ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.3520.2019.1
sp. zn. 30 Cdo 3520/2019-465
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a Mgr. Michaela Nipperta ve věci žalobců a) J. Š.-S. , narozeného dne XY, bytem XY, b ) I. Š. , narozeného XY, bytem XY, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, identifikační číslo osoby 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 1 051 300 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 33/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 6. 2019, č. j. 35 Co 146/2019-392, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 6. 2019, č. j. 35 Co 146/2019-392, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 31. 10. 2018, č. j. 18 C 33/2008-361, ve výroku I. a ve výroku III. se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobci se v řízení domáhali po žalované původně částky 1 774 050 Kč s příslušenstvím jakožto náhrady škody, jež jim měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu Státního notářství v Benešově a Okresního soudu v Benešově. Státní notářství v Benešově ve svém rozhodnutí ze dne 17. 10. 1988, sp. zn. D 1215/88, i Okresní soud v Benešově v rozhodnutí ze dne 13. 2. 2002, sp. zn. D 1237/2001, zaměnily majetek (pozemky) S. Š. narozeného XY a zemřelého 13. 11. 1965 za majetek S. Š. narozeného XY a zemřelého 24. 3. 1978. Na základě těchto rozhodnutí byly pozemky S. Š. nar. XY, jež měly náležet žalobcům jako jeho dědicům, přiřknuty dědičce po S. Š. nar. XY, která je posléze prodala městu Kolín. Kupní cenu, již za tyto pozemky usnesením o dědictví určená dědička obdržela, žalobci nyní požadují jako náhradu škody jím vzniklou v důsledku nesprávného úředního postupu v dědickém řízení.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 31. 10. 2018, č. j. 18 C 33/2008-361, rozhodl tak, že je žalovaná povinna zaplatit žalobcům, oprávněným společně a nerozdílně, částku 1 051 300 Kč se zákonnými úroky z prodlení z této částky od 19. 4. 2008 ve výši 10,75 % ročně do 31. 12. 2008 a dále se zákonným úrokem z prodlení od 1. 1. 2009 do zaplacení jdoucím, to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok I. rozsudku soudu prvního stupně), že se zamítá žaloba na zaplacení zákonných úroků z prodlení z částky 722 750 Kč od 4. 4. 2002 do 18. 4. 2008 a zaplacení zákonných úroků z prodlení z částky 1 051 300 Kč od 4. 4. 2002 do 18. 4. 2008 (výrok II. rozsudku soud prvního stupně) a že je žalovaná povinna nahradit žalobcům náklady řízení ve výši 6 000 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok III. rozsudku soudu prvního stupně).
3. K odvolání žalobců a žalované rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 6. 2019, č. j. 35 Co 146/2019-392, tak, že rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé I. potvrdil a ve výroku o nákladech řízení III. jej změnil tak, že jejich výše činí 48 837 Kč, jinak jej v tomto výroku potvrdil (výrok I. rozsudku odvolacího soudu) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
4. Soudy ve věci rozhodovaly opakovaně, neboť Nejvyšší soud jejich rozhodnutí zrušil (resp. částečně zrušil) svými rozsudky ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2736/2011, a ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3994/2015.
5. Odvolací soud uvedl, že vycházel z následujících skutkových závěrů soudu prvního stupně. Dědictví po S. Š., narozeném XY, zemřelém 13. 11. 1965, nabyla jako dědička zůstavitelova manželka, L. Š., nar. XY, která byla původní žalobkyní a). Paní L. Š. zemřela dne 11. 4. 2015, původně zanechala nepatrný majetek a dědické řízení bylo zastaveno. Následně bylo určeno, že dědici paní L. Š. jsou žalobci a) a b). Ohledně druhé skupiny pozemků (tj. pozemků parc. č. XY a XY na LV č. XY, v katastrálním území XY) bylo zapsáno duplicitní vlastnictví ve prospěch S. Š. a J. Š. na základě usnesení Okresního soudu v Benešově ze dne 13. 2. 2002, č. j. D 1237/2001-50, Nd 249/2001. Katastrální úřad pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště XY sdělil žalobcům dne 8. 2. 2007, že došlo k záměně S. Š. s jeho bratrancem S. Š., že s ohledem na předložené dvě listiny prokazující vlastnictví k téže nemovitosti byl proveden duplicitní zápis vlastnictví k předmětným nemovitostem, a to ke dni 26. 1. 2007, a že katastrální úřad není oprávněn zkoumat a rozhodnout, kdo je vlastníkem předmětných nemovitostí, přičemž výlučným vlastníkem nemohou být dvě osoby současně. Z kupní smlouvy ze dne 8. 10. 2001 bylo zjištěno, že J. Š. prodala spoluvlastnický podíl na pozemcích nacházejících se v katastrálním území XY, obec XY, okres XY, zapsaných na LV č. XY a č. XY, získaných na základě rozhodnutí Státního notářství v Benešově a Okresního soudu v Benešově, městu Kolín za celkovou cenu 1 774 050 Kč. Podle kupní smlouvy ze dne 15. 12. 2004 uzavřené mezi městem Kolín jako prodávajícím a společností Toyota Peugeot Citroën Automobile Czech, s.r.o. (dále též jako „TPCA“) jako kupujícím činila kupní cena předmětných pozemků 200 Kč/m 2 . Podle geometrického plánu ze dne 14. 6. 2002 měly pozemky parc. č. XY a XY rozlohu 1868 m 2 a 19108 m 2 . Z výpisu z katastru nemovitostí ke dni 28. 5. 2018 plyne, že právní účinky vkladu do katastru nemovitostí na základě kupní smlouvy ze dne 8. 10. 2001 nastaly ke dni 4. 4. 2002. Z tvrzení žalobců plyne, že kupní cena předmětných nemovitostí byla určena usnesením města Kolín, což žalovaná nerozporovala.
6. V právním posouzení se odvolací soud ztotožňuje s hodnocením provedeným soudem prvního stupně. Předně označil námitku nepřezkoumatelnosti za neopodstatněnou a vyhotovení rozsudku soudu prvního stupně naopak za zcela souladné s §157 odst. 2 o. s. ř. V posuzovaném případě došlo k nesprávnému úřednímu postupu (konstatovanému též dovolacím soudem) spočívajícím v tom, že nebylo zahájeno dědické řízení po zůstaviteli, do jehož pozůstalosti předmětné pozemky patřily, respektive nebylo vydáno usnesení o dědictví žalobců. Pochybení orgánů státu žalobcům přivodilo újmu, neboť ti nemohli předmětné pozemky prodat. Nebýt uvedené škodné události, tuto možnost by měli, a příčinná souvislost je tak dána. Zaplacení částky, která je předmětem řízení, se žalobci nemohli domáhat po jiných subjektech, neboť ty nabyly předmětné pozemky na základě dobré víry v zápis do katastru nemovitostí. Správný byl odkaz soudu prvního stupně na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2016, sp. zn. 31 Cdo 353/2016. K námitce žalované, podle níž primární příčinou vzniku škody bylo porušení prevenční povinnosti na straně žalobců, kteří se o předmětné pozemky vůbec nezajímali, odvolací soud poukázal na §415 tehdy účinného občanského zákoníku, podle nějž byl každý povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám. Šlo o generální prevenci v občanskoprávních vztazích. V posuzovaném případě bylo povinností orgánů státu projednat dědictví po skutečném (a tedy nikoliv domnělém) zůstaviteli a nebylo vůbec povinností žalobců po majetku skutečného zůstavitele pátrat. Ti se o zmíněném majetku dozvěděli až ze sdělení Katastrálního úřadu ze dne 8. 2. 2007 a teprve od tohoto okamžiku mohli nabýt vědomost o nesprávném úředním postupu státu.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Žalovaná podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost shledává v tom, že se odvolací soud při vyřešení otázky hmotného práva zcela bezdůvodně odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu.
8. V první řadě žalovaná vytkla, že napadené rozhodnutí neobsahuje veškeré náležitosti rozsudku podle §157 odst. 2 o. s. ř. Podle jejího názoru chybí závěr o skutkovém stavu věci. Rovněž se odvolací soud dostatečně nevypořádal s provedeným dokazováním, neboť pouze vyjmenoval, které listinné důkazy byly provedeny, avšak rezignoval na povinnost uvést, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil a o které z důkazů opřel skutková zjištění. V rozsudku se dovolací soud nevypořádal ani se všemi námitkami žalované, které byly v průběhu řízení vzneseny, a rozhodnutí nepřesvědčivě odůvodnil (zejména ohledně otázky vydržení). Soud tak nepostupoval v souladu s konstantní judikaturou. Rozsudky soudů nižších stupňů jsou navíc vnitřně rozporné (žalovaná poukázala na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2004, sp. zn. 29 Odo 22/2002, a ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2102/2014, ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3025/2009, ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3104/2015, a nálezy Ústavního soud ze dne 12. 10. 1998, sp. zn. IV. ÚS 304/98, a ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. II. ÚS 968/18). Nesprávného právního posouzení věci se soudy dopustily v otázce vydržení vlastnického práva ve vztahu k duplicitě vlastnictví a dále v otázce odpovědnosti žalované za vznik předmětné škody. Oba soudy výslovně uvedly, že ke dni 4. 4. 2012 uplynula vydržecí lhůta, neboť neoprávněná dědička převedla vlastnictví k předmětným nemovitostem městu Kolín kupní smlouvou s právními účinky ke dni 4. 4. 2002. K řádnému vydržení ze strany města Kolína či TPCA dojít nemohlo, neboť ke dni 26. 1. 2007 byl v katastru nemovitostí proveden duplicitní zápis k předmětným nemovitým věcem ve prospěch právního předchůdce žalobců. Jelikož se do roku 2001 k předmětným nemovitým věcem neoprávněná dědička nechovala jako vlastnice, přičemž teprve v důsledku úřední činnosti orgánů veřejné moci došlo od roku 2002 k tomu, že se neoprávněná dědička mohla k předmětným pozemkům chovat minimálně jako detentorka, a jelikož v lednu 2007 došlo v důsledku zápisu duplicity vlastnictví k přetržení řádnosti a oprávněnosti držby, nemohlo logicky v roce 2012 dojít k vydržení vlastnického práva k předmětným nemovitým věcem ze strany TPCA. Na základě zmíněných okolností soudy nižších stupňů v předchozím průběhu řízení žalobní nárok zamítaly, ale nyní jej bez řádného odůvodnění přiznaly. Dovolatelka v souvislosti s otázkou trvání oprávněné držby poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4027/2009 a nález Ústavního soudu ze dne 5. 4. 2016, sp. zn. III. ÚS 875/14. Změna názoru soudů na otázku vydržení nebyla ani avizována, a rozhodnutí tak bylo pro dovolatelku překvapivým (v této souvislosti poukázala na nález Ústavního soudu ze dne 16. 9. 2014, sp. zn. I. ÚS 2456/13). Soudy učinily nesprávné právní závěry též stran odpovědnosti dovolatelky za škodu. Ta v průběhu řízení poukazovala na konstantní judikaturu ve vztahu ke státu jakožto posledním dlužníkovi a předčasnosti žalob v případech, kdy mají věřitelé (v pozici poškozených) možnost domoci se svého práva po jiných subjektech, a nevypořádaly se s konstantní judikaturou představovanou rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 349/2010, a usneseními téhož soudu ze dne 6. 8. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3315/2011, ze dne 10. 8. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4229/2010, ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1415/2013, a ze dne 3. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4418/2014. Dovolatelka dále uvedla, že se žalobci v daném řízení nedomáhali určení vlastnického práva k nemovitým věcem či jejich vyklizení z důvodu, že dané pozemky jsou zastavěny výrobním komplexem TPCA a obávali se případné finanční náhrady v souvislosti s vyklizením. Soudy se nevěnovaly ani námitce žalované, podle níž se žalobci mohli a měli domáhat po neoprávněné dědičce vydání bezdůvodného obohacení za prodej předmětných nemovitostí. Závěr o nemožnosti žalobců domáhat se práva na vydání bezdůvodného obohacení po neoprávněné dědičce, případně o nemožnosti domoci se realizace faktického vlastnického práva žalobců k předmětným nemovitým věcem nad rámec holého vlastnictví, je stěžejním pro učinění závěru o existenci odpovědnosti dovolatelky za škodu. Soudy se tak dopustily nepřípustného odklonu od zákonné úpravy i konstantní judikatury ve vztahu k prokazování existence příčinné souvislosti (dovolatelka v této souvislosti poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1930/2014). Soudy se příčinnou souvislostí přezkoumatelným způsobem nezabývaly. Dovolatelka pak trvá na svém tvrzení uváděném k procesní obraně v průběhu řízení, že žalobci měli v době zahájení řízení reálnou možnost domoci se práva po osobách odlišných od státu, které se na jejich úkor reálně obohatily. Žalobci svým liknavým přístupem zavinili, že v průběhu vedení tohoto sporu došlo k promlčení jejich práva na vydání bezdůvodné obohacení. Tím byla přetržena příčinná souvislost, a nelze proto uzavřít, že žalovaná odpovídá za vznik škody. Soudy nerespektovaly závazný pokyn Nejvyššího soudu obsažený v bodě 28 a 30 předchozího rozhodnutí Nejvyššího soudu v této věci, tedy rozsudku ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3994/2015. Dovolatelka má za to, že zde byl dán pokyn, aby soudy dbaly na prokázání podmínky faktické nevymahatelnosti za účelem posouzení případné předčasnosti žaloby ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. Nejvyšší soud sice též konstatoval, že by se soudy v dané věci neměly zabývat otázkou úspěšnosti případné žaloby na vyklizení předmětných nemovitých věcí, ale v žádném případě neuvedl, že by se soudy neměly zabývat samotnou otázkou, zda v době podání žaloby žalobci neměli možnost domoci se svého práva na získání finančních prostředků za prodej předmětných pozemků vůči jinému subjektu. Žalobní nároky žalobců byly koncipovány tak, že se domáhají náhrady škody ve formě jakéhosi ušlého zisku, o který se nezvýšil jejich majetek v důsledku prodeje předmětných nemovitostí městu Kolín. Žalobci se tedy nedomáhali žádné náhrady za nemožnost užívat nemovité věci k jakýmkoliv účelům, ale pouze náhradu tržby z jejich prodeje. Potud v takovém případě oba soudy rezignovaly na zjišťování, zda v době podání neexistovala osoba, která měla vydat žalobcům bezdůvodné obohacení ve formě zisku z prodeje předmětných nemovitých věcí, přestože nebyla jejich vlastníkem. Pokud jde o dovoláním napadený akcesorický výrok o náhradě nákladů řízení, ten dovolatelka pokládá za nesprávný s ohledem na nesprávné právní posouzení merita věci.
9. Žalobci se k dovolání rozsáhle vyjádřili, přičemž předně namítli, že otázka vydržení byla důležitá pro posouzení odškodnění za pozemky označované jako pozemky první skupiny, které byly vydrženy J. Š. dne 17. 10. 1998. Pokud se ovšem jedná o druhou skupinu předmětných pozemků, vlastnické právo k nim přešlo na základě dobré víry, což uvedly oba soudy nižších stupňů ve svých rozhodnutích. Polemika dovolatelky ohledně možnosti vydržení vlastnického práva k předmětným nemovitostem je tedy irelevantní. Pokud se jedná o argumenty ohledně možnosti žalobců dosáhnout uspokojení pohledávky odpovídající požadované náhradě škody po jiných subjektech, žalobci takovou možnost neměli, jelikož došlo k uplynutí tříleté objektivní promlčecí doby bezdůvodného obohacení, aniž by žalobci o vzniku bezdůvodného obohacení věděli. Výroky dovolatelky o liknavém přístupu žalobci považují za nepravdivé a nehorázné. Je rovněž otázkou, zda v případě města Kolín a TPCA mohlo k bezdůvodnému obohacení dojít, neboť tyto osoby plnily na základě řádně uzavřené kupní smlouvy kupní cenu. V roce 2007 byly již předmětné pozemky plně zastavěny, neboť automobilka TPCA zahájila provoz již v roce 2004 a 2005. Vydání pozemků žalobcům tedy nebylo možné. Obě zmíněné právnické osoby (tj. Kolín i TPCA) nabyly pozemky na základě řádných smluv v dobré víře v zápis v katastru nemovitostí, a staly se tak oprávněnými držiteli s případným nárokem na náhradu účelně vynaložených nákladů vydaných na zhodnocení pozemků. Rozhodná je ovšem skutečnost, vyplývající z judikatury citované Nejvyšším soudem, že se zmíněné osoby staly plnoprávnými vlastníky pozemků. Za daných okolností se žalobci nemohli domoci příslušného odškodnění ani po J. Š., ani po zmiňovaných právnických osobách. Je tedy dána i příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem státního orgánu a škodou na straně žalobců. Výhrady dovolatelky vůči odůvodnění rozsudku odvolacího soudu žalobci shledávají též nepodloženými. Odvolací soud není povinen skutková zjištění nalézacího soudu ve svém rozsudku opakovat, pokud s nimi souhlasí, a tak je tomu i v projednávané věci. Podle názoru žalobců je třeba vzít v úvahu i skutečnost, že se v dané věci nejednalo o první jednání soudu, ale o jednání několikáté, a tak všechny případné důkazy a z nich vycházející právní skutečnosti již byly podrobeny zevrubnému zkoumání. Je tak třeba respektovat právní posouzení a názory uváděné v rozsudcích Nejvyššího soudu a pravomocného rozsudku odvolacího soudu týkajícího se první skupiny pozemků. Veškeré relevantní právní závěry tak nemusí být obsaženy pouze v posledním rozsudku, jestliže jsou již obsaženy v rozsudcích předchozích. Napadený rozsudek mají žalobci za správný a spravedlivý vzhledem ke skutečnosti, že vychází z předložených důkazů a nikoliv ze spekulací uváděných dovolatelkou. Žalobci též namítají, že dovoláním je fakticky popírán právní závěr obsažený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 31 Cdo 353/2016.
III. Přípustnost dovolání
10. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 1. 2. 2019) se podává z článku IV a XII zákona č. 287/2018 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
11. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za níž v souladu s §241 odst. 2 písm. b) o. s. ř. jedná osoba, která má právnické vzdělání. Dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností, přičemž dospěl k závěru, že dovolaní, v rozsahu v němž směřuje proti výroku I., pokud jím byl potvrzen výrok I. rozsudku soudu prvního stupně, též v tomto ohledu splňuje veškeré zákonem vyžadované náležitosti.
12. Pakliže dovolání směřuje i do výroků o nákladech řízení, nemůže být dovolání v tomto rozsahu přípustné s ohledem na §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle nějž dovolání podle §237 není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. Uvedené ovšem nemění ničeho na možnosti dovolacího soudu výroky o nákladech řízení (jakožto závislý výrok) zrušit v případě, že dovolání směřující do rozhodnutí ve věci samé shledá důvodným.
13. Dovolání je přípustné pro řešení otázky procesního práva týkající se náležitostí odůvodnění rozsudku soudu.
IV. Důvodnost dovolání
14. Nejvyšší soud uvedl např. již v usnesení ze dne 18. 8. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1158/2004, že nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem může být vůči státu úspěšně uplatněn pouze tehdy, nemůže-li poškozený úspěšně dosáhnout uspokojení své pohledávky vůči dlužníku, který je mu povinen plnit.
15. V rozsudku ze dne 7. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 349/2010, na nějž bylo v dovolání poukázáno, Nejvyšší soud shrnul, že judikatura dovolacího soudu říká, že nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem může být vůči státu úspěšně uplatněn pouze tehdy, nemůže-li poškozený úspěšně dosáhnout uspokojení své pohledávky vůči dlužníku, který je mu povinen plnit. Tento závěr dovodila, pokud jde o nárok poškozeného vůči dlužníku vyplývající ze smluvního závazku (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1404/2004, usnesení téhož soudu ze dne 21. 8. 2007, sp. zn. 25 Cdo 471/2007, či rozsudek téhož soudu ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2601/2010, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 48/2011) či z bezdůvodného obohacení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1158/2004, či rozsudek téhož soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2091/2008). Za dlužníka ve smyslu uvedené judikatury však nelze považovat jiného škůdce v situaci, kdy kromě státu, který by mohl být shledán odpovědným za vzniklou škodu, existují toliko další škůdci, kteří se různou měrou podíleli na vzniku této škody, avšak žádný z nich žalobkyni neodpovídá z titulu bezdůvodného obohacení, ani se v daném případě nejedná o plnění vyplývající ze smlouvy (…).“
16. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 31 Cdo 353/2016, překonal svou dřívější rozhodovací praxi a připustil, že podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, respektive do 31. 12. 2014 (k tomu srov. 3064 o. z.) bylo možné nabýt vlastnické právo k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka, a to na základě dobré víry nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí.
17. Posledně uvedené rozhodnutí bylo přímo ovlivněno rozhodovací praxí Ústavního soudu, např. jeho nálezem ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/12. V uvedeném rozhodnutí Ústavní soud mimo jiné konstatoval, že: „sama nutnost ochrany dobrověrného nabyvatele nicméně ještě neznamená, že by obdobnou ústavní ochranu nebylo nutno poskytnout též vlastnickému právu původního vlastníka, jehož vlastnické právo k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí nebylo nikdy převedeno na jinou osobu vzhledem k absolutní neplatnosti provedeného převodního úkonu. Jak Ústavní soud konstatoval již v nálezu sp. zn. II. ÚS 165/11, princip ochrany dobré víry dalšího nabyvatele tak působí proti principu ochrany vlastnického práva původního vlastníka, respektive právo dobrověrného nabyvatele na ochranu majetku (ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k evropské Úmluvě) zde působí proti vlastnickému právu původního vlastníka. Jde tedy o střet dvou základních práv. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu při střetu dvou základních práv musí obecné soudy nejprve rozpoznat, která základní práva jednotlivých účastníků sporu jsou ve hře, a poté, s přihlédnutím ke všem rozhodným okolnostem daného případu, musí rozhodnout tak, aby je-li to možné, zůstalo zachováno z obou základních práv co nejvíce, a není-li to možné, pak dát přednost tomu základnímu právu, v jehož prospěch svědčí obecná idea spravedlnosti, respektive obecný princip. (…) Dobrověrné nabytí vlastnického práva a vydržení představují dva různé způsoby originárního nabytí vlastnického práva, založené celkově na odlišných podmínkách, mezi nimiž se ale v obou případech nachází oprávněná držba. Co se týče podmínek prvního z uvedených způsobů nabytí vlastnického práva, Ústavní soud již výše podrobně rozvedl, že při zvažování, zda právo dobrověrného nabyvatele na ochranu majetku může působit i proti vlastnickému právu původního vlastníka (nelze-li je zachovat obě), je třeba zohledňovat jak obecné souvislosti, tak individuální okolnosti každého případu.“
18. Již v rozsudku ze dne 29. 3. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1659/2005, dovolací soud vyložil, že není podstatné, zda vlastník věci informující „domnělého vlastníka“ o skutečném (právním) vlastnictví věci svá tvrzení současně (nebo později za běhu vydržecí doby) doloží či nedoloží. Postačí, že jeho ingerence ve věci je způsobilá vyvolat u do té doby oprávněného držitele pochybnosti o vlastnictví sporné věci (její části).
19. Dovolací soud výše uvedenou judikaturu zmiňuje především z důvodu, aby poukázal na to, že argumentace dovolatelky může být pro výsledek řízení relevantní, a soudy se jí proto měly dostatečně zabývat. Rozhodnutí odvolacího soudu v nyní projednávané věci je bez pochyb stiženo procesní vadou spočívající v nedostatečném odůvodnění. Z rozhodnutí odvolacího soudu totiž není zřejmé, zda se hmotněprávními otázkami, které jsou dovolacímu soudu předkládány k řešení, zabýval, či z jakého důvodu je vyhodnotil tak, že jejich vyřešení nebylo dovolatelce ku prospěchu. Dovolatelka tak de facto v dovolání formulovala hmotněprávní otázky, jež řešeny být měly, nastínila jejich možné řešení včetně takových, která by vedla k jejímu neúspěchu v řízení (což je nepopiratelný výsledek dosavadního řízení), a proti těmto se s oporou o stávající rozhodovací praxi dovolacího soudu ohradila. Daný stav, který samozřejmě nelze dávat k tíži účastníku řízení, by ovšem vedl k situaci, že by dovolací soud posuzoval právní závěry, které odvolací soud vůbec nepřijal.
20. Podle §157 odst. 2 o. s. ř. není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé. Odůvodnění uvedené v písemném vyhotovení rozsudku musí být v souladu s vyhlášeným odůvodněním.
21. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněného pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu odvolání - na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu dovolání - na újmu uplatnění práv dovolatele.
22. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4270/2019, shrnul, že z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího a Ústavního soudu, závazek odůvodnit rozhodnutí nemůže být chápán jako požadavek podrobné odpovědi na každý argument. Rozsah reakce na konkrétní námitky je co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry, případně i s akceptací odpovědi implicitní (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 919/14, bod 13, a ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. I. ÚS 1891/13, bod 24, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4458/2014, či usnesení téhož soudu ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3397/2016).
23. Skutečnost, že v projednávané věci nelze hovořit o akceptovatelném implicitním přijetí právních závěrů a o tolerovatelném shrnutí závěrů v posledním z mnoha rozhodnutí ve věci, jak naznačuje vyjádření k dovolání, ale o závažný procesní nedostatek, jež mohl být účastníkům na újmu uplatnění jejich práv, plyne již ze samotného dovolání žalované a vyjádření žalobců. Pakliže totiž dovolatelka porozuměla odůvodnění napadeného rozhodnutí tak, že soud opomněl rozhodovací praxi ohledně státu jako tzv. „posledního dlužníka“, žalobci mají za to, že odvolací soud dospěl k závěru, že žalobci neměli reálnou možnost domoci se vydání bezdůvodného obohacení po třetí osobě, neboť jejich nárok byl nikoliv jejich vinou promlčen. Dovolací soud by, na rozdíl od účastníků, z odůvodnění napadeného rozhodnutí byl s to vyvodit (viz věta odůvodnění: „Zaplacení částky, která je předmětem tohoto řízení, se žalobci nemohli domáhat po jiných subjektech, neboť ty nabyly předmětné pozemky na základě dobré víry v zápis do katastru nemovitostí.“), že odvolací soud neshledal žádnou bezdůvodně obohacenou osobu na úkor žalobců, jelikož každý z „jiných subjektů“ (pozn. odvolací soud zřejmě mínil paní J. Š., město Kolín a TPCA) již byl vlastníkem předmětných nemovitostí.
24. Uvedené ovšem dovolací soud přivádí k zásadnímu nedostatku napadeného rozhodnutí, a to k celkové nepřezkoumatelnosti závěru ohledně vlastnictví předmětných pozemků.
25. Soud prvního stupně k vlastnickému právu k předmětným nemovitostem uvedl: „předmětné pozemky nabylo do vlastnictví na základě vydržení město Kolín, když jednalo v dobré víře v zápis v katastru nemovitostí, když ke dni uzavření kupní smlouvy 8. 10. 2001, s účinky vkladu do katastru nemovitostí ke dni 4. 4. 2002, byl spoluvlastnického podílu na předmětných zapsán jako vlastník S. Š., otec žalobců, když duplicitní zápis byl proveden až ke dni 26. 1. 2007. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 31 Cdo 353/2016 podle právní úpravy účinné do 31. prosince 2014 bylo možné nabýt vlastnické právo k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka, a to na základě dobré víry nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí. Desetiletá vydržecí lhůta uplynula dne 4. 4. 2012.“ Odvolací soud pak uvedl, že soud prvního stupně věc zcela správně posoudil po stránce právní. Jiné subjekty nabyly předmětné pozemky na základě dobré víry v zápis do katastru nemovitostí a správně poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2016, sp. zn. 31 Cdo 353/2016 (pozn. správně „ze dne 9. 3. 2016“).
26. Nevzniká pochybnost, že tzv. nabytí vlastnického práva od nevlastníka s ohledem na dobrou víru v zápis v katastru nemovitostí a vydržení jsou různé způsoby nabytí vlastnictví podléhající částečně odlišným podmínkám (viz též nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/12). Není tedy možné, aby vlastnické právo k předmětným nemovitostem nabyl některý subjekt jak na základě vydržení, tak na základě dobré víry v zápis v katastru nemovitostí. Podle názoru dovolacího soudu je tak rozhodnutí soudu prvního stupně v tomto ohledu vnitřně rozporné, a tedy i nesrozumitelné. Současně nelze z odůvodnění ani porozumět závěru, že vlastnické právo nabylo město Kolín vydržením dne 4. 4. 2012, pakliže soud uvedl zjištění, že město Kolín své (po případě domnělé) vlastnické právo převedlo kupní smlouvou z roku 2004 na TPCA. Na třetím místě pak lze zmínit též argument dovolatelky ohledně přerušení běhu vydržecí doby v důsledku duplicitního zápisu v katastru nemovitostí, s nímž se soudy nevypořádaly.
27. Odvolací soud nejasnosti vyplývající z rozhodnutí soudu prvního stupně žádným způsobem neobjasnil, ale naopak je prohloubil. Odůvodnění jeho rozhodnutí totiž obsahuje výše citovanou větu o nabytí vlastnického práva k předmětným nemovitostem jinými subjekty na základě dobré víry, ovšem též závěr o zcela správném právním posouzení ze strany soudu prvního stupně. Pakliže tedy soud prvního stupně učinil ohledně vlastnického práva závěr, který z výše uvedených důvodů neobstojí, odvolací soud jej toliko dále rozostřil, když se srozumitelně nevypořádal s otázkou způsobu nabytí vlastnického práva, ale vnesl též pochybnost ohledně osoby, která jej nabyla.
28. Nad rámec dosud uvedeného dovolací soud podotýká, že i kdyby měl za to, že odvolací soud (implicitně) přijal závěr, podle nějž vlastnické právo k předmětným nemovitostem nepřešlo na základě vydržení, ale vzhledem k dobré víře v zápis v údaje zapsané v katastru nemovitostí, pokládal by odůvodnění, které v tomto směru soudy učinily, za značně kusé a tedy i nedostatečné. Především v rozhodnutích chybí odůvodněný závěr o dobré víře nabyvatele, který je samozřejmě zásadní při zvažování možností nabytí od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí.
29. Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud shledal dovolání důvodným, postupoval podle §243e o. s. ř. a zrušil jak rozsudek odvolacího soudu, tak i soudu prvního stupně, neboť vůči němu též platí důvody, pro které je zrušován napadený rozsudek.
30. Soudy se v dalším průběhu řízení neopomenou zabývat námitkami účastníků podle jejich relevance. Zvlášť budou soudy věnovat pozornost odůvodnění přijatých závěrů tak, aby jimi vydaná rozhodnutí byla jednoznačná, srozumitelná a způsobilá přezkumu.
31. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 8. 2020
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu