ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.3208.2019.1
sp. zn. 28 Cdo 3208/2019-181
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce J. H. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Petrem Buršíkem, advokátem se sídlem v Plzni, Husova 722/13, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 9 C 103/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. června 2019, č. j. 18 Co 123/2019-152, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Domažlicích (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. 2. 2019, č. j. 9 C 103/2018-97, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal nahrazení projevu vůle žalované uzavřít se žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu pozemků parc. č. XY a parc. č. XY, obou v katastrálním území XY (dále „předmětné pozemky“), které jsou ve vlastnictví České republiky, podle ustanovení §11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů – dále „zákon o půdě“ (výrok I.). Žalobci rovněž uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši 5.485,- Kč (výrok II.).
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 19. 6. 2019, č. j. 18 Co 123/2019-152, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se nahrazuje projev vůle žalované uzavřít se žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu předmětných pozemků, které jsou ve vlastnictví České republiky, podle ustanovení §11a zákona o půdě (výrok I.). Dále rozhodl o povinnosti žalované nahradit žalobci k rukám jeho zástupce náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 19.139,78 Kč a náklady odvolacího řízení ve výši 8.328,80 Kč (výrok II.).
Soudy nižších stupňů vyšly ze zjištění, že žalobce je osobou oprávněnou ve smyslu ustanovení §4 zákona o půdě a domáhá se vydání náhradních pozemků za pozemky odňaté, jejichž naturální restituci brání zákonem o půdě předvídané překážky (§11a odst. 1 zákona o půdě). Odvolací soud, koriguje názor soudu prvního stupně, akcentoval jednak dlouhodobé neplnění povinnosti žalované vypořádat nárok žalobce na vydání náhradních pozemků, jednak poměrně nízkou výši nevypořádaného restitučního nároku žalobce, jež byla příčinou opakovaného neúspěchu žalobce ve veřejných nabídkách, pročež shledal dosavadní postup žalované ve vztahu k žalobci liknavým, a tudíž vyhověl požadavku uspokojit restituční nárok žalobce mimo zákonem předpokládaný postup. Jelikož hodnota žalobcem vybraných náhradních pozemků, jež jsou ve vlastnictví státu a jejichž vydání nebrání žádná zákonem stanovená překážka, nepřevyšovala v době rozhodnutí hodnotu dosud neuspokojeného restitučního nároku žalobce, odvolací soud nahradil rozhodnutím projev vůle žalované uzavřít se žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu předmětných pozemků.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, považujíc je za přípustné ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně pro existenci otázky dovolacím soudem dosud neřešené. Domnívá se, že nebyly splněny předpoklady důvodnosti žaloby na nahrazení projevu vůle žalované, mezi něž se řadí dlouhodobá nemožnost restituenta domoci se svých práv, aktivní účast oprávněné osoby ve veřejných nabídkách pozemků a nečinnost, liknavost či svévole na straně státu. Na podporu svých tvrzení poukazuje na odklon odvolacího soudu od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4926/2017 (označené usnesení, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, je přístupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ). Uvádí rovněž, že dovolatelce není známo, na základě čeho odvolací soud dovodil skutečnosti související s úspěšnou účastí žalobce ve veřejné nabídce, neboť v tomto směru nebyla v řízení činěna žádná tvrzení ani nebyly provedeny jakékoli důkazy. Dále dovolatelka vznáší pro případ, že by dosavadní judikatura dovolacího soudu nebyla zcela přiléhavá pro projednávanou kauzu, dle jejího mínění dovolacím soudem dosud neřešenou otázku týkající se posouzení „dostatečnosti“ aktivity žalobce. Současně dovolatelka brojí i proti výroku o nákladech řízení. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání žalované nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), a že bylo podáno v zákonné lhůtě oprávněnou osobou – účastníkem řízení (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), za niž jedná pověřený zaměstnanec, jenž má právnické vzdělání [§241 odst. 2 písm. b) o. s. ř.], zabýval se tím, zda je dovolání žalované přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání není přípustné, neboť právní posouzení věci napadeným rozsudkem odvolacího soudu je bezezbytku konformní s judikatorními závěry dovolacího soudu.
Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (jež reflektuje i judikaturu Ústavního soudu – srovnej zejména nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, publikovaný pod č. 33/2004 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, publikovaný pod č. 174/2007 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, publikovaný pod č. 531/2005 Sb. – označená rozhodnutí, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, jsou přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ) je ustálena v závěru, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu žalované (jež je nástupkyní Pozemkového fondu ČR a jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad) může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku, aniž by důvodnost takové žaloby bylo lze vázat na podmínku jeho zahrnutí do veřejné nabídky, a že takový postup (jenž je výrazem zásady vigilantibus iura scripta sunt ) nelze vůči ostatním oprávněným osobám pokládat za diskriminující (k tomu srovnej především rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a další judikaturu na něj navazující).
Dovolací soud současně připomíná jím zaujatý právní závěr, že zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu Pozemkového fondu ČR (respektive žalované), je především otázkou skutkových zjištění a že je vyhrazeno zejména soudům nižších stupňů. Při přezkumu právního posouzení věci je třeba zabývat se tím, zda úvahy odvolacího soudu vztahující se k závěru o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole, nejsou nepřiměřené, zda se pohybují ve vytčených mezích a zda přihlížejí ke všem relevantním hlediskům, jak byly zformulovány judikaturou (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2018,
sp. zn. 28 Cdo 849/2018). Vady skutkových zjištění (viz námitky, že žalobce o uspokojení restitučního nároku neusiloval dostatečně aktivně) přitom dovolacímu přezkumu podrobit nelze a otázky skutkové (viz otázka dlouhodobosti a četnosti účasti ve veřejných nabídkách) tak nemohou založit přípustnost dovolání (na niž lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.).
Rozhodnutí odvolacího soudu nadto není v posuzovaném případě nepřiměřené zjištěným skutkovým okolnostem věci a zcela koresponduje shora citované judikatuře, měl-li odvolací soud na zřeteli nejenom dobu prodlení žalované (jejího předchůdce) s uspokojením nároku žalobce (žalovaná eviduje restituční nárok žalobce, jenž dosud nebyl zcela uspokojen, od roku 1998), ale vzal-li v úvahu též další okolnosti případu (žalobce se účastnil veřejných dražeb, v nichž se s ohledem na jeho poměrně nižší majetkový nárok převodu některých nárokovaných pozemků nedomohl), jejichž zhodnocením dospěl k závěru, že postup žalované lze i ve věci nyní posuzované kvalifikovat jako liknavý. Odvolací soud tudíž zcela v souladu s nastíněnou rozhodovací praxí dovodil, že následkem liknavého postupu dovolatelky nebylo lze po žalobci spravedlivě požadovat dále účast ve veřejných nabídkách a bylo namístě vyhovět jeho žalobě o vydání konkrétních vhodných pozemků v rozsahu odpovídajícímu jeho restitučnímu nároku.
Právní posouzení věci odvolacím soudem se současně nijak neodchyluje ani od dovolatelkou citovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4926/2017, jež závěr o nenaplnění předpokladů pro vyhovění žalobě o vydání vybraných náhradních pozemků opírá - oproti projednávané věci - o odlišné individuální skutkové okolnosti případu, kdy se oprávněná osoba veřejných nabídek pozemků neúčastnila a o saturaci svého restitučního nároku nikterak intenzivně neusilovala (a kdy podle tehdy učiněných skutkových závěrů soudů nebylo zjištěno, že by postup žalované ve vztahu k žalobkyni vykazoval prvky liknavosti, jak byla shora odkazovanou judikaturou vymezena).
Namítá-li dovolatelka dále, že skutková zjištění odvolacího soudu vztahující se pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY nemají oporu v provedeném dokazování, dlužno uvést, že skutkovými závěry soudů nižšího stupně je dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17), přičemž ke zpochybnění skutkových zjištění nemá dovolatel s účinností od 1. 1. 2013 k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srovnej §241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011,
sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Výtky dovolatelky ostatně postrádají relevanci. Nebyla-li totiž, jak vyplývá ze skutkových zjištění soudů nižších instancí, v řízení jakkoli zpochybněna hodnota předmětných pozemků odpovídající částce 52.049,- Kč a ani hodnota dosud neuspokojeného restitučního nároku žalobce ve výši 50.748,- Kč, pak je pro posouzení důvodnosti žalobcem uplatněného nároku na vydání předmětných pozemků – s ohledem na shora uvedené – zcela nevýznamné, jakou výši představuje spoluvlastnický podíl žalobce na pozemku v minulosti převedeném na základě veřejné nabídky do spoluvlastnictví žalobce a dalších oprávněných osob.
Protože dovolatelka výslovně brojí i proti výroku o nákladech řízení, zabýval se dovolací soud přípustností dovolání i ve vztahu k výroku II. o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Proti označenému výroku však není dovolání objektivně – ze zákona – přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017]. Na okraj Nejvyšší soud dodává, že z ustanovení §224 odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v důsledku změny rozhodnutí soudu prvního stupně provedené odvolacím soudem, pozbývá výrok o náhradě nákladů řízení v něm obsažený (jakožto výrok akcesorický) své opodstatnění a že odvolací soud o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně proto musí rozhodnout znovu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 7. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1669/2014).
Jelikož dovolání žalované není přípustné, Nejvyšší soud je podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s ustanovením §243f odst. 3, věta druhá, o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 1. 2020
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu