ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.3818.2019.1
sp. zn. 28 Cdo 3818/2019-339
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce O. Ž. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Petrem Medunou, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1044/23, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, zastoupené JUDr. Janem Brodcem, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Rubešova 162/8, za účasti hlavního města Praha , se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, identifikační číslo osoby: 00064581, zastoupeného JUDr. Jiřím Brožem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 10, Dykova 1158/17, jako vedlejšího účastníka na straně žalované, o nahrazení projevu vůle, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 60 C 478/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. května 2019, č. j. 20 Co 138/2019-310, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši 3.388,- Kč k rukám jeho zástupce JUDr. Petra Meduny, advokáta se sídlem v Praze 1, Revoluční 1044/23, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. 6. 2018, č. j. 60 C 478/2015-240, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 8. 2. 2019, č. j. 60 C 478/2015-281, nahradil projev vůle žalované uzavřít se žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY (dále „předmětný pozemek“), který je ve vlastnictví České republiky, podle ustanovení §11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů – dále „zákon o půdě“ (výrok I.). Dále žalované a vedlejšímu účastníkovi uložil povinnost společně a nerozdílně nahradit žalobci k rukám jeho zástupce náklady řízení ve výši 111.465,20 Kč (výrok II.) a rozhodl, že mezi žalobcem a L. M., S. M., H. R. a J. Š. se žalobci náhrada nákladů řízení nepřiznává (výrok III.). Rovněž rozhodl shora označeným doplňujícím usnesením o povinnosti žalované a vedlejšího účastníka nahradit státu na účet Obvodního soudu pro Prahu 9 náklady řízení ve výši 7.199,50 Kč.
K odvolání žalované a vedlejšího účastníka Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 30. 5. 2019, č. j. 20 Co 138/2019-310, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o povinnosti žalované a vedlejšího účastníka nahradit žalobci k rukám jeho zástupce společně a nerozdílně náklady odvolacího řízení ve výši 31.847,20 Kč (výrok II.).
Soudy nižších stupňů vyšly ze zjištění, že žalobce je osobou oprávněnou ve smyslu ustanovení §4 zákona o půdě a domáhá se vydání náhradního pozemku za pozemky odňaté, jejichž naturální restituci brání zákonem o půdě předvídané překážky (§11a odst. 1 zákona o půdě). Protože shledaly dosavadní postup žalované ve vztahu k žalobci liknavým pro dlouhodobé neplnění její povinnosti vypořádat nárok na vydání náhradního pozemku, jakož i pro faktické vyloučení žalobce z možné účasti ve veřejných nabídkách v důsledku nesprávného ocenění restitučního nároku žalobce žalovanou a pro dlouhodobou nedostatečnost veřejných nabídek, vyhověly požadavku uspokojit restituční nárok žalobce mimo zákonem předpokládaný postup. Jelikož hodnota žalobcem vybraného náhradního pozemku, jenž je ve vlastnictví státu a jehož vydání nebrání žádná zákonem stanovená překážka, nepřevyšovala v době rozhodnutí hodnotu dosud neuspokojeného restitučního nároku žalobce, nahradily rozhodnutím projev vůle žalované uzavřít se žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu předmětného pozemku. Odvolací soud totiž vedlejším účastníkem tvrzené uplatnění nároku na předmětný pozemek podle ustanovení §7 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 503/2012 Sb.“), s předloženým důkazem (žádostí ze dne 27. 6. 2016) posoudil jako nezpůsobilý odvolací důvod ve smyslu ustanovení §205a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), neboť taková skutečnost nebyla ze strany žalované ani vedlejšího účastníka v řízení před soudem prvního stupně tvrzena a prokazována, tudíž je uplatněna opožděně a nelze k ní v rámci koncentrace řízení a neúplné apelace v souladu s ustanovením §118b a §119a o. s. ř. přihlédnout.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. spatřuje v odklonu odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu reprezentované rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 393/2019 (označený rozsudek, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, je přístupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ), při řešení otázky, zda je možné v restitučním řízení vydat žalobci pozemek jako náhradní i v případě, že obec podala žádost o jeho bezúplatný převod podle ustanovení §7 zákona č. 503/2012 Sb. Domnívá se, že zásada koncentrace řízení je judikaturou Nejvyššího soudu v nastíněné otázce prolomena, a tudíž se odvolací soud měl zabývat tvrzenou nevhodností předmětného pozemku k převodu žalobci ve světle žádosti vedlejšího účastníka o jeho bezúplatný převod. Dále dovolatelka vznáší otázku týkající se ocenění oprávněné osobě pro zákonnou překážku nevydaných pozemků, uvádějíc, že dovolací soud dosud ve své rozhodovací praxi neřešil otázku, „zda se příloha č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (dále „vyhláška č. 182/1988 Sb.“), má aplikovat vždy na jednotlivé požadované pozemky samostatně, nebo zda se má při její aplikaci zohlednit skutečnost, že jednotlivé pozemky tvoří jeden celek“. Současně dovolatelka brojí i proti výroku o nákladech řízení, kladouc otázku týkající se určení výše odměny advokáta v daném typu sporu o nahrazení projevu vůle. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Rovněž navrhla, aby dovolací soud odložil vykonatelnost a právní moc napadeného rozsudku, neboť má za to, že je závažně ohrožena na svých právech a že jí hrozí závažná újma, a to v souvislosti se zdlouhavým procesem navracení do původního stavu při zrušení rozhodnutí, která jsou podkladem převodu pozemku ve vlastnictví státu žalobci.
Žalobce označil dovolání žalované za nepřípustné a nedůvodné. Zdůraznil přitom, že dovolatelka ani vedlejší účastník, ač byli řádně poučeni o koncentraci řízení, neoznačili žádný důkaz, který by předmětný pozemek z převodu na žalobce vylučoval; k důkazu předloženému po zákonné koncentraci řízení pak odvolací soud nemohl přihlédnout. Připomněl také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2009/2019, v němž se dovolací soud vypořádal s totožnou výtkou dovolatelky týkající se aplikace přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Vedlejší účastník ve vyjádření k dovolání žalované uvedl, že v projednávané věci se jedná o řízení o určitém způsobu vypořádání podle ustanovení §153 odst. 2 o. s. ř., pročež odvolací soud měl přihlédnout i ke skutečnostem, které by jinak byly v souladu s ustanovením §205a odst. 1 o. s. ř. považovány za uplatněné opožděně. Nejvyššímu soudu proto navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 30. 5. 2019 (srovnej čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalované přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání není přípustné, neboť právní posouzení věci napadeným rozsudkem odvolacího soudu je bezezbytku konformní s judikatorními závěry dovolacího soudu.
V občanském soudním řízení (v tzv. sporném řízení), pro které platí zásada dispoziční a projednací (a takovým bylo i řízení v této věci), je zásadně povinností účastníků řízení tvrdit skutečnosti významné pro rozhodnutí o věci samé a označit důkazy k prokázání svých tvrzení o skutečnostech významných pro rozhodnutí o věci samé (srovnej §101 odst. 1 a §120 odst. 1 o. s. ř.). Protože ve sporném řízení stojí strany proti sobě a mají opačný zájem na výsledku řízení, povinnost tvrzení a důkazní povinnost zatěžuje každou ze sporných stran ve zcela jiném směru. Každá ze stran sporu musí v závislosti na hypotéze právní normy tvrdit skutečnosti významné pro rozhodnutí o věci samé a označit v zájmu jejich prokázání důkazy, na základě kterých bude moci soud rozhodnout v její prospěch (břemeno tvrzení a důkazní břemeno). Účastník, který netvrdil (žádné nebo všechny) skutečnosti významné pro rozhodnutí o věci samé, nebo neoznačil důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení o skutečnostech významných pro rozhodnutí o věci samé, nese případné nepříznivé následky v podobě takového rozhodnutí soudu, které bude vycházet ze skutkového stavu zjištěného na základě ostatních provedených důkazů (srovnej například rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, jenž byl publikován pod číslem 98/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V citovaném rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu je podán ucelený výklad problematiky koncentrace řízení a účinků jejího nastoupení v závislosti na povinnosti soudu o koncentraci účastníka řízení poučit. Z obsahu rozsudku se také podává, že účinky koncentrace řízení se vztahují na procesní aktivitu účastníků řízení související se zjišťováním skutkového stavu věci, tedy na uplatnění skutkových tvrzení a na označování (navrhování) důkazů. Nejvyšší soud výslovně uvedl, že „od tvrzení skutečností významných pro rozhodnutí o věci samé a od označování důkazů k prokázání tvrzení o skutečnostech významných pro rozhodnutí o věci samé je třeba dále důsledně odlišovat zejména projev účastníka, jímž vyjadřuje svůj žalobní požadavek nebo stanovisko k němu, jímž uplatňuje své procesní námitky, jímž shrnuje své návrhy učiněné za řízení, jímž se vyjadřuje k dokazování a ke skutkové a právní stránce věci nebo jímž sděluje svůj názor, jak má být věc soudem rozhodnuta. Protože tu nejde ani o projevy směřující k plnění povinnosti tvrzení, ani o plnění důkazní povinnosti, soud vždy přihlíží k těmto údajům, i když je účastník učinil až poté, co nastaly účinky tzv. koncentrace řízení podle ustanovení §118b o. s. ř.“ I když uvedený závěr byl prezentován ve vztahu ke znění ustanovení §118b o. s. ř. účinnému do 31. 12. 2012, je plně relevantní i pro řízení, v nichž je koncentrace řízení a její účinky posuzovány podle právní úpravy účinné po 1. 1. 2013. Na tom, že účinkům koncentrace řízení podléhá taková aktivita účastníků řízení, kterou je naplňována procesní povinnost tvrzení a povinnost důkazní, se nic nezměnilo.
Jinými slovy řečeno, dojde-li ke koncentraci řízení, lze uvést nové skutečnosti a důkazy jen za podmínek uvedených v ustanovení §118b odst. 1, větě třetí, o. s. ř. a po rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (s výjimkou rozsudků pro uznání a pro zmeškání) jen za podmínek uvedených v ustanovení §205a o. s. ř. Nastane-li některá z výjimek ze zákazu skutkových a důkazních novot, uvedená v ustanovení §205a o. s. ř., jsou způsobilým odvolacím důvodem také nové skutečnosti a nové důkazy, a to v rozsahu, v jakém z těchto výjimek vyplývají. V ostatních případech nové skutečnosti a nové důkazy nemohou být v odvolání účinně uplatněny (srovnej přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2014, sp. zn. 33 Cdo 2763/2013).
Pokud tedy v poměrech projednávané věci po nastoupení účinků koncentrace řízení vedlejší účastník uvedl novou skutečnost spočívající v uplatnění nároku na předmětný pozemek podle ustanovení §7 zákona č. 503/2012 Sb., pak odvolací soud k tomu nemohl přihlédnout, neboť v opačném případě by sám účinky koncentrace řízení (nepřípustně) prolomil. V řízení podléhajícím zákonné koncentraci (v řízení podle části páté občanského soudního řádu ve smyslu ustanovení §250d o. s. ř.) sice není vyloučeno, aby soud provedl i jiné než účastníky navržené důkazy, jestliže potřeba jejich provedení vyšla v řízení najevo ve smyslu ustanovení §120 odst. 2 o. s. ř. do skončení prvního jednání, které se ve věci konalo (srovnej k aplikaci významově totožného ustanovení §118b o. s. ř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. 29 Odo 988/2006), z obsahu spisu (především pak z tvrzení účastníků řízení) přitom nevyplynula nutnost provést důkazy i k nastíněné otázce, jelikož v řízení nevyšlo najevo a ani ze strany žalované nebylo tvrzeno, že by existovala jakákoliv překážka převodu předmětného pozemku do vlastnictví žalobce (viz bod 44 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).
Nepřípadný je proto odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 393/2019, jelikož v odkazované věci (na rozdíl od věci nyní posuzované) žalovaná svůj nesouhlas s převodem pozemku na žalobce jakožto pozemku náhradního z důvodu, že o jeho část podalo hlavní město Praha dne 30. 5. 2014 nárokovou žádost podle ustanovení §7 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb., vyjádřila již v řízení před soudem prvního stupně a tuto argumentaci hlavní město Praha pouze zopakovalo v odvolacím řízení, v němž do řízení vstoupilo jako vedlejší účastník na straně žalované.
V kontextu projednávané věci se odvolací soud při posuzování „vhodnosti“ pozemku k převodu oprávněné osobě jako pozemku náhradního (§11a odst. 1 zákona o půdě) neodchýlil ani od další v dovolání, respektive v odkazovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 393/2019, zmiňované judikatury (dovolatelkou mylně interpretované ve prospěch prolomení zásady koncentrace řízení), neboť odvolací soud učinil závěr o vhodnosti předmětného pozemku pro uspokojení restitučního nároku žalobce na základě konkrétních skutkových okolností projednávané kauzy při zohlednění hledisek „vhodnosti“ formulovaných právními předpisy a judikaturou (k tomu srovnej blíže namátkou např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2364/2017, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3773/2017). V této souvislosti se sluší připomenout i tu rozhodovací praxi dovolacího soudu (i Ústavního soudu), podle níž uplatněním způsobilého dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, přičemž samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout způsobilým dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, obdobně i usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, jež je, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz a jehož bod 10 odůvodnění aprobuje závěr dovolacího soudu, že k revizi hodnotících úvah odvolacího soudu pohybujících se v rovině skutkových zjištění dovolací soud účinnou procesní úpravou povolán není).
Dovolání nečinní přípustným ani dovolatelkou současně kladená otázka týkající se ocenění původních nevydaných pozemků a aplikovatelnosti přílohy č. 7 příslušné oceňovací vyhlášky č. 182/1988 Sb. (jíž považuje v rozhodovací praxi dovolacího soudu za otázku dosud neřešenou). Ovšem také otázkou kvantifikace restitučního nároku žalobce (a jeho sestry J. M.), resp. ocenění nevydaných pozemků na základě totožných rozhodnutí správních orgánů jako v dané věci, a vycházející ze závěrů znaleckého posudku znaleckého ústavu YBN CONSULT – Znalecký ústav s. r. o., č. 219/2920/2015 ze dne 20. 1. 2015 se Nejvyšší soud již dříve zabýval v řadě svých předchozích rozhodnutí, jimiž aproboval závěry soudů nižších stupňů založené na zjištění, že při určení výše restitučního nároku žalobce nejsou dány okolnosti pro aplikaci srážek podle přílohy 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 427/2018, ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1888/2018, ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2667/2018, ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1024/2018, ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5345/2017, a ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 565/2018, ze dne 9. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2009/2019, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3527/2018). Žalobce tak i v daném řízení měl legitimní očekávání, že soudem bude uvedená předběžná otázka posouzena stejně (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. II. ÚS 2742/07, a přiměřeně též jeho nález ze dne 29. 8. 2006, sp. zn. I. ÚS 398/04; z judikatury dovolacího soudu dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3595/2018).
Napadené rozhodnutí je tedy i v tomto případě v souladu s tou rozhodovací praxí dovolacího soudu (a Ústavního soudu), podle níž cena náhradního pozemku má být ekvivalentní ceně pozemku, který byl oprávněné osobě odebrán; pokud byl oprávněné osobě odňat zemědělský pozemek, má nárok na náhradu za zemědělský pozemek (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2003, sp. zn. 28 Cdo 101/2003, ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1518/2007, a ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2699/2008). Má tak být zachována identita v charakteru pozemků v tom směru, že rozhodný je jejich charakter, a tudíž i hodnota ke dni odnětí státem. V situaci, kdy pozemky byly v době přechodu na stát sice vedeny v evidenci jako pozemky zemědělské, nicméně byly určeny k výstavbě – v době prodeje existující územně plánovací dokumentace, vykoupení za účelem výstavby sídliště, bezprostřední realizace výstavby – je však třeba je ocenit jako pozemky určené pro stavbu ve smyslu ustanovení §14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2956/2014, ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 444/2014, ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4678/2014, ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1974/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3971/2014, či ze dne 4. 7. 2016, sp. zn. 28 Cdo 294/2016). Ustálena je pak judikatura dovolacího soudu rovněž v závěru, že za územně plánovací dokumentaci (§11a odst. 13 zákona o půdě) jest se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu možno považovat i schválený směrný územní plán vydaný podle příslušného právního předpisu, pročež jest pozemky jím určené k zastavění v době jejich odnětí, jež nebyly oprávněné osobě pro existenci zákonné překážky vydány, nutno ocenit jako pozemky stavební (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4758/2016, ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1816/2013, ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4047/2017, a ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1227/2015). Tyto závěry nejsou v kolizi ani s dovolatelkou odkazovaným nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1088/12, jímž se rovněž akcentuje ekvivalentnost ceny původně odňatého a jako náhradního převáděného pozemku.
Jak již výše uvedeno, i v nyní posuzované věci soudy nižších stupňů čerpaly své závěry o ceně oprávněné osobě odňatých pozemků (která je ve smyslu ustanovení §28a zákona o půdě určující i pro poskytování náhrad) především z odborného posouzení relevantních okolností znaleckým posudkem (posudek společnosti YBN CONSULT – Znalecký ústav s. r. o.), z nějž plyne i zjištění, že v případě pozemků – v souladu se shora citovanou judikaturou (jí akcentovanou zásadou ekvivalentnosti odňatých pozemků a za ně poskytovaných náhrad) oceňovaných jako pozemky určené pro stavbu podle ustanovení §14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb. – nejsou dány okolnosti pro korekci ceny (její snížení) ve smyslu přílohy 7, tabulky 1 tohoto cenového předpisu. Rozhodnutí (o tom, že podmínky pro snížení ceny ve smyslu přílohy 7, tabulky 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., nejsou naplněny) tedy odvolací soud založil na individuálních skutkových zjištěních (a jejich odborném posouzení), nikoliv snad na odlišném (dle dovolatelky nesprávném) výkladu a aplikaci předestřeného ustanovení. Na řešení dovolatelkou kladené otázky „zda se příloha č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb. má aplikovat vždy na jednotlivé požadované pozemky samostatně, nebo zda se má při aplikaci přílohy č. 7 zohlednit skutečnost, že jednotlivé pozemky tvoří jeden celek“, napadené rozhodnutí odvolacího soudu (v rovině právního posouzení) založeno není a otázku funkční spjatosti pozemků (jež tak bylo lze napojit na vodovod, elektrickou síť a kanalizaci, za podmínek stanovených správci těchto sítí) soudy nižších stupňů zmiňují právě v rovině skutkových zjištění (v rámci hodnocení znaleckého posudku, včetně jej doplňujících výpovědí jeho zpracovatelů).
Zpochybňuje-li snad dovolatelka svými námitkami i samotné odborné závěry čerpané soudy ze znaleckého posudku, či další jemu předcházející zjištění o okolnostech týkajících se stavu odňatých pozemků, jež byly předmětem tohoto odborného posouzení, napadá tím správnost hodnocení v řízení provedených důkazů, jež není otázkou právní, ale otázkou skutkových zjištění (k tomu srov. např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1663/2009; shodně též usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 5. 2009, sp. zn. IV. ÚS 710/09); a jak již výše uvedeno, námitky, jež představují kritiku skutkových závěrů odvolacího soudu, jejich správnost či úplnost, nevystihují (od 1. 1. 2013 jediný) způsobilý dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. a nezakládají žádnou kvalifikovanou otázku hmotného či procesního práva, způsobilou odůvodnit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. (viz shora odkazované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Protože dovolatelka výslovně brojila i proti výrokům o nákladech řízení (argumentací o nesprávně určené tarifní hodnotě věci podmiňující zjištění výše mimosmluvní odměny za zastupování advokátem), zabýval se dovolací soud přípustností dovolání i ve vztahu k části výroku I., jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech prvostupňového řízení, a ve vztahu k výroku II. o náhradě nákladů odvolacího řízení. Proti označeným výrokům však není dovolání objektivně – ze zákona – přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017].
Jelikož dovolání žalované není přípustné, Nejvyšší soud je podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s ustanovením §243f odst. 3, věta druhá, o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.
V situaci, kdy Nejvyšší soud v přiměřené lhůtě přikročil přímo k rozhodnutí o dovolání, nebylo již samostatně rozhodováno o dovolatelkou současně podaném návrhu na odklad vykonatelnosti a právní moci napadeného rozhodnutí [§243 písm. a) a b) o. s. ř.], jenž tak sdílí osud (nepřípustného) dovolání (k ústavní konformitě takového postupu srovnej zejména nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 7. 1. 2020
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu