ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.1914.2020.1
sp. zn. 28 Cdo 1914/2020-275
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně Římskokatolické farnosti – děkanství u kostela sv. Mikuláše, České Budějovice 1 , identifikační číslo osoby: 650 50 410, se sídlem v Českých Budějovicích 1, U Černé věže 71/4, zastoupené JUDr. Matoušem Jírou, advokátem se sídlem v Praze 1, 28. října 1001/3, za účasti České republiky – Státního pozemkového úřadu , identifikační číslo osoby: 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Žižkov, Husinecká 1024/11a, o vydání pozemků a nahrazení rozhodnutí pozemkového úřadu, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 11 C 49/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 2. 2020, č. j. 4 Co 181/2016-251, 4 Co 103/2018, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Státnímu pozemkovému úřadu na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
(§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Shora označeným rozsudkem Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) potvrdil doplňující rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 2. 2018, č. j. 11 C 49/2015-131, v části výroku pod bodem I, kterou byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobce „eventuálně“ domáhal vydání tam identifikovaných (geometrickým plánem oddělených) částí pozemků v katastrálním území Hlincová Hora a v tom rozsahu nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihočeský kraj, ze dne 30. 6. 2015, č. j. 332932/2013/R1295/RR8541 (výrok I rozsudku odvolacího soudu); přitom bylo rozhodnuto o nákladech řízení u soudu prvního stupně a nákladech odvolacího řízení (výroky II a III).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně (dále také jako „dovolatelka“), spatřujíc splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva [výkladu ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu uveřejněného pod č. 177/2013 Sb. – dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“], která již byla dovolacím soudem vyřešena, má však být posouzena jinak.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř., neboť není přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat hledisky uvedenými v ustanovení §237 o. s. ř.; žádné z nich ovšem naplněno není. [Napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a nejde ani i případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak].
K dovoláním předestřené otázce týkající se výkladu a použití ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. nelze než uvést, že její vyřešení odvolacím soudem plně respektuje závěry předchozího zrušujícího rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. 10. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3086/2019, a jako takové je v souladu i s další ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (uvedenou nejenom již v odkazovaném kasačním rozhodnutí dovolacího soudu; srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3938/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4343/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2873/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3620/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5144/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2965/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 10. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2817/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 28 Cdo 899/2020, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3763/2019, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4269/2019).
S ohledem na argumentaci dovolatelky sluší se zvlášť akcentovat i tu judikaturu, jež při výkladu ustanovení o překážkách naturální restituce ve smyslu §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. přiměřeně zohledňuje i některé závěry vyslovené již při výkladu obdobně koncipovaného ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4692/2017, již cit. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3938/2015, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4343/2017), s tím, že pro daný názor lze nalézt oporu i v odborné komentářové literatuře (srov. Jäger, P., Choholáč, A. Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, a.s., 2015; publikován též v informační sytému ASPI).
Považuje-li se za zastavěnou také část pozemku, jež bezprostředně souvisí se stavbou naplňující tam vypočtená kritéria a je nezbytně nutná k jejímu užívání, lze [obdobně jako při výkladu a aplikaci ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb.] dovodit, že překážkou vydání pozemku v rámci majetkového vyrovnání s církvemi může být rovněž fakt, že dotčený pozemek tvoří součást nedělitelného funkčního celku (areálu) se stavbou ve smyslu §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb.; je tedy třeba přihlížet i k celkové funkční provázanosti s ostatními pozemky a stavbami, které tvoří vzájemně provázaný soubor staveb (areál, jako funkční celek), a to i s přihlédnutím k veřejnému zájmu, který zde představuje jedno z výkladových kritérií; při posuzování toho, zda převáží zájem restituční, je podstatné i hledisko proporcionality (přiměřeně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2013/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4460/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015).
Posouzení otázky funkční souvislosti pozemků a staveb je vždy úzce provázáno s konkrétními skutkovými okolnostmi případu (závěr o příslušnosti konkrétních pozemků k areálu je ostatně primárně skutkové povahy a vyplývá z hodnocení v řízení provedených důkazů; viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1910/2017, ze dne 12. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4269/2019, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5267/2017).
Nejvyšší soud – za nezměněných poměrů – neshledává důvody k přehodnocení z této ustálené rozhodovací praxe plynoucích závěrů (jimž zde konvenuje i právní posouzení věci soudem odvolacím), když ani argumentace dovolatelky k tomu prostor neskýtá.
Rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá na vyřešení otázky, „lze-li odlišné právní termíny v právním předpise vykládat shodně“, resp. „lze-li dva shodné právní termíny v právním řádu vykládat rozdílně“ [myšleno pojmy „nezbytná nutnost“ podle §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., a pojem „funkční souvislost“ obsažený v druhém odstavci ustanovení §7 odst. 1 písm. a) téhož předpisu]. V podaném dovolání – posuzovaném potud z obsahového hlediska – jde spíše o pokračování polemiky s podaným výkladem ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., jenž dovolatelka považuje za nepřípustně extenzívní. Tak tomu však není. Nejenom proto, že v závěrech odvolacího soudu je obsaženo i hodnocení, že (žalobkyní nárokované) „pozemky rozlohou nikterak velké jsou v celé své výměře nebytné k užívání zahradních chat, jež obklopují“ (viz bod 14. odůvodnění), tedy je-li zde naplněna právě i podmínka bezprostřední souvislosti pozemku se stavbou (stavbami) a jeho nezbytné nutnosti k užívání stavby (staveb).
Nadto je z dosavadní judikatury zřejmý právě i akcent na individuální posouzení zohledňující konkrétní okolnosti případu, s tím, že jakkoliv nebyl by přípustný ani extenzívní výklad překážek naturální restituce (proto také nebyly pozemky v dané lokalitě vyloučeny z restituce jenom pro své situování v zahrádkové osadě, jež překážkou naturální restituce dle zákona č. 428/2012 Sb. není), nelze přijmout ani závěry paušalizující či nadmíru restriktivní (jde-li o výklad a aplikaci relevantního ustanovení a jeho dosahu), jež by vedly k nerozumnému a neúčelnému uspořádání poměrů, k nepřiměřeným omezením vlastníků staveb a vytvoření komplikovaných, obtížně řešitelných právních situací, které by byly neproporcionální užitku, jehož by se případně dostalo oprávněné osobě (viz závěry předchozího rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. 10. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3086/2019). Dosavadní judikatura (od níž se Nejvyšší soud nemíní odklonit) tedy vykládá a aplikuje ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. jak se zřetelem na jeho jazykové znění, tak i jeho smysl a účel (jímž je mimo jiné předejít destrukci funkčních celků), a nejde o výklad jsoucí proti účelu restituce, ale naopak sledující jeho naplnění (považuje-li za významné i to, nejde-li o pozemek funkčně spjatý se stavbou ve vlastnictví jiné osoby a jako takový nezbytně nutný k jejímu užívání).
Důvodem k přehodnocení dosavadních závěrů nemůže být ani akcent dovolatelky na interpretační pravidlo ex favore restitutionis , dříve bezpočtukrát zdůrazňované i v odkazované judikatuře Ústavního soudu a v poměrech zákona č. 428/2012 Sb. obsažené v jeho ustanovení §18 odst. 4. Ani snaha o volbu interpretace vstřícné vůči (potenciálně) oprávněným osobám totiž nemůže vést k tomu, aby soudy překračovaly zákonný režim majetkového vyrovnání s církvemi. Podle ustanovení §1 zákona č. 428/2012 Sb. má dojít ke zmírnění toliko některých křivd spáchaných komunistickým režimem na majetku registrovaných církví a náboženských společností, nikoliv ke komplexnímu odškodnění veškerého bezpráví. Konkrétní podoba vyrovnání s církvemi pak byla v rozhodující míře politickou otázkou (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5217/2015, uveřejněný pod č. 103/2017 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, a další tam citovaná rozhodnutí, jakož i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 22/05, a jeho nález ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, bod 96), přičemž zákonodárce v posledku zvolil reparaci částečně formou vydání konkrétních pozemků, dílem pak v podobě paušální náhrady podle §15 zákona č. 428/2012 Sb. za pozemky, jež vydat nelze (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2546/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 349/2017), byť – na rozdíl od jiných restitučních předpisů, kupříkladu zákona o půdě – normy zákona č. 428/2012 Sb. osobám oprávněným neumožňují domáhat se individuálního odškodnění za nevydaný majetek prostřednictvím finanční kompenzace či formou náhradního pozemku (viz zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5036/2016).
Z uvedeného je zřejmé, že předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. naplněny nebyly (rozhodnutí odvolacího soudu je konformní s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a nejsou dány důvody k jinému posouzení dovolacím soudem již vyřešené právní otázky).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.; dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a náklady účastnice řízení (České republiky – Státního pozemkového úřadu) představuje paušální náhrada (za podání vyjádření k dovolání) ve výši 300 Kč (§2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle §151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle §89a exekučního řádu).
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. 1. 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu ( www.nsoud.cz ) , rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz .
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. 7. 2020
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu