ECLI:CZ:NS:2020:29.CDO.4055.2018.1
sp. zn. 29 Cdo 4055/2018-228
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce UniCredit Leasing CZ, a. s. , se sídlem v Praze 4, Želetavská 1525/1, PSČ 140 10, identifikační číslo osoby 15886492, zastoupeného Mgr. Petrem Šabatkou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Panská 854/2, PSČ 110 00, proti žalované M. G. , narozené XY, bytem XY, PSČ 733 01, zastoupené Mgr. Reném Gemmelem, advokátem, se sídlem v Ostravě, Poštovní 39/2, PSČ 702 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 23 Cm 182/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. září 2017, č. j. 12 Cmo 126/2017-180, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.342 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
[1] Městský soud v Praze směnečným platebním rozkazem ze dne 22. srpna 2014, č. j. 23 Cm 182/2014-19, uložil žalované, aby zaplatila žalobci směnečný peníz ve výši 389.232 Kč s 6% úrokem od 19. června 2014 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 1.297 Kč a na náhradě nákladů řízení částku 50.563,50 Kč.
[2] Rozsudkem ze dne 15. července 2015, č. j. 23 Cm 182/2014-89, soud prvního stupně ponechal směnečný platební rozkaz v platnosti (výrok I.) a uložil žalované zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o námitkách částku 55.720,50 Kč (výrok II.).
[3] Soud prvního stupně vyšel zejména z toho, že:
1/ Žalobce se návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu domáhal po žalované plnění ze směnky vlastní, vystavené dne 22. října 2004 společností G. K. (jednající žalovanou jako jednatelkou společnosti) [dále jen „výstavce“ nebo „společnost G“] na řad žalobce (označeného tehdejší obchodní firmou CAC LEASING, a. s.), se splatností dne 18. června 2014, znějící na směnečný peníz 389.232 Kč, za jejíž zaplacení převzala žalovaná směnečné rukojemství (dále též jen „sporná směnka“).
2/ Sporná směnka byla původně vystavena jako blankosměnka bez uvedení údajů směnečné sumy a data splatnosti.
3/ Podle mimosměnečného ujednání ze dne 22. října 2004, uzavřeného mezi žalobcem, společností G (jednající žalovanou jako její jednatelkou) a žalovanou, byla blankosměnka vystavena jako prostředek zajištění splnění všech současných i budoucích pohledávek a nároků žalobce vůči společnosti G plynoucích z „kupní smlouvy/leasingové smlouvy“ č. 1552350411 ze dne 30. září 2004 (dále jen „leasingová smlouva“), jakož i pohledávek, jejichž právním důvodem je případné porušení povinností nájemce z leasingové smlouvy.
4/ Podmínky, za nichž mohl žalobce vyplnit blankosměnku, byly v mimosměnečném ujednání výslovně dohodnuty pouze ve vztahu k údaji směnečné sumy, a to tak, že jako směnečnou sumu je žalobce oprávněn doplnit „jakoukoli částku zahrnující nezaplacenou dospělou i nedospělou část dluhu s příslušenstvím z (…) leasingové smlouvy ke dni vyznačenému na směnce jako den splatnosti, popř. jakoukoli částku představující pohledávky, jejichž právním důvodem je případné porušení povinností nájemce z leasingové smlouvy, např. smluvní pokuta, náhrada škody“.
5/ Společnost G podpisem dohody ze dne 12. prosince 2007 uznala dluh z leasingové smlouvy v celkové výši 623.307 Kč a zavázala se jej uhradit v pravidelných měsíčních splátkách nejpozději do 1. března 2010. Dohodu jménem společnosti G podepsala žalovaná jako jednatelka společnosti.
[4] Na tomto základě soud prvního stupně k jednotlivým námitkám, jejichž prostřednictvím se žalovaná bránila povinnosti uložené jí směnečným platebním rozkazem, uzavřel, že:
1/ Mimosměnečné ujednání není neplatné pro neurčitost. Žalovanou zpochybněnou část směnečného prohlášení (v níž absentuje konkrétní datum splatnosti, jež by mělo být do blankosměnky doplněno, a jež se týká údaje směnečné sumy) je totiž nutné interpretovat nikoli izolovaně, nýbrž v souvislosti s ostatním textem prohlášení a ve vazbě na obsah uzavřené leasingové smlouvy. Jako datum splatnosti mohl žalobce (při chybějící výslovné dohodě) doplnit jakékoli datum, jež nebude předcházet dni splatnosti směnkou zajištěného dluhu (potud soud prvního stupně odkázal též na důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2015, sp. zn. 29 Cdo 860/2012, jakož i judikaturu v něm dále citovanou). Jde-li pak o údaj směnečné sumy, je z obsahu mimosměnečného ujednání zřejmé, jaké pohledávky jsou předmětem zajištění, přičemž pouze obecné vymezení částky, kterou bude oprávněn žalobce doplnit do blankosměnky, je nutné mít za dostačující již z toho důvodu, že v době vystavení blankosměnky ještě nebyla známa výše zajišťovaných pohledávek.
2/ Neobstojí ani námitka, že směnečnou sumu nemůže tvořit smluvní pokuta, neboť ta by musela být sjednána přímo v leasingové smlouvě, nikoli (jako tomu bylo v poměrech dané věci) jen ve všeobecných obchodních podmínkách. Leasingová smlouva, uzavřená mezi dvěma podnikatelskými subjekty při jejich podnikatelské činnosti, nepochybně není spotřebitelskou smlouvou, přičemž v podnikatelských vztazích nemusí být ujednání zakládající smluvní pokutu obsaženo přímo v samotné smlouvě. V situaci, kdy sporná směnka nezajišťuje pohledávky vzniklé ze spotřebitelské smlouvy a kdy žalovaná uzavřela dohodu o vyplnění blankosměnky ve stejném rozsahu jako výstavce směnky, za něhož jako jednatelka rovněž jednala, nelze za spotřebitelskou smlouvu považovat ani mimosměnečné ujednání.
3/ Případné vyplnění blankosměnky v rozporu s dohodou o vyplňovacím právu nemá bez dalšího za následek neplatnost směnky.
4/ Pro rozhodnutí dané věci není významné, zda v době doplnění blankosměnky již došlo k promlčení práv vzniklých na základě leasingové smlouvy. Samotné právo doplnit blankosměnku se pak nepromlčuje vůbec.
[5] Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalované potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a uložil žalované zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 24.684 Kč (druhý výrok).
[6] Odvolací soud především neměl za opodstatněné výhrady žalované k procesnímu postupu soudu prvního stupně, který neprojednal námitky uplatněné žalovanou až po uplynutí zákonné námitkové lhůty. Se zřetelem k zásadě koncentrace řízení o námitkách upravené v ustanovení §175 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), totiž žalovaná nemohla uplatňovat takovou skutkovou obranu, která nebyla uvedena již v námitkách. Jestliže tak přesto učinila, jsou její (další) námitky již opožděné. Soud prvního stupně pochybil jen v tom, že s odkazem na ustanovení §118a odst. 1 o. s. ř. uložil žalobci doplnit skutková tvrzení ohledně částek zahrnutých při vyplňování blankosměnky do směnečné sumy, když taková povinnost žalobce v daném řízení netížila (ve směnečném řízení není žalobce povinen o kauze směnky uvést ničeho).
[7] Jde-li o posouzení ostatních (tj. včas uplatněných) námitek, odvolací soud přitakal soudu prvního stupně v závěru, že žalované se jejich prostřednictvím správnost směnečného platebního rozkazu zpochybnit nepodařilo.
[8] Přitom zejména zdůraznil, že závěr o nedůvodnosti námitky neplatnosti dohody o vyplňovacím právu (založené na tvrzení o neurčitosti dohody pro absenci ujednání o způsobu doplnění údaje data splatnosti a pro nedostatečné vymezení rozsahu a výše směnečné sumy) vychází z konstantní judikatury Nejvyššího soudu, reprezentované např. jeho rozsudkem ze dne 24. února 2016, sp. zn. 29 Cdo 1245/2014.
[9] Rovněž námitku promlčení vyplňovacího práva posoudil soud prvního stupně v intencích ustálené judikatury; potud odvolací soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2010, sp. zn. 29 Cdo 1181/2009 (jde o rozhodnutí uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 11, ročník 2010, pod číslem 169). K odvolací argumentaci žalované o možných důsledcích soudy zastávaného názoru o nepromlčitelnosti vyplňovacího práva odvolací soud doplnil, že došlo-li by vskutku ke zneužití zajišťovací směnky věřitelem, zakládala by tato okolnost na straně směnečného dlužníka možnost uplatnění námitky výkonu práv ze směnky v rozporu s dobrými mravy. V poměrech projednávané věci přitom nejenže taková námitka vznesena nebyla, ale s ohledem na skutkové okolnosti dané věci nelze vůbec uvažovat o zneužití sporné směnky. Přestože žalovaná nebyla vázána uznáním závazku z leasingové smlouvy společností G, nelze podle odvolacího soudu přehlédnout, že jeho důsledkem bylo prodloužení promlčecí doby a faktické poskytnutí možnosti dlužníku plnit dluh „bez nutnosti jeho soudního vymáhání“. K uplatnění sporné směnky vůči žalované (jako směnečné rukojmí) pak došlo až poté, kdy bylo naprosto zjevné, že výstavce svůj závazek nesplní.
[10] Tvrzení žalované, že její vztah ručitele vůči žalobci je vztahem spotřebitelským, nebylo podle odvolacího soudu součástí včasných námitek a s ohledem na koncentraci směnečného řízení proto k němu nelze přihlížet. Námitka neplatnosti ujednání o smluvní pokutě (založená na tvrzení, že smluvní pokutu nelze sjednat jen ve všeobecných obchodních podmínkách) pak sice byla vznesena včas, je však pro svou neurčitost neprojednatelná, neboť z ní nelze dovodit, v jakém rozsahu je (touto námitkou) směnečný platební rozkaz napadán. Samotnému závěru soudu prvního stupně, že ve vztazích mezi podnikateli nelze jen z důvodu namítaného žalovanou dovozovat neplatnost ujednání o smluvní pokutě, pak podle odvolacího soudu nelze nic vytknout.
[11] Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 o. s. ř., s tím, že napadené rozhodnutí závisí jednak na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jednak na vyřešení otázky, která by měla být dovolacím soudem posouzena (oproti stávající judikatuře) jinak. Dovolatelka namítá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
[12] Konkrétně dovolatelka namítá, že odvolací soud nerespektoval závěry vyslovené Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 13. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 5243/2014, podle nichž absence přezkoumatelné „právně kvalifikační úvahy“ je důvodem pro kasaci rozhodnutí. Uvedeného pochybení se měl přitom odvolací soud dopustit při posouzení námitek, které dovolatelka vznesla proti směnečnému platebnímu rozkazu poté, co žalobce doplnil (ve vztahu k údaji směnečné sumy) na výzvu soudu svá žalobní tvrzení, dále při posouzení námitky neplatnosti dohody o vyplňovacím právu a konečně též ve vztahu k námitce protismluvního vyplnění blankosměnky v údaji směnečné sumy.
[13] V této souvislosti dovolatelka především zdůrazňuje, že v situaci, kdy soud prvního stupně „bez vysvětlení zcela pominul“ námitky, jimiž v průběhu řízení doplnila původně vznesené námitky, bylo povinností odvolacího soudu zrušit rozsudek soudu prvního stupně pro jeho nepřezkoumatelnost. Odvolací soud místo toho učinil originální, pro dovolatelku překvapivý a navíc také nesprávný, závěr o opožděnosti těchto dodatečných námitek. Dovolatelka jejich prostřednictvím přitom pouze polemizovala s tvrzením žalobce o tom, jaké jednotlivé položky tvoří směnečnou sumu doplněnou do blankosměnky. Jestliže žalobce splnil povinnost uvést tyto údaje až v průběhu námitkového řízení (podáním ze dne 10. dubna 2015), nemohou být ani skutečnosti tvrzené dovolatelkou v reakci na toto doplnění (v podání ze dne 5. května 2015) považovány za nedovolené (opožděné) skutkové novoty.
[14] Žádnou přezkoumatelnou „právně kvalifikační úvahu“ nezaujal soud prvního stupně (stejně jako soud odvolací) ani k námitce neurčitosti dohody o vyplnění blankosměnky v části týkající se údaje směnečné sumy. Jde-li o údaj data splatnosti, odvolací soud dospěl podle dovolatelky k nesprávnému závěru, že dohoda o vyplnění blankosměnky je v této části určitá. Potud ovšem přehlédl, že oproti situaci, kdy by se dohoda o vyplňovacím právu vůbec nezmiňovala o chybějícím údaji směnečné sumy, šlo v projednávané věci o to, že „dohoda zjevně určitý den předpokládala, avšak vytečkovaná pasáž nakonec nebyla vyplněna“.
[15] Námitku, že žalobce nebyl oprávněn zahrnout do směnečné sumy smluvní pokutu, která nemohla být sjednána jen ve všeobecných obchodních podmínkách, odvolací shledal neurčitou. Takový závěr je ovšem podle dovolatelky svévolný, když z obsahu podaných námitek je zřejmé, že jejím prostřednictvím byla zpochybněna celá směnečná suma. Tvrzení, že posuzovaný vztah má spotřebitelský charakter, dovolatelka uplatnila v podaném odvolání, a to v reakci na závěr soudu prvního stupně, podle kterého v podnikatelských vztazích nemusí být ujednání o smluvní pokutě obsaženo přímo ve smlouvě, z níž vzešla zajištěná pohledávka. Nejde proto o nedovolenou novotu. Odvolací soud k závěru, že mezi účastníky nejde o spotřebitelský vztah, opět nezaujal žádnou přezkoumatelnou „právně kvalifikační úvahu“.
[16] Správně měl odvolací soud uzavřít, že námitka nesprávného vyplnění blankosměnky je projednatelná a důvodná, neboť mezi žalobcem a dovolatelkou jde o spotřebitelský vztah, v němž je vyloučeno sjednání smluvní pokuty jen ve všeobecných podmínkách. Ostatně podle přesvědčení dovolatelky není důvod vázat závěr o neplatnosti ujednání o smluvní pokutě pouze na spotřebitelské vztahy; takové ujednání, je-li obsaženo jen ve všeobecných podmínkách, by mělo být neplatné i ve vztahu mezi podnikateli.
[17] Otázkou, při jejímž řešení by se měl dovolací soud odchýlit od své dosavadní judikatury, pak je podle dovolatelky otázka promlčení práva na vyplnění blankosměnky. Názor zastávaný soudní praxí (včetně odvolacím soudem zmiňovaného rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1181/2009) má za následek „existenci nepřípustné právní nejistoty“. Ačkoli je obligační závazek dávno promlčen, může být kdykoli v budoucnu takto promlčený nárok vymáhán prostřednictvím doplněné blankosměnky, na níž bude uvedeno datum splatnosti takovým způsobem, aby sama směnka nebyla promlčena. Dovolatelka se proto domnívá, že správně měly soudy v projednávané věci dospět k závěru, že právo na vyplnění blankosměnky bylo promlčeno a žalobce tak nebyl oprávněn blankosměnku vyplnit.
[18] Žalobce ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout jako nepřípustné, případně zamítnout jako nedůvodné. Napadené rozhodnutí má za plně souladné s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
[19] Dovolání, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
[20] Učinil tak proto, že dovolatelka mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
[21] Podstatná část uplatněné dovolací argumentace se týká (posuzováno podle obsahu dovolání) otázky přezkoumatelnosti rozhodnutí soudů obou stupňů, jimž dovolatelka vytýká, že ve vztahu k označeným námitkám neobsahují přezkoumatelné „právně kvalifikační úvahy“, což odporuje závěrům formulovaným v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 5243/2014. Tak tomu ovšem není.
[22] Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vysvětlil, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele.
[23] Dovoláním napadené rozhodnutí (potažmo rozhodnutí soudu prvního stupně) pak z pohledu výše uvedených kritérií zjevně za nepřezkoumatelné považovat nelze. Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) dostatečným způsobem vyložil, o které důkazy opřel svá skutková zjištění, jaký učinil závěr o skutkovém stavu i jak věc posoudil po právní stránce; nedostatek důvodů mu proto vytýkat nelze. Z obsahu podaných opravných prostředků (jak odvolání, tak dovolání) též neplyne, že by jakýkoli případný nedostatek odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů byl na újmu uplatnění práv dovolatelky.
[24] Z ustanovení §157 o. s. ř. ani z práva na spravedlivý proces pak nelze – oproti mínění dovolatelky – dovozovat ani povinnost odvolacího soudu vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. K tomu srov. obdobně např. nález Ústavního soudu ze dne 12. února 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, uveřejněný pod číslem 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, jakož i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2016, sen. zn. 29 NSČR 7/2014, uveřejněného pod číslem 76/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
[25] Právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu (co do závěru o nedůvodnosti jednotlivých námitek vznesených proti směnečnému platebnímu rozkazu) spočívá a které bylo dovolatelkou zpochybněno, pak odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu, podle níž:
1/ V námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu musí žalovaný uvést vše, co proti němu namítá (k tomu srov. např. důvody usnesení ze dne 22. května 2008, sp. zn. 29 Odo 1799/2006, a ze dne 27. září 2011, sp. zn. 29 Cdo 2031/2011, jakož i rozsudku ze dne 26. listopadu 2008, sp. zn. 29 Cdo 2988/2007, uveřejněného pod číslem 101/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 101/2009“).
2/ Předmětem námitkového řízení mohou být pouze námitky včasné a odůvodněné. Za odůvodněné lze přitom považovat jen takové námitky, z jejichž obsahu je zřejmé, v jakém rozsahu je směnečný platební rozkaz napadán a (současně) na jakých skutkových okolnostech žalovaný svou obranu proti směnečnému platebnímu rozkazu zakládá. Žalovaný přitom nemůže – se zřetelem k zásadě koncentrace řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu – po uplynutí lhůty k podání námitek uplatňovat takovou obranu, která nebyla uvedena již v námitkách. Nic mu však nebrání v tom, aby i v této fázi řízení uváděl nové skutečnosti, jež mohou mít − podle jeho názoru − význam pro posouzení důvodnosti obrany již (v námitkách řádně) uplatněné. Takové skutečnosti pak nelze považovat (směřují-li vskutku jen k doplnění dříve uplatněné námitky) za námitky nové (a tudíž opožděné), k nimž by již soud nesměl (v intencích zákazu formulovaného v ustanovení §175 odst. 4 části věty první za středníkem o. s. ř.) přihlížet.
K tomu srov. např. rozsudek ze dne 31. března 2009, sp. zn. 29 Cdo 2270/2007, uveřejněný pod číslem 3/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a R 101/2009, usnesení ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. 29 Cdo 4405/2008, uveřejněné pod číslem 30/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i usnesení ze dne 20. září 2017, sp. zn. 29 Cdo 2484/2017.
3/ Námitka proti směnečnému platebnímu rozkazu, že údaj o výši směnečné sumy byl do blankosměnky doplněn v rozporu s uděleným vyplňovacím právem, je ve smyslu §175 o. s. ř. odůvodněnou námitkou jen tehdy, uvede-li žalovaný v námitkách současně „správnou“ výši směnečné sumy, srov. dále v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu např. usnesení ze dne 17. září 2012, sp. zn. 29 Cdo 2184/2011, nebo ze dne 28. března 2013, sp. zn. 29 Cdo 785/2012.
4/ Směnka představuje abstraktní a nesporný závazek a její majitel nemusí při jejím předložení k placení ani při případném vymáhání plnění z ní dokazovat nic jiného, než že je majitelem platné směnky (srov. ustanovení §495 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2001, sp. zn. 32 Cdo 1338/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2001, pod číslem 97, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2010, sp. zn. 29 Cdo 1628/2009).
5/ Důkazní břemeno k prokázání kauzálních námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu, tj. námitek majících původ v mimosměnečných vztazích účastníků, tíží žalovaného směnečného dlužníka (srov. rozsudek ze dne 2. března 1999, sp. zn. 32 Cdo 2383/98, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročník 1999, pod číslem 84, jakož i rozsudek ze dne 29. dubna 2008, sp. zn. 29 Cdo 1650/2007, a důvody usnesení ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. 29 Cdo 4405/2008, uveřejněného pod číslem 30/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Stejně tak důkazní břemeno ohledně namítaného nesprávného (neoprávněného) vyplnění blankosměnky nese žalovaný (srov. důvody usnesení ze dne 31. ledna 2017, sp. zn. 29 Cdo 299/2015).
6/ Vyplňovací právo (jež opravňuje majitele listiny doplnit do blankosměnky chybějící náležitosti a dovršit tak přeměnu pouhého zárodku směnky na směnku úplnou) vzniká dohodou (smlouvou), uzavřenou mezi osobou podepsanou na blankosměnce a osobou, které byla blankosměnka vydána (tj. majitelem listiny). Tímto ujednáním je vymezen obsah vyplňovacího práva (tj. určeno, kdy a jakým způsobem může jeho nositel chybějící údaje do blankosměnky doplnit). Dohoda nemusí mít písemnou formu (postačí, je-li uzavřena ústně, případně jen konkludentně) a její obsah může být zachycen i jen v jednostranném prohlášení, které pak slouží jako doklad o udělení vyplňovacího práva (k tomu srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. dubna 2009, sp. zn. 29 Cdo 2605/2007, uveřejněného pod číslem 19/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
7/ Podepíše-li výstavce (vlastní) blankosměnku, popřípadě podepíše-li takovou blankosměnku (vedle výstavce) směnečný rukojmí (a blankosměnka je předána remitentovi), zásadně mají oba směneční dlužníci uzavřenu s remitentem smlouvu o podmínkách a způsobu vyplnění blankosměnky. V případě, že blankosměnka byla vystavena jako prostředek zajištění jiné (kauzální) pohledávky, musí být zásadně již k datu jejího vystavení výstavci (i rukojmímu) zcela jasné (a to právě ve vazbě na charakter a výši zajištěné pohledávky) podmínky pro vyplnění údajů výše směnečné sumy a data splatnosti (srov. rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 860/2012 a sp. zn. 29 Cdo 1245/2014, jakož i důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2015, sp. zn. 31 Cdo 4087/2013, uveřejněného pod číslem 103/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
[26] Pro poměry projednávané věci pak považuje Nejvyšší soud za vhodné k jednotlivým dovolatelkou předestřeným otázkám doplnit následující.
[27] Žalobce nebyl povinen ani v návrhu na vydání směnečného platebního rozkazu, ani později v průběhu námitkového řízení tvrdit údaje o směnkou zajištěné pohledávce, případně o dalších okolnostech, jež vznik směnečné pohledávky doprovázely (např. zda sporná směnka byla původně vystavena jako blankosměnka, jaký byl podle ujednání účastníků obsah uděleného vyplňovacího práva, jaké částky zahrnul do údaje směnečné sumy apod.).
[28] Ve včas podaných námitkách dovolatelka argumentovala ve vztahu k výhradě, podle níž údaj o výši směnečné sumy byl do blankosměnky doplněn v rozporu s uděleným vyplňovacím právem, pouze tím, že součástí směnečné sumy nemůže být pohledávka z titulu smluvní pokuty, neboť ujednání o jejím vzniku nebylo obsaženo v leasingové smlouvě, ale jen ve všeobecných obchodních podmínkách. Dále v námitkách uvedla, že vyplněná částka „neodpovídá ani smluvní pokutě ani náhradě škody, žalobce proto nebyl oprávněn vyplnit na blankosměnce částku 389.232 Kč“. Žádné jiné skutečnosti (ve vazbě na namítané porušení sjednaného vyplňovacího práva) dovolatelka v námitkách netvrdila.
[29] Později tvrzené skutečnosti (obsažené v podání dovolatelky ze dne 5. května 2015) pak zjevně nesměřují jen k doplnění dříve uplatněné námitky (oproti včasným námitkám odlišně vymezují pohledávky, jež měly být podle uděleného vyplňovacího práva při vyplňování blankosměnky zahrnuty do směnečné sumy) a nelze proto na ně nahlížet jinak než jako na námitky nové (a tudíž opožděné), k nimž soudy již nemohly (v intencích zákazu formulovaného v ustanovení §175 odst. 4 části věty první za středníkem o. s. ř.) přihlížet. Právnímu posouzení věci odvolacím soudem tudíž ani v tomto směru není co vytknout.
[30] Jestliže dovolatelka podepsala blankosměnku s nevyplněnými údaji směnečné sumy a data splatnosti, přičemž současně věděla, že vystavená směnka zajišťuje pohledávky remitenta vůči společnosti G vzniklé na základě leasingové smlouvy, nemůže být pochyb o tom, že dovolatelka uzavřela s remitentem (byť zčásti jen konkludentně) dohodu o vyplnění blankosměnky ve vztahu k oběma chybějícím údajům. Okolnost, že ve vztahu k údaji směnečné sumy neobsahuje mimosměnečné ujednání účastníků výslovné určení data splatnosti směnky, není z tohoto pohledu významná a právo doplnit do blankosměnky (oba) chybějící údaje tím není nijak dotčeno.
[31] Výhrady dovolatelky k závěrům, jež odvolací soud učinil k namítané neplatnosti ujednání o smluvní pokutě, nemohou obstát již proto, že dovolatelka v posuzovaném vztahu (a to ani z pohledu směnkou zajištěné pohledávky) postavení spotřebitele (od něhož odvíjí své úvahy o nezbytnosti sjednat smluvní pokutu přímo ve smlouvě uzavřené mezi účastníky) zjevně nemá. Není totiž pochyb o tom, že sporná směnka nezajišťovala pohledávku ze spotřebitelské smlouvy, přičemž dovolatelka naopak převzala směnečné rukojemství za podnikající právnickou osobu, jejíž byla navíc jednatelkou a společnicí. Potud srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2017, sp. zn. 29 Cdo 6046/2016 (včetně judikatury v něm dále označené). Zabývat se za tohoto stavu otázkou projednatelnosti dovolatelkou vznesené námitky žádný smysl nemá.
[32] K závěru, podle kterého ani ve spotřebitelských vztazích nelze považovat ujednání o smluvní pokutě bez dalšího za neplatné (ve smyslu §55 odst. 2 a §56 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku) jen proto, že není obsaženo přímo ve smlouvě, ale „jen“ v obchodních podmínkách, pak srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2018, sen. zn. 33 ICdo 45/2017.
[33] Přípustnost dovolání konečně nezakládá ani argumentace dovolatelky ve vztahu k otázce promlčení práva na vyplnění blankosměnky. Závěr, podle kterého právo na vyplnění blankosměnky se nepromlčuje, z něhož vychází rovněž rozhodnutí obou soudů v dané věci, je v soudní praxi dlouhodobě ustálen (k tomu srov. např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. října 2004, sp. zn. 9 Cmo 274/2004, uveřejněný pod číslem 71/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, k jehož závěrům se Nejvyšší soud přihlásil např. v rozsudku sp. zn. 29 Cdo 1181/2009). Důvod ke změně výše uvedeného závěru pak Nejvyšší soud nenachází ani v argumentech obsažených v podaném dovolání (srov. dále v této souvislosti též v literatuře Kovařík Z.: Vznik, podstata a zánik práva vyplnit blankosměnku, časopis Právní rozhledy číslo 1/2007, str. 10 a násl.).
[34] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalované bylo odmítnuto a vznikla jí tak povinnost hradit žalobci jeho náklady řízení. Ty v daném případě sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 30. listopadu 2018), která podle ustanovení §7 bodu 6., §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném v době, kdy byl úkon právní služby učiněn (pro věc rozhodném), činí (z tarifní hodnoty ve výši 390.529 Kč) částku 9.900 Kč a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 4 advokátního tarifu). Spolu s náhradou za 21% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 1, 3 o. s. ř.) ve výši 2.142 Kč tak dovolací soud přiznal žalobci náhradu nákladů dovolacího řízení v celkové výši 12.342 Kč.
[35] Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) se podává z části první, článku II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
V Brně dne 30. 9. 2020
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu