ECLI:CZ:NS:2020:3.TDO.1453.2019.1
sp. zn. 3 Tdo 1453/2019-805
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 1. 2020 o dovolání, které podal obviněný M. B. , nar. XY, trvale bytem XY, okres Olomouc, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 13. 8. 2019, sp. zn. 68 To 166/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 4 T 188/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného M. B. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 21. 3. 2019, sp. zn. 4 T 188/2017, byl obviněný M. B. uznán vinným pokračujícím zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), spáchaném ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že:
1) jako daňový subjekt s přiděleným DIČ XY s místem podnikání XY, okres Přerov, podal u Finančního úřadu pro Olomoucký kraj, územní pracoviště v Přerově, se sídlem Přerov, Wurmova 4, dne 2. 7. 2012 přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období květen 2012, v němž udal daň na výstupu v celkové výši 13.529 Kč a odpočet daně ve výši 717.761 Kč, což mělo odpovídat základu daně ve výši 3.589.520 Kč, v důsledku čehož nárokoval vyplacení nadměrného odpočtu ve výši 704.232 Kč, ačkoliv nejméně zboží, jehož odběr byl dokladován fakturami údajně vystavenými obchodní společností HANIEL GROUP CZ, spol. s r. o., se sídlem Praha 3, Koněvova 2660/3, IČO: 27791904, a to
- fakturou č. 6812 ze dne 22. 5. 2012 vystavenou na částku 545.472 Kč včetně 90.912 Kč DPH za 240 ks trámů,
- fakturou č. 6912 ze dne 27. 5. 2012 vystavenou na částku 458.400 Kč včetně 76.400 Kč DPH za vybavení koupelen,
- fakturou č. 7012 ze dne 27. 5. 2012 vystavenou na částku 513.600 Kč včetně 85.600 Kč DPH za vybavení wellness,
- fakturou č. 7112 ze dne 27. 5. 2012 vystavenou na částku 192.000 Kč včetně 32.000 Kč DPH za vybavení záchodů,
- fakturou č. 7212 ze dne 27. 5. 2012 vystavenou na částku 374.400 Kč včetně 62.400 Kč DPH za vybavení kuchyňky,
- fakturou č. 7312 ze dne 27. 5. 2012 vystavenou na částku 456.000 Kč včetně 76.000 Kč DPH za materiál pro rozvod vody,
a dále zboží, jehož odběr byl z jeho strany dokladován fakturou č. 40 vystavenou ze strany A. L., IČO: XY, s místem podnikání XY, fakturou č. 40 ze dne 14. 5. 2012 na celkovou částku 360.000 Kč včetně 60.000 Kč DPH za kamenný obklad Akce Žerotín,
ve skutečnosti neodebral od těchto dodavatelů a nikdy jej těmto ani nezaplatil, v důsledku čehož došlo k zahrnutí těchto faktur do souhrnu přijatých zdanitelných plnění zcela bezdůvodně a neoprávněně, tohoto si byl od samotného počátku vědom a díky tomu došlo z jeho strany k neoprávněnému navýšení celkového základu daně z přijatých zdanitelných plnění o částku 2.899.872 Kč, což odpovídá celkové výši 483.312 Kč DPH, kterou se tímto způsobem snažil na úkor státního rozpočtu ČR získat, když tento nárok nebyl následně v rámci daňové kontroly prováděné ze strany správce daně uznán a oproti původně uplatňovanému nadměrnému odpočtu ve výši 704.232 Kč byl prostřednictvím platebního výměru ze dne 26. 6. 2014, č. j. 1313057/14/3107-24802-801550, vyměřen nadměrný odpočet ve výši 220.920 Kč ,
2) jako daňový subjekt s přiděleným DIČ XY s místem podnikání XY, okres Přerov, podal u Finančního úřadu pro Olomoucký kraj, územní pracoviště v Přerově, se sídlem Přerov, Wurmova 4, dne 6. 8. 2012 přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období červen 2012, v němž udal daň na výstupu v celkové výši 42.774 Kč a odpočet daně ve výši 809.862 Kč, což mělo odpovídat základu daně ve výši 4.049.297 Kč, v důsledku čehož nárokoval vyplacení nadměrného odpočtu ve výši 767.088 Kč, ačkoliv nejméně zboží, jehož odběr byl dokladován fakturami údajně vystavenými obchodní společností HANIEL GROUP CZ, spol. s r. o., se sídlem Praha 3, Koněvova 2660/3, IČO: 27791904, a to
- fakturou č. 7412 ze dne 27. 5. 2012 vystavenou na částku 213.600 Kč včetně 35.600 Kč DPH za nábytek pro sociální zařízení,
- fakturou č. 7512 ze dne 28. 5. 2012 vystavenou na částku 526.800 Kč včetně 87.800 Kč DPH za speciální stavební chemii,
- fakturou č. 7612 ze dne 28. 5. 2012 vystavenou na částku 408.000 Kč včetně 68.000 Kč DPH za stavební materiál,
- fakturou č. 8412 ze dne 11. 6. 2012 vystavenou na částku 851.400 Kč včetně 141.900 Kč DPH za dlažbu,
- fakturou č. 8512 ze dne 13. 6. 2012 vystavenou na částku 579.000 Kč včetně 96.500 Kč DPH za dlažbu,
- fakturou č. 8612 ze dne 22. 6. 2012 vystavenou na částku 219.600 Kč včetně 36.600 Kč DPH za břidlici - drť,
- fakturou č. 8712 ze dne 22. 6. 2012 vystavenou na částku 1.272.600 Kč včetně 212.100 Kč DPH za břidlici - obklad,
a dále zboží, jehož odběr byl z jeho strany dokladován fakturou č. 120100071 vystavenou ze strany obchodní společnosti Alfatech Building Chemistry, s. r. o., se sídlem Žerotín 102, okres Olomouc, IČO: 28632869, ze dne 30. 6. 2012 na celkovou částku 516.706 Kč včetně 86.117,50 Kč DPH za stavební železo a železný materiál,
ve skutečnosti neodebral od těchto dodavatelů a nikdy jej těmto ani nezaplatil, v důsledku čehož došlo k zahrnutí těchto faktur do souhrnu přijatých zdanitelných plnění zcela bezdůvodně a neoprávněně, tohoto si byl od samotného počátku vědom a díky tomu došlo z jeho strany k neoprávněnému navýšení celkového základu daně z přijatých zdanitelných plnění o částku 4.587.706 Kč, což odpovídá celkové výši 764.617,50 Kč DPH, kterou se tímto způsobem snažil na úkor státního rozpočtu ČR získat, když tento nárok nebyl následně v rámci daňové kontroly prováděné ze strany správce daně uznán a oproti původně uplatňovanému nadměrnému odpočtu ve výši 767.088 Kč byla prostřednictvím platebního výměru ze dne 26. 6. 2014, č. j. 1313233/14/3107-24802-801550, vyměřena daňová povinnost k DPH ve výši 420.650 Kč ,
3) jako daňový subjekt s přiděleným DIČ XY s místem podnikání XY, okres Přerov, podal u Finančního úřadu pro Olomoucký kraj, územní pracoviště v Přerově, se sídlem Přerov, Wurmova 4, dne 12. 12. 2012 přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období říjen 2012, v němž udal daň na výstupu v celkové výši 163.226 Kč a odpočet daně ve výši 250.848 Kč, což mělo odpovídat základu daně ve výši 1.255.304 Kč, v důsledku čehož nárokoval vyplacení nadměrného odpočtu ve výši 87.622 Kč, ačkoliv v případě zboží, jehož odběr byl dokladován fakturou č. 120100088 vystavenou obchodní společností Alfatech Building Chemistry, s. r. o., se sídlem Žerotín 102, okres Olomouc, IČO: 28632869, dne 15. 10. 2012 na celkovou částku 1.320.259 Kč včetně 220.043 Kč DPH za stavební materiál,
ve skutečnosti došlo k dodání a uhrazení pouze ve výši 151.951 Kč bez DPH a zbylá část ve výši 808.280 Kč včetně 161.655 Kč DPH mu nikdy nebyla dodána ani nebyla z jeho strany uhrazena, v důsledku čehož došlo v tomto rozsahu k zahrnutí této faktury do souhrnu přijatých zdanitelných plnění zcela bezdůvodně a neoprávněně, čehož si byl od samotného počátku vědom, a díky tomu došlo z jeho strany k neoprávněnému navýšení celkového základu daně z přijatých zdanitelných plnění o částku 808.280 Kč, což odpovídá celkové výši 161.655 Kč DPH, kterou se tímto způsobem snažil na úkor státního rozpočtu ČR získat, když tento nárok nebyl následně v rámci daňové kontroly prováděné ze strany správce daně uznán, a prostřednictvím platebního výměru ze dne 25. 6. 2014, č. j. 1313499/14/3107-24802-801550, ve znění následného rozhodnutí o odvolání č. j. 356181/15/3107-50523-801550 ze dne 26. 2. 2015 byla oproti původně uplatňovanému nadměrnému odpočtu ve výši 87.622 Kč vyměřena daňová povinnost k DPH ve výši 74.033 Kč .
Za to byl obviněný odsouzen podle §240 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 (čtyř) let a 6 (šesti) měsíců.
Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 14. 9. 2018, č. j. 1 T 13/2018-436, který nabyl právní moci dne 25. 2. 2019, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Proti rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 21. 3. 2019, sp. zn. 4 T 188/2017, podal obviněný odvolání, a to do všech výroků napadeného rozsudku.
O odvolání rozhodl Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze dne 13. 8. 2019, sp. zn. 68 T 166/2019, a to tak, že jej podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 13. 8. 2019, sp. zn. 68 To 166/2019, podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně dovolání (č. l. 787–790), v rámci něhož uplatnil dovolací důvod uvedený §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , maje za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, kdy současně parafrázuje též zákonné znění §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., na tento dovolací důvod však výslovně neodkazuje.
Obviněný namítá, že výrokem o vině soudy obou stupňů porušily ustanovení §240 tr. zákoníku, neboť odvolací soud nezákonně akceptoval skutková zjištění soudu prvního stupně, čímž zatížil své rozhodnutí extrémním nesouladem mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, přičemž tento nesoulad měl za následek dotčení principů spravedlivého procesu. Odvolací soud si počínal ryze formalisticky a svým přístupem zapříčinil, že došlo k porušení příslušných ustanovení, jimiž se má zabezpečit objasnění věci nebo právo na obhajobu. Dovolatel namítá, že nalézací soud zcela nedůvodně klade důraz na skutečnosti vyplývající z daňové kontroly, přičemž bere v potaz i údaje o tom, že neprokázal svá tvrzení, přestože je zřejmé, že daňové řízení má jiný účel a je vedeno jinými zásadami se zcela odlišně koncipovaným důkazním břemenem, kdy neprokázání určitých tvrzení je závislé mj. na odpovídajících aktivitách daňového subjektu. Jestliže se mu v daňovém řízení nepodařilo prokázat provedení konkrétních prací či použití předmětu plnění podle sporných faktur, neznamená to automaticky, že tento závěr může být základem pro další hodnocení důkazů v rámci řízení trestního. Soud při svých závěrech opakovaně hodnotil a porovnával jeho vyjádření, ať už ústní či písemná, učiněná před správcem daně pouze pro účely daňového řízení, tedy v době, kdy ještě nebyl v postavení obviněného, tudíž použitelnost takovýchto vyjádření nelze považovat za souladnou se základními zásadami trestního řízení. Dovolatel zdůrazňuje, že důkazy zajištěné při daňové kontrole, které byly soudem použity jako listinný důkaz, nemohou tvořit spolehlivý základ pro uznání viny, zvláště za situace, kdy závěry o vině očividně nemají jednoznačnou oporu ve svědeckých výpovědích a dalších listinných důkazech, naopak z některých z nich vyplývají protichůdné skutkové okolnosti vylučující skutkové závěry soudů o jeho snaze získat nadměrný odpočet DPH. Má proto za to, že jeho vina nebyla před soudy obou stupňů beze vší pochybnosti prokázána, takže měla být respektována zásada in dubio pro reo a dovolatel měl být obžaloby zproštěn.
Na základě výše uvedeného obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 13. 8. 2019, sp. zn. 68 To 166/2019, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal tomuto soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 11. 12. 2019, sp. zn. 1 NZO 1234/2019.
Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že dovolatel sice formálně vytýká porušení ustanovení §240 tr. zákoníku, fakticky však nevznáší jedinou konkrétní námitku, kterou by vytýkal nesoulad skutkových zjištění vymezených v tzv. skutkové větě a v odůvodnění soudních rozhodnutí a zákonných znaků pokusu zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §21 odst. 1 k §240 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku. Dovolatel pouze odmítá skutková zjištění učiněná soudy a v podstatě v poněkud zkratkovité podobě opakuje svoji obhajobu z původního řízení, podle které ke zdanitelným plněním podle inkriminovaných faktur skutečně došlo. Soudům vytýká, že vycházely ze zjištění učiněných správcem daně v rámci daňové kontroly. Namítá rovněž porušení nikoli hmotněprávních, ale blíže nekonkretizovaných procesních ustanovení zajišťujících objasnění věci a zaručujících právo obviněného na obhajobu. V této souvislosti se dovolává zásady in dubio pro reo, která je rovněž zásadou procesní, nikoli zásadou práva hmotného. Námitky obviněného B. tedy směřují výlučně do skutkové a procesní oblasti a formálně deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahově neodpovídají. Vznesené námitky jsou značně obecné, prakticky jediná konkrétní výhrada spočívá v tvrzení, že soudy přikládaly při zjišťování skutkového stavu nadměrný důraz na zjištění vyplývající z listinných materiálů o daňové kontrole provedené u dovolatele správcem daně. K tomu lze uvést, že zjištění učiněná v rámci daňové kontroly správcem daně nejsou pro soud v řízení o daňovém deliktu závazná, když všechny otázky týkající se viny posuzují orgány činné v trestním řízení samostatně (§9 odst. 1 tr. ř.). To však v žádném případě neznamená, že by snad listinné materiály o daňové kontrole byly nezákonně opatřeným důkazem, že by nemohly sloužit jako listinný důkaz a že by k nim soud nemohl při zjišťování skutkového stavu přihlížet.
Státní zástupce dospěl k závěru, že dovolací námitky obviněného M. B. nelze podřadit pod formálně deklarovaný dovolací důvod. Vzhledem k výše uvedenému proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 13. 8. 2019, sp. zn. 68 To 166/2019, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněných dovolacích důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným M. B. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř.
Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., jehož uplatnění lze z obsahu dovolání dovodit, je možno uvést, že tento je naplněn, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) – k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
První alternativa ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněného je však naprosto zřejmé, že Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci odvolání obviněného projednal a také z podnětu tohoto odvolání rozhodl výše uvedeným usnesením. Uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho první alternativě proto nepřichází v úvahu.
Obviněný ve svém dovolání naznačuje jako dovolací důvod jeho druhou variantu, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., kdy obviněný poukazuje na dovolací důvod uvedený pod písm. g).
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených výše tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví). Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Předpokladem existence dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tak nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti.
Námitky obviněného však tento předpoklad nenaplňují, neboť byly vzneseny způsobem neregulérním. Obviněný totiž prostřednictvím uplatněných námitek soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (zejména se jedná o výsledky daňové kontroly, blíže nekonkretizovaná písemná a ústní vyjádření dovolatele, stejně jako „důkazy“ zajištěné při daňové kontrole správcem daně použité jako listinný důkaz, blíže nespecifikované svědecké výpovědi a listinné důkazy) a vadná skutková zjištění (zejména stran zjištění týkajících se výsledků daňového řízení), kdy současně uplatňuje i námitky, jimiž prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecně formulovaná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, zejména pak, že důkazy zajištěné při daňové kontrole správcem daně, použité soudem jako listinný důkaz, nemají oporu v provedených svědeckých výpovědích a ostatních listinných důkazech).
Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů .
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný M. B. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítl nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval především z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007). Námitkou procesního charakteru je pak i námitka porušení zásady in dubio pro reo, kterou obviněný vznesl, či další námitky spojené se zásadou spravedlivého procesu.
V návaznosti na uvedené Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
V této souvislosti je taktéž třeba odmítnout námitky obviněného, jejichž prostřednictvím napadá hodnocení důkazů soudy prvního a druhého stupně jako tendenční, činěné výlučně v jeho neprospěch. Obviněný se omezil toliko na obecná konstatování těchto vad, bez toho, aby uvedl, v čem tvrzená pochybení spatřuje. Úkolem Nejvyššího soudu není domýšlet za obviněného konkrétní argumentaci, když naopak z §265f tr. ř. je obviněný povinen uvést veškeré okolnosti odůvodňující dovolací námitku.
Obviněný akcentuje především skutečnost, že soudy hodnotily důkazy v jeho neprospěch, resp. v rozporu se zásadou in dubio pro reo , kdy „ prvostupňový soud zcela neodůvodněně klade důraz na skutečnosti vyplývající z daňové kontroly “ a „ opakovaně hodnotil a srovnával jeho vyjádření “. Současně naznačuje, že soudy zcela opominuly skutečnosti vylučující závěry o jeho vině. K tomuto lze uvést, že v postupu soudů obou stupňů není možno spatřovat ani porušení zásady in dubio pro reo , když odlišné hodnocení obžalobou a obhajobou bez dalšího porušení této zásady nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1358/2015). Tato zásada přichází v úvahu za situace, kdy není možné žádným dokazováním odstranit pochybnosti o skutkové otázce podstatné pro rozhodnutí soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1475/2016). Pouhé odlišné hodnocení obviněného tedy ani v případě, kdy by bylo konkretizováno vznesenými námitkami, nepostačuje pro závěr o pochybení soudů při hodnocení provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 461/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017). Nelze opomenout, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
Stran skutkových zjištění je možno uvést, že se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním, pokud to odůvodňuje tzv. extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy , kterýžto dovolatel opakovaně namítá. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
Nejvyšší soud však v projednávané věci žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Přerově, která se stala podkladem napadeného usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Skutková zjištění soudů mají jasnou obsahovou návaznost na provedené důkazy. V této souvislosti je možno se ve zkratce vyjádřit k některým námitkám obviněného.
Námitky obviněného jsou, jak již uvedeno výše, vzneseny ve velmi obecné rovině bez jakékoli bližší konkretizace vad, které v projednávané věci shledává. Pokud pak obviněný namítá, že soudy přikládaly při zjišťování skutkového stavu nadměrný důraz na zjištění vyplývající z listinných materiálů o daňové kontrole provedené u dovolatele správcem daně, pak lze s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu uvést, že z rozdílů v dokazování mezi trestním řízením a řízením daňovým je zřejmé, že výsledky daňového řízení v otázce rozsahu daňové povinnosti a jejího nesplnění (zatajení, zkrácení), byť jsou jinak v takovém řízení opatřené důkazy vždy podstatným podkladem navazujícího trestního řízení, nelze bez dalšího zcela přejímat do trestního řízení a toliko na jejich podkladě není možné činit závěr o existenci či neexistenci trestní odpovědnosti obviněného za úmyslný trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 tr. zákoníku. Proto ani nejsou orgány činné v trestním řízení vázány vyjádřením správce daně o výši zkrácení určité daně či případným pravomocným a vykonatelným rozhodnutím správce daně o doměření daňového nedoplatku (např. platebním výměrem), ale mají povinnost podle §2 odst. 5 tr. ř. samy na podkladě důkazů opatřených v daňovém řízení a doplněných v trestním řízení, zejména pokud jde o rozsah zkrácené daně a zavinění obviněného, zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro jejich rozhodnutí. Otázky týkající se viny obviněného tedy posuzují orgány činné v trestním řízení samostatně (§9 odst. 1 tr. ř.).
V projednávané věci soudy uvedenému postupu dostály. Listinné důkazy opatřené správcem daně jsou totiž toliko dalším důkazním prostředkem, k němuž může soud při zjišťování skutkového stavu přihlížet. V projednávané věci vycházel nalézací soud z celé řady důkazů, kdy se vedle listinných důkazů poskytnutých správcem daně jednalo jak o svědecké výpovědi (zejména svědci M. K., V. M. Š., H. B., A. L., D. O., I. K., zejména str. 5–17 rozsudku nalézacího soudu), které následně hodnotil velmi pečlivě ve vztahu k jednotlivým dílčím útokům a fakturám, tak o další listinné důkazy (faktury, výpisy z bankovních účtů, dohoda o vzájemném započtení pohledávek). Lze konstatovat, že co se týče hodnocení předmětných důkazů opatřených správcem daně, byly po stránce obsahové soudem nalézacím hodnoceny pečlivým, obezřetným a zcela dostačujícím způsobem právě v souladu s jinými důkazy, zejména pak svědeckými výpověďmi (zejména str. 18–29 rozsudku nalézacího soudu). Odvolací soud následně uvedl, že „ podle názoru krajského soudu jako soudu odvolacího měl okresní soud pro rozhodnutí o vině obžalovaného dostatečná skutková zjištění, jenž mu umožňovala v trestní věci rozhodnout v souladu s ust. §2 odst. 5, odst. 6 trestního řádu “. Současně se ztotožnil i s právní kvalifikací skutku, „ když všechny znaky tohoto zločinu byly naplněny včetně subjektivní stránky v době úmyslu, a to přímého “ (str. 4 napadeného usnesení).
Soudy obou stupňů tak svá rozhodnutí založily na náležitém rozboru výsledků dokazování v dané věci a právní kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým stavem věci, který vzaly při svém rozhodování v úvahu. Z příslušné části odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Přerově jasně vyplývá, jaké skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil (zejména str. 18–29 rozsudku). Z odůvodnění rozhodnutí je rovněž patrno, jak se soud vypořádal s posouzením výpovědí svědků a obviněného, stejně jako listinných důkazů, a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona, a na tyto závěry lze pro stručnost odkázat. Odvolací soud se se skutkovými závěry i právním posouzení věci učiněných nalézacím soudem ztotožnil, jak uveden výše.
Lze konstatovat, že soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za stěžejní uvést, že námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem . Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
Závěrem Nejvyšší soud připomíná i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, podle kterého „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“. V projednávané věci však měly veškeré námitky již od počátku skutkový charakter, kdy směřovaly do oblasti skutkových zjištění a důkazní situace, a nebyly proto schopné naplnit uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Z obsahu dovolání obviněného je zřejmé, že jeho námitky výše uvedeným požadavkům na hmotněprávní povahu námitek v rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají a nejsou tak způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu.
IV.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř. Jelikož dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl Nejvyšší soud v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. 1. 2020
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu