ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.3434.2020.1
sp. zn. 28 Cdo 3434/2020-101
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců JUDr. Davida Rause, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce: Benediktinské arciopatství sv. Vojtěcha a sv. Markéty v Praze Břevnově , IČO 00408344, se sídlem Markétská 1, Praha 6, zastoupený JUDr. Alenou Štumpfovou, advokátkou se sídlem Markétská 1, Praha 6, za účasti: Česká republika – Státní pozemkový úřad , IČO 01312774, se sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČO 69797111, se sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2, o vydání věci, o nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 33 C 2/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. června 2020, č. j. 4 Co 217/2019-85, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:(§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Městský soud v Praze (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. 4. 2019, č. j. 33 C 2/2016-63, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal vydání pozemků parc. č. 585/14, 585/18, 601/20 a 601/21 v k. ú. Třebonice (výrok I.), ohledně pozemků parc. č. 583/4 a 602/2 v k. ú. Třebonice řízení zastavil (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně pozemky, jejichž vydání podle zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále „zákon o majetkovém vyrovnání“), se žalobce domáhal, jsou podle schválené územně plánovací dokumentace vedeny jako potřebné pro uskutečnění veřejně prospěšných staveb technické infrastruktury, a je tedy dána překážka vydání podle §8 odst. 1 písm. f) zákona o majetkovém vyrovnání.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 25. 6. 2020, č. j. 4 Co 217/2019-85, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud se se závěrem soudu prvního stupně ztotožnil. Pokud jde o listinu předloženou žalobcem až po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně, z níž mělo vyplývat, že předmětné pozemky žádnou veřejně prospěšnou stavbou nakonec zasaženy nebudou, ta je podle odvolacího soudu důkazem nepřípustným (žalobce mohl tento důkaz označit i předložit soudu prvního stupně před skončením jednání, na němž byl vyhlášen rozsudek), přitom údajně připravovaná změna územně plánovací dokumentace nebyla ani podle prohlášení žalobce při jednání odvolacího soudu dosud schválena; podle stavu územně plánovací dokumentace ke dni rozhodnutí odvolacího soudu byly předmětné pozemky vedené coby pozemky pro realizaci veřejně prospěšných staveb.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Tvrdí, že nebyly splněny všechny podmínky pro aplikaci §8 odst. 1 písm. f) zákona o majetkovém vyrovnání, což dovozuje z toho, že příslušné stavby technické infrastruktury již částečně byly realizovány a „starý“ územní plán hlavního města Prahy bude nahrazen novým Metropolitním plánem, který s jejich realizací již nepočítá. Nesouhlasí proto se závěry soudů nižších stupňů, že předmětné pozemky jsou pozemky pro realizaci veřejně prospěšných staveb, nadto se soudy nezabývaly úvahou, zda by nepostačilo k jejich případné realizaci zřízení věcného břemena. Navíc s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2408/2005 žalobce tvrdí, že „skutečnost, že pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení, se nedotýká ustanovení hmotného práva, které váží vznik, změnu či zánik práva nebo povinnosti k určitému času“, a proto nemůže obstát závěr odvolacího soudu ohledně určení pozemků pro realizaci veřejně prospěšných staveb podle aktuálního stavu územně plánovací dokumentace. Žalobce proto navrhuje, aby Nejvyšší soud výroky I. a III. rozsudku soudu prvního stupně a výroky I. a II. rozsudku odvolacího soudu zrušil.
Další účastník se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání bylo podáno oprávněnou osobou (žalobcem) za splnění podmínek podle §241 odst. 1 o. s. ř., ve lhůtě podle §240 odst. 1 o. s. ř.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř., podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V nyní posuzované věci žalobce žádný ze shora uvedených předpokladů přípustnosti ve smyslu §237 o. s. ř. explicitně neohlašuje. Klade-li však žalobce (ve druhém odstavci bodu II. dovolání) právní otázku, zda je překážkou vydání ve smyslu §8 odst. 1 písm. f) zákona o majetkovém vyrovnání skutečnost, že podle územního plánu, který však nebude realizován, mají být pozemky zasaženy stavbami technické infrastruktury, anebo zda je povinností soudu zohlednit skutečný stav, tj. že na pozemcích žádné takové stavby nejsou a nebudou, což doplňuje odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2408/2005, pak Nejvyšší soud z obsahu dovolání dovodil, že žalobce coby předpoklad přípustnosti ohlašuje odchýlení se odvolacího soudu od dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu při řešení otázky rozhodného stavu územně plánovací dokumentace pro posouzení existence překážky vydání ve smyslu §8 odst. 1 písm. f) zákona o majetkovém vyrovnání.
Dovolání však Nejvyšší soud přípustným neshledal.
Jestliže odvolací soud vycházel z toho, že žalobci nic nebránilo v tom, aby listinu, z níž mělo vyplývat, že předmětné pozemky žádnou veřejně prospěšnou stavbou nakonec zasaženy nebudou, označil a předložil již soudu prvního stupně před skončením jednání, na němž byl vyhlášen rozsudek, což žalobce neučinil, a navíc žalobce (prostřednictvím zástupkyně) při jednání před odvolacím soudem potvrdil, že stav územně plánovací dokumentace ohledně předmětných pozemků nedoznal ani v průběhu řízení před odvolacím soudem žádné změny oproti stavu, z něhož soud prvního stupně vycházel, pak žalobce v dovolání nezpochybňuje ani možnost uvedenou listinu soudu prvního stupně předložit, ani skutečnost, že on sám potvrdil, že územně plánovací dokumentace, z níž vycházel soud prvního stupně, ani v průběhu řízení před odvolacím soudem nedoznala ohledně předmětných pozemků změn.
Domáhá-li se žalobce zohlednění stavu vyplývajícího z „připravované“ územně plánovací dokumentace, konkrétně zohledněním listiny, kterou předložil až po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně, tvrzením, že „skutečnost, že pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení, se nedotýká ustanovení hmotného práva, které váží vznik, změnu či zánik práva nebo povinnosti k určitému času“, s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2408/2005, pak v něm Nejvyšší soud odmítl odepření soudní ochrany jen formalistickým odkazem na §154 o. s. ř. s argumentem, podle něhož zásada, že pro rozsudek je rozhodující stav v době vyhlášení rozsudku, se plně uplatní tehdy, jestliže zjištěné skutečnosti mají v době vyhlášení rozsudku význam pro hmotněprávní posouzení věci. Dovozuje-li žalobce, že proto nemůže obstát závěr soudů nižších stupňů, že předmětné pozemky mají být podle platné územně plánovací dokumentace zasaženy veřejně prospěšnou stavbou, pak nic v tomto směru ze žalobcem zmiňovaného rozsudku nevyplývá; pro právní posouzení měla totiž v nyní posuzované věci podle odvolacího soudu podstatný význam právě skutečnost plynoucí z platné územně plánovací dokumentace (nikoli z údajně „připravované“).
K otázce, jaký skutkový a právní stav je rozhodný pro rozhodnutí soudu (§154 odst. 1 o. s. ř.), se přitom již Nejvyšší soud v minulosti vyjádřil v řadě jiných rozhodnutí. Doba (okamžik) vyhlášení rozsudku je rozhodující pro určení základu stanoveného pro rozhodnutí soudu, jímž je zjištěný skutkový stav věci. Pro právní posouzení věci je rozhodující stav v době vyhlášení rozsudku ve věcech, v nichž rozsudkem dochází ke vzniku, změně nebo zániku právního vztahu mezi účastníky. Uvedená zásada vzhledem k ustanovení §211 o. s. ř. platí i pro řízení před odvolacím soudem (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2008, sp. zn. 30 Cdo 812/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1638/2016). Judikatura Nejvyššího soudu dále formulovala konkluzi, že rozhodnutí soudu nahrazující souhlas státu s převodem náhradních pozemků má konstitutivní povahu (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5721/2017, a přiměřeně – co do povahy rozhodnutí soudu o nahrazení projevu vůle – rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2541/2006, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 21 Cdo 530/2009). Nesprávnost právního posouzení věci jako jediný dovolací důvod (§241a odst. 1 o. s. ř.) dovolací soud v řízeních o vzniku, změně či zániku právního poměru posuzuje se zřetelem ke stavu právní úpravy účinné k okamžiku vyhlášení dovoláním dotčeného rozsudku odvolacího soudu, neboť ve smyslu ustanovení §241f odst. 1 o. s. ř. je pro rozhodnutí dovolacího soudu je rozhodující stav v době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1497/2020, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1007/2020, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2776/2020). Pro posouzení, je-li dána překážka naturální restituce podle §8 odst. 1 písm. f) zákona o majetkovém vyrovnání, je přitom určující právě vymezení veřejně prospěšné stavby dopravní či technické infrastruktury v (platné) územně plánovací dokumentaci (srov. zejm. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 349/2017, uveřejněné pod číslem 115/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2988/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2777/2019, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3341/2018).
Vystavěl-li tedy odvolací soud svůj rozsudek na skutkovém zjištění (jehož přezkum je v dovolacím řízení vyloučen, neboť jediným způsobilým dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem – 241a odst. 1 věty první o. s. ř.), že předmětné pozemky v době rozhodování soudu prvního stupně byly a v době rozhodování soudu odvolacího nadále jsou podle schválené územně plánovací dokumentace vedeny jako potřebné pro uskutečnění veřejně prospěšných staveb technické infrastruktury, pak se uvedeným závěrům ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nezpronevěřil.
V otázce významu aktuálního stavu (platné) územně plánovací dokumentace pro posouzení překážky vydání ve smyslu §8 odst. 1 písm. f) zákona o majetkovém vyrovnání tedy očividně není naplněn ani dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci v otázce dosud Nejvyšším soudem neřešené, ani dovolací důvod nesprávního právního posouzení věci pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
K argumentu žalobce, podle něhož se soudy nižších stupňů nezabývaly úvahou, zda by nepostačilo k realizaci veřejně prospěšných staveb technické infrastruktury podle aktuální územně plánovací dokumentace zřízení věcného břemena, lze jen připomenout ty závěry rozhodovací praxe, podle nichž je překážkou naturální restituce podle §8 odst. 1 písm. f) zákona o majetkovém vyrovnání veřejný zájem na vybudování veřejně prospěšných staveb dopravní a technické infrastruktury, pro nějž by bylo lze nemovitosti vyvlastnit, vyjádřený ve schválené územně plánovací dokumentaci, přičemž pro realizaci těchto staveb nepostačuje zřízení věcného břemena (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5855/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 901/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3448/2017); v usnesení ze dne 28. 1. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4344/2019, pak Nejvyšší soud dodal, že přípustnost vyvlastnění – v případě (plánované) veřejně prospěšné stavby dopravní a technické infrastruktury – přitom plyne již z příslušných ustanovení zvláštních předpisů (srov. k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 349/2017, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 115/2018, či přiměřeně nálezy Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, či ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14). Ani v tomto směru tedy není založen žádný důvod přípustnosti dovolání.
Pokud žalobce napadl dovoláním rozsudek odvolacího soudu i ve výroku II., pak proti tomuto výroku není dovolání objektivně – ze zákona – přípustné (§238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017).
Ze shora uvedeného plyne, že Nejvyšší soud nemohl postupovat jinak, než dovolání pro nepřípustnost podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobce bylo odmítnuto a kdy dalšímu účastníkovi řízení v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. 11. 2020
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu