ECLI:CZ:NS:2020:3.TDO.1276.2020.1
sp. zn. 3 Tdo 1276/2020-871
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 12. 2020 o dovolání, které podal obviněný A. V. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. 10 To 8/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 1 T 53/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného A. V. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2019, sp. zn. 1 T 53/2017 , byl obviněný A. V. uznán vinným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se podle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že v přesně nezjištěné době od měsíce října roku 2010 do podzimu 2011 v obci XY, části obce XY, v okrese Nymburk, ulice XY čp. XY, v pokoji bytu v místě bydliště, když se domníval, že se dcera jeho družky, tehdy nezletilá AAAAA (pseudonym), nar. XY, jejíž věk znal a pečoval o ni v době nemoci, nachází ve spánku, který ona předstírala, s cílem dosáhnout sexuálního vzrušení jí obnažil a osahával na prsou, břiše, stehnech a hýždích, poté jí roztáhl nohy, ale to již otevřela oči a začala se aktivně bránit tím, že se vzpírala, tak ji uchopil za nohy v oblasti lýtek s cílem pokračovat v pohlavních úsluhách, ale poškozené se podařilo vymanit ze sevření a utéct do koupelny, a tam se zavřít.
Za to byl podle §185 odst. 3 tr. zákoníku za využití §58 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 5 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) let, jehož výkon byl podmíněně odložen podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku na zkušební dobu v trvání 5 (pěti) let.
Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku (v rozsudku nalézacího soudu nesprávně uvedeno „tr. řádu“ ) byla obviněnému uložena povinnost, aby ve zkušební době podmíněného trestu podle svých možností nahradil poškozené AAAAA, nar. XY, bytem XY, XY, nemajetkovou újmu v částce 300.000 Kč, kterou jí svou trestnou činností způsobil.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené AAAAA, nar. XY, částku 300.000 Kč jako náhradu za nemajetkovou újmu.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená AAAAA, nar. XY, odkázána ve zbytku uplatněného nároku na náhradu za nemajetkovou újmu na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2019, sp. zn. 1 T 53/2017, podal obviněný odvolání směřující do všech výroků napadeného rozsudku. Zároveň podali odvolání poškozená AAAAA, nar. XY, a to proti výroku o přiznání náhrady nemajetkové újmy, a státní zástupce, který jej směřoval v neprospěch obviněného do výroku o trestu.
O podaných odvoláních rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. 10 To 8/2020 , a to tak, že napadený rozsudek k odvolání obviněného a státního zástupce podle §258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o přiměřené povinnosti podle §82 odst. 2 tr. zákoníku a v celém výroku o nemajetkové újmě. Podle §259 odst. 3 tr. ř. a §265 tr. ř. znovu rozhodnul tak, že podle §229 odst. 1 tr. ř. poškozenou AAAAA odkázal s jejím nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
Odvolání poškozené AAAAA jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
Jinak ponechal odvolací soud napadený rozsudek nezměněn.
II.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný A. V. dovolání (č. l. 848–852), a to do výroků týkajících se viny a trestu, přičemž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. , maje za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, a v řízení bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
Obviněný brojí proti uznání jeho osoby vinným ze spáchání předmětného zločinu při zdůraznění zásady in dubio pro reo , kdy poukazuje na důkazní situaci s tím, že jediným přímým důkazem je výpověď samotné poškozené AAAAA, která svá obvinění vznesla až po šesti letech od údajného spáchání trestné činnosti. Má za to, že tak bylo znemožněno provedení některých důkazů svědčících v jeho prospěch, kdy zejména poukazuje na zdravotní prohlídku poškozené v době, kdy mělo k trestné činnosti dojít. Zdůrazňuje, že k oznámení trestného činu došlo až na popud bývalé učitelky poškozené a bývalé partnerky obviněného, která zneužila poškozenou k pomstě jeho osobě. Poškozená si spolu s jeho bývalou partnerkou na Facebooku psaly, že se „ těší na konec, kdy si budou hezky mnout ručičky a výhru nad tím trollem společně zapijí z peněz, které z něj vytáhnou “. Výpověď poškozené je nadto podle obviněného nepravdivá a obvinění jeho osoby křivé, což dovozuje ze znaleckého posudku Fakultní nemocnice Olomouc, ze kterého vyplývá, že poškozenou nelze považovat za zcela věrohodnou a že její vztah k pravdě mohl být ovlivněn její potřebou získat podporu a soucit a z pocitu životní nespravedlnosti a zklamání. Jedná se o empatickou dívku, která podporuje své blízké, a k tomu využívá i zkreslených informací a faktů. Obviněný rovněž poukazoval na určité rozpory ve výpovědi poškozené stran vylíčení údajného bodnutí vidličkou a pálení cigaretou, kdy útok vždy popisovala jinak, a kdy navíc byla tato část její výpovědi vyvrácena výpověďmi ošetřujících lékařek S. a Š., které shodně vypověděly, že žádné známky týrání nebyly shledány.
Rovněž ve svém dovolání brojil proti časovému vymezení činu jako značně vágnímu a nepřesnému. Obviněný tento čin spáchat nemohl, neboť poškozená podle zprávy základní školy absentovala z důvodu nemoci pouze v roce 2011 v době od 14. 9. do 16. 9. 2011, kdy byl již zaměstnán a chodil do práce. V předchozím roce pak nebyla vůbec nemocná a neabsentovala. Po skončení pracovní doby přicházel domů v době, kdy zde byla přítomna matka poškozené, tedy neměl reálnou příležitost se skutku dopustit. Závěr nalézacího soudu vyslovený v bodě 83. rozsudku, že se měl možnost daného činu dopustit, je založen toliko na čistých spekulacích nepodložených provedeným dokazováním.
Závěrem svého dovolání obviněný shrnul, že soudy učinily závěr o jeho vině pouze na podkladě jediného přímého důkazu – výpovědi poškozené a na nepřímých důkazech, které však netvoří ucelený a na sebe navazující řetězec, který by vylučoval pochybnosti o vině, zejména pak za situace, kdy znalecké posudky výpověď poškozené zpochybnily. Poškozená oznámení učinila až po letech od údajné trestné činnosti a s iniciátorkou trestného oznámení K. se domlouvala „ jak to odsouzenému spočítají “. Obviněný má tedy za to, že soudy postupovaly v rozporu se zásadou in dubio pro reo , ač pro její aplikaci byly dány jasné předpoklady. Vrchní soud v Praze pak kritiku obviněného odmítl a napadený rozsudek stran výroku o vině a trestu nezměnil.
S ohledem na výše uvedené námitky obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. 10 To 8/2020, a jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2019, sp. zn. 1 T 53/2017, zrušil, a aby podle §265m tr. ř. sám ve věci rozhodl rozsudkem tak, že se obviněný v plném rozsahu zprošťuje obžaloby.
K dovolání obviněného A. V. se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 1. 10. 2020, sp. zn. 1 NZO 805/2020.
Po stručné rekapitulaci průběhu řízení a námitek obviněného státní zástupkyně uvedla, že obviněný A. V. uplatňuje argumentaci známou z jeho dosavadní obhajoby i z jeho odvolání. S námitkami obviněného se přitom odvolací soud plně a dostatečně vypořádal. Jednání obviněného bylo prokázáno především výpovědí poškozené AAAAA, která byla podpořena dalšími důkazy, a to výpověďmi svědků, kterým se měla poškozená svěřit. Dále poukazuje státní zástupkyně na znalecké posudky stran duševního stavu poškozené i obviněného, přičemž s odstupem a po zjištění dalších pro dokazování význačných skutečností byl z popudu druhoinstančního soudu vypracován revizní ústavní znalecký posudek, který poopravil znalecká zjištění z předchozích posudků a dospěl k závěrům, z nichž soud ve svém konečném rozhodnutí vycházel, a to jak při hodnocení důkazů z hlediska viny obviněného, tak při stanovení právního posouzení skutku. Dovolací argumentace se podle státní zástupkyně zaobírá prakticky výlučně hodnocením procesu dokazování a důkazů samotných v řízeních předcházejících řízení dovolacímu. Konstatovala, že skutkové závěry jsou podepřeny provedeným dokazováním a soud vymezený skutek správně zastřešil příslušnými ustanoveními trestního práva hmotného.
S ohledem na výše uvedené státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného A. V. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Současně vyslovila souhlas, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. 10 To 8/2020, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest (rozsudek nalézacího soudu byl měněn toliko ve vztahu k povinnosti náhrady nemajetkové újmy). Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou opodstatněnosti uplatněných dovolacích důvodů obviněného A. V.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným A. V. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
První alternativa ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněného je však naprosto zřejmé, že Vrchní soud v Praze odvolání obviněného projednal a také z podnětu tohoto odvolání rozhodl výše uvedeným rozsudkem, kdy došlo toliko ke změně stran adhézního výroku. Uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho první alternativě proto nepřichází v úvahu.
V úvahu tak přichází uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho druhé variantě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., kdy obviněný poukazuje na dovolací důvod uvedený pod písm. g).
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
S ohledem na výše uvedené tedy nelze pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit ty námitky, v rámci nichž soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (zejména vlastní výpovědi a výpovědi poškozené AAAAA, výpovědi svědkyně J. K. K., učitelky poškozené a bývalé partnerky obviněného, výpovědi ošetřující lékařky poškozené V. Š., dále zprávy ošetřující lékařky poškozené M. Š., revizního znaleckého posudku Fakultní nemocnice Olomouc z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, zpracovaného na osobu poškozené, výslechu PhDr. Petry Kasalové, která revizní znalecký posudek přednesla, zprávy základní školy TGM v XY, lékařské dokumentace poškozené, Facebookové komunikace mezi poškozenou a J. K. K.) a vadná skutková zjištění (obecná námitka nesprávných skutkových zjištění ve vztahu k předmětnému incidentu, zejména pak stanovení jeho přesného průběhu a doby, kdy k němu mělo dojít), jimiž prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecně formulovaná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, jedná se o neucelený řetězec nepřímých důkazů, kdy jediným přímým důkazem je zcela nedůvěryhodná výpověď poškozené) a prostřednictvím kterých předkládá vlastní verzi skutkových událostí (kdy obviněný uvádí, že k danému činu nikdy nedošlo, poškozená si celou událost vymyslela a trestní oznámení podané po řadě let je pomstou jeho bývalé partnerky J. K. K., která k tomuto účelu zneužila poškozenou).
Námitky obviněného takto vznesené jsou založeny na podkladě jeho vlastního hodnocení provedených důkazů, a potažmo vlastní verze skutkových událostí. Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad tedy obviněný vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. To znamená, že obviněný v tomto rozsahu výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 trestního řádu) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů . Předmětné námitky proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný A. V. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor dovozuje zejména z tvrzených vadných skutkových zjištění a hodnotících úvah k provedeným důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Obviněný v této souvislosti zdůrazňoval především skutečnost, že soudy hodnotily důkazy v jeho neprospěch v rozporu se zásadou in dubio pro reo , kdy se přiklonily k výkladu skutkových okolností a hodnocení pravdivosti výpovědí zúčastněných v jeho neprospěch. K tomuto Nejvyšší soud uvádí, že v postupu soudů obou stupňů není možno porušení zásady in dubio pro reo spatřovat, neboť odlišné hodnocení soudem a obhajobou bez dalšího porušení této zásady nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1358/2015). Tato zásada přichází v úvahu za situace, kdy není možné žádným dokazováním odstranit pochybnosti o skutkové otázce podstatné pro rozhodnutí soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1475/2016). Pouhé odlišné hodnocení obviněného tedy ani v případě, kdy by bylo konkretizováno vznesenými námitkami, nepostačuje pro závěr o pochybení soudů při hodnocení provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 461/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017). Pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř., a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
Nutno uvést, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
Obviněný většinou svých námitek fakticky napadá soudy zjištěný skutkový stav věci, což je samo o sobě námitka pod uplatněný dovolací důvod nepodřaditelná, avšak současně má za to, že v daném případě je dán extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů . Se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zcela výjimečně, shledá-li existenci extrémního nesouladu, zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna , apod. Zásahu do skutkových zjištění soudů je tedy dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé.
O takový případ se však v posuzované věci nejedná. Skutková zjištění nalézacího soudu obsahově navazují na provedené důkazy a jsou z nich logickým způsobem vyvozovány. V dané věci hodnocení učiněné nalézacím soudem a aprobované soudem odvolacím splňují zákonné požadavky na dokazování ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. Tyto závěry jsou pak zcela vyhovující a neumožňují shledat mezi nimi a provedeným dokazováním extrémní nesoulad. Soudy vycházely z celé řady důkazů podrobně popsaných v rozhodnutí nalézacího soudu, kdy dokazování nalézacího soudu bylo korigováno odvolacím soudem ve dvou zrušujících rozhodnutích. V pořadí třetí rozsudek nalézacího soudu již vycházel z veškerých důkazů, které přicházely v úvahu a odstranil pochybení obsažená v rozhodnutích předcházejících (srov. bod 8. rozsudku odvolacího soudu). V posledním rozhodnutí nalézací soud věnoval mimořádnou pozornost klíčovému a zároveň jedinému přímému důkazu, a to výpovědi poškozené. Poškozená popsala pokus o znásilnění v době, kdy jí bylo mezi 12 a 13 lety. S ohledem na časový odstup pak sice situaci nebyla schopna naprosto přesně časově zařadit, ale popsala důležité okolnosti, které umožňují dobu spáchání činu blíže konkretizovat, a to sice to, že byla doma kvůli nemoci a hlídal ji obviněný, který byl v pracovní neschopnosti. Rovněž uvedla okruh osob, kterým se s prožitou událostí svěřila, a to včetně přibližného časového rámce, kdy tak učinila. Její výpověď podpořila u soudu jak její kamarádka BBBBB (pseudonym), které se svěřila několik týdnů po předmětné události, tak výpovědi svědků CCCCC (pseudonym) (kamaráda poškozené), M. Č. a T. O. (partnerů poškozené), M. K. (matky svědka T. O.), R. S. (babičky poškozené), P. U. (psychiatričky, která u poškozené diagnostikovala poruchu přizpůsobení). Výpověď poškozené podporuje i výpověď učitelky poškozené a bývalé manželky obviněného J. K., která poškozenou přesvědčila, aby celou událost nahlásila. Je sice pravdou, že svědkyně K. chová k obviněnému negativní pocity, nelze se ale domnívat, že by její vliv na poškozenou byl takový, že by si celou událost vymyslela, jak tvrdí obviněný. Proti takovému závěru hovoří jednak výše zmíněné výpovědi svědků, kterým se poškozená svěřila dlouhou dobu předtím, než se svěřila i svědkyni K. (ke stejnému závěru dochází nalézací soud v bodě 97. usnesení), jednak i zjištění znaleckých posudků zpracovaných ke zjištění psychického stavu, osobnosti a věrohodnosti poškozené. Soudní znalec z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie, PhDr. Štěpán Vymětal, Ph.D., konstatoval, že obecná věrohodnost poškozené je plně zachována, přičemž u ní nebyly zjištěny tendence k patologické lhavosti nebo záměrnému a účelovému blokování či zkreslování informací. Některé detaily však mohly být v souvislosti s traumatickým prožitkem vytěsněny. Znalec z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, MUDr. Martin Sikora uvedl, že stav poškozené je charakterizován ústupem příznaků posttraumatické stresové poruchy, kdy k rozvoji této poruchy došlo právě v souvislosti s událostí, jež je obviněnému kladena za vinu. Oba znalci dospěli k závěru, že pokud v průběhu dokazování soudy zjistily u poškozené sklony k lhavosti, tak se jednalo o snahu o upoutání pozornosti. S ohledem na tuto skutečnost nařídil odvolací soud provedení revizního znaleckého posudku k potvrzení či zpochybnění věrohodnosti poškozené. Revizní znalecký posudek vypracoval znalecký ústav – Fakultní nemocnice Olomouc, který vyslovil souhlas se závěry znalce PhDr. Štěpána Vymětala, Ph.D. Konstatoval, že myšlení poškozené nebylo ovlivněno emocemi, poškozená vnímala realitu intelektově dobře a její osobnost není natolik závažně narušená, aby si celou událost vymyslela. Revizní znalecký posudek sice konstatoval určitou míru snížení věrohodnosti poškozené, zároveň ale vyloučil, že by si poškozená celou událost vymyslela a v klíčovém závěru tak potvrdil její věrohodnost. K obsahu komunikace mezi svědkyní K. a poškozenou, na který poukazuje obviněný i v podaném dovolání, se znalci vyjádřili s tím, že svědkyně K. zřejmě využila poškozenou k pomstě obviněnému, motivovala ji k podání trestního oznámení, vyjadřovala jí soucit a podporu, kterou poškozená postrádala. Poškozená tak díky její podpoře, i když pochybně motivované, dokázala až po letech sebrat dostatek sil a závadné jednání obviněného řešit formou podání trestního oznámení a uzavřít něco, k čemu se do té doby neodvážila. Svědkyně K. v určité fázi začala stupňovat svůj nátlak na poškozenou, jejich komunikace proto končí konfliktem, kdy si poškozená nepřeje být svědkyní K. tlačena a kontrolována. Tato komunikace pak svědčí v konečném důsledku pro pravdivost výpovědi poškozené. Rovněž pak z obsahu komunikace s V. B. nevyplývá bájná lhavost poškozené či vymýšlení si (body 86. – 92. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Nalézací soud dospěl v bodě 97. odůvodnění svého rozhodnutí k závěru, že obviněný je ze souzeného činu usvědčován především přesvědčivou výpovědí poškozené AAAAA, která sled události popsala v souladu s výše uvedeným skutkovým stavem a o jejíž pravdivosti nemá soud nejmenších pochybností. Soud neměl nejmenší pochybnosti o tom, že se obviněný souzeného činu dopustil, přičemž není pochyb, že byl v době činu příčetný (srov. bod 100. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Odvolací soud se s těmito závěry plně ztotožnil, když v bodě 8. odůvodnění svého rozsudku uvedl, že skutkový stav byl krajským soudem po opakovaném zrušení a vrácení věci zjišťován požadovaným způsobem. Co se týče výpovědi korunní svědkyně – poškozené AAAAA – soud pro stanovení skutkového stavu vycházel jen ze skutečností, které podle něj byly nepochybné, tam kde se vyskytly sebemenší náznaky nejednotnosti v jednotlivých výpovědích, nebyly tyto skutečnosti do zjištěného skutkového stavu pojaty. V bodě 10. pak shrnul, že krajský soud důkazy zákonným způsobem hodnotil, přičemž k jím provedeným závěrům (hodnocení důkazů) odvolací soud nemá a ani nemůže mít výtek. S uvedenými a přesvědčivými závěry soudů nižších stupňů se Nejvyšší soud zcela ztotožňuje, a na ně v podrobnostech odkazuje.
Na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak poškozené, se soudy přiklonily k verzi uvedené poškozenou, resp. obžalobou. Vytýkaná trestná činnost je typickou trestnou činností odehrávající se za zavřenými dveřmi, s níž se samozřejmě pachatelé ani oběti obvykle snadno nesvěřují. Oběti domácího násilí, týrání či sexuálního zneužívání, zejména pak děti či mladiství, jsou skupinou zvláště citlivou, neboť se jedná o osoby psychicky a fyzicky ještě nezralé (poškozené bylo v době spáchání činu 12–13 let), snadněji psychicky manipulovatelné a v drtivé většině emočně a ekonomicky závislé, což se v rámci trestněprávních předpisů projevuje zvýšenou ochranou těchto skupin. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
Nutno dodat, že identické námitky obviněný vznesl již v řízení před nalézacím i odvolacím soudem. Soudy se s nimi řádně a přesvědčivě vypořádaly, a na jejich odůvodnění pro stručnost Nejvyšší soud odkazuje (srov. body 89. až 100. rozsudku nalézacího soudu a bod 8. rozsudku odvolacího soudu). Nejvyšší soud v této souvislosti zdůrazňuje, že části výpovědí svědků a pasáže znaleckých posudků uvedené v dovolání byly do značné míry vytrženy z kontextu, přičemž z nich závěry dovozované obviněným nevyplývají.
S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by se jednalo o případ extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu není zatíženo vytýkanými vadami.
Z obsahu dovolání obviněného je zřejmé, že jím uplatněné námitky výše uvedeným požadavkům na hmotněprávní povahu námitek v rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají a nejsou tak způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu.
IV.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř. Jelikož dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl Nejvyšší soud v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. 12. 2020
Předseda senát:
JUDr. Petr Šabata