ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.156.2020.1
sp. zn. 30 Cdo 156/2020-97
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Michaela Nipperta a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyně V. F., nar. XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Viktorem Pakem, advokátem se sídlem v Praze 2, Francouzská 171/28, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení 300 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 166/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2019, č. j. 91 Co 226/2019-75, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2019, č. j. 91 Co 226/2019-75, se ve výroku I v rozsahu částky 100 000 Kč s příslušenstvím a v nákladových výrocích II a III zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se proti žalované podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, dále jen „OdpŠk“, domáhá odškodnění nemajetkové újmy ve výši 300 000Kč s příslušenstvím, která jí měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení o náhradu škody na zdraví ve výši 2 483 520 Kč s příslušenstvím vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 244 C 69/2009.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 9. 4. 2019, č. j. 26 C 166/2018-49, zastavil řízení co do částky 135 000 Kč (výrok I), uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni úrok z prodlení z částky 135 000 Kč ve výši 9 % ročně od 1. 8. 2018 do 29. 3. 2019, to je do zaplacení, celkem 7 989 Kč (výrok II), co do částky 165 000 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok III) a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku 26 684 Kč (výrok IV).
3. Soud prvního stupně vyšel z následujících skutkových zjištění. Dne 24. 3. 2009 bylo zahájeno posuzované řízení o náhradu škody na zdraví ve výši 2 483 520 Kč proti Fakultní nemocnici Brno. Dne 31. 7. 2009 vydal soud ve věci platební rozkaz. Žalovaná podala proti platebnímu rozkazu odpor dne 9. 9. 2009. Dne 2. 10. 2009 se žalovaná vyjádřila k žalobě. Dne 4. 11. 2009 oznámil vedlejší účastník, Kooperativa pojišťovna, a. s., že vstupuje do řízení na straně žalované. Žalobkyně se vyjádřila dne 17. 6. 2010. Jednání proběhla ve dnech 22. 6. 2010, 10. 8. 2010 a 12. 10. 2010. Žalovaná navrhla otázky pro znalce dne 26. 10. 2010. Usnesením ze dne 20. 5. 2011 soud ustanovil znalce z oboru zdravotnictví. Žalobkyně dne 14. 6. 2011 vznesla proti osobě znalce námitky. Znalec se k námitkám žalobkyně vyjádřil dne 14. 7. 2011. Usnesením ze dne 3. 8. 2011 soud rozhodl, že znalec není vyloučen z podání posudku. Znalecký posudek byl soudu předložen dne 5. 12. 2011. Dne 24. 1. 2012 se žalovaná vyjádřila ke znaleckému posudku. Znalec se k námitkám žalované vyjádřil dne 26. 3. 2012. Dne 27. 4. 2012 žalovaná doplnila své vyjádření ke znaleckému posudku. Jednání proběhlo dne 1. 11. 2012, byl proveden výslech znalce, který ještě předložil doplnění svého vyjádření. Žalovaná předložila závěrečný návrh dne 3. 12. 2012. Žalobkyně a vedlejší účastník předložili své závěrečné návrhy dne 4. 12. 2012, kdy proběhlo jednání. Soud vyhlásil rozsudek, kterým žalobě vyhověl v částce 1 505 240 Kč s příslušenstvím, v částce 978 280 Kč s příslušenstvím byla žaloba zamítnuta. Žalovaná podala proti rozsudku odvolání dne 1. 3. 2013, jež doplnila dne 11. 3. 2013, přičemž odvolání bylo podáno pouze do částky 495 000 Kč a úroků. Žalobkyně se k odvolání žalované vyjádřila dne 20. 3. 2013. Usnesením ze dne 28. 6. 2013 bylo řízení o odvolání žalované zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku. Dne 31. 7. 2013 podala žalovaná odvolání proti usnesení ze dne 28. 6. 2013. Usnesením ze dne 8. 8. 2013 bylo zrušeno usnesení ze dne 28. 6. 2013 o zastavení odvolacího řízení. Odvolací jednání proběhlo dne 4. 2. 2015. Dne 11. 2. 2015 odvolací soud ještě jednání odročil na den 8. 4. 2015 za účelem doplnění výslechu znalce. Odvolací jednání proběhlo dne 8. 4. 2015. Dne 15. 4. 2015 vyhlásil Krajský soud v Brně rozsudek, kterým rozsudek soudu prvního stupně částečně potvrdil a částečně změnil. Dne 27. 5. 2015 navrhla žalobkyně vydání doplňujícího rozsudku odvolacího soudu. Usnesením ze dne 12. 6. 2015 byl návrh žalobkyně na vydání doplňujícího rozsudku zamítnut. Žalobkyně podala dne 7. 7. 2015 dovolání. Žalobkyně doplnila dovolání dne 15. 2. 2016. Usnesením ze dne 30. 11. 2017 Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl. Rozhodnutí Nejvyššího soudu právní moci nabylo ke dni 4. 1. 2018. Žalobkyně podala ústavní stížnost, o níž nebylo prozatím rozhodnuto.
4. Po právní stránce hodnotil soud prvního stupně věc tak, že v řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 244 C 69/2009 došlo k nesprávnému úřednímu postupu, neboť bylo vedeno po nepřiměřeně dlouhou dobu, přičemž žalobkyni odškodnil za délku řízení v trvání od 24. 3. 2009 do 9. 4. 2019, to je za 10 let, když vyšel ze základní částky odškodnění 15 000 Kč, celkem pak s ohledem na závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3930/2009, žalobkyni přiznal odškodnění ve výši 135 000 Kč. Z důvodu složitosti řízení soud prvního stupně základní částku snížil o 30 %, neboť ve věci rozhodovaly soudy všech tří stupňů i Ústavní soud, přičemž ve věci bylo třeba provádět rozsáhlejší dokazování. Význam posuzovaného řízení pro žalobkyni shledal zvýšený, neboť se jednalo o spor o náhradu škody na zdraví. Soud prvního stupně tedy přistoupil ke zvýšení základní částky o 30 %. Žalobkyně se sama na délce řízení nepodílela a ani ze strany soudu nedošlo k významnějším obdobím nečinnosti.
5. V záhlaví označeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III potvrdil (výrok I), ve výroku IV rozsudek soudu prvního stupně změnil jen tak, že částka náhrady nákladů řízení činí 22 570 Kč (výrok II), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III).
6. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, aniž by sám doplnil dokazování.
7. Co do právního posouzení se odvolací soud plně ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o vzniku nemajetkové újmy na straně žalobkyně. Dosavadní dobu trvání řízení v rozsahu od 24. 3. 2009 do 9. 4. 2019, tedy celkem 10 let, považoval odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně za neadekvátní, porušující právo žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě. Přitom vzal v úvahu, že dne 30. 11. 2017 bylo odmítnuto dovolání a že dosud nebylo rozhodnuto o ústavní stížnosti žalobkyně. Odvolací soud zhodnotil jako správné připuštění změny žaloby o další řízení v rozsahu až do doby do rozhodnutí soudu prvního stupně. K tomu odvolací soud uvedl, že žalobkyně již dále předmět řízení neměnila a že to ani není podle §216 odst. 2 o. s. ř. možné.
8. Odvolací soud uvedl, že shodně se soudem prvního stupně vycházel ze základní částky odškodnění ve výši 15 000 Kč za první dva roky řízení, za další čtyři roky pak 15 000 Kč za každý rok řízení, celkem tedy 135 000 Kč (zjevně však nikoli za další čtyři roky, nýbrž osm let - pozn. dovolacího soudu).
9. Na rozdíl od soudu prvního stupně však odvolací soud při posouzení kritéria složitosti věci snížil základní částku zadostiučinění toliko o 20 % s ohledem na řešení odborných otázek z oboru medicíny a mnohost nároků žalobkyně. Při hodnocení významu posuzovaného řízení pro žalobkyni odvolací soud souhlasil se závěrem soudu prvního stupně o zvýšení základní částky z důvodu jeho předmětu, avšak shledal důvod pro zvýšení jen o 20 %. Za velmi podstatné odvolací soud posoudil, že v řízení byla věc řešena na všech třech stupních soudní soustavy a že délka řízení je prodlužována ještě řízením před Ústavním soudem. Odvolací soud především zohlednil, že rozhodnutí soudu prvního stupně bylo dosaženo již v roce 2012, tedy zhruba za tři roky po zahájení řízení, že další rozhodnutí odvolacího soudu následovalo v první polovině roku 2015, ale řízení je prodlužováno o dobu řízení o dovolání jako mimořádném opravném prostředku a o dosud neukončené řízení o ústavní stížnosti. Z tohoto důvodu odvolací soud snížil výši zadostiučinění právě o 30 %. Zároveň odvolací soud přistoupil ke zvýšení výše zadostiučinění pro nekoncentrovaný postup soudů v posuzované věci, byť neshledal žádné podstatné prodlení v podobě dlouhého průtahu, přičemž však nepovažoval délku řízení odvolacího za standardní a navýšil základní částku zadostiučinění o dalších 10 %.
10. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně tedy neshledal nárok žalobkyně na odškodnění, nad částku již zaplacenou žalovanou, za oprávněný.
11. Námitku žalobkyně, že je nutné zohlednit ekonomický růst v České republice, ke kterému došlo od vydání stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010 (dále jen „Stanovisko“), a zejména výši průměrné hrubé mzdy, odvolací soud posoudil jako nedůvodnou s tím, že je vázán názory uvedenými ve Stanovisku a že navýšení rozmezí uvedeného ve Stanovisku Nejvyšší soud ve svých četných časově následujících rozhodnutích nekonstatoval.
II. Dovolání a vyjádření k němu
12. Rozsudek odvolacího soudu napadla včasným dovoláním žalobkyně, a to v rozsahu výroku I, jímž byl potvrzen zamítavý výrok III rozsudku soudu prvního stupně co do částky 100 000 Kč s příslušenstvím.
13. Žalobkyně (dále také „dovolatelka“) namítala, že se odvolací soud odchýlil od judikatury dovolacího soudu, pokud nepřihlédl při rozhodování ke stavu v době vyhlášení napadeného rozsudku a spokojil se s hodnocením soudu prvního stupně v rozsahu délky řízení od 24. 3. 2009 do 9. 4. 2019, přičemž odkázala na Stanovisko. V tomto ohledu formulovala dvě dovolací otázky - (1) zda je nutno do doby řízení započítat i případné řízení o ústavní stížnosti, a (2) zda, není-li řízení, ve kterém došlo k porušení práva účastníka na projednání věci v přiměřené lhůtě, skončeno ke dni rozhodování soudu druhého stupně o nároku účastníka na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu tím vzniklou, musí soud druhého stupně vyjít ze stavu řízení ke dni svého rozhodování.
14. Dovolatelka dále nesouhlasila se závěrem o nedůvodnosti její námitky o nutnosti zohlednění ekonomického růstu v České republice a výše průměrné mzdy při stanovení výše zadostiučinění. K tomu připomněla, že základní rozpětí Nejvyšší soud poprvé vyslovil již ve svém rozsudku ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, kdy průměrná hrubá měsíční mzda činila 23 864 Kč, zatímco aktuální činí 34 105 Kč, což představuje nárůst o téměř 43 %. Na podporu své argumentace poukázala dále na nález Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 2844/14, a na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Rutkowski a další proti Polsku, stížnost č. 72287/10, č. 13927/11 a č. 46187/11, jakož i na Metodiku k náhradě nemajetkové újmy na zdraví, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 63/2014, a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 894/2018). Argumentovala rovněž tím, že v závislosti na růstu mezd jsou pravidelně valorizovány i náhrady za ztrátu na výdělku. V této souvislosti vyjádřila dovolací otázku (3), zda je i při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou ujmu vzniklou porušením práva účastníka na projednání věci v přiměřené lhůtě nutno použít princip proporcionality též tím způsobem, že obecné soudy porovnají částky této náhrady přisouzené v jiných případech, a to nejen v obdobných, ale i v dalších, v nichž se jednalo o zásah do jiných osobnostních práv.
15. Dovolatelka navrhla, aby byl dovoláním napadený výrok I rozsudku odvolacího soudu, v rozsahu, v němž byl potvrzen výrok III rozsudku soudu prvního stupně, pokud jím byla zamítnuta žaloba o zaplacení 100 000 Kč s příslušenstvím, zrušen a aby věc byla vrácena Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
16. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
17. Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení ˗ v souladu s bodem 1 článku II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony ˗ zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“).
18. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, jež byla řádně zastoupena podle §241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
19. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
20. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
21. Otázka (1), zda je nutno do doby řízení započítat i případné řízení o ústavní stížnosti, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud při hodnocení celkové délky posuzovaného řízení přihlédl ke skutečnosti, že dne 30. 11. 2017 bylo odmítnuto dovolání a že dosud nebylo rozhodnuto o ústavní stížnosti žalobkyně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2742/2009, ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1508/2011, ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4318/2013, a ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2780/2015).
22. Dovoláním předestřená otázka (3) použití principu proporcionality při srovnávání náhrad za nemajetkové újmy přisouzené v jiných případech, v nichž se jednalo o zásah do jiných osobnostních práv, u stanovení výše přiměřeného zadostiučiněni za nemajetkovou ujmu vzniklou porušením práva účastníka na projednání věci v přiměřené lhůtě nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3171/2018, v návaznosti na svou dosavadní judikaturu uvedl, že při stanovení finančního zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení je třeba přiznat zadostiučinění přiměřené konkrétním okolnostem případu a závažnosti vzniklé újmy, a naopak se vyvarovat mechanické aplikaci práva s touhou po dosažení matematicky přesného výsledku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4539/2011).
23. Ani nesouhlas žalobkyně se závěrem odvolacího soudu o nedůvodnosti její námitky ohledně valorizace výše zadostiučinění přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá. Nejvyšší soud totiž v rozsudku ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, uzavřel, že na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv ani znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kursu měny (k tomu také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2989/2011, ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, a ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5760/2017). Obdobně se Nejvyšší soud vyjádřil k otázce vlivu změny životní úrovně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1153/2019). Z části VI Stanoviska přitom vyplývá, že základní částky 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva roky a dále za každý následující rok trvání nepřiměřeně dlouho vedeného řízení je obecně nastavena výrazně výš než 45 % toho, co za porušení předmětného práva přiznal ve věcech proti České republice Evropský soud pro lidská práva (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 384/2012, nebo rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 29. 3. 2006, věc Apicella proti Itálii, stížnost č. 64890/01, odst. 72).
24. Nejvyšší soud pak neshledal důvod se od shora uvedené ustálené rozhodovací praxe odchýlit (postupem podle §20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích).
25. Dovolání je však přípustné ve vztahu k otázce vymezení rozhodné délky posuzovaného řízení, neboť při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
26. Dovolání je důvodné.
27. Podle §13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
28. Podle §31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odst. 1). Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odst. 2). V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo §22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení, a e) významu předmětu řízení pro poškozeného (odst. 3).
29. Nejvyšší soud již dříve konstatoval, že není-li řízení, ve kterém došlo k porušení práva účastníka na projednání věci v přiměřené lhůtě, skončeno ke dni rozhodování soudu o tomto nároku, musí soud, a to prvního i druhého stupně, vyjít ze stavu řízení ke dni svého rozhodování (§154 odst. 1 o. s. ř.). Pro odvolací soud to v situaci, kdy v době rozhodování soudu prvního stupně nebylo posuzované řízení skončeno, představuje nutnost doplnění dokazování ve směru zjištění stavu posuzovaného řízení, ustanovení §212a odst. 3 o. s. ř. tím není dotčeno (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1715/2013, nebo ze dne 14. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3340/2011).
30. Takovému postupu však odvolací soud nevyhověl, pokud v projednávaném případě vycházel z celkové doby řízení od podání žaloby v posuzovaném řízení (tj. od 24. 3. 2009) do dne, kdy rozhodoval soud prvního stupně v řízení o odškodnění nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení (tj. do 9. 4. 2019). K tomu odvolací soud uvedl, že žalobkyně již dále předmět řízení neměnila a že to ani není podle §216 odst. 2 o. s. ř. možné, přestože žalobkyně při jednání před odvolacím soudem dne 18. 9. 2019 prostřednictvím svého právního zástupce uvedla, že „řízení o ústavní stížnosti není dosud skončeno.“ Nadto nebylo lze přehlédnout, že žalobkyně v průběhu řízení před soudem prvního stupně podáním ze dne 1. 4. 2019 navrhla změnu žaloby v tom smyslu, aby soud rozhodl o nemajetkové újmě za další řízení, do doby rozhodování soudu v této věci, a to s odkazem na judikaturu dovolacího soudu, že soud musí vyjít ze stavu řízení ke dni svého rozhodování, k čemuž odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2328/2015. Usnesením ze dne 2. 4. 2019 pak soud prvního stupně změnu žaloby připustil a následně posuzoval celkovou délku řízení ke dni svého rozhodnutí, tedy ke dni 9. 4. 2019. Na základě úkonů žalobkyně tak nebylo možno pochybovat, že by se domáhala odčinění nemajetkové újmy pouze za část řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3110/2014).
31. Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud měl prostor k tomu, aby do celkové doby řízení započetl i dobu posuzovaného řízení, které proběhlo od 9. 4. 2019 do dne rozhodnutí odvolacího soudu, tedy do 18. 9. 2019. Z hlediska kritéria celkové doby řízení ve smyslu §31a odst. 3 písm. a) OdpŠk tak nevzal odvolací soud v úvahu část celkové doby řízení v rozsahu více jak pěti měsíců.
32. Nedoplnil-li za těchto okolností odvolací soud dokazování ve smyslu výše uvedeném, posoudil otázku rozhodné délky posuzovaného řízení neúplně, a tedy nesprávně.
33. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího soudu v rozsahu částky 100 000 Kč s příslušenstvím, ve výroku o nákladech řízení a ve výroku o nákladech odvolacího řízení podle §243e odst. 1 a 2 věty první o. s. ř. zrušil a věc podle §242 odst. 1 a 2 písm. a) o. s. ř. v tomto rozsahu vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
34. Odvolací soud je ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
35. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 9. 2020
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu