ECLI:CZ:NS:2020:3.TDO.594.2020.1
sp. zn. 3 Tdo 594/2020-577
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 8. 2020 o dovolání, které podala obviněná P. L. E., nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 11 To 1/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 5 T 51/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněné P. L. E. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 7. 11. 2019, sp. zn. 5 T 51/2018 , byla obviněná P. L. E. uznána vinnou pod bodem 1) přečinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), formou pokračování podle §116 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že jako obchodní zástupce společnosti F. C. I., IČO XY, se sídlem XY, XY, na základě sepsané a podepsané „Smlouvy o obchodním zastoupení“ a souvisejících příloh ze dne 1. 1. 2015, s úmyslem získat pro sebe finanční prostředky, při sjednávání níže uvedených úvěrových smluv postupovala v rozporu s ustanovením článku 3 této smlouvy a přílohy číslo 2 k této smlouvě, podle níž byla povinna vykonávat svou činnost osobně, osobně ověřit doklady žadatele a navštívit žadatele v jeho domácnosti, přičemž uvedla společnosti F. C. I. neprvdivé údaje, když v období od dne 26. 1. 2015 do dne 8. 2. 2015 uzavřela celkem 3 fiktivní úvěrové smlouvy obsahující údaje neodpovídající skutečnosti, aniž by ověřila totožnost žadatele, a aniž by žadatel před ní smlouvu podepsal, tyto smlouvy předložila na pobočku v XY, ul. XY, XY, přičemž finanční prostředky, které na základě předložených smluv převzala od manažera společnosti prostřednictvím šeku na vyplacení klientů, jim osobně nepředala a tyto si ponechala pro vlastní potřebu, čímž právnímu nástupci – společnosti F. C. I., IČO XY, se sídlem XY, XY, způsobila škodu celkem ve výši 20.500 Kč, konkrétně se jednalo o
- úvěrovou smlouvu č. 110280, uzavřenou dne 26. 1. 2015 nazvanou „Smlouva o půjčce“ na jméno M. S., nar. XY, bytem XY, XY, výše poskytnutého úvěru 10.000 Kč, v pravidelných týdenních splátkách ve výši 300 Kč, a to po dobu 58 týdnů, kdy u této smlouvy bylo v období od dne 2. 2. 2015 do dne 11. 5. 2015 uhrazeno 11 splátek v celkové výši 3.600 Kč, přičemž M. S. uvedl, že předmětnou smlouvu nikdy neuzavřel, podpisy na písemnostech „Smlouva o půjčce, Standartní informace o spotřebitelském úvěru a Karta zákazníka“ nejsou jeho pravými, což potvrzuje i znalecký posudek z oboru kriminalistiky, odvětví zkoumání ručního písma, ze dne 19. 12. 2016, čímž tímto jednáním způsobila poškozené společnosti škodu ve výši 6.400 Kč,
- úvěrovou smlouvu č. 110277, uzavřenou dne 26. 1. 2015 nazvanou „Smlouva o půjčce“ na jméno E. S., nar. XY, bytem XY, XY7, výše poskytnutého úvěru 10.000 Kč, v pravidelných týdenních splátkách ve výši 300 Kč, a to po dobu 58 týdnů, kdy u této smlouvy bylo v období od dne 2. 2. 2015 do dne 11. 5. 2015 uhrazeno celkem 11 splátek v celkové výši 3.600 Kč, přičemž E. S. předmětnou smlouvu nikdy neuzavřela, podpisy na písemnostech „Smlouva o půjčce, Standartní informace o spotřebitelském úvěru a Karta zákazníka“ nejsou jejími pravými, což potvrzuje znalecký posudek z oboru kriminalistiky, odvětví zkoumání ručního písma, ze dne 2. 1. 2017, čímž tímto jednáním způsobila poškozené společnosti škodu ve výši 6.400 Kč,
- úvěrovou smlouvu č. 110466, uzavřenou dne 8. 2. 2015 nazvanou „Smlouva o půjčce“ na jméno I. M., nar. XY, bytem XY, okr. Nymburk, výše poskytnutého úvěru 13.000 Kč, v pravidelných týdenních splátkách ve výši 390 Kč, a to po dobu 58 týdnů, kdy u této smlouvy bylo v období od dne 15. 2. 2015 do dne 24. 5. 2015 uhrazeno celkem 12 splátek v celkové výši 5.300 Kč, přičemž I. M. uvedla, že předmětnou smlouvu nikdy neuzavřela, podpisy na písemnostech „Smlouva o půjčce, Standartní informace o spotřebitelském úvěru a Karta zákazníka“ nejsou jejími pravými, což potvrzuje znalecký posudek z oboru kriminalistiky, odvětví zkoumání ručního písma, ze dne 12. 12. 2016, čímž tímto jednáním způsobila poškozené společnosti škodu ve výši 7.700 Kč ,
a pod bodem 2) přečinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), formou pokračování podle §116 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že jako obchodní zástupce společnosti F. C. I., se sídlem XY, XY, na základě sepsané a podepsané „Smlouvy o obchodním zastoupení“ a souvisejících příloh ze dne 1. 1. 2015, s úmyslem získat pro sebe finanční prostředky, při sjednávání níže uvedených úvěrových smluv postupovala v rozporu s ustanovením článku 3 této smlouvy a přílohy číslo 2 k této smlouvě podle níž byla povinna vykonávat svou činnost osobně, osobně ověřit doklady žadatele a navštívit žadatele v jeho domácnosti, přičemž uvedla společnosti F. C. I., nepravdivé údaje, když v období od dne 8. 12. 2015 do dne 18. 12. 2015 uzavřela celkem 2 fiktivní úvěrové smlouvy obsahující údaje neodpovídající skutečnosti, aniž by ověřila totožnost žadatele, a aniž by žadatel před ní smlouvu podepsal, tyto smlouvy předložila na pobočku v XY, ul. XY, XY, přičemž finanční prostředky, které na základě předložených smluv převzala od manažera společnosti prostřednictvím šeku na vyplacení klientů jim nepředala a tyto si ponechala pro vlastní potřebu, čímž právnímu nástupci poškozené společnosti – F. C. I., IČO XY, se sídlem XY, XY, způsobila škodu v celkové výši 15.000 Kč, konkrétně se jednalo o
- úvěrovou smlouvu č. 226701, uzavřenou dne 8. 12. 2015 nazvanou „Smlouva o půjčce“ na jméno M. K., nar. XY, bytem XY, XY, výše poskytnutého úvěru 20.000 Kč, v pravidelných týdenních splátkách ve výši 600 Kč, a to po dobu 58 týdnů, kdy u této smlouvy byly v období od dne 21. 12. 2015 do dne 23. 2. 2016 uhrazeny celkem 4 splátky v celkové výši 5.400 Kč a dne 14. 6. 2016 byla smlouva doplacena P. L. E. finanční částkou ve výši 27.414 Kč, přičemž M. K. uvedla, že předmětnou smlouvu nikdy neuzavřela, podpisy na písemnostech „Smlouva o půjčce, Standartní informace o spotřebitelském úvěru a Karta zákazníka“ nejsou jejími pravými a ani nejsou pravdivé údaje, které jsou uvedeny v kartě zákazníka, tj. adresa výběrního místa XY čp. XY – V. S. a telefonní kontakt XY, neboť osobu V. S. nezná, s adresou výběrního místa nemá nic společného a telefonní číslo XY nikdy nepoužívala, přičemž v důsledku dodatečného uhrazení splátek obžalovanou poškozené společnosti škoda nevznikla,
- úvěrovou smlouvu č. 226939, uzavřenou dne 18. 12. 2015 nazvanou „Smlouva o půjčce“ na jméno K. R., nar. XY, bytem XY, XY, výše poskytnutého úvěru 18.000 Kč, v pravidelných týdenních splátkách ve výši 540 Kč, a to po dobu 58 týdnů, kdy u této smlouvy byla dne 1. 1. 2016 uhrazena jediná splátka ve výši 3.000 Kč, přičemž K. R. uvedl, že předmětnou smlouvu nikdy neuzavřel, podpisy na písemnostech „Smlouva o půjčce, Standartní informace o spotřebitelském úvěru a Karta zákazníka“ nejsou jeho pravými a ani nejsou pravdivé údaje, které jsou uvedeny v kartě zákazníka, tj. že byl zaměstnán u spol. MATEX HK jako elektrikář a měl příjem domácnosti ve výši 18.000 Kč, čímž tímto jednáním způsobila poškozené společnosti škodu ve výši 15.000 Kč .
Za to byla obviněná odsouzena podle §211 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 (dvou) let.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené společnosti F. C. I., IČO XY, se sídlem XY, XY, částku ve výši 35.500 Kč.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená F. C. I., IČO XY, se sídlem XY, XY, odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku bylo obviněné uloženo, aby v průběhu zkušební doby nahradila škodu, kterou trestným činem způsobila a doklad o tom nejpozději při skončení zkušební doby předložila soudu.
Proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 7. 11. 2019, sp. zn. 5 T 51/2018, podala obviněná P. L. E. v zákonné lhůtě odvolání, které směřovala jak do výroku o vině, tak i výroku o trestu.
O odvolání rozhodl Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 11 To 1/2020 , a to tak, že odvolání obviněné podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 11 To 1/2020, podala obviněná dovolání (č. l. 555–560), přičemž uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Obviněná má za to, že nesprávnost právního posouzení spočívá především v ignoraci zásady in dubio pro reo, neboť soudy se adekvátně nezabývaly a tudíž ani nevyrovnaly s tím, že existují dvě verze průběhu skutkového děje, přičemž se přiklonily bez adekvátních důkazů k verzi obžaloby, zatímco s její obhajobou se nijak nevypořádaly. Kdyby tak učinily, posoudily by, že skutek není přečinem podle příslušného ustanovení trestního zákoníku. Navíc skutek byl nesprávně kvalifikován i proto, že právní posouzení dostatečně nereaguje na otázku úmyslu při spáchání toho přečinu. Obviněná má za to, že „ se do věci vloudilo tzv. kognitivní zkreslení, obecně nazývané myšlenková past, tedy stále se opakující chyby v myšlení, úsudku, rozhodování a zapamatování “, kdy jedním je tendence vybírat si jenom ty informace, které podporují naši verzi skutku, což má obviněná za to, že se stalo i v projednávané věci. V této souvislosti ve vztahu ke skutku pod bodem 1) cituje některé pasáže odůvodnění napadeného usnesení, kdy tyto rozebírá a hodnotí. Zpochybňuje hodnocení důkazů nalézacím soudem (e-mailová korespondence s J. P., výpovědi J. P. a M. S.) a učiněná skutková zjištění, ke kterým soud dospěl. Obviněná v této souvislosti označila sama sebe za oběť, za osobu, která sice jednala naivně a i z respektu k přirozené autoritě svého nadřízeného J. P., nikoli však s podvodným úmyslem. Je sice pravdou, že zcela nedodržela všechny požadavky uzavírání smluv tak, jak je společnost F. C. I. (dále jen „úvěrová společnost“) vyžadovala, z toho však podvodný úmysl dovozovat nelze. Nadto je podle ní otázkou, zda touto společností požadovaná kontrola, která má za cíl v podstatě „špiclování“ uchazečů o úvěr, vůbec může obstát z pohledu občanského zákoníku. Právě J. P. přitom označila za pachatele, který dojednal sjednání půjček s osobami, jimiž měly být ve smlouvách uvedení S., S. a M., přičemž za jmenované zpočátku hradil i splátky. Ke skutku pod bodem 2) uvedla, že u skutku, ve kterém figuruje svědkyně K., absentuje společenská škodlivost, neboť ona sama celý úvěr splatila, aniž by k tomu byla nucena kupříkladu nebezpečím odhalení. Rovněž v případě K. R. byla situace obdobná jako u prvních skutků, neboť ona sama se nechala podvést další osobou, která jí přivedla muže vystupujícího pod jménem K. R. až před její bydliště, přičemž smlouva byla posléze uzavřena v automobilu, kterým byl jmenovaný přivezen. Občanský průkaz K. R. skutečně při sjednávání půjčky měla v rukou a kontrovala jej. Obviněná trvá na tom, že vše co bylo uvedeno do smlouvy o půjčce M. S. je pravdivé, jak občanský, tak řidičský průkaz, a zejména pak výplatní lístky od skutečného zaměstnavatele M. S., tedy žádná lež zde uvedena nebyla. Ani v případě druhého přečinu, neuvedla nepravdu, pouze se nechala podvést a převzala nepravdivé potvrzení o zaměstnání pana R. Obviněná je přesvědčena, že pokud svým lehkovážným jednáním způsobila škodu, pak jí měla v občanskoprávním řízení nahradit. Ze spisu na str. 73 vyplývá, že by se tak mohlo stát, pokud by podepsala uznání dluhu, což odmítla, a proto bylo podle jejího přesvědčení přistoupeno ke zneužití orgánů činných v trestním řízení k řešení občanskoprávního sporu.
Na podkladě výše uvedeného proto obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 2. 2020, č. j. 11 To 1/2020-518, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 7. 11. 2019, sp. zn. 5 T 51/2018, a poté podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Hradci Králové nové projednání a rozhodnutí ve věci.
K dovolání obviněné se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 26. 5. 2020, sp. zn. 1 NZO 455/2020.
Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněné, uvedl, že obviněná jen opakuje své námitky uplatněné v předchozích stadiích trestního řízení, se kterými se obecné soudy bezezbytku a především správně vypořádaly. Z hlediska posouzení dovolání a rozhodnutí o něm je pak zejména podstatné, že naprostou většinu dovolacích námitek pod vytýkaný (ani žádný jiný) dovolací důvod podřadit nelze. Dovolání je totiž postaveno takřka komplexně na výhradách obviněné proti hodnocení provedených důkazů, potažmo proti skutkovým zjištěním nalézacího soudu, která dovolatelka neguje. V drtivé většině neuplatnila žádnou námitku v tom smyslu, že by právě skutková zjištění precizovaná ve skutkové větě rozsudku nalézacího soudu a rozvedená v jeho odůvodnění nenaplňovala znaky trestných činů, kterými byla uznána vinnou. Obviněná v podstatě zaměňuje dovolání za další řádný opravný prostředek a po Nejvyšším soudu požaduje, aby provedl nové hodnocení důkazů a formuloval nová skutková zjištění, která by vyzněla v její prospěch a vedla pokud možno ke zproštění obžaloby. Takové námitky však stojí mimo rámec jakéhokoli dovolacího důvodu. Státní zástupce uvedl, že Okresní soud v Hradci Králové realizoval komplexní dokazování, provedené důkazy také řádným způsobem – nejen jednotlivě, jak to činí obviněná, ale i ve vzájemných souvislostech – vyhodnotil, přičemž dospěl k takovým skutkovým závěrům, které z nich logicky vyplývají. Své úvahy pak také velmi podrobně a pečlivě rozvedl. To je patrno z obsáhlých úvah vtělených zejména do odstavců 45. až 66. odůvodnění odsuzujícího rozsudku. Své povinnosti se pak nezpronevěřil ani Krajský soud v Hradci Králové, který odvolání obviněné řádně přezkoumal, přičemž si argumentaci soudu prvního stupně osvojil a v podstatě na ni odkázal, neboť se s touto bezezbytku ztotožnil. Takový postup přitom ani podle judikatury Ústavního soudu či Evropského soudu pro lidská práva zásadám spravedlivého procesu neodporuje. Skutková zjištění nalézacího soud jsou i podle názoru státního zástupce správná a reflektují provedené důkazy. To, že dovolatelka je s hodnocením důkazů soudy, s jejich skutkovými zjištěními, s odsuzujícím rozsudkem a se zamítnutím svého odvolání nespokojena, není chybou soudů a neznačí, že skutková zjištění jsou vadná a s provedenými důkazy nesouladná, a že byly porušeny základní zásady trestního řízení a práva, která zákon obviněným garantuje. Stran námitky in dubio pro reo státní zástupce uvedl, že pokud soud po vyhodnocení důkazní situace nemá pochybnosti o průběhu skutkového děje, podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ splněny nejsou. Námitka stran údajného nerespektování zásady in dubio pro reo navíc pod žádný vytýkaný dovolací důvod nespadá. Mimo vytýkaný dovolací důvod stojí i námitka o chybějícím úmyslném zavinění. I tu totiž obviněná postavila výlučně na zpochybnění skutkových závěrů a na tvrzení, že sice jednala naivně a nedodržela postupy stanovené společností F. C., z toho však podvodný úmysl dovodit nelze. Realita je totiž taková, že dovolatelka naopak zcela vědomě uzavřela úvěrové smlouvy s jinými osobami bez jejich vědomí, přičemž posléze vyinkasovala a užila finanční prostředky vyplacené společností F. C.
Státní zástupce připustil, že pod obviněnou uplatněný dovolací důvod lze podřadit námitku obviněné, že u skutku, v rámci něhož figurovala M. K., absentuje společenská škodlivost jejího jednání. Je však třeba mít na paměti, že trestní odpovědnost za přečin úvěrového podvodu v jeho základní skutkové podstatě totiž nastupuje již v případě, kdy pachatel při sjednávání úvěrové smlouvy nebo při čerpání úvěru uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí. Škoda tak vůbec vzniknout nemusí. Navíc jednání, ve kterém figurovala svědkyně K., bylo dílčím útokem pokračujícího přečinu úvěrového podvodu vymezeného v rozsudku pod bodem 2).
Jelikož námitky obviněné nelze z větší části vůbec přiřadit pod uplatněný dovolací důvod, přičemž podřaditená námitka je neopodstatněná, státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
K vyjádření státního zástupce byla Nejvyššímu soudu dne 1. 6. 2020 doručena replika obviněné, v rámci níž reagovala na tvrzení státního zástupce tak, že zkonkretizovala některé body jí podaného dovolání.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 11 To 1/2020, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byla obviněná uznána vinnou a byl jí uložen trest. Obviněná je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněnou uplatněných dovolacích důvodů.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněnou P. L. E. vznesené námitky naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení . Předmětná skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Pod dovolací důvod proto nelze podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněná namítla nesprávné hodnocení důkazů (zejména se jednalo o výpovědi svědků J. P. a M. S., listinné důkazy – podklady pro uzavření smlouvy na jméno poškozeného M. S., emailová korespondence mezi obviněnou a J. P., záznam na kartě zákazníka I. M. obsahující telefonní číslo J. P. jako číslo kontaktní) a vadná skutková zjištění z nich vyplývající (obecně formulovaná námitka nesprávně zjištěného skutkového stavu, otázky spřízněnosti všech ve věci označených poškozených, zda poškozený M. S. osobně a vědomě uzavřel předmětnou smlouvu o poskytnutí spotřebitelského úvěru, resp. zda o této skutečnosti věděl, zda podklady zaslané emailem dne 27. 1. 2015 jsou pravé, resp. obsahují pravdivé skutečnosti, otázka toho, jakého dne byla smlouva s poškozeným M. S. uzavřena, zda jmenovaný žádal v předmětné době o spotřebitelský úvěr u společnosti, kde pracoval J. P.), když současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecné námitky, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají) a vlastní verzi skutkového stavu věci [kdy trvá na tom, že se nedopustila jednání, které je jí kladeno za vinu, resp. uvádí, že ve vztahu k jednání pod bodem 1) byla v celé věci obětí, jednala v určité naivitě a z přirozené autority ve vztahu k J. P., svému bývalému nadřízenému, jímž byla kontaktována a požádána o poskytnutí půjček pro tři osoby, k čemuž jí poskytl všechny potřebné údaje, těmto osobám dal podepsat písemnosti ohledně půjček a převzal pro ně peníze, následně částečně hradil splátky, kdy osobu J. P. dovolatelka označuje za osobu, která celou věc iniciovala; ve vztahu ke skutku pod bodem 2) obviněná uvedla, že i zde byla podvedena další osobou a převzala nepravdivé potvrzení o zaměstnání poškozeného K. R.].
Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněné) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel, kdy obviněná sama hodnotí skutkové okolnosti, resp. vytváří vlastní náhled na to, jak se skutky odehrály. To znamená, že obviněná výše uvedený dovolací důvod zčásti nezaložila na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhala přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů . Tuto část námitek proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněná P. L. E. uplatnila, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněná namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor dovozuje z tvrzených vadných skutkových zjištění a hodnotících úvah k provedeným důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
V návaznosti na uvedené Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
V této souvislosti je taktéž třeba odmítnout námitky obviněné, jejichž prostřednictvím napadá hodnocení důkazů soudu prvního, a potažmo druhého stupně jako tendenční, činěné výlučně v její neprospěch. Obviněná akcentuje především skutečnost, že soudy hodnotily důkazy v její neprospěch, resp. v rozporu se zásadou in dubio pro reo , kdy „ máme za to, že soud se nedrží zásady in dubio pro reo “. Současně naznačuje, že soudy zcela opominuly skutečnosti vylučující závěry o její vině. K tomuto lze uvést, že v postupu soudů obou stupňů není možno spatřovat namítané porušení zásady in dubio pro reo , neboť odlišné hodnocení obžalobou a obhajobou bez dalšího porušení této zásady nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1358/2015). Tato zásada přichází v úvahu za situace, kdy není možné žádným dokazováním odstranit pochybnosti o skutkové otázce podstatné pro rozhodnutí soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1475/2016). Pouhé odlišné hodnocení obviněné tedy ani v případě, kdy by bylo konkretizováno vznesenými námitkami, nepostačuje pro závěr o pochybení soudů při hodnocení provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 461/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017). Nelze opomenout, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněnou zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
Stran skutkových zjištění je možno uvést, že se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním, pokud to odůvodňuje tzv. extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy , kterýžto dovolatelka v dovolání naznačuje. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
Nejvyšší soud však v projednávané věci žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Hradci Králové, která se stala podkladem napadeného usnesení Krajského soudu v Hradci Králové na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé neshledal.
V projednávané věci se jednalo o druhé rozhodnutí ve věci, kdy původní rozsudek nalézacího soudu ze dne 13. 5. 2019 byl odvolacím soudem zrušen usnesením ze dne 19. 7. 2019, sp. zn. 11 To 237/2019, a vrácen soudu nalézacímu s tím, že rozsah provedeného dokazování neodpovídal požadavkům ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., přičemž se soud dostatečně nevypořádal ani s obhajobou obviněné. Současně shledal nesprávnou právní kvalifikaci jednání jako trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku, kdy je zřejmé, že obviněná byla ve smyslu §2395 a násl. občanského zákoníku zmocněna k uzavírání spotřebitelských úvěrů, kdy se u uzavíraných smluv o půjčce, přestože nesou název „půjčka“, se po právní stránce jedná o smlouvy o spotřebitelském úvěru . V rámci nového projednání věci byly nalézacím soudem vytýkané vady odstraněny, bylo doplněno dokazování i překvalifikován skutek. „ Došlo k poměrně zásadnímu posunu především v hodnocení výpovědí obžalované P. L. E., a to směrem k její nevěrohodnosti “ (bod 45. rozsudku), kdy se soud musel obejít bez přímé výpovědi obviněné, neboť tato se ani k jednomu z 9 nařízených jednání osobně nedostavila. Soud tedy konfrontoval výpovědi obviněné z přípravného řízení s její výpovědí z hlavního líčení, a i její jednotlivé úseky, které obsahovaly hrubé rozpory. Okresní soud vycházel z celé řady listinných důkazů, včetně znaleckých posudků z oboru kriminalistika, odvětví zkoumání ručního písma, emailové komunikace a listin údajně předložených jednotlivými poškozenými. Dále vycházel ze svědeckých výpovědí, kdy tyto konfrontoval s jednotlivými tvrzeními obviněné. V rámci odůvodnění rozsudku nalézací soud tedy provedl zhodnocení provedených důkazů, a to nejen jednotlivě, ale i ve vzájemných souvislostech, přičemž dospěl k takovým skutkovým závěrům, které z nich logicky vyplývají. Své úvahy řádně a pečlivě rozvedl (zejména body 43. až 66. rozsudku), kdy se současně vypořádal i s verzí skutkového stavu tak, jak jej podala obviněná a zdůvodnil zcela dostačujícím způsobem, na podkladě jakých úvah dospěl k závěru o nevěrohodnosti její výpovědi a verzi skutkového stavu jí uváděného. Soud tedy v žádném případě nepominul obhajobu obviněné, která se od počátku trestního řízení pasovala do role pouhé oběti a snažila se zbavit trestní odpovědnosti s odkazem na jiný skutkový stav, než ke kterému dospěly soudy, kdy její obhajoba byla na podkladě provedeného dokazování zcela vyvrácena. Odvolací soud se se skutkovým stavem zjištěným soudem nalézacím i uplatněnou právní kvalifikací zcela ztotožnil a na odůvodnění nalézacího soudu odkázal.
Lze konstatovat, že soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Soudy nižšího stupně neopomenuly reagovat na žádnou z podstatných výhrad vznesených obviněnou či jejím obhájcem v průběhu řízení, a to včetně návrhů na doplnění dokazování. Lze proto shrnout, že skutkový stav byl v posuzované věci zjištěn v souladu s pravidly vymezenými v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. a odůvodněn v souladu s §125 odst. 1 tr. ř., a tudíž se zde nejedná o tzv. extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy, skutkovými zjištěními a právním posouzením věci jako zločinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku.
Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za stěžejní uvést, že případná námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem . Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněné a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
Pod obviněnou uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by bylo možné v obecné rovině podřadit námitky, v rámci nichž namítá, že se jedná svou podstatou o občanskoprávní spor, neboť jednala jako podnikatelka, neuvedla žádné nepravdivé údaje a současně nebylo prokázáno úmyslné zavinění, tedy subjektivní stránka předmětného přečinu. Uvedené námitky obviněná podložila argumentací, v rámci níž napadala postup soudů při hodnocení důkazů, učiněná skutková zjištění z nich se podávající a zejména pak vlastní verzi skutkových událostí. Trvá na tom, že se jednalo o jednání jiných osob, zejména pak J. P., kdy ona sama byla podvedena, tedy uplatnila předmětný dovolací důvod způsobem zcela neregulérním, jak rozvedeno výše stran obecné přípustnosti obviněnou uplatněného dovolacího důvodu.
Obviněná ve vztahu k subjektivní stránce svou argumentaci vystavěla na výhradách o neúplném dokazování s tím, že z provedeného dokazování nevyplynulo, že by si byla vědoma, že se aktivně účastní podvodných jednání a že by předložené doklady M. S. nebyly pravé a v případě K. R., že by si byla vědoma toho, že jeho potvrzení o zaměstnání je zfalšované. Svou účast vnímala pouze jako naivní a nedbalé jednání v rámci podmínek předepsaných společností F. C. I., které bylo příčinou, že byla podvedena jinou osobou. Uvedené výhrady tedy dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplňují, protože obviněná se absence úmyslného zavinění domáhala nikoliv na základě soudy zjištěných a učiněných skutkových zjištění, ale výhradně a pouze na podkladě své vlastní verze, odlišné od té, kterou soudy na podkladě provedeného dokazování zahrnuly do skutkové věty výroku o vině svého rozsudku. Své jednání a míru aktivní účasti na posuzovaném skutku obviněná prezentovala jinak, než jak bylo soudy zjištěno a popsáno, neboť se domáhala toho, že údaje, které jí byly poskytnuty, byly pravé a ona byla toliko zneužita jinou osobou, resp. J. P. u skutku pod bodem 1) a další blíže nejmenovanou osobou u skutku pod bodem 2).
Takto uplatněné výhrady jsou zcela v rozporu s tím, jak skutek nalézací soud ve výroku o vině popsal, a jaká skutková zjištění z něj vyplývají, neboť s uvedenou verzí obviněné nekoresponduje. Odvolací soud uvedl, že „ obžalovaná svým jednáním pod bodem 1 a 2 naplnila všechny zákonné znaky skutkové podstaty dvou přečinů úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku spáchaných formou pokračování podle §116 tr. zákoníku, neboť při sjednávání úvěrové smlouvy společnost F. C. I. uvedla v omyl tím, že ve snaze získat finanční prostředky uzavřela fiktivní smlouvy o půjčkách, obsahující nepravdivé údaje, a finanční prostředky, které převzala na vyplacení klientů, použila dle vlastního uvážení “ (bod 109. usnesení). Za nepravdivé se považují údaje, jejichž obsah vůbec neodpovídá skutečnému stavu, o němž je podávána informace, a to byť jen o některé důležité skutečnosti pro uzavření úvěrové smlouvy. Takovým nepravdivým údajem je samozřejmě i tvrzení, že osoba, jejímž jménem je o úvěr žádáno, takovou žádost učinila, tedy, že o takové skutečnosti ví, resp. jedná se o projev její vůle. Pokud o takové skutečnosti nevěděla, jako je tomu v projednávané věci, kdy totožnost poškozených a jejich údaje byly bez jejich souhlasu použity v žádosti o spotřebitelský úvěr, je takovým nepravdivým údajem v podstatě žádost jako taková, neboť se nejedná o pravdivou informaci.
Obviněná dále namítla, že ve vztahu ke skutku pod bodem 2), v rámci něhož figurovala v postavení poškozené M. K., absentuje společenská škodlivost takového jednání, neboť celý úvěr na jméno poškozené byl včas splacen. Uvedená námitka je pod jí uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřaditelná.
Ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku stanoví, že trestní odpovědnost pachatele lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačují uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
Odstavec 2 §12 tr. zákoníku vyjadřuje (v návaznosti na zásadu zákonnosti v odstavci 1) zásadu subsidiarity trestní represe, kterážto je jednou ze základních zásad trestního práva. Tato zásada vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, neboť trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání jako trestného činu je třeba považovat za ultima ratio , tedy za krajní prostředek, který má význam především celospolečenský, tj. z hlediska ochrany základních celospolečenských hodnot. Je nutno zajistit, aby trestní právo bylo použito teprve tehdy, kdy ostatní sociálně politické a právní prostředky nejsou dostatečně účinné nebo selhávají. Ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku tak váže zjištění potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska trestní odpovědnosti pachatele za spáchaný trestný čin na závěr, že nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu (viz nálezy Ústavního soudu – např. ÚS 42/2004-n., ÚS 61/2004-n., ÚS 136/2003-n., ÚS 40/2005-n.) – srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 92 až 93.
Hledisko společenské škodlivosti v souvislosti se zásadou subsidiarity trestní represe má za cíl napomoci k odlišení trestných činů od těch deliktů, které by neměly být považovány za trestné činy, přestože zdánlivě znaky některé skutkové podstaty naplňují. Vykazuje-li určitý skutek skutečně všechny zákonné znaky trestného činu, naplňuje tak i hranici společenské nebezpečnosti takového jednání pro společnost. Je-li takové jednání v trestním zákoníku označeno za trestný čin (přečin, zločin, zvlášť závažný zločin) obsahuje v sobě již premisu minimální hranice společenské škodlivosti.
Pokud obviněná ve své podstatě namítá, že ve vztahu ke skutku pod bodem 2), v rámci něhož figurovala v postavení poškozené M. K., došlo k porušení principu subsidiarity trestní represe, resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio, pak Nejvyšší soud uvádí, že tyto principy nelze zpochybňovat, to však neznamená, že by bylo vyloučeno vyvození trestní odpovědnosti pachatele v případech společensky škodlivých činů (§12 odst. 2 tr. zákoníku). Lze přitom konstatovat, že sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného obviněným (tj. v daném případě existence normy postihující padělání a pozměnění veřejné listiny), ještě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na citovanou zásadu, bez možnosti aplikace trestněprávních institutů. Základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou, a to především prostřednictvím postihu trestných činů, za které jsou považovány pouze protiprávní činy, které trestní zákon označuje za trestné a které vykazují znaky uvedené v takovém zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku).
Je třeba mít na paměti, že z hlediska subjektivní stránky k trestní odpovědnosti za trestný čin podle §211 odst. 1 tr. zákoníku, na rozdíl od obecného trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku, není třeba vznik škody, a to jak majetkové, tak případně nemajetkové povahy. Proto ani úmysl pachatele nemusí k takové škodě směřovat, i když zpravidla tomu tak bude. Trestný podle §211 odst. 1 tr. zákoníku bude proto i pachatel, který např. uvedením nepravdivých údajů získá úvěr, který pak ale řádně splácí . V takových případech bude třeba náležitě zvažovat povahu a závažnost trestného činu ve smyslu §39 odst. 1, 2 tr. zákoníku při stanovení druhu trestu a jeho výměry, popř. v odůvodněných případech i použití zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 a z ní vyplývajícího principu ultima ratio (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 2110).
Z uvedeného se tedy podává, že skutečnost, že obviněná úvěr získaný na poškozenou M. K. splatila a nevznikla tak škoda, není pro posouzení trestní odpovědnosti obviněné stěžejní. Tento trestný čin je totiž dokonán již tím, že pachatel uvede nepravdivé údaje, dojde-li k tomu v rámci úkonů, které mají povahu sjednávání úvěrové smlouvy, jak tomu bylo v projednávané věci. K dokonání trestného činu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku není třeba, aby byl úvěr skutečně poskytnut, resp. aby byla úvěrová smlouva vůbec uzavřena. Škoda tedy nemusí vůbec vzniknout (srovnej TR NS 77/2011-T 1406). Nadto je třeba mít na mysli, že obviněná se dopustila dvou pokračujících přečinů úvěrového podvodu, kde skutek, ve kterém figurovala svědkyně K., byl pouze dílčím útokem jednoho z nich. Úvahy o údajné nedostatečné společenské škodlivosti tohoto dílčího útoku pokračujícího přečinu tak postrádají jakékoli opodstatnění.
S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by se jednalo o případ extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu není zatíženo vytýkanými vadami, což znamená, že dovolání obviněné nebylo možno přiznat jakékoliv opodstatnění a právní kvalifikaci nelze ničeho vytknout.
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněné P. L. E. odmítl .
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. 8. 2020
Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata