ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.892.2020.1
sp. zn. 30 Cdo 892/2020-429
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Michaela Nipperta a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce J. Š., nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Tomášem Ferencem, advokátem se sídlem v Praze 5, Nádražní 58/110, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zadostiučinění nemajetkové újmy a náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 120/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 5. 2019, č. j. 16 Co 351, 352/2018-363, ve znění opravného usnesení ze dne 24. 6. 2019, č. j. 16 Co 351, 352/2018-372, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované do tří dnů od právní moci usnesení na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem ve znění opravného usnesení zastavil odvolací řízení co do částky 120 649,55 Kč s příslušenstvím a změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 jako soudu prvního stupně ze dne 30. 10. 2017, č. j. 23 C 120/2012-281, ve spojení s usnesením ze dne 9. 2. 2017, č. j. 23 C 120/2012-293, kterým byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 271 549,55 Kč se 7,05% úrokem z prodlení od 23. 3. 2012 do zaplacení a co do částky 20 965 270,45 Kč se 7,05% úrokem z prodlení od 23. 3. 2012 do zaplacení byla žaloba zamítnuta tak, že zamítl žalobu o zaplacení 50 625 Kč se 7,05% úrokem z prodlení od 23. 3. 2012 do zaplacení, jinak jej potvrdil.
Takto soudy rozhodly v řízení, v němž se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 21 236 820 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, jež mu měla vzniknout v důsledku nezákonného trestního stíhání zahájeného dne 19. 4. 1999 a vedeného proti jeho osobě u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 57 T 9/2008 a skončeného usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 5. 2011, sp. zn. 11 To 10/2011, kterým odvolací soud trestní stíhání žalobce zastavil podle §188 odst. 1 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), dále jen „tr. řád“, z důvodu předvídaného v §172 odst. 1 písm. b) tr. řádu, sestávající z a) žalobcem v trestním řízení vynaložených nákladů obhajoby vykonávané advokátkou JUDr. Annou Vlčkovou ve výši 891 825 Kč, b) nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou trestního stíhání vedeného proti jeho osobě u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 57 T 9/2008, za což požadoval částku 100 000 Kč měsíčně za období od 19. 4. 1999 do 13. 5. 2011, celkem 14 476 666,50 Kč, na kterou mu žalovaná uhradila částku 185 000 Kč a předmětem žaloby tedy zůstala částka 14 291 666,50 Kč, c) nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním vedeným proti žalobci u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 57 T 9/2008, které skončilo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 5. 2011, sp. zn. 11 To 10/2011, jímž odvolací soud trestní stíhání žalobce zastavil podle §188 odst. 1 písm. c) tr. řádu, za což požadoval částku 100 000 Kč měsíčně, přičemž v průběhu řízení byla částka rozdělena na období od 19. 4. 1999 do 26. 4. 2006, za níž žalobce požadoval částku 8 423 331 Kč, tento nárok byl vyloučen a věc byla postoupena Městskému soudu v Praze a předmětem řízení byl nárok za období od 27. 4. 2006 do 13. 5. 2011 v celkové výši 6 053 335,50 Kč.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, a to v rozsahu, ve kterém odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu co do částky 50 625 Kč se 7,05% úrokem od 23. 3. 2012 do zaplacení zamítl a potvrdil zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně co do částky 20 965 270,45 Kč se 7,05% úrokem z prodlení od 23. 3. 2012 do zaplacení, přičemž přípustnost dovolání spatřoval v tom, že se odvolací soud v některých případech odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, v některých případech jde o otázky, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, v některých případech se jedná o právní otázky, které jsou dovolacím soudem rozhodovány rozdílně, a v některých případech je třeba, aby byla dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, dovolání odmítl.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované §241a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Žalobce v dovolání napadá výši imateriálního odškodnění stanovenou odvolacím soudem v napadeném rozhodnutí. Nejvyšší soud konstantně judikuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše přiznaného zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále též „OdpŠk“, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2018, sp. zn. 30 Cdo 646/2017), což v případě žalobce není.
Ke skutečnosti, že trestní stíhání bylo zastaveno z důvodu, že stíhaný skutek není trestním činem, soud přihlíží při stanovení zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, jež neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem. Posuzoval-li odvolací soud v poměrech projednávané věci ve smyslu §31a odst. 3 OdpŠk složitost posuzovaného trestního řízení v souvislosti se stanovením výše peněžního odškodnění za nepřiměřenou délku trestního stíhání, neodchýlil se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1209/2009, ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4442/2010, ze dne 9. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3867/2011, nebo ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3514/2017). Žalobcem v dovolání vymezená otázka, zda lze odškodnění imateriální újmy za nepřiměřeně dlouhé řízení snižovat z důvodu jeho složitosti i v případě konečného zastavení trestního stíhání, tak přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá.
Odvolací soud postupoval v souladu s judikaturou dovolacího soudu, pokud při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění za nezákonné trestní stíhání přihlédl k individuálním okolnostem případu - povaze trestní věci, délce trestního řízení, jakož i k dopadům trestního stíhání do osobnostní sféry poškozeného, pokud se zabýval jeho rodinným a společenským životem, jeho zdravotním stavem, pracovními možnostmi a medializací případu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněný pod číslem 122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5687/2017). Námitky žalobce, kterými zpochybňuje výši přiznaného zadostiučinění, toliko polemizují s rozhodnutím odvolacího soudu, tudíž nemohou založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť při řešení otázky výše přiměřeného zadostiučinění se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu.
Pokud žalobce namítá nesprávnost závěrů odvolacího soudu ohledně vedeného trestního řízení, pak se nejedná o námitku proti nesprávnému právnímu posouzení věci odvolacím soudem, ale o polemiku s tím, jaký skutkový závěr odvolací soud učinil, neboť otázka vzniku nemajetkové újmy je otázkou skutkovou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2928/2016, uveřejněný pod číslem 42/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Námitka proti skutkovým zjištěním přitom není způsobilým dovolacím důvodem (§241a odst. 1 o. s. ř. za pomoci argumentu a contrario ).
K žalobcově námitce, že mu odvolací soud přiložil k tíži, že nedoložil sám jiné srovnatelné příklady, Nejvyšší soud předesílá, že se zásadně uplatní princip vyjádřený například v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, uveřejněném pod číslem 67/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle něhož jen sama existence nezákonného rozhodnutí nepresumuje vznik imateriální újmy u dotčené osoby. Naopak, v řízení je na žalobci, aby spolu s odpovědnostním titulem tvrdil a prokazoval i existenci skutečností, které lze právně kvalifikovat jako porušení konkrétního práva žalobce, a vznik nemajetkové újmy v příčinné souvislosti s danými skutečnostmi.
Pro správné stanovení dispozice §31a odst. 2 OdpŠk coby normy s relativně neurčitou hypotézou je ovšem kromě zohlednění kritérií nyní uvedených nezbytné, aby v konečném důsledku výše soudem přiznaného odškodnění odpovídala výši přiznaného zadostiučinění v případech, které se v podstatných znacích (poměřováno zejména s ohledem na zmíněná kritéria) shodují. Jinak vyjádřeno, výše přiznaného zadostiučinění by se neměla bez zjevných a podstatných skutkových odlišností konkrétního případu podstatně odlišovat od zadostiučinění přiznaného v případě skutkově obdobném. Významnější odchylka je v tomto směru možná jen tehdy, bude-li též soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna. Bez srovnání požadavku na poskytnutí zadostiučinění s jinými případy zpravidla nebude možno učinit závěr, že právě žalobcem požadovanou částku (nebo i jakoukoli jinou) lze považovat za přiměřené zadostiučinění (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, uveřejněný pod číslem 67/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 577/2017, vyjádřil názor, že „[S]rovnání je pak třeba provést s jinými případy nemajetkové újmy vzniklé v důsledku porušení stejných práv, a není-li jich, pak i v důsledku porušení jiných práv, bude-li zřejmé, že případy vykazují pro rozhodnutí soudu významné množství jednotících prvků. Přitom je samozřejmě primárně na žalobci, aby uplatnil taková tvrzení umožňující soudu učinit srovnání vedoucí k závěru, že žalobcem požadované zadostiučinění je přiměřené, tedy (mimo jiné) též odpovídající zadostiučiněním poskytnutým v jiných případech. Ovšem nepochybně je též v zájmu žalované, aby obdobně soudu předestřela srovnání s případy svědčícími naopak její námitce, že je požadováno zadostiučinění v nepřiměřené výši (jak bylo dále uzavřeno v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, uveřejněném pod číslem 67/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Není pak jistě vyloučeno a naopak je vhodné, aby soud provedl srovnání také s jinými obdobnými případy, které jsou mu známy z jeho činnosti a s nimiž účastníky řízení před vydáním rozhodnutí seznámí.“
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 10. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1198/2018, vyšel ze základního principu, že řízení o nároku podle zákona č. 82/1998 Sb. je řízením sporným a že tedy klade v první řadě nároky na účastníky řízení, aby legitimnost svého procesního postupu vysvětlili, tudíž je v zájmu samotného účastníka, aby své úkony doprovodil odkazem na rozhodnutí v obdobných věcech. Nelze však s deficitem takového poukazu spojovat procesní důsledek nesplnění procesní povinnosti, či dokonce neunesení břemene tvrzení, neboť stále platí zásada, že soud zná právo a jeho výklad (judikaturu), přičemž takové znalosti podřazuje vytýčení rozhodných skutečností a dbá na to, aby v řízení aktivní účastník pro neznalost práva neutrpěl újmu (§5 a 6 o. s. ř.). Řízení o nároku podle zákona č. 82/1998 Sb. je jedno z typových řízení, kde v úvahu připadá možnost smírného řešení podle §99 o. s. ř., přičemž o takové řešení by měl soud usilovat. Podle citovaného ustanovení soud (mimo jiné) s účastníky věc probere, upozorní na právní úpravu a na stanoviska Nejvyššího soudu a rozhodnutí zveřejněná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. Zde je prostor pro seznámení účastníků i s rozhodovací praxí soudu v obdobných věcech.
V podmínkách projednávané věci se odvolací soud neodchýlil od shora citované judikatury dovolacího soudu, pokud své rozhodnutí založil na rozhodnutích, která mu jsou známa z jeho úřední činnosti, a která se s projednávanou věcí v některých podstatných znacích shodovala (rozhodnutí Městského soudu v Praze, sp. zn. 20 Co 239/2017, a sp. zn. 13 Co 276/2017).
Konečně přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá ani požadavek dovolatele, aby dovolací soud posoudil jinak právní otázku „přiměřené výše zadostiučinění v takové výši, která bude odpovídat ekonomické realitě České republiky a tomu, co by obecně bylo vnímáno jako spravedlivé (např. s ohledem na cenovou úroveň nebo výši průměrné mzdy)“.
Dovolací soud na podkladě argumentů předkládaných dovolatelem nedospěl k právnímu názoru odlišnému od dosavadních rozhodnutí dovolacího soudu, což je jediným možným předpokladem postupu podle §20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, tedy postoupení věci k rozhodnutí velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, který je podle zákona oprávněn ve smyslu §237 o. s. ř. dovolacím soudem vyřešenou právní otázku posoudit jinak (nebyl-li již odlišný právní názor vysloven ve stanovisku Nejvyššího soudu, zaujatém podle §14 odst. 3 zákona o soudech a soudcích).
Nadto k otázce výše odškodnění s ohledem na ekonomickou realitu v České republice se již Nejvyšší soud vyjádřil v obdobných věcech, přičemž tyto závěry jsou použitelné i v poměrech projednávané věci. Například v usnesení ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3171/2018, Nejvyšší soud zopakoval, že při stanovení finančního zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení je třeba přiznat zadostiučinění přiměřené konkrétním okolnostem případu a závažnosti vzniklé újmy, a naopak se vyvarovat mechanické aplikaci práva s touhou po dosažení matematicky přesného výsledku (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4539/2011) a že na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv ani znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kursu měny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2989/2011, ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, a ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5760/2017). Obdobně se Nejvyšší soud vyjádřil k otázce vlivu změny životní úrovně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1153/2019). Ani takto vymezená otázka by tudíž přípustnost dovolání založit nemohla.
Nejvyšší soud tedy postupem podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. dovolání odmítl, neboť nejsou splněny podmínky přípustnosti dovolání formulované v §237 o. s. ř.
K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může dovolací soud podle §242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 10. 2020
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu