proti závěrům odvolacího soudu, pak nasvědčuje tomu, že jí poukazovaný nedostatek očividně nebyl na újmu uplatnění jejích procesních práv (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014, či ze dne 2. 2. 2015, sp. zn. 25 Cdo 4126/2014).
Vytýká-li dovolatelka dále vadu řízení, spočívající v neprovedení jí označeného důkazu (výřezem výkresu veřejně prospěšných staveb z územního plánu obce) odvolacím soudem, neuplatňuje tím (jediný) zákonný dovolací důvod, jímž je toliko nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Na rozhodnutí soudu přitom zůstává, které důkazy provede a které nikoliv, přičemž není povinen provést všechny účastníky navržené důkazy, nýbrž je oprávněn (a povinen) v každé fázi řízení vážit, které důkazy vzhledem k uplatněnému nároku či tvrzením jednotlivých účastníků je třeba provést (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2363/2012). Ostatně z tohoto výřezu výkresu založeného ve spise nevyplývá popisné označení jednotlivých parcel, jak dovolatelka namítá; tento důkaz tudíž ani není postačující ke zjištění, zda předmětné zemědělské pozemky nebo jejich části jsou územním plánem obce určeny k zastavění stavbami (stavbou) dopravní infrastruktury. To ovšem nezbavuje odvolací soud, aby dokazování v dané věci z hlediska zákonné výluky pro převod pozemků stanovené v §6 odst. 1 písm. b) zákona č. 503/2012 Sb. doplnil shora naznačenými důkazy.
Přisvědčit nelze ani výtce dovolatelky stran ústavněprávního rozměru zásahu do jejích práv, neboť i Ústavním soudem původně prezentovaný názor, že jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzení o porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení, je uplatnitelná i jako dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. a může založit přípustnost dovolání, byl recentní rozhodovací praxí Ústavního soudu překonán (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, body 22. a 23., stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bod 39., jakož i usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 3. 2018, sp. zn. IV. ÚS 72/18).
Protože rozhodnutí odvolacího soudu není správné a protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadeném výroku I. o věci samé, jakož i v závislém výroku II. o nákladech řízení zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení
(§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní moc rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 2.2020, č. j. 51 Co 7/2020-558, ve znění opravného usnesení ze dne 20. 3. 2020, č. j. 51 Co 7/2020-570, byla odložena do právní moci rozhodnutí o dovolání podaném v této věci usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2020, č. j. 28 Cdo 1990/2020-602.
V dalším řízení je soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem v tomto rozsudku (§243g odst. 1, §226 odst. 1 o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci samé (§243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu - vydaná po 1. lednu 2001 - jsou dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz a rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. 7. 2020
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu