ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.990.2020.1
sp. zn. 28 Cdo 990/2020-571
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně Z. N. , narozené dne XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Markem Hlaváčem, advokátem se sídlem v Praze 10, Akademická 663/5, proti žalované České republice - Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3 - Žižkově, Husinecká 1024/11a, IČ 013 12 774, zastoupené Mgr. Dušanem Sedláčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 25 C 266/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. listopadu 2019, č. j. 7 Co 871/2019-522, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 13. 11. 2019, č. j. 7 Co 871/2019-522, rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 4. 2019, č. j. 25 C 266/2018-345, ve výroku II. ohledně pozemků parc. č. XY, XY, XY, XY, XY, XY v k. ú. XY, pozemků parc. č. XY, XY v k. ú. XY, pozemků parc. č. XY v k. ú. XY, a ohledně části parcely č. XY v k. ú. XY, označené v geometrickém plánu č. 2414-153/2019 jako pozemek parc. č. XY, částečně zrušil a řízení v této části zastavil (výrok I.), ve výroku II. ohledně části parcely č. XY v k. ú. XY označené v geometrickém plánu č. 2414-153/2019, který je nedílnou součástí tohoto rozsudku, jako pozemek parc. č. XY, jej změnil tak, že se nahrazuje projev vůle žalované i ohledně tohoto pozemku při uzavření smlouvy o bezúplatném převodu pozemků ve vlastnictví státu podle zákona č. 229/1991 Sb. o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), jejíž další obsah je vymezen ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně (výrok II.), potvrdil jej ve vyhovujícím výroku I., jímž byl nahrazen projev vůle žalované k uzavření smlouvy se žalobkyní o bezúplatném převodu pozemků ve vlastnictví státu podle zákona o půdě, a to ohledně pozemků parc. č. XY, parc. č. XY v k. ú. XY, pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, pozemků parc. č. XY, parc. č. XY a části pozemku parc. č. XY, označené geometrickým plánem č. 2401-120/2019 jako pozemek parc. č. XY v k. ú. XY, parc. č. XY v k. ú. XY, parc. č. XY v k. ú. XY, a části pozemku parc. č. XY, označené geometrickým plánem č. 1082-136/2018 jako pozemek parc. č. XY v k. ú. XY, a dále ve vyhovujícím výroku II. ohledně pozemků parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY v k. ú. XY a části pozemku parc. č. XY, označené v geometrickém plánu č. 227-137/2018 jako parcela č. 599/30 v k. ú. XY, (výrok III.), a žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 77 683,74 Kč k rukám jejího zástupce.
Proti „rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 11. 2019, č. j. 7 Co 871/2019-522, a to proti jeho výroku II. a části výroku III., kterou byl potvrzen výrok I. prvostupňového rozsudku“, podala žalovaná dovolání. Současně uvedla, že „dovolání proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu“ je podle jejího názoru přípustné ve smyslu §237 o. s. ř. z důvodů, že „se tímto výrokem odvolací řízení končí a že tento výrok rozsudku závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, a to v „nepřiměřenosti závěrů ke splnění podmínek oprávněnosti náhradové žaloby, nepřiměřenosti závěru o dlouhodobé marné snaze, nepřiměřenosti závěru o liknavosti a svévoli žalované a vybočení z judikatury k charakteru odňatých pozemků“. Důvodnost dovolání dovozuje žalovaná z toho, že „předmětný rozsudek Krajského soudu v Plzni ve výše specifikovaném rozsahu“ spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř., přičemž za „nesprávné pokládá následující právní názory odvolacího soudu na základě následujících konkrétních důvodů (dovolacích námitek): nepřiměřenost závěru o dlouhodobé marné snaze, nepřiměřenost závěru o liknavosti a svévoli žalované, vybočení z judikatury k charakteru odňatých pozemků a na nesprávném právním posouzení převoditelnosti pozemku parc. č. XY v k. ú. XY a pozemku parc. č. XY v k. ú. XY“. Dovolatelka odkázala na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2772/2015, ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2249/2018, ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2956/2014, ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4678/2014, ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1013/2016, ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4423/2018, ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1992/2015, ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1013/2012, ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3527/2018, ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017, usnesení téhož soudu ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4190/2015, ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2338/2017, ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 585/2018, ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1259/2018, ze dne 4. 7. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1754/2016, a dále na usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 492/10. Navrhla, aby „Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 11. 2019, č. j. 7 Co 871/2019-522, ve výroku II. a části výroku III. potvrzující nahrazení projevu vůle změnil tak, že žalobu zamítne, a ve výroku IV. tak, že uloží žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů prvostupňového a odvolacího řízení“.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.) - dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, bylo podáno oprávněnou osobou (žalovanou), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř., dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání není podle §237 o. s. ř. přípustné a že částečně trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě odstraněny (§241b odst. 3) a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Podle §241a o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 (odst. 1). Podle odstavce 2 v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3).
V posuzované věci dovolacímu soudu nezbylo, než dovolání (pokud jde o jeho rozsah) posoudit dle jeho obsahu (když žalovaná na jednu stranu uvedla, že jej podává proti „rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 11. 2019, č. j. 7 Co 871/2019-522, a to proti jeho výroku II. a části výroku III., kterou byl potvrzen výrok I. prvostupňového rozsudku“, současně však při vymezení přípustnosti dovolání uvedla, že „dovolání proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu“ je podle jejího názoru přípustné ve smyslu §237 o. s. ř.“, přičemž však důvodnost dovolání dovozuje z toho, že „předmětný rozsudek Krajského soudu v Plzni ve výše specifikovaném rozsahu spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř.“, a dovolacím návrhem se pak domáhá, aby „Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 11. 2019, č. j. 7 Co 871/2019-522, ve výroku II. a části výroku III. potvrzující nahrazení projevu vůle změnil tak, že žalobu zamítne“), tedy tak, že jím dovolatelka napadá rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 11. 2019, č. j. 7 Co 871/2019-522, ve výroku II. a části výroku III., kterou byl potvrzen výrok I. rozsudku soudu prvního stupně (a nepodává dovolání proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jímž rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušil a řízení v této části zastavil, a ani proti nespecifikovanému rozsudku Krajského soudu v Plzni).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu dovodila, že může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. - tak jako tomu je v posuzovaném případě - je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu §237 o. s. ř. (či jeho části), aniž by bylo z dovolání zřejmé, který z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených alternativně v tomto ustanovení je podle mínění odvolatele splněn (srov. například právní názor vyslovený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněném pod č. 116/2014 v časopise Soudní judikatura); má-li být dovolání přípustné podle §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem dle mínění dovolatele odchyluje (srov. například právní názor vyslovený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněném pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolatelka v posuzované věci s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu vymezila důvod přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. tak, že dle jejího názoru se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to v „nepřiměřenosti závěrů ke splnění podmínek oprávněnosti náhradové žaloby, nepřiměřenosti závěru o dlouhodobé marné snaze, nepřiměřenosti závěru o liknavosti a svévoli žalované a vybočení z judikatury k charakteru odňatých pozemků“.
K otázkám „nepřiměřenosti závěrů ke splnění podmínek oprávněnosti náhradové žaloby, nepřiměřenosti závěru o dlouhodobé marné snaze, nepřiměřenosti závěru o liknavosti a svévoli žalované“:
Rozhodovací praxe dovolacího soudu (jež reflektuje i judikaturu Ústavního soudu - srov. zejm. nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, uveřejněný pod č. 33/2004 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, uveřejněný pod č. 174/2007 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, uveřejněný pod č. 531/2005 Sb.) je ustálena v závěru, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu žalované (jež je nástupkyní Pozemkového fondu ČR a jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad) může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku, aniž by důvodnost takové žaloby bylo lze vázat na podmínku jeho zahrnutí do veřejné nabídky, a že takový postup (který je výrazem zásady vigilantibus iura scripta sunt ) nelze vůči ostatním oprávněným osobám pokládat za diskriminující (k tomu srov. zejména rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a další judikaturu na něj navazující).
Judikatura dovolacího soudu je přitom rovněž ustálena v závěru, že jako přinejmenším liknavý (ba až svévolný) lze kvalifikovat i takový postup žalované [a jejího právního předchůdce - Pozemkového fondu ČR (dále jen „Fond“)], jímž bez ospravedlnitelného důvodu ztěžovala uspokojení nároku oprávněné osoby zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků) nesprávným ohodnocením nároku, tj. nesprávným určením ceny oprávněné osobě odňatých a nevydaných pozemků (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016), a kdy proto nebylo možno na oprávněné osobě spravedlivě požadovat další účast ve veřejných nabídkách (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017, nebo ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015).
V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu se současně připomíná, že zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu státu (i při zohlednění postupu Fondu) je především otázkou skutkových zjištění, jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů (kdy při přezkumu právního posouzení věci je třeba zabývat se tím, nejsou-li úvahy soudu - o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole - nepřiměřené); srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015. Samotná skutková zjištění přitom dovolacímu přezkumu podrobit nelze a ani případné jejich vady nemohou založit přípustnost dovolání (na přípustnost dovolání lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř.); k tomu přiměřeně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Hodnotící závěry odvolacího soudu (jakož i soudu prvního stupně) o liknavém a svévolném postupu dovolatelky (i s přihlédnutím k počínání jejího předchůdce - Fondu) při uspokojování restitučního nároku žalobkyně nejsou nepřiměřené zjištěným skutkovým okolnostem věci. Své závěry oba soudy založily na komplexním posouzení věci a při zvažování všech relevantních hledisek, jež vyšly v řízení najevo. Odvolací soud (jenž vzal za správná zjištění soudu prvního stupně) vycházel z toho, že o nároku, jež byl poprvé uplatněn již v roce 1991 a zaevidován Fondem v roce 1993, nebylo plně rozhodnuto ještě v roce 2017, že nárok nebyl uspokojen po dlouhodobé marné snaze žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně o uspokojení restitučního nároku, kdy se v roce 2005 právní předchůdkyně zúčastnila veřejné nabídky ohledně tří pozemků a sama žalobkyně v roce 2018 jedné veřejné nabídky, avšak pokaždé neúspěšně v důsledku nesprávného ocenění nevydaných pozemků, a kdy žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně, aktivně usilovala o přecenění nároku, přesto však uspokojení jejího nároku zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků; srov. §11a č. 229/1991 Sb.) žalovaná ztěžovala zejména nesprávným oceněním jejího restitučního nároku, kterým pak nemohla konkurovat dalším oprávněným osobám; k důsledkům lpění žalované na nesprávném ocenění restitučního nároku srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016). Odvolací soud rovněž v tomto směru přiléhavě poukázal na skutečnost, že o restitučním nároku rodiny žalobkyně již bylo rozhodováno několikrát i dovolacím soudem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2031/2019, ze dne 11. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1096/2019, ze dne 10. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1444/2019, nebo ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2288/2018), v nichž bylo rozhodováno o skutkově i právně obdobných věcech.
S ohledem na zjištěný skutkový stav (který nelze podrobit dovolacímu přezkumu a z nějž dovolací soud je povinen vycházet) neobstojí argumentace dovolatelky, jež sporadickou účast žalobkyně ve veřejných nabídkách přičítá na vrub její neznalosti zákona, nikoliv nesprávné kvantifikaci daného restitučního nároku (jíž byla žalobkyně v případné účasti v nabídkových řízeních objektivně limitována) či nedostatečné nabídce náhradních pozemků. Řešení dané otázky odvolacím soudem proto není rozporné ani s dovolatelkou odkazovanými rozhodnutími dovolacího soudu, v nichž byly otázky liknavosti a svévole státu (a Fondu) při uspokojování restitučních nároků posuzovány prizmatem téže relevantní judikatury, vždy však se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem té které věci (kdy v některých jiných konkrétních případech nebyly liknavost či svévole v počínání žalované zjištěny).
K otázce „vybočení z judikatury k charakteru odňatých pozemků“:
Předestírá-li dále dovolatelka otázku týkající se posouzení charakteru odňatých pozemků (především pak pozemku PK XY v k. ú. XY) v době jejich přechodu na stát, potažmo na ni navazující otázku určení výše restitučního nároku žalobce, je nutné poukázat na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu (jíž koresponduje i rozhodnutí odvolacího soudu), kterou byl formulován a odůvodněn závěr, že i v těch případech, kdy byly pozemky v době přechodu na stát evidovány jako zemědělské, nicméně byly určeny k výstavbě (v době prodeje existující územně plánovací dokumentace, vykoupení za účelem výstavby, bezprostřední realizace výstavby, existence územního rozhodnutí o umístění stavby), lze i takové pozemky v zásadě ocenit jako pozemky určené pro stavbu ve smyslu §14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2956/2014, ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 444/2014, ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4678/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3971/2014, a ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1025/2015).
Závěr o stavebním charakteru odňatých pozemků učinily soudy obou stupňů na základě konkrétních skutkových zjištění (jejichž zpochybněním nemůže být založena přípustnost podaného dovolání), že v době přechodu odňatých pozemků na stát existovala pro dané území platná územně plánovací dokumentace, pozemky byly vykoupeny za účelem výstavby, ke které následně došlo, pročež je nebylo možné oprávněné osobě vydat. Ohledně pozemku PK XY v k. ú. XY vzaly pak soudy za prokázané, že původně bylo o odnětí pozemků rodiny žalobkyně rozhodnuto dne 6. 5. 1952, toto rozhodnutí však bylo zrušeno a nahrazeno rozhodnutím ze dne 30. 4. 1954, kde ale byla opomenuta parcela PK XY, což bylo napraveno dalším rozhodnutím ze dne 5. 11. 1954, následně pak byl zcela samostatně rozhodnutím ze dne 22. 1. 1969 vyvlastněn pozemek PK XY, a to výslovně za účelem uskutečnění průmyslové výstavby a komunikace (totožné závěry viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1890/2019, a ze dne 20. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2031/2019, či rozsudek ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4423/2018).
Na správnosti závěru o ocenění odňatých pozemků jako pozemků stavebních nic nemění ani závěry z dovolatelkou odkazovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1992/2015, jež spočívá na posouzení, že pouhá existence směrného územního plánu objektivně není způsobilá pro svou obecnost a i z hlediska jeho účelu, směřujícího toliko k určení základní (hrubé) skladby určitého útvaru, definovat stavební určení toho kterého pozemku. Jak se však podává ze shora rekapitulovaných skutkových zjištění, v posuzované věci není rozhodnutí odvolacího soudu (v otázce určení charakteru odňatých pozemků jako pozemků stavebních) založeno toliko na existenci směrného územního plánu, nýbrž na jiných skutečnostech, jež jsou pro posouzení odňatých pozemků jako pozemků stavebních (dle shora citované judikatury) relevantní (odnětí za účelem výstavby, platná územní plánovací dokumentace, existence územního rozhodnutí o umístění stavby, realizace výstavby). K polemice dovolatelky stran platnosti tzv. „severního regulačního plánu“ a na to navázané námitky, že „ani stavební účel vyvlastnění nemá dostatečnou právní oporu“, se nad to sluší podotknout, že se jedná o otázku skutkových zjištění, jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů a jíž nelze dovoláním účinně zpochybnit, přičemž z jejich odůvodnění (zejména soudu prvního stupně) je zjevné, že se platností územně plánovací dokumentace (včetně regulačních plánů) soudy nižších stupňů řádně zabývaly. Nad to však dovolací soud připomíná, že dovolací soud již dříve v řadě kauz aproboval flexibilnější přístup k posuzování původní povahy odňatých pozemků, v rámci něhož soudy podle kontextu každého jednotlivého případu zohledňují různé relevantní okolnosti a neulpívají rigidně jen na vydání územního rozhodnutí jako na podmínce uznání pozemků za stavební (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1227/2015, nebo ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4120/2016, a rozhodnutí v něm odkazovaná), přičemž judikatura poukazem na územně plánovací dokumentaci, účel vykoupení pozemku či následnou realizaci výstavby neurčuje taxativně hlediska, jež musí být naplněna současně (byť tomu tak nepochybně být může), aby byl posuzovaný pozemek pokládán za stavební, pouze příkladmo vyjmenovává konkrétní faktory, jež mohou k závěru o stavební povaze pozemku vést (srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1964/2017, či ze dne 3. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3689/2015). Pakliže dospěly nalézací soudy v nyní projednávané věci na základě v rozhodnutích specifikovaných dokumentů (mimo jiné i dovolatelkou akcentovaného regulačního a zastavovacího plánu z roku 1938), jež je možné ve světle dřívější judikatury Nejvyššího soudu považovat za relevantní územně plánovací dokumentaci, ke zjištění, že již v době přechodu předmětných nemovitostí na stát se jednalo o pozemky (včetně dovolatelkou zvláště zmiňovaného pozemku PK XY v k. ú. XY vyvlastněného rozhodnutím ONV Praha 10 ze dne 22. 1. 1969) určené pro stavbu, čemuž následně přizpůsobily i své závěry stran jejich ocenění, nelze posouzení povahy nevydaných pozemků nic vytknout a prezentovaný náhled se rovněž nepříčí požadavku ekvivalence mezi původními nevydanými a náhradními pozemky (totožně rovněž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4423/2018).
Dále dovolatelka namítá, že odvolací soud i přes její odvolací námitky, stejně jako soud prvního stupně, „založil svůj rozsudek na nesprávném právním posouzení tím, že shledal převoditelným pozemek parc. č. XY v k. ú. XY. V tomto ohledu dovolatelka ovšem žádnou otázku hmotného nebo procesního práva ve smyslu §237 o. s. ř. nespecifikovala, jak bylo již shora uvedeno, a jen odkázala na závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3527/2018 [v něm dovolací soud odvolacímu soudu vytkl, že se „ nezabýval případnou (a žalovanou v řízení tvrzenou) funkční souvislostí tohoto pozemku s jinými nemovitosti (tedy zejména s rodinným domem č. p. XY, stojícím na pozemku parc. č. XY, s nímž tento pozemek bezprostředně sousedí a tvoří jeho zahradu s porosty a venkovními úpravami), jde o právní posouzení neúplné a tudíž nesprávné, kdy přijatý závěr o absenci překážek bránících vydání shora citovaného pozemku - ve světle výše uvedeného - je přinejmenším předčasný. ] a dále v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017, z nějž dovozuje, že pozemek parc. č. XY v k. ú. XY, „je opravdu nepřevoditelným, neboť funkční souvislost u tohoto pozemku je dána minimálně v tom rozsahu, že tento pozemek zvyšuje komfort užívání sousedního domu“.
Pokud jde o tento pozemek, bylo již soudem prvního stupně zjištěno, že jej má v nájmu D. K. (spoluvlastnice bytového domu č. p. 2166 stojícího na sousedním pozemku parc. č. XY) na základě nájemní smlouvy uzavřené s žalovanou dne 30. 9. 2009 s účinností od 1. 10. 2019 na dobu neurčitou se sjednaným účelem užívání pozemku jako „přídomovní zahrada“ a že jmenovaná podala dne 29. 1. 2018 žalované (nenárokovou) žádost dle 17 odst. 3 písm. d) zákona o půdě o směnu tohoto pozemku za jiný pozemek v jejím vlastnictví, o níž dosud nebylo rozhodnuto. Rozhodnutí soudů obou stupňů jsou ovšem založena na závěru, že žalovaná ani po výzvě soudu prvního stupně podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. „nekonkretizovala svá skutková tvrzení o existenci jí tvrzené funkční souvislosti a o vzájemné vázanosti pozemků a staveb“ tak, aby bylo jednoznačně postaveno najisto, že tento pozemek - zahrada tvoří funkční celek s bytovým domem na přilehlém pozemku ve vlastnictví státu, že takový závěr nelze opřít ani o jí předloženou nájemní smlouvu uzavřenou s D. K. a že je-li tento pozemek (oceněný znaleckým posudkem na částku 99.750 Kč) ve vlastnictví státu s právem hospodaření Státního pozemkového úřadu, není dána žádná překážka, která by bránila jeho bezúplatnému převodu na žalobkyni. Za tohoto stavu věci je tedy zřejmé, že odvolací soud se od dovolatelkou odkazovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu nikterak neodchýlil, když žalovaná svá tvrzení neprokázala.
Pouze pro úplnost dovolací soud ohledně pozemku parc. č. XY v k. ú. XY (orná půda) poukazuje na sdělení Statutárního města České Budějovice, Magistrátu města České Budějovice, odboru územního plánování, ze dne 17. 7. 2018, z nějž plyne, že je dle územního plánu Města České Budějovice, ve znění pozdějších změn, zejména změny č. 39, která nabyla účinnosti dne 7. 5. 2010, dotčen veřejně prospěšnými stavbami, a to „(VPS) E-1 - stavba nové, popřípadě rozšíření stávající trafostanice 22/0,4 kV“, a „E-2 - stavba kabelového rozvodu VN-22 kV“. Namítá-li dovolatelka, že „tento pozemek je na žalobkyni nepřevoditelný z důvodů jeho určení k umístění veřejně prospěšných staveb ve smyslu §6 odst. 1 písm. b) zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 503/2012 Sb.“), neboť se na něm má stavět nejen technická infrastruktura, nýbrž i infrastruktura dopravní - že je dotčen veřejně prospěšnou stavbou DI1 - stavbou tělesa dálnice D3, která nepodléhá §6 odst. 1 písm. b) bodu 4. zákona č. 503/2012 Sb.“, pak je zřejmě, že (stejně jako soud prvního stupně) přehlédla, že tato veřejně prospěšná stavba dopravní infrastruktury je dle územního plánu Města České Budějovice plánována na pozemku parc. č. XY a nikoli na pozemku parc. č. XY. Závěr odvolacího soudu, že pozemek parc. č. XY lze jakožto náhradní na žalobkyni převést, je tudíž v souladu se zákonem, neboť - je-li platnou územně plánovací dokumentací určen ke zřízení technické infrastruktury - vztahuje se na něj §6 odst. 1 písm. b) bod 4. zák. č. 503/2012 Sb.
Protože dovolání žalované není podle §237 o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (srov. §243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 4. 2020
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu