ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.926.2020.1
sp. zn. 28 Cdo 926/2020-201
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce Benediktinského opatství Panny Marie a sv. Jeronýma v Emauzích , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 320/49, identifikační číslo osoby: 00408352, zastoupené JUDr. Alenou Štumpfovou, advokátem se sídlem v Praze 6, Markétská 28/1, za účasti České republiky – Státního pozemkového úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, za nějž v řízení jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, identifikační číslo osoby: 69797111, o vydání nemovitých věcí a o nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Krajského soudu Praze pod sp. zn. 38 C 72/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. října 2019, č. j. 3 Co 31/2018 - 171, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 3. října 2019, č. j. 3 Co 31/2018 - 171, se v části výroku I., kterou byl částečně ve výroku I. změněn rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 7. listopadu 2017, č. j. 38 C 72/2016 – 113, tak, že byla zamítnuta žaloba na vydání pozemku parc. č. st. 103 v katastrálním území Čeňovice a obci Teplýšovice, jakož i ve výroku II. o nákladech řízení před soudem prvního stupně a ve výroku III. o nákladech odvolacího řízení, ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. 11. 2017, č. j. 38 C 72/2016 – 113, vydal žalobci zemědělské nemovitosti, a to pozemek parc. č. st. 55 – zastavěná plocha a nádvoří, o výměře 110 m 2 , pozemek parc. č. st. 101 – zastavěná plocha a nádvoří, o výměře 1.454 m 2 a pozemek parc. č. st. 103 – zastavěná plocha a nádvoří, o výměře 30 m 2 , vše v katastrálním území Čeňovice a obci Teplýšovice (výrok I.), čímž nahradil rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Středočeský kraj, ze dne 23. 12. 2015, č. j. SPU 665344/2015/45/Václavů, sp. zn. SP 20079/2015-537100 (výrok II.). Účastnici řízení byla uložena povinnost nahradit žalobci k rukám jeho zástupkyně náklady řízení ve výši 17.000,- Kč (výrok III.).
Vrchní soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání účastnice řízení rozsudkem ze dne 3. 10. 2019, č. j. 3 Co 31/2018-171, rozsudek soudu prvního stupně o vydání pozemků parc. č. st. 55 a parc. č. st. 101 v katastrálním území Čeňovice a v obci Teplýšovice žalobci a o nahrazení (v uvedeném rozsahu) rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Středočeský kraj, ze dne 23. 12. 2015, č. j. SPU 665344/2015/45/Václavů, sp. zn. SP 20079/2015-537100, potvrdil a dále změnil tak, že zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal vydání pozemku parc. č. st. 103 v katastrálním území Čeňovice a v obci Teplýšovice a v tomto rozsahu nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Středočeský kraj, ze dne 23. 12. 2015, č. j. SPU 665344/2015/45/Václavů, sp. zn. SP 20079/2015-537100, ve znění opravného usnesení téhož úřadu ze dne 6. 1. 2016, č. j. SPU 674226/2015/45/Václavů, sp. zn. SP 20079/2015-537100 (výrok I.). Účastnici řízení byla uložena povinnost nahradit žalobci k rukám jeho zástupkyně náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 17.000,- Kč (výrok II.) a náklady odvolacího řízení ve výši 8.228,- Kč (výrok III.).
Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že žalobce je osobou oprávněnou podle ustanovení §3 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu č. 177/2013 Sb. (dále „zákon č. 428/2012 Sb.“), jehož majetek se stal v rozhodném období (§1 zákona č. 428/2012 Sb.) předmětem majetkové křivdy ve smyslu ustanovení §5 zákona č. 428/2012 Sb. Účastnice řízení je povinnou osobou ve smyslu ustanovení §4 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. (s přihlédnutím k ustanovení §1 odst. 1 a ustanovení §22 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů), u níž byl řádně a včas uplatněn restituční nárok podle ustanovení §9 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., přičemž nárokované nemovitosti jsou nemovitostmi zemědělskými (§2 zákona č. 428/2012 Sb.). Mezi účastníky řízení zůstalo sporné, zda se v případě předmětných pozemků uplatní výluka z vydání nemovité věci podle ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb.
Soud prvního stupně neshledal předpoklady pro uplatnění výlukového důvodu upraveného v ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. ani u jednoho ze tří pozemků nárokovaných žalobcem. Uvedl, že na pozemku parc. č. st. 55 se žádná stavba nenachází, na pozemku parc. č. st. 101 zůstal po demolované stavbě pouze zbytek základové desky a pozemek parc. č. st. 103 je sice zastavěn, nicméně jedná se o zchátralou neužívanou stavbu bývalé mostní váhy, přičemž v tomto případě jde o objekt, jenž není způsobilý samostatného užívání. Závěr o tom, že výlukový důvod spočívající v absenci zastavěnosti předmětných pozemků soud prvního stupně podpořil argumentací akcentující smysl a účel restitučního zákonodárství, kterými je snaha o zmírnění některých majetkových křivd spáchaných v rozhodném období na úkor oprávněných osob a o obnovení vlastnického práva v pravém slova smyslu (v tomto směru soud prvního stupně odkázal na nález pléna Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13; tento nález je, stejně jako dále označená rozhodnutí Ústavního soudu, přístupný na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ).
Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, jimiž bylo odůvodněno vydání pozemků parc. č. st. 55 a parc. č. 101 žalobci. V případě pozemku parc. č. 103 však odvolací soud shledal podmínky pro užití výlukového důvodu upraveného v ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. Uvedl, že se jedná o samostatnou věc v občanskoprávním slova smyslu (poté, kdy přestala být stavba součástí věci hlavní – mostní váhy, jež byla demolována), a stavba je způsobilá samostatného užívání. Skutečnost, zda stavba je skutečně užívána, není dle odvolacího soudu směrodatná, neboť se jedná o stavbu ve vlastnictví třetí osoby (dříve Zemědělského družstva Petroupim, jež zaniklo rozdělením na tři nástupnické subjekty).
Proti rozsudku odvolacího soudu [výslovně toliko proti měnící části výroku I.)] podává žalobce dovolání maje je ve smyslu ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“) za přípustné pro řešení otázky, jež neměla být v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena. Má za to, že dovolací soud by se měl vyjádřit k aplikaci ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. v situaci, kdy nárokovaný pozemek je sice zastavěn stavbou, jež je samostatnou věcí v občanskoprávním slova smyslu, nicméně její vlastník (osoba odlišná od státu) není znám (existence vlastníka stavby nebyla v řízení prokázána) a na zachování vlastnického práva státu k pozemku není dán veřejný zájem. Dovolatel má za to, že stejně jako případ získání „vyprázděného“ vlastnického práva k restituovanému pozemku oprávněnou osobou (v tomto směru odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3620/2017, a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4692/2017; oba rozsudky, stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu, jsou přístupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ) by měl být posuzován případ, kdy uplatněním některého z výlukových důvodů zůstane státu zachováno vlastnické právo k pozemku, které nebude moci být vykonáváno. Dovolatel argumentuje na podporu stanoviska o možném vydání pozemku parc. č. st. 103 charakterem stavby na něm stojící jako pozůstatku součásti bývalé mostní váhy a jejím zchátralým stavem, jenž požadavek na objekt s relativně trvalým charakterem nesplňuje. Má za to, že nepoužitelný a neužívaný objekt by neměl činit pozemek parc. č. 103 zastavěným ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., přičemž odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. I. ÚS 754/01, připomíná, že podmínku zastavěnosti pozemku jako překážku jeho vydání oprávněné osobě nelze chápat příliš extenzivně a každý případ je nutné posuzovat individuálně s ohledem na konkrétní místní poměry. Navrhuje, aby dovolací soud v dovoláním dotčeném rozsahu rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení.
Účastnice řízení ve vyjádření k dovolání označila rozsudek odvolacího soudu za správný jak po skutkové, tak i právní stránce. Má za to, že se nijak neodchyluje od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v řešené problematice zastavěnosti pozemku v režimu ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. Přitakává argumentaci odvolacího soudu, pokud jde o závěr, že v případě zastavění pozemku stavbou ve vlastnictví třetí osoby (nikoliv státu) není hledisko užívání stavby podstatné. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání jako nedůvodné zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 3. 10. 2019 (srovnej čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.); dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 věta první o. s. ř.) oprávněnou osobou (účastníkem řízení), je splněna podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), a dovolání nepostrádá náležitosti vyplývající z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř, tj. dovolatel vymezil některý ze zákonných předpokladů přípustnosti dovolání (§237 o. s. ř.) a uplatnil dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Po přezkoumání napadeného rozsudku ve smyslu ustanovení §242 odst. 1 o. s. ř., jež takto provedl bez jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je v otázce, pro niž je přípustné [naplnění podmínek, pro něž by bylo možno považovat předmětný pozemek za zastavěný ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., a pozemek nárokovaný v restitučním řízení by tak nebylo možné vydat osobě oprávněné podle ustanovení §3 zákona č. 428/2012 Sb.], i opodstatněné. Na rozdíl od mínění žalobce, považuje dovolací soud dovoláním vymezenou otázku již za vyřešenou (z obsahu dovolací argumentace se podává, že v poměrech projednávané věci žalobce žádá nalezení praktické konkordance mezi zájmem oprávněné osoby restituovat její historický majetek a zájmem vlastníka stavby odlišného od státu na ochraně jeho práv, do nějž by mělo být promítnuto hledisko veřejného zájmu) a odvolací soud se v poměrech projednávané věci při jejím řešení od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu odchýlil. Sluší se uvést, že jiný názor dovolacího soudu na identifikaci zákonného předpokladu přípustnosti dovolání obsaženého v ustanovení §237 o. s. ř. nečiní dovolání vadným, a tudíž neprojednatelným (k tomu srovnej přiměřeně stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bod 36, jež bylo uveřejněno pod číslem 460/2017 Sb.).
Dovolacímu přezkumu nepodléhá skutkový stav zjištěný soudy obou stupňů, neboť s účinností od 1. 1. 2013 je ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci. Závěry dovolacího soudu o tom, zda důvod dovolání byl naplněn, tak musí být založeny na skutkových zjištěních učiněných v nalézacím řízení.
Zmatečnosti [§229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř.] ani jiné vady řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí a k nimž dovolací soud
u přípustného dovolání přihlíží z povinnosti úřední (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou v dovolání namítány a z obsahu spisu se nepodávají. Proto se Nejvyšší soud dále zabýval tím, zda je dán vymezený dovolací důvod, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích otázek vymezených dovoláním.
O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. věc nelze vydat v případě, že se jedná o zastavěný pozemek; za zastavěný pozemek se považuje část pozemku, která byla poté, kdy se stala předmětem majetkové křivdy v důsledku některé ze skutečností uvedených v §5, zastavěna stavbou nebo částí stavby schopnou samostatného užívání, byla-li stavba zřízena v souladu se stavebním zákonem a je užívána, a dále část pozemku s takovou stavbou bezprostředně související a nezbytně nutná k užívání stavby; za zastavěný pozemek se rovněž považuje část pozemku zastavěná stavbou, která je ve vlastnictví jiné osoby než je stát nebo oprávněná osoba, a dále část pozemku s takovou stavbou bezprostředně související a nezbytně nutná k užívání stavby.
Podle ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 229/1991 Sb.“), pozemek nelze vydat v případě, že byl po přechodu nebo převodu do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby zastavěn; pozemek lze vydat, nebrání-li stavba zemědělskému nebo lesnímu využití pozemku, nebo jedná-li se o stavbu movitou, nebo dočasnou, nebo jednoduchou, nebo drobnou anebo stavbu umístěnou pod povrchem země. Za zastavěnou část pozemku se považuje část, na níž stojí stavba, která byla zahájena před 24. červnem 1991, a část pozemku s takovou stavbou bezprostředně související a nezbytně nutná k provozu stavby. Zahájením stavby se rozumí datum skutečného zahájení stavby, zapsané do stavebního deníku a oznámené stavebnímu úřadu, pokud byla stavba zahájena do dvou let od vydání stavebního povolení.
Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu dovodila, že při aplikaci ustanovení zakládajícího překážku vydání věci oprávněné osobě podle ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. je možné přiměřeně zohledňovat i některé závěry vyslovené při výkladu obdobně konstruovaného ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4343/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2245/2018). Stejný názor zastává i odborná literatura (srovnej Jäger, P., Chocholáč, A. Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, a.s., 2015; Kříž, J., Valeš, V. Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Komentář. 1. Vydání. Praha: C. H. Beck. 2013, s. 196 a násl.). Je třeba ovšem zdůraznit, že veškeré závěry učiněné v poměrech zákona č. 229/1991 Sb. nejsou bezezbytku přenositelné do poměrů založených jinými restitučními předpisy a nelze je aplikovat mechanicky, což platí i pro poměry založené (o jedenadvacet let později přijatým) zákonem č. 428/2012 Sb., navíc jsou-li i dle judikatury k výkladu tohoto právního předpisu aplikovatelné toliko „některé závěry“, jejichž zohlednění má být „přiměřené“ (srovnej zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2697/2018).
Judikatura současně dovodila, že ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. se zásadně týká zastavěného pozemku (jeho takto dotčené části), přičemž za stavbu se pro účely tohoto ustanovení považuje stavba v občanskoprávním smyslu, kterou je výsledek stavební činnosti, pokud je tento výsledek samostatnou věcí v právním smyslu, tedy způsobilý předmět občanskoprávních vztahů (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5587/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 907/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 6081/2017). Při řešení otázky, zda je pozemek zastavěn stavbou vylučující jeho restituci, je proto nezbytné vždy zvažovat, zda stavba může být samostatným předmětem práv a povinností dle občanskoprávních předpisů, a to s přihlédnutím ke všem okolnostem věci, zejména k tomu, zda podle zvyklostí v právním styku je účelné, aby stavba jako samostatná věc byla předmětem právních vztahů (např. koupě a prodeje, nájmu apod.), a také k jejímu stavebnímu provedení. Závěr, zda je konkrétní stavba samostatnou věcí naplňující tak důvody restituční výluky, je věcí posouzení těchto kritérií soudy, a to vždy ve vazbě na učiněná skutková zjištění. Posouzení toho, zda stavební úpravy pozemku jsou samostatným objektem právních vztahů (a zakládají tak důvody restitučních výluk) nebo součástí předmětného pozemku, záleží tedy na individuálním posouzení každé konkrétní věci a je tu široký prostor pro uvážení soudu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3851/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4378/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 835/2012).
Co do posouzení povahy stavby jeví se vhodným připomenout též závěry prezentované v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1996, sp. zn. 2 Cdon 267/96, uveřejněném pod číslem 23/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ve vztahu k obdobnému ustanovení §10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění pozdějších předpisů, podle nichž „stavbou, kterou má na zřeteli toto ustanovení, lze rozumět pouze takovou stavbu, kterou nelze bez nežádoucích obtíží, spočívajících zejména v neúměrných nákladech, technické náročnosti, v nebezpečí nadměrného poškození nebo znehodnocení, přemístit z pozemku, na němž stojí, na jiné místo, tedy stavbu relativně trvalého charakteru“ (k tomu dále srovnej např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1681/99, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4560/2014).
V poměrech projednávané věci odvolací soud ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. aplikoval s respektem k jeho zákonnému znění, kdy zastavěnost pozemku parc. č. st. 103 posuzoval právě toliko s ohledem na hledisko umístění stavby třetí osoby (odlišné od státu), přičemž dovodil, že se jedná o věc v právním slova smyslu samostatnou, a tedy (formálně vzato) stavbu způsobilou samostatného užívání. Potud lze se závěrem odvolacího soudu, jenž konvenuje i konkluzím ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, souhlasit.
Současně ovšem stále platí, že ustanovení restitučních předpisů je nutno prioritně vykládat s ohledem na jeho účel (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. I. ÚS 754/01, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 31, pod č. 123, nebo nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2002, sp. zn. IV. ÚS 42/01, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 26, pod č. 48, popřípadě rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2209/2008), jímž je alespoň částečné zmírnění následků minulých majetkových křivd, přičemž přednost má vždy snaha o restituci naturální (in integrum). Institut překážek bránících vydání nemovitosti je dle citované judikatury institutem stanovujícím výjimku z účelu restitucí; pojem zastavěnosti pozemku ve smyslu §11 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. [obdobně tedy i v režimu ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb.] je tudíž třeba vykládat spíše zužujícím než rozšiřujícím způsobem (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. IV. ÚS 176/03).
Uvedenou interpretační a aplikační metodu, jež je typická pro restituční zákonodárství a jež byla zformulována a mnohokrát akcentována v poměrech reglementovaných jinými, dříve vydanými restitučními předpisy (dále srovnej např. i nález Ústavního soudu ze dne 2. 6. 1999, sp. zn. I. ÚS 118/98, nález Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2012, sp. zn. I. ÚS 2758/10, nebo nález Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. I. ÚS 2050/11), do právní materie církevních restitucí výslovně zakotvil sám zákonodárce (viz ustanovení §18 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb., kdy pozdější aplikační praxe již hovoří o zásadě ex favore restitutionis (viz nález pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 10/13, uveřejněný pod č. 177/2013 Sb., bod 342; dále pak např. nález Ústavního soudu ze dne 2. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 3943/14, a nález Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. II. ÚS 4139/16).
Jeví se samozřejmým, že při zvažování aplikace jednotlivých ustanovení tzv. restitučních předpisů je vždy zapotřebí posuzovat velmi individuálně konkrétní okolnosti daného případu. Nelze přijmout paušalizující závěry vedoucí k přepjatému formalismu a nadmíru restriktivnímu výkladu účelu restitučních zákonů či naopak extenzivní interpretaci překážek bránících vydání nárokovaných nemovitostí. Při interpretaci výjimek (výluk) z restituce in integrum je též nutno klást důraz na předmět jejich úpravy, jímž jsou vztahy majetkoprávní povahy, tedy vztahy navýsost soukromoprávní, regulované předpisy občanského práva; výklad pojmů obsažených v restitučních předpisech není proto možné podřizovat pojmům obsaženým v jiných právních předpisech či odvětvích veřejného práva (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2796/2008).
Nahlíženo optikou právě připomenutých závěrů rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jakož i Ústavního soudu, dospívá dovolací soud k závěru, že odvolací soud aplikoval ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. nadmíru extenzivním způsobem. Skutková zjištění soudu prvního stupně, jež nedoznala dokazováním provedeným odvolacím soudem žádných změn (a skutkovými zjištěními nalézacího řízení je dovolací soud při zkoumání, zda byl naplněn dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci, vázán), vedou k závěru, že pozemek parc. č. st. 103 je zastavěný; jedná se však o stavbu zchátralou (pozůstatek mostní váhy, jež byla zlikvidována), která sloužila obsluze váhy, přičemž současný stav stavby je přímo úměrný (ne)zájmu vlastníka, byť identifikovatelného, o ni. Veřejný zájem, jímž jsou justifikovány jednotlivé výlukové důvody upravené v ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. se může v konkrétních poměrech individuálně projednávaných věcí projevovat různou intenzitou. U staveb jiného vlastníka na pozemku ve vlastnictví státu, jež představují překážku naturální restituce církevního pozemkového majetku, pak nepochybně onen veřejný zájem bude spočívat v zachování statu quo jako garanci dalšího nerušeného výkonu vlastnického práva třetí osoby ke stavbě. Vždy však bude třeba s ohledem na konkrétní okolnosti případu, popřípadě jeho atypičnost (jak tomu je i v projednávané věci), zvažovat, zda pro zachování stávajícího poměru vlastníka stavby a vlastníka pozemku, jímž je stát, existují dostatečné racionální důvody. Významnými faktory pro úvahu, zda pozemek, byť zastavěný, lze oprávněné osobě vydat či nikoliv, tak může být aktuální účel užívání stavby (nikoliv ovšem, zda je stavba užívána), její význam, stavebně-technický stav či velikost pozemku, jenž je stavbou zastavěn. Nelze rovněž pustit ze zřetele ani lokaci nárokovaného pozemku, tj. zda se nachází v blízkosti jiných pozemků oprávněné osoby, popřípadě zda s nimi přímo sousedí, čímž by byl zdůrazněn zájem oprávněné osoby na jeho vydání. Tato hlediska (příkladmo zmíněná), jejichž aprobace může konvenovat požadavku na takovou interpretaci (a aplikaci) jednotlivého ustanovení restitučního předpisu, aby byl zachován účel a smysl restitucí, však odvolací soud při svém rozhodování nevzal v potaz, pročež rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadené části spočívá na neúplném, a tudíž nesprávném, právním posouzení věci.
Protože rozsudek odvolacího soudu je založen na nesprávném právním posouzení věci, a je tím naplněn dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., a protože dovolací soud současně neshledal, že by byly splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí nebo zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, nemohl postupovat jinak než rozsudek odvolacího soudu v části věcného výroku I. a v akcesorických výrocích o nákladech prvostupňového řízení a o nákladech odvolacího řízení zrušit a věc v tomto rozsahu vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a odst. 2, věta první, o. s. ř.).
V dalším řízení je odvolací soud vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1, věta první, o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. 4. 2020
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu