ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.3909.2019.1
sp. zn. 28 Cdo 3909/2019-170
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně INSOLV, v.o.s. , identifikační číslo osoby (IČO): 283 98 483, se sídlem v Praze 2, Nové Město, Rumunská 1798/1, jako správkyně konkursní podstaty úpadce Služby pro zemědělství Střížovice, státní podnik v likvidaci, IČO: 148 68 334, se sídlem v Sulejovicích, Kaplířova 233, zastoupené Mgr. Vojtěchem Suchardou, advokátem se sídlem v Praze 1, V jámě 699/1, za účasti České republiky – Státního pozemkového úřadu , IČO: 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, jednající prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČO: 697 97 111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 12 C 23/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. června 2019, č. j. 12 Co 204/2018-140, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:(§243f odst. 3 o. s. ř.) :
V záhlaví označeným rozsudkem odvolacího soudu, jenž žalobkyně (dále též jako „dovolatelka“) napadla dovoláním v jeho celém rozsahu, byl rozsudek soudu prvního stupně (rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 16. 3. 2018, č. j. 12 C 23/2013-101, ve znění opravného usnesení ze dne 24. 4. 2018, č. j. 12 C 23/2013-108) potvrzen ve výroku pod bodem I, jímž byla zamítnuta žaloba na nahrazení rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Ústředního pozemkového úřadu, ze dne 21. 8. 2012, č. j. 115582/2012-MZE-13312, sp. zn. 9RM22788/2012-13312, a rozhodnutí ministra zemědělství ze dne 30. 11. 2012, č. j. 199897/2012-MZE-12151, kterou žalobkyně požadovala vydání rozhodnutí, že „na pozemky parc. č. 93/2, 94/4, 114, 343, 540, 541, 567, 571, 574, 575, 577, 578, 579, 581, 585 a 586 v katastrálním území Dolní Týnec se nevztahuje režim zákona o půdě č. 229/1991 Sb.“ (výrok I písm. a/ rozsudku odvolacího soudu); ve výrocích pod body II a III byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že se žaloba na nahrazení označených rozhodnutí správního orgánu (jimiž bylo deklarováno, že na předmětné pozemky se vztahuje zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku) zamítá i ve zbylé části týkající se pozemků parc. č. 551, 559, 560, 569 a 570 v k. ú. Dolní Týnec (výrok I písm. b/ rozsudku odvolacího soudu); současně bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení u soudů obou stupňů (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř., neboť není přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu, jež je rozhodnutím, jímž se končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř., je třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. §241a odst. 1 větu první o. s. ř.).
V podaném dovolání (jehož přípustnost opírá o kritéria uvedená v §237 o. s. ř.) dovolatelka nastoluje otázku, zda do zemědělského půdního fondu náleží veškeré pozemky nacházející se mimo zastavěné oblasti, požadujíc „stanovení hranice“ při posouzení, který pozemek „ještě spadá“ do zemědělského půdního fondu, tedy „nakolik extenzivně lze rozsah zemědělského půdního fondu vykládat“. Přitom dovolatelka zpochybňuje i skutková zjištění, z nichž odvolací soud vycházel při právním posouzení věci, kritizujíc i postup soudu při hodnocení provedených důkazů.
Napadeným rozhodnutím se odvolací soud ani v této věci nikterak nezpronevěřil ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu (srov. především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5610/2017), podle níž pozemek, jenž k 24. 6. 1991 (účinnost zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku; dále jen „zákon o půdě“) fakticky sloužil zemědělské výrobě, může v závislosti na okolnostech případu podléhat režimu zákona o půdě, i když byl k tomuto datu v evidenci nemovitostí veden jako pozemek nezemědělský. Zákonu o půdě podle jeho §1 odst. 1 písm. a) podléhají nejen pozemky, které k 24. 6. 1991 zemědělský půdní fond tvořily dle §1 odst. 2 zákona č. 53/1966 Sb., ale též ty, které k zemědělskému půdnímu fondu náležely ve smyslu §1 odst. 3 téhož předpisu, neboť byly nepostradatelné pro zemědělskou výrobu, avšak bezprostředně jí nesloužily, přičemž u těchto pozemků přitom nelze vždy garantovat, že byly v evidenci nemovitostí vedeny jako některá z kategorií zemědělské půdy, režimu zemědělského půdního fondu a zákonu o půdě však přesto podléhají. K citovaným závěrům se Nejvyšší soud přihlásil např. i v usnesení ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3325/2018; usnesení ze dne 19. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4070/2018; usnesení ze dne 23. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4077/2018; usnesení ze dne 5. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4621/2018; nebo usnesení ze dne 21. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1515/2019.
Uvedená soudní praxe obstála i při přezkumu v rovině ústavněprávní (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2019, sp. zn. I. ÚS 766/19; ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. IV. ÚS 4281/18; ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. IV. ÚS 1178/19; ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. I. ÚS 1749/19; ze dne 15. 10. 2019, sp. zn. II. ÚS 3022/19; a ze dne 4. 12. 2019, sp. zn. II. ÚS 1571/19).
Ani dovolatelkou nyní formulovaná otázka hmotného práva, zda lze učinit natolik obecný závěr, že každý pozemek situovaný mimo zastavěné oblasti je součástí zemědělského půdního fondu, přípustnost dovolání založit nemůže, neboť na takovém závěru (právním posouzení) odvolací soud své rozhodnutí nezaložil a na řešení v této souvislosti současně kladené otázky ve své obecnosti napadené rozhodnutí ani nezávisí. Ačkoliv předmětné pozemky k rozhodnému datu nebyly (a dosud nejsou) v celém svém rozsahu zemědělsky obhospodařovány, se zřetelem ke zjištěným individuálním skutkovým okolnostem případu (jež se týkají netoliko umístnění pozemků mimo zastavěné území, jak snad naznačuje dovolatelka, nýbrž i stavu pozemků a jejich funkce) dospěl odvolací soud k závěru o naplnění kritéria nepostradatelnosti pozemků pro zemědělskou výrobu ve smyslu §1 odst. 3 zákona č. 53/1966 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, ve znění účinném do 1. 7. 1992 (dále jen „zákon č. 53/1966 Sb.“). Závěr o nepostradatelnosti pozemku ve smyslu §1 odst. 3 zákona č. 53/1966 Sb., přitom nepředstavuje otázku právní, jíž by bylo možno řešit obecně, nýbrž je úzce spjat s individuálními skutkovými okolnostmi (k tomu znovu srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4070/2018, na něž poukazuje i sama dovolatelka).
Za daných skutkových zjištění tudíž rozhodnutí odvolacího soudu není v kolizi ani s dovolatelkou odkazovanými rozhodnutími dovolacího soudu – s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4070/2018, a usnesením ze dne 19. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 543/2019, v nichž se dovolací soud taktéž přihlásil ke shora uvedeným judikatorním závěrům a pokud snad odkazovanými rozhodnutími současně aproboval i ty závěry odvolacího soudu, podle nichž některé z tehdy posuzovaných pozemků do zemědělského půdního fondu nenáležejí, činil tak za diametrálně odlišných skutkových poměrů, kdy (dle judikatury převažující) materiální znak pro zařazení pozemku do zemědělského půdního fondu, ani skutečnosti odůvodňující závěr, že jde o pozemky pro zemědělskou výrobu nepostradatelné, u tehdy posuzovaných pozemků prokázány nebyly.
Dovolatelkou současně uplatněná kritika závěrů odvolacího soudu o způsobu využití dotčených pozemků, resp. jejich charakteru a stavu, pak představuje především polemiku se skutkovými zjištěními, jimiž je však dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1039/2019, ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17). Jakkoli přitom dovolatelka namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, ve skutečnosti – posuzováno podle obsahu dovolání – svými výtkami zpochybňuje skutkové závěry, neboť jimi brojí proti hodnocení důkazů, k čemuž však nemá s účinností od 1. 1. 2013 k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srov. §241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1515/2019, či usnesení téhož soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Ke zmatečnostem a jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí, přihlíží dovolací soud pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.); vady řízení s účinností od 1. 1. 2013 nejsou způsobilým dovolacím důvodem (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.) a přípustnost dovolání založit nemohou. Žalobkyní vytýkané vady, zejména pak kritizované deficity odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu ve vztahu k učiněným skutkovým zjištěním, nemohly by mít na správnost rozhodnutí odvolacího soudu tak či tak žádný vliv, a pokud se odvolací soud omezil pouze na podstatné, nosné důvody rozhodnutí, nelze jenom proto jeho rozhodnutí označit za nepřezkoumatelné, je-li z odůvodnění zřejmé, proč bylo takto rozhodnuto a kdy ani případné nedostatky odůvodnění rozhodnutí (z hlediska požadavků dle ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř.) nebyly na újmu uplatnění práv dovolatelky (k měřítkům přezkoumatelnosti rozhodnutí srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1615/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014). Z pohledu přípustnosti dovolání nejsou pak relevantní ani námitky dovolatelky kritizující postup odvolacího soudu při hodnocení provedených důkazů a případný tak není ani v dané v souvislosti učiněný odkaz na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2012, sp. zn. 33 Cdo 2711/2012, a ze dne 25. 5. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2305/2009, které – co do přípustnosti dovolání – vycházejí z procesní úpravy dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012.
Napadá-li dovolatelka rozsudek odvolacího soudu výslovně i ve výroku pod bodem II, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, ve vztahu k tomuto výroku žádnou relevantní argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř. – neuplatňuje, nehledě na to, že proti rozhodnutím odvolacího soudu v části týkající se výroku o nákladech řízení dovolání přípustné není (srov. §238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy (oprávněné) žalované, jež by na jejich náhradu měla jinak zásadně právo, v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na internetových stránkách nalus.usoud.cz .
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. 1. 2020
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu