ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.3455.2020.1
sp. zn. 28 Cdo 3455/2020-825
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce M. V. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Petrem Medunou, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1044/23, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, zastoupené Mgr. Martinem Bělinou, advokátem se sídlem v Praze 8, Pobřežní 370/4, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 21 C 32/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. června 2020, č. j. 22 Co 245/2019-788, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 16. června 2020, č. j. 22 Co 245/2019-788, se, vyjma výroku I., ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kladně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. 5. 2019, č. j. 21 C 32/2018-752, nahradil projev vůle žalované uzavřít se žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu ve výroku specifikovaných pozemků v katastrálním území XY, XY, XY, XY, XY a XY, které jsou ve vlastnictví České republiky, podle ustanovení §11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů – dále „zákon o půdě“ (výrok I.), zamítl žalobu v části, v níž se žalobce domáhal převodu ve výroku konkretizovaných pozemků v katastrálním území XY a XY (výrok II.), a žalované uložil povinnost nahradit žalobci k rukám jeho zástupce náklady řízení ve výši 252.564,26 Kč (výrok III.).
Krajský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalované směřujícímu proti výrokům I. a III. rozsudkem ze dne 16. 6. 2020, č. j. 22 Co 245/2019-788, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. ve vztahu ke konkretizovaným pozemkům v katastrálním území XY, XY, XY, XY, XY a XY zrušil a v tomto rozsahu řízení zastavil (výrok I.), dále jej ve výroku I. změnil tak, že výše restitučního nároku žalobce uspokojeného vydáním náhradních pozemků činí 126.092,- Kč, a v dalším jej ve výroku I. ohledně pozemků parc. č. XY a parc. č. XY, obou v katastrálním území XY (dále „předmětné pozemky“), potvrdil (výrok II.). Žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na vyrovnání přečerpaného nároku částku 2.792,10 Kč (výrok III.). Rozhodl rovněž o povinnosti žalované nahradit žalobci k rukám jeho zástupce náklady prvoinstančního i odvolacího řízení (výroky IV. a V.).
Rozhodnutí odvolacího soudu, jenž se ztotožnil s úvahami soudu prvního stupně (v rozsahu, v němž žalobce nevzal žalobu zpět), je odůvodněno závěrem, že žalobce je osobou oprávněnou ve smyslu ustanovení §4 zákona o půdě a domáhá se vydání náhradních pozemků za pozemky odňaté, jejichž naturální restituci brání zákonem o půdě předvídané překážky (§11a odst. 1 zákona o půdě). Protože odvolací soud shledal dosavadní postup žalované ve vztahu k žalobci liknavým, vyhověl požadavku uspokojit restituční nárok žalobce mimo zákonem předpokládaný postup. Konstatoval přitom, že předmětné pozemky jsou vhodné k převodu na žalobce. Rozdíl mezi hodnotou předmětných pozemků vybraných žalobcem jako pozemků náhradních, jež jsou ve vlastnictví státu, a hodnotou v době rozhodnutí dosud neuspokojeného restitučního nároku žalobce odvolací soud považoval (s ohledem na celkovou výši restitučního nároku žalobce 13,806.750,- Kč) za přiměřený. Žalované proto uložil povinnost uzavřít se žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu předmětných pozemků a současně žalobci uložil povinnost zaplatit žalované částku 2.792,10 Kč, o níž hodnota vydávaných náhradních pozemků převyšuje zůstatek restitučního nároku žalobce.
Proti výrokům II. a III. rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, považujíc je za přípustné ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, respektive pro existenci otázky dovolacím soudem dosud neřešené. Má za to, že výše bezdůvodného obohacení, jež vznikne oprávněné osobě, je-li jí vydána k uspokojení jejího restitučního nároku i část náhradního pozemku, jejíž ocenění převyšuje její dosud neuspokojený restituční nárok, má být stanovena podle aktuální tržní hodnoty dané části náhradního pozemku, nikoli podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (dále „vyhláška č. 182/1988 Sb.“), v cenách platných ke dni 24. 6. 1991. Domnívá se totiž, že část náhradního pozemku, která je oprávněné osobě převáděna, přestože svou hodnotou přesahuje její restituční nárok, není vydávána k saturaci restitučního nároku, a tudíž v takovém případě absentuje judikaturou požadovaná ekvivalence mezi pozemkem odňatým a náhradním. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu ve výrocích II. a III. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce označil dovolání žalované za nepřípustné a nedůvodné a rozsudek odvolacího soudu za správný a souladný s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalované přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Po přezkoumání napadeného rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 odst. 1 o. s. ř., jež takto provedl bez jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalované je ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné pro řešení dovolatelkou předkládané (dosud v jí naznačených aspektech) v úplnosti nevyřešené otázky způsobu určení přiměřené náhrady za bezdůvodné obohacení představované rozdílem mezi výší restitučního nároku oprávněné osoby a cenou (soudním rozhodnutím) vydaných náhradních pozemků, vyznívá-li tento rozdíl ve prospěch oprávněné osoby. V intencích uplatněných námitek, v nichž dovolací soud shledává dovolání přípustným, mu nelze upřít ani opodstatněnost; dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci byl tudíž žalovanou uplatněn právem (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Splnění obligatorní náležitosti dovolání spočívající ve vymezení některého z důvodů přípustnosti dovolání upravených v ustanovení §237 o. s. ř. a v uplatnění dovolacího důvodu upraveného v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. dovolací soud neposuzoval separátně ve vztahu k dovoláním napadenému výroku II. a III. rozsudku odvolacího soudu, neboť řešení právní otázky ekvivalentnosti výše restitučního nároku a ceny náhradních pozemků, jež převyšuje dosud neuspokojený restituční nárok oprávněné osoby (a je v judikatuře dovolacího soudu reflektován jako bezdůvodné obohacení na straně restituenta) je diktováno povahou řízení o nahrazení projevu vůle žalované s uzavřením smlouvy o bezúplatném převodu náhradního pozemku, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi oprávněnou a povinnou osobou vyplývá z právního předpisu (ustanovení §153 odst. 2 o. s. ř.; k povaze tohoto řízení srovnej z judikatury Nejvyššího soudu např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3250/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3453/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1324/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4048/2016).
Dovolacímu přezkumu nepodléhá skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně, jenž byl aprobován soudem odvolacím, neboť s účinností od 1. 1. 2013 je ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci. Závěry dovolacího soudu o tom, zda důvod dovolání byl naplněn, tak musí být založeny na skutkových zjištěních učiněných v nalézacím řízení.
Zmatečnosti [§229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř.] ani jiné vady řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí a k nimž dovolací soud
u přípustného dovolání přihlíží z povinnosti úřední (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou v dovolání namítány a z obsahu spisu se nepodávají. Proto se Nejvyšší soud dále zabýval tím, zda je dán vymezený dovolací důvod, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích otázek vymezených dovoláním.
O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §11a odst. 1, věta první, zákona o půdě oprávněným osobám uvedeným v §4, kterým podle tohoto zákona nelze vydat pozemek odňatý způsobem uvedeným v §6 odst. 1 a 2, převádí pozemkový úřad jiné pozemky na základě veřejných nabídek, není-li dále stanoveno jinak.
Podle ustanovení §11a odst. 14, věta první, zákona o půdě cena pozemků uvedená ve veřejné nabídce se stanoví podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., přičemž pozemky určené schválenou územně plánovací dokumentací k zastavění budou oceněny jako stavební.
Podle ustanovení §28a zákona o půdě pokud tento zákon nestanoví jinak, poskytují se náhrady podle tohoto zákona v cenách platných ke dni 24. června 1991, a to u věcí nemovitých v cenách podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., a u věcí movitých v zůstatkových účetních cenách, u věcí movitých s nulovou zůstatkovou cenou ve výši 10 % pořizovací ceny.
Podle ustanovení §2991 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále „o. z.“), kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.
Podle ustanovení §2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
Podle ustanovení §2999 odst. 1, věta první, o. z. není-li vydání předmětu bezdůvodného obohacení dobře možné, má ochuzený právo na peněžitou náhradu ve výši obvyklé ceny.
Podle ustanovení §16 odst. 1 písm. a) zákona o půdě za pozemky, které se podle tohoto zákona nevydávají a za které nelze poskytnout jiný pozemek, náleží peněžitá náhrada ve výši ceny odňatého pozemku stanovené podle §28a, pokud tento zákon nestanoví jinak (§14 odst. 8). Náhradu poskytne pozemkový úřad do tří let po převzetí písemné výzvy oprávněné osobě nebo jejímu dědici.
Nejvyšší soud ustáleně judikuje, že výše restitučního nároku (náhrady), jenž má být uspokojen převodem jiného vhodného pozemku (§11a zákona o půdě), se odvozuje od ceny odňatých pozemků, jež se – s ohledem na ustanovení §28a zákona o půdě – určuje v cenách platných ke dni 24. 6. 1991 podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., přičemž shodným způsobem a dle téhož právního předpisu – vyhlášky č. 182/1988 Sb., se oceňují podle ustanovení §11a odst. 14 zákona o půdě i pozemky náhradní (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4792/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2607/2017 – ústavní stížnosti proti nim podané Ústavní soud odmítl jako zjevně neopodstatněné usnesením ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 1782/16, resp. usnesením ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. IV. ÚS 3386/17 – označená usnesení, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, jsou přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ). I tím má být v zásadě zajištěna ekvivalentnost náhradního plnění v poměru k ceně odňatého pozemku, jelikož fixace hladiny cen ke dni účinnosti zákona o půdě zajišťuje, že jsou odňaté nemovitosti i náhradní pozemky oceňovány dle stejných cenových měřítek (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 7. 2016, sp. zn. 28 Cdo 294/2016, popřípadě nález Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1088/12, bod 14).
Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu dále dovodila, že smlouva o převodu pozemku uzavřená mezi povinnou osobou a oprávněnými osobami není projevem svobodné vůle smluvních stran, nýbrž jejím prostřednictvím je realizována zákonem stanovená povinnost převést na oprávněné osoby náhradní pozemek (pozemky) odpovídající zákonné hodnotě; pokud je proto na oprávněnou osobu v rámci restitučního řízení převeden náhradní pozemek (náhradní pozemky) v hodnotě vyšší, než je hodnota odňatého pozemku (odňatých pozemků), dojde na straně oprávněných osob k bezdůvodnému obohacení. To však nemůže být vykládáno tím způsobem, že hodnota odňatého a náhradního pozemku se musí shodovat zcela přesně (dva totožné pozemky ostatně neexistují a takovýto požadavek by proto ani neodpovídal realitě); hodnoty těchto pozemků však musí být přiměřené [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1623/2019 (ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl pro zjevnou neopodstatněnost usnesením ze dne 3. 12. 2019, sp. zn. III. ÚS 3459/19), a dále judikaturu v něm citovanou]. Za vhodný náhradní pozemek proto lze se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu považovat i takový pozemek, jehož hodnota nepatrně převyšuje restituční nárok oprávněné osoby, jež souhlasí s úhradou doplatku ceny pozemku Pozemkovému fondu ČR, resp. Státnímu pozemkovému úřadu (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 927/2019).
V posuzované věci bylo zjištěno, že restituční nárok žalobce na převod náhradního pozemku (náhradních pozemků) podle zákona o půdě činí ke dni vydání rozhodnutí odvolacího soudu 126.092,- Kč, přičemž předmětné náhradní pozemky, o nichž rozhodl odvolací soud výrokem II. napadeného rozsudku, byly oceněny částkou 128.884,10 Kč. To znamená, že hodnota náhradních pozemků převedených na žalobce převyšuje hodnotu jeho restitučního nároku o částku ve výši 2.792,10 Kč, kterou tak odvolací soud výrokem III. rozsudku uložil žalobci zaplatit; rozdíl v uvedené výši odvolací soud označil s přihlédnutím k celkové hodnotě restitučního nároku žalobce 13,806.750,- Kč za přiměřený.
Třebaže dovolací soud nehodlá zpochybňovat dřívější judikatorní závěry Nejvyššího soudu, jež byly v odkazovaných věcech reprodukovány v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 927/2019, a v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1623/2019 (tato usnesení je originárně neformulují), nelze přehlédnout, že ani v jednom z citovaných usnesení dovolací soud otázku způsobu ocenění rozdílu mezi výší restitučního nároku a cenou vydaných náhradních pozemků ve prospěch oprávněné osoby meritorně neposuzoval, neboť v první z odkazovaných věcí dovolatelka tuto otázku v rozporu s ustanovením §237 o. s. ř. řádně nevymezila a ve druhé věci činil „přeplatek“ na posuzovaných hodnotách restitučního nároku a vydaných náhradních pozemků v cenách podle vyhlášky č. 182/1988 Sb. částku 75,- Kč, tedy výši, jež je v souladu s nazíráním judikatury dovolacího soudu skutečně nepatrná. Odkázal-li pak dovolací soud v usnesení ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 927/2019, na závěry z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4180/2007, nelze přehlédnout, že v citovaném rozsudku je sice vyjádřena konkluze o možnosti oprávněné osoby ucházet se i o převod pozemku, jehož hodnota přesahuje výši jejího restitučního nároku (s povinností doplatit rozdíl mezi oběma hodnotami), nicméně již se nijak nevyjadřuje ke způsobu (mechanismu), na jehož základě má být zjištěna výše inkriminovaného přeplatku. Z uvedeného je zřejmé, že závěry odkazovaných věcí dovolacího soudu, k nimž přihlédl v bodě 38. odůvodnění dovoláním dotčeného rozsudku i odvolací soud, nejsou do poměrů přítomné právní věci bez dalšího přenositelné.
Závěr ustálené rozhodovací praxe, že rozdíl mezi výší restitučního nároku oprávněné osoby a hodnotou (cenou) jí vydaných náhradních pozemků, jenž je restituent ochoten uhradit, je bezdůvodným obohacením (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1189/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3388/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 264/2014, nebo přiměřeně závěry vyplývající z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5721/2017), implikuje potřebu posouzení výše takového bezdůvodného obohacení a způsobu, jakým má být zjištěna. S ohledem na judikaturu dovolacího soudu reflektující aplikační předpoklady ustanovení §458 odst. 1 zákon č. 40/1964 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále „obč. zák.“), jejíž závěry jsou přenositelné i do poměrů právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 (§2999 odst. 1 o. z.; k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3705/2020), ovšem nemůže obstát závěr, že bezdůvodné obohacení by zásadně mělo být vyjádřeno jako rozdíl mezi hodnotami restitučního nároku a vydávaného náhradního pozemku, kteréžto jsou zjištěny cestou administrativní, tj. v daném případě podle vyhlášky č. 182/1988 Sb. Zmíněné určení hodnot se uplatní, jak ostatně vyplývá z ustanovení §28a zákona o půdě, toliko v podmínkách naturální formy restituce (restitutio in integrum), přičemž úhrada přečerpaného restitučního nároku je již spojena s formou relutární.
Z ustanovení §2999 odst. 1, věta první, o. z. (stejně jako tomu bylo v případě ustanovení §458 odst. 1 obč. zák.) plyne, že zůstává zachována priorita vydání samotného předmětu bezdůvodného obohacení (naturální restituce) i povinnost poskytnout náhradní plnění v penězích, není-li dobře možné vydat přímo předmět bezdůvodného obohacení (např. obohacení spočívalo ve výkonech, došlo ke zničení, spotřebování, zcizení nebo ztrátě předmětu bezdůvodného obohacení), aby tak byl odčerpáním neoprávněně nabytých hodnot v zásadě obnoven předešlý stav. Právní úprava účinná do 31. 12. 2013 sice výslovně nestanovila, jakým způsobem má být určena výše peněžité náhrady, nicméně kritérium obvyklé ceny bylo dovozováno výkladem a judikaturou jako optimální, což zjevně našlo odraz i ve znění zákonné úpravy účinné od 1. 1. 2014. Při stanovení výše peněžité náhrady je třeba mít na zřeteli základní zásadu vyplývající z ustanovení §2991 odst. 1 o. z., dle níž je obohacený povinen vydat ochuzenému, oč se obohatil, tedy oč se rozrostla jeho majetková sféra. Není proto rozhodující majetkový úbytek na straně ochuzeného, ale prostřednictvím obvyklé ceny vyčíslený přírůstek aktiv nebo úbytek pasiv na straně obohaceného (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2000, sp. zn. 29 Cdo 200/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1710/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 138/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4334/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4489/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1448/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2014, sp. zn. 29 Cdo 3281/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4584/2014).
Situace, kdy vydání předmětu bezdůvodného obohacení není možné a kdy tedy přichází v úvahu relutární forma náhrady, jsou traktovány ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu již v poměrech právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 (při aplikaci ustanovení §458 odst. 1 obč. zák.). Mezi ně patří například užívání cizí nemovité věci bez právního důvodu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, jenž byl uveřejněn pod číslem 53/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2526/98, jenž byl uveřejněn v časopise Soudní judikatura pod číslem 17, svazek 1, ročník 2000, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 845/99; z novější judikatury pak např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 816/2018), dále užívání bytu, popřípadě nebytových prostor, bez právního důvodu nebo na základě neplatné smlouvy (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2004, sp. zn. 32 Odo 1135/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2555/2018, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2672/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5223/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1836/2017), nebo v některých případech odstoupení od smlouvy o dílo (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2008, sp. zn. 30 Cdo 1206/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2007, sp. zn. 32 Odo 174/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4137/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1580/2011).
Při úvaze, zda je možné vydání toho, co bylo neoprávněně získáno, je třeba přihlížet ke všem důsledkům tohoto navrácení v předešlý stav, tedy kromě výše uvedených případů, kdy naturální restituce je vyloučena z povahy věci, i se zřetelem na hospodárnost a také racionalitu zvoleného řešení v individuálních poměrech projednávaného sporu (k tomu srovnej přiměřeně závěry rozsudku Nejvyššího soudu ČSR ze dne 25. 4. 1975, sp. zn. 2 Cz 8/75, uveřejněného pod číslem 30/1977 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, na něj navazující rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1632/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2083/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 33 Cdo 5248/2016).
Mezi případy, kdy vydání bezdůvodného obohacení v relutární formě, bude zásadně jediné možné, lze subsumovat i situace, které nastávají v souvislosti s konečným vypořádáním restitučního nároku oprávněné osoby vydáním náhradních pozemků (v režimu ustanovení §11a zákona o půdě), je-li výsledkem tohoto vypořádání přečerpání restitučního nároku oprávněné osoby, tato osoba souhlasí s úhradou rozdílu mezi výší restitučního nároku a cenou vydaných náhradních pozemků a nejde o situaci, kdy přeplatek ve prospěch restituenta je zjevně nepatrný. Tehdy také zpravidla nebude možné vypořádání přečerpaného rozsahu uplatněného restitučního nároku řešit oddělením ekvivalentní části některého z pozemků užitého k vypořádání restitučního nároku geometrickým plánem, pokud by to odporovalo hospodárnému a rozumného uspořádání poměru mezi oprávněnou a povinnou osobou, například vznikl-li by oddělením části některého z pozemků pozemek nevhodného tvaru či zanedbatelné výměry, pro nějž by povinná osoba měla v budoucnu stěží nějaké využití.
Ve své judikatuře Nejvyšší soud opakovaně dovodil, že osobám oprávněným ve smyslu restitučních předpisů, kterým nelze pro některou ze zákonných překážek vydat odňatou nemovitost, může být za určitých skutkových okolností přiznána náhrada, jejíž výše není totožná s cenou zjištěnou podle cenových předpisů platných v okamžiku nabytí účinnosti příslušných restitučních zákonů; může se tak stát podle konkrétních okolností za situace, kdy by cenový rozdíl mezi výší náhrady zjištěné ke dni účinnosti restitučního předpisu a výší náhrady přicházející v úvahu v době soudního rozhodování o ní byl v neprospěch restituentů natolik nepřiměřený, že by restituenti byli poškozeni na svých právech. Uvedený výklad přitom judikatura dovolacího soudu připouští nejen v poměrech zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (viz interpretace ustanovení §13 odst. 1, 4 citovaného zákona v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1603/2011, nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1556/2011), ale též v poměrech zákona o půdě (viz interpretace ustanovení §16 odst. 1 zákona o půdě v odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 197/2013, či její nástin v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2101/2017). Ústavní soud současně shledává tento výklad ústavně konformním, a to nejen v souvislosti s aplikací ustanovení §13 odst. 1, 4 zákona č. 87/1991 Sb. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. 8. 2015, sp. zn. III. ÚS 130/14), nýbrž též při aplikaci ustanovení §16 odst. 1, §28a zákona o půdě (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. II. ÚS 4139/16). Na tomto konstatování přitom nic nemění skutečnost, že Nejvyšší soud usnesením ze dne 2. 10. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3772/2018, ve věci o zaplacení finanční náhrady ve smyslu ustanovení §16 odst. 1 zákona o půdě řízení přerušil a věc předložil Ústavnímu soudu s návrhem na zrušení části ustanovení §16 odst. 1 zákona o půdě „stanovené podle §28a“. Tento postup přitom založil na argumentaci o potřebě priority derogačního zásahu Ústavního soudu před pokusem o ústavně konformní výklad citovaného ustanovení obsahujícího uvedenou formulaci navrhovanou ke zrušení.
Právě uvedenou optikou lze potom z hlediska zjištění výše bezdůvodného obohacení nahlížet „zrcadlově“ na případy (jako nastal v projednávané věci), kdy oprávněná osoba se na úkor osoby povinné (státu) bezdůvodně obohatí tím, že je jí vydán coby náhradní pozemek (či pozemky), jenž svou hodnotou (cenou) dosud nevyčerpanou výši restitučního nároku převyšuje. Za takovéto situace sice s ohledem na povahu sporu jako restitučního nepřipadá v úvahu stanovit výši náhrady bezdůvodného obohacení v závislosti na zjištění ceny v místě a čase obvyklé (zde obvyklé ceny pozemku či pozemků), neboť tímto způsobem se nestanoví ani výše finanční náhrady, na níž má oprávněná osoba právo za pozemky, které jí nelze vydat a za něž jí nelze poskytnout ani náhradní pozemek (viz judikatura citovaná v předchozím odstavci), nicméně výše finanční náhrady by měla být přiměřená a rozumná. Bude přitom na soudu zjišťujícím výši bezdůvodného obohacení, aby v poměrech projednávané věci vymezil taková relevantní kritéria, na jejichž základě bude moci výši nároku určit. Celkovou výši restitučního nároku oprávněné osoby, jak ji vzal v úvahu odvolací soud, lze nepochybně označit za jedno z oněch kritérií, nicméně nemůže být pro posouzení přiměřenosti výše náhrady bezdůvodného obohacení kritériem jediným v situaci, kdy se nemůže poměřovat s hodnotou věci (a zprostředkovaně plnění), jež podle vyhlášky č. 182/1988 Sb. nelze bezezbytku stanovit. Při určení výše bezdůvodného obohacení se tak soudu otevírá prostor pro stanovení výše nároku úvahou (§136 o. s. ř.), v jejímž rámci by měl být zohledněn například cenový vývoj u určitého druhu (kultury) pozemku (či pozemků), jehož vydáním byl již restituční nárok oprávněné osoby přečerpán, přičemž by mělo být přihlédnuto i ke kritériím vážícím se ke kvalitativním aspektům pozemku (u zemědělského pozemku např. půdní bonita, vliv polohy a další vlivy působící zejména na využitelnost pozemků pro zemědělskou výrobu, jako jsou přírodní nebo technické překážky, popř. vyhlášení zvláště chráněných území), která jsou zpravidla určující (u zemědělského pozemku) pro zjišťování ceny výnosovým způsobem.
Z výše podaného výkladu vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem [jde-li o závěr, že žalobce je povinen zaplatit žalované bezdůvodné obohacení (spočívající v rozdílu mezi výší bezdůvodného obohacení a hodnotou vydaných náhradních pozemků) ve výši, jež vychází z ocenění zjištěného podle vyhlášky č. 182/1988 Sb.] je neúplné, a tudíž nesprávné, a uplatněný dovolací důvod (§241a odst. 1 o. s. ř.) byl naplněn.
Protože rozsudek odvolacího soudu je v rozsahu shora uvedeném založen na nesprávném právním posouzení věci, a jelikož dovolací soud současně neshledal, že by byly splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí nebo zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, nemohl postupovat jinak než rozsudek odvolacího soudu ve věcných výrocích II. a III., a akcesorických výrocích o nákladech prvostupňového a odvolacího řízení IV. a V., zrušit a v uvedeném rozsahu věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2, věta první, o. s. ř.).
V dalším řízení je odvolací soud vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1, věta první, o. s. ř.).
Sluší se pro potřeby dalšího řízení před odvolacím soudem uvést, že je na vůli žalobce, zda se bude při vědomí povinnosti nahradit žalované bezdůvodného obohacení v přiměřené výši (ve smyslu shora vyloženém) i nadále (v souladu s dosavadním procesním postojem) domáhat vydání obou nárokovaných náhradních pozemků, nebo podle vlastního uvážení jen některého z nich, a nevyčerpanou část restitučního nároku uspokojit vydáním jiného náhradního pozemku (tuto procesní dispozici mu charakter věci, jíž lze podřadit pod ustanovení §153 odst. 2 o. s. ř. umožňuje), anebo doplacením finanční náhrady ve smyslu ustanovení §16 odst. 1 zákona o půdě.
O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne soud prvního stupně v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. 12. 2020
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu