ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.2865.2020.1
sp. zn. 28 Cdo 2865/2020-228
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně: K. S., nar. XY, bytem XY, zastoupená Mgr. Michalem Davidem, advokátem se sídlem v Praze 4, K dolům 1924/42, proti žalované: E. A., nar. XY, bytem XY, zastoupená JUDr. Marcelou Ondřejovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 1041/12, o zaplacení 324 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 67 C 213/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. května 2020, č. j. 17 Co 70/2020-191, takto:
Dovolání se odmítá.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 14. 5. 2020, č. j. 17 Co 70/2020-191, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 17. 12. 2019, č. j. 67 C 213/2017-175, potvrdil v části výroku I., v níž bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni 276 000 Kč s příslušenstvím (výrok I. rozsudku odvolacího soudu), a zrušil jej v té části výroku I., v níž bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni dalších 48 000 Kč s příslušenstvím, a ve výrocích II. a III. o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná. Předestřela otázku, zda je ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení vzniklého poukázáním peněžních prostředků (276 000 Kč) na její účty u peněžního ústavu pasivně věcné legitimována v případě, kdy peníze přijala jménem svého zaměstnavatele (společnost DEMEREO s. r. o.), jemuž je následně i odevzdala. Měla za to, že tato otázka rozhodovací praxí dovolacího soudu v naznačených skutkových poměrech nebyla doposud řešena.
Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl jako zjevně bezdůvodné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Přípustnost dovolání jest poměřovat ustanovením §237 o. s. ř., podle něhož „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
Zakládá-li ovšem dovolatelka nesprávnost řešení otázky své pasivní věcné legitimace ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení vzniklého poukázáním peněžních prostředků (276 000 Kč) na její účty u peněžního ústavu na argumentaci, že peníze přijala jménem svého zaměstnavatele a následně mu je odevzdala, vychází při své kritice napadeného rozsudku zjevně z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud. Ten totiž uzavřel, že skutková verze dovolatelky o tom, že spornou sumu přijala jménem svého zaměstnavatele (DEMEREO s. r. o.) a následně mu ji odevzdala, provedeným dokazováním prokázána nebyla. Platí přitom, že skutkovým zjištěním soudů nižšího stupně je dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17), přičemž k výtkám vůči hodnocení provedených důkazů s účinností od 1. 1. 2013 není k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srov. §241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Skutkové závěry soudů nižšího stupně nadto nejsou nikterak nepřiměřené provedenému dokazování, jestliže bezhotovostní převod částky 276 000 Kč z majetku žalobkyně na účty u peněžního ústavu, jejichž majitelkou je dovolatelka, byl prokázán bankovními výpisy, zatímco skutkovou verzi dovolatelky, dle níž měla být zmocněna přijímat peněžní prostředky jménem svého zaměstnavatele (společnost DEMEREO s. r. o.), žádné důkazy nepotvrzují (z čestného prohlášení jednatelky zaměstnavatele se naopak podává, že sjednané peněžní transakce měly být žalobkyní realizovány na jeho bankovní účet) a její tvrzení o výběru peněz ze svého účtu a jejich následném předání v hotovosti zaměstnavateli pak (sám o sobě) zjevně není způsobilým prokázat dovolatelkou předkládaný příjmový pokladní doklad postrádající podpis osoby jednající za zaměstnavatele (výpis z účtu nadto dokládá použití přijatých peněžních prostředků k uspokojování dovolatelčiných osobních potřeb).
Míní-li pak dovolatelka prostřednictvím kritiky, že „nebyla náležitě zkoumána otázka pasivní věcné legitimace“ a „nebyly vzaty v úvahu všechny relevantní skutečnosti“, vytýkat nedostatky odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, vystihuje tím případ vad řízení, které však s účinností od 1. 1. 2013 nejsou samostatným dovolacím důvodem (tím je ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. pouze nesprávné právní posouzení věci). K vadám řízení by mohl dovolací soud přihlédnout pouze tehdy, bylo-li by dovolání z jiného důvodu přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.); tak tomu ovšem v projednávané věci není (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014).
Odůvodnění:rozsudku odvolacího soudu navíc nevykazuje deficity, jež by byly na újmu procesních práv dovolatelky, což ostatně vyplývá mimo jiné i ze skutečnosti, že na podkladě odůvodnění napadeného rozsudku byla schopna zformulovat dovolací důvody (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014, či ze dne 2. 2. 2015, sp. zn. 25 Cdo 4126/2014). Odvolací soud, jakož i soud prvního stupně, nadto v odůvodnění svých rozhodnutí řádně vysvětlily, z jakých důkazů čerpaly své skutkové závěry, jakými úvahami se řídily při hodnocení důkazů a jak věc posoudily po právní stránce (§157 odst. 2 o. s. ř.), přičemž se též detailně zabývaly procesní obranou dovolatelky, zaměřenou na zpochybnění závěrů o své pasivní věcné legitimaci.
Závěry odvolacího soudu konečně plně korespondují těm judikaturním konkluzím, jež za osobu pasivně věcně legitimovanou ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení považují toho, jehož majetek se na úkor jiného neoprávněně zvětšil, popřípadě, u něhož nedošlo ke zmenšení majetku, které mělo po právu nastat; o obohacení jde tehdy, jestliže se plněním dostalo majetkové hodnoty tomu, komu bylo plněno, takže v jeho majetku se to projevilo buď zvýšením jeho aktiv, nebo snížením jeho pasiv (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4514/2007, ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2262/2009, a ze dne 13. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1321/2011, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1530/2019).
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání žalované odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.), když předpoklady jeho přípustnosti v posuzovaném případě naplněny nebyly (§237 o. s. ř.).
V rozhodnutí, jímž se řízení bude končit, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení (§243g odst. 1, věty druhé, o. s. ř.).
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz .
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. 11. 2020
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu