ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.3349.2019.1
sp. zn. 30 Cdo 3349/2019-142
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobkyně In Time s. r. o. , identifikační číslo 25015133, se sídlem v Praze 7, Jirečkova 1021/3, zastoupené JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 559/28, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 71/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2019, č. j. 30 Co 16/2019-104, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. 8. 2018, č. j. 20 C 71/2017-77, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 65 800 Kč s příslušenstvím (výrok I rozsudku), zamítl žalobu v té části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 249 200 Kč s příslušenstvím (výrok II rozsudku) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 16 456 Kč k rukám zástupce žalobkyně (výrok III rozsudku).
K odvolání obou účastnic Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví tohoto rozhodnutí označeným rozsudkem rozhodl, že odvolací řízení o odvolání žalované se zastavuje (výrok I rozsudku odvolacího soudu), rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 40 200 Kč s příslušenstvím, jinak jej ohledně částky 209 000 Kč s příslušenstvím potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a žalovanou zavázal zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů 27 176 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta JUDr. Tomáše Těmína, Ph.D. (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala přiznání přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla být způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 46 Cm 119/2009 (dále jen „posuzované řízení“).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Ohledně námitky, že napadeným rozhodnutím odvolacího soudu došlo k porušení ústavního pořádku České republiky a že přiznaná výše relutární satisfakce je pro zkrácení základní částky zadostiučinění o 50% na celkem přiznanou částku 106 000 Kč toliko „symbolická“, trpí dovolání vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení v této části pokračovat. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání pro každý jednotlivý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek přípustnosti dovolání považuje za splněné (§241a odst. 2 o. s. ř.). Uvedené platí i tehdy, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, které se vztahuje k ochraně základních práv a svobod, neboť i v tomto případě není přehnaným formalismem požadavek na to, aby dovolatel vymezil přípustnosti dovolání uvedením toho, od které ustálené a konkrétně specifikované judikatury Nejvyššího soudu či Ústavního soudu se odvolací soud měl podle názoru dovolatele odchýlit (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS st. 45/16, zejména body 39, 43-44, 46 odůvodnění), což žalobkyně v projednávaném dovolání neučinila.
K námitce nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí Nejvyšší soud odkazuje na závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněného pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek: „Měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky - podle obsahu odvolání - na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu dovolání - na újmu uplatnění práv dovolatele.“ V projednávané věci nadto soudy obou stupňů svá rozhodnutí podrobně a pečlivě odůvodnily, a to zcela v souladu s požadavky vtělenými do §157 odst. 2 o. s. ř.; již proto se vydaná rozhodnutí, co do svých obsahových náležitostí a podrobnosti v nich rozebrané skutkové i právní argumentace, nevzpírají požadavkům, které vyslovil Ústavní soud ve svých nálezech ze dne 28. 3.2011, sp. zn. I. ÚS 192/11, a ze dne 21. 9.2011, sp. zn. I. ÚS 1536/11, jak je na ně v dovolání žalobkyní odkazováno.
Dovoláním předestřená otázka tvrzeně nesprávného posouzení zákonných kritérií pro určené výše náhrady nemajetkové újmy nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť Nejvyšší soud již ve svých předchozích rozhodnutích konstatoval, že stanovení formy či výše zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše či formy zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a OdpŠk, přičemž výslednou částkou (formou) se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená. Dovolací soud tedy posuzuje jen správnost základních úvah soudu ohledně aplikace toho kterého kritéria, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, nebo ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2933/2009).
Otázka, zda je při značné délce posuzovaného řízení přiměřené vyjít ze základní částky v rozsahu 16 000 Kč za rok trvání posuzovaného řízení (za první dva roky pak z částky poloviční) přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. taktéž nezakládá, neboť ohledně ní nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud odvolací soud zcela přiléhavě odkázal na rozsudek ze dne 29. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 384/2012 a na usnesení ze dne 3. 7. 2012, č. j. 30 Cdo 806/2012, proti němuž podaná ústavní stížnost byla pro zjevnou neopodstatněnost odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 11. 2013, sp. zn. III. ÚS 3350/12.
Rovněž při posouzení toho, zda intenzita nemajetkové újmy je zvyšována po dobu, po kterou probíhá tzv. zkrácené řízení, se odvolací soud neodchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, když žalobcem odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3203/2013, se týkal směnečného řízení, v němž je povinností soudu, při splnění zákonných podmínek, rozhodnout směnečným platebním rozkazem (srov. §175 odst. 1 o. s. ř. - arg.: „soud na návrh žalobce vydá směnečný (šekový) platební rozkaz“. V něm je žalovaný, pro případ námitek proti směnečnému (šekovému) platebnímu rozkazu, poučen, že v nich musí uvést koncentrovaně vše, co proti směnečnému (šekovému) platebnímu rozkazu namítá. V žalobkyní odkazovaném rozhodnutí Nejvyšší soud uvedl, že směnečné řízení má být z principu věci rychlé, současně ale zdůraznil, že uvedené bez dalšího neznamená, že by každé směnečné řízení mělo trvat pouze určitou dobu, když ani zákon pro jeho trvání žádnou konkrétní dobu nestanoví (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1020/2015). Nadto v poměrech posuzovaného řízení byl vydán platební rozkaz podle §172 o. s. ř., který soud na návrh nebo i bez návrhu na základě své volní úvahy vydat může, ale nemusí a odpor proti němu podaný není spojen s povinností tvrdit všechny pro věc rozhodné skutečnosti. Nelze tedy, v souladu s výše označenou judikaturou, dovodit, že po dobu trvání rozkazního řízení ve smyslu §172 a násl. o. s. ř. vzniká v důsledku nepřiměřené délky řízení poškozenému vyšší újma, než v případě, že návrhu na vydání platebního rozkazu za srovnatelné procesní situace vyhověno nebylo.
Stejně tak otázka, zda má na složitost řízení vliv rozhodování soudů o žádostech účastníků o osvobození od soudních poplatků, o tlumočném, provedení výslechu svědků, čtením listinných důkazů a posuzování otázky, zda byla písemnost soudu řádně doručena přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť pokud odvolací soud při posuzovaní přiměřenosti celkové délky posuzovaného řízení k uvedeným skutečnostem přihlédl (když rovněž převzal skutková zjištění soudu prvního stupně k dané problematice), není jím učiněné posouzení v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, podle které nelze přičítat k tíži státu prodloužení délky řízení v důsledku nutnosti reagovat na návrhy, opravné prostředky nebo námitky účastníků řízení, zvláště jde-li o návrhy, opravné prostředky či námitky zjevně nedůvodné (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 25. 5.2004, ve věci Dostál proti České republice, stížnost č. 52859/99, odst. 209 a 220, zvláště jde-li o návrhy, opravné prostředky či námitky zjevně nedůvodné nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009).
Ani další dovoláním předestřená výhrada tvrzeně nesprávného posouzení otázky významu řízení pro žalobkyni (jako poškozeného) nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť při jejím řešení odvolací soud náležitě respektoval závěry plynoucí ze Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, které (ve svém bodu IV., písmeno d) řízení o peněžité plnění vyplývajícího z obchodního závazkového vztahu nepovažuje za řízení s typově zvýšeným významem pro poškozeného. Nejde-li o případy domněnky vyššího významu předmětu řízení pro poškozeného (a není-li v řízení některou stranou prokázáno jinak), je význam předmětu řízení pro poškozeného standardní, což nevede k posílení ani potlačení úvahy o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, ani k případnému zvýšení či snížení základního odškodnění za ně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010). Přitom z obsahu spisu plyne, že v průběhu kompenzačního řízení žalobkyně tvrdila, tím méně mohla prokázat, že dané řízení mělo pro ni zvýšený význam. Z obsahu napadeného rozhodnutí rovněž nevyplývá, že by odvolací soud při svých úvahách nevzal zřetel na výši příslušenství pohledávky uplatněné v rámci posuzovaného řízení.
Nejvyšší soud vzhledem k výše řečenému dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť zčásti trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř.) a zčásti nebylo shledáno přípustným.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem (žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem), přičemž žalovaná nedoložila výši svých hotových výdajů. Jde o paušální náhradu hotových výdajů podle §151 odst. 3 o. s. ř. (viz čl. II bod. 1 ve spojení s čl. VI. zákona č. 139/2015 Sb.) ve výši 300 Kč (§2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. 1. 2020
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu