ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.3556.2019.1
sp. zn. 30 Cdo 3556/2019-151
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Lucie Jackwerthové a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyně M. Š., nar. XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Janem Sykou, advokátem se sídlem v Praze 1, Školská 12, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 480 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 9/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2019, č. j. 55 Co 34/2019-115, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2019, č. j. 55 Co 34/2019-115, se ve výroku I v rozsahu, v jakém jím byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. 4. 2018, č. j. 14 C 49/2017-81, změněn ohledně částky 91 870 Kč s příslušenstvím a potvrzen ohledně částky 375 000 Kč s příslušenstvím, a ve výroku II o nákladech řízení, zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 480 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % z této částky za dob od 24. 2. 2017 do zaplacení jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou jí nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 14 C 50/2005 (dále jen „posuzované řízení“).
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 4. 4. 2018, č. j. 14 C 49/2017-81, uložil žalované zaplatit žalobkyni 105 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % z této částky od 24. 2. 2017 do zaplacení (výrok I), zamítl žalobu co do částky 375 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % z této částky od 24. 2. 2017 do zaplacení (výrok II) a uložil žalované zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení (výrok III).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I co do částky 13 130 Kč s úrokem z prodlení a ve výroku II potvrdil a nad rámec částky 13 130 Kč s úrokem z prodlení jej změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
4. Soud prvního stupně vyšel při posouzení věci z následujícího závěru o skutkovém stavu. Posuzované řízení bylo zahájeno dne 2. 2. 2005 podáním žaloby, kterou žalobkyně požadovala vypořádání společného jmění manželů (dále jen „SJM“), a skončilo dne 29. 2. 2016. Probíhalo na dvou stupních soudní soustavy a v jeho průběhu bylo prováděno rozsáhlé dokazování – byly vypracovány tři znalecké posudky, provedena prohlídka sporných nemovitostí, vyslýcháni znalci, čteny listinné důkazy. Žalovaný opakovaně žádal o odročení nařízených jednání, nespolupracoval s ustanovenými znalci, podával procesní návrhy, námitky podjatosti a opravné prostředky proti rozhodnutím soudu prvního stupně. Poté, co znalec shledal, že žalovaný není způsobilý samostatně jednat před soudem, byl žalovanému ustanoven opatrovník. Na jednání dne 22. 7. 2015 účastníci uzavřeli podmíněný smír, který soud schválil dne 18. 1. 2016. Dne 22. 8. 2016 žalobkyně uplatnila u žalované nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění, žalovaná konstatovala porušení práva, peněžité zadostiučinění žalobkyni neposkytla.
5. Po právní stránce soud prvního stupně posoudil věc podle §13 odst. 1 a §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, dále jen „OdpŠk“. Délku řízení, která činila 11 let, považoval za nepřiměřenou a dospěl k závěru, že samotné konstatování porušení práva se nejeví jako dostačující. Za první dva roky a za každý další rok řízení přiznal žalobkyni základní částku 15 000 Kč, celkem 150 000 Kč, kterou snížil o 30 % z důvodu složitosti věci. Zdůraznil, že to byl žalovaný, kdo ztěžoval postup soudu, žalobkyně se na délce řízení nepodílela. Jiné předpoklady pro zvýšení či snížení základní částky neshledal a uzavřel tak, že žalobkyni náleží zadostiučinění ve výši 105 000 Kč.
6. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho dílčím závěrem, že délka posuzovaného řízení byla nepřiměřená. Na rozdíl od soudu prvního stupně však zdůraznil, že stát nemůže odpovídat za nepřiměřenou délku řízení, která byla způsobena jeho účastníky. Na délce řízení se přitom významně podílel žalovaný, činností státu byla prodloužena o cca 16,5 měsíce, což činí 12,4 % z celkové délky posuzovaného řízení – konkrétně o námitce podjatosti nadřízený soud rozhodl po předložení spisu 16. 5. 2006 až 1. 11. 2006, o odvolání proti usnesení o znalečném odvolací soud rozhodl po předložení spisu 26. 5. 2011 až 5. 1. 2012, následné jednání bylo nařízeno až na 19. 9. 2012.
7. Odvolací soud stanovil celkovou délku řízení na 121 měsíců a uznal (shodně se soudem prvního stupně) jako základní částku pro odškodnění 15 000 Kč za jeden rok řízení, celkem tedy 151 520 Kč, a uvedenou částku rovněž snížil o 30 % z důvodu složitosti věci, popsané soudem prvního stupně, na částku 105 875 Kč. Nepřisvědčil námitce žalobkyně, že posuzované řízení pro ni mělo zvýšený význam. Nemohla-li pro chování žalovaného užívat společný byt, je to způsobeno tím, jak situaci řešila – jiný byt převedla na dítě, a zbavila se tak možnosti v něm bydlet, nepožadovala vykázání bývalého manžela z bytu. Ani odvolací soud tedy neshledal důvody pro další moderaci stanoveného zadostiučinění. Protože délka řízení byla zapříčiněna chováním žalovaného z 87,6 %, činností soudů z 12,4 %, uzavřel, že žalobkyni náleží 12,4 % z částky 105 875 Kč, tj. 13 130 Kč.
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, a to v rozsahu výroku I v části, v níž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že nad rámec částky 13 130 Kč s úrokem z prodlení žalobu zamítl (91 870 Kč), a v níž potvrdil zamítavý výrok II rozsudku soudu prvního stupně (375 000 Kč), a také v rozsahu akcesorického výroku II o nákladech řízení. V části, v níž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 13 130 Kč s příslušenstvím, zůstal napadený rozsudek dovoláním nedotčen.
9. K přípustnosti dovolání žalobkyně uvedla, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, nepostupoval a nerozhodl v souladu se sjednocujícím stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, jež bylo zveřejněno pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), a další judikaturou. Neodškodnil celou délku posuzovaného řízení, jak by odpovídalo relevantní judikatuře, ale jen úseky, které považoval za průtahy. Průtahy přitom byly způsobeny žalovaným a v této souvislosti žalobkyně poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2681/2014, podle něhož ani litigiózní přístup účastníka nezbavuje soud povinnosti rozhodnout v přiměřeném čase. Soudy přistoupily k účinnému procesnímu řešení až po uplynutí dlouhé doby a navíc zhodnotily průtahy v neprospěch žalobkyně.
10. K výši odškodnění žalobkyně poukázala na další konkrétně označené judikáty, které umožňují v případě extrémní délky řízení stanovit základní částku za jeden rok řízení až na 20 000 Kč a úpravu základní částky v rozsahu do 50 %.
11. Dále měla za to, že vyřešenou právní otázku základní částky je třeba posoudit jinak. Praxe základní částky byla totiž zavedena před osmi roky, inflace však její reálnou hodnotu snížila. Má-li základní částka i nadále plnit odškodňovací účel, je na místě ji zvýšit.
12. Jako důvod dovolání žalobkyně uvedla nesprávné právní posouzení skutkových okolností. Šlo o vypořádání SJM s obvyklým rozsahem, řízení bylo komplikované přístupem žalovaného, soudy však účinný postup zvolily velmi pozdě, nereflektovaly, že žalovaná se soustavně snažila o řešení smírem, význam předmětu řízení pro žalovanou označily za běžný. Bylo nutno přihlédnout k celkové době, nikoli jen k době, po kterou docházelo k průtahům ve smyslu nečinnosti, to však odvolací soud nezohlednil. Nereflektoval, že zákon předepisuje přípravu k rozhodnutí při prvém jednání, že průtahům je nutno aktivně předcházet, že nesoustředěnost a nerozhodnost měla přímý vliv na průtahy. Důsledkem nerozhodného a protahovaného postupu byly i vypracované posudky, které se ukázaly být zbytečné či zastaralé, soud je však hodnotil jako doklad složitosti řízení. Obsah podání žalovaného od začátku signalizoval, že bude využívat všech možností k prodlužování řízení, již ze záznamu o vyšetření žalovaného bylo možno usuzovat na potřebu posouzení jeho zdravotního stavu znalcem z oboru psychiatrie. V řízení se vystřídalo několik soudců, ke zdržením došlo i vracením spisu bez věcného vyřízení, časové odstupy jsou patrny ze spisu. Žalobkyně upozorňovala na to, co bylo zřejmé ze spisu, a žádala, aby soud postupoval soustředěněji, snažila se přispět k řešení několika návrhy na uzavření smíru, které nebyly přijaty. Smír, který byl nakonec uzavřen, byl realizován po dalších odkladech až začátkem roku 2017. Po dobu řízení žalovaný užíval podstatnou část společného majetku, žalobkyně ji užívat nemohla. Bydlení měla zajištěno v bytě o velikosti 2 + kk, který účastníci převedli na syna, k čemž žalobkyně přistoupila s tím, že usnadní a přiblíží vypořádání SJM. Musela najít a realizovat provizorní řešení s náklady, které by jinak nemusela vynaložit, sjednat si hypotéční úvěr. Její rozhodování bylo podstatně ztíženo nepředvídatelností délky řízení i jeho výsledku, vykonávala přitom náročné povolání učitelky. Soud prvního stupně přiznal mechanicky základní částku, nepřihlédl k okolnostem, které odůvodňují návrh na přiznání částky vyšší, která by lépe vystihovala nejistotu délky a způsobu řešení, nemožnost užívat blokovaný majetek apod. Odvolací soud pak neuznal celou délku řízení, konstatoval dvoustupňovost řízení, ale nerozlišil, že nešlo o odvolací řízení ve věci samé, délku řízení hodnotil jako způsobenou žalovaným, vůbec ne soudem, a přičetl ji k tíži žalobkyni.
13. Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek změnil.
14. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
15. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
16. Dovolání bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř.
17. Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je přitom třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod samostatně (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014).
18. V posuzovaném případě je z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) zřejmé, že dovolatelka nesouhlasí s tím, jakým způsobem soudy posoudily kritéria postupu orgánů veřejné moci a významu předmětu řízení pro poškozeného (odst. 12). V této části polemizuje se závěry odvolacího soudu, nevymezuje však žádné otázky, na nichž je napadené rozhodnutí založeno a kterými by se měl Nejvyšší soud zabývat, a neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve vztahu k těmto kritériím (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolání žalobkyně tak v této části trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a dovolací soud k němu proto v uvedeném rozsahu nemohl přihlížet.
19. U ostatních dovolacích námitek dovolatelka vymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (odst. 9, 10, 11), dovolání v této části obsahuje všechny náležitosti vyžadované zákonem, Nejvyšší soud se proto dále zabýval jeho přípustností.
IV. Přípustnost dovolání
20. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
21. Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
22. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu je stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud se při přezkumu výše či formy zadostiučinění omezuje na posouzení právních otázek spojených s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a odst. 3 OdpŠk (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1599/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. I. ÚS 1768/15). Jinými slovy, v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, posuzuje dovolací soud v zásadě jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše či formy přiměřeného zadostiučinění, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace konkrétního kritéria měly soudu přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 %, nebo o 30 % (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015).
23. Výše uvedené je pak nutno vztáhnout i na určení samotné základní částky odčinění nemajetkové újmy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 384/2012). Ani v případě extrémní délky řízení, která by podle Stanoviska, vedla k použití výchozí částky až 20 000 Kč za první dva a dále za každý následující rok vedení posuzovaného řízení, totiž nemusí být takto postupováno a lze vyjít ze základní částky 15 000 Kč. Stane se tak zejména tehdy, pokud se na celkové délce podílely okolnosti [uvedené v §31a odst. 3 písm. b) a c) OdpŠk], které nelze přičítat k tíži státu. Neshledal-li tedy odvolací soud důvody pro použití jiné výchozí částky, není jeho rozhodnutí v rozporu s dosavadní judikaturou, tudíž otázka určení výchozí částky přípustnost dovolání nezakládá.
24. Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka úpravy základní částky v rozsahu do 50 %. Z části VI Stanoviska vyplývá, že se zvýšení či snížení o 50 % nevztahuje k poměru základní výše zadostiučinění před zohledněním kritérií uvedených v §31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk, vůči výsledné výši zadostiučinění po zohlednění daných kritérií, ale že se vztahuje ke každému z těchto kritérií zvlášť, a ve výjimečných případech lze uvažovat o zvýšení či snížení základní částky na základě konkrétního kritéria i ve větším rozsahu než o 50 % [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2011, sp. zn. IV. ÚS 128/11 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou též dostupná na nalus.usoud.cz), či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3995/2011].
25. Dovolání není přípustné ani pro řešení otázky navýšení základní částky v důsledku inflace. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně konstatoval, že při stanovení finančního zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení je třeba přiznat zadostiučinění přiměřené konkrétním okolnostem případu a závažnosti vzniklé újmy, a naopak se vyvarovat mechanické aplikace práva s touhou po dosažení matematicky přesného výsledku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4539/2011) a že na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv ani znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kursu měny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2989/2011, ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, a ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5760/2017). Z části VI Stanoviska přitom vyplývá, že základní částka 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva a dále za každý následující rok trvání nepřiměřeně dlouho vedeného řízení je obecně nastavena výrazně výše než 45 % toho, co za porušení předmětného práva přiznal ve věcech proti České republice Evropský soud pro lidská práva (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 384/2012, nebo rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 29. 3. 2006, věc Apicella proti Itálii, stížnost č. 64890/01, odst. 72). Nejvyšší soud pak neshledal důvod se od této své ustálené rozhodovací praxe odchýlit (postupem podle §20 odst. 1 zákona o soudech a soudcích), dovolatelka ostatně nepředkládala žádné nové argumenty, pro které by měl ke změně své judikatury přistoupit.
26. Žalobkyně ve svém dovolání dále namítá, že odvolací soud při stanovení výše zadostiučinění nesprávně přihlížel jen k době, po kterou docházelo k průtahům ve smyslu nečinnosti, a průtahy způsobené žalovaným navíc zhodnotil v neprospěch žalobkyně, což ve svém důsledku vedlo k určení nesprávné výše zadostiučinění. Jelikož odvolací soud uvedené právní otázky posoudil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, je dovolání přípustné a zároveň i důvodné.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
27. Podle §13 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě (odstavec 1). Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda (odstavec 2).
28. Podle §31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odstavec 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odstavec 2). V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo §22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného (odstavec 3).
29. Nejvyšší soud ve své ustálené judikatuře setrvale zastává názor, že k nepřiměřenosti celkové délky řízení lze dojít nezávisle na existenci jednotlivých průtahů v řízení, z čehož vyplývá i významová odlišnost práva na projednání věci bez zbytečných průtahů zakotveného v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práva a svobod a práva na projednání věci v přiměřené lhůtě stanoveného v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (srov. část III Stanoviska) nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 30 Cdo 333/2016). V části V Stanoviska přitom Nejvyšší soud dovodil, že při úvaze o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění je třeba přihlížet k celkové době, po kterou řízení trvalo, nikoliv tedy jen k době, po kterou docházelo k průtahům ve smyslu nečinnosti.
30. Podle části VI Stanoviska částku, k níž se dospěje součinem základní částky za jeden rok řízení (modifikované za prvé dva roky řízení) a celkové doby řízení počítané v letech či měsících, lze následně upravovat v důsledku působení jednotlivých faktorů uvedených pod písmeny b) až e) §31a odst. 3 Odpšk podle kritérií, která jsou však neuzavřeným výčtem okolností, k nimž lze v konkrétní věci při stanovení věci přihlédnout a základní částku je možno přiměřeně zvýšit či snížit.
31. K otázce chování jiných účastníků při hodnocení přiměřenosti délky řízení se Nejvyšší soud vyjádřil v rozsudku ze dne 12. 8. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1028/2019. Citoval nález Ústavního soudu ze dne 9. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1822/14: „Pouze průtahy přičitatelné státu mohou vést ke konstatování překročení přiměřené lhůty (viz např. rozsudek ESLP ve věci B. proti Německu ze dne 6. 5. 1981 č. 7759/77, §49). Prodlužování délky řízení, které bylo nesporně způsobeno chováním protistrany, což je objektivní skutečnost, nelze přičítat žalovanému státu (rozsudek ESLP ve věci T. proti České republice ze dne 27. 9. 2005 č. 75455/01, §47). Jednání protistrany, které způsobilo průtahy, však nelze přičítat ani stěžovateli a soudy zároveň mají obecnou povinnost zajistit, aby jednání jiných osob nevedlo k porušování práv stěžovatele (viz například rozsudek ve věci V. proti České republice ze dne 6. 9. 2005 č. 70847/01, §37). ESLP opakovaně připomněl, že ‚i v právním řádu, v němž platí dispoziční zásada, postup účastníků řízení nezbavuje soudy povinnosti zajistit urychlené projednání věci, jak to požaduje čl. 6 odst. 1 Úmluvy‘ (rozsudek ve věci K. proti České republice ze dne 30. 11. 2004 č. 71545/01, §29; a obdobně C. proti Itálii ze dne 25. 6. 1987 č. 9381/81, §30; a řada dalších).“
32. Ústavní soud ve výše citovaném nálezu nepřisvědčil závěru Nejvyššího soudu, dle nějž stát nenese odpovědnost za délku řízení za situace, kdy tato délka byla zapříčiněna pouze obstrukčním jednáním jednoho z účastníků řízení. Byť se jeho závěry vztahovaly k posuzování obecně toho, zda dané řízení bylo nepřiměřeně dlouhé či nikoliv, tím spíš by se daný závěr měl projevit i při posuzovaní výše přiměřeného zadostiučinění. V této fázi posouzení se totiž již stanovuje výše zadostiučinění vzhledem ke konkrétní jedné určité osobě, a proto by výše zadostiučinění měla odpovídat jí utrpěné újmě. Z tohoto pohledu lze přičíst k tíži danému poškozenému dle §31a odst. 3 písm. c) OdpŠk pouze jeho jednání, kterým přispěl k průtahům v řízení. Jednání jiných účastníků lze zohlednit pouze zprostředkovaně, a to ve prospěch státu v rámci kritéria složitosti řízení, pokud v důsledku tohoto jednání se řízení stalo procesně složitějším. V této souvislosti však nelze přehlédnout povinnost státu adekvátně na maření postupu v řízení ze strany jednoho z účastníků reagovat odpovídajícími procesními nástroji, kdy případné selhání orgánů výkonu veřejné moci v realizaci dané povinnosti lze státu přičíst k tíži podle kritéria §31a odst. 3 písm. b) OdpŠk.
33. V posuzovaném případě odvolací soud nepostupoval podle metody výpočtu výše zadostiučinění stanovené judikaturou Nejvyššího soudu. Nejprve sice vypočetl základní částku vycházející z celkové délky řízení a upravil ji podle jednoho z kritérií uvedených v §31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk (kritéria složitosti věci), poté ale stanovil poměr, v jakém se na délce řízení podílel svým chováním žalovaný a v jakém stát svou nečinností, a přiznal žalobkyni odškodnění jen za tu část řízení, po kterou docházelo k průtahům ve smyslu nečinnosti.
34. Uvedený závěr odvolacího soudu, že stát nenese odpovědnost za celou délku řízení, ale pouze za období, kdy v řízení docházelo k průtahům, není správný. Zjistil-li odvolací soud, že na celkové délce řízení se významnou měrou podílel žalovaný, v intencích shora citované judikatury měl tuto skutečnost zohlednit ve prospěch státu v rámci kritéria složitosti řízení, pokud v důsledku tohoto jednání se řízení stalo procesně složitějším, za současného zvážení, zda soudy na jednání žalovaného vedoucí ke zjevnému prodlužování řízení dokázaly adekvátně reagovat. K tomu si měl opatřit i adekvátní skutková zjištění. Pokud tak nepostupoval, je jeho právní posouzení věci nesprávné.
VI. Závěr
35. Protože Nejvyšší soud shledal dovolání žalobkyně důvodným, napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc odvolacímu soudu podle §243 odst. 2 o. s. ř. vrátil k dalšímu řízení.
36. V dalším řízení odvolací soud posoudí, zda se v důsledku chování žalovaného stalo posuzované řízení složitějším a zda soudy na chování žalovaného dokázaly adekvátně reagovat, a v závislosti na výsledku těchto úvah pak znovu přezkoumá závěry soudu prvního stupně o zohlednění kritéria složitosti věci a případně i kritéria postupu orgánů veřejné moci.
37. Odvolací soud je ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
38. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 5. 2020
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu