ECLI:CZ:NS:2020:32.CDO.3594.2019.1
sp. zn. 32 Cdo 3594/2019-282
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně VALC, s. r. o. , se sídlem v Hradci Králové, Pražská třída 13/84, identifikační číslo osoby 45537151, zastoupené Mgr. Miroslavem Švendou, advokátem se sídlem v Praze 1, Jánský vršek 323/13, proti žalované RENOVAK Kostelec nad Orlicí s. r. o. , se sídlem v Kostelci nad Orlicí, Na Morávce 1057, identifikační číslo osoby 49814401, zastoupené JUDr. Milanem Jelínkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Malé náměstí 124, o zaplacení částky 2 210 211,33 Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu žalované, vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 53 C 6/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 6. 2019, č. j. 47 Co 78/2019-261, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 21 151 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou rozsudkem ze dne 6. 2. 2019, č. j. 53 C 6/2018-237, uložil žalované zaplatit žalobkyni 2 210 211,33 Kč se zákonným úrokem z prodlení (výrok I.), vzájemnou žalobu žalované o zaplacení 2 210 211,33 Kč se zákonným úrokem z prodlení zamítl (výrok II.), uložil žalované zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 392 200,36 Kč (výrok III.) a stanovil žalované třídenní lhůtu ke splnění uložených povinností (výrok IV.)
V záhlaví označeným rozsudkem Krajský soud v Hradci Králové k odvolání žalované rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., III. a IV. potvrdil, ve výroku II. jej zrušil a řízení o vzájemné žalobě zastavil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, majíc za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, a při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu, čímž došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na respektování autonomie vůle, práva na ochranu vlastnictví a práva na spravedlivý proces. Odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci a navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů nižších stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně považuje napadené rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně aby je zamítl.
Podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále též jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolatelka předkládá otázku “zda je nesrozumitelným ujednání, které svým slovním vyjádřením připouští dva různé výklady pro výpočet výše smluvní pokuty, avšak jeden z takto konkurujících výkladů není v souladu s jinými smluvními ujednáními a je právně i fakticky nenaplnitelný“, majíc za to, že tato otázka nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena. Prostřednictvím této otázky nemůže být přípustnost dovolání založena, poněvadž na jejím řešení napadené rozhodnutí nespočívá. Tuto otázku odvolací soud neřešil, neboť dospěl k závěru, že údaj, odkdy lze uplatnit smluvní pokutu za prodlení s dokončením díla, byl ve smlouvě o dílo ze dne 28. 12. 2016 uveden zcela nesrozumitelně, když sjednaný termín dokončení díla byl rozporuplný (srov. čl. III body 3.1 a 3. 3 a čl. VIII bod 8.1 smlouvy o dílo) a žalobkyně evidentně nemohla být v prodlení s dokončením rekonstrukce haly již od šestnáctého dne po zahájení stavby. Nedospěl k závěru, že vedle sebe stojí dva v úvahu přicházející výklady smluvního ujednání o smluvní pokutě, a proto jde o ujednání zdánlivé (jak se patrně dovolatelka domnívá). Nejvyšší soud zdůraznil v usnesení ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, které je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, veřejnosti dostupné na jeho webových stránkách, že dovolání není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013).
Má-li dovolatelka za to, že ujednání o smluvní pokutě ve smlouvě o dílo měly soudy nižších stupňů vyložit tak, že právo na zaplacení smluvní pokuty žalované vzniklo při prodlení žalobkyně s dokončením díla delším než 15 dní, přičemž lhůta k plnění závazku se přiměřeně prodlouží v případě, že bude staveniště žalobkyni předáno později, než bylo sjednáno, nemůže tato argumentace založit přípustnost dovolání. Nejvyšší soud vysvětlil v usneseních ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014, ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 952/2014, a ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 23 Cdo 563/2019, že výsledek, k němuž soudy nižších stupňů dospěly na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu právního úkonu (o skutečné vůli stran jím projevené), není řešením otázky hmotného práva v intencích §237 o. s. ř., jež by bylo možno porovnávat s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené judikatury by se odvolací soud mohl odchýlit pouze v postupu, jímž k takovému výsledku (k závěru o obsahu právního jednání) dospěl. Výkladem lze pouze zjišťovat obsah právního úkonu (jednání), nelze jím projev vůle nahrazovat, měnit či doplňovat (srov. např. usnesení ze dne 7. 10. 1998, sp. zn. 1 Odon 110/1998, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 1999, pod číslem 30, rozsudek ze dne 18. 11. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1116/2001, nebo rozsudek ze dne 25. 4. 2016, sp. zn. 32 Cdo 4318/2015, ústavní stížnost proti němu Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 5. 3. 2018, sp. zn. III. ÚS 43/18, rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti k dispozici in www.usoud.cz ). Tento závěr se uplatní rovněž ve vztazích podléhajících režimu zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku - dále jen „o. z.“ (k tomu srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, a ze dne 17. 8. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5302/2016).
Nelze-li obsah právního jednání zjistit ani výkladem za použití pravidel uvedených v ustanoveních §555 až 558 o. z., půjde ve smyslu ustanovení §553 odst. 1 o. z. o zdánlivé právní jednání, ke kterému se podle §554 o. z. nepřihlíží (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněný pod číslem 4/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Od těchto závěrů se odvolací soud neodchýlil, jestliže na základě provedeného dokazování a výkladu smlouvy uzavřel, že ujednání o smluvní pokutě je nesrozumitelné a tudíž k němu nelze přihlížet.
Přípustnost dovolání nemůže založit ani dovolatelkou dále předložená otázka „zda v situaci, kdy soud dospěje k závěru o zdánlivosti ujednání o smluvní pokutě z důvodu pochybnosti o způsobu jejího výpočtu, je právním důsledkem takového zjištění neexistence nároku na zaplacení smluvní pokuty“. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vysvětlil (srov. např. usnesení ze dne 19. 5. 2014, sp. zn. 32 Cdo 165/2014, a ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 709/2014), že přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. nemůže založit otázka, jejíž řešení vyplývá přímo ze zákona, tedy jejíž řešení je zcela zjevné a nečiní v soudní praxi výkladové těžkosti. Tento závěr lze plně vztáhnout i na právní úpravu dovolacího řízení ve znění účinném od 30. 9. 2017. Byla-li smluvní pokuta za prodlení s dokončením díla sjednána v čl. XI. bodě 11.1 smlouvy o dílo ze dne 28. 12. 2016, k němuž však s ohledem na ustanovení §554 o. z. v souvislosti s ustanovením §553 o. z., pro jeho nesrozumitelnost nelze přihlédnout, vyplývá řešení dané otázky přímo ze zákona.
Dovolatelka dále vymezuje otázku „zda v případě vady zdánlivosti ujednání o smluvní pokutě přichází v úvahu aplikace ustanovení §576 o. z. vztahující se k důsledku neplatnosti části právního jednání, které je oddělitelné od jiných jednání a jaké důsledky má případná (ne)aplikace tohoto ustanovení na skutkový stav zjištěný nalézacím soudem“, při jejímž řešení se s ohledem na obsah dovolací argumentace podle jejího názoru odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího a Ústavního soudu, a argumentuje ve prospěch názoru, že v projednávané věci je nutno analogicky uplatnit ustanovení §576 a 577 o. z. i v situaci, kdy je zjištěna vada zdánlivosti, neboť je-li sporná výše smluvní pokuty, není možné dospět k závěru, že žalované nevznikl nárok na zaplacení smluvní pokuty jako takové. Ani prostřednictvím této námitky však nemůže být přípustnost dovolání založena, neboť dovolatelka s argumentací o existenci nároku na zaplacení smluvní pokuty v případě, je-li sporná její výše, přichází v rozporu s ustanovením §241a odst. 6 o. s. ř. až v dovolacím řízení. V řízení před soudy nižších stupňů tuto skutečnost netvrdila, odvolací soud se jí nezabýval a neučinil žádný závěr, který by mohl být dovolacím soudem přezkoumán. Přípustnost dovolání tak s ohledem na shora uvedené nezakládá ani odkaz dovolatelky na nález Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. II. ÚS 4167/12 (dovolatelka nesprávně uvádí sp. zn. II. ÚS 4167/2013), v němž Ústavní soud posuzoval nároky plynoucí ze spotřebitelské smlouvy a jejich vzájemnou provázanost. Citované rozhodnutí tak vychází ze zcela odlišného skutkového stavu. Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že v této části se odchýlil i od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nedostála své povinnosti na vymezení předpokladu přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř, jak jí ukládá ustanovení §241 odst. 2 o. s. ř., neboť na žádné rozhodnutí dovolacího soudu, s nímž by bylo rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu, k této otázce neodkázala.
Dovolatelka rovněž namítá, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu, čímž porušil její právo na respektování autonomie vůle, právo na ochranu vlastnictví a právo na spravedlivý proces. Nejvyšší soud s ohledem na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, Pl. ÚS 45/16, bod 43, 44, posuzoval, zda se odvolací soud odchýlil od dovolatelkou citovaných rozhodnutí Ústavního a dovolacího soudu, a dospěl k závěru, že nikoli.
V nálezu ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1783/11 (dovolatelka nesprávně uvádí sp. zn. IV. ÚS 1783/2013), Ústavní soud uzavřel, že zvolily-li soudy nižších stupňů za situace, v níž se nabízelo více plausibilních výkladů podústavního práva, ten, který zcela popřel nepochybně projevenou vůli účastníků smluvních vztahů, porušil princip autonomie vůle smluvních stran. K tomu však v projednávané věci nedošlo, neboť soudy nižších stupňů poté, co se zabývaly zjištěním projevené vůle právního jednání pomocí výkladových pravidel podle ustanovení §555 a násl. o. z., vyšly z toho, že vůle účastnic projevená ve smlouvě o dílo ze dne 28. 12. 2016 je zcela nesrozumitelná a proto nelze k předmětnému ustanovení přihlédnout. Citované rozhodnutí tak vychází z odlišné procesní situace a závěry tam uvedené nelze v projednávané věci použít.
Obdobně odkazuje-li dovolatelka na nález ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. II. ÚS 658/18, v němž Ústavní soud uzavřel, že soud (a nejen ten) musí při interpretaci smluv zvolit takový výklad, který nezakládá neplatnost smlouvy, před výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li oba výklady možné. Je tak podporován princip autonomie vůle smluvních stran, povaha soukromého práva a s tím spojená hospodářsko-společenská funkce smlouvy. V soukromoprávní sféře proto ne každý rozpor se zákonem má za následek absolutní neplatnost právního úkonu. Smyslem ochrany legality v soukromoprávní sféře totiž podle Ústavního soudu není jen ochrana veřejného zájmu, ale především ochrana soukromoprávního vztahu. Proto je nutné vykládat ustanovení o neplatnosti právních úkonů pro rozpor se zákonem restriktivně, a nikoli extenzivně. Pokud jde o interpretaci smlouvy, je nutno vycházet z toho, že vůle účastníků smlouvy hraje při jejím vytváření a její interpretaci zásadní roli. Ani k tomu však v projednávané věci nedošlo. Soudy nižších stupňů nezaložily své rozhodnutí na závěru, že předmětné smluvní ujednání je neplatné (pro rozpor se zákonem), ale na závěru, že obsah projevené vůle účastnic ani za použití výkladových pravidel podle ustanovení §555 a násl. o. z. nelze zjistit a předmětné ujednání je tudíž nesrozumitelné.
V usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 10. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2369/14, na které dovolatelka také odkazuje, byl návrh navrhovatele odmítnut z důvodu neodstranění vad podání ve stanovené lhůtě, Ústavní soud tak neučinil žádné závěry, od kterých by se mohl odvolací soud v projednávané věci odchýlit.
Ze zcela jiného skutkového stavu pak vychází rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 3682/2017, který dovolatelka rovněž zmiňuje. V této jiné věci se dovolací soud zabýval nedostatkem v označení předmětu právního jednání v případě rezervační smlouvy a uzavřel, že nedostatek v označení nezpůsobuje neplatnost, je-li správné označení seznatelné podle dalších identifikačních znaků nebo i z celého obsahu právního jednání jeho výkladem, popř. objasněním skutkových okolností, za nichž bylo právní jednání učiněno. V projednávané věci se soudy nižších stupňů nezabývaly srozumitelností označení předmětu právního jednání, ale srozumitelností ujednání o smluvní pokutě a dospěly k závěru, že obsah projevené vůle není zjistitelný ani za použití výkladových pravidel. Má-li dovolatelka za to, že odvolací soud se odchýlil od citovaného rozhodnutí, nelze jí přisvědčit.
Pro úplnost lze dodat, že právo na spravedlivý proces představuje garanci určitého zákonem stanoveného postupu při domáhání se ochrany práv, nelze ho však chápat jako jakousi apriorní záruku úspěšného výsledku řízení pro dovolatele, jelikož pochopitelně neexistuje právo účastníka na úspěch v soudním řízení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. II. ÚS 2493/18, nebo ze dne 18. 12. 2018, sp. zn. IV. ÚS 2405/18).
Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 27. 5. 2020
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu