ECLI:CZ:NS:2020:3.TDO.1085.2020.1
sp. zn. 3 Tdo 1085/2020-235
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 10. 2020 o dovolání, které podal obviněný V. V., nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 6. 2020, sp. zn. 6 To 97/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 9 T 186/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného V. V. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 24. 1. 2020, sp. zn. 9 T 186/2019 , byl obviněný V. V. uznán vinným jednak přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), jednak přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, jichž se podle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že dne 29. 3. 2019 v době kolem 18.50 hodin v Karviné-Fryštátě, okres Karviná, po silnici I. třídy číslo 67 ve směru od Ostravy, v prostoru přechodu pro chodce před budovou Hasičského záchranného sboru řídil osobní automobil tovární značky Kia Sportage, RZ XY, a se záměrem „vytrestat“ řidiče vozidla značky Ford Escort, XY, za předchozí kolizní situaci v silničním provozu, vědom si nebezpečí střetu vozidel a z něj plynoucího možného ohrožení na zdraví a majetku dalších účastníků silničního provozu, v situaci, kdy řidič vozidla značky Ford Escort před ním přejel z pravého do levého jízdního pruhu, v němž své vozidlo obžalovaný řídil, na tento manévr zareagoval tak, že v úseku pozemní komunikace s maximální povolenou rychlostí jízdy 50 km/hod. vyjel z levého jízdního pruhu do jízdního pruhu určeného pro opačný směr jízdy, takto rychlostí minimálně 86 km/hod. objel betonový ostrůvek – cityblok – určený pro ochranu chodců na přechodu pro chodce, načež se zařadil zpět do levého jízdního pruhu před uvedené vozidlo značky Ford a intenzivním brzděním snížil rychlost své jízdy téměř až do zastavení, na což řidič značky Ford V. S. reagoval intenzivním brzděním a snahou o vyhnutí se vpravo, což se mu nezdařilo a došlo ke střetu levé přední části vozidla značky Ford a pravé zadní části vozidla značky Kia, při kterém spolujezdci z vozidla značky Ford T. K. vzniklo poranění v podobě pohmoždění hlavy v oblasti čela a distorze krční páteře, které si vyžádalo lékařské ošetření a omezilo jej bolestivostí a omezenou hybností po dobu nejméně 3 týdnů, a na vozidle značky Ford způsobil V. S. poškozením levého předního rohu karoserie škodu ve výši 11.393 Kč .
Za to byl obviněný odsouzen podle §146 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1, §67 odst. 2 písm. b), §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k úhrnnému peněžitému trestu, jehož výměra byla stanovena v počtu 150 (stopadesáti) denních sazeb ve výši 300 (tři sta) Kč, tedy celkem 45.000 (čtyřicet pět tisíc) Kč.
Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) měsíců.
Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na 3 (tři) roky.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené RBP, zdravotní pojišťovně, IČ: 47673036, se sídlem Michálkovická 967/108, 710 00 Ostrava, škodu ve výši 5.476 Kč.
Proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 24. 1. 2020, sp. zn. 9 T 186/2019, podal obviněný odvolání, které směřoval do všech výroků napadeného rozsudku.
O odvolání rozhodl Krajský soud v Ostravě ze dne 19. 6. 2020, sp. zn. 6 To 97/2020 , a to tak, že z podnětu odvolání obviněného V. V. podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o náhradě škody. Za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že podle §229 odst. 1 tr. ř. poškozenou RBP, zdravotní pojišťovnu, IČ: 47673036, se sídlem Michálkovická 967/108, 710 00 Ostrava, odkázal s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn.
II.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 6. 2020, sp. zn. 6 To 97/2020, podal obviněný prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 215–219), v rámci něhož uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. , s tím, že bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, přestože v řízení, které mu předcházelo, byl dán dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , tedy, že rozsudek soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Obviněný shledává, že v projednávané věci soudy opomněly provést důkaz výslechem svědka V. M. jakožto člena posádky vozidla Ford Escort. Jedná se o tzv. opomenutý důkaz, tedy o vadu mající za následek nedostatky v provedeném dokazování a vytvoření způsobilého podkladu pro rozhodnutí. Současně je takový postup zásahem do práva na spravedlivý proces, kdy nebylo v důsledku takto nastavené situace možno provést řádné hmotněprávní posouzení rozhodujících otázek stran příčin nehodového děje a na to navazující hmotněprávní posouzení otázky, který subjekt a do jaké míry měl v daném případě nést trestní odpovědnost, resp. jakou formou tzv. subjektivní stránky ve skutečnosti bylo kryto počínání tohoto kterého subjektu.
Dále obviněný namítá existenci extrémního rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními s obsahem provedených důkazů. Zejména má na mysli výslechy svědků V. S. a T. K. jakožto členů posádky vozidla Ford Escort, z jejichž výpovědí vyplývá zcela jednoznačný podstatný podíl na vzniku nehodové události a na následcích tohoto nehodového děje, kdy svědek V. S. přiznal, že se před samotnou nehodou plně nevěnoval řízení a svědek T. K. nebyl při jízdě připoután. Obviněný má tedy za to, že nebyla soudy řádně vyhodnocena otázka tzv. příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a poraněním svědka, kdy přichází v úvahu tzv. přetržka příčinné souvislosti, kdy má za to, že nepřipoutání poškozeného bylo hlavní příčinou následku spočívající v újmě na zdraví. V tomto směru odkázal zejména na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 5 To 548/2012.
Dále obviněný odvolacímu soudu vytýká, že nenapravil závěr nalézacího soudu o existenci tzv. subjektivní stránky dovolatele ve formě úmyslu ve vztahu k poraněním, která svědek T. K. utrpěl, což mělo za následek vadnou právní kvalifikaci počínání dovolatele. Předpoklad pojatý do tzv. skutkové věty rozsudku o existenci subjektivní stránky dovolatele ve vztahu k poraněním, která svědek T. K. utrpěl, neodpovídá výsledkům provedeného dokazování. Má za to, že v rámci procesu provedeného dokazování nebyla ve vztahu k jeho osobě potvrzena důvodnost podané obžaloby v jejích jednotlivých tvrzeních, přesto Okresní soud v Karviné vyslovil závěr o vině ve smyslu podané obžaloby a Krajský soud v Ostravě zde neučinil nápravu. V tomto směru současně shledává i porušení zásady in dubio pro reo.
Na základě výše uvedených námitek obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 6. 2020, sp. zn. 6 To 97/2020, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 24. 1. 2020, sp. zn. 9 T 186/2019, podle §265k tr. ř. zrušil v celém rozsahu, a věc podle §265 l tr. ř. přikázal odvolacímu, případně nalézacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Současně navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu postupoval podle §265o odst. 1 tr. ř., a před vydáním rozhodnutí o dovolání přerušil výkon trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na 3 (tři) roky z napadeného rozhodnutí.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 19. 10. 2020, sp. zn. 1 NZO 903/2020.
Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a rozvedl otázku přípustnosti dovolání, vyjádřil se k jednotlivým námitkám obviněného. Námitky opomenutého důkazu výslechem svědka M., nedodržení zásady in dubio pro reo a existence extrémního rozporu skutkových zjištění s výpovědí poškozeného vyhodnotil jako námitky procesní povahy a neodpovídající žádnému z dovolacích důvodů, přičemž existenci extrémního rozporu v projednávané věci neshledal.
Ve vztahu k tvrzení obviněného, že nepřipoutáním se poškozeného byla přetržena příčinná souvislost mezi dovolatelovým jednáním a zraněním poškozeného uvedl, že obviněný byl odsouzen za úmyslné jednání, nikoli jednání nedbalostní. V tomto směru poukázal na judikaturu uváděnou obviněným, zejména usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 548/2012 a nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 492/2017, s tím, že uvedené závěry na projednávanou věc nedopadají, neboť se týkají nedbalostního jednání, tedy odlišnou situaci z hlediska zavinění dopravní nehody. Státní zástupce na podporu závěru, že nepřipoutání se poškozeného nemohlo vést k tvrzenému přerušení příčinné souvislosti, rozvedl i otázku výjimek, kdy konstatoval, že výčet osob, které podle §9 odst. 2, 3 zákona č. 361/2000 Sb. o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu) nemají povinnost být za jízdy připoutané je poměrně široký, a proto je viník dopravní nehody vzhledem k uvedeným okolnostem a svým poměrům vždy povinen předpokládat, že v havarovaném vozidle se mohou nacházet zejména i osoby nepřipoutané (byť třeba jen z důvodu jejich nedostatečného vzrůstu nebo zdravotních problémů). Dovolatel se tedy nemůže dovolávat toho, že by nepřipoutání poškozeného přetrhlo předmětnou příčinnou souvislost. Státní zástupce dále poukázal na otázku možného spoluzavinění, kdy s odkazem na bohatou judikaturu v této otázce uvedl, že v projednávané věci je třeba mít na paměti, že obviněný byl se zraněním poškozeného srozuměn a jednal tedy v nepřímém úmyslu.
Státní zástupce uzavřel, že námitka přetržení příčinné souvislosti odpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu, je však zjevně neopodstatněná, neboť dovolatel byl s předmětným následkem srozuměn – jednal úmyslně. Jen pro úplnost lze dodat,
že ani kdyby s ním srozuměn nebyl (což soudy nezjistily), ani pak k přetržení příčinné souvislosti dojít nemohlo.
S ohledem na výše uvedené proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 6. 2020, sp. zn. 6 To 97/2020, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest (kdy došlo toliko ke změně výroku o náhradě škodě). V projednávané věci obviněný svůj řádný opravný prostředek zaměřil velmi úzce do otázky posouzení toho, zda bylo v jeho věci možno přistoupit ke schválení narovnání podle §309 tr. ř., kdy však svým odvoláním napadl celý výrok rozsudku nalézacího soudu, a potažmo tedy napadal výrok o vině a trestu, neboť v případě aplikace institutu narovnání by tyto výroky vydány nebyly.
Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným V. V. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř.
Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je možno uvést, že tento je naplněn, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) – k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
První alternativa ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněného je však naprosto zřejmé, že Krajský soud v Ostravě odvolání obviněného projednal a také z podnětu tohoto odvolání rozhodl výše uvedeným rozsudkem, kdy došlo toliko ke zrušení výroku o náhradě škody. Uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho první alternativě proto nepřichází v úvahu.
Obviněný ve svém dovolání technicky označil jako dovolací důvod jeho druhou variantu, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., kdy poukazuje konkrétně na dovolací důvod uvedený pod písm. g).
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených výše tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví). Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně . Předpokladem existence dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tak nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti.
Námitky obviněného však tento předpoklad v drtivé většině nenaplňují, neboť obviněný prostřednictvím uplatněných námitek soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (zejména svědeckých výpovědí V. S. a T. K.; spadá sem i námitka jím navrhovaného neprovedeného důkazů – výslechu V. M.) a vadná skutková zjištění (obecná námitka nesprávných skutkových zjištění, zejména pak, jaký byl podíl svědků V. S. a T. K. na průběhu a následcích nehodového děje, jaký vliv mělo nepřipoutání se ve vozidle na zranění, která utrpěl T. K.), kdy současně uplatňuje i námitky, jimiž prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecně formulovaná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. že došlo k deformaci důkazů).
Námitky obviněného takto vznesené jsou založeny na podkladě jeho vlastního hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi událostí. Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad tedy obviněný vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil v tomto směru na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů .
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný V. V. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř.
Stran námitky neprovedení výslechu svědka V. M. jakožto člena posádky motorového vozidla Ford Escort, která by podle obviněného značně přispěla ke zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti, tedy námitku tzv. opomenutých důkazů, Nejvyšší soud uvádí, že tzv. opomenuté důkazy jsou takové, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval. Uvedený postup by téměř vždy založil nejenom nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost.
V projednávané věci se však o takovýto případ nejedná. Z obsahu spisu se nepodává, že by obviněný výslech V. M. navrhoval, a to ani v hlavním líčení dne 24. 1. 2020, kdy k dotazu soudu uvedl, že další návrhy na doplnění dokazování nemá, ani v podaném odvolání či v rámci veřejného zasedání u odvolacího soudu dne 19. 6. 2020. Jmenovaný svědek byl sice o konání hlavního líčení dne 24. 1. 2020 informován (doručenka na č. l. 143v), k tomuto se však nedostavil, což bylo soudem nalézacím konstatováno v rámci hlavního líčení, kdy je zřejmé, že jeho účast a výpověď nebyla soudem shledána natolik nutnou a pro projednání věci stěžejní, aby na ní soud trval. Soud tedy výslech jmenovaného neprovedl a žádným způsobem tedy o něm coby důkazním návrhu ani nerozhodoval. V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů . Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence. Sama skutečnost, že některý svědek byl o hlavním líčení či veřejném zasedání soudem vyrozuměn, a k výslechu tohoto svědka nedošlo, neboť se k jednání nedostavil a je zřejmé, že na jeho přítomnosti a výpovědi soud nadále netrvá, přičemž se nejednalo o návrh učiněný obhajobou, není naplněním postulátu tzv. opomenutého důkazu. V tomto směru tedy nedošlo k porušení dovolatelova práva na spravedlivý proces, jak tento v rámci dovolání uvádí. Zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod je třeba vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také – pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny a v důsledku toho i s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky. Pokud však obviněný své možnosti navrhovat důkazy nevyužije, jako je tomu v projednávané věci, pak se nelze dovolávat toho, že by došlo k tomu, že by byly v jeho případě opomenuty důkazní návrhy.
Zásahu do skutkových zjištění soudů, kterého se obviněný v rámci svých námitek dožaduje, je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé , kterýžto obviněný v projednávané věci spatřuje. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna , apod.
O takový případ se v projednávané věci nejedná, neboť Nejvyšší soud existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Karviné, která se stala podkladem napadeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostačujícím způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř.
Námitky obviněného svým obsahem brojí zejména proti způsobu hodnocení důkazů, kdy proces označuje za tzv. deformaci důkazů. Obviněný se hájí zejména tím, že poškozený T. K. nebyl ve vozidle připoután a řidič V. S. se nedostatečně věnoval řízení, kdy je zřejmé, že oproti výpovědím z přípravného řízení, došlo u těchto osob k odklonu od jimi původně uváděného skutkového stavu, kdy nalézací soud konstatoval, že „ před zahájením hlavního líčení proběhlo mezi obžalovaným a těmito svědky jednání o případné náhradě škody ze strany obžalovaného, oba svědci byli při podání svědeckých výpovědí tímto jednáním výrazně ovlivněni a bylo patrné, že svými výpověďmi nechtějí obžalovanému nijak uškodit “ (bod 3. rozsudku nalézacího soudu). Soudy proto v rámci zjišťování skutkového stavu vycházely zejména z nestranných důkazů, jakým byl znalecký posudek z oboru doprava znalce Ing. Petra Korče a záznamy z bezpečnostních kamer Městské policie Karviná. Dále vycházel z listinných důkazů (protokol o dopravní nehodě s plánkem, fotodokumentace, odborné vyjádření S. M. stran způsobené škody, lékařských zpráv týkajících se poškozeného T. K.) a písemností týkajících se osoby obviněného V. V. I přes změny ve výpovědích svědků dospěl nalézací soud ke skutkovému stavu o průběhu celého incidentu, o němž nejsou důvodné pochybnosti, kdy lze v tomto směru odkázat na odůvodnění nalézacího soudu v bodě 7., kdy následně zastřešil zjištěný skutkový stav právní kvalifikací jako přečinů ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku (bod 8.).
Stran subjektivní stránky dospěly soudy k závěru, že obviněný se jednání kvalifikovaném jako přečin poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku dopustil v úmyslu přímém [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], a ve vztahu k jednání, v němž byl spatřován přečin ublížení na zdravá podle §146 odst. 1 tr. zákoníku pak v úmyslu nepřímém [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku], „ když je evidentní, že obžalovaný musel být srozuměn s tím, že svým jednáním může způsobit ublížení na zdraví jiné osoby, tedy porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem “ (bod 8. rozsudku nalézacího soudu). Obviněný musel být přinejmenším srozuměn s tím, že pokud prudce zabrzdí před jedoucím vozidlem, může tím způsobit kolizi, při které dojde nejen k poškození vozidel, ale taktéž i ke zranění osob ve vozidle cestujících, případně zranění osob nacházejících se v bezprostřední blízkosti srážky, např. chodců. Uvedené námitce nelze přisvědčit.
Příčinná souvislost mezi jednáním obviněného, který vybržďoval za ním jedoucí vůz až téměř do zastavení, je zcela zřejmá, a obviněným uváděné tzv. přerušení příčinné souvislosti se v projednávané věci neuplatní. Příčinný vztah, který spojuje jednání s následkem, je nezbytným obligatorním znakem tzv. objektivní stránky každého trestného činu. Samotná příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním pachatele a způsobeným relevantním trestněprávním následkem (účinkem) ovšem zakládá trestní odpovědnost pachatele jen za předpokladu, je-li vývoj příčinné souvislosti alespoň v hrubých rysech zahrnut jeho zaviněním (srov. např. R. 69/1953, R 20/1981 SbRt, R 21/1981 SbRt). V případě, že škodlivý následek má vícero příčin, je příčinou následku každé jednání, bez kterého by následek nenastal . Určitá skutečnost (okolnost) neztrácí svůj charakter příčiny jen proto, že mimo ni byl následek způsoben ještě dalšími příčinami (okolnostmi, podmínkami). To znamená, že příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí ještě další skutečnost, jež spolupůsobí ke vzniku následku, ovšem za předpokladu, že jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo (srov. R 37/1975 Sb. r. tr.). Opačně řečeno, příčinná souvislost se přeruší (nedospěje až k účinku), pokud do příčinného průběhu vstoupí další výlučná a samostatná příčina, která způsobila účinek bez ohledu na jednání pachatele, jestliže pachatel takový průběh u úmyslných trestných činů nepředvídal jako možný (a nebyl s ním ani srozuměn) a u nedbalostních deliktů ani předvídat neměl a nemohl (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní právo hmotné. 7. vydání Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2014, s. 143). Příčinou je tedy každý jev, bez něhož by jiný jev nenastal, resp. nenastal způsobem, jakým nastal (co do poruchy či ohrožení, místa, času apod.). Není rozhodující, jestli k následku došlo působením více okolností, nejen jednáním pachatele. Určité jednání nebo okolnost má povahu příčiny i tehdy, když kromě ní k následku vedly i další jednání, okolnosti apod.
Soudní praxe při posuzování otázky existence příčinné souvislosti v případech tzv. nehod v dopravě vychází z obecně platné podmínky existence příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním pachatele a způsobeným relevantním trestněprávním následkem, resp. účinkem. Přitom právě typicky v případě dopravních nehod může být příčin, které vedou k následku předpokládanému trestním právem, větší počet. Příčinou dopravní nehody tak může být kterákoli z několika příčin, nebo pouze kumulace zjištěných příčin (opět všech, nebo jen některých z nich).
Obviněný bez ohledu na své okolí a situaci v silničním provozu, překročil v místě povolenou provozní rychlost, vybočil v místě, kde je takové vybočení proti pravidlům silničního provozu, vjel do protisměru a zařadil se před jiné, pomaleji jedoucí vozidlo, které následně téměř až do zastavení tzv. vybrzdil, přestože mu situace v místě dovolovala pokračovat v jízdě. V důsledku takového jednání došlo ke srážce obou vozidel, kdy následkem bylo i zranění poškozeného T. K. Je zcela bezpředmětné, co takovému jeho jednání předcházelo, zda se jednalo o jakési pokračování ve vzájemné provokaci či nikoli, pro řidiče Fordu i spolujezdce se jednalo o náhlou situaci, na kterou nebyli sto adekvátně a dostatečně rychle reagovat. Je tedy naprosto logické, že „primární“ příčinou nehody bylo jednání obviněného, který jednal v rámci silničního provozu zcela bezohledně a zejména pak záměrně. Na druhé straně je zcela nepochybně zjištěno, že poškozený T. K. nebyl připoután bezpečnostním pásem, jak mu ukládá zákon. Ke vzniku následku tak přispěly nejméně dvě uvedené příčiny. Skutečnost, že poškozený T. K. nebyl ve vozidle připoután (za což byl pokutován, neboť tím porušil svou povinnost spolucestujícího ve vozidle), sice mohla mít určitý vliv na konečný rozsah jeho zranění, zcela jistě se však nejedná o situaci, kdy by mělo v důsledku toho dojít k přerušení příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného a následkem jím způsobeném. Nejednalo se totiž pouze o jakousi nedbalost ze strany řidiče, ale o záměrný a velmi nebezpečný, bezohledný a hazardní manévr, který ohrozil majetek, zdraví i život osob, tedy jednání úmyslné. Pokud by obviněný nejednal způsobem, kterým jednal, ke srážce obou vozidel a s tím souvisejícím zraněním poškozeného T. K. by vůbec nedošlo. Nalézací soud uvedl, že „ na straně obžalovaného dovodil přímý úmysl ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, k čemuž se obžalovaný také doznal, ve vztahu ke způsobení ublížení na zdraví poškozeného T. K. tímtéž jednáním obžalovaného, soud u něj dovodil úmysl nepřímý ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku, když je evidentní, že obžalovaný musel být srozuměn s tím, že svým jednáním může způsobit ublížení na zdraví jiné osoby, tedy porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem “ (bod 8. rozsudku nalézacího soudu). Pokud pak tedy obviněný poukazoval na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 5 Tdo 548/2012, pak je třeba uvést, že takový odkaz není správný, neboť v uvedené věci se jednalo o nedbalostní jednání řidiče, kdy došlo ke zranění jeho spolujezdkyně, která se krátce přes srážkou odpoutala, aby spolujezdkyni na zadním sedadla podala láhev s pitím, kdy obviněný coby řidič nemohl předvídat, že poškozená se v určitý okamžik odpoutá, aby pomohla přítelkyni na zadním sedadle, tedy, že by sledoval chování poškozené a na to mohl jakkoli zareagovat . Pokud obviněný jednal úmyslně, byl srozuměn s tím, že svým jednáním může způsobit ublížení na zdraví jiné osoby, tedy byl srozuměn s možným následkem, byť k tomuto mohla přispět i neopatrnost poškozeného tím, že tento se ve vozidle odpoutal, případně nebyl po dobu jízdy zajištěn bezpečnostním pásem. Otázka srozumění ve vztahu k úmyslnému jednání zahrnuje i možnou neopatrnost či nedůslednost poškozeného, zejména pak, jedná-li se o osobu, která s pachatelem necestuje ve stejném voze. Každý účastník silničního provozu je povinen počínat si tak, aby jeho jednání neohrožovalo ostatní účastníky, přičemž je současně u řidičů zcela v rámci rozumného požadavku předpoklad, že tito si jsou vědomi toho, resp. že musí počítat s tím, že se v jiných vozidlech mohou vyskytovat osoby, které nejsou připoutány bezpečnostním pásem, aniž by se tím dopouštěly protiprávního jednání (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2005, sp. zn. 11 Tdo 1237/2004, nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/2017).
Obviněný se rovněž pokoušel o využití institutu narovnání jako formy odklonu trestního řízení, kdy odvolacímu soudu předložil dohodu o narovnání datovanou dnem 13. 6. 2020, kdy se však odvolací soud v projednávané věci k odklonu trestního řízení nepřiklonil. V této souvislosti lze odkázat na odůvodnění odvolacího soudu v bodech 9. a 10. napadeného rozsudku, kde odvolací soud rozvedl, na podkladě jakých úvah shledal nutnost postihnout dovolatelovo jednání jak z hlediska individuálního, tak generální prevence. Zejména je nutno vyzdvihnout tu část argumentace odvolacího soudu, kde tento uvádí, že „ vzhledem k povaze a závažnosti spáchaných přečinů a k míře, jakou byl přečinem dotčen veřejný zájem, krajský soud nepovažuje takový způsob vyřízení za dostačující “. Tzv. vybržďování je nešvar mnoha řidičů, a jak uvedeno výše, jedná se o nebezpečný, bezohledný a hazardní manévr ohrožující jak majetek, tak zdraví a život účastníků silničního provozu. Postup odvolacího soudu proto shledal Nejvyšší soud v projednávané věci za zcela správný.
Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za stěžejní uvést, že námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem . Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
V této souvislosti je taktéž třeba odmítnout námitky obviněného, jejichž prostřednictvím napadá hodnocení důkazů soudy jako tendenční, činěné v jeho neprospěch. Obviněný akcentuje především skutečnost, že soudy hodnotily důkazy (zejména výpověď T. K. a jeho zranění) v jeho neprospěch, resp. v rozporu se zásadou in dubio pro reo , kdy Okresní soud v Karviné „ ignoruje princip in dubio pro reo “.
K tomuto lze uvést, že v postupu soudů obou stupňů není možno spatřovat namítané porušení zásady in dubio pro reo , neboť odlišné hodnocení obžalobou a obhajobou bez dalšího porušení této zásady nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1358/2015). Tato zásada přichází v úvahu za situace, kdy není možné žádným dokazováním odstranit pochybnosti o skutkové otázce podstatné pro rozhodnutí soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1475/2016). Pouhé odlišné hodnocení obviněného tedy ani v případě, kdy by bylo konkretizováno vznesenými námitkami, nepostačuje pro závěr o pochybení soudů při hodnocení provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 461/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017). Nelze opomenout ani to, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by se v projednávané věci jednalo o případ extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí není zatíženo vytýkanými vadami.
Pokud obviněný V. V. podal v dovolání podnět, aby Nejvyšší soud odložil výkon trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel z výroku rozsudku nalézacího soudu, pak je třeba uvést, že předseda senátu soudu prvního stupně návrh na odklad ve smyslu ustanovení §265h odst. 3 tr. ř. nepodal. Na místě je pak dodat, že předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal důvody pro postup podle §265o odst. 1 tr. ř. Za této situace nebylo zapotřebí o podnětu obviněného rozhodnout samostatným (negativním) výrokem.
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona (§265i odst. 2 tr. ř.) dovolání obviněného V. V. odmítl .
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. 10. 2020
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu