ECLI:CZ:NS:2020:3.TDO.1357.2019.1
sp. zn. 3 Tdo 1357/2019-2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 15. 1. 2020 o dovolání obviněného P. M. , nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 5. 2019, sp. zn. 5 To 69/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně pod sp. zn. 61 T 7/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 9. 7. 2018, sp. zn. 61 T 7/2018, byl obviněný P. M. uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění účinném do 30. 6. 2016 (dále jen „tr. zákoník“), formou spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění dopustil společně s obviněným R. H., nar. XY ve Zlíně, jednáním spočívajícím v tom, že jako jediný jednatel a společník společnosti M. S., IČO: XY, se sídlem XY, okres Zlín, přijal po předchozí dohodě od obviněného R. H., podnikajícího pod IČO: XY, s místem podnikání XY, okres Zlín, jednajícího rovněž na základě plné moci ze dne 27. 6. 2007 jménem společnosti RENTA GARDEN, s.r.o., IČO: 25597426, se sídlem Otrokovice, tř. Tomáše Bati 1673, a na základě generální plné moci ze dne 12. 11. 2009 jménem společnosti Topgard real, s.r.o., IČO: 27721281, se sídlem Napajedla, Kvítkovická 1533, fakturační doklady za údajně provedené zprostředkovatelské služby, které ve skutečnosti obviněný R. H. ani jím zastupované korporace společnosti M. S., neposkytli, a tyto doklady obviněný P. M. následně v jednotlivých zdaňovacích obdobích od ledna 2009 do prosince 2011 nechal zahrnout do daňových přiznání společnosti M. S., k dani z příjmů právnických osob jako daňově účinné náklady a k dani z přidané hodnoty jako přijatá plnění s nárokem na odpočet daně z přidané hodnoty, to vše s cílem dosáhnout nižšího vyměření daně z příjmů právnických osob (DPPO) a daně z přidané hodnoty (DPH) společnosti M. S., kdy konkrétně:
R. H. vytvořil (či nechal vytvořit) účetní doklady, dokladující údajnou zprostředkovatelskou činnost takto: a) v období od 31. 1. 2009 do 31. 8. 2010 jménem společnosti RENTA GARDEN, s.r.o., ve prospěch společnosti M. S., v celkové hodnotě 27.639.544 Kč,
b) v období od 30. 9. 2009 do 31. 5. 2011 jako podnikající fyzická osoba ve prospěch společnosti M. S., v celkové hodnotě 16.506.919 Kč,
c) v období od 10. 7. 2011 do 30. 12. 2011 jménem společnosti Topgard real, s.r.o., ve prospěch společnosti M. S., v celkové hodnotě 15.988.199,60 Kč,
a to dle vystavených faktur, jejichž přehled je uveden ve výrokové části rozhodnutí nalézacího soudu, přičemž takto R. H. jednal přesto, že fakturované zprostředkovatelské služby ve skutečnosti uvedenými subjekty ani nikým jiným poskytnuty nebyly,
a
obviněný P. M. v období od 30. 1. 2009 do 3. 12. 2011 přijal do účetnictví společnosti M. S., shora uvedené účetní doklady za zprostředkovatelské služby, údajně poskytnuté společností RENTA GARDEN, s.r.o., R. H. a společností Topgard real, s.r.o., v celkové hodnotě 60.134.662,60 Kč, ačkoli věděl, že fakturované zprostředkovatelské služby ve skutečnosti uvedenými subjekty ani nikým jiným poskytnuty nebyly, v důsledku čehož byla u Finančního úřadu ve Zlíně podána daňová přiznání společnosti M. S., která obsahovala v rozporu s §24 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů neoprávněná navýšení výdajů vynaložených na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů společnosti u daně z příjmů právnických osob a v rozporu s §72 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, neoprávněná navýšení nároků na odpočty daně z přidané hodnoty na vstupu, a to takto: 1. v přiznání k DPPO za zdaňovací období roku 2009, podaném dne 29. 6. 2010, byla do daňově účinných nákladů neoprávněně zahrnuta částka 13.686.918,98 Kč, čímž byla společnosti M. S., neoprávněně snížena daň z příjmů právnických osob o částku 2.737.383,80 Kč,
2. v přiznání k DPPO za zdaňovací období roku 2010, podaném dne 29. 6. 2011, byla do daňově účinných nákladů neoprávněně zahrnuta částka 14.234.208,65 Kč, čímž byla společnosti M. S., neoprávněně snížena daň z příjmů právnických osob o částku 2.704.499,64 Kč,
3. v přiznání k DPPO za zdaňovací období roku 2011, podaném dne 25. 6. 2012, byla do daňově účinných nákladů neoprávněně zahrnuta částka 22.305.150,66 Kč, čímž byla společnosti M. S. neoprávněně snížena daň z příjmů právnických osob o částku 4.237.978,63 Kč,
4. v přiznáních k DPH za jednotlivé měsíce roku 2009 byly neoprávněně zahrnuty odpočty daně na vstupu v celkové výši 2.600.540,02 Kč, přičemž podrobný rozpis za jednotlivé měsíce je uveden v textu rozhodnutí nalézacího soudu,
5. v přiznáních k DPH za jednotlivé měsíce roku 2010 byly neoprávněně zahrnuty odpočty daně na vstupu v celkové výši 2.846.854,15 Kč, přičemž podrobný rozpis za jednotlivé měsíce je uveden v textu rozhodnutí nalézacího soudu,
6. v přiznáních k DPH za jednotlivé měsíce roku 2011 byly neoprávněně zahrnuty odpočty daně na vstupu v celkové 4.460.990,14 Kč, přičemž podrobný rozpis za jednotlivé měsíce je uveden v textu rozhodnutí nalézacího soudu,
a celkem tak obviněný P. M. a obviněný R. H. způsobili neoprávněné snížení daňové povinnosti společnosti M. S., u daně z příjmů právnických osob o částku 9.679.862,07 Kč a u daně z přidané hodnoty o částku 9.908.384,31 Kč, v důsledku čehož byla České republice, zastoupené Finančním úřadem pro Zlínský kraj, způsobena škoda v celkové výši 19.588.246,38 Kč.
Za toto jednání byl obviněný P. M. odsouzen podle §240 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 (pět) let a 2 (dva) měsíce, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu v obchodních korporacích, prokuristy a zástupce obchodních korporací v trvání 5 (pěti) let.
Podle §67 odst. 1, §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výměře 700 denních sazeb, kdy jedna denní sazba činí 15.000 Kč, tedy v celkové výměře 10.500.000 Kč. Pro případ, že by ve stanovené lhůtě obviněný peněžitý trest nevykonal, stanovil nalézací soud podle §69 odst. 1 tr. zákoníku náhradní trest odnětí svobody v trvání 700 dnů.
Rovněž bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného R. H., kterému byl uložen souhrnný trest odnětí svobody podle §240 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku ve výměře 6 (šesti) let a 1 (jednoho) měsíce se zařazením do věznice s ostrahou podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, za výše popsaný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku a za sbíhající se přečiny zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle §240 odst. 1 trestního zákoníku, neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby dle §241 odst. 1 trestního zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2012 a neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby dle §241 odst. 1 trestního zákoníku účinném do 31. 12. 2012, pro které byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 14. 12. 2017, č. j. 1 T 12/2016-2552, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 12. 6. 2018, č. j. 6 To 79/2018-2627.
Podle §73 odst. 1, 3 byl spoluobviněnému R. H. dále uložen trest zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu v obchodních korporacích, prokuristy a zástupce obchodních korporací v trvání 3 (tří) let.
Proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 9. 7. 2018, sp. zn. 61 T 7/2018 podali oba obvinění odvolání . Obviněný P. M. do všech výroků napadeného rozsudku a obviněný R. H. toliko do výroku o uloženém trestu.
O podaných odvoláních rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 22. 5. 2019, sp. zn. 5 To 69/2018 , a to tak, že podle 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání obou obviněných napadený rozsudek částečně zrušil, a to u obviněného P. M. ve výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu a u obviněného R. H. ve vztahu k uloženému souhrnnému trestu odnětí svobody a trestu zákazu činnosti.
Podle §259 odst. 3 tr. ř. pak odvolací soud znovu rozhodl tak, že obviněného P. M. odsoudil podle §240 odst. 3 tr. zákoníku za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 a ½ (tři a půl) roku, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §259 odst. 3 tr. ř. rozhodl i v případě obviněného R. H., a to tak, že jej odsoudil podle §240 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl rovněž uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu v obchodních korporacích, prokuristy a zástupce obchodních korporací na dobu 3 (tří) let. Současně byl podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 14. 12. 2017, č. j. 1 T 12/2016-2552, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 12. 6. 2018, č. j. 6 To 79/2018-2627, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
II.
Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 5. 2019, sp. zn. 5 To 69/2018, podal obviněný P. M. dovolání (na č. l. 1969-1981), které doplnil 18. 9. 2019 (na č. l. 1995-1998), v rámci něhož uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d), g), h) tr. ř., maje za to, že napadené rozhodnutí ve spojení s rozsudkem nalézacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, resp. jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a zároveň se otvírá prostor úvaze, zda nebyl uložen nepřípustný druh trestu.
Obviněný ve svém dovolání brojí proti posouzení výpovědi spoluobviněného R. H. jako výpovědi věrohodné, ke které se jako k osamoceně stojícímu důkazu soudy přiklonily, když jeho obecnou i specifickou věrohodnost snižuje fakt, že z výpovědi má jmenovaný ekonomický prospěch, jak potvrdil i znalec, stejně jako znalecké posudky a výpovědi svědků Š., M. Š. a I. Z. Obviněný zdůrazňuje v rámci hodnocení této výpovědi i další okolnosti jako nepravděpodobnost dělení zisku poměrem 97 ku 3, neexistenci důkazu o vysoké hotovosti, kterou by musel spoluobviněný někam nosit a obviněný odnášet. Poukazuje na problematickou osobnost spoluobviněného, na jeho vysokou zadluženost, problémy v rodině, problémy s alkoholem. V inkriminované době bylo proti spoluobviněnému vedeno celkem 7 exekučních řízení, z čehož plynula celá řada omezení. Hotovostní platby nebyly způsobilé přispět k zakrývání jakékoli nelegální činnosti. Pokud by obviněný zasílal platby spoluobviněnému bezhotovostně, nebylo by to zdaleka tak nápadné jako hotovostní platby, jejichž důvodem byla právě situace spoluobviněného R. H.
Obviněný dále namítá, že platby uskutečňované mezi spoluobviněným a společností M. S., soud nesprávně vyhodnotil jako fiktivní a účelové s cílem snížit daňový základ pro výpočet DPPO a DPH. Jednalo se přitom o řádné a regulérní provizní platby spoluobviněnému za služby poskytnuté při rozvoji společnosti. Soudy vůbec nepřihlédly k praxi v daném oboru, jak dané prostředí funguje, jak to popsal znalec Ing. Šmíd, totiž odměňování star-upperů mnohdy i velmi vysokými částkami a dlouhodobě (i bez aktuálního vlivu na jednotlivé obchody).
Výše uvedené námitky uvádí obviněný s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 735/2017, jímž byla vyslovena možnost dovolávat se nesprávného hodnocení důkazů v případě svévolného hodnocení důkazů bez akceptovatelného racionálního logického základu, v důsledku čehož jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedeným dokazováním.
K výše zmíněnému extrémnímu nesouladu obviněný poukázal i na pominutí znaleckých posudků zadaných obviněným, a to přesto, že podstatná část otázek generována tímto případem spadá do oblasti ryze odborné. Jsou to konkrétně otázky řešící ekonomický a hospodářský přínos činnosti spoluobviněného pro společnosti M. S., stejně jako praxi, která panuje v českém a mezinárodním prostředí mezi zprostředkovateli a start-uppery, či obvyklosti hotovostního či šekového inkasa. Všechny tyto otázky může dle obviněného posuzovat toliko znalec z oboru ekonomika. Důkazy, kterými byly postiženy tyto otázky, soudy nevyhodnotily vůbec, nebo byly bagatelizovány a označeny za nepřípustné. Dále obviněný uvedl, že některé závěry odvolacího soudu jsou v přímém rozporu se závěry znalce z oboru ekonomika. Obviněný však blíže nekonkretizoval, o které konkrétní závěry znalce se jedná.
Obviněný dále namítá, že ve věci měl být aplikován princip věci rozsouzené, resp. zákaz vyjádřený zásadou ne bis in idem. Trestnímu řízení totiž předcházelo správní řízení vedené Finančním úřadem pro Zlínský kraj, kdy v tomto řízení byla uložena sankce 19.588.246,38 Kč, kterou obviněný splnil. V tomto směru poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 15 Tdo 832/2016, které uvádí, že daňové řízení a trestní stíhání pro skutek spočívající v tom, že nesplnění povinnosti tvrzení vykazovalo vedle platebního deliktu, významného v oblasti správního trestání, znaky trestného činu podle §240 tr. zákoníku, jsou řízeními o totožném skutku. Soudy vůbec nevysvětlily, zda existenci věcně totožných řízení, soudního a správního, vzaly do úvahy, což vede k vystavení obviněného libovůli soudního postupu a nejistotě zda není trestán podruhé, a tím neoprávněně.
Obviněný dále vznáší námitku, kterou uplatnil již u odvolacího soudu, a která nebyla dle jeho názoru patřičně reflektována, a to sice předběžnou otázku stran správy daní. Soudy si vyžádaly příslušné spisy, ale nevyčkaly ukončení všech správních a soudně správních řízení, které se věci týkaly. Stejně problematickým postupem dle obviněného bylo i to, že orgány činné v trestním řízení nijak nezhodnotily fakt, že daňová řízení týkající se M. S., v období předcházejícím nebyla brána v potaz, přestože závěry těchto řízení měly prejudiciální charakter k tomuto řízení, neboť v nich byla řešena totožná otázka, a to, zda byl způsob účtování mezi M. S., a spoluobviněným R. H. v souladu s právními předpisy.
Obviněný dále s poukazem na ustanovení §92 odst. 3 tr. ř. uvádí, že ze strany soudu bylo směrem k němu vyjádřeno v hlavním líčení, že přiznání je polehčující okolnost, je-li kajícné, přičemž výraz kajícné doznání je užit rovněž v rozsudku v bodech 52 a 53. Užití takovéhoto výrazu je dle obviněného nepřípustné, neboť soud dává najevo, že dopředu disponuje názorem na věc a nutně mu přizpůsobuje průběh řízení. Užití takovéhoto výrazu může být signálem o ideovém naladění soudu, neboť užitý výraz patří do kanonického práva či do smolných knih. Samotný étos řízení napovídal tomu, že soud disponuje předporozuměním o vině obviněného a řízení má zajistit toliko legální cestu k odsouzení.
Obviněný v rámci svého podání dále uvedl novou skutečnost, a to sice tu, že dne 22. 5. 2019 v budově Vrchního soudu v Olomouci se na spoluobviněného R. H. obrátil s tím, proč lhal o vrácení peněz. V zapředeném hovoru měl spoluobviněný obviněnému sdělit, že se jej snažil kontaktovat před hlavním líčením, ale ten to odmítal. Spoluobviněný ani náznakem nepřipustil, že svou otázkou mířil obviněný špatným směrem. Po vyjití z budovy soudu pak měl spoluobviněný uvést, že mu advokát doporučil to říct takhle, že s pravdou u soudu neuspějí . Tyto skutečnosti pak obviněný sdělil orgánům činným v trestním řízení dne 3. 6. 2019. Výše zmíněnou skutečnost považuje za rozhodnou pro posouzení otázky jeho viny, a zároveň vylučující věrohodnost spoluobviněného R. H.
Obviněný rovněž brojí proti uloženému trestu, přičemž zdůrazňuje, že pokud samotný výrok o trestu odporuje základním principům ukládání trestu, nemůže být a priori vyloučen z horizontu přezkumné činnosti dovolacího soudu. Obviněnému již byl ukládán peněžitý trest – penále, a to ve správním řízení orgánem daňové správy, přičemž odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 15 Tdo 832/2016 s tím, že je třeba v rámci individualizace trestní sankce vzít v úvahu sankci ukládanou v daňovém řízení a její úhradu. Soud musí přihlédnout při stanovení druhu trestu a jeho výměry k pravomocnému rozhodnutí finančního úřadu a povinnosti uhradit penále z doměřené daně a v odůvodnění vysvětlit, jak byla tato skutečnost zohledněna. Z toho tak obviněný dovozuje, že mu neměl být ukládán peněžitý trest vůbec, neboť je nutné v potaz vzít právě sankci uloženou v rámci daňového řízení. V řízení bylo zcela odhlédnuto od osoby pachatele a soudy se obíraly pouze činem samotným, což vyjadřuje i odůvodnění obou rozsudků, ve kterých nebyla reflektována argumentace obviněného stran uložených trestů. Trest odnětí svobody není dle názoru obviněného případný, neboť obviněný jej nastoupil v 68 letech, přičemž průměrný věk dožití činí u mužů 74 let. S přibývajícím věkem však možnost převýchovy člověka klesá a umístění starého a nemocného muže do vězení nebude mít kýžený efekt. Vzhledem k tomu, že se o celé této kauze společnost nic nedozvěděla a není potřebné na ni působit, neuplatní se ani tzv. princip odplaty. Obviněný by z pragmatického hlediska byl prospěšnější společnosti, pokud by byl potrestán alternativním trestem, neboť může působit svým velkým vlivem, přesahujícím danou lokalitu, prospívat investicemi, pracovními pobídkami, charitativní činností, apod.
Obviněný učinil součástí dovolání rovněž podnět, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle §265o tr. ř. odložil nebo přerušil výkon rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání. Tento zdůvodnil popsanými vadami trestního řízení a zásadními pochybnostmi o věrohodnosti spoluobviněného R. H.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), v rámci vyjádření doručeného Nejvyššímu soudu dne 30. 9. 2019, sp. zn. 1 NZO 994/2019.
Po zopakování dosavadního průběhu řízení a stručném shrnutí námitek obviněného, poukázal na vymezení uplatněných dovolacích důvodů. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. státní zástupce uvedl, že v rámci svých podání obviněný neuplatnil jakoukoli námitku, která by případnému uplatnění dovolacího důvodu mohla nasvědčovat. Stran námitek obviněného týkajících se extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů státní zástupce uvedl, že námitky obviněného v dovolání neodůvodňují závěr o jeho existenci. Je třeba konstatovat, že k odsouzení obviněného došlo na podkladě komplexního zhodnocení celého řetězce důkazů, jenž vedle výpovědi R. H. zahrnoval i řadu důkazů nepřímých. Soudy se rovněž dostatečným způsobem vypořádaly s obhajobou obviněného. Tzv. extrémní nesoulad není založen jen tím, že soudy se přiklonily z různých verzí skutkového děje k té uvedené obžalobou. Z odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů je seznatelné, jakým způsobem a proč hodnotily soudy závěry jednotlivých znaleckých posudků, k jakým zjištěním na podkladě tohoto svého hodnocení dospěly, a jak tato jejich zjištění zapadají do kontextu zbylých ve věci učiněných skutkových zjištění. Judikaturní poukaz obviněného na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 735/2017 definující tzv. extrémní nesoulad tak považuje státní zástupce za nepřípadný.
K námitce obviněného ne bis in idem státní zástupce uvedl, že se jedná o námitku stojící zcela mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu a nemůže obstát již proto, že se jedná o tvrzené porušení norem práva procesního, a nikoliv hmotného. V daném případě se jedná i o námitku zjevně neopodstatněnou, neboť zde absentuje nejen totožnost skutku, ale též osoba, která se měla daného činu dopustit. Ani sám obviněný netvrdí, a z okolností to ani nevyplývá, že by sankce uložená v rámci daňového řízení, která jím byla fakticky zaplacena, mu byla ukládána jako fyzické osobě, a nikoliv M. S., jako daňovému subjektu – obchodní korporaci, jehož daňová povinnost byla trestným činem dovolatele zkrácena.
Stejně tak dle státního zástupce nemůže obstát námitka údajného porušení §9 odst. 1 tr. ř. spočívající v nevyčkání na skončení správních řízení Finančním úřadem pro Zlínský kraj týkajících se zkrácení daně. Rovněž se jedná o námitku ryze procesní spadající mimo uplatněný dovolací důvod, nadto bez jakéhokoliv opodstatnění. Soudy obou stupňů byly povinny řešit otázku rozsahu zkrácení daně jakožto otázku následku trestného činu samostatně na základě vlastního dokazování, přičemž je reflektován rozdílný charakter obou řízení. Nadto státní zástupce poukázal na judikatorní závěr, že rozhodnutí finančního orgánu není pro trestní soud závazné, a to ohledně skutkových i právních otázek, neboť řešení daňové povinnosti a rozsahu zkrácení daně je otázkou viny ve smyslu §9 odst. 1 tr. ř.
Rovněž námitka obviněného stran užití výrazu „kajícné doznání“ není dle názoru státního zástupce způsobilá založit povinnost odvolacího soudu na toto reagovat, tím spíše v jakém kontextu byla takováto námitka užita. Podobně nepatřičné je uvedení nové skutečnosti v dovolání, která ze samotné podstaty věci nemůže být zahrnuta v rámci dovolacího přezkumu, ponechávaje stranou případnou otázku stran vypovídající hodnoty této skutečnosti.
K námitce nepřiměřenosti uloženého trestu státní zástupce odkázal na to, že stojí mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu. Nelze se domáhat zrušení rozhodnutí poukazem pro nepřiměřenost uloženého trestu, k čemuž poukázal na rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. III 2866/07.
S ohledem na výše uvedené státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného P. M. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Současně vyslovil souhlas, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 5. 2019, sp. zn. 5 To 69/2018, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam, neboť soud druhého stupně z podnětu odvolání obviněného zrušil rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výroku o trestu, o kterém poté nově rozhodl, čímž vytvořil obdobnou procesní situaci, jako by odvolání do výroku o vině zamítl. Obviněný je podle §265d odst. 1 tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se zabýval otázkou opodstatněnosti uplatněných dovolacích důvodů obviněného P. M.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněný P. M. svými vznesenými námitkami naplňuje jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d), g) a h) tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán tehdy, pokud byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Tento dovolací důvod tedy předpokládá, že se v rozporu se zákonem konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, čímž byl obviněný zkrácen na svém právu, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a mohl se tak vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Účelem práva obviněného na projednání trestní věci v jeho přítomnosti je pak zejména zajištění reálné možnosti vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v obžalobě kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena. Poněkud odlišně jsou poté trestním řádem stanoveny požadavky na přítomnost obviněného u hlavního líčení (§196 a násl. tr. ř.), které je těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování, a podmínky, za kterých lze jednat ve veřejném zasedání (§232 a násl. tr. ř.).
Na podporu uplatněného dovolacího důvodu obviněný nepředložil žádnou námitku ani žádnou argumentaci, z které by bylo možno konstruovat vztah k uplatněnému dovolacímu důvodu, resp. takovou pod uplatněný dovolací důvod subsumovat. Úkolem dovolacího soudu není, aby za obviněného domýšlel, v jakém směru se má obecně uplatněná námitka v konkrétnosti projevit při posuzování důvodnosti podaného dovolání. Nezbývá než zopakovat, že Nejvyšší soud není povolán k tomu, aby namísto obviněného takovou právní argumentaci dotvářel či dokonce vytvářel, případně domýšlel právní konstrukci, kterou snad obviněný hodlal uplatnit a na které hodlal stavět svoji obhajobu.
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
S ohledem na výše uvedené tedy nelze pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit ty námitky, v rámci nichž soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (zejména výpovědi spoluobviněného R. H., výpovědí svědků I. Z., M. Š., V. Š., znaleckých posudků znaleckého ústavu Pražské znalecké kanceláře, s. r. o., vypracovaných Ing. Petrem Šmídem, soudním znalcem pro obor ekonomika, odvětví ceny a odhady, specializace oceňování cenných papírů a kapitálový trh; spadá sem i námitka neprovedení znaleckého posudku znaleckého ústavu MBM-Hopet, s. r. o., znalce v oboru ekonomika s rozsahem znaleckého oprávnění pro oceňování majetku pro věci movité, věci nemovité, nehmotný finanční majetek, podnik) a z nich se podávající vadná skutková zjištění (obecná námitka nesprávných skutkových zjištění ve vztahu k ekonomickému přínosu spoluobviněného R. H. společnosti M. S., účelu plateb směřujících do dispozice spoluobviněného a realizaci údajných vrácení finančních prostředků v hotovosti), stejně jako námitky, jimiž prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecně formulovaná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají a z provedeného dokazování nelze naplnění předmětné skutkové podstaty jemu přisouzeného trestného činu dovodit, zejména pak stran vrácení finančních částek spoluobviněnému a poskytnutí služeb spoluobviněným jako protihodnoty finančního plnění ze strany M. S.) a prostřednictvím kterých předkládá vlastní verzi skutkových událostí (kdy obviněný uvádí, že mezi ním a spoluobviněným R. H. byl standardní vztah start-uppera a zprostředkovatele, kdy za tyto zprostředkovatelské služby byl dle dohody spoluobviněný odměňován ve sjednané výši, kdy tyto odměny byly vypláceny hotově či šekem z důvodu finanční situace spoluobviněného).
Námitky obviněného takto vznesené jsou založeny na podkladě jeho vlastního hodnocení provedených důkazů, a potažmo vlastní verzi skutkových událostí. Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad tedy obviněný vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod částečně nezaložil na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž se na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů . Předmětné námitky proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný P. M. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor dovozuje zejména z tvrzených vadných skutkových zjištění a hodnotících úvah k provedeným důkazům, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Obviněný v této souvislosti silně akcentuje především skutečnost, že soudy hodnotily důkazy v jeho neprospěch, tedy v rozporu se zásadou in dubio pro reo , což mimo jiné dokládá i užitím výrazu kajícné doznání jako soudem zmíněné polehčující okolnosti. Ač obviněný pojmy in dubio pro reo a presumce neviny explicité neuvádí, je z dovolání i jeho doplnění zjevné, že je s obsahem těchto pojmů pracováno. K tomuto Nejvyšší soud uvádí, že v postupu soudů obou stupňů není možno spatřovat porušení zásady in dubio pro reo , neboť odlišné hodnocení soudem a obhajobou bez dalšího porušení této zásady nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1358/2015). Tato zásada přichází v úvahu za situace, kdy není možné žádným dokazováním odstranit pochybnosti o skutkové otázce podstatné pro rozhodnutí soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1475/2016). Pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř., a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
Nutno uvést, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování jako důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
Obviněný svými námitkami fakticky napadá soudy zjištěný skutkový stav věci, což je samo o sobě námitka pod uplatněný dovolací důvod nepodřaditelná, avšak současně má za to, že v daném případě je dán extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů . Se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zcela výjimečně, shledá-li existenci extrémního nesouladu, zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna , apod. K zásahu do skutkových zjištění soudů je tedy dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé.
Podle Ústavního soudu může pak k takovému porušení dojít i prostřednictvím nesprávné aplikace práva procesního, konkrétně nesprávnou realizací důkazního řízení, přičemž rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz, skutková zjištění nemají návaznost na provedené dokazování – jak specifikoval ve svém nálezu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, kdy obviněný poukazuje na poslední jmenovanou situaci: „ Konečně třetí základní skupinou případů vad důkazního řízení jsou v řízení o ústavních stížnostech případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další)“. Obecně lze stručně uzavřít, že je-li ve věci dán extrémní nesoulad mezi provedeným dokazováním a skutkovými závěry z takovéhoto procesu vyplývajícími, je zde naplněn dovolací důvod nesprávného právního posouzení podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
O takový případ se však v projednávané věci nejedná, neboť Nejvyšší soud existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně, která se stala podkladem napadeného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy, nikterak se nevymykají logickým postupům hodnocení, závěry zjištěné z řádně provedeného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. jsou pak plně odrazem skutkových zjištění soudu. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostatečným způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. V rámci námitek obviněného se tak v podstatě jedná o polemiku s hodnocením provedených důkazů, jak ho podaly soudy, kdy se obviněný neztotožňuje se soudy učiněnými skutkovými zjištěními a předkládá vlastní verzi skutkových událostí, přičemž poukazuje na to, že nebyla naplněna skutková podstata trestného činu kladeného mu za vinu. Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného, jednak poškozených, se soudy přiklonily k verzi uvedené poškozenými, resp. obžalobou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014).
Je nutné podotknout, že se důkazními návrhy a námitkami obviněného zaobíraly již soud nalézací i soud odvolací, a to jak stran důvěryhodnosti spoluobviněného R. H. (bod 47 rozsudku nalézacího soudu a body 16.–17. rozsudku odvolacího soudu), tak provedení znaleckých posudků a jejich hodnocení (znaleckého posudku znaleckého ústavu Pražské znalecké kanceláře, s. r. o. a výslechu zpracovatele znaleckého posudku – znalce Ing. Petra Šmída, soudního znalce pro obor ekonomika, odvětví ceny a odhady, specializace oceňování cenných papírů a kapitálový trh (bod 43 rozsudku nalézacího soudu a body 14. – 15. rozsudku odvolacího soudu), resp. neprovedení dalších znaleckých posudků navrhovaných obhajobou (obviněným nesprávně označováno za důkazy vyloučené), o nichž bylo řádně procesně korektním způsobem rozhodnuto, a to tak, že jejich provedení je v dané věci nadbytečné (bod 44 rozsudku nalézacího soudu a bod 14 rozsudku odvolacího soudu v otázce předloženého znaleckého posudku znaleckého ústavu MBM-Hopet, s. r. o., zastoupeného Mgr. Bc. Jaroslavem Šantrůčkem, LL.M., znalcem v oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady, specializace strojů a zařízení, v nalézacím řízení a bodě 14 rozsudku odvolacího soudu v otázce posudků předložených v rámci odvolacího řízení – posudek znalce doc. Ing. Pavla Legáta, CSc., znalce v oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady, specializace oceňování podniků, majetku a závazků obchodních společností a hodnocení projektů obchodních společností a znalce Ing. Josefa Nocara, soudního znalce z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence a ekonomická odvětví různá, specializace daně).
Ke skutkovým závěrům dospěl nalézací soud na základě řady důkazů, a to především výpovědi spoluobviněného R. H., fakturacemi vůči společnosti M. S., a s tím souvisejícími účetními doklady, výpovědí svědků – J. L., A. T. R. J., M. K., J. K., M. Ch., M. J., L. M., J. P., Z. B., B. S., P. P., M. Š., T. R., P. Ž., P. V., R. Š., I. Z., M. Š., a V. Š., listin týkajících se vztahů společností ALGECO, s. r. o., PBF, s. r. o. VIPAX, a. s., KAVAN, s. r. o. Bag Solutions Worldwide, s. r. o., Geabuer a Griller Kabeltechnik, spol. s. r. o., OSTACO, s. r. o. (později Taconova Production, s. r. o.), Zambelli-technik, s. r. o., KOVOP, spol. s. r. o., ALOKO, s. r. o., Pegas Container, s. r. o., Spojmat CZ, s. r. o. se společností M. S., R. H. a společnostmi RENTA GARDEN, s. r. o., Topgard real, s. r. o, podkladů a výsledků šetření příslušného správce daně.
Stran hodnocení důkazů zbývá uzavřít, že soud prvního stupně provedl všechny potřebné a dostupné důkazy v souladu s §2 odst. 5 tr. ř., přičemž své skutkové a právní závěry v potřebném rozsahu a přesvědčivě odůvodnil, a s jeho argumentací se ztotožnil a na ni odkázal i odvolací soud. Nejvyšší soud uzavírá, že těmto závěrům nelze ničeho vytknout.
V dovolacím řízení nemá místo žádný nový důkaz, který by měl osvětlovat zjištění v dané věci, které nebylo známo v době rozhodování ve věci samé před nalézacím a odvolacím soudem. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací není, až na případy extrémního nesouladu, který, jak je uvedeno výše, v dané věci neshledal, oprávněn přezkoumávat správnost skutkových zjištění nalézacího a odvolacího soudu, natož důkazy opětovně hodnotit jednotlivě i ve vzájemných souvislostech. Není tak možné, aby se tzv. novou skutečností prezentovanou obviněným v jeho dovolání Nejvyšší soud zaobíral.
K námitce, že v projednávané věci je dána překážka věci rozsouzené (zásada ne bis in idem), obviněný uvedl, že jeho jednání bylo hodnoceno v rámci daňového řízení, čímž byla vytvořena překážka věci rozsouzené, přičemž poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 15 Tdo 832/2016, s tím, že mu byla Finančním úřadem pro Zlínský kraj uložena sankce ve výši 19.588.246,38 Kč, kterou splnil.
Uvedenou námitku lze v rámci dovolacího řízení uplatnit, nicméně se jedná o námitku podřaditelnou pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. , který je dán v případě, že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné .
Obviněný předmětný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. neuplatnil, přičemž jeho námitka svým obsahem stojí mimo vymezený rámec jím uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud se tedy uvedenou námitkou obviněného blíže nezabýval.
Ve zkratce lze nicméně uvést, že důvody, pro které je trestní stíhání nepřípustné, jsou uvedeny v §11 tr. ř., přičemž v projednávané věci by se jednalo konkrétně o §11 odst. 1 písm. m) tr. ř., který stanoví, že trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, stanoví-li tak vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána .
Podle článku 10 Ústavy České republiky platí, že vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, jsou součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva .
Článek 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod má v českém překladu název „ Právo nebýt souzen nebo trestán dvakrát “. Český překlad tohoto článku uveřejněný ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. zní: „ Nikdo nemůže být stíhán nebo potrestán v trestním řízení podléhajícím pravomoci téhož státu za trestný čin, za který již byl osvobozen nebo odsouzen konečným rozsudkem podle zákona a trestního řádu tohoto státu “.
Zásadu „ne bis in idem“ ve smyslu Úmluvy je tedy namístě vztáhnout jak na činy patřící podle českého právního řádu mezi trestné činy, tak i na činy spadající mezi přestupky, a to ve všech kombinacích, které mezi nimi přicházejí v úvahu. To vše pochopitelně platí za předpokladu, že první pravomocné rozhodnutí o daném činu nebylo zrušeno v předepsaném řízení z podnětu mimořádného opravného prostředku. Navíc, s ohledem na specifické pojetí činu podle Úmluvy, nelze uvedené principy vztáhnout na všechny činy kvalifikované správními orgány smluvních stran této úmluvy jako přestupky, nýbrž toliko na ty z nich, které mají trestněprávní povahu (srov. rozhodnutí publikované pod č. T 736. v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, nakladatelství C. H. Beck, svazek 10/2004).
K zodpovězení otázky, zda se v případě penále podle §251 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů, uplatní zásada ne bis in idem ve vztahu k uplatnění trestní odpovědnosti za trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 tr. zákoníku, je pak třeba dostát rozboru tří základních kritérií dovozovaných mj. judikaturou Evropského soudu pro lidská práva: 1) trestní povaha obou sankcí, 2) totožnost skutku (podmínka idem ) a 3) dvojí řízení (podmínka bis ).
Při posuzování otázky povahy daňového penále, resp. zda se v případě penále uloženého v rámci daňového řízení jedná o trestní sankci, i posuzování podmínky totožnosti skutku, je třeba vycházet vedle judikatury Evropského soudu pro lidská práva především ze sjednocujícího usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2017, sp. zn. 15 Tdo 832/2016, z jehož odůvodnění vyplývá závěr, že „ penále podle §251 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů, uložené v daňovém řízení za nesplnění povinnosti tvrzení pravomocným a vykonatelným rozhodnutím správního orgánu, má povahu trestní sankce, byť sui generis, proto je třeba na ně aplikovat také čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Daňové řízení a trestní stíhání pro skutek spočívající v tom, že nesplnění povinnosti tvrzení vykazovalo vedle platebního deliktu, významného v oblasti správního trestání, znaky trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 tr. zákoníku, jsou řízeními o totožném skutku. Souběžné či postupné vedení daňového řízení a trestního řízení, která jsou řízeními trestněprávní povahy ve smyslu tzv. Engel kritérií, nevytváří překážku „ne bis in idem“, je-li mezi daňovým řízením a trestním řízením nejen dostatečně úzká věcná souvislost, ale současně i souvislost časová (viz zmiňovaný rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ve věci A a B proti Norsku , č. 24130/11 a č. 29758/11, ze dne 15. 11. 2016, body 132. a 134.).
K významným faktorům pro určení, zda existuje dostatečná úzká věcná souvislost, patří: zda obě samostatná řízení sledují vzájemně doplňující se (komplementární) cíl, a tedy zda se týkají, nikoli pouze in abstracto, ale zároveň in concreto, různých aspektů daného protiprávního jednání; zda je předmětná duplicita řízení předvídatelným důsledkem stejného jednání, a to jak právně, tak fakticky (idem); zda jsou příslušná řízení vedena takovým způsobem, kterým se v maximální možné míře zabrání zdvojení při shromažďování i hodnocení důkazů, zejména prostřednictvím odpovídající vzájemné interakce mezi jednotlivými příslušnými orgány, díky které se prokázané skutkové okolnosti využijí i v druhém řízení; a především, zda je sankce uložená v řízení, které bylo ukončeno jako první, zohledněna v řízení, které je uzavřeno jako poslední, s cílem zamezit, aby byl dotčený jedinec nakonec vystaven nadměrné zátěži. Znamená to, že v rámci individualizace stanovení trestní sankce je třeba vzít v úvahu sankci ukládanou v daňovém řízení a její úhradu. Soud proto musí při stanovení druhu trestu a jeho výměry přihlédnout k pravomocnému a vykonatelnému rozhodnutí finančního úřadu o povinnosti uhradit penále z doměřené daně a v odůvodnění rozhodnutí vysvětlit, jak byla tato okolnost zohledněna.
Časová souvislost musí být dostatečně těsná, aby dotčené osobě poskytla ochranu před nejistotou, průtahy a prodlužováním řízení. Čím je spojitost v čase slabší, tím větší nároky je třeba klást na stát na objasnění a odůvodnění průtahů ve vedení řízení, za které může nést odpovědnost .
Aplikováno na projednávaný případ, z obsahu spisu vyplývá, že daň doměřená v rámci daňové kontroly M. S. Finančním úřadem pro Zlínský kraj, činila dle zprávy o daňové kontrole č. j. 266552715/3301-61562-710044 částku 10.155.730 Kč v DPPO a 9.336.761 Kč v případě DPH (čl. 7-85 spisu). Doměřená daň byla plně uhrazena, a to konkrétně 21. 3. 2016 v případě DPPO a 18. 2. 2016 v případě DPH (čl. 86 spisu). Na základě výzvy policejního orgánu k vyčíslení způsobené škody v rámci projednávané věci byla Finančním úřadem pro Zlínský kraj přípisem ze dne 24. 5. 2017 škoda vyčíslena na 9.679.862,06 Kč v případě DPPO a 9.908.384,31 Kč v případě DPH, celkem tedy 19.588.246,37 Kč (č.l. 1108-1109 spisu). Z toho vyplývá, že obviněný není a nebyl subjektem daňové kontroly ze strany Finančního úřadu pro Zlínský kraj, a nemohla mu být tedy ukládána ani žádná sankce ze strany tohoto správního orgánu. Uhrazená doměřená daň (ve spise jsou podklady toliko o úhradě částky 19.492.491 Kč, tedy částky vymezené jako daňový nedoplatek při daňové kontrole) nadto nemůže být považována za sankci, ale toliko za splnění daňové povinnosti, když sankcí je až případné daňové penále, které ale z obsahu spisu ani nikterak nevyplývá. Krom rozdílnosti subjektů je namístě poukázat i na rozdílnost skutku, kdy předmětem daňového řízení nebylo vracení až 97 % vyplacených částek spoluobviněným R. H. zpět obviněnému, resp. touto částí skutkového děje se správce daně ani nezaobíral. Daňová kontrola dále měla odlišný záběr, neboť se týkala například i nepřesností v účetnictví či evidenci majetku. Je tak namístě uzavřít, že k porušení zásady ne bis in idem nedošlo.
K námitce obviněného poukazující na porušení §9 odst. 1. tr. ř. v souvislosti s nevyčkáním rozhodnutí finančních orgánu jako na rozhodnutí finančních orgánů uvádí Nejvyšší soud následující:
Uvedená námitka svým obsahem předmětnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá.
Ustanovení §9 odst. 1 tr. ř. upravuje problematiku posuzování tzv. předběžných otázek. Podle odst. 1 orgány činné v trestním řízení posuzují předběžné otázky, které se v řízení vyskytnou, samostatně; je-li tu však o takové otázce pravomocné rozhodnutí soudu nebo jiného státního orgánu, jsou orgány činné v trestním řízení takovým rozhodnutím vázány, pokud nejde o posouzení viny obviněného.
Obviněný trvá na tom, že soud je vázán pravomocným rozhodnutím finančního úřadu o výši daně a nemohl tedy pravomocně vyměřenou výši daně posuzovat znovu jako předběžnou otázku, nýbrž musel vyčkat konce daňového řízení. Řešení daňové povinnosti a rozsahu zkrácení daně nebo případné vylákání daňové výhody je však otázkou posouzení viny (R 27/1979). Jestliže jde o otázku viny , musí ji orgán trestního řízení posoudit samostatně i v případě, že tu již je pravomocné rozhodnutí příslušného orgánu o takové předběžné otázce. Za otázku viny je nutno považovat nejen každý znak trestného činu, uvedený ať už ve zvláštní nebo obecné části trestního zákona, ale i každou jednotlivou podmínku nutnou pro závěr, zda se jedná o trestný čin či nikoli. Skutečnost, že orgány činné v trestním řízení musí řešit předběžnou otázku týkající se posouzení viny obviněného samostatně, přestože o ní bylo již pravomocně rozhodnuto příslušným orgánem, však neznamená, že by se rozhodnutím příslušného orgánu vůbec nezabývaly a nebraly ho v úvahu. Takové rozhodnutí i spisy týkající se této věci jsou důkazním materiálem, se kterým se musejí vypořádat, a případné odchylné rozhodnutí o řešené otázce náležitě odůvodnit.
Samostatnost řešení předběžných otázek při posuzování viny tedy neznamená, že takové otázky může orgán činný v trestním řízení řešit podle své libovůle, ale vždy musí vycházet ze zvláštních právních předpisů a ze shromážděných důkazů , které musí náležitě zhodnotit. Tak je tomu i u rozhodnutí územního finančního orgánu nebo jiného správce daně o daňové povinnosti obviněného, kdy toto není závazné pro posouzení viny obviněného v řízení o trestném činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 tr. zákoníku (srov. R 27/1959). Takováto stanoviska nebo rozhodnutí mají povahu důkazů, které soud volně hodnotí ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. (srovnej Šámal, P a kol, Trestní řád I. §1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 171–172).
Uvedené závěry se odráží i v judikatuře Nejvyššího soudu vztahující se k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 tr. zákoníku, kdy příkladem může být usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1049/2014 (publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí pod č. 48/2015), kde bylo konstatováno, že žádný soud není vázán pravomocným a vykonatelným rozhodnutím příslušného finančního orgánu o výši zkrácené daně, ale je povinen se jím zabývat a vypořádat se i s celým spisovým materiálem finančního orgánu postupem uvedeným v §2 odst. 5, 6 tr. ř. Pokud rozhodnutí, sdělení či vyjádření finančních orgánů nebo jiných státních orgánů řeší otázky odborného rázu, přihlédnou k nim orgány činné v trestním řízení jako k odborným vyjádřením . Soud při rozhodování o vině ve věcech daní nemůže spoléhat bez dalšího na správnost výsledků daňového řízení a nemůže se zbavit své povinnosti tuto správnost sám přezkoumat, a to jak po stránce skutkové, tak i právní. Kromě toho je trestní soud povinen posoudit i správnost právních závěrů vyplývajících z takového rozhodnutí finančního orgánu, neboť je to soud, kdo je povinen posuzovat veškeré právní problémy vážící se k vině obviněného bez ohledu na to, zda jde o právní otázky z oboru trestního práva, anebo jiných právních odvětví. Této povinnosti musí trestní soud dostát i v případě, že je takovým rozhodnutím finančního orgánu řešen právní problém z oboru daňového práva.
V projednávané věci soudy těmto požadavkům dostály.
K námitce obviněného týkající se nepatřičnosti užití výrazu „kajícné doznání“ Nejvyšší soud uvádí, že se jedná o námitku nepodřaditelnou pod uplatněný (ani žádný jiný) dovolací důvod, přičemž pouze z užití tohoto výrazu není možné dovozovat ani předporozumění, ani naznačované porušení zásad spojených se spravedlivým procesem či dokonce podjatost předsedy senátu. Ze zvukového záznamu z hlavního líčení ze dne 28. 6. 2018 Nejvyšší soud zjistil, že předseda senátu užil tohoto výrazu při poučení obviněného o jeho procesních právech, kdy sdělil, že obviněný se může hájit jakýmkoliv způsobem, lhát , vymýšlet si, ovšem doznání, zejména kajícné, má polehčující okolnosti, na které soud bere ze zákona zřetel, má možnost odmítnout vypovídat, etc. Poučení se odehrávalo ještě před započetím samotné výpovědi obviněného, aniž by cokoliv naznačovalo nebo předjímalo, a pouze v rámci zákonných mezí poukazovalo na možnosti obviněného před tím, než bude vypovídat, resp. předtím než se rozhodne, zda bude vypovídat. Nemohlo tak dojít k žádnému ovlivnění obsahu výpovědi obviněného a judikaturní poukaz na rozhodnutí R 49/1968-II je zcela nepřípadný. Z rozsudku nalézacího soud pak Nejvyšší soud zjistil, že výraz kajícné doznání byl užit ve vztahu k obviněnému i v bodě 52 rozhodnutí nalézacího soudu v kontextu doznání jako jedné z podmínek postupu podle §58 tr. zákoníku a ve vztahu ke spoluobviněnému v bodě 53 rozhodnutí nalézacího soudu v kontextu hodnocení jeho doznání ve vztahu k úvaze o výši uloženého trestu. Nejvyšší soud uzavírá, že zmiňovaný výraz byl užit v kontextu nezakládajícím jakékoliv pochybnosti o nezávislosti a nestrannosti předsedy senátu, přičemž byly zachovány všechny zásady spjaté se spravedlivým procesem. Nadto Nejvyšší sodu poukazuje, že pouze na základě nelibosti k užitému literárnímu stylu či užitým výrazovým prostředkům nelze bez dalšího usuzovat na porušení trestního řádu či zásad spjatých se spravedlivým procesem.
Obviněný v závěru svého dovolání vznesl námitku jednak ve vztahu k uloženému peněžitému trestu, kdy nebyl dle jeho názoru zohledněn peněžitý trest - penále uložené mu v rámci daňového řízení, kdy mu neměl být vůbec ukládán peněžitý trest, jednak k uloženému trestu odnětí svobody, jehož uložení považuje za nepřiměřeně přísné.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. může být naplněn ve dvou alternativách, spočívajících v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští , nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným . Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se zde rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z trestů uvedených v §52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu se týká jen těch odstupňovaných druhů trestů, které mají určitou sazbu vymezenu trestním zákonem. Uložením trestu mimo trestní sazbu se rozumí uložení trestu mimo stanovenou trestní sazbu zákonem.
Aby pak došlo k jeho naplnění, musí být v textu dovolání namítána existence jedné z jeho dvou alternativ, tedy že došlo k uložení nepřípustného druhu trestu či druhu trestu sice přípustného, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Nelze tedy prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. namítat jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 a násl. tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu. Obviněný však v podstatě nepřiměřenost, resp. přílišnou přísnost jemu uloženého peněžitého trestu a nepodmíněného trestu odnětí svobody s přímým výkonem, namítá, neboť se domáhá mimořádného snížení trestu odnětí svobody podle §58 odst. 1 tr. zákoníku.
K námitce obviněného, že peněžitý trest mu neměl být ukládán, neboť mu již byla uložena sankce v daňovém řízení, kterou splnil, Nejvyšší soud uvádí, že tato námitka není podřaditelná pod uplatnění dovolací důvod, neboť není namítáno, že se jedná o trest, který zákon nepřipouští, ani trest mimo rozpětí daného tr. zákoníkem.
Ve zkratce a nad rámec výše uvedeného uvádí Nejvyšší soud následující.
Jak již bylo poukazováno výše, obviněný není a nikdy nebyl subjektem daňového řízení, a nikdy mu tak nemohla a nebyla ukládána jakákoliv sankce. Uhrazení daňového úniku nadto nelze v žádném případě považovat za sankci, natož sankci obdobnou peněžitému trestu. Za tu je možno považovat toliko daňové penále, jehož uložení ale z obsahu spisu nikterak nevyplývá. Není tedy namístě aplikovat rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 15 Tdo 832/2016, na které obviněný poukazuje. Tento odkaz je potřebné považovat za nepřípadný právě s ohledem na výše uvedené, tedy na to, že daňový nedoplatek vznikl obchodní korporaci – M. S., která je subjektem daňového řízení, a která uhradila dlužnou daň, nikoliv obviněný jako fyzická osoba. Peněžitý trest byl uložen podle §67 tr. zákoníku v intencích §68 tr. zákoníku se zohledněním majetkových a osobních poměrů obviněného, jak ostatně vyplývá z bodu 52 rozsudku nalézacího soudu a bodu 23 rozsudku odvolacího soudu. Je tak nezbytné uzavřít, že peněžitý trest byl uložen v zákonných intencích, přičemž na straně soudů nevyvstala zákonná povinnost přihlédnout k uhrazenému daňovému úniku společností M. S.
K námitce uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody jako trestu nepřiměřeného neplnícího daný účel, neboť bylo odhlédnuto od jeho osoby a faktu, že by mohl být společnosti prospěšnější na svobodě svým vlivem, investicemi, charitativní činností, etc., Nejvyšší soud uvádí, že jde o námitku nepodřaditelnou pod uplatněný dovolací důvod, neboť byl uložen nalézacím soudem v rámci zákonné sazby podle §240 odst. 3 tr. zákoníku na samé dolní hranici zákonné trestní sazby. Obviněnému byl uložen trest odnětí svobody ve výměře pěti let a dvou měsíců, přičemž byl ohrožen trestní sazbou ve výměře pět až deset let. Vrchní soud v Olomouci však uložený výrok o trestu odnětí svobody zrušil a za užití §58 odst. 1 tr. zákoníku nově uložil trest odnětí svobody ve výměře tří let a šesti měsíců, tedy pod hranicí minimální trestní sazby, přičemž toto osvětlil především v bodu 22 rozhodnutí společně s odůvodněním, proč na obviněného nelze působit jiným než nepodmíněným trestem.
Nejvyšší soud uzavírá, že ani jedna ze dvou námitek uplatněných vůči uloženým trestům není podřaditelná prvé ani druhé variantě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by se jednalo o případ extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, ani případ jiného pochybení vytýkaného v dovolání obviněným.
Nejvyšší soud shrnuje, že v postupu odvolacího soudu neshledal žádných pochybení. Z obsahu dovolání obviněného je zřejmé, že jím uplatněné námitky jsou ryze procesního charakteru a výše uvedeným požadavkům na hmotněprávní povahu námitek v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d), g) a h) tr. ř. neodpovídají, a nejsou tak způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu.
Na závěr považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že pokud obviněný v rámci podaného dovolání dal podnět, aby byl podán návrh na přerušení výkonu trestu odnětí svobody, tak se jedná o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí (takový návrh na přerušení nebo odklad výkonu rozhodnutí může podat pouze předseda senátu soudu prvního stupně, který tak v posuzovaném případě neučinil). Namístě je pak dodat, že předseda senátu Nejvyššího soudu důvody pro postup podle §265o odst. 1 tr. ř. neshledal. Za této situace nebylo o uvedeném podnětu obviněného nutno rozhodnout samostatným (negativním) výrokem.
IV.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř. Jelikož dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl Nejvyšší soud v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. 1. 2020
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu