ECLI:CZ:NS:2020:32.CDO.2290.2019.1
sp. zn. 32 Cdo 2290/2019-469
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobkyně Technologického parku Lochovice s. r. o. , se sídlem v Lochovicích, Obora 20, identifikační číslo osoby 25660187, zastoupené Mgr. Jiřím Skálou, advokátem se sídlem v Praze 8, Voctářova 2449/5, proti žalované Trigema Building a. s. , se sídlem v Praze 5, Bucharova 2641/14, identifikační číslo osoby 27653579, zastoupené JUDr. Davidem Maškem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Štěpánská 644/35, o zaplacení 1 181 639,74 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 17 C 105/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2019, č. j. 55 Co 280/2018-416, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
V řízení se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 2 001 563 Kč s příslušenstvím jako smluvní pokuty ve výši 1 950 000 Kč a náhrady škody ve výši 51 563 Kč vzniklých v důsledku prodlení žalované s předáním díla, případně jako nároku na vydání bezdůvodného obohacení, neboť tyto pohledávky uplatnila k započtení proti pohledávce žalované na zaplacení doplatku ceny díla, a následně požadovaný doplatek ceny díla též uhradila.
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 21. 5. 2018, č. j. 17 C 105/2014-382 (druhým v pořadí), uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 1 181 639,74 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky za dobu od 8. 2. 2014 do zaplacení (výrok I), co do částky 188 278 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II), a rozhodl o povinnosti žalované k náhradě nákladů řízení žalobkyni ve výši 525 680,32 Kč (výrok III). Takto soud prvního stupně rozhodoval poté, co předchozím rozsudkem ze dne 21. 3. 2015, č. j. 17 C 105/2014-253, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 631 645,26 Kč s příslušenstvím, a co do částky 1 369 917,74 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl, přičemž odvolací soud tento rozsudek v zamítavém výroku zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K odvolání žalované Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I co do částky 381 711,35 Kč s příslušenstvím a ve výroku III zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, a ve zbývající části výroku I (tj. co do částky 799 928,39 Kč s příslušenstvím) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, jímž byla potvrzena část výroku I rozsudku soudu prvního stupně (co do částky 799 928,39 Kč s příslušenstvím), podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí je založeno na posouzení právních otázek, při jejichž řešení odvolací soud nepostupoval v souladu s dosavadní rozhodovací praxí dovolacího soudu, případně které nebyly v judikatuře dovolacího soudu „dostatečně vyřešeny“. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v rozsahu napadeném dovoláním, včetně rozsudku soudu prvního stupně v tomto rozsahu, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně považuje dovolání za nedůvodné a navrhuje, aby je Nejvyšší soud zamítl.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 1 čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony – podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatelka předkládá otázku, „zda v případě dohodnutí provedení změnových prací mezi stranami, když zároveň není dojednáno jejich finanční vypořádání, je nutno postupovat podle pravidel §549 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, v platném znění“, přičemž má za to, že ve vztahu k tzv. méněpracem tato otázka nebyla v judikatuře dovolacího soudu „dostatečně vyřešena“. Odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení, že „zúžení rozsahu díla má bez dalšího za následek prosté snížení ceny díla“. Dovolatelka však pomíjí, že při úvaze, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem – v mezích právních otázek vytyčených dovolatelkou – správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoliv těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sama dovolatelka (srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, či ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011, jež jsou veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na http://www.nsoud.cz ). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, podle kterých účastníci (strany smlouvy o dílo) odsouhlasili konkrétní změnové listy vypracované žalovanou, jež zohledňovaly jednotlivé změny díla spočívající ve změně rozsahu (způsobu) prováděných prací oproti původní projektové dokumentaci, se kterou počítala smlouva o dílo (tzv. vícepráce či méněpráce), a které definovaly též dopad těchto změn na cenu díla (její zvýšení či snížení o konkrétní částku). Pohledávky žalobkyně a žalované vyplývající z těchto změnových listů, které byly předmětem započtení dopisem žalobkyně ze dne 11. 4. 2014, pak odvolací soud považoval za „odsouhlasené“. Odvolací soud tedy neučinil zjištění, ze kterého vychází dovolatelka, že účastníci mezi sebou dohodli neprovedení některých prací, aniž by současně dojednali (odsouhlasili) jeho finanční vypořádání. Dovolatelka tak ve skutečnosti důvod nesprávného právního posouzení staví na kritice správnosti skutkových zjištění, z nichž odvolací soud vycházel. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů však v dovolacím řízení v žádném ohledu zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je v §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatelka k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).
Přípustnost dovolání tudíž nemůže založit ani odkaz dovolatelky na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. 32 Cdo 2592/2008, ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. 32 Odo 1043/2005, ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 23 Cdo 3798/2009, a ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 214/2003, v nichž dovolací soud řešil situaci, kdy mezi stranami smlouvy nebyla prokázána existence dohody o rozšíření, popř. změně díla a tudíž ani dohoda o vlivu této změny na cenu díla. Závěry citovaných rozhodnutí tak na projednávanou věc nedopadají, neboť vycházejí z jiného skutkového stavu.
Nejvyšší soud opakovaně zdůrazňuje, že dovolání není přípustné podle §237 o. s. ř., jestliže dovolatelka jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. například usnesení ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Přípustnost dovolání proto nezakládá ani námitka, že odvolací soud nepostupoval v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2247/2007, pokud uzavřel, „že při zúžení rozsahu díla vzniká objednateli nárok na slevu z ceny díla“, byť nedošlo k vytknutí jakýchkoliv vad. Na řešení otázky vzniku nároku na slevu z ceny díla jako nároku z odpovědnosti za vady, napadené rozhodnutí odvolacího soudu nezáviselo. Soud prvního stupně označil příslušné nároky žalobkyně, jež uplatnila k započtení, nepřesně jako „slevu z ceny díla“, byť současně vycházel z toho, že šlo o nárok vyplývající z odsouhlasených změnových listů, v nichž bylo zohledněno, co nebude provedeno oproti projektové dokumentaci, ze které vycházela smlouva o dílo (jiný rozsah i cena). Odvolací soud pak toto nepřesné označení výslovně nepřevzal, neboť v odůvodnění napadeného rozhodnutí předmětné nároky žalobkyně vyplývající z odsouhlasených změnových listů označil jako „nároky za méněpráce“. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu tak nevyplývá, že by odvolací soud tento nárok posuzoval jako nárok na slevu z ceny díla, ve smyslu nároku z odpovědnosti za vady, nýbrž jako nárok na snížení sjednané ceny díla ve smyslu odsouhlasených změn díla (rozsahu i ceny) podle změnových listů. Ostatně sama dovolatelka v dovolání připouští, že ze strany soudu se mohlo jednat toliko o „nesprávné vyjádření“. K uvedenému je třeba dále podotknout, že též z obsahu vyjádření žalobkyně k dovolání je patrné, že i jí byl znám faktický význam soudem užitých slov, když s odkazem na odsouhlasené změnové listy uvedla, že „sleva z ceny díla tak odpovídala smluvní dohodě stran a byť soudy pojmu sleva z ceny použily poněkud neobratně, není pochybnosti o jeho obsahu“. Byť tedy lze soudu vytknout jeho nepřesné vyjadřování, jedná se vzhledem k dalšímu obsahu odůvodnění toliko o formální pochybení, jež nemělo vliv na věcné posouzení nároku jako stranami odsouhlaseného snížení ceny díla.
Spatřuje-li dovolatelka předpoklad přípustnosti dovolání dále v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu tím, že poskytl právní ochranu zjevnému zneužití práva, a zároveň v tom, že „tato právní otázka nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud dostatečně vyřešena“, pak uplatňuje současně dva předpoklady přípustnosti dovolání, které se vzájemně vylučují. Z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání – splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, ústavní stížnost proti němu Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14).
Ostatně ani v případě, pokud měla být přípustnost dovolání založena tvrzením dovolatelky, že se odvolací soud odchýlil od jí citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5159/2014, nelze dovolání shledat přípustným. Dovolatelka spatřuje zjevné zneužití práva žalobkyní v jejím postupu, kdy „bez jakýchkoli relevantních věcných výhrad ke všem provedeným změnovým pracím a jejich nacenění provedla účelový zápočet pohledávek z titulu provedených změnových prací na díle, aniž by však zohlednila změnové práce v hodnotě (+) 1 034 843,41 Kč, které zcela účelové označila za ‚neodsouhlasené‘ … namísto uzavření rekapitulačního dodatku ke smlouvě v souladu s článkem 18 smlouvy, který by zachycoval veškeré provedené změnové práce na díle“. Odvolací soud však neučinil zjištění, že by žalobkyně účelově neodsouhlasila dovolatelkou tvrzené změnové práce, ani zjištění, že by takové změnové práce byly skutečně provedeny a dovolatelce by vznikl nárok na jejich úhradu. K odvolacím námitkám žalované odvolací soud naopak uvedl, že zápočet provedený žalobkyní dopisem ze dne 11. 4. 2014 se týkal pohledávek (žalobkyně i žalované) odsouhlasených, existujících a uplatnitelných u soudu a okolnost, že nebyly zohledněny pohledávky sporné (tvrzené žalovanou z titulu neodsouhlasených víceprací), nebyla významná. K tomu dále dodal, že žádné takové pohledávky žalovaná v řízení neuplatnila vzájemnou žalobou, ani v rámci námitky započtení (uplatnila v ní pouze nároky z jiných změnových listů), byť byla výslovně vyzvána soudem ke specifikaci kompenzačních námitek. Tyto závěry odvolacího soudu nesvědčí o tom, že by žalobkyně vykonala právo započtení v rozporu s jeho účelem, pokud v rámci vypořádání vztahů ze smlouvy o dílo použila k započtení proti odsouhlaseným pohledávkám dovolatelky své pohledávky (podle zjištění soudů též odsouhlasené), tj. vypořádávala veškeré nesporné pohledávky, neboť takové započtení pro ni mělo zjevně ekonomický význam. Žalobkyně současně tímto započtením nijak nebránila dovolatelce, aby v případě přesvědčení o důvodnosti svých dalších pohledávek vyplývajících z realizace díla, tyto vůči ní nárokovala vlastní žalobou, příp. je uplatnila k započtení proti pohledávkám žalobkyně uplatněným žalobou v tomto řízení, aby se jejich důvodností mohl soud zabývat. Nešlo tedy o situaci, kdy by právo bylo vykonáno, ačkoliv nositel tohoto práva neměl žádný skutečný nebo jen nepatrný zájem na jeho výkonu, resp. se projevující jako rozpor mezi užitkem oprávněného, k němuž výkon práva skutečně směřuje, a užitkem oprávněného, pro nějž je právo poskytnuto. Odvolací soud se tedy od výše citované rozhodovací praxe Nejvyššího soudu neodchýlil, pokud přihlédl k započtení učiněnému žalobkyní a toto (implicitně) nepovažoval za zjevné zneužití práva.
Pro úplnost dovolací soud připomíná, že pokud má být přípustnost dovolání založena tím, že rozhodnutí odvolacího soudu záviselo na řešení otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené, dovolatelka musí s dostatečnou určitostí a srozumitelností formulovat právní otázku, kterou má v rozhodovací praxi za dosud nevyřešenou a kterou by měl dovolací soud vyřešit právě v souzené věci, jak pro účely přezkumu správnosti právního posouzení odvolacího soudu, tak pro futuro , při plnění své úlohy zajišťovat jednotu a zákonnost rozhodování [§14 odst. 1 písm. a) zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů] (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3215/2008, ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 2478/2018, či ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008). To dovolatelka neučinila, neboť argumentuje nesprávností právního posouzení odvolacího soudu, který podle ní poskytl ochranu zjevnému zneužití práva žalobkyní, aniž by však řádně formulovala konkrétní otázku, která podle ní nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena.
Namítá-li dovolatelka též vady řízení a odvolacímu soudu vytýká, že se dostatečně nevypořádal s jejími námitkami, aniž by přitom vymezila některý z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., pak je třeba konstatovat, že vady řízení samy o sobě nejsou způsobilým dovolacím důvodem (tím je toliko nesprávné právní posouzení věci). K jejich případné existenci by mohl dovolací soud přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), což v projednávané věci není naplněno.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání žalované podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro nepřípustnost.
O nákladech dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, když dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí, a řízení nebylo již dříve skončeno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. 2. 2020
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu