ECLI:CZ:NS:2020:32.CDO.533.2019.1
sp. zn. 32 Cdo 533/2019-596
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně Chirurgie Orlová s. r. o., se sídlem v Orlové – Lutyni, Rydultowská 1370, PSČ 735 14, identifikační číslo osoby 28648846, zastoupené MUDr. Mgr. Dagmar Záleskou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Vodičkova 709/33, proti žalované Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky , se sídlem v Praze – Vinohradech, Orlická 2020/4, PSČ 130 00, identifikační číslo osoby 41197518, o zaplacení částky 165 032,33 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 11 C 360/2015, o dovoláních obou účastníků proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2018, č. j. 69 Co 191/2018-530, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Dovolání žalované se odmítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění:
(§243f odst. 3 o. s. ř.)
Žalobkyně se jako poskytovatel zdravotní péče domáhala po žalované zdravotní pojišťovně zaplacení doplatku úhrad za zdravotní péči (jako rozdílu mezi vyplacenými regulovanými úhradami a výší úhrad bez zohlednění regulace, tj. v plné hodnotě bodu za veškeré provedené a žalovanou uznané zdravotní výkony) poskytnutou pojištěncům žalované v 1. pololetí roku 2011 ve výši 58 429,85 Kč, v 1. pololetí roku 2012 ve výši 11 715,84 Kč, ve 2. pololetí roku 2012 ve výši 15 937,92 Kč a v roce 2013 ve výši 78 948,72 Kč.
Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 30. 11. 2017, č. j. 11 C 360/2015-482, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 165 032,33 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 58 429,85 Kč od 29. 10. 2011 do zaplacení, ve výši 7,50 % ročně z částky 11 715,84 Kč od 29. 10. 2012 do zaplacení, ve výši 7,05 % ročně z částky 15 937,92 Kč od 1. 5. 2013 do zaplacení a ve výši 8,05 % ročně z částky 78 948,72 Kč od 1. 5. 2014 do zaplacení a nahradit jí náklady řízení ve výši 125 594,51 Kč.
Městský soud v Praze k odvolání žalované v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně v části výroku o věci samé přisuzující částku 67 613,84 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 37 965,61 Kč od 29. 10. 2011 do zaplacení a ve výši 8,05 % ročně z částky 29 648,23 Kč od 1. 5. 2014 do zaplacení potvrdil, ve zbývající části stran částky 97 418,49 Kč s úrokem z prodlení jej změnil tak, že v tomto rozsahu se žaloba zamítá, a uložil žalované zaplatit žalobkyni na nákladech řízení před soudy obou stupňů částku 83 692,21 Kč. Odvolací soud dospěl k závěru, že požadavek žalobkyně na doplatky za 1. pololetí 2012 ve výši 11 715,84 Kč a za 2. pololetí 2012 ve výši 15 937,92 Kč, kde se uplatnila snížená hodnota bodu jen v 8 % a 9 % celkově vykázané péče, není důvodný, naproti tomu za 1. pololetí 2011 a za rok 2013, kde snížená hodnota bodu přesahuje 15 % z celkově poskytnuté potřebné zdravotní péče, je třeba sníženou úhradu zdravotní péče korigovat a žalobkyni doplatit za 1. pololetí 2011 částku 37 965,61 Kč a za rok 2013 částku 29 648,23 Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podaly dovolání jak žalobkyně, tak žalovaná.
Žalobkyně napadla rozhodnutí odvolacího soudu v té části prvního výroku, jíž byla žaloba zamítnuta, a dovolání žalované směřuje proti potvrzující části výroku tohoto rozhodnutí o věci samé a proti výroku o nákladech řízení.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a k době, kdy bylo řízení zahájeno, se pro ně uplatní - v souladu s bodem 1 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále též jen „o. s. ř.“).
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není dovolání podle §237 přípustné proti rozsudkům a usnesením, vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dovolání podle §237 přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je dlouhodobě ustálená v závěru, že přípustnost dovolání podle ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. proti rozhodnutí odvolacího soudu o více samostatných nárocích s odlišným skutkovým základem je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým nárokům samostatně bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem. (srov. již usnesení ze dne 21. 5. 1998, sp. zn. 25 Cdo 735/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, číslo sešitu 16, ročník 1998, pod č. 113, usnesení ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, uveřejněné v témže časopise, číslo sešitu 1, ročník 2000, pod č. 9, důvody rozsudku ze dne 4. 6. 2008, sp. zn. 25 Cdo 3117/2006, 25 Cdo 2432/2008, uveřejněného pod číslem 66/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 2496/2011, či usnesení ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3816/2011, ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. 33 Cdo 4318/2014, ze dne 29. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 774/2015, a ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2245/2017, která jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupná na jeho webových stránkách).
O právo se samostatným skutkovým základem a tím i o procesně nezávislý nárok jde tehdy, odlišuje-li se od ostatních předmětem, tj. věcným návrhem či žalobním požadavkem nebo skutkovým vylíčením, které v případě shodného žalobního požadavku rozliší, pod jakou právní normu je nutno nárok podřadit [srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. IV. ÚS 681/09, uveřejněný pod číslem 221/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 2009/15, uveřejněné tamtéž pod číslem 13/2017, z navazující judikatury Nejvyššího soudu např. usnesení ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. 23 Cdo 4774/2018, a ze dne 25. 6. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3247/2019, a z odborné literatury dílo Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád (§1 až 250l). Řízení sporné. Praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2016, s. 906, obdobně též Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. §201 až 376. Komentář 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1651 - 1652]. Posouzení, zda se jedná o samostatný nárok či nikoliv, vychází z toho, zda jsou skutečnosti rozhodné pro posouzení opodstatněnosti dílčích nároků rozdílné, třebaže se odvíjejí od téže události (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2643/2007, a ze dne 11. 3. 2020, sp. zn. 23 Cdo 2033/2018). Tento závěr byl z ústavněprávního hlediska aprobován usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2010, sp. zn. III. ÚS 2867/09, v němž Ústavní soud uvedl, s odkazem na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a právní doktrínu, že „rozhodná samostatnost nároků není tudíž identifikována s podřaditelností určitému vylíčení skutkových okolností, byť jsou s ním jinak rovněž spjaty, nýbrž s právní způsobilostí jejich samostatného uplatnění v soudním řízení (srov. kupříkladu jednotlivé nároky na náhradu škody na zdraví podle §444 a násl. obč. zák., pakliže vycházejí z téhož skutku)“.
Vedle toho Nejvyšší soud vychází ve své rozhodovací praxi z názoru, že je-li předmětem řízení nárok na dělitelné plnění, může rozhodnutím soudu dojít k rozštěpení uplatněného práva na více procesně samostatných nároků a přípustnost dovolání je třeba v těchto případech posuzovat vůči jednotlivým rozštěpeným nárokům samostatně (srov. např. rozsudek ze dne 29. 1. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2794/2006, či usnesení ze dne 16. 4. 2013, sp. zn. 29 Cdo 818/2012, a ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. 26 Cdo 2683/2016). Ústavní soud ve své rozhodovací praxi upřesnil, že nejde o rozštěpení práva na dvě práva se samostatným základem, nýbrž o rozštěpení nároku na dva díly, z nichž každý má zvláštní režim pro procesní přípustnost dovolání, a štěpení „nároku“ v obecné rovině ústavně nekonformním neshledal. Neakceptoval jen tzv. účelové štěpení, které účastníkům řízení nespravedlivě brání v přístupu k Nejvyššímu soudu (srov. např. nález ze dne 3. 3. 2005, sp. zn. II. ÚS 117/04, uveřejněný pod číslem 37/2005 Sbírky nálezů s usnesení Ústavního soudu, nebo nález ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. IV. ÚS 681/09, uveřejněný pod číslem 221/2009 tamtéž, a na ně odkazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1791/2018, ústavní stížnost proti němuž podaná byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. IV. ÚS 3187/18).
Tyto judikatorní závěry jsou použitelné i po změně formulace ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. provedené s účinností od 30. 9. 2017 zákonem č. 296/2017 Sb. (srov. již citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1791/2018 a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 2384/2018, ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1465/2018, ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3666/2018, či ze dne 22. 5. 2019, sp. zn. 32 Cdo 4746/2018). V usnesení sp. zn. 25 Cdo 2384/2018 Nejvyšší soud vyložil, že za rozhodnou pro posouzení přípustnosti dovolání z hlediska finančního limitu podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017, je třeba považovat výši peněžitého plnění, jež bylo předmětem odvolacího řízení, avšak pouze v rozsahu, jenž může být rozhodnutím dovolacího soudu dotčen, tedy o němž bylo rozhodnuto dovoláním napadeným výrokem. Ústavní soud shledal v usnesení ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. IV. ÚS 3705/18, tento závěr ústavně konformním.
O takovou situaci se jedná i v posuzované věci. Žalobkyně se domáhala zaplacení doplatku úhrady za zdravotní péči poskytnutou pojištěncům žalované v 1. pololetí roku 2011 ve výši 58 429,85 Kč, v 1. pololetí roku 2012 ve výši 11 715,84 Kč, ve 2. pololetí roku 2012 ve výši 15 937,92 Kč a v roce 2013 ve výši 78 948,72 Kč. To odpovídá skutečnosti, že cena zdravotních služeb jakožto cena regulovaná se určuje za příslušná hodnocená období, zpravidla za kalendářní pololetí či kalendářní rok (jde o tzv. úhradová období“), a její výše se odvíjí od zdravotních výkonů hrazených z prostředků veřejného zdravotního pojištění, které byly poskytnuty v příslušném hodnoceném období, od stanovených bodových hodnot těchto zdravotních výkonů a od hodnoty bodu, výše úhrad hrazených služeb a regulačních omezení dohodnutých či stanovených pro příslušný kalendářní rok (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 32 Cdo 5718/2017, a ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. 32 Cdo 683/2018). Nárok na úhradu za zdravotní péči poskytnutou v tom kterém hodnoceném období je tudíž samostatným nárokem, nárokem se samostatným skutkovým základem, na čemž nic nemění skutečnost, že jednotlivé nároky se opírají o tentýž právní důvod, o smlouvu o poskytování a úhradě hrazených zdravotních služeb uzavřenou se zdravotní pojišťovnou. Samostatnými nároky jsou tudíž z hlediska procesního též žalobkyní uplatněné nároky na doplatky těchto úhrad.
Ve věci přitom došlo též k rozštěpení některých z těchto samostatných nároků. Částka 67 613,84 Kč, stran níž bylo žalobě vyhověno, sestává z části nároku na doplatek úhrady za zdravotní péči poskytnutou v 1. pololetí 2011 ve výši 37 965,61 Kč a z části nároku na doplatek úhrady za zdravotní péči poskytnutou v roce 2013 ve výši 29 648,23 Kč, a žaloba byla zamítnuta ohledně částky 97 418,49 Kč sestávající z části nároku na doplatek úhrady za zdravotní péči poskytnutou v 1. pololetí 2011 ve výši 20 464,24 Kč, z nároku na doplatek úhrady za zdravotní péči poskytnutou v 1. pololetí 2012 ve výši 11 715,84 Kč, z nároku na doplatek úhrady za zdravotní péči poskytnutou ve 2. pololetí 2012 ve výši 15 937,92 Kč a z části nároku na doplatek úhrady za zdravotní péči poskytnutou v roce 2013 ve výši 49 300,49 Kč. Výše žádného z takto „rozštěpených“ i z nerozštěpených jednotlivých samostatných nároků nepřevyšuje limit stanovený v §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přičemž nejde o vztah ze spotřebitelské smlouvy ani o pracovněprávní nárok. Proto ani dovolání žalobkyně, jež směřuje proti rozsudku odvolacího soudu v jeho zamítavé části, ani dovolání žalované, směřující proti napadenému rozsudku v jeho přisuzující části, není podle citovaného ustanovení přípustné.
Na tom nemůže nic změnit ani nesprávné poučení odvolacího soudu, že proti rozsudku lze podat dovolání (srov. např. rozhodnutí uveřejněná pod čísly 32/2003 a 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a z poslední doby např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2020, sp. zn. 23 Cdo 2033/2018, či ze dne 15. 7. 2020, sp. zn. 26 Cdo 415/2020).
Proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení není dovolání přípustné podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně i dovolání žalované podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustná odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 9. 2020
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu