ECLI:CZ:NS:2020:3.TDO.420.2020.1
sp. zn. 3 Tdo 420/2020-110
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 5. 2020 o dovolání, které podal obviněný O. P., nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 7 To 407/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 2 T 88/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného O. P. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 20. 8. 2019, sp. zn. 2 T 88/2019, byl obviněný O. P. uznán vinným přečinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se podle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že: společně s F. N., nar. XY, pravomocně odsouzeným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 20. 6. 2019, č. j. 2 T 732019-109,
1) v úmyslu neoprávněně se obohatit, po předchozí společné domluvě dne 18. 10. 2017 v 21:20 hodin, z IP adresy XY, prostřednictvím internetových stránek kamali.cz, pod ID klienta XY, požádali jménem F. N. o uzavření úvěrové smlouvy na částku ve výši 10.000 Kč se společností Home Credit, a. s., IČ: 26978636, se sídlem Nové Sady 996/8, 602 00 Brno, kdy finanční prostředky měly být zaslány na bankovní účet č. XY, a k žádosti o úvěr přiložili upravený scan občanského průkazu F. N. č. XY, na kterém O. P. pozměnil datum narození, rodné číslo a strojově čitelný kód na zadní straně tohoto dokladu, přičemž předložený občanský průkaz byl společností Home Credit, a. s., vyhodnocen jako pozměněný, a proto byl návrh na uzavření úvěrové smlouvy v rámci schvalovacího procesu odmítnut a k uzavření smlouvy nedošlo,
2) v úmyslu neoprávněně se obohatit, po předchozí společné domluvě dne 23. 10. 2017 v 20:02 hodin, z IP adresy XY, prostřednictvím internetových stránek zaplo.cz, požádali jménem F. N. o uzavření úvěrové smlouvy na částku ve výši 8.000 Kč se společností Zaplo Finance, s. r. o., IČ: 29413575, se sídlem Jankovcova 1037/49, 170 00 Praha 7, kdy finanční prostředky měly být zaslány na bankovní účet č. XY, a k žádosti o úvěr přiložili upravený scan občanského průkazu F. N. č. XY, na kterém O. P. pozměnil datum narození, rodné číslo a strojově čitelný kód na zadní straně tohoto dokladu, přičemž předložený občanský průkaz byl společností Zaplo Finance, s. r. o., vyhodnocen jak pozměněný, a proto byl návrh na uzavření úvěrové smlouvy v rámci schvalovacího procesu odmítnut a k uzavření smlouvy nedošlo,
3) v úmyslu neoprávněně se obohatit, po předchozí společné domluvě dne 25. 10. 2017 v 14:00 hodin, z IP adresy XY, prostřednictvím internetových stránek creditgo.cz, požádali jménem F. N. o uzavření úvěrové smlouvy na částku ve výši 5.000 Kč se společností CreditGo, s. r. o., IČ: 27154564, se sídlem Hálkova 1406/2, 120 00 Praha 2, kdy finanční prostředky měly být zaslány na bankovní účet č. XY, a v žádosti o úvěr uvedli nepravdivé osobní údaje F. N., konkrétně datum narození a rodné číslo, přičemž uvedené osobní údaje byly společností CreditGO, s. r. o., vyhodnoceny jako podezřelé, a proto byl návrh na uzavření úvěrové smlouvy v rámci schvalovacího procesu odmítnut a k uzavření smlouvy nedošlo .
Za to byl obviněný odsouzen podle §211 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 12 (dvanácti) měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahu.
Proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 20. 8. 2019, sp. zn. 2 T 88/2019, podal obviněný odvolání, a to do výroků o vině a trestu.
O odvolání rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 7 To 407/2019, a to tak, že jej podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 7 To 407/2019, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání (č. l. 83–86), v rámci něhož uplatnil dovolací důvod uvedený §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , maje za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Dovolatel soudům vytýká nedostatečnost skutkových zjištění v dané věci a nesprávnou právní kvalifikaci těchto skutkových zjištění jako přečinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku, kdy současně uvádí, že si je vědom limitů dovolacího řízení. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu poukazuje na to, že z nedostatečně zjištěného skutkového stavu nelze vyvodit náležité právní názory. Ve věci shledává až alarmující důkazní nouzi, kdy závěry napadeného rozhodnutí jsou v příkrém rozporu se skutkovými zjištěními. Jediný důkaz, ze kterého soud vycházel, byla výpověď dřívějšího spoluobviněného F. N., kterou nelze posuzovat jako výpověď svědeckou. Poukazuje na osobní zájem jmenovaného na výsledku řízení, jeho snahu vyhnout se uložení trestu a svůj podíl viny přenést na dovolatele. To je zřejmé i z toho, že jmenovaný svou výpověď opakovaně měnil. Odvolací soud se nijak nezabýval tím, jaký vliv má na posouzení výpovědi svědka skutečnost, že tento svědek naprosto v totožné věci vypovídal nejprve v postavení obviněného, přičemž jeho výpověď byla následně použita i v daném řízení a hodnocena byla jako výpověď svědecká. Soud kromě uvedené výpovědi neměl žádný přímý a spolehlivý důkaz, který by jeho vinu prokázal. Z důkazů provedených před soudem prvního stupně mu totiž vyplývá pouze to, že spoluobviněný F. N. požádal ve třech případech u tří různých úvěrových společností o poskytnutí úvěru, přičemž ani jeden z úvěrů mu nebyl vyplacen z toho důvodu, že jím předložený občanský průkaz byl pozměněn. Spolehlivě nebylo prokázáno žádné zapojení obviněného do trestné činnosti F. N. odsouzeného v totožné věci v rámci jiného řízení a nyní vystupujícího v předmětné věci v roli de facto korunního svědka. Obviněný současně soudům vytýká, že nerespektovaly základní zásadu trestního práva in dubio pro reo . Bez významu pak není ani fakt, že dovolatel byl odsouzen v nepřítomnosti a k celé věci se nevyjádřil a nebyl ani vyslechnut v rámci odvolacího řízení.
Na základě výše uvedeného obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 7 T 407/2019, zrušil a věc přikázal tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí věci.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 21. 4. 2020, sp. zn. 1 NZO 274/2020.
Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedla, že uplatněná dovolací argumentace je založena výlučně na zpochybnění skutkových zjištění, která se stala pro vyvození dovolatelovi trestní odpovědnosti rozhodnými a tím i na zpochybnění kvality procesního postupu podle §2 odst. 5, 6 tr. ř., který k jejich přijetí vedl, nelze takto odůvodněné dovolání považovat za způsobilý podnět k dovolacímu přezkumu na podkladě uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Neshledala rovněž indicie o tom, že by se jednalo o případ, kdy jsou principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces narušeny takovou kvalitou skutkových zjištění, že se nacházejí v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Při zohlednění faktu využití oprávnění nevypovídat jak v přípravném řízení, tak ani před soudem nalézacím, bylo dovolatelovo stanovisko k otázce jeho odpovědnostního vztahu v souvislosti s vytýkaným a následně přisouzeným jednáním, zřejmé až na podkladě odůvodnění jeho odvolání, které je založeno na námitkách skutkové povahy, které uplatnil i v rámci dovolacího řízení. S jeho názorem o nedostatečnosti provedeného dokazování se však soud odvolací nemohl ztotožnit ani za stavu, že nedisponoval jeho procesní výpovědí k věci samé a o kterou za podmínek §263 odst. 7 tr. ř. ani nehodlal doplňovat nalézacím soudem opatřený skutkový stav věci, neboť v procesu provádění a vyhodnocení důkazů neshledal pochybení takové povahy, že by skutkový podklad výroku o jeho vině nemohl z hlediska své přezkoumatelnosti obstát. Stěžejní usvědčující výpověď spoluobviněného a po jeho pravomocném odsouzení v samostatném řízení i v postavení svědka slyšeného F. N. nemohl vyhodnotit jako podanou v zájmu vyhnout se vyvození jeho odpovědnosti a tuto přenést výlučně na dovolatelovu osobu. Jmenovaný se k činu doznal, přičemž jeho výpověď není poznamenána žádnou rozporuplností či takovými nesrovnalostmi, které by se týkaly podstatných zjištění o tom, jakou měrou se každý z obou spolupachatelů (a tedy včetně jeho doznání) podílel na společném záměru získat ve všech přisouzených případech úvěrové peníze postupně od tří různých úvěrových společností. Všechny podstatné okolnosti, vztahující se k aktivitám každého z původně spoluobviněných, byly obsaženy i ve výpovědi F. N. v postavení svědka. Souladná vypovídací hodnota obou jeho usvědčujících výpovědí byla podpořena i dalšími důkazy a to jednak k podobě, ve které byl pozměněný scan jeho OP použit pro účely vylákání úvěrových peněz oproti jeho nezměněné reálné předloze a to právě v souvislosti s jím popisovaným způsobem, jakým se k fotu jeho OP na svém mobilním telefonu dovolatel dostal. Vypověděl-li F. N. o založení bankovního účtu na svoji osobu z dovolatelova popudu za jím tvrzeným účelem hrazení odměny za práci, ačkoliv se reálně jednalo o výplatu mzdy tzv. na ruku a jmenovanému tak bylo zřejmé, že se nebude jednat o pravý smysl takového kroku, pak si v této souvislosti nedokázal ani vysvětlit důvod, pro který mu dovolatel podle zjištěné bankovní relace zaslal na jeho účet 10 Kč. Přitom taková okolnost nevypovídá o ničem jiném, než o způsobu aktivace bankovního účtu F. N. za účelem inkasa podvodně vylákaných úvěrových peněz. Zkušenost s postupem, založeným na realizaci záměru podvodného vylákání úvěrových finančních prostředků a plynoucí z dovolatelova odsouzení za trestnou činnost téže povahy ve věci Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 3 T 11/2016, je v kontextu s již uvedeným důkazním materiálem usvědčující povahy rovněž vypovídající v dovolatelův neprospěch.
Státní zástupkyně dospěla k závěru, že dovolací námitky obviněného O. P. nelze podřadit pod formálně deklarovaný dovolací důvod. Vzhledem k výše uvedenému proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř.
Na vyjádření státního zástupce reagoval obviněný prostřednictvím svého obhájce replikou doručenou Nejvyššímu soudu dne 12. 5. 2020, v rámci níž setrval na své dosavadní obhajobě, kdy opakovaně poukazoval na nesprávně zjištěný skutkový stav a nesprávně vedené důkazní řízení, zejména pak na vyhodnocení výpovědi spoluobviněného jako výpovědi svědecké. Obviněný navrhl, aby bylo napadené usnesení odvolacího soudu zrušeno a věc byla tomuto soudu přikázána k novému projednání a rozhodnutí.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 7 To 407/2019, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným O. P. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených výše tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví). Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Předpokladem existence dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tak nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti.
Námitky obviněného však tento předpoklad nenaplňují, neboť byly vzneseny způsobem neregulérním. Obviněný totiž prostřednictvím uplatněných námitek soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (kdy výhradně poukazuje na výpověď spoluobviněného F. N., pravomocně odsouzeného v samostatném řízení) a vadná skutková zjištění (zejména stran zjištění týkající se míry jeho účasti na trestné činnosti), kdy současně uplatňuje i námitky, jimiž prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecně formulovaná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. že ve věci se jedná o případ až alarmující důkazní nouze, kdy soudy vycházely pouze z jediného důkazu, a to výpovědi F. N., a současně nebyly předloženy žádné relevantní důkazy).
Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů .
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný O. P. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítl nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval především z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007). Námitkou procesního charakteru je pak i námitka porušení zásady in dubio pro reo, kterou obviněný vznesl, či další námitky spojené se zásadou spravedlivého procesu.
V návaznosti na uvedené Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
V této souvislosti je taktéž třeba odmítnout námitky obviněného, jejichž prostřednictvím napadá hodnocení důkazů soudy prvního a druhého stupně jako tendenční, činěné výlučně v jeho neprospěch. Obviněný se omezil toliko na obecná konstatování těchto vad, bez toho, aby uvedl, v čem tvrzená pochybení spatřuje. Úkolem Nejvyššího soudu není domýšlet za obviněného konkrétní argumentaci, když naopak z §265f tr. ř. je obviněný povinen uvést veškeré okolnosti odůvodňující dovolací námitku.
Obviněný akcentuje především skutečnost, že soudy hodnotily důkazy v jeho neprospěch, resp. v rozporu se zásadou in dubio pro reo , kdy stav řízení „ je v naprostém rozporu se zásadou in dubio pro reo “. Současně naznačuje, že soudy zcela opominuly skutečnosti vylučující závěry o jeho vině. K tomuto lze uvést, že v postupu soudů obou stupňů není možno spatřovat namítané porušení zásady in dubio pro reo , neboť odlišné hodnocení obžalobou a obhajobou bez dalšího porušení této zásady nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1358/2015). Tato zásada přichází v úvahu za situace, kdy není možné žádným dokazováním odstranit pochybnosti o skutkové otázce podstatné pro rozhodnutí soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1475/2016). Pouhé odlišné hodnocení obviněného tedy ani v případě, kdy by bylo konkretizováno vznesenými námitkami, nepostačuje pro závěr o pochybení soudů při hodnocení provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 461/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017). Nelze opomenout, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
Stran skutkových zjištění je možno uvést, že se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním, pokud to odůvodňuje tzv. extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy , kterýžto dovolatel v dovolání naznačuje. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
Nejvyšší soud však v projednávané věci žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Městského soudu v Brně, která se stala podkladem napadeného usnesení Krajského soudu v Brně na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé neshledal.
Nalézací i odvolací soud založily své závěry na náležitě provedeném dokazování, kdy učiněná skutková zjištění soudů mají jasnou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Předně je třeba uvést, že obviněný O. P. využil svého práva a ve věci odmítl vypovídat, přičemž hlavní líčení bylo konáno v jeho nepřítomnosti (§202 odst. 2 tr. ř.). V této souvislosti Nejvyšší soud k námitce obviněného nad rámec věci připomíná, že v případech, kdy soud nemá k dispozici doznání pachatele, nelze vyloučit situaci, kdy se nepodaří plně objasnit některé skutečnosti. Taková situace však v projednávané věci nenastala.
Nalézací soud vycházel zejména z výpovědi spoluobviněného F. N., kterýžto byl odsouzen v samostatném řízení a v projednávané věci tedy vystupoval v pozici svědka. K jednání, které mu bylo kladeno za vinu, se doznal a současně popsal, jakou účast měl na jednání jak on, tak dovolatel. K jednotlivým skutkům byly dále provedeny listinné důkazy, zejména se jednalo o záznamy a zprávy finančních institucí týkajících se žádostí o poskytnutí úvěru a scany, zejména pak pozměněný scan občanského průkazu svědka F. N. oproti jeho reálné podobě. Nalézací soud uvedl, že obviněný „ je z trestné činnosti jednoznačně usvědčován výpovědí svědka F. N., který podrobně a věrohodně popsal okolnosti, za nichž bylo o jednotlivé úvěry zažádáno “ (bod 8. rozsudku nalézacího soudu), přičemž je podporována zjištěním, že to byl obviněný, kdo F. N. na účet zaslal částku 10 Kč za účelem jeho aktivace. U obviněného se pak jedná o trestnou činnost téže povahy, pro kterou byl již v minulosti odsouzen.
Odvolací soud se pak následně v rámci námitek obviněného obsáhle vyjádřil k výpovědi svědka F. N. a jeho věrohodnosti (body 5. až 7. napadeného usnesení). Uvedl, že výpověď svědka považuje „ za obsahově věrohodnou, nezjistil žádné skutečnosti, pro které by měla být stižena vadou nevěrohodností, nelze dovodit, že by F. N. změnil svůj postoj k celé věci, shodně uvádí, že o celé věci věděl, sám však nebyl aktivní ve směru použití počítače při pokusu o získání úvěru a opakovaně sděloval, že v tomto směru byl aktivní především obžalovaný O. P. “ (bod 7. napadeného usnesení). Pokud se pak ve výpovědi svědka objevily nějaké rozpory, nejednalo se o podstatné rozpory týkající se jeho, či dovolatelovi účasti na předmětném jednání. Svědek vypověděl o zřízení jak bankovního účtu pro potřeby čerpání úvěru, tak i e-mailové schránky ke shodnému účelu, stejně jako o motivu činu, kterým bylo získání úvěrových finančních prostředků k pokrytí nákladů společného bydlení s dovolatelem. Při své neznalosti IT komunikace následně také ve všech třech přisouzených případech popsal způsob, jakým obviněný za pomoci pozměněného scanu jeho občanského průkazu (včetně ukázky jeho počítačové úpravy) postupoval při elektronickém podání žádostí o úvěr, jakož i na to, že na tomto podkladě byla navázána komunikace s potenciálními úvěrovými věřiteli formou SMS zpráv na čísle jeho mobilního telefonu. Uvedl, též, že tyto SMS přijímal, ale nereagoval na ně.
Lze konstatovat, že soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za stěžejní uvést, že případná námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem . Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
Z obsahu dovolání obviněného je zřejmé, že jeho námitky výše uvedeným požadavkům na hmotněprávní povahu námitek v rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají a nejsou tak způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu.
IV.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř. Jelikož dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl Nejvyšší soud v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 13. 5. 2020
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu