ECLI:CZ:NS:2020:3.TDO.1437.2019.1
sp. zn. 3 Tdo 1437/2019-2321
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 1. 2020 o dovolání obviněného A. S. , nar. XY, státního příslušníka Bulharské republiky, v ČR trvale bytem XY, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 6. 2019, sp. zn. 6 To 28/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 34 T 3/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 1. 2019, sp. zn. 34 T 3/2017 , byl obviněný A. S. spolu se spoluobviněným P. G. A. a právnickou osobou L., uznán vinným zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), ve znění účinném do 30. 6. 2016.
2. Podle skutkových zjištění se obvinění uvedeného trestného činu dopustili jednáním spočívajícím v tom, že obžalovaný P. G. A. jako jediný jednatel obžalované právnické osoby L., a obžalovaný A. S. jako osoba jednající za obžalovanou právnickou osobu L., na základě ústního zmocnění k provádění všech úkonů souvisejících s její činností uděleného mu obžalovaným P. G. A., jménem a ve prospěch společnosti L., v období od 27. 4. 2014 do 31. 8. 2014, v Ostravě a jinde na území Moravskoslezského kraje, vědomi si povinností, vyplývajících zejména z ustanovení §21 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, v platném znění, za obžalovanou společnost L., registrovanou ke dni 28. 4. 2014 u Finančního úřadu pro hlavní město Prahu, územní pracoviště pro Prahu 3, jako plátce daně z přidané hodnoty pod daňovým identifikačním číslem XY, se záměrem zkrátit český stát na dani z přidané hodnoty ve velkém rozsahu a získat tak neoprávněný prospěch, v úmyslu správci daně nezaplatit příslušnou daň z přidané hodnoty, pořizovali ve zdaňovacím období měsíce června 2014 a července 2014 zboží (zinek Z1) u dodavatele v jiném členském státě Evropské unie, a to u společnosti AUDAXUS, s. r. o., identifikační číslo: 36820415, se sídlem Nábrežie Juraja Jánošíka 5, Liptovský Mikuláš, Slovenská republika, kterého společně obstarali, a tento obratem pod svými pořizovacími náklady dodávali odběrateli se sídlem na území České republiky, a to společnosti LSW SYSTEM, s. r. o., identifikační číslo: 26793661, se sídlem Chotěbuzská 104, Chotěbuz, a to po vzájemné předchozí domluvě, přípravě a rozdělení úloh, podle kterých se obžalovaní P. G. A. a A. S. osobně účastnili jednání se zástupcem odběratelské společnosti LSW System, s. r. o., T. V., se zástupcem dodavatelské společnosti AUDAXUS, s. r. o., P. M., na kterých byly dojednány podmínky obchodování se zinkem Z1, dne 30. 5. 2014 uzavřeli Rámcovou smlouvu o obchodní spolupráci při nákupu a prodeji se společností LSW System, s. r. o., na jejímž základě byly následně realizovány dodávky zinku Z1 obžalovanou společností L., odběrateli LSW System, s. r. o., společně dohodli realizaci jednotlivých obchodních případů nákupu a prodeje zinku Z1, společně odsouhlasili cenu, za kterou byl zinek Z1 nakupován u dodavatele AUDAXUS, s. r. o., a cenu, za kterou byl následně prodáván odběrateli LSW Systém, s. r. o., jménem obžalované společnosti L., jednali se správcem daně, a to Finančním úřadem pro hlavní město Prahu, územní pracoviště pro Prahu 3, společně založili účty majitele L., u Komerční banky, a. s., a to účet č. XY, vedený v měně Kč a účet č. XY, vedený v měně EUR, s nimiž oba nakládali, využívali k provádění plateb z obchodů se zinkem Z1, a které vesměs elektronicky obsluhovali zejména formou zadávání příkazů k platbám za zboží, přičemž část finančních prostředků ve výši nejméně 34.100 EUR z plateb za zinek Z1 od odběratele LSW SYSTEM, s. r. o., poukázali z euro účtu na korunový účet a odtud vybrali převážně v hotovosti, společně obsluhovali zejména e-mailovou adresu XY, ze které byly zejména zasílány faktury a dodací listy, vystavené obžalovanou právnickou osobou L.., pro odběratele společnost LSW SYSTEM, s. r. o., společně pobírali odměnu za uvedenou činnost, ve skladu v Ostravě-Heřmanicích přejímali jménem obžalované právnické osoby L., dodávky zinku Z1 od slovenského dodavatele AUDAXUS, s. r. o., prováděli kontroly kvality jednotlivých dodávek, zajistili zpracování účetnictví obžalované právnické osoby L., u společnosti KJK účto, daně, s. r. o., a za účelem zaúčtování společně předávali účetní doklady přijaté a vystavené obžalovanou právnickou osobou L., včetně fiktivních dokladů znějících na nekontaktní společnosti Comitenal Int, s. r. o., Tonsilux Sp.z.o.o. a RDR Ingenering EOOD, a obžalovaná L., prostřednictvím svého jednatele P. G. A. a spoluobžalovaného A. S. uskutečňovala zdanitelná plnění spočívající v dodání zboží, a to zinku Z1, který pořídila bez daně z přidané hodnoty v jiných členských státech Evropské unie od slovenského dodavatele AUDAXUS, s. r. o., tento dodávala pod svými pořizovacími náklady tuzemskému odběrateli LSW SYSTEM, s. r. o., to vše s úmyslem nezaplatit z těchto obchodů daň z přidané hodnoty a správci daně předložila přiznání k dani z přidané hodnoty za měsíce duben až červenec 2014 a dodatečná daňová přiznání za uvedené období obsahující nepravdivé údaje, a takto společně
za zdaňovací období měsíce června 2014
v úmyslu vůbec neodvést správci daně daň z přidané hodnoty, uskutečňovali za obžalovanou společnost L., zdanitelná plnění, spočívající v dodání zboží - zinku Z1 - v objemu 430.014 kg, který pořídili bez daně z přidané hodnoty u společnosti AUDAXUS, s. r. o., se sídlem na Slovensku na základě faktur dodavatele AUDAXUS, s. r. o., vystavených pro odběratele L.
č. V5612014 z 12.6.2014 na dodávku 22.796 kg zinku se základem daně 1.126.219,47 Kč,
č. V5622014 z 13.6.2014 na dodávku 23.742 kg zinku se základem daně 1.175.335,87 Kč,
č. V5632014 z 16.6.2014 na dodávku 24.128 kg zinku se základem daně 1.175.864,37 Kč,
č. V5642014 z 16.6.2014 na dodávku 23.626 kg zinku se základem daně 1.151.399,76 Kč,
č. V5652014 z 17.6.2014 na dodávku 24.146 kg zinku se základem daně 1.183.121,56 Kč,
č. V5662014 z 17.6.2014 na dodávku 23.693 kg zinku se základem daně 1.160.925,15 Kč,
č. V5672014 z 18.6.2014 na dodávku 24.217 kg zinku se základem daně 1.199.232,39 Kč,
č. V5682014 z 18.6.2014 na dodávku 23.642 kg zinku se základem daně 1.170.758,21 Kč,
č. V5692014 z 20.6.2014 na dodávku 23.632 kg zinku se základem daně 1.176.827,92 Kč,
č. V5702014 z 20.6.2014 na dodávku 23.874 kg zinku se základem daně 1.188.879,01 Kč,
č. V2712014 z 24.6.2014 na dodávku 24.268 kg zinku se základem daně 1.232.738,01 Kč,
č. V5722014 z 25.6.2014 na dodávku 23.765 kg zinku se základem daně 1.204.354,52 Kč,
č. V5742014 z 26.6.2014 na dodávku 24.243 kg zinku se základem daně 1.224.056,19 Kč,
č. V2732014 z 26.6.2014 na dodávku 24.127 kg zinku se základem daně 1.218.199,22 Kč,
č. V5752014 z 27.6.2014 na dodávku 24.200 kg zinku se základem daně 1.227.310,97 Kč,
č. V5762014 z 27.6.2014 na dodávku 23.732 kg zinku se základem daně 1.203.576,19 Kč,
č. V5772014 z 30.6.2014 na dodávku 23.640 kg zinku se základem daně 1.199.057,72 Kč,
č. V5782014 z 30.6.2014 na dodávku 24.543 kg zinku se základem daně 1.244.859,15 Kč,
a tento zinek v celkovém množství 430.014 kg pořízený za celkovou pořizovací cenu 21.462.715,68 Kč, ze které byli povinni odvést daň z přidané hodnoty ve výši nejméně 4.507.170,29 Kč, obratem prodali pod svými pořizovacími náklady odběrateli se sídlem na území České republiky, a to společnosti LSW System, s. r. o., na základě faktur dodavatele L., vystavených pro odběratele LSW System, s. r. o., přičemž nejprve v přiznání k dani z přidané hodnoty, podaném za obžalovanou společnost L., dne 1. 8. 2014 Finančnímu úřadu pro hlavní město Prahu, územní pracoviště pro Prahu 3, vykázali nulové hodnoty a následně, v dodatečném přiznání k dani z přidané hodnoty, podaném za obžalovanou společnost L., dne 11. 8. 2014, vykázali na základě výše uvedených faktur dodání zboží s místem plnění v tuzemsku ve výši základu daně 18.388.332 Kč a daně z přidané hodnoty ve výši 3.861.548 Kč a pořízení zboží z jiného členského státu ve výši základu daně 21.641.206 Kč, z něhož by daň z přidané hodnoty činila 4.544.653 Kč, a zároveň v předmětném dodatečném přiznání k dani z přidané hodnoty uvedli nepravdivé údaje o přijatých zdanitelných plněních, a to pořízení zboží - technického stříbra - od dodavatele tuzemské společnosti Comitenal Int., s. r. o., identifikační číslo: 28596765, se sídlem Náměstí Msgr. Šrámka 885/7, Moravská Ostrava, ke kterému ve skutečnosti nedošlo, které přesto zahrnuli do účetnictví a evidence k dani z přidané hodnoty obviněné společnosti L., a správci daně deklarovali provedení tohoto plnění fiktivní fakturou vystavenou společností Comitenal Int., s. r. o., pro odběratele L.,
č. 000206/2014 ze dne 30. 6. 2014 na dodávku 300 kg technického stříbra, se základem daně 4.142.205 Kč a daní z přidané hodnoty ve výši 869.863 Kč, a neoprávněně tak uplatnili v rozporu se skutečností a s příslušnými ustanoveními zákona o dani z přidané hodnoty nárok na odpočet daně na vstupu ve výši 869.863 Kč, o který ponížili tvrzenou vlastní daňovou povinnost a nepravdivě vykázali v dodatečném daňovém přiznání za měsíc červen 2014 vlastní daňovou povinnost pouze ve výši 2.991.616 Kč, přičemž ani tuto vykázanou daň neuhradili, a takto zkrátili daň z přidané hodnoty za zdaňovací období měsíce června 2014 ve výši 4.507.170 Kč, ke škodě českého státu,
za zdaňovací období měsíce července 2014,
v úmyslu vůbec neodvést správci daně daň z přidané hodnoty, uskutečňovali za obžalovanou společnost L., zdanitelná plnění, spočívající v dodání zboží - zinku Z1 a olova, v objemu 169.610 kg, který pořídili bez daně z přidané hodnoty u společnosti AUDAXUS, s. r. o., se sídlem na Slovensku na základě faktur dodavatele AUDAXUS, s. r. o., vystavených pro odběratele L.
č. V5802014 z 1.7.2014 na dodávku 24.072 kg zinku se základem daně 1.227.534,47 Kč,
č. V5812014 z 2.7.2014 na dodávku 24.140 kg olova se základem daně 1.195.450,69 Kč,
č. V5832014 z 10.7.2014 na dodávku 24.759 kg zinku se základem daně 1.318.737,59 Kč,
č. V5842014 z 10.7.2014 na dodávku 23.558 kg zinku se základem daně 1.254.768,91 Kč,
č. V5852014 z 11.7.2014 na dodávku 24.993 kg zinku se základem daně 1.306.162,38 Kč,
č. V5862014 z 11.7.2014 na dodávku 24.801 kg zinku se základem daně 1.296.128,13 Kč
č. V5902014 z 14.7.2015 na dodávku 23.679 kg zinku se základem daně 1.283.746,92 Kč,
a tento zinek v celkovém množství 170.002 kg pořízený za celkovou pořizovací cenu 8.882.529,09 Kč, ze které byli povinni odvést daň z přidané hodnoty ve výši nejméně 1.865.331,11 Kč, obratem prodali pod svými pořizovacími náklady odběrateli se sídlem na území České republiky, a to společnosti LSW System, s. r. o., na základě faktur dodavatele L., vystavených pro odběratele LSW System, s. r. o., přičemž v přiznání k dani z přidané hodnoty za měsíc červenec 2014, podaném za obžalovanou společnost L., dne 31. 8. 2014 Finančnímu úřadu pro hlavní město Prahu, územní pracoviště pro Prahu 3, vykázali dodání zboží s místem plnění v tuzemsku ve výši základu daně 8.109.577 Kč a daně z přidané hodnoty ve výši 1.703.011 Kč a pořízení zboží z jiného členského státu ve výši základu daně 9.168.670 Kč, z něhož by daň z přidané hodnoty činila 1.925.421 Kč, a zároveň v předmětném dodatečném přiznání k dani z přidané hodnoty uvedli nepravdivé údaje o přijatých zdanitelných plněních, a to pořízení zboží - technického stříbra - od dodavatele tuzemské společnosti Comitenal Int., s. r. o., identifikační číslo: 28596765, se sídlem Náměstí Msgr. Šrámka 885/7, Moravská Ostrava, ke kterému ve skutečnosti nedošlo, které přesto zahrnuli do účetnictví a evidence k dani z přidané hodnoty obviněné společnosti L., a správci daně deklarovali provedení tohoto plnění fiktivní fakturou vystavenou společností Comitenal Int., s. r. o., pro odběratele L., a následný prodej technického stříbra odběrateli se sídlem v Polsku deklarovali fiktivní fakturou vystavenou dodavatelem L., pro nekontaktního nastrčeného odběratele Tonsilux Sp. z o.o., identifikační číslo: PL7811893165, se sídlem J. H. Dabrowskiego 75/70, Poznaň, Polská republika, č. 20140002/7 ze dne 2. 7. 2014, na dodávku 300 kg technického stříbra, v částce 4.196.790 Kč, a daní z přidané hodnoty ve výši 881.326 Kč, a neoprávněně tak uplatnili v rozporu se skutečností a s příslušnými ustanoveními zákona o dani z přidané hodnoty nárok na odpočet daně ve výši 881.326 Kč, o který ponížili tvrzenou vlastní daňovou povinnost a nepravdivě vykázali v daňovém přiznání za měsíc červenec 2014 vlastní daňovou povinnost pouze ve výši 1.702.942 Kč, přičemž ani tuto vykázanou daň neuhradili, čímž zkrátili daň z přidané hodnoty za zdaňovací období měsíce července 2014 ve výši 1.865.331 Kč, ke škodě českého státu, a takto společným jednáním zkrátili daň z přidané hodnoty v souhrnné výši 6.372.501 Kč.
3. Za to byl obviněný A. S. odsouzen podle §240 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) let a 6 (šesti) měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
4. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu podnikatelské činnosti v oboru koupě a prodej a zprostředkování, a to jako fyzické osobě, tak jako statutárnímu orgánu či členu statutárního orgánu právnické osoby a jako zmocněnci či na základě jiné smlouvy o zastupování na dobu 5 (pěti) let.
5. Dále bylo rozsudkem rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněných P. G. A. a L.
6. Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 1. 2019, sp. zn. 34 T 3/2017, podal obviněný A. S. odvolání směřující jak do výroku o vině, tak i do výroku o trestu. Odvolání podala i obviněná L. O podaných odvoláních rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 20. 6. 2019, sp. zn. 6 To 28/2019 , a to tak, že odvolání podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
7. Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 6. 2019, sp. zn. 6 To 28/2019, podal obviněný A. S. prostřednictvím advokáta dovolání , v rámci něhož uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadená rozhodnutí soudů spočívají na nesprávném hmotněprávním posouzení věci.
8. Obviněný namítl, že o naprosté většině skutečností uváděných v rozsudku nevěděl. Má za to, že skutková zjištění nejsou správná a úplná, a při provádění a hodnocení důkazů byla porušena ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Orgány činné v trestním řízení, zejména pak policejní orgány, se v průběhu vyšetřování dopustily pochybení, která vedla k tomu, že některé vyšetřovací úkony nebyly vůbec prováděny. Obviněný uvedl, že organizátoři trestné činnosti využili neznalosti českých předpisů bulharskými občany a poměrně sofistikovaným způsobem a manipulací s cenami při nákupu a prodeji odčerpali do zahraničí DPH, kterou posléze měla povinnost uhradit obviněná společnost L., vlastněná spoluobviněným A., a na tuto platbu DPH jí organizátoři trestné činnosti nenechali prostředky a odčerpali tyto finance do zahraničí. Organizátoři trestné činnosti využili tzv. třístranného obchodu, kdy dovezli do ČR zinek bez zaplacení DPH, když při dalším obchodování v ČR toto DPH inkasovali a neodvedli. Podle odborného vyjádření však dovozce, slovenská společnost Audaxus, nesplnila podmínky třístranného obchodu a dodávky zinku do ČR proto měly být považovány za tzv. „vznesené zboží“ a společnost Audaxus byla povinna takový to dovoz zboží ohlásit příslušnému finančnímu úřadu a zaplatit DPH. Dovolatel má tedy za to, že orgány činné v trestním řízení měly vést vyšetřování směrem ke skutečným pachatelům. Dále zpochybňuje prokázání zavinění s tím, že obvinění nebyli osobami, které neoprávněný prospěch ve velkém rozsahu neodvedením DPH získali, a to ani částečně. Obviněný dále vytýká nalézacímu soudu, že neprovedl navrhovaný výslech pana M. ze společnosti Marlen company, s. r. o., společnosti zajišťující přepravu zinku po ČR, který uvedl, že přepravu hradil hotově P. M., zaměstnanec firmy Audaxus, tedy, že obvinění přepravu nikdy neobjednali. V průběhu řízení rovněž nebylo objasněno, proč byly pro vnitrostátní dopravu užity mezinárodní doklady.
9. Na základě výše uvedeného obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. a §265l odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 1. 2019, sp. zn. 34 T 3/2017, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 6. 2019, sp. zn. 6 To 28/2019, zrušil a přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
10. K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).
11. Po stručné rekapitulaci průběhu řízení a námitek obviněného státní zástupce uvedl, že dovolatel opakuje ve svém dovolání obhajobu, kterou uplatnil již před nalézacím soudem v průběhu hlavního líčení a kterou zopakoval ve svém odvolání proti odsuzujícímu rozsudku nalézacího soudu. Text dovolání je beze změn převzat z písemného odůvodnění dříve podaného odvolání. S těmito námitkami se proto již vypořádaly oba soudy v odůvodnění svých rozhodnutí. S velmi podrobnou a zcela přesvědčivou argumentací soudů se státní zástupce ztotožňuje. Z hlediska dovolání je podstatné, že předmětné námitky samy o sobě zjevně nenaplňují žádný z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř. Pokud dovolatel popírá, že by si byl vědom toho, že se jako tzv. „bílý kůň“ účastní karuselového obchodu, popírá tím skutková zjištění, která byla podkladem závěru o jeho úmyslném zavinění. Celkový obsah dovolatelových námitek směřuje spíše k tomu, že soudy porušily zásadu in dubio pro reo. Přitom se jedná o zásadu procesní a nikoliv hmotněprávní a Nejvyšší soud dosud nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady zkoumáno v dovolacím řízení. V tomto bodě lze odkázat na bohatou judikaturu Nejvyššího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014, a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016, dále usnesení ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1572/2016).
12. Pokud dovolatel dále namítá, že „nalézací soud neprovedl obhajobou navržený výslech osoby pana M.“, neodpovídá tato námitka průběhu hlavního líčení. Zde dovolatel ani jeho obhájce na výslechu jmenovaného svědka netrvali. To je patrno z jejich vyjádření před skončením dokazování v samotném závěru hlavního líčení ze dne 12. 12. 2018. Současně je možno uvést, že se jedná o novou procesní námitku uplatněnou teprve v dovolání, ovšem námitku, která žádný dovolací důvod založit nemůže.
13. Stran námitky, že orgány činné v trestním řízení neznaly dostatečně zákon o DPH, podle něhož měl DPH platit slovenský dodavatel zinku, státní zástupce uvedl, že tato svým obsahem předmětnému dovolacímu důvodu odpovídá, nicméně se jedná o námitku neopodstatněnou. Uvedl, že posouzení daňové povinnosti dovolatelovy společnosti je správné, přičemž lze odkázat jak na odůvodnění nalézacího soudu (odstavec 20 na str. 38), tak i soudu odvolacího (odstavec 18 na str. 11, 12). Zejména odvolací soud logicky odůvodnil, proč společnost Audaxus daň platit neměla – protože dovolatelově společnosti prodala zinek bez daně a daň si k ceně přičetl teprve dovolatel. Předmětné DPH měl tedy platit dovolatel, který odpovídající částku obdržel od společnosti LSW System, které dovolatel předmětný zinek dále prodal.
14. Vzhledem k výše uvedenému státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného A. S. odmítl, neboť jde o dovolání neopodstatněné.
III.
Přípustnost dovolání
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
16. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
17. Obviněný v podaném dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
18. V obecné rovině lze k důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvést, že dovolací důvod podle uvedeného ustanovení je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí (s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu - viz dále v tomto usnesení) vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
19. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.
20. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou zásadně v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
21. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
22. Na podkladě uplatněného dovolacího důvodu a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek.
IV.
Důvodnost dovolání
23. Dovolací námitky obviněného uplatněné v rámci uplatněného dovolacího důvodu jsou směřovány pouze proti výroku o vině, tedy pokud byl uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 6. 2016.
24. S ohledem na obsah dovolání obviněného považuje Nejvyšší soud za nutné nejprve poukázat na to, že obviněný v podaném dovolaní opakuje obhajobu, kterou uplatnil již před nalézacím soudem v průběhu hlavního líčení a kterou následně zopakoval v rámci svého odvolání proti odsuzujícímu rozsudku nalézacího soudu. Dokladem toho je zjištění, že text dovolání je v zásadě a bez výrazných změn převzat z písemného odůvodnění odvolání obviněného proti rozsudku nalézacího soudu. Za této situace musí Nejvyšší soud konstatovat, že pokud dovolatel v dovolání opakuje stejné námitky, jaké uplatňoval již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, je zpravidla nutné dovolání označit jako zjevně neopodstatněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, resp. ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002).
25. Obviněný po celou dobu trestního řízení vytýkané jednání popírá a namítá, že si není vědom žádného svého úmyslného protiprávního jednání. Tuto jeho obhajobu (vtělenou i do obsahu dovolání) je však nutné konfrontovat se skutkovými závěry obou nižších soudů a se zjištěnou podobou jeho protiprávního jednání, tak jak je popsáno ve skutkové větě rozsudku nalézacího soudu.
26. K námitkám dovolatele, že nebylo prokázáno jeho zavinění a že podle zákona č. 235/2004 Sb. o dani z přidané hodnoty v platném znění (dále jen zákon o DPH) se jednalo o „vnesení zboží“, z něhož měla daň z přidané hodnoty (dále jen DPH) platit společnost AUDAXUS, s. r. o., jako dodavatel ze Slovenska a nikoliv společnost L., kdy tento svůj (právní) názor nadále opírá o odborné vyjádření znaleckého ústavu, je třeba nejprve konstatovat, že tyto námitky nemohou naplňovat žádný z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a ani podle jiného písmene citovaného odstavce. Pokud totiž obviněný popírá, že by si byl vědom toho, že se jako tzv. „bílý kůň“ účastnil karuselového obchodu, popírá tím skutková zjištění vyjádřená soudy ve skutkové větě rozsudku ohledně svého úmyslného zavinění. Touto obhajobou tedy obviněný zjevně zpochybňuje skutkové závěry nižších soudů ohledně svého pachatelství a zjišťované podoby protiprávního jednání a způsobených následků, a to (opakovaným) nesouhlasem s hodnocením jednotlivých důkazů a celé důkazní situace v této trestní věci. Pokud tedy obviněný tímto způsobem polemizuje s tím, jak oba nižší soudy hodnotily provedené důkazy a k jakým skutkovým závěrům na jejich základě dospěly, pak se nejedná o výtky proti právnímu posouzení skutku či jinému hmotněprávnímu posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
27. Uvedené konstatování lze vztáhnout i na další námitky obviněného, neboť je opět s ohledem na obsah dovolání zřejmé, že obviněný v rámci dovolání dále již jen namítá (s jedinou výhradou dále v tomto usnesení uvedenou), že soudy porušily zásadu in dubio pro reo. Z hlediska uplatnění této námitky ohledně porušení uvedené zásady je nutné zmínit judikaturu Ústavního soudu např. v podobě usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2019, sp. zn. I. ÚS 3146/18, podle které se tato zásada „…aplikuje až na závěry kompletně provedeného hodnocení, nikoliv u jednotlivých důkazů “. Zmínit lze i nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14, publikovaný pod č. 140/2014 Sb. nál. a usn., že důvodem pro zrušení soudního rozhodnutí je toliko extrémní porušení předmětné zásady, tedy takové porušení, které má za následek, že „se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy“.
28. Zásada in dubio pro reo je procesní zásadou a nikoliv zásadou hmotněprávní. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení dodržení této zásady nepřezkoumává, s výhradou, „…pokud (porušení této zásady) nevygraduje až do extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy, které zakládá mimořádnou přezkumnou povinnost skutkových zjištění učiněných nižšími soudy Nejvyšším soudem“ (k tomu viz. například na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014, a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016).
29. Tato východiska nutnosti dovolacího přezkumu rozhodnutí při uplatnění námitky extrémního nesouladu primárně vyplývají z judikatury Ústavního soudu, na kterou poukazuje ve svém vyjádření také státní zástupce. Podle této judikatury (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, publikovaný pod č. 172/2004 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu) lze výjimečně v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. „v daném ohledu korigovat pouze nejextrémnější excesy“, a to tehdy pokud by měl tento exces spočívat v extrémním rozporu mezi provedeným dokazováním a učiněným skutkovým zjištěním, a šlo by o „ případ svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv racionálního logického základu“. V tomto ohledu uvedl dále Ústavní soud v rámci svého usnesení ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 3137/2016, že k extrémnímu rozporu dojde v situaci, „…postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování“.
30. Takováto situace však v této trestní věci nenastala a současně je třeba doplnit, že obviněný v této trestní věci tuto námitku (extrémních rozporů mezi obsahem provedených důkazů a učiněnými skutkovými zjištěními) ani formálně neuplatnil. Obviněný v rámci svého dovolání argumentačně nevyjadřuje, v čem by dokazování provedené soudy nižších stupňů porušovalo ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. v rozsahu, který by svědčil o jejich svévolném přístupu a v čem je nutno mít dovozená skutková zjištění za neudržitelná, odporující požadavku na prokázání skutkového stavu věci bez důvodných pochybností podle §2 odst. 6 tr. ř. Obviněný se ve své podstatně pouze omezuje na opětovnou prezentaci svých tvrzení, že se posuzovaného jednání nedopustil. Je tedy zjevné, že tato jeho argumentace spočívá na běžné odvolací polemice, která věc neposouvá do roviny, na niž by (z hlediska prosazení garantovaného práva obviněného na spravedlivý proces) byl dovolací soud nucen reagovat. V této souvislosti lze konstatovat, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, které odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04). Porušení práva na spravedlivý proces proto nezakládá samotný fakt nesouhlasu obviněného se skutkovými a právním závěry obsaženými v dovoláním napadených rozhodnutí, která odpovídají, jako tomu je v posuzovaném případě, požadavkům plynoucím ze znění §2 odst. 5, 6 tr. ř.
31. Z hlediska porušení práv obviněného na spravedlivý proces nelze přisvědčit ani důvodnosti jeho námitky, že nalézací soud neprovedl obhajobou navržený výslech svědka M., zejména v situaci, kdy tato námitka není důvodná ani po věcné stránce. Ze spisového materiálu vyplývá, že obviněný (ani jeho obhájce) na výslechu jmenovaného svědka před skončením dokazování netrvali, což je patrno z jejich vyjádření v samotném závěru hlavního líčení ze dne 12. 12. 2018, kde obhájce obviněného nejprve uvedl, že pokud bude přečten úřední záznam, tak na výslechu sv. M. netrvají. Po přečtení předmětného úředního záznamu a po zamítnutí jeho dalších důkazních návrhů pak obhájce neměl dalších návrhů na doplnění dokazování. Tuto námitku pak neučinil ani předmětem svého odvolání a tento důkazní návrh neučinil ani před odvolacím soudem. Je tedy zjevné, že se jedná o novou procesní námitku uplatněnou teprve v dovolání, která však stejně žádný dovolací důvod založit nemůže.
32. Z hlediska této části dovolání tak lze uzavřít, že uvedené námitky obviněného neodpovídají žádnému z dovolacích důvodů a navíc se s těmito námitkami již vypořádaly oba soudy v odůvodnění svých rozhodnutí (nalézací soud v odstavcích 13 - 20 odůvodnění svého rozsudku, odvolací soud v odstavcích 11 a dále 16 - 20 odůvodnění svého usnesení). Nejvyšší soud se těmito odůvodněními z hlediska argumentace obou soudů zcela ztotožňuje. Ztotožňuje se zejména se stěžejním skutkovým závěrem, a to že obviněný dobře věděl, že společnost L., je prvním tuzemským kupujícím zboží, u kterého byla stanovena cena bez daně z přidané hodnoty, a že se prodejem zboží tuzemskému kupujícímu stává tím, kdo je povinen státu odvést uvedenou daň. Z hlediska subjektivní stránky trestného činu je pak nutné zmínit povědomí obviněných o tom, že museli již jen pouhým porovnáním cen, za něž zboží prodávali, vědět, že zboží prodávají pod cenou a negenerují žádný zisk, přesto však inkasovali z každé dodávky zinku finanční prostředky.
33. Uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak může odpovídat pouze námitka obviněného, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jiné hmotněprávní posouzení. Přestože obviněný neuvedl konkrétní ustanovení konkrétního zákona, je z hlediska této jeho námitky ( orgány činné v trestním řízení neznaly dostatečně zákon o DPH, podle něhož měl DPH platit slovenský dodavatel zinku, neboť se jednalo o vnesené zboží na území České republiky) zřejmé, že míní zákon č. 235/2004 Sb. o dani z přidané hodnoty v platném znění.
34. I pokud Nejvyšší soud odhlédne od toho, že obviněný odůvodňuje tuto námitku (právní názor) pouze hypotetickými úvahami, neboť pro jím uplatňovanou podobu obchodu nebyly zákonné podmínky a obviněný tento obchod v zásadě pouze uměle konstruuje, není tato námitka obviněného opodstatněná. Otázkou posouzení daňové povinnosti L., se přitom oba nižší soudy dostatečně zabývaly, jak o tom svědčí odstavec 20 odůvodnění na str. 38 rozsudku nalézacího soudu a zejména na odstavec 18 odůvodnění na str. 11, 12 usnesení soudu odvolacího. Tyto závěry považuje Nejvyšší soud za správné. Zejména odvolací soud logicky odůvodnil, proč společnost AUDAXUS, s. r. o., daň platit neměla, neboť společnosti L., prodala zinek bez daně a daň si k ceně přičetl teprve dovolatel, který odpovídající částku obdržel od společnosti LSW System, s. r. o., které předmětný zinek prodal dále. Z uvedeného vyplývá, že není nutné ničeho měnit na závěru, že to byla společnost L., kdo měl tedy předmětnou daň příslušnému správci daně odvést.
35. Lze tedy uzavřít, že námitky uvedené dovolatelem dílem neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu, dílem se jedná o námitky zjevně neopodstatněné, se kterými se navíc již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly.
36. Pouze pro doplnění a závěrem Nejvyšší soud uvádí, že pokud bylo dovolání (formálně) podáno proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, jakožto soudu nalézacího, bylo by nutné jej v této části posoudit jako nepřípustné, a to s ohledem na to, že tento soud nerozhodl ve druhém stupni (srovnej znění ustanovení §265a odst. 1 tr. ř.). Pokud lze z hlediska obsahu dovolání dovodit, že dovolání je dále podáno i proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci, jakožto soudu odvolacího, a pokud je založeno na důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze dovodit, že důvod podle písm. g) citovaného ustanovení se má vztahovat k odsuzujícímu rozsudku soudu nalézacího, a že usnesení odvolacího soudu měl dovolatel napadnout podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
V.
Způsob rozhodnutí dovolacího soudu
37. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud o dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle kterého Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
38. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. 1. 2020
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu
JUDr. Aleš Kolář
zpracoval