ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.2139.2018.1
sp. zn. 30 Cdo 2139/2018-724
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců Mgr. Michaela Nipperta a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce V. K., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. PhDr. Stanislavem Balíkem, advokátem se sídlem Praha 3, Kolínská 13, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o odškodnění nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 178/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2017, č. j. 35 Co 278/2017-697, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2017, č. j. 35 Co 278/2017-697, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. 3. 2017, č. j. 17 C 178/2014-662, se v rozsahu zamítnutí žaloby do částky 3 018 500 Kč s příslušenstvím a v navazujících výrocích o náhradě nákladů řízení zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení; jinak se dovolání žalobce odmítá.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobce se proti žalované podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, dále jen „OdpŠk“, domáhá odškodnění nemajetkové újmy, která mu měla být způsobena v souvislosti s trestním řízením vedeným u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 10 T 6/2005. Žalobcův nárok původně spočíval v odškodnění za nesprávný úřední postup ve výši 500 000 Kč s příslušenstvím, respektive po upřesnění za porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě ve výši 204 000 Kč, když celková délka trestního řízení činila více než 9 let, přičemž žalobce vyšel ze základní částky odškodnění 120 000 Kč, již zvýšil o 70 %, a za nesprávný úřední postup Vězeňské služby ČR ve výši 296 000 Kč, který měl za následek stresující výkon trestu odnětí svobody, během kterého v důsledku zanedbání lékařské péče u něj došlo k vážné zdravotní újma, která stále trvá. Dále žalobce požadoval odškodnění ve výši 4 500 000 Kč s příslušenstvím za nezákonné rozhodnutí, které specifikoval jako „usnesení policejního komisaře Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality Služby kriminální policie a vyšetřování, Expozitury Brno, ze dne 7. 7. 2004, č. j. ČTS:OKFK 53/7-2004, o zahájení trestního stíhání“, a „navazující rozhodnutí v průběhu trestního řízení, zejména rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 10 T 6/2005, a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 1. 2008, sp. zn. 2 To 121/2007, v druhé řadě pak příkau k domovní prohlídce rodinného domu s příslušenstvím v XY vydaný soudem Městského soudu v Brně dne 23. 6. 2004 pod sp. zn. 70 Nt 1584/2004“. Žalovaná žalobci uhradila na za omezení osobní svobody částku 1 108 500 Kč a částku 373 000 Kč za snížení společenského uplatnění, narušení dobré pověsti, rodinných a profesních vztahů, přičemž v této části vzal žalobce žalobu zpět. Po zastavení řízení co do částky 1 481 500 Kč a po vyloučení žalobcova nároku na zaplacení částky 296 000 Kč s příslušenstvím je předmětem řízení částka 3 522 500 Kč s příslušenstvím, a to 3 018 500 Kč z titulu odškodnění za nezákonné rozhodnutí a 204 000 Kč z titulu odškodnění za nesprávný úřední postup.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen soud „prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. 3. 2017, č. j. 17 C 178/2014-662, zamítl žalobu co do částky 3 222 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 28. 12. 2013 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 1 481 500 Kč od 28. 12. 2013 do 2. 1. 2014 (výrok I), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 1 481 500 Kč od 3. 1. 2014 do 6. 11. 2014 (výrok II) a na náhradě nákladů řízení 41 140 Kč (výrok III).
3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že trestní stíhání žalobce bylo zahájeno dne 7. 7. 2004 pro pokus trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §8 odst. 1 a §255 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 10 T 6/2005, byl žalobce uznán vinným pro trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v délce čtyř let. Odvolání žalobce bylo zamítnuto usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 1. 2008, č. j. 2 To 121/2007-1368. Nálezem Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2012, sp. zn. I. ÚS 564/08, byla rozhodnutí soudů zrušena s konstatováním, že v trestním řízení došlo k porušení základních práv žalobce podle čl. 8 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jen „Listina“. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 8. 1. 2013, sp. zn. 10 T 6/2005, bylo trestní stíhání žalobce zastaveno z důvodu amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 10. 6. 2013, sp. zn. 10 T 6/2005, byl žalobce zproštěn obžaloby podle §226 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), dále jen „trestní řád“.
4. Žalobce pracoval od počátku roku 1992 u Komerční banky a. s., od 15. 6. 2001 pak jako ředitel expozitury a od 27. 2.2004 jako ředitel pobočky banky. Dne 16. 4. 2004 mu zaměstnavatel oznámil, že mu nemůže nadále přidělovat práci podle smlouvy a že mu proto náleží mzda ve výši průměrného výdělku. Žalobcův pracovní poměr skončil ke dni 30. 6. 2004 dohodou z podnětu zaměstnavatele. Od 1. 7. 2004 do 30. 9. 2005 byl žalobce zaměstnán u Věra Krejčí - K & M Tour. V období od 1. 10. 2005 do 31. 12. 2006 byl žalobce evidován v evidenci uchazečů o zaměstnání. Od 1. 1. 2007 do 21. 5. 2008 byl žalobce zaměstnán jako akademický pracovník - asistent na provozně ekonomické fakultě Mendelovy univerzity v Brně. Žalobce byl od 21. 3. 2008 do 30. 3. 2010 ve výkonu trestu odnětí svobody. Od 7. 7. 2010 do 30. 9. 2010 byl žalobce opět evidován v evidenci uchazečů o zaměstnání. Ve snaze zajistit si zaměstnání se žalobce v roce 2010 neúspěšně účastnil několika výběrových řízení. V období od 1. 10. 2010 do 27. 10. 2010 žalobce uzavřel pracovní smlouvu s Agropodnikem AS Skalice. Od 22. 6. 2011 byl žalobce zaměstnán u Zemědělského družstva vlastníků Mírov jako agronom. V srpnu 2012 a listopadu 2013 byl žalobce Komerční bankou a. s. odkázán, aby sledoval nabídku volných míst v bance na webových stránkách. V říjnu 2012 a září 2012 Česká národní banka a UniCredit bank a. s. žalobci sdělily, že jeho životopis byl zařazen do databáze a v případě vhodné pozice bude kontaktován.
5. Žalobce kandidoval ve volbách do zastupitelstva obcí za rok 1998 a 2002. Podle Městysu XY byl žalobce v obci oblíben, po komunálních volbách v roce 1998 byl zvolen členem rady obce, v roce 2002 získal ve volbách nejvyšší počet hlasů, veřejnou činnost ukončil na vlastní žádost v roce 2006 a odstěhoval se do obce XY, dodnes je pro svou veřejnou činnost a povahové vlastnosti v XY oblíben. Dne 6. 10. 2006 mu byl udělen pamětní list obce XY za činnost v letech 2002 až 2006. V roce 2014 žalobce kandidoval do obecního zastupitelstva ve XY za Českou stranu sociálně demokratickou a na základě výsledků voleb se stal zastupitelem. Žalobci bylo uděleno poděkování za práci pro ČSSD.
6. Dne 22. 8. 2006 bylo přerušeno správní řízení o vydání zbrojního průkazu žalobci z důvodu trestního stíhání, v řízení bylo pokračováno 25. 11. 2009, přičemž žalobce od 1. 2. 1999 vlastnil lovecký lístek na dobu neurčitou.
7. Žalobce byl v době zahájení trestního stíhání ženatý, se svou manželkou a syny však nežil, společnou domácnost sdílel s novou partnerkou, se kterou v roce 2007 uzavřel manželství. Před nástupem do výkonu trestu byla žalobcova rodina stmelena, ale děti z prvého manželství žalobce příliš nenavštěvují, jeho vztah se starším synem je spíše chladnější. V žalobcově bydlišti se vědělo o jeho trestním stíhání. Od propuštění z výkonu trestu se žalobce veřejně nikde neangažoval, lidem se vyhýbal, byl psychicky labilní, kamarádi se od něj odvrátili.
8. V květnu 2005 bylo v periodicích XY a XY o trestním stíhání referováno tak, že o žalobci bylo psáno jako o „zaměstnanci/pracovníku“ bývalém šéfovi bankovní pobočky v XY, bez uvedení jména či fotografie žalobce. Článek v XY ze dne 22. 1. 2013 informoval o tom, že žalobce (v článku jmenovitě uveden) odmítl amnestii, která se vztahovala na jeho případ. V článku MF Dnes ze dne 22. 6. 2004 byla informace o žalobcově kauze (bez uvedení konkrétního jména a příjmení), stejně jako dne 19. 7. 2004. O trestním řízení žalobce byla podána informace (bez uvedení jména) dne 21. 6. 2004 v Českém rozhlasu 1 - Radiožurnálu, dne 22. 6. 2004 ve Zprávách a dne 27. 6. 2004 v pořadu Střepiny vysílaných na TV Nova.
9. Žalobce, zastoupený advokátem, předběžně uplatnil nárok u žalované dne 2. 7. 2013, přičemž požadoval náhradu škody spočívající v nákladech za obhajobu ve výši 160 020 Kč, v nákladech trestního řízení ve výši 7 800 Kč, ve ztrátě na výdělku ve výši 3 552 614 Kč, v ušlém zisku ve výši 1 112 778 Kč a zadostiučinění za nemajetkovou újmu za poškození duševního zdraví, zdraví, ztrátu osobní cti a dobré pověsti, kariéry profesní, politické a za ztrátu veřejné funkce ve výši 5 000 000 Kč. Žalovaná shledala žalobcův nárok na nemajetkovou újmu důvodným co do částky 1 481 500 Kč (1 108 500 Kč za výkon trestu odnětí svobody a 373 000 Kč za nemajetkovou újmu způsobenou samotným trestním stíháním), kterou mu zaplatila dne 6. 11. 2014.
10. Soud prvního stupně věc právně posuzoval s odkazem na §1, §5, §7, §8, §12, §14, §15, §31a, a §32 odst. 3 OdpŠk a §100 odst. 1 zákona č. 40/1964, občanský zákoník účinný do 31. 12. 2013.
11. Nejprve se soud prvního stupně zabýval důvodností žalovanou vznesené námitky promlčení ohledně žalobcova nároku na zaplacení částky 204 000 Kč za nepřiměřenou délku trestního stíhání. Přitom vzal za relevantní, že posuzované řízení skončilo dne 10. 6. 2013, od kterého pak počala plynout šestiměsíční zákonná promlčecí doba. Dále uzavřel, že žalobce tento nárok neuplatnil předběžně u žalované, neboť v žádosti pouze uvedl, že řízení trvalo více jak 8 let, a že se z tohoto důvodu ohledně tohoto nároku podle §35 OdpŠk promlčecí doba nestavěla. V tomto ohledu soud prvního stupně vycházel z názoru, že délka řízení je jedním z kritérií při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění. Podle soudu prvního stupně tak promlčecí doba uplynula dnem 11. 12. 2013, a protože žaloba ve věci byla podána až dne 10. 6. 2014, shledal námitku promlčení důvodnou. Žalobcovu námitku, že žalovaná vznesla námitka promlčení v rozporu s dobrými mravy, soud prvního stupně odmítl se závěrem, že uplatnění námitky ze strany žalované nebylo zneužitím práva na úkor žalobce, přičemž odkázal na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 25 Cdo 4223/2016, ze dne 17. 10.2012, sp. zn. 30 Cdo 3825/2011, a ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000. V této souvislosti dodal, že žalobce, jenž je po celou dobu řízení zastoupen advokátem, neuvedl žádné důvody, pro které své právo včas neuplatnil.
12. Soud prvního stupně vzal za prokázanou jak existenci odpovědnostního titulu -nezákonného rozhodnutí, a to usnesení o zahájení trestního stíhání Policie ČR, Útvaru odhalování korupce a hospodářské kriminality, Služby kriminální policie a vyšetřování, expozitura Brno, ze dne 7. 7. 2004, ČTS: OKFK 53/7 - 2004, tak příčinné souvislosti, neboť vydání nezákonného rozhodnutí mělo za následek vznik nemajetkové újmy pro žalobce. V této souvislosti uzavřel, že trestní řízení a výkon trestu odnětí svobody významně zasáhly do žalobcova profesního života, neboť k rozvázání jeho pracovního poměru došlo dohodou z podnětu zaměstnavatele, který na žalobce podal oznámení pro podezření ze spáchání trestné činnosti.
13. Ohledně výše a způsobu zadostiučinění za prokázanou nemajetkovou újmu soud prvního stupně vycházel z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, a vzal v úvahu, že žalobce byl bezúhonnou osobu, že byl obviněn a následně obžalován ze závažného trestného činu, za který mu hrozil trest odnětí svobody v délce až 8 let, že trestní stíhání a výkon trestu odnětí svobody měly vliv na jeho profesní uplatnění a že vykonal nezákonně trest odnětí svobody v období od 21. 3. 2008 do 30. 3. 2010, přičemž trestní řízení trvalo téměř 9 let (od 7. 7. 2004 do 10. 6. 2013). Dále vzal za prokázané, že trestní stíhání narušilo žalobcův osobní život v tom smyslu, že mu nebyla prodloužena platnost zbrojního průkazu a tudíž se nemohl věnovat svému koníčku (myslivectví). Uzavřel tedy, že na žalobcově straně bylo vnímání vzniklé nemajetkové újmy intenzivnější.
14. Soud prvního stupně nevzal za prokázané, že by v důsledku nezákonného trestního stíhání žalobce nemohl sehnat obdobné zaměstnání, že by došlo k narušení rodinných a přátelských vazeb a k narušení vztahů s jeho syny z prvního manželství a že by nepříznivý zdravotní stav současné žalobcovy manželky byl důsledkem jeho trestního stíhání. Trestní stíhání nemělo ani přímý dopad na veřejnou a politickou žalobcovu činnost.
15. Pokud se týká medializace žalobcova případu, soud prvního stupně s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4280/2011, dospěl k závěru, že došlo k přetržení příčinné souvislosti mezi vedením trestního stíhání a skutečností, která újmu zakládá či zvyšuje.
16. Při samotném výpočtu výše zadostiučinění soud prvního stupně za použití §136 o. s. ř. stanovil základní částku za rok trestního stíhání žalobce 40 000 Kč. V této souvislosti přihlédl k rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. 4. 2013, č. j. 15 C 290/2011-99, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2013, č. j. 20 Co 365/2013-127, ve kterém bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni částku 70 000 Kč s příslušenstvím, přičemž v obdobném případě soud vycházel ze základní částky 30 000 Kč za jeden rok nezákonného trestního stíhání. Společným znakem obou případů byla ztráta prestižního zaměstnání, stres, jemuž byli žalobci vystaveni a ohrožení vysokou trestní sazbou, jakož i délka trestního řízení. Rozdílným bylo, že na žalobkyni ve srovnávaném případě nebyla podána obžaloba, že nebyla ve výkonu trestu odnětí svobody a že byl prokázán vliv trestního řízení na nezletilé dítě žalobkyně. Z těchto důvodů soud prvního stupně v projednávaném případě stanovil základní částku zadostiučinění o 10 000 Kč za jeden rok trestního stíhání vyšší.
17. S ohledem na výše uvedená kritéria a okolnosti případu soud prvního stupně uzavřel, že odpovídající výše zadostiučinění za žalobcovo trestní stíhání činí 1 481 500 Kč, a to 1 108 500 Kč z titulu náhrady za omezení osobní svobody a 373 000 Kč z titulu nezákonného rozhodnutí, přičemž žalovaná žalobci tuto částku již zaplatila.
18. Soud prvního stupně žalobci přiznal zákonné úroky z prodlení z částky 1 481 500 Kč, neboť žalobce uplatnil svůj nárok u žalované dne 2. 7. 2013 a šestiměsíční lhůta pro projednání nároku uplynula dne 2. 1. 2014, od následujícího dne byla žalovaná v prodlení, a to do dne 6. 11. 2014, kdy plnění žalobci poskytla.
19. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 12. 9. 2017, č. j. 35 Co 278/2017-697, zamítl žalobcův návrh na přerušení řízení (výrok I), zastavil odvolací řízení o odvolání žalované (výrok II), rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé I a ve výroku o nákladech řízení III potvrdil (výrok III) a žalobci uložil, aby žalované zaplatil náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 300 Kč (výrok IV).
20. Odvolací soud se na podkladě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, po zopakování rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 6. 2013, sp. zn. 10 T 6/2005, dospěl k závěru, že žalobcovo odvolání není důvodné, přičemž souhlasil jak se skutkovými, tak právními závěry soudu prvního stupně, který postupoval v intencích rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn, 30 Cdo1747/2014.
21. Odvolací soud uzavřel, že se soud prvního stupně správně vypořádal s neprovedením žalobcem navržených důkazů a že důkazní břemeno o přiměřenosti požadované nemateriální újmy leželo na žalobci, a proto bylo na něm, aby si sám opatřil jím požadované informace o obdobných věcech skončených u Obvodního soudu pro Prahu 2, a to například prostřednictvím zákona o svobodném přístupu k informacím.
22. Pokud se týká námitky promlčení nároku na nemajetkovou újmu za nepřiměřenou délku řízení ve výši 204 000 Kč, odvolací soud vzal za rozhodné, že tento požadavek žalobce vznesl až v jeho podání ze dne 21. 8. 2014, respektive upřesnil dne 25. 4. 2016 a že tehdy žalovaná vznesla námitku promlčení, přičemž v žádosti o předběžné projednání nároku prostřednictvím svého advokáta a následně v žalobě tvrdil, že posuzované řízení trvalo téměř devět let. Podle odvolacího soudu tak soud prvního stupně ani žalovaná nepochybily, pokud tento argument vzaly v úvahu pouze jako jedno z kritérií pro výši nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání. Odvolací soud zdůraznil, že se během šestiměsíční lhůty nejednalo o nevyřízení nároku na nemajetkovou újmu za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení a že žalobcův odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 14. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 1532/16, nebyl případný, neboť jeho závěry na daný případ nedopadají, protože vycházejí z odlišné skutkové situace. Odvolací soud s odkazem na usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. I. ÚS 2781/12, ze dne 29. 9. 2011, sp. zn. III. ÚS 2312/11, a ze dne 8. 11. 2012, sp. zn. IV. ÚS 4116/12, shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že nemajetkovou újmu za nepřiměřeně dlouze vedené řízení ve výši 204 000 Kč nelze žalobci pro důvodně vznesenou námitku promlčení přiznat.
23. Odvolací soud zcela souhlasil s výší přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou žalobci v souvislosti s nezákonně vedeným trestním stíháním stanovenou soudem prvního stupně, a to s ohledem na zhodnocení podstatných kritérií a přiměřeným srovnáním s případem vedeným u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 290/2011, kdy v obou případech se jednalo o obvinění z oblasti finanční kriminality, na něž společnost podle odvolacího soudu pohlíží shovívavěji, než například na trestné činy proti životu a zdraví. V této souvislosti odvolací soud zohlednil, že dopady do žalobcovy osobnostní sféry nebyly takové intenzity jako ve srovnávaném případě, naproti tomu jeho trestní stíhání trvalo o 2 roky déle, byl nezákonně omezen na osobní svobodě a utrpěl tak nemajetkovou újmu vzešlou jednak z nezákonného trestního stíhání, jednak z nezákonného výkonu trestu odnětí svobody. Podle odvolacího soudu jejich následkem byla újma spočívající v morálním poškození osobnosti žalobce, avšak toto kritérium bylo dostatečně zhodnoceno při odškodnění výkonu trestu odnětí svobody a nelze je odškodnit duplicitně. K tomu odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011.
24. Nadto odvolací soud pro srovnání dále poukázal na dvě řízení vedená u Obvodního soudu pro Prahu 2, ve kterých se jednalo o obvinění z trestných činů, které jsou obecně vnímány jako zvlášť zavrženíhodné a to pod sp. zn. 23 C 117/2012 a sp. zn. 10 C 125/2013.
II. Dovolání a vyjádření k němu
25. Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroků III a IV napadl včasným dovoláním žalobce, který namítl, že soudy obou stupňů v rámci svojí rozhodovací praxe porušily čl. 36 Listiny, kterým jsou vázány. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že by měly být dovolacím soudem posouzeny jinak otázky - (1) promlčení nároku na náhradu škody proti státu ve vazbě na obsah uplatnění nároku u příslušného úřadu podle §14 zákona č. 82/1998 Sb., (2) námitky promlčení vznesené státem učiněné v rozporu s dobrými mravy a (3) důkazního břemene ohledně výše náhrady újmy za nezákonné rozhodnutí.
26. Otázka (1) promlčení jeho nároku na odškodnění za nepřiměřeně dlouhé trestní řízení ve výši 204 000 Kč s příslušenstvím podle žalobce byla vyřešena na základě nesprávného právního posouzení. Podle žalobce je napadené rozhodnutí v příkrém rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 3391/15, neboť odvolací soud se s jeho argumentací vypořádal formalisticky. V tomto ohledu uvedl, že obsah právních úkonů/jednání, je třeba hodnotit podle jejich obsahu, nikoliv podle jejich formy a že §14 OdpŠk neupravuje podrobně náležitosti uplatnění nároku u příslušného úřadu, ani nestanoví, aby poškozený uplatněný nárok právně kvalifikoval, přičemž z jeho podání je patrno, že vytkl žalované délku trestního řízení, a pokud by žalovaná bývala pokládala podání za vadné v tom, že požadovaná částka nebyla specifikována podle jednotlivých položek, měla jej vyzvat k odstranění této domnělé vady. K tomu dodal, že žalobou celkově požadovanou výši náhrady oproti podání k Ministerstvu spravedlnosti nepřekročil.
27. K otázce (2) rozporu námitky promlčení s dobrými mravy žalobce odkázal na nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 1532/16, ze dne 24. 7. 2014, sp. zn. II. ÚS 1430/13, ze dne 24. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 1744/12, I. ÚS 4227/12, ze dne 12. 5. 2014, a ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 3403/11. V této souvislosti zdůraznil, že Ministerstvo spravedlnosti na podání týkající se uplatnění nároku ve smyslu §14 OdpŠk samo standardně odpovídá v podstatě formulářovým způsobem sdělením, že nestíhá věci včas vyřizovat s poučením o místní a věcné příslušnosti soudu, čímž se tak podání ministerstva stává pouze prostředkem k tomu, aby žalovaná oddálila plnění. Podle žalobcova názoru již proto, že sama žalovaná je běžně v obdobných věcech v prodlení, je v rozporu s dobrými mravy, aby argumentovala údajným prodlením poškozených. Poukázal dále na to, že v jeho případě nebyl zprošťující rozsudek v trestní věci přezkoumatelným způsobem co do skutkových zjištění a právního posouzení odůvodněn, že trestní řízení mohlo jako celek proběhnout daleko rychleji, a že bylo třeba zohlednit, že jeho trestní stíhání mělo být zastaveno a neměl být souzen nevinný. Podle žalobce soudy obou stupňů jeho argumentaci nevzaly vůbec v potaz a nevypořádaly se s ní, jím citovaný nález Ústavního soudu ve svém rozsudku ani nezmínily, čímž zatížily své rozsudky vadou nepřezkoumatelnosti.
28. V návaznosti na shora uvedené žalobce navrhl, aby odvolací soud přerušil řízení a podal k Ústavnímu soudu návrh na zrušení §14 OdpŠk. Návrh odůvodnil tím, že §14 OdpŠk není v současné praxi aplikován ústavně konformním způsobem, respektive je v rozporu s čl. 36 Listiny a čl. 1 odst. 1 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky, ve znění pozdějších předpisů, neboť případů obdobných jeho přibývá, což posouvá dané ustanovení zákona ze „samé hranice ústavnosti“ za hranici ústavnosti. Podle žalobcova názoru smyslem zavedení šestiměsíční lhůty nebylo zajistit nečinnému státu šestiměsíční úlevu od povinnosti zaplatit úroky z prodlení a nastavit taková pravidla, jež by umožňovala odmítnout následně slabší straně spravedlnost.
29. K otázce (3) důkazního břemene ohledně výše náhrady újmy za nezákonné rozhodnutí žalobce namítl, že soudy obou stupňů postupovaly v rozporu s čl. 36 Listiny, pokud mu v intencích rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, ukládaly, aby provedl srovnání svého případu s jinými judikovanými případy, aby prokázal, že jím požadovaná částka je přiměřeným zadostiučiněním. Podle žalobce přenesení důkazního břemene ohledně srovnatelných rozhodnutí je hrubým porušením práva na spravedlivý proces. V této souvislosti namítal, že soudy nevzaly v úvahu jeho argumentaci, že judikatura ve věcech náhrady škody proti státu je známa především soudu prvního stupně a též Ministerstvu spravedlnosti a že neprovedly jím navržené důkazy. Podotkl, že je evidentně slabší stranou, že se sice jednotlivě v rámci práva na informace může domoci soudních rozhodnutí, avšak nemá možnost nahlížet do spisu, z něhož tato rozhodnutí vzešla. Zdůraznil především, že případ srovnatelný s jeho neexistuje a že porovnání s jiným případem (sp. zn. 15 C 290/2013) provedeným soudy obou stupňů nemůže obstát, neboť jeho případ je odlišný v tom, že nejen byla podána obžaloba, ale byla vydána i pravomocná, později zrušená odsuzující rozhodnutí a absolvoval daleko více úkonů než poškozená ve srovnávané věci, přičemž jeho stres byl o to vyšší, že by nevinen. Nesouhlasil se závěrem, že jeho pověst a postavení v rodinném životě i v politické sféře se nezměnily trestním stíháním a odsouzením, neboť soudy nevzaly v úvahu, že slyšení svědkové jsou těmi posledními blízkými osobami a přáteli, kteří mu zbyli.
30. Žalobce vyjádřil závěr, že judikatura Nejvyššího soudu a odvozeně soudů nižších instancí byl měla být s ohledem na jím citovanou judikaturu Ústavního soudu změněna, což se týká i právního názoru ohledně srovnatelných rozhodnutí, vysloveného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014.
31. Žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
32. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
33. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
34. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované §241a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval přípustností dovolání.
IV. Přípustnost dovolání
35. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
36. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
37. Žalobce předkládá dovolacímu soudu k posouzení otázky (1), zda promlčení nároku na náhradu škody proti státu ve vazbě na obsah uplatnění nároku u příslušného úřadu podle §14 zákona č. 82/1998 Sb. odpovídá ustálené soudní praxi a (2) rozporu námitky promlčení s dobrými mravy.
38. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4221/2009 (rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na http“//www.nsoud.cz), s odkazem na svou předcházející judikaturu uvedl: „Je třeba vycházet z toho, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdyby bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2003, sp. zn. 25 Cdo 292/2003, popř. ze dne 22. srpna 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000). Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení.“
39. Odvolací soud shora uvedený právní závěr respektoval, jestliže shodně se soudem prvního stupně v daném případě neshledal výjimečné okolnosti, které by odůvodňovaly aplikaci §3 odst. 1 obč. zák. V tomto případě odvolací soud zvážil relevantní skutkové okolnosti, pokud vzal za rozhodné, že se během šestiměsíční lhůty nejednalo o nevyřízení nároku na nemajetkovou újmu za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení, neboť žalobce v žádosti o předběžné projednání nároku podané prostřednictvím advokáta a následně v žalobě pouze tvrdil, že posuzované řízení trvalo téměř devět let, svůj požadavek vznesl až ve svém podání ze dne 21. 8. 2014 a žalovaná vznesla námitku promlčení po upřesnění žalobcova nároku dne 25. 4. 2016, přičemž žalobcův argument o celkové délce trestního řízení bylo lze vzít v úvahu jako jedno z kritérií pro výši náhrady nemajetkové újmy způsobené samotným trestním stíháním.
40. Dovolací soud neshledal důvodu vyřešit danou otázku jinak, než-li odvolací soud, který v daném případě postupoval v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu a řádně podrobil námitku promlčení žalovanou korektivu dobrých mravů, a proto žalobcem uplatněná dovolací otázka nemohla založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř.
41. Vzhledem k tomu, že dovolání k otázce (1) o promlčeném žalobcovu nároku není přípustné, Nejvyšší soud neshledal v dané věci důvody k přerušení řízení a předložení předložení věci Ústavnímu soudu s návrhem na zrušení §14 zákona č. 82/1998 Sb.
42. Pokud žalobce namítá nesprávnost závěru, že jeho pověst a postavení v rodinném životě i v politické sféře se nezměnily trestním stíháním a odsouzením, pak se nejedná o námitku proti nesprávnému právnímu posouzení věci odvolacím soudem, ale o polemiku s tím, jaký skutkový závěr odvolací soud učinil. Z přezkumné povahy činnosti Nejvyššího soudu vyplývá, že dovolací soud je vázán skutkovým základem věci tak, jak byl vytvořen v důkazním řízení před soudem prvního stupně nebo před soudem odvolacím. V dovolacím řízení, v němž je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci, se skutkovými otázkami zabývat nelze. Námitka proti skutkovým zjištěním tedy není způsobilým dovolacím důvodem (§241a odst. 1 o. s. ř. za pomoci argumentu a contrario ).
43. Dovolání, pokud se vztahovalo k potvrzujícímu výroku III rozsudku odvolacího soudu v rozsahu zamítnuté částky 204 000 Kč, Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť je nepřípustné.
44. Dovolání je podle §237 o. s. ř. přípustné pro otázku (3) důkazního břemene ohledně výše náhrady újmy za nezákonné rozhodnutí, u které sice Nejvyšší soud neshledal důvod posoudit ji jinak, avšak při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
45. Dovolání je důvodné.
46. Podle §31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odstavec 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odstavec 2).
47. Nejvyšší soud předesílá, že se zásadně uplatní princip vyjádřený například v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, podle něhož jen sama existence nezákonného rozhodnutí nepresumuje vznik imateriální újmy u dotčené osoby. Naopak, v řízení je na žalobci, aby spolu s odpovědnostním titulem tvrdil a prokazoval i existenci skutečností, které lze právně kvalifikovat jako porušení konkrétního práva žalobce, a vznik nemajetkové újmy v příčinné souvislosti s danými skutečnostmi.
48. Platí dále, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše přiznaného zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009).
49. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, soud při svých úvahách o přiměřené výši peněžního zadostiučinění pro poškozeného zohlední zejména povahu trestní věci, délku trestního stíhání a především dopady trestního stíhání do osobnostní sféry poškozené osoby.
50. Pro správné stanovení dispozice §31a odst. 2 OdpŠk coby normy s relativně neurčitou hypotézou je ovšem kromě zohlednění kritérií nyní uvedených nezbytné, aby v konečném důsledku výše soudem přiznaného odškodnění odpovídala výši přiznaného zadostiučinění v případech, které se v podstatných znacích (poměřováno zejména s ohledem na zmíněná kritéria) shodují. Jinak vyjádřeno, výše přiznaného zadostiučinění by se neměla bez zjevných a podstatných skutkových odlišností konkrétního případu podstatně odlišovat od zadostiučinění přiznaného v případě skutkově obdobném. Významnější odchylka je v tomto směru možná jen tehdy, bude-li též soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna.
51. Bez srovnání požadavku na poskytnutí zadostiučinění s jinými případy zpravidla nebude možno učinit závěr, že právě žalobcem požadovanou částku (nebo i jakoukoli jinou) lze považovat za přiměřené zadostiučinění (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014).
52. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 577/2017, vyjádřil názor, že „[S]rovnání je pak třeba provést s jinými případy nemajetkové újmy vzniklé v důsledku porušení stejných práv, a není-li jich, pak i v důsledku porušení jiných práv, bude-li zřejmé, že případy vykazují pro rozhodnutí soudu významné množství jednotících prvků. Přitom je samozřejmě primárně na žalobci, aby uplatnil taková tvrzení umožňující soudu učinit srovnání vedoucí k závěru, že žalobcem požadované zadostiučinění je přiměřené, tedy (mimo jiné) též odpovídající zadostiučiněním poskytnutým v jiných případech. Ovšem nepochybně je též v zájmu žalované, aby obdobně soudu předestřela srovnání s případy svědčícími naopak její námitce, že je požadováno zadostiučinění v nepřiměřené výši (jak bylo dále uzavřeno v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014). Není pak jistě vyloučeno a naopak je vhodné, aby soud provedl srovnání také s jinými obdobnými případy, které jsou mu známy z jeho činnosti a s nimiž účastníky řízení před vydáním rozhodnutí seznámí.“
53. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 10. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1198/2018, vyšel ze základního principu, že řízení o nároku podle zákona č. 82/1998 Sb. je řízením sporným a že tedy klade v první řadě nároky na účastníky řízení, aby legitimnost svého procesního postupu vysvětlili, tudíž je v zájmu samotného účastníka, aby své úkony doprovodil odkazem na rozhodnutí v obdobných věcech. Nelze však s deficitem takového poukazu spojovat procesní důsledek nesplnění procesní povinnosti, či dokonce neunesení břemene tvrzení, neboť stále platí zásada, že soud zná právo a jeho výklad (judikaturu), přičemž takové znalosti podřazuje vytýčení rozhodných skutečností a dbá na to, aby v řízení aktivní účastník pro neznalost práva neutrpěl újmu (§5 a 6 o. s. ř.). Řízení o nároku podle zákona č. 82/1998 Sb. je jedno z typových řízení, kde v úvahu připadá možnost smírného řešení podle §99 o. s. ř., přičemž o takové řešení by měl soud usilovat. Podle citovaného ustanovení soud (mimo jiné) s účastníky věc probere, upozorní na právní úpravu a na stanoviska Nejvyššího soudu a rozhodnutí zveřejněná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. Zde je prostor pro seznámení účastníků i s rozhodovací praxí soudu v obdobných věcech.
54. V podmínkách projednávané věci se odvolací soud odchýlil od shora citované judikatury dovolacího soudu, pokud své rozhodnutí založil na tom, že důkazní břemeno ohledně přiměřenosti požadované náhrady nemateriální újmy leželo na žalobci.
55. Vzhledem k přípustnosti dovolání Nejvyšší soud podle §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. přezkoumal, zda nebylo řízení postiženo vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., respektive i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
56. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že řízení před soudy obou stupňů takovými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, zatíženo bylo, neboť soudy jednaly o neurčité žalobě.
57. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, v souvislosti s nárokem na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které neskončilo odsuzujícím rozsudkem, uvedl, že „je třeba věnovat zvýšenou pozornost možnému zdvojení uplatňovaného nároku založeného na totožném skutkovém základě, a to zejména ve spojení s možnou nepřiměřenou délkou trestního stíhání. Úkolem soudu proto je, aby na základě vylíčených skutkových tvrzení právně posoudil, mezi jakou újmou (jako následkem) a jakou skutečností (jakožto příčinou této újmy) má být příčinná souvislost zjišťována a zda se jedná o nárok jediný, či zda žalobce v rámci svých žalobních tvrzení vymezuje nároků více. Zatímco nepřiměřená délka řízení typicky způsobuje újmu spočívající zejména v nejistotě ohledně výsledku řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4336/2010) a udržování osoby obviněné z trestné činnosti v tomto stavu nejistoty, samotné trestní stíhání způsobuje zpravidla újmy, jež vylíčil žalobce a které by se souhrnně daly označit za morální poškození osobnosti (integrity) poškozeného v době trestního stíhání a narušení jeho soukromého, rodinného, popřípadě i jiného života (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2773/2011).“
58. V tomto případě žalobce v žalobě původně po žalované požadoval odškodnění za nezákonné rozhodnutí a nesprávný úřední postup souhrnnou částku 5 000 000 Kč s příslušenstvím. Podáním ze dne 19. 8. 2014 (č. l. 453 - 454) žalobce upřesnil, že z titulu odškodnění za nezákonné rozhodnutí požaduje zaplacení částky 4 500 000 Kč a za nesprávný úřední postup částku 500 000 Kč, přičemž při jednání soudu prvního stupně dne 15. 4. 2016 uvedl, že z jeho zpětvzetí žaloby co do částky 1 481 500 Kč (podání ze dne 28. 4. 2015 na č. l. 491 - 492) byla žalovaná částka 4 500 000 Kč ponížena o částku 1 108 500 Kč, jež mu žalovaná zaplatila dne 6. 11. 2014 jako odškodnění za nezákonné omezení osobní svobody v délce 739 dní, a že u částky 373 000 Kč (zaplacenou mu žalovanou jako odškodnění nemajetkové újmy za ztížení společenského uplatnění, narušení dobré pověsti, rodinných a profesních vztahů) není schopen blíže specifikovat, na který z jím původně uplatněných nároků z titulu nezákonného rozhodnutí má být započtena. V podání ze dne 25. 4. 2016 (č. l. 533 - 534) pak žalobce upřesnil, že se proti žalované domáhá zaplacení částky 204 000 Kč za porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě, kterou blíže specifikoval, a částky 296 000 Kč za nesprávný úřední postup Vězeňské služby ČR. V průběhu jednání soudu prvního stupně dne 19. 5. 2016 pak žalobce uvedl, že částku 1 108 500 Kč zaplacenou mu žalovanou za výkon trestu odnětí svobody považuje za dostatečnou a že „předmětem nároku v tomto řízení je tedy náhrada nemajetkové újmy za nezákonné rozhodnutí, po částečném zpětvzetí žaloby.“ V podání ze dne 31. 1. 2017 (č. l. 631 - 634) žalobce uvedl, že předmětem jeho žaloby je částka 204 000 Kč z titulu náhrady nemajetkové újmy způsobené porušením práva na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě, částka 296 000 Kč jako náhrada za stresující výkon trestu odnětí svobody a trvající zdravotní újmu, a že zbývající část žalované částky (3 018 500 Kč) požaduje za nezákonné rozhodnutí.
59. V poměrech projednávané věci je relevantní, že z odůvodnění žaloby vyplývá, že se žalobce proti žalované původně domáhal zadostiučinění v celkové výši 5 000 000 Kč s příslušenstvím z důvodu nemajetkové újmy způsobené mu nepřiměřenou délkou trestního stíhání, které skončilo zproštěním obžaloby, a vykonaným trestem odnětí svobody. Lze tedy dovodit, že se v žalobě jednalo o tři nároky se samostatným skutkovým základem, tj. nárok na náhradu nemajetkové újmy vzniklé (1) samotným trestním stíháním, (2) vykonaným trestem odnětí svobody a (3) nepřiměřenou délkou trestního stíhání, čemuž pak musí odpovídat i individualizace požadavku na přiměřené zadostiučinění. Ze shora popsaného obsahu spisu se podává, že tato podmínka ale v tomto případě nebyla beze zbytku splněna, a to ani přes následná žalobcova podání a upřesnění žaloby (k tomu blíže např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2773/2011).
60. Nejvyšší soud v posuzovaném řízení dále shledal vadu řízení v tom, že odvolací soud své rozhodnutí založil rovněž na srovnání s jinými řízeními vedenými u Obvodního soudu pro Prahu 2, respektive u Městského soudu v Praze, avšak z obsahu spisu se nepodává, že účastníky s těmito skutečnostmi seznámil, aby se k nim mohli vyjádřit či případně je důkazy vyvrátit. Odvolací soud tak nepostupoval v souladu se závěry uvedenými ve shora citovaných rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 577/2017, a ze dne 10. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1198/2018.
61. Naproti tomu, pokud žalobce v dovolání namítal, že napadený rozsudek odvolacího soudu trpí nepřezkoumatelností kvůli nedostatku řádného odůvodnění postupu, jakým odvolací dospěl k výši přiznaného zadostiučinění, dovolací soud již ve svém rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, vysvětlil, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele. Měřítkem toho, zda rozhodnutí je či není přezkoumatelné, totiž nejsou požadavky dovolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (§157 odst. 2, §211 o. s. ř.), ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli v dovolání proti tomuto rozhodnutí náležitě uvést dovolací důvody.
VI. Závěr
62. Protože právní posouzení věci odvolacím soudem ohledně žalobcova nároku ve výši 3 018 500 Kč s příslušenstvím je nesprávné a řízení je současně postiženo výše uvedenými vadami, Nejvyšší soud postupoval podle §243e odst. 1 o. s. ř. a rozsudek odvolacího soudu v tomto rozsahu zrušil ve výroku III, kterým byl potvrzen zamítavý výrok o věci samé I rozsudku soudu prvního stupně a ve výroku o nákladech řízení, a v závislém výroku IV o nákladech odvolacího řízení.
63. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo v uvedeném rozsahu zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud v odpovídajícím rozsahu i toto rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
64. V dalším řízení soud prvního stupně žalobce nejprve postupem podle §43 odst. 1 o. s. ř. vyzve, aby rozlišil, jakého odškodnění (v jaké výši) se na základě každého z těchto samostatně uplatnitelných nároků (titulů) domáhá (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10 2011, sp. zn. 30 Cdo 5180/2009, zapovídající možnost žádat odškodnění z více skutkově samostatných důvodů jedinou částkou), tedy aby bylo na jisto postaveno, za které konkrétní rozhodnutí požaduje odškodnění a v jaké výši. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění za uplatněné újmy, jejichž odškodnění se žalobce domáhá, soudy následně neopomenou zohlednit specifika vzájemného vztahu mezi uplatněnými nároky tak, aby nedocházelo k nepřípustnému „zdvojení“ přiznaného zadostiučinění za tutéž újmu. Bude-li soud vycházet ze skutečností známých mu z jeho činnosti, neopomene účastníky s těmito skutečnostmi seznámit tak, aby se k těmto mohli vyjádřit, případně mohli označit důkazy k jejich vyvrácení. Při posouzení formy a výše spravedlivého zadostiučinění zejména neopomene přihlédnout k podstatným společným a rozdílným znakům projednávané věci s jinými případy peněžitého zadostiučinění nemajetkových újem a v tomto ohledu může využít databáze zveřejněné Ministerstvem spravedlnosti na https://www.justice.cz/web/msp/nejcasteji-kladene-otazky?clanek=penezni-zadostiucineni-za-ujmu-zpusobenou-trestnim-stihanim) a v odůvodnění svého nového rozhodnutí vysvětlit, jakým způsobem se tyto společné a rozdílné znaky promítly do výše stanoveného zadostiučinění, tj. z jakého důvodu je přiznané zadostiučinění přiměřené ve srovnání s jiným zadostiučiněním přiznaným v jiných případech nemajetkové újmy vzniklé v důsledku nezákonného trestního stíhání (popřípadě i újmy z jiného právního důvodu).
65. Soudy obou stupňů jsou ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
66. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 4. 2020
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu