ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.2786.2020.1
sp. zn. 28 Cdo 2786/2020-348
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Davida Rause, Ph.D., a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobkyně E. M. , narozené dne XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Jiřím Hartmannem, advokátem se sídlem Sokolovská 49/5, Praha 8, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , IČO 01312774, se sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3, o nahrazení projevu vůle žalované, vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 6 C 210/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 5. 2020, č. j. 18 Co 316/2019-310, 18 Co 209/2019, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Žalovaná napadla dovoláním výše označený rozsudek Krajského soudu v Plzni, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Domažlicích ze dne 27. 2. 2019,
č. j. 6 C 210/2017-171, ve znění opravných usnesení ze dne 11. 4. 2019, č. j. 6 C 210/2017-179, ze dne 9. 5. 2019, č. j. 6 C 210/2017-184, a ze dne 29. 10. 2019,
č. j. 6 C 210/2017-207, ve výrocích I, II, III, IV, V, VI a IX, jimiž nahradil projev vůle žalované – souhlas s uzavřením smlouvy o bezúplatném převodu pozemků p. č. XY v k. ú. XY, p. č. XY a XY v k. ú. XY, p. č. XY a XY v k. ú. XY, p. č. XY a XY v k. ú. XY a p. č. XY v k. ú. XY na žalobkyni – a rozhodl o nákladech řízení (výrok I); současně jím bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje dovolatelka v tom, že odvolací soud v rozporu s ustálenou judikaturou posuzoval její liknavost a svévoli. Má dále za to, že judikaturou dosud nebyly jednoznačně vyřešeny otázky, zda lze „přecenit“ výši nároku oprávněné osoby pouze na základě znaleckého posudku předloženého „až“ v řízení o nahrazení projevu vůle, zda oprávněné osobě vznikne bezdůvodné obohacení, jsou-li jí vydány náhradní pozemky o větší výměře, než jakou měly pozemky odňaté, a zda lze nahradit projev vůle státu, nebylo-li postaveno najisto, zda oprávněná osoba o vydání náhradního pozemku požádala v zákonem stanovené lhůtě.
Nejvyšší soud jako soud dovolací projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání bylo podáno oprávněnou osobou (žalovanou) za splnění podmínek podle §241 odst. 2 písm. b) o. s. ř., ve lhůtě podle §240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje zákonem stanovené obligatorní náležitosti podle §241a odst. 2 o. s. ř.
Nejvyšší soud je však, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř., neboť není přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením
§237 o. s. ř., podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Judikatura Nejvyššího soudu (jež reflektuje i judikaturu Ústavního soudu – srov. zejm. nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, publikovaný pod č. 33/2004 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález ze dne 30. 10. 2007,
sp. zn. III. ÚS 495/05, publikovaný pod č. 174/2007 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, uveřejněný pod č. 531/2005 Sb.) je ustálena v závěru, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu dovolatelky (resp. jejího předchůdce – Pozemkového fondu ČR) může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku, aniž by důvodnost takové žaloby bylo lze vázat na podmínku jeho zahrnutí do veřejné nabídky, a že takový postup (jenž je výrazem zásady vigilantibus iura scripta sunt ) nelze vůči ostatním oprávněným osobám pokládat za diskriminující (k tomu srov. především rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
K tomuto výjimečnému způsobu uspokojení restitučního nároku lze přistoupit tehdy, jsou-li prokázány okolnosti, na jejichž základě je možné postup dovolatelky (a dříve rovněž jejího právního předchůdce – Pozemkového fondu České republiky) kvalifikovat jako liknavý, svévolný či diskriminační, přičemž se oprávněná osoba i přes své aktivní přičinění nemůže dlouhodobě domoci svých práv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3546/2017, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 71/2020). Jako liknavý, ba až svévolný, lze pak podle rozhodovací praxe
– kromě nesplnění povinnosti udržovat kvantitativně i kvalitativně dostatečnou nabídku náhradních pozemků (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2924/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015,
sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2586/2019) – považovat i takový postup dovolatelky, kterým bez ospravedlnitelného důvodu ztěžuje uspokojení nároku oprávněné osoby zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků) nesprávným ohodnocením nároku, tedy nesprávným určením ceny oprávněné osobě odňatých a nevydaných pozemků (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016,
sp. zn. 28 Cdo 155/2016). Nesprávné ohodnocení restitučního nároku (nesprávné určení ceny odňatých a nevydaných pozemků) a trvání na takovém ohodnocení je tedy samostatně podřaditelné do kategorie postupů liknavých až svévolných (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1190/2020).
V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu se současně připomíná, že zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu dovolatelky (jejího předchůdce – Pozemkového fondu České republiky) je především otázkou skutkových zjištění, jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů (kdy při přezkumu právního posouzení věci je třeba zabývat se tím, nejsou-li úvahy soudu – o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole – nepřiměřené); srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015,
a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015. Vady skutkových zjištění přitom dovolacímu přezkumu podrobit nelze a otázky skutkové tak nemohou založit přípustnost dovolání (na niž lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř.). Dovolacímu přezkumu podléhá výhradně správnost právního posouzení věci, jež zahrnuje i zhodnocení, nejsou-li úvahy nalézacích soudů v tomto směru nepřiměřené, zohledňují-li všechny podstatné skutkové okolnosti případu a nahlížejí-li na věc prostřednictvím relevantních kritérií (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017).
Hodnotící závěry odvolacího soudu o liknavém a svévolném postupu dovolatelky (i s přihlédnutím k počínání jejího předchůdce Pozemkového fondu České republiky) při uspokojování restitučního nároku žalobkyně přitom v posuzované věci nejsou nepřiměřené zjištěným skutkovým okolnostem věci. Své závěry totiž soudy nižších stupňů založily na komplexním posouzení věci, při zvažování všech relevantních hledisek, jež vyšly v řízení najevo. Odvolací soud (jenž v tomto směru vzal za správná zjištění soudu prvního stupně) přitom vycházel z toho, že žalobkyně nárok na vydání pozemků podle zákona o půdě uplatnila dne 12. 12. 1992 a náhrada jí byla přiznána až rozhodnutím ze dne 24. 4. 2001. Přes účast žalobkyně v několika veřejných nabídkách byl její nárok částečně uspokojen teprve v roce 2018. Dne 25. 10. 2017 žalobkyně bezvýsledně žádala dovolatelku o přecenění nevydaných pozemků, když ocenění pozemků, z něhož dovolatelka po celou dobu uplatňování nároku ze strany žalobkyně vycházela (na základě znaleckého posudku Ing. Spoustové ze dne 1. 10. 2001), nekorespondovalo se skutečnou cenou (hodnotou) odňatých pozemků zjištěnou v řízení před prvostupňovým soudem (1 133 800 Kč). Reálná možnost žalobkyně účastnit se veřejných nabídek pak byla limitována lpěním dovolatelky na původním ocenění restitučního nároku. Liknavost dovolatelky při uspokojování restitučního nároku žalobkyně se tak podává nejen z mimořádně dlouhé doby, jež uplynula od uplatnění restitučního nároku, ale zejména též z dlouhodobého nedůvodného lpění na jeho nesprávném ocenění. Konkluze odvolacího soudu o liknavosti dovolatelky při uspokojení restitučního nároku žalobkyně se tudíž od výše citované judikatury, na níž není důvodu čehokoliv měnit, nikterak neodchyluje.
Odvolací soud se ustálené judikatuře Nejvyššího soudu nezpronevěřil ani tím, že otázku výše restitučního nároku oprávněné osoby a hodnoty požadovaného náhradního pozemku řešil jako otázku předběžnou, vycházeje přitom z provedeného dokazování (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 28 Cdo 4949/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 755/2019), jehož výsledkem bylo zjištění aktuální výše restitučního nároku ke dni vyhlášení rozhodnutí soudem (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5721/2017).
Klade-li dovolatelka dále otázku, zda lze vydat náhradní pozemky o větší výměře, než jakou měly pozemky odňaté a nevydané (zda tím nedochází ke vzniku bezdůvodného obohacení), pak sluší se připomenout, že z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vyplývá, že ekvivalence mezi hodnotou pozemků odňatých a hodnotou pozemků náhradních je zajišťována zejména na základě shodné metody ocenění (§28a zákona o půdě). Podstatná je tedy cena statků odňatých a cena statků nabývaných jako náhradní pozemky; výše naturální náhrady za odňaté a nevydané pozemky by v souladu s principy restitučního procesu měla být ekvivalentní hodnotě restitučního nároku odvíjející se od ceny pozbytých statků (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2844/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 7. 2016, sp. zn. 28 Cdo 294/2016).
Oprávněné osobě tedy může vzniknout bezdůvodné obohacení pouze tehdy, budou-li na ni v rámci restitučního řízení převedeny náhradní pozemky v hodnotě vyšší, než by odpovídalo skutečné hodnotě restitučního nároku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1189/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3388/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2016,
sp. zn. 28 Cdo 4401/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5721/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018,
sp. zn. 28 Cdo 2857/2018). Odvolací soud se tudíž od uvedených závěrů neodchýlil, jestliže ekvivalenci mezi hodnotou pozemků odňatých a hodnotou pozemků náhradních neposuzoval pomocí kritéria jejich výměry.
Má-li dovolatelka konečně za to, že judikaturou dosud nebyla vyřešena otázka, zda lze žalobě o nahrazení projevu vůle vyhovět, nebylo-li postaveno najisto, zda oprávněná osoba o vydání náhradního pozemku požádala v zákonem stanovené lhůtě, pak především žádnou konkrétní „zákonnou“ lhůtu, ohledně níž by mělo být sporné, zda byla dodržena či nikoli, nezmiňuje. Má-li snad na mysli, že nárok žalobkyně již mohl být promlčen, pak námitku promlčení, toliko k níž by se soudy touto otázkou zabývaly (§610 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku), neuplatnila. Ostatně judikatura Nejvyššího soudu v poměrech restitučního zákonodárství dovodila, že v případech, kdy povinná osoba nepopírá svůj závazek a jedná s oprávněnou osobou o podmínkách poskytnutí náhrady, může promlčecí doba počít běžet nejdříve dnem, kdy oprávněná osoba zjistí, že povinná osoba nehodlá plnit (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3381/2009,
a ze dne 14. 5. 2002, sp. zn. 28 Cdo 1898/2001, popř. rozsudek ze dne 23. 1. 2003, sp. zn. 28 Cdo 995/2002, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2017,
sp. zn. 28 Cdo 1674/2016). Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4173/2017, pak samotný požadavek na přecenění hodnoty pozemku, který nebyl oprávněné osobě vydán pro překážky stanovené zákonem o půdě, a to za účelem určení výše restitučního nároku odpovídající příslušným právním předpisům, nepředstavuje samostatné majetkové právo, jež by podléhalo promlčení (§100 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, resp. §611 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v účinném znění). Odvolací soud se tedy tím, že ze samotné doby, která uplynula od vydání rozhodnutí zakládajícího restituční nárok, nedovozoval bezúspěšnost žaloby, od ustálené praxe Nejvyššího soudu neodchýlil.
Z výše uvedeného je tak zřejmé, že předpoklady přípustnosti podaného dovolání v posuzované věci naplněny nebyly (§237 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalované bylo odmítnuto a kdy žalobkyni v dovolacím řízení podle obsahu soudního spisu žádné náklady nevznikly.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz .
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. 9. 2020
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu