ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.290.2020.1
sp. zn. 30 Cdo 290/2020-488
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce J. T. , narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Janou Šubrtovou, advokátkou se sídlem v Milovicích, U Sokolovny 271, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradu škody a o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 306/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2019, č. j. 20 Co 276/2019-405, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) svým rozsudkem ze dne 14. 8. 2018 č. j. 26 C 306/2015-299, rozhodl tak, že zavázal žalovanou zaplatit žalobci částku 61 841 Kč (výrok I rozsudku), ohledně částky 7 134 518,20 Kč žalobu zamítl (výrok II rozsudku) a žalovanou zavázal zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 44 620 Kč (výrok III rozsudku).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím odvolání žalobce „proti vyhovujícímu výroku“ rozsudku soudu prvního stupně odmítl (výrok I rozsudku odvolacího soudu), rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé ohledně částky 5 859 000 Kč zrušil a v tomto rozsahu řízení zastavil (výrok II rozsudku odvolacího soudu), dále rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé ohledně částky 1 275 018,20 Kč potvrdil (výrok III rozsudku odvolacího soudu), ve vyhovujícím výroku o věci samé jej změnil tak, že se žaloba, aby žalovaná zaplatila žalobci 61 841 Kč zamítá (výrok IV rozsudku odvolacího soudu) a konečně rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů 4 500 Kč (výrok V rozsudku odvolacího soudu).
Takto bylo rozhodnuto o žalobě, kterou se žalobce domáhal zaplacení částky 7 196 359,20 Kč, z toho částky 1 696 359,20 Kč z titulu náhrady škody a částky 5 500 000 Kč z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu měly být způsobeny nezákonnou a nepřiměřeně dlouho trvající exekucí, vedenou u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 21 Nc 6355/2009 a sp. zn. 21 Exe 7653/2010 (dále jen „posuzovaná řízení“).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v celém jeho rozsahu včasným dovoláním (čítajícím 27 stran textu), které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Dovolání žalobce není objektivně přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo odmítnuto odvolání žalobce jako podané neoprávněnou osobou (výrokem I rozsudku odvolacího soudu) a zastaveno odvolací řízení pro zpětvzetí návrhu (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Podle §238 odst. 1 písm. e) o. s. ř. dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti usnesením, proti nimž je přípustná žaloba pro zmatečnost podle §229 odst. 4 o. s. ř.
Podle §229 odst. 4 o. s. ř. žalobou pro zmatečnost účastník může napadnout rovněž pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání nebo kterým bylo zastaveno odvolací řízení, jakož i pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání nebo dovolání pro opožděnost.
Pokud tedy odvolací soud svým rozsudkem odmítnul odvolání žalobce jako podané neoprávněnou osobou a pokud jím dále zastavil odvolací řízení, nemůže být v tomu odpovídajícím rozsahu proti uvedenému rozhodnutí dovolání přípustné, neboť je proti němu možno brojit žalobou pro zmatečnost podle §229 odst. 4 o. s. ř.
Námitka žalobce, že napadený rozsudek odvolacího soudu má povahu rozhodnutí nepředvídatelného, nezakládá přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť právním posouzením věci z hlediska, zda jsou splněny předpoklady odpovědnosti státu (závěr, že posuzované řízení nebylo nepřiměřeně dlouhé) se zabýval k námitce žalované již soud prvního stupně a v odvolání bylo řešení dané otázky výslovně zpochybněno žalovanou. Nepředvídatelným, resp. překvapivým je přitom pouze takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu soudů a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně, nebo na ni alespoň odvolací soud sám neupozornil, což ovšem není případ projednávané věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2750/2009, nebo obdobně nález Ústavního soudu ze dne 15. 9. 2004, sp. zn. I. ÚS 220/04, a nález Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2013, sp. zn. I. ÚS 3271/12).
K výhradě žalobce, že odvolací soud (potažmo soud prvního stupně) nereagoval na všechny jeho námitky, a k poukazu na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. 20 Cdo 2995/2019, ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. 22 Cdo 943/2005, a ze dne 17. 7. 2018, sp. zn. 20 Cdo 1484/2018, Nejvyšší soud připomíná, že na dané téma se vyjádřil např. ve svém rozsudku ze dne 10. 1. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1336/2006, když uvedl, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jestliže se odvolací soud nezabýval argumenty účastníka řízení, kterými brojil proti právnímu (popřípadě skutkovému) posouzení věci soudem prvního stupně (k tomu srov. další rozhodnutí Nejvyššího soudu, např. usnesení ze dne 20. 11. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4389/2009, rozsudek ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1958/2010, nebo rozsudek ze dne 9. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3616/2011). Soud ale není povinen vypořádat každou z námitek účastníka jednotlivě, pokud proti nim v důvodech svého rozhodnutí staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jeho závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08), což byl právě i případ právě projednávané věci.
Související výhrada, že se odvolací soud nezabýval požadavkem na náhradu škody vyvolaným nezákonnými rozhodnutími v podobě soudem zrušených exekučních příkazů na majetek žalobce není namístě již proto, že ve vztahu k usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 20. 2. 2012, č. j. 21 Nc 6355/2009-355, jímž došlo k částečnému zastavení soudní exekuce v rozsahu pěti blíže označených exekučních příkazů soudního exekutora JUDr. Vladimíra Plášila odvolací soud (byť s určitým zjednodušením) vysvětlil, že provádění exekuce nebylo nepřiměřené již v době vydání oněch exekučních příkazů (to je v době od 5. 2. 2010 do 31. 3. 2010), ale stalo se jím až poté, co v době „od března 2010 do července 2011“ povinný uhradil oprávněnému přímo částku 47 300 Kč, což vysvětlil odkazem na to, že v době vydání exekučních příkazů nebyla ještě výše trvajících nároku oprávněného a nákladů exekuce známa (odst. 7 napadeného rozsudku). Uvedený skutkový závěr odvolacího soudu přitom nepodléhá dovolacímu přezkumu (§241a odst. 1 o. s. ř.) a nevzpírá se ani závěrům ustálené judikatury Nejvyššího soudu, podle níž o nezákonné rozhodnutí ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“ nebo „zák. č. 82/1998 Sb.“) se nejedná, jestliže důvodem jeho zrušení nebo změny byly skutečnosti, které nastaly (vznikly) až po jeho vydání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4249/2010, uveřejněný pod číslem 37/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Pokud žalobce v dovolání k téže otázce jen obecně odkazuje na svá dřívější podání a argumentaci v nich obsaženou, pak k nim Nejvyšší soud nemohl podle §241a odst. 4 o. s. ř. přihlížet.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu není ani v kolizi se závěry, k nimž Nejvyšší soud dospěl v žalobcem odkazovaném usnesení ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2098/2012, nebo v rozsudku ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009. Odvolací soud, ohledně kritéria složitosti a kritéria postupu poškozeného náležitě přihlédl k tomu, že žalobce v postavení povinného poskytoval exekučně vymáhané plnění i po doručení oznámení o zahájení exekučního řízení namísto soudnímu exekutorovi přímo oprávněnému, s návrhy na zastavení exekuce byl úspěšný jen částečně a významně přispěl svým postupem k prodloužení daného exekučního řízení (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Dostál Vladimír proti České republice , ze dne 25. 5. 2004, č. 52859/99, odst. 220), jehož význam v jeho závěru hodnotil odvolací soud již jen jako minimální. Ustálené judikatuře Nejvyššího soudu odpovídá rovněž závěr odvolacího soudu, podle něhož zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně soudem odvolacím pro odlišný právní názor není okolností přičitatelnou státu při posuzování přiměřenosti celkové délky daného řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1776/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1916/2010). Následně pro svůj závěr o přiměřené délce posuzovaného řízení zohlednil odvolací soud ostatní kritéria uvedená v §31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk (tedy složitost řízení, jednání poškozeného, postup soudů včetně zmiňovaných průtahů v řízení a význam předmětu řízení pro poškozeného) samostatně a v jejich vzájemném poměru tak, jak to předvídá rozhodovací činnost dovolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2476/2015, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 35/2012).
Žalobce v dovolání dále cituje rozličná rozhodnutí Ústavního soudu (např. nález ze dne 30. 6. 2009, sp. zn. I. ÚS 998/09, nebo nález jeho pléna ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. Pl. ÚS 5/14-2 a další, včetně obdobně vyznívajících rozhodnutí Nejvyššího soudu, která se vesměs týkají určení odměny soudního exekutora. Přehlíží však, že pravomocná rozhodnutí o odměně exekutora vydaná v posuzovaném řízení nebyla pro nezákonnost zrušena. Splnění požadavku změny či zrušení rozhodnutí pro nezákonnost ve smyslu §8 odst. 1 OdpŠk nelze obecně nahradit předběžným posouzením rozhodnutí jako nezákonného v odškodňovacím řízení.
Nejvyšší soud ve své judikatuře také opakovaně připomíná, že „nesprávná skutková zjištění, či jakákoli v dovolání vyložená skutková polemika dovolatele se skutkovým závěrem, z nějž odvolací soud v napadeném rozhodnutí vycházel při meritorním rozhodování, nepředstavuje, a ani v poměrech stávající platné procesní úpravy dovolacího řízení nemůže způsobilý dovolací důvod představovat (k tomu srovnej §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Jinými slovy řečeno, zjištěný skutkový stav v předchozích řízeních nepodléhá dovolacímu přezkumu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2015, sp. zn. 25 Cdo 979/2015). Platí tedy, že dovolání nemůže být přípustné pro řešení otázek, v nichž žalobce konstruuje své od odvolacího soudu odlišné právní posouzení na jiných skutkových závěrech, než jaké učinil odvolací soud (srov. například žalobcův závěr, že soudní exekutor podle žalobce měl vědět, kolik činí vymáhané plnění a jakého plnění se již mimo rámec exekuce oprávněnému dostalo nebo závěr, že soudní exekutor nebo exekuční soudy měly zastavit exekuci pro vymáhání běžného výživného nebo že soudní exekuce byla vedena nepřiměřeným způsobem).
Z dovolání dále není patrné, kterou další otázku (či otázky) hmotného nebo procesního práva měl žalobce za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, ani při řešení které otázky hmotného nebo procesního práva se dovolací soud od své dřívější judikatury odchýlil. Žalobce v dovolání kumuluje rozličné obecné otázky, aniž by je dostatečně srozumitelně provázal s obsahem napadeného rozhodnutí a ve vztahu ke každé jedné z nich výslovně uvedl konkrétní důvod přípustnosti dovolání. Dovolání je pro zbývající otázky (námitky) ve skutečnosti jen obšírným popisováním průběhu dosavadního řízení a vydaných rozhodnutí a v zásadě představuje toliko pokračování pouhé polemiky se soudy obou stupňů (v kompenzačním i exekučním řízení) a nevystihuje formální odlišnost dovolání jako mimořádného opravného prostředku. Nejvyššímu soudu nepřísluší, aby na úkor procesních práv ostatních účastníků řízení vlastním aktivismem nepřípustně extrahoval z obecného textu dovolání právní otázky, jež by (snad) mohly být předmětem jeho přezkumu, neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015 (obě dostupná na www.nsoud.cz )].
Má-li žalobce v dovolání za dosud neřešenou otázku „stanovení konečných nákladů exekuce v případě, kdy v rámci exekučního řízení jsou vymáhaná dlužná částka výživného a celkové náklady exekuce ve výši vyčíslené exekutorem povinným uhrazeny a běžné výživné je dobrovolně řádně hrazeno povinným k rukám oprávněného“ s čímž má souviset i „otázka včasného zastavení exekučního řízení z důvodu uhrazení vymáhané částky“ a „otázka posouzení průtahů v exekučním řízení a vzniku nároku na náhradu škody“ a avizuje-li, že bližší zdůvodnění provede v závěru dovolání, pak v závěru dovolání žádné takové bližší odůvodnění podáno nebylo, vyjma toho, že v něm žalobce specifikoval další dvě věcně neprojednatelné otázky, „zda je soudní exekutor na žádost povinného dle §44a odst. 2 (zřejmě míněno exekučního řádu – poznámka Nejvyššího soudu) povinen zrušit blokaci minimálně adekvátní části blokovaného majetku, má-li za prokázáno uhrazení dlužné částky, vč. nákladů na exekuci a zároveň i prokázané řádné platby běžného výživného“ a konečně též otázku, „zda se v případě exekuce i na běžné výživné uplatní při dobrovolném hrazení výživného k rukám oprávněného ust. §46 odst. 6 EŘ – Splněním vymáhaného nároku a uhrazením zálohy zaniká zákaz podle §44a odst. 1 a podle §47 odst. 6“.
Posuzované dovolání tak v dalším neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobce řádně nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Žalobce v dovolání pouze parafrázoval obsah ustanovení §237 o. s. ř., aniž by pro každý jednotlivý jím zvolený dovolací důvod konkretizoval, který z předpokladů přípustnosti dovolání považuje pro něj za splněný.
Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod samostatně. Jen tak bude zaručeno splnění účelu novely občanského soudního řádu (zákona č. 404/2012 Sb.), když advokáti dovolatelů budou před podáním dovolání u každého jednotlivého dovolacího důvodu nuceni posoudit, zda daná konkrétní právní otázka již byla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena, případně jakým způsobem, a zda tedy vůbec má smysl se v této právní otázce na Nejvyšší soud obracet (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014). Tento účel však nebyl v posuzovaném případě žalobcem naplněn. Pokud se snad žalobce domníval, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, musel by pro splnění požadavku ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. uvést, od jaké konkrétní judikatury se odvolací soud odchýlil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013).
Odkaz žalobce na nález Ústavního soudu ze dne 27. 12. 2018, sp. zn. III. ÚS 3090/18, je zcela příhodný, protože z nedostatku náležitého vymezení přípustnosti dovolání (jak se stalo i v nyní projednávané věci) vyvozuje Ústavní soud povinnost Nejvyššího soudu odmítnout podané dovolání. Ohledně nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13, platí, že obecně stanoví možnost účastníka založit přípustnost dovolání odkazem na konkrétní judikaturu Ústavního soudu. To však samo o sobě jako vymezení, v čem je spatřováno splnění předpokladů přípustnosti dovolání nepostačuje (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 2016, sp. zn. II. ÚS 2000/16, zejm. odst. 14 in fine). Nejedná se přitom o případ, kdy by dovolatel ve svém dovolání sice neodkázal na konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu, nýbrž toliko na přiléhavou judikaturu Ústavního soudu, a z dovolání by bylo zřejmé, od jaké judikatury Nejvyššího soudu se podle dovolatele odvolací soud při řešení konkrétní právní otázky odchýlil (srov. nález Ústavního soudu ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. I. ÚS 3507/16). Žalobce v nyní projednávaném dovolání pouze vyjmenoval množství domnělých pochybení, kterých se měl odvolací soud a s ním i soud prvého stupně dopustit, a následně uvedl, že postup obou soudů je v rozporu s rozhodovací praxí Ústavního soudu. Není ale přitom zřejmé, ke kterému z četných domnělých pochybení se má určité rozhodnutí Ústavního soudu vztahovat. Početné odkazy žalobce na judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu mluví o obecných principech, které však dovolatel dostatečně konkrétně nepropojuje s napadeným rozsudkem. Nejde přitom o případ, kdy by dovolatel prostřednictvím odkazů na rozhodnutí Ústavního soudu alespoň zprostředkovaně nahradil absenci odkazu na relevantní judikaturu dovolacího soudu.
Ohledně námitky, že napadeným rozhodnutím odvolacího soudu bylo zasaženo do základních práv žalobce ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod, trpí dovolání rovněž vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení v této části pokračovat. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen, jak již bylo vysvětleno výše, v dovolání pro každý jednotlivý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek přípustnosti dovolání považuje za splněné (§241a odst. 2 o. s. ř.). Uvedené platí i tehdy, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, které se vztahuje k ochraně základních práv a svobod (zde práva na spravedlivý proces), neboť i v tomto případě není přehnaným formalismem požadavek na to, aby dovolatel vymezil přípustnosti dovolání uvedením toho, od které ustálené judikatury Ústavního soudu se odvolací soud měl podle názoru dovolatele odchýlit (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, zejména body 39, 43–44, 46 odůvodnění), což žalobce v projednávaném dovolání neučinil.
Rovněž Ústavní soud potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13).
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť jednak je zčásti nepřípustné a současně zčásti trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, není podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. 7. 2020
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu