ECLI:CZ:NS:2020:29.CDO.3872.2019.1
sp. zn. 29 Cdo 3872/2019-506
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a Mgr. Rostislava Krhuta v právní věci žalobkyně Komerční banky, a. s. , se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 33/969, PSČ 114 07, identifikační číslo osoby 45 31 70 54, proti žalovaným 1) B. B. , narozenému XY, bytem XY, 2) F. C., narozenému XY, bytem XY, 3) B. , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, 4) D. B., narozenému XY, bytem XY, a 5) L. Č., narozenému XY, bytem XY, všem zastoupeným Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem, se sídlem v Příbrami, Na Flusárně 168, PSČ 261 01, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 56 Cm 208/2012, o dovolání prvního, druhého, čtvrtého a pátého žalovaných proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. července 2019, č. j. 12 Cmo 210/2019-474, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. První, druhý, čtvrtý a pátý žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze směnečným platebním rozkazem ze dne 19. července 2012, č. j. 56 Cm 208/2012-13, uložil žalovaným zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni směnečný peníz ve výši 92.172.511,- Kč s 6% úrokem od 7. června 2012 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 307.241,70 Kč a na náhradě nákladů řízení částku 2.524.800,- Kč.
Rozsudkem ze dne 6. srpna 2013, č. j. 56 Cm 208/2012-162, soud prvního stupně (mimo jiné) ponechal směnečný platební rozkaz v platnosti co do směnečného peníze ve výši 90.390.522,53 Kč s 6% úrokem z částky 92.172.511,- Kč za dobu od 7. června 2012 do 12. listopadu 2012 a z částky 90.390.522,53 Kč za dobu od 13. listopadu 2012 do zaplacení, směnečné odměny ve výši 307.241,70 Kč a přiznané náhrady nákladů řízení ve výši 2.506.980,- Kč.
Proti tomuto rozsudku podali žalovaní odvolání. Na výzvu soudu prvního stupně k zaplacení soudního poplatku za odvolání (u každého ze žalovaných ve výši 2.506.980,- Kč) reagovali žalovaní podáním ze dne 12. září 2013, jímž požádali o přiznání osvobození od soudních poplatků.
Usnesením ze dne 26. listopadu 2013, č. j. 56 Cm 208/2012-269, soud prvního stupně nepřiznal prvnímu, druhému, čtvrtému a pátému žalovaným (dále též jen „žalovaní“) osvobození od soudních poplatků „pro odvolací řízení“. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 25. srpna 2014, č. j. 6 Cmo 495/2013-293, potvrdil usnesení soudu prvního stupně, maje (ve shodě se soudem prvního stupně) za to, že žalované nelze považovat za osoby nemajetné, jež by s ohledem na své celkové majetkové poměry, postavení a výdělkové možnosti nebyly schopné dostát poplatkové povinnosti.
Žalovaní následně (podáním ze dne 15. září 2014 ˗ č. l. 303) znovu požádali o přiznání osvobození od soudních poplatků.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 5. listopadu 2014, č. j. 56 Cm 208/2012-352, (mimo jiné) řízení o (opětovném) návrhu žalovaných na přiznání osvobození od soudních poplatků zastavil pro překážku věci pravomocně rozhodnuté, když podle přesvědčení soudu prvního stupně žalovaní v novém návrhu neuvedli žádné skutečnosti, které by „osvědčovaly, jakým významným způsobem se změnila jejich majetková situace od minulého posuzování osvobození od soudního poplatku“. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 31. července 2015, č. j. 6 Cmo 140/2015-380, změnil usnesení soudu prvního stupně ze dne 5. listopadu 2014 tak, že návrh žalovaných na přiznání osvobození od soudních poplatků zamítl. Dovolání žalovaných proti tomuto usnesení Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 29. června 2017, č. j. 29 Cdo 5639/2015-416.
Usnesením ze dne 22. října 2015, č. j. 56 Cm 208/2012-390, soud prvního stupně zastavil řízení odvolání žalovaných proti rozsudku téhož soudu ze dne 6. srpna 2013, č. j. 56 Cm 208/2012-162; Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 8. ledna 2018, č. j. 12 Cmo 300/2017-422, označené usnesení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Usnesením ze dne 27. dubna 2018, č. j. 56 Cm 208/2012-435, soud prvního stupně zastavil řízení o opakované žádosti žalovaných o osvobození od soudních poplatků; Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 20. srpna 2018, č. j. 12 Cmo 126/2018-446, potvrdil usnesení soudu prvního stupně ze dne 27. dubna 2018 (výrok I.).
Následně Městský soud v Praze (s poukazem na předchozí výzvu k zaplacení soudního poplatku za odvolání ze dne 9. září 2013, č. j. 56 Cm 208/2012-177) opětovně vyzval žalované, aby každý z nich zaplatil soudní poplatek z odvolání ve výši 2.506.980,- Kč, a to ve lhůtě patnácti dnů od doručení tohoto usnesení; zároveň je poučil o následcích nezaplacení soudního poplatku. Výzva k zaplacení soudního poplatku byla žalovaným doručena 25. října 2018 (viz č. l. 451a).
Podáním ze dne 8. listopadu 2018 (č. l. 453) žalovaní znovu požádali o osvobození od soudních poplatků.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 11. prosince 2018, č. j. 56 Cm 208/2012-455, (mimo jiné) zastavil řízení o odvolání žalovaných proti rozsudku ze dne 6. srpna 2013, č. j. 56Cm 208/2012-162, pro nezaplacení soudního poplatku; Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 6. května 2019, č. j. 12 Cmo 29/2019-462, (mimo jiné) označené usnesení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Důvodem, pro který tak učinil, byla skutečnost, že soud prvního stupně rozhodl o zastavení odvolacího řízení usnesením, které neobsahovalo odůvodnění, aniž se jakkoli vypořádal s opakovanou žádostí žalovaných o osvobození od soudních poplatků
Konečně Městský soud v Praze ˗ odkazuje na ustanovení §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích ˗ usnesením ze dne 6. června 2019, č. j. 56 Cm 208/2012-466, zastavil řízení o odvolání žalovaných proti rozsudku ze dne 6. srpna 2013, č. j. 56 Cm 208/2012-162. Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaných usnesením ze dne 19. července 2019, č. j. 12 Cmo 210/2019-474, toto usnesení potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Odvolací soud uzavřel, že žalovaní podávají opakované žádosti o osvobození od soudních poplatků, aniž by tvrdili změnu svých majetkových poměrů. O poslední (čtvrté) žádostí o osvobození od soudních poplatků soud prvního již nerozhodl, když ji správně vyhodnotil jako zneužití práva, a po právu řízení o odvolání žalovaných zastavil pro nezaplacení soudního poplatku. Současně zdůraznil, že poplatková povinnost žalovaným vznikla podáním odvolání [§4 odst. 1 písm. b) a §7 odst. 1 zákona o soudních poplatcích], přičemž žalovaní přes opakované výzvy a poučení o následcích nečinnosti soudní poplatek nezaplatili.
Dovolání žalovaných proti usnesení odvolacího soudu, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu, podle níž:
1) Usnesením, jímž zamítne žádost účastníka o přiznání osvobození od soudních poplatků, je soud vázán (§170 odst. 1 o. s. ř.); nejde (totiž) o usnesení, kterým se upravuje vedení řízení (§170 odst. 2 o. s. ř.). Později podané (nové) žádosti téhož účastníka o přiznání osvobození od soudních poplatků může soud vyhovět jen tehdy, změní-li se u účastníka (žadatele) poměry, z nichž soud vycházel v původním (zamítavém) rozhodnutí pro účely právního posouzení původní žádosti. To, že samo právní posouzení předpokladů pro přiznání osvobození od soudních poplatků v prvním (zamítavém) rozhodnutí nebylo správné, důvodem pro to, aby soud vyhověl nové žádosti, být nemůže. Šlo by o nepřípustnou revokaci právního názoru obsaženého v pravomocném soudním rozhodnutí mimo rámec opravných prostředků, jimiž mohlo být napadeno.
Srov. usnesení ze dne 17. července 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, a ze dne 29. ledna 2014, sp. zn. 29 Cdo 4239/2013, uveřejněná pod čísly 99/2013 a 49/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek ˗ dále jen „R 99/2013“ a „R 49/2014“.
2) Nezmění-li se u účastníka (žadatele) poměry, ze kterých soud vycházel v usnesení, jímž zamítl jeho žádost o osvobození od soudních poplatků, nemůže účastník důvodně uplatnit obranu proti (následnému) usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku, založenou na argumentaci, že předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků splňuje (R 49/2014).
3) V případě, že po pravomocném zamítnutí návrhu na přiznání osvobození od soudních poplatků nedojde ke změně poměrů, soud zastaví řízení o dalším návrhu téhož účastníka na přiznání osvobození od soudních poplatků pro překážku věci pravomocně rozhodnuté (rei iudicatae).
Viz usnesení ze dne 29. srpna 2011, sp. zn. 25 Cdo 803/2011, k jehož závěrům se Nejvyšší soud přihlásil např. v R 99/2013 nebo v usneseních ze dne 17. ledna 2017, sp. zn. 26 Cdo 5741/2016, a ze dne 29. března 2016, sp. zn. 30 Cdo 4867/2015, jakož i usnesení Ústavního soudu ze dne 1. června 2010, sp. zn. IV. ÚS 766/10, a ze dne 15. července 2014, sp. zn. IV. ÚS 2943/13.
4) Postup soudu (při posuzování následné žádosti téhož účastníka o přiznání osvobození od soudních poplatků), založený výlučně na hodnocení aktuálních poměrů žadatele a pomíjející závěry předchozího rozhodnutí, de facto znamená opětovné hodnocení skutečností, z nichž toto rozhodnutí vycházelo, a tedy nepřípustný přezkum jeho závěrů.
Srov. důvody usnesení ze dne 19. července 2016, sp. zn. 32 Cdo 40/2016, uveřejněného v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2017, pod číslem 46.
5) K nezbytnosti verifikace majetkových poměrů účastníka řízení pro účely posouzení, zda jsou u něj dány předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, srov. např. usnesení ze dne 19. června 2008, sp. zn. 21 Cdo 3676/2007, usnesení ze dne 18. září 2013, sp. zn. 30 Cdo 2643/2013 a usnesení ze dne 29. dubna 2015, sp. zn. 29 Cdo 511/2015; v rozhodovací praxi Ústavního soudu viz usnesení ze dne 3. února 2016, sp. zn. I. ÚS 311/16, a ze dne 23. března 2017, sp. zn. III. ÚS 2299/16.
O tom, že na straně žalovaných nedošlo ke změnám majetkových poměrů, které by odůvodňovaly přiznání osvobození od soudního poplatku za odvolání, ani o splnění podmínek pro zastavení řízení o odvolání žalovaným pro nezaplacení soudního poplatku, nemá pochybnosti ani Nejvyšší soud.
Viz ostatně v poměrech věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 13 Cm 207/2002 (mezi týmiž účastníky o zaplacení jiné směnky) též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2019, sp. zn. 29 Cdo 1305/2019, ve spojení s usnesením Ústavního soudu ze dne 3. března 2020, sp. zn. III. ÚS 3847/19.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §§243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaných Nejvyšší soud odmítl a žalobkyni vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty v dané věci sestávají z paušální náhrady ve výši 300,- Kč (§1 a §2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle §151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle §89a exekučního řádu) za vyjádření k dovolání (ze dne 29. října 2019 ˗ č. l. 501).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 27. 5. 2020
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu