ECLI:CZ:NS:2020:3.TDO.547.2020.1
sp. zn. 3 Tdo 547/2020-976
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 6. 2020 o dovolání, které podal obviněný P. M. , nar. XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Rapotice, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. 6 To 303/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-sever pod sp. zn. 2 T 6/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného P. M. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 2. 7. 2019, sp. zn. 2 T 6/2016, byl obviněný P. M. uznán vinným:
pod bodem 1) pokračujícím zločinem pohlavního zneužití podle §187 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že s poškozenou AAAAA (pseudonym), nar. XY, tehdy bytem XY, se kterou se seznámil dne 25. 7. 2009 na Ranči Š. v XY a byl mu znám její skutečný věk, tj. že je mladší patnácti let:
- v přesně nezjištěné době od prosince roku 2009 do ledna roku 2010 na blíže nezjištěném místě ve Spolkové republice Německo vykonal nejméně jednou soulož jednak v domě určeném pro přespávání řidičů kamionů, jednak v kamionu, kterým rozvážel zboží,
- v přesněji nezjištěné době počátkem roku 2010 v bytě na adrese XY, okr. Sokolov, vykonal nejméně jednou soulož,
- v blíže nezjištěné době od dubna roku 2010 do října roku 2010 převážně o víkendech, na statku v obci XY, okr. Plzeň-sever, opakovaně nejméně 1x týdně souložil a měl s ní vzájemný orální pohlavní styk,
pod bodem 2) pokračujícím přečinem výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle §192 odst. 1, 2 tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 11. 2011, v jednočinném souběhu s přečinem zneužití dítěte k výrobě pornografie podle §193 odst. 1 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že
a) dne 3. 3. 2010, kdy poškozené AAAAA, nar. XY, bylo 14 let, přičemž obžalovaný její skutečný věk znal, nafotil s ní obžalovaný na přesně nezjištěném místě využívaje její citové závislosti na jeho osobě po předchozí dohodě, kdy poškozená s focením souhlasila, celkem 26 fotografií, na kterých je poškozená nahá ve vyzývavých polohách, včetně odhalených pohlavních orgánů a tyto fotografie měl uloženy v notebooku zn. ACER Extensa, ve složce XY, kdy byl notebook zajištěn na ranči mezi obcemi XY, soudní okres Plzeň-sever, ve stavební buňce bez čísla popisného, umístěné na parcele č. XY, zapsané na LV č. XY, u KÚ pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště XY,
b) v období od 18. 5. 2010 do 25. 5. 2010, kdy poškozené AAAAA, nar. XY, bylo 14 let, přičemž obžalovaný její skutečný věk znal, nafotil s ní obžalovaný na přesně nezjištěném místě využívaje její citové závislosti na jeho osobě po předchozí dohodě, kdy poškozená s focením souhlasila, celkem 26 fotografií, na kterých je poškozená nahá ve vyzývavých polohách, včetně odhalených pohlavních orgánů a tyto fotografie měl uloženy v notebooku zn. ACER Extensa, ve složce XY, kdy byl notebook zajištěn na ranči mezi obcemi XY, soudní okres Plzeň-sever, ve stavební buňce bez čísla popisného, umístěné na parcele č. XY, zapsané na LV č. XY, u KÚ pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště XY;
c) dne 11. 6. 2010, kdy poškozené AAAAA, nar. XY, bylo 14 let, přičemž obžalovaný její skutečný věk znal, natočil s ní obžalovaný na statku v obci XY, okr. Plzeň-sever, využívaje její citové závislosti na jeho osobě po předchozí dohodě, kdy poškozená s natáčením souhlasila, video, na kterém zachytil jejich soulož a orální pohlavní styk s poškozenou a toto video měl uloženo v notebooku zn. ACER Extensa, ve složce XY, kdy byl notebook zajištěn na ranči mezi obcemi XY, soudní okres Plzeň-sever, ve stavební buňce bez čísla popisného, umístěné na parcele č. XY, zapsané na LV č. XY, u KÚ pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště XY,
d) dne 19. 7. 2010, kdy poškozené AAAAA, nar. XY, bylo 14 let, přičemž obžalovaný její skutečný věk znal, nafotil s ní obžalovaný na přesně nezjištěném místě využívaje její citové závislosti na jeho osobě po předchozí dohodě, kdy poškozená s focením souhlasila, celkem 48 fotografií, na kterých je poškozená nahá ve vyzývavých polohách, včetně odhalených pohlavních orgánů a tyto fotografie měl uloženy v notebooku zn. ACER Extensa, ve složce XY, kdy byl notebook zajištěn na ranči mezi obcemi XY, soudní okres Plzeň-sever, ve stavební buňce bez čísla popisného, umístěné na parcele č. XY, zapsané na LV č. XY, u KÚ pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště XY,
pod bodem 3) pokračujícím přečinem výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle §192 odst. 1 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že od přesně nezjištěné doby do 2. 7. 2015 na ranči mezi obcemi XY, soudní okres Plzeň-sever, ve stavební buňce bez čísla popisného, umístěné na parcele č. XY, zapsané na LV č. XY, u KÚ pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště XY, a i jinde, přechovával v notebooku zn. ACER Extensa XY, ve složkách:
- XY celkem 23 fotografií, na kterých jsou dívky jevící se mladší než 18 let převážně nahé s odhalenými pohlavními orgány,
- XY celkem 12 fotografií, na kterých jsou dívky jevící se mladší než 18 let převážně nahé s odhalenými pohlavními orgány.
Za jednání popsané pod bodem 1) výrokové části rozsudku a sbíhající se přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 26. 8. 2013, sp. zn. 2 T 130/2013, který mu byl doručen dne 17. 9. 2013, byl obviněný odsouzen podle §187 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 36 (třicetišesti) měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 (čtyř) roků.
Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku soud zrušil výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 26. 8. 2013, sp. zn. 2 T 130/2013, který byl obviněnému doručen dne 17. 9. 2013, a který nabyl právní moci dne 26. 9. 2013, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Za jednání popsané pod body 2) a 3) výrokové části rozsudku a sbíhající se přečin maření úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 2 T 30/2015, který nabyl právní moci dne 31. 12. 2015, byl obviněný odsouzen podle §193 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 12 (dvanácti) měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku soud zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 2 T 30/2015, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Zároveň bylo obviněnému podle §99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uloženo ochranné léčení psychiatrické se sexuologickým zaměřením v ambulantní formě.
Proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 2. 7. 2019, sp. zn. 2 T 6/2016, podal obviněný P. M. odvolání směřující do výroku o vině a trestu.
O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. 6 To 303/2019, a to tak, že odvolání obviněného jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Proti rozsudku Krajského soud v Plzni ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. 6 To 303/2019, jako soudu odvolacího podal obviněný P. M. prostřednictvím své obhájkyně dovolání (č. l. 950–952), v rámci něhož uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. , maje za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a byl mu uložen trest, který zákon nepřipouští.
Obviněný brojí zejména proti skutkovým zjištěním a s tím souvisejícímu nesprávnému zhodnocení jednotlivých provedených důkazů, zejména důkazů vypovídajících v jeho prospěch, přičemž v této souvislosti namítá porušení zásady in dubio pro reo a presumpce neviny . Konkrétně poukazuje na výpovědi svědkyň M., J. a P., kteří uvedli, že se poškozená AAAAA chovala vyzývavě, kdy s ohledem na její chování usuzovali, že její věk je vyšší než 15 let, příp. dokonce sami uvedli, že jim poškozená sama sdělila, že je jí 16 let. Za takové situace nelze klást k tíži dovolatele, pokud vycházel z informací sdělených mu samotnou poškozenou AAAAA, což však soudy obou stupňů buďto ignorovaly nebo dostatečným způsobem nezohlednily při svém rozhodování. Podle jeho názoru tak nebylo jednoznačně prokázáno, že věděl, že poškozená je mladší 15 let. Z chování obviněného k poškozené a ústního vyjádření znalce doc. MUDr. Zvěřiny vyplývá, že obviněný poškozenou nevnímal jako objekt svého chtíče, ale navázal s ní běžný partnerský vztah a soužití. Jeho chování nadto na poškozené nezanechalo žádných následků. Tento znalec změnil dokonce původní návrh ochranného léčení na toliko formu ambulantní, a to zejména proto, že dovolatel nepáchá další trestnou činnost, je kompenzován a od spáchání domnělého skutku již uplynula dlouhá doba. Za této situace je přesvědčen, že nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu kladeného mu za vinu, neboť jednal v přesvědčení, že navázal vztah s osobou starší 15 let. Výrok o vině tak není možno považovat za správný.
Obviněný dále brojí proti právní kvalifikaci jeho jednání jako pokračujícího přečinu výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií. U všech osob zobrazených na u něj zadržených fotografiích měl za to, že jsou plnoleté, tedy starší 18 let. Ohledně fotografií a videa poškozené AAAAA po celou dobu uváděl, že se jednalo dílem o materiály, které poškozená sama natočila a jemu předala. Ze zajištěných fotografií a nahrávek je zřejmé, kdy byly pořízeny, příp. staženy do počítače. To, že byly v notebooku obviněného nalezeny předmětné materiály při prohlídce jiných prostor dne 2. 7. 2015, je výsledkem toho, že obviněný na tyto zapomněl. V žádném případě je dále nedistribuoval a ani si je neprohlížel. V době policejní prohlídky obviněný vedl partnerský život se současnou přítelkyní, se kterou má i nezletilého syna, má jiné zájmy a od své minulosti se zcela oprostil.
Obviněný dále vznáší námitky vůči uloženému trestu, kdy je přesvědčen, že mu byl uložen trest příliš přísný s ohledem na zásady uvedené v ustanovení §37 a násl. tr. zákoníku, s přihlédnutím ke všem skutkovým okolnostem i tomu, že od spáchání jednotlivých útoků do odsouzení uběhlo téměř 10 let. Nelze mít rovněž za správné, že mu byly uloženy za jednotlivé skutky dva souhrnné tresty. Je nelogické, aby mu za méně závažný čin byl uložen trest nepodmíněný, a za trestný čin závažnější naopak trest podmíněný. Pokud soud prvního stupně odkázal na nezahlazené odsouzení k peněžitému trestu, který již zaplatil, tak je nutné označit ustanovení §105 písm. e) tr. zákoníku za ustanovení nekoncepční. Je nyní rodičem na rodičovské dovolené, kde se řádně stará o svého syna nezletilého věku. Trest pak považuje za nepřiměřeně přísný i proto, že jeho jednání nezanechalo na poškozené žádných negativních následků a došlo k němu před dlouhou dobou, což odporuje zásadám uvedeným v §37 a násl. tr. zákoníku.
S ohledem na výše uvedené proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud postupoval podle §265k tr. ř. a napadené rozhodnutí zrušil a věc přikázal soudu odvolacímu k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 6. 2. 2020, sp. zn. 1 NZO 102/2020.
Po zopakování dosavadního průběhu řízení a stručném shrnutí námitek obviněného, státní zástupce poukázal na vymezení uplatněného dovolacího důvodu. Zdůraznil, že obviněný uplatňuje výslovně námitky, kteréžto se míjí s deklarovaným dovolacím důvodem.
K hlavní námitce obviněného, že nebylo prokázáno, že věděl o tom, že poškozené AAAAA je méně než 15 let a poškozená sama pořizovala své nahé fotografie a sama mu je dávala, a že se domníval, že ženám na fotografiích nalezených v jeho počítači bylo více než 18 let, státní zástupce uvedl, že tyto námitky směřují do oblasti skutkových zjištění a hodnocení důkazů, přičemž takováto argumentace je v dovolacím řízení zásadně bezpředmětná. Ostatně výhrady obviněného podle státního zástupce nejsou důvodné ani v rovině obecné, přičemž odkázal na odůvodnění na str. 6–9 rozsudku nalézacího soudu a str. 3 usnesení odvolacího soudu, na jejichž podkladě nevzniká pochybnost o tom, že obviněný znal skutečný věk poškozené. Rovněž z nich jasně vyplývá, že na zadržených fotografiích jsou osoby ženského pohlaví, které se jeví být dětmi. Existenci extrémního nesouladu nelze z napadených rozhodnutí dovodit, neboť soudy postupovaly v souladu s pravidly zakotvenými v §2 odst. 5, 6 tr. ř., přičemž odůvodnění rozhodnutí splňují požadavky zakotvené v §125 odst. 1 tr. ř., resp. §134 odst. 2 tr. ř., a jako taková jsou rozhodnutí plně přezkoumatelná.
Stran námitek týkající se uloženého trestu státní zástupce uvedl, že uložený trest rozhodně nepovažuje za nepřiměřeně přísný. Námitky proti přísnosti trestu nadto nelze zahrnout pod uplatněné dovolací důvody, ale ani pod žádné jiné. Ze strany nalézacího ani odvolacího soudu nedošlo k pochybení při uložení dvou souhrnných trestů, neboť nalézací soud ukládal za jednání pod bodem 1) samostatný souhrnný trest, nezávislý na souhrnném trestu, jenž byl uložen za jednání pod body 2) a 3). Podmínky k tomu, aby byl uložen za jednání pod body 1), 2), 3) jediný trest totiž nebyly splněny, jak podrobně vysvětluje nalézací soud na str. 10–12 rozsudku. Nalézací soud tak učinil v souladu se zákonem a jeho postupu není čeho vytknout. Uložené souhrnné tresty plně respektovaly platnou právní úpravu a jejich uložení bylo na místě. Výtky obviněného stran současně platné právní úpravy nemají žádnou relevanci.
S ohledem na výše uvedené státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného P. M. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Současně vyslovil souhlas, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. 6 To 303/2019, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se zabýval otázkou opodstatněnosti uplatněných dovolacích důvodů obviněného P. M.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněný P. M. vznesenými námitkami naplňuje jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
S ohledem na výše uvedené tedy nelze pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit ty námitky, v rámci nichž soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů [zejména své vlastní výpovědi, výpovědi poškozené AAAAA, svědkyně K. J., svědka R. P. (nevlastního syna obviněného), svědkyně M. M. (bývalé manželky obviněného), a výpovědi dalších svědků, které ve svém podání specificky neoznačil, znaleckého posudku MUDr. Vladimíra Šupiny, soudního znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, sexuologie, včetně jeho výpovědi před soudem, revizního znaleckého posudku zpracovaného Znaleckým institutem pro psychiatrii, sexuologii a klinickou psychologii, s. r. o., za něž v hlavním líčení vypovídal doc. MUDr. Jaroslav Zvěřina, CSc., audiovizuálních a grafických materiálů nalezených na zařízeních obviněného a zajištěných při prohlídce ranče mezi obcemi XY dne 2. 7. 2015 a zdokumentované znaleckým posudkem Ing. Jana Janka, soudního znalce v oborech kybernetika, odvětví výpočetní technika a elektronika] a vadná skutková zjištění (obecná námitka nesprávných skutkových zjištění ve vztahu k jeho povědomí o věku poškozené a ostatních osob zobrazených na materiálech u něj zabavených, a tomu, kdo závadný audiovizuální a grafický obsah pořizoval), stejně jako námitky, jimiž prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. jsou založeny na nesprávných závěrech soudů, ke kterým dospěly na základě špatného hodnocení důkazů) a vlastní verzi skutkových událostí (kdy uvádí, že předmětný čin nespáchal, celou dobu měl za to, že poškozené AAAAA je 16 let, erotické materiály sama pořizovala a jemu předávala, přičemž na zbylých fotografiích jsou pouze ženy starší 18 let).
Námitky obviněného takto vznesené jsou založeny na podkladě jeho vlastního hodnocení provedených důkazů, a potažmo vlastní verzi skutkových událostí. Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti zčásti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad tedy obviněný vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod částečně nezaložil na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů . Předmětné námitky proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný P. M. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor dovozuje zejména z tvrzených vadných skutkových zjištění a hodnotících úvah k provedeným důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Nutno uvést, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
Obviněný v této souvislosti akcentuje především skutečnost, že soudy hodnotily důkazy v jeho neprospěch v rozporu se zásadou in dubio pro reo . K tomuto Nejvyšší soud uvádí, že v postupu soudů obou stupňů není možno spatřovat ani porušení zásady in dubio pro reo , když odlišné hodnocení obžalobou a obhajobou bez dalšího porušení této zásady nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1358/2015). Tato zásada přichází v úvahu za situace, kdy není možné žádným dokazováním odstranit pochybnosti o skutkové otázce podstatné pro rozhodnutí soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1475/2016). Pouhé odlišné hodnocení důkazů obviněným tedy ani v případě, kdy by bylo konkretizováno vznesenými námitkami, nepostačuje pro závěr o pochybení soudů při hodnocení provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 461/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017). Pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř., a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
Se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy , kterýžto však obviněný v projednávané věci nenamítá.
Lze uvést, že extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna , apod. Zásahu do skutkových zjištění soudů je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé.
O takový případ se v projednávané věci zcela jistě nejedná, neboť Nejvyšší soud existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu Plzeň-sever, která se stala podkladem napadeného usnesení Krajského soudu v Plzni na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Nalézací soud provedl celou řadu důkazů, které rekapituloval v bodech 2. – 10. odůvodnění svého rozhodnutí, ze kterých v bodech 11. – 14. vyvodil příslušná skutková zjištění, která se stala podkladem pro právní posouzení věci, učiněné v bodě 15. Se závěry nalézacího soudu se soud odvolací plně ztotožnil, když v bodě 6. usnesení uvedl, že „ pokud jde o skutková a právní zjištění okresního soudu, pak s těmi se odvolací soud ztotožnil a je možné odkázat ohledně nich na rozsáhlé a přesvědčivé odůvodnění napadeného rozhodnutí“. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostačujícím způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., jak uvedeno výše.
Lze uvést, že soudy neměly na podkladě provedeného dokazování pochyby o tom, že obviněný souložil s poškozenou AAAAA, se kterou navázal partnerský vztah, že audiovizuální a grafické materiály pornografického charakteru, na nichž je zachycena poškozená, byly pořízeny dobrovolně s jejím souhlasem v době, kdy nebyla plnoletá, a které přechovával až do zadržení těchto materiálů orgány činnými v trestním řízení. Nebylo ostatně ani pochybností o tom, že na dalších grafických materiálech jsou zachyceny dívky jevící se mladší 18 let, převážně nahé s odhalenými pohlavními orgány (srov. body 12. – 14. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).
Námitka směřující k zpochybnění naplnění subjektivní stránky zločinu pohlavního zneužití (obviněný nepřímo naznačuje, že jeho jednání mělo být posouzeno jako negativní skutkový omyl), kdy obviněný tvrdil, že se domníval, že poškozené je 16 let, o čemž jej údajně konstantně poškozená přesvědčovala, stejně jako své okolí, je s určitou mírou benevolence podřaditelná pod uplatněný dovolací důvod.
Trestného činu pohlavního zneužití podle §187 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo vykoná soulož s dítětem mladším patnácti let nebo kdo je jiným způsobem pohlavně zneužije .
Objektem trestného činu pohlavního zneužití podle §187 tr. zákoníku je mravní a tělesný vývoj dětí. Jde o důslednou ochranu všech osob mladších patnácti let před jakýmikoli útoky na jejich pohlavní nedotknutelnost. Nevyžaduje se, aby došlo k narušení osob, které byly zneužity. V tomto kontextu je námitku obviněného, že poškozená netrpí žádným traumatem po vztahu s ním, nutné vyhodnotit jako zcela nedůvodnou.
Stran námitky nenaplnění subjektivní stránky trestného činu Nejvyšší soud uvádí, že jde o úmyslný trestný čin. Úmysl se musí vztahovat i k tomu, že předmětem útoku je osoba mladší patnácti let. Postačí tu úmysl eventuální [srov. §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku], (viz Šámal, P. a kol. S. Trestní zákoník I. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1859–1862).
Na tomto místě Nejvyšší soud upozorňuje, že námitkou zavinění jednání obviněného se zabýval jak soud nalézací v bodě 15. svého odůvodnění, tak soud odvolací v bodě 6. svého odůvodnění, přičemž se jedná o námitku uplatňovanou obviněným v průběhu celého trestního řízení.
Skutkový omyl negativní je upraven v ustanovení §18 odst. 1 tr. zákoníku , které říká, že kdo při spáchání činu nezná ani nepředpokládá jako možnou skutkovou okolnost, která je znakem trestného činu, nejedná úmyslně; tím není dotčena odpovědnost za trestný čin spáchaný z nedbalosti .
Skutkový omyl negativní vylučuje úmysl a vědomou nedbalost. Nedotýká se však nedbalosti nevědomé, včetně nedbalosti nevědomé hrubé, jejichž základem takový omyl může být. Pachatel jednající v negativním skutkovém omylu neví , že faktická okolnost, která podmiňuje trestnost jeho činu, tj. jako znak jeho skutkové podstaty základní, skutečně existuje. Úmysl totiž vyžaduje vědění , a to alespoň v podobě soudu problematického, tj. že následek může nastat.
Nalézací soud při posuzování subjektivní stránky trestného činu pohlavního zneužití (kde by potenciálně existence negativního právního omylu připadala v úvahu) s ohledem na trestnou činnost kladenou mu za vinu, pečlivě zkoumal všechny dostupné důkazy a vyvodil z nich patřičné závěry, a to i s ohledem na obhajobu obviněného stran nenaplnění subjektivní stránky, příp. jednání v negativním skutkovém omylu. Vědomost obviněného o skutečném věku poškozené, tedy, že se v předmětné době jednalo o osobu mladší 15 let, byla před nalézacím soudem prokázána především výpovědí poškozené AAAAA, která uvedla, že se s ním seznámila ve 13 letech a první styk spolu měli ještě před jejími 15 narozeninami, přičemž obviněný znal její věk, věděl, do které třídy chodí a viděl dokonce její Plzeňskou kartu (srov. bod 3. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Výpověď poškozené je nadto podporována jejími poznámkami, jakož i výpověďmi dalších svědků, a to M. K. i M. Č. Pokud obviněný poukazuje na výpovědi svědků z přípravného řízení, konkrétně K. J., R. P. a B. P., kteří shodně vypověděli, že poškozená jim tvrdila, že je jí 16 let, tak k tomuto nalézací soud uvedl, že „ je toho názoru, že naopak tyto výpovědi podporují verzi poškozené. Poškozená totiž uvedla, že po prvním sexuálním styku, který proběhl v kamionu v SRN, jí obžalovaný kladl na srdce, aby o tom nikde neříkala a tvrdila, že je jí 16 let. Čili pokud výše uvedeným svědkům při představení či v nějaké další konverzaci poškozená řekla, že je jí 16 let, stalo se tak na základě žádosti obžalovaného, který si byl velmi dobře vědom jejího skutečného věku, a kterému chtěla poškozená z důvodu citového vztahu k němu vyhovět. Nelze si představit jiný důvod, proč by poškozená, která samozřejmě svůj věk znala, těmto osobám tvrdila, že je jí 16 let. Je třeba poukázat i na skutečnost, že mezi obžalovaným a poškozenou nedošlo k nějakému ojedinělému a náhodnému sexuálnímu styku, ale jednalo se o dlouhodobý a poměrně intenzivní vztah (v podstatě by se dalo říct partnerský), přičemž minimálně v období několika měsíců od dubna 2010 byla frekvence jejich kontaktů poměrně vysoká, tudíž nelze předpokládat, že by obžalovaný skutečný věk poškozené neznal, a to zvlášť za situace, kdy obžalovanému muselo být zcela jasné, že poškozená je velmi mladá a z hlediska přípustnosti sexuálních styků věkově minimálně na hraně“. Výpověď poškozené je nadto podpořena i přepisem facebookové komunikace mezi ní a obviněným ze dne 12. 10. 2015, kdy obviněný vyjadřuje rozčarování nad tím, že je vyšetřován a snaží se s poškozenou celou věc nějak urovnat, přičemž tato mu napsala, že dobře věděl, že jí nebylo v době jejich vztahu 15 let. Ostatně i bývalá manželka obviněného uvedla, že obviněný inklinuje k velmi mladým dívkám kolem 16 let věku. Tuto inklinaci pak potvrdili i znalecké posudky zpracované ve věci, které dospěly ke stejnému závěru, a to sice, že obviněný trpí sexuální deviací v podobě poruchy sexuální preference – pedo až hebefilní orientace (srov. body 11. a 12. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Na základě výše uvedeného tak nalézací soud dospěl k jednoznačnému závěru, že obviněný spáchal zločin pohlavního zneužití v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kdy si byl vědom věku poškozené a svým jednáním chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoníku porušit zájem tímto zákoníkem chráněný, konkrétně tedy zájem na ochraně mravního a tělesného vývoje dětí (bod 15. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Tento závěr pak v bodě 6. rozhodnutí plně aproboval i odvolací soud, který uvedl, že „ obviněný musel znát skutečný věk poškozené i jiných skutečností (věděl do jaké školy chodí, viděl její Plzeňskou kartu, kterou používal při nákupu jízdenek pro poškozenou) “ . Nejvyšší soud stran prokázání naplnění subjektivní stránky trestného činu pohlavního zneužití uzavírá, že závěrům nižších soudů nelze ničeho vytknout a lze na ně v plné míře odkázat, zejména tedy pak na velmi podrobné odůvodnění rozsudku nalézacího soudu.
K námitce nenaplnění subjektivní stránky trestných činů výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle §192 odst. 1, 2 tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 11. 2011, v jednočinném souběhu s přečinem zneužití dítěte k výrobě pornografie podle §193 odst. 1 tr. zákoníku [bod 2) výroku o vině z rozsudku nalézacího soudu] a přečinu výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle §192 odst. 1 tr. zákoníku ve znění zákona č. 330/2011 Sb. [bod 3) výroku o vině z rozsudku nalézacího soudu] Nejvyšší soud uvádí ve shodě jak s nalézacím, tak odvolacím soudem (bod 15. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, bod 6. odůvodnění usnesení odvolacího soudu) následující.
Trestného činu zneužití dítěte k výrobě pornografie podle §193 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo přiměje, zjedná , najme, zláká, svede nebo zneužije dítě k výrobě pornografického díla nebo kořistí z účasti dítěte.
Trestného činu výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle §192 odst. 1, 2 tr. zákoníku kdo přechovává fotografické, filmové, počítačové, elektronické nebo jiné pornografické dílo, které zobrazuje nebo jinak využívá dítě [ nebo osobu, jež se jeví být dítětem (znění od 1. 12. 2011) ].
Podle §126 tr. zákoníku se dítětem rozumí osoba mladší osmnácti let, pokud trestní zákon nestanoví jinak.
Naplnění subjektivní stránky trestných činů výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle §192 odst. 1, 2 tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 11. 2011 v jednočinném souběhu s přečinem zneužití dítěte k výrobě pornografie podle §193 odst. 1 tr. zákoníku [bod 2) výroku o vině rozsudku nalézacího soudu] v přímém úmyslu bylo prokázáno nalézacím soudem a následně aprobováno soudem odvolacím. Jak již bylo zmíněno výše, poškozená AAAAA, která je zachycena na audiovizuálních a grafických materiálech nalezených u obviněného, byla v době jejich pořízení osobou nezletilou, což bylo obviněnému prokazatelně známo již v době pořízení závadných materiálů. Naplnění subjektivní stránky nemůže změnit ani tvrzení obviněného o jeho přesvědčení, že poškozené v předmětné době bylo 16 let. I v takovém případě by naplňoval skutkovou podstatu výše zmíněných trestných činů, neboť dítětem pro účely trestního zákoníku se rozumí osoba mladší 18 let. Obviněný si tak každopádně musel být plně vědom toho, že ohrožuje zájmy chráněné trestním zákoníkem. Výše zmíněné bylo vyjma vlastního vyjádření obviněného prokázáno obsahem samotných materiálů nalezených u obviněného, kdy přinejmenším z pořízeného videa je zřejmé, že video pořizuje obviněný, který upravuje kameru pro natáčení, jednak výpověďmi poškozené, svědkyně M. K. a znaleckým posudkem Ing. Jana Janky z oboru kybernetika, odvětví výpočetní technika. O naplnění znaků skutkové podstaty, stejně jako subjektivní stránky výše uvedených trestných činů nemá Nejvyšší soud pochyb. Námitku obviněného je tak nutno považovat za zjevně neopodstatněnou.
K naplnění subjektivní stránky trestného činu podle §192 odst. 1 tr. zákoníku ve znění od 1. 12. 2013 [bod 3) výroku o vině rozsudku nalézacího osudu] Nejvyšší soud uvádí, že pro naplnění skutkové podstaty §192 tr. zákoníku je podstatný obsah díla z materiálního pohledu. Je vhodné připomenout, že po novele trestního zákoníku provedené zákonem č. 330/2011 Sb., účinným od 1. 12. 2011 postihuje ustanovení §192 tr. zákoníku nejen případ, kdy je zobrazováno pornografickým dílem dítě, ale postačí, že se jedná o osobu, která se jeví být dítětem. Pro trestnost tedy postačí, že osoba zobrazená má vzhled dítěte a účastní se aktivně či pasivně sexuálního jednání, a to včetně dráždivého vystavování genitálií či druhotných pohlavních znaků.
V projednávané věci a ve světle výše uvedeného nemůže obstát obhajoba obviněného prezentovaná v průběhu celého trestního řízení, kdy jeho jedinou námitkou bylo, že si myslel, že na uvedených fotografiích jsou ženy starší 18 let. Tato obhajoba byla totiž přesvědčivě vyvrácena jak soudem nalézacím (bod 14. odůvodnění jeho rozsudku), tak soudem odvolacím (bod 6. odůvodnění jeho usnesení). Podstatným a určujícím faktorem je totiž toliko otázka, zda osoby zobrazené na pornografických materiálech zajištěných u obviněného dne 2. 7. 2015 se jeví být dětmi ve smyslu ustanovení §126 tr. zákoníku, tedy osobami mladšími 18 let. Jak nalézací, tak odvolací soud dospěly na základě provedeného dokazování k závěru, že na zabavených materiálech jsou očividně zobrazeny osoby ženského pohlaví, které se jeví být mladšími 18 let. K tomu pak přistupují i znalecké posudky z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, které u obviněného konstatovaly poruchu pohlavního pudu. Se závěry učiněnými nalézacím i odvolacím soudem se Nejvyšší soud plně ztotožňuje, maje za to, že k nim soudy nižších stupňů dospěly řádným způsobem plně respektujícím platnou právní úpravu.
Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest , popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Námitka obviněného, že souhrnné tresty byly uloženy nesprávně, je ve světle výše uvedeného pod uplatněný dovolací důvod v obecné rovině podřaditelná. Tato námitka však není podepřena žádnou konkrétní argumentací, která by vznesenou námitku opodstatňovala nebo ji alespoň umožnila věcně přezkoumat. Obviněný totiž neuvádí, v čem spatřuje pochybení soudů nižších stupňů při ukládání souhrnných trestů vyjma toho, že poukazuje na to, že za závažnější trestný čin mu byl uložen trest mírnější (trest podmíněný) nežli za trestný čin méně závažný (trest nepodmíněný), což je námitka nesměřující proti uloženému trestu jako takovému, ale proti jeho výši. V daném případě se jedná o námitku pod uplatněný dovolací důvod nepodřaditelnou. Úkolem dovolacího soudu není a nesmí být, aby za obviněného domýšlel, v jakém směru se má obecně uplatněná námitka v konkrétnosti projevit při posuzování důvodnosti podaného dovolání, když naopak z ustanovení §265f tr. ř. vyplývá, že je obviněný povinen uvést veškeré okolnosti odůvodňující dovolací námitku.
Nad rámec Nejvyšší soud k uplatněné námitce stran uložených souhrnných trestů uvádí, že podle §43 odst. 2 tr. zákoníku soud uloží souhrnný trest, když odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin . Spolu s uložením souhrnného trestu soud zruší výrok o trestu uloženém pachateli rozsudkem dřívějším, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu .
Souhrnný trest představuje pro pachatele výhodnější postup , neboť se v něm zohledňuje skutečnost, že pachatel se dopustil dalšího trestného činu, aniž byl varován odsuzujícím rozsudkem týkajícím se dřívějšího trestného činu. Lze jej proto uložit jen za předpokladu, že mezi trestnými činy, které přicházejí v úvahu, je skutečně dán vztah souběhu . Úhrnný i souhrnný trest mají povahu jednotného trestu , protože po vnější stránce se v podstatě neliší od trestu ukládaného za jediný trestný čin, přičemž za jednotlivé sbíhající se trestné činy se nestanoví žádné dílčí tresty, resp. jejich části, které by odpovídaly povaze a závažnosti každého ze sbíhajících se trestných činů. Souhrnný trest lze uložit pouze v případě vícečinného souběhu, neboť o jediném skutku, který vykazuje zároveň znaky více trestných činů, nelze rozhodnout dvěma samostatnými rozsudky. Vícečinný souběh několika trestných činů bude dán z časového hlediska tehdy, jestliže v mezidobí mezi okamžikem spáchání prvního z nich a okamžikem spáchání posledního z nich nedošlo k vyhlášení odsuzujícího rozsudku za nějaký jiný trestný čin téhož pachatele (bez ohledu na to, zda se odsuzující rozsudek týkal některého z těchto sbíhajících se trestných činů nebo jiného trestného činu spáchaného ještě dříve, který je mimo okruh zkoumaných trestných činů), a to takového rozsudku, který byl jako první odsuzující rozsudek v trestním stíhání pro onen trestný čin vyhlášen a pak nabyl právní moci, přičemž k němu lze dosud přihlížet. Rozhodující je tedy okamžik (nikoli den) vyhlášení odsuzujícího rozsudku za jiný trestný čin, a to jeho prvního vyhlášení a nesmí jít o případ, když se na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen. (srov. Šámal, P. a kol. S. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 581–585).
Dlužno dodat, že se nalézací soud podrobně v bodě 16. odůvodnění rozsudku velmi podrobně zaobíral otázkou uložených trestů, kdy značnou pozornost věnoval především otázce, zda jsou splněny podmínky pro uložení souhrnných trestů. Závěry nalézacího soudu stran uložení souhrnných trestů jsou přesvědčivé a není jim čeho vytknout, kdy ke stejnému závěru dospěl i odvolací soud v bodech 7. – 8. odůvodnění usnesení.
Lze uvést, že trestní příkaz Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 26. 8. 2013 ve věci sp. zn. 2 T 130/2013, byl obviněnému doručen 17. 9. 2013, přičemž je důležité podotknout, že podle §314e odst. 7 tr. ř. má trestní příkaz povahu odsuzujícího rozsudku. Účinky spojené s vyhlášením rozsudku nastávají doručením trestního příkazu obviněnému. Rozsudek Okresního soudu Plzeň-sever ve věci vedené pod sp. zn. 2 T 130/2013 byl vyhlášen dne 9. 12. 2015. V projednávané věci se obviněný skutku popsaného pod bodem 1) výroku o vině dopouštěl od prosince roku 2009 do října roku 2010, a skutku popsaného pod bodem 2) dopouštěl od 3. 3. 2010 do 2. 7. 2015, skutku popsaného pod bodem 3) od přesně nezjištěné doby do 2. 7. 2015.
Ve vztahu k námitce uloženého souhrnného trestu za jednání popsané pod bodem 1) výroku o vině se již odvolací soud vypořádal s námitkou obviněného přednášenou i v dovolání, a to sice o nekoncepčnosti právní úpravy peněžitého trestu a jeho zahlazování. Jak správně zdůraznil, soud je v trestním řízení vázán pouze zákonnými předpisy, kdy úvahy o vadách či slabinách užité právní úpravy nemohou vést k závěru, že tato úprava by měla být ignorována. S tímto se pak Nejvyšší soud plně ztotožňuje a nad rámec stručně uvádí, že ve vztahu k peněžitému trestu uloženému trestním příkazem Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 26. 8. 2013 nenastala fikce neodsouzení. Ta sice v případě, že je peněžitý trest vykonán (zaplacen) či je pravomocně upuštěno od jeho výkonu nebo jeho zbytku, může nastat, ale fikce podle ustanovení §69 odst. 2 tr. zákoníku, stanovující, že se na pachatele hledí, jako kdyby nebyl odsouzen, se týká jen peněžitého trestu uloženého za přečin spáchaný z nedbalosti, případně za více takových přečinů, pokud byly všechny spáchány z nedbalosti. Trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku je však trestným činem úmyslným. Pokud byl pachatel odsouzen k pravomocnému trestu za úmyslnou trestnou činnost, nepřicházela v úvahu fikce podle §69 odst. 1 tr. zákoníku pro splnění podmínky uvedené v §43 odst. 4 tr. zákoníku, ale bylo nutno takové odsouzení zahladit postupem podle §105 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku. Jestliže tedy byl pachatel odsouzen k peněžitému trestu za čin, který spáchal úmyslně, nepřichází v úvahu vznik fikce podle §69 odst. 1 tr. zákoníku. Takové odsouzení muselo být zahlazeno jen postupem podle §105 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku, resp. za dalších podmínek podle §105 odst. 3, 5 až 7 tr. zákoníku. Toto rozhodnutí však ve věci vedené u Okresního soud Plzeň-sever pod sp. zn. 2 T 30/2015 učiněno nebylo, a obviněný o takový postup ani nepožádal. Jednání popsaného v bodě 1) výroku rozsudku se dopouštěl obviněný do října 2010, výše zmíněný trestní příkaz mu byl doručen až 17. 9. 2013, kdy účinky spojené s vyhlášením rozsudku nastaly s doručením trestního příkazu. Souhrnný trest byl tedy za jednání popsané pod bodem 1) rozsudku nalézacího soudu ve vztahu k trestu uloženém trestním příkazem Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 26. 8. 2013, sp. zn. 2 T 130/2013, ukládán zcela po právu.
Jednání popsaném pod body 2) a 3) výroku o vině se obviněný dopustil jednak po doručení trestního příkazu ve věci vedené u Okresního soudu Plzeň-sever pod sp. zn. 2 T 130/2013, tj. po 17. 9. 2013, jednak před vyhlášením rozsudku ve věci vedené u Okresního soudu Plzeň-sever pod sp. zn. 2 T 30/2015, tj. před 9. 12. 2015. Ve vztahu k tomuto rozhodnutí je pak splněna podmínka vícečinného souběhu jakožto nutného předpokladu pro uložení souhrnného trestu. Uložení souhrnného trestu ve vztahu k rozsudku Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 2 T 30/2015, bylo tedy správné.
K námitce obviněného stran přílišné přísnosti uložených trestů, kdy obviněný v tomto kontextu zejména akcentuje nedostatečné zhodnocení polehčujících okolností ve vztahu k uloženému trestu odnětí svobody, Nejvyšší soud uvádí následující.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. může být naplněn ve dvou alternativách, spočívajících v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se zde rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z trestů uvedených v §52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu se týká jen těch odstupňovaných druhů trestů, které mají určitou sazbu vymezenu trestním zákonem. Uložením trestu mimo trestní sazbu se rozumí uložení trestu mimo stanovenou trestní sazbu zákonem.
Aby pak došlo k jeho naplnění, musí být v textu dovolání namítána existence jedné z jeho dvou alternativ, tedy že došlo k uložení nepřípustného druhu trestu či druhu trestu sice přípustného, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Nelze tedy prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. namítat jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §37 a násl. tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu. Obviněný však v podstatě nepřiměřenost, resp. přílišnou přísnost jemu uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody s přímým výkonem, namítá, neboť se domáhá mimořádného snížení trestu odnětí svobody podle §58 odst. 1 tr. zákoníku.
Obviněný však svou argumentací nenaplňuje ani jednu z výše zmíněných eventualit dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Namítá toliko v obecné rovině to, že odvolací i nalézací soud pochybily při ukládání trestu, neboť postupovaly v rozporu se zásadami §37 a násl. tr. zákoníku. Tato námitka je však pod uplatněný dovolací nepodřaditelná.
Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §37 až §42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Námitku, že soud při ukládání trestu nedostatečně zohlednil polehčující okolnosti na straně obviněného, tedy není možné při nejlepší vůli podřadit pod uplatněný, ale ani žádný jiný dovolací důvod.
Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud uvádí, že podle §43 odst. 1 tr. zákoníku „ odsuzuje-li soud pachatele za dva nebo více trestných činů, uloží mu úhrnný trest podle toho ustanovení, které se vztahuje na trestný čin z nich nejpřísněji trestný; jde-li o vícečinný souběh většího počtu trestných činů, může soud pachateli uložit trest odnětí svobody v rámci trestní sazby, jejíž horní hranice se zvyšuje o jednu třetinu; horní hranice trestní sazby odnětí svobody však nesmí ani po tomto zvýšení převyšovat dvacet let a při ukládání výjimečného trestu odnětí svobody nad dvacet až do třiceti let nesmí převyšovat třicet let. Vedle trestu přípustného podle takového ustanovení lze v rámci úhrnného trestu uložit i jiný druh trestu, jestliže jeho uložení by bylo odůvodněno některým ze souzených trestných činů. Jsou-li dolní hranice trestních sazeb odnětí svobody různé, je dolní hranicí úhrnného trestu nejvyšší z nich. Stanoví-li trestní zákon za některý z takových trestných činů pouze trest odnětí svobody, může být úhrnným trestem jen trest odnětí svobody jako trest samostatný “ .
Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku „ soud uloží souhrnný trest podle zásad uvedených v odstavci 1, když odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin. Spolu s uložením souhrnného trestu soud zruší výrok o trestu uloženém pachateli rozsudkem dřívějším, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Souhrnný trest nesmí být mírnější než trest uložený rozsudkem dřívějším. V rámci souhrnného trestu musí soud vyslovit trest ztráty čestných titulů nebo vyznamenání, trest ztráty vojenské hodnosti, trest propadnutí majetku nebo trest propadnutí věci, jestliže takový trest byl vysloven již rozsudkem dřívějším “ .
Souhrnný trest za jednání obviněného popsané pod bodem 1) výroku o vině ve vztahu k trestnímu příkazu Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 26. 8. 2013, sp. zn. 2 T 130/2013, byl ukládán podle ustanovení §187 odst. 1 tr. zákoníku s horní trestní sazbou zvýšenou o jednu třetinu. Obviněný tak byl ohrožen trestem odnětí svobody v délce jednoho roku až 8 let, resp. podle ustanovení §43 odst. 1, 2 tr. zákoníku až 10 let a 8 měsíců. Výše zmiňovaným trestním příkazem byl obviněnému uložen trest odnětí svobody v trvání 5 (pěti) měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu 18 (osmnácti) měsíců. Vzhledem k mnohým polehčujícím okolnostem, které řádně nalézací soud zohlednil a řádně rozvedl v bodě 16. odůvodnění rozsudku, byl obviněnému uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 (tří) let, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 (čtyř) let. Nemohl mu tedy být uložen trest mírnější. S ohledem na to, že trest byl ukládán za dva trestné činy, z toho jeden zločin, se Nejvyššímu soudu rozhodně nejeví uložený trest jakožto nepřiměřeně přísný (srov. bod 16. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, body 7. – 8. odůvodnění usnesení odvolacího soudu).
Souhrnný trest za jednání obviněného popsané pod body 2) a 3) byl ukládán vzhledem k rozsudku Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 2 T 30/2015. Tímto rozsudkem byl obviněný uznán vinným ze spáchání přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a odsouzen k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 300 hodin. Jak již bylo shora uvedeno, nevykonaný zbytek tohoto trestu v trvání 288 hodin byl obviněnému usnesením Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 22. 5. 2019, č. j. 2 T 30/2015-206, přeměněn na trest odnětí svobody v trvání 288 dní, pro jehož výkon byl obviněný zařazen do věznice s ostrahou. Vzhledem k tomu, že nelze uložit souhrnný trest mírnější, nemohl být uložen jiný trest, nežli nepodmíněný trest odnětí svobody, který musel být vzhledem k souhrnnému trestu naopak přísnější. Trest byl ukládán podle ustanovení §193 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný tedy byl ohrožen trestní sazbou 1 roku až 5 let, resp. 6 let a 8 měsíců. Nalézací soud uložil nejnižší možný trest, který vzhledem k výše uvedenému mohl být uložen v rámci zákonné trestní sazby, rozhodně ho tak nelze považovat za nepřiměřeně přísný. Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud uvádí, že kdyby obviněný řádně vykonal trest obecně prospěšných prací, tento by nebyl přeměněn a jeho odsouzení v dané věci by bylo v souladu s §65 odst. 4 tr. zákoníku zahlazeno. Nebylo by pak možné ukládat souhrnný trest. Jak již bylo uvedeno shora, souhrnný trest nesmí být mírnější než trest uložený dřívějším rozsudkem (§43 odst. 2 tr. zákoníku), a proto v daném případě nepřicházelo v úvahu uložení jiného než nepodmíněného trestu odnětí svobody.
S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by se v projednávané věci jednalo o případ extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, dospěl k závěru, že obviněným podané dovolání není zatíženo vytýkanými vadami. Obviněný současně uplatnil námitky totožné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení, a Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „ opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) trestního ř. “ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 – Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17).
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona (§265i odst. 2 tr. ř.) dovolání obviněného P. M. odmítl .
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 10. 6. 2020
JUDr. Petr Šabata předseda senátu