ECLI:CZ:NS:2020:32.CDO.812.2018.1
sp. zn. 32 Cdo 812/2018-783
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně HVB – trade, spol. s r. o. , se sídlem v Praze 7, Jankovcova 2, identifikační číslo osoby 25686810, zastoupené JUDr. Jiřím Voršilkou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Opletalova 1535/4, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze – Malé Straně, Letenská 525/15, PSČ 118 00, identifikační číslo osoby 00006947, o zaplacení částky 5 098 159 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 18 Cm 71/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 11. 2017, č. j. 8 Cmo 151/2016-709, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 11. 2017, č. j. 8 Cmo 151/2016-709, v potvrzujícím výroku pod bodem I, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 7. 12. 2015, č. j. 18 Cm 71/2012-597, v části výroku pod bodem I, jíž byla zamítnuta žaloba na zaplacení úroků z prodlení za dobu od 1. 8. 1993 do zaplacení ve větší výši než 5 % ročně z částky vyšší než 853 684,70 Kč, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Právní předchůdkyně současné žalobkyně, KOVO, a. s. v likvidaci, IČO 00000906, podala dne 28. 6. 1993 žalobu proti pěti žalovaným, totiž zbytkovému státnímu podniku TESLA Brno, státní podnik – v likvidaci, IČO 00009741(dále jen „státní podnik“), jeho právním nástupcům z procesu privatizace - Tesla ELMI a. s., UTES Brno družstvo a Mechanika a vakuová technika – Kooperativ Brno, jako vůči dlužníkům, a Fondu národního majetku České republiky (dále jen „Fond“), jako zákonnému ručiteli; žalobou se domáhala zaplacení částky 5 105 084 Kč s denním poplatkem z prodlení ve výši 0,05 % z částky 4 254 399,30 Kč za období od 1. 1. 1993 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 5 % p. a. z částky 853 684,70 Kč od 1. 1. 1993 do zaplacení. Nároky vůči jednotlivým žalovaným byly následně vyloučeny k samostatnému projednání, čtyři z těchto řízení byla již pravomocně zastavena a jediným běžícím sporem je tak jen řízení v posuzované věci, vedené původně proti FNM, které bylo vyloučeno k samostatnému projednání pod sp. zn. 18 Cm 71/2012 a v němž na místo společnosti KOVO, a. s. v likvidaci, vstoupila nynější žalobkyně a nynější žalovaná je právním nástupcem FNM. Předmětem sporu je aktuálně pohledávka z titulu ručení za závazky privatizovaného státního podniku podle §15 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění účinném do 7. 12. 1992 (dále jen „zákon č. 92/1991 Sb.“), sestávající z jistiny v celkové výši 5 098 159 Kč a úroků z prodlení ve výši 15 % p. a. z částky 5 089 159 Kč od 1. 8. 1993 do zaplacení.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 7. 12. 2015, č. j. 18 Cm 71/2012-597, zamítl žalobu ohledně zákonných úroků z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 5 098 159 Kč (výrok pod bodem I), zamítl žalobu ohledně částky 62 370 Kč (výrok pod bodem II), uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 5 035 789 Kč (výrok pod bodem III) a rozhodl o nákladech řízení (výrok pod bodem IV).
Vrchní soud v Olomouci k odvolání obou účastníků v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil v části výroku pod bodem I, jíž byla zamítnuta žaloba na zaplacení úroků z prodlení za dobu od 1. 8. 1993 do zaplacení ve větší výši než 5 % ročně z částky vyšší než 853 684,70 Kč (první výrok), a ve zbytku tento rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (druhý výrok).
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že státní podnik byl privatizován v celém rozsahu své výrobní činnosti, na základě čehož uzavřel, že všechny závazky vzniklé při této činnosti měly přejít na privatizéry a za jejich úhradu odpovídal Fond jako ručitel ve smyslu §15 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu vysvětlil, že není rozhodné, že privatizační proces vykazoval vady, zejména že závazky státního podniku nebyly mezi privatizující subjekty důsledně rozděleny, nýbrž že byla privatizována celá výrobní divize státního podniku, s jejíž činností předmětné závazky souvisely, neboť k přechodu došlo ze zákona, a vznikl-li ručitelský závazek Fondu, jde o ručení za všechny závazky výrobní divize, bez ohledu na to, ke které její části se vztahují.
Při posouzení námitky promlčení odvolací soud s odkazem na §310 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, zrušeného k 1. 1. 2014 (dále též jen „obch. zák.“), a na judikaturu Nejvyššího soudu konstatoval, že závazky dlužníka a závazky ručitele nejsou totožné a běh promlčecí doby vůči ručiteli je oddělen od běhu promlčecí doby ve vztahu k dlužníkovi, přičemž vůči každému z nich promlčecí doba počíná běžet dnem, kdy vůči němu věřitel mohl své nároky uplatnit poprvé. Vysvětlil, že ručitelské závazky Fondu vznikly až prodejem jednotlivých částí podniku, a protože z tohoto pohledu se soud prvního stupně námitkou promlčení nezabýval, důvodnost námitky promlčení bylo možno s ohledem na tvrzení účastníků a skutková zjištění soudu prvního stupně posoudit pouze ve vztahu k příslušenství nároku. Nepřisvědčil argumentu žalobkyně, že nárok na zaplacení úroku z prodlení ve výši 15 % z částky 5 098 159 Kč od 1. 8. 1993 do zaplacení, uplatněný podáním ze dne 15. 11. 2001, nemůže být promlčen proto, že žalobkyně vede u Krajského soudu v Brně další dvě řízení, v nichž je žalováno stejné příslušenství. Vyjádřil názor, že na situaci by mohlo dopadat ustanovení §406 obch. zák., v souzené věci má ale žalovaná jako ručitel odlišné postavení od dlužníků, kromě toho uvedené ustanovení se uplatní pouze v rámci jediného vedeného řízení, ke stavení běhu promlčecí doby v jednom řízení však nevede jiné probíhající řízení. Odmítl též argumentaci dovolatelky, že závěr přijatý v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2015, sp. zn. 23 Cdo 5214/2014 (který je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná dostupný na jeho webových stránkách), podle něhož se nárok na zaplacení příslušenství promlčuje jako celek, se v posuzované věci neuplatní, neboť v ní jistina promlčená není, a vysvětlil s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu, že tato zásada je pravidlem a nelze ji uplatňovat selektivně. Za pravdu nedal žalobkyni ani v tom, že nárok na zaplacení příslušenství byl uplatněn již v žalobě. Poukázal na to, že v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení poplatků z prodlení, vzala žalobu zpět ještě před tím, než ji rozšířila o úroky z prodlení; současně zdůraznil, že poplatky z prodlení podle hospodářského zákoníku nebyly příslušenstvím pohledávky, nýbrž samostatným nárokem. Uzavřel, že nárok na zaplacení příslušenství v části uplatněné podáním ze dne 15. 11. 2001 je promlčen, avšak nikoliv v celém rozsahu, neboť žalobkyně již v žalobě uplatnila nárok na zaplacení 5% úroků z prodlení z částky 853 684,70 Kč za dobu od 1. 1. 1993 do zaplacení a odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně nespatřuje rozdíl mezi úroky z prodlení podle hospodářského zákoníku a úroky z prodlení podle obchodního zákoníku; s ohledem na „úpravu počátku doby, za níž žalobkyně úrok z prodlení požaduje, v podání ze dne 15. 11. 2001“, není tento nárok promlčen za dobu od 1. 8. 1993 do zaplacení.
Jako nedůvodnou odvolací soud posoudil argumentaci prosazující závěr o rozporu uplatnění námitky promlčení s dobrými mravy (ve vztahu k promlčené části nároku), založenou na tvrzení, že soudní řízení bylo fakticky vyvoláno šlendriánem v průběhu procesu privatizace připravovaného orgány státní správy. Vyjádřil názor, že tato námitka by mohla být v rozporu s dobrými mravy pouze, pokud by ten, kdo ji vznáší, sám předtím ke vzniku promlčení přispěl, což se v souzené věci nestalo.
Rozsudek odvolacího soudu v jeho prvním výroku napadla žalobkyně dovoláním, jež má za přípustné proto, že napadené rozhodnutí „závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, eventuálně je zde otázka, která dosud v praxi dovolacího soudu nebyla řešena a rovněž dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“.
Od rozhodovací praxe dovolacího soudu se měl odvolací soud v prvé řadě odchýlit tím, že v rozporu např. s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 26 Cdo 2955/2011, nerespektoval skutečnost, že nárok na zaplacení příslušenství za prodlení s plněním ručitelského závazku žalované, uplatněný v rozšíření žaloby ze dne 15. 11. 2001, dovolatelka uplatnila vůči žalované též žalobou ze dne 30. 8. 1994, projednávanou u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 2 Cm 599/1994, a žalobou ze dne 24. 2. 1995, projednávanou u téhož soudu pod sp. zn. 12 Cm 94/1995, včetně rozšíření této žaloby, a neaplikoval ustanovení §405 odst. 1 obch. zák., přičemž v rozporu s ustanovením §157 odst. 2 občanského soudního řádu a judikaturou Nejvyššího soudu, např. rozsudkem ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4118/2010, svůj názor, že nedošlo ke stavení běhu promlčecí doby, nijak neodůvodnil a nevypořádal se s její argumentací. Tím zatížil své rozhodnutí nepřezkoumatelností a porušil právo dovolatelky na spravedlivý proces.
Jako otázku, která není v rozhodovací praxi dovolacího soudu jednoznačně řešena, dovolatelka předkládá otázku, „jaký vliv má na stavění běhu promlčecí doby skutečnost, že pohledávka žalobce (v tomto případě příslušenství za prodlení s plněním ručitelského závazku žalovaného) byla zažalována podle jiného zákona (hospodářský zákoník), než podle kterého má být posuzována (obchodní zákoník a subsidiárně občanský zákoník)“.
Posouzena jinak má být otázka počátku běhu promlčecí doby u úroků z prodlení vyřešená Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 8. 2. 2007, sp. zn. 21 Cdo 681/2006.
Do rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, konkrétně s rozsudkem ze dne 8. 2. 2011, sp. zn. 21 Cdo 85/2010, a s usnesením ze dne 6. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3704/2014, jakož i s rozhodnutími Ústavního soudu, se měl odvolací dostat též při řešení otázky, zda námitka promlčení příslušenství vznesená žalovanou je v rozporu s dobrými mravy, neboť nezvážil všechny rozhodné okolnosti případu, intenzitu jejich působení, průtahy v řízení před soudem prvního stupně a délku prodlení žalované, i skutečnost, že žalobkyně marné uplynutí promlčecí doby nezavinila, přičemž svůj názor, že tato námitka není v rozporu s dobrými mravy, zdůvodnil nedostatečně a nevypořádal se s argumentací dovolatelky, čímž i v tomto ohledu postupoval v rozporu s §157 odst. 2 občanského soudního řádu a již citovaným rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4118/2010.
V rámci vymezení dovolacího důvodu dovolatelka argumentuje, že v žalobách ze dne 30. 8. 1994 a 24. 2. 1995 „ve znění pozdějších rozšíření“ uplatnila příslušenství předmětné jistiny, které právně kvalifikovala jako poplatek z prodlení podle hospodářského zákoníku, zdůrazňuje, že vůči Fondu šlo o uplatnění nároku na příslušenství za prodlení s plněním ručitelského závazku k úhradě jistiny, a poukazuje na to, že právním posouzením žalobce není soud vázán; z toho dovozuje, že došlo ke stavění promlčecí lhůty. Poznamenává, že za určité období se domáhá téhož plnění dvakrát, to však není důvodem k zamítnutí žaloby, nýbrž k zastavení řízení pro překážku litispendence. Prosazuje názor, že rovněž podání samostatné žaloby na příslušenství má z hlediska stavění běhu promlčecí lhůty stejné účinky jako podání takové žaloby spolu s uplatněním jistiny. Brojí proti argumentaci založené na tom, že v uvedených žalobách uplatnila poplatek z prodlení a nikoliv úroky z prodlení. Tvrdí, že i když uplatněné příslušenství právně kvalifikovala podle hospodářského zákoníku, nemění to nic na skutečnosti, že příslušenství uplatnila v promlčecí době, a je otázkou právního posouzení, zda lze přiznat příslušenství ve formě poplatků z prodlení podle hospodářského zákoníku nebo ve formě úroků z prodlení podle obchodního zákoníku; otázka právního posouzení nemá na běh promlčecí doby vliv.
Dovolatelka zpochybňuje opodstatněnost argumentace odvolacího soudu, že poplatky z prodlení podle hospodářského zákoníku nejsou příslušenstvím pohledávky, a s odkazem na §121 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, zrušeného k 1. 1. 2014 (dále jen „občanský zákoník“ či „obč. zák.“), prosazuje názor, že „v daném případě poplatek z prodlení je příslušenstvím pohledávky, neboť je třeba aplikovat obchodní zákoník a subsidiárně občanský zákoník, podle něhož poplatky z prodlení jsou příslušenstvím pohledávky“. Tvrdí, že poplatek z prodlení podle hospodářského zákoníku plní stejnou funkci jako úroky z prodlení podle obchodního zákoníku, resp. občanského zákoníku, v „nepřiznání stavění běhu promlčecí doby“ ze strany odvolacího soudu proto spatřuje přepjatý formalismus a je přesvědčena, že došlo ke stavění běhu promlčecí doby podle §405 odst. 1 obch. zák. Vytýká odvolacímu soudu, že se nevypořádal s její argumentací a že z jeho rozhodnutí není zřejmé, proč neaplikoval toto ustanovení a o jaké důkazy opřel svůj právní názor, když neprovedl navržený důkaz uvedenými žalobami a výzvami k zaplacení příslušenství.
K otázce počátku běhu promlčecí doby u úroků z prodlení, vyřešené Nejvyšším soudem v rozsudku sp. zn. 21 Cdo 681/2006, která by měla být posouzena jinak, dovolatelka argumentuje, že v posuzovaném případě tuto judikaturu aplikovat nelze, neboť Nejvyšší soud tento názor odůvodnil tím, že opačný závěr by umožňoval požadovat úroky i z jistiny již promlčené, což je v rozporu s akcesorickou povahou úroků z prodlení, a podle jejího názoru tento závěr nemá opodstatnění tam, kde jistina byla zažalována, neboť je též v rozporu s akcesorickou povahou úroků z prodlení stav opačný, kdy jistina promlčená není, avšak její příslušenství ano.
Závěrem dovolatelka obsáhle brojí proti názoru odvolacího soudu, že uplatněná námitka promlčení by mohla být v rozporu s dobrými mravy, pouze pokud by ji vznesl ten, kdo sám ke vzniku promlčení přispěl. Jednak s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2011, sp. zn. 21 Cdo 85/2010, a ze dne 6. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3704/2014, popírá správnost takto úzkého vymezení (soud měl zvážit všechny rozhodné okolnosti případu jak na straně žalobce, tak i na straně žalovaného, což neučinil), jednak je přesvědčena, že předpoklad spočívající v přispění žalované byl naplněn. Argumentuje, že žalovaná jako stát k promlčení nároku nepřímo přispěla tím, že v privatizačním projektu nespecifikovala, jaké závazky privatizovaného subjektu přecházejí na konkrétní nabyvatele, v důsledku čehož nabyvatelé odmítali své závazky plnit, což vedlo k vleklému sporu; přímo pak přispěla k promlčení příslušenstvím tím, že jako ručitel dosud neuhradila ani část žalované jistiny. Poukazuje s odvoláním na nález Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. I. ÚS 2216/09, že je nutno též vzít v úvahu, že se jednalo o specifický (privatizační) vztah mezi jednotlivcem a státem. Zdůrazňuje, že v roce 1993 nebylo zřejmé, zda lze po Fondu jako ručiteli požadovat též příslušenství a zda by příslušenství mělo být uplatňováno podle hospodářského nebo obchodního zákoníku a zřejmá nebyla ani splatnost ručitelského závazku, neboť stát v této otázce zákon č. 92/1991 Sb. opakovaně a účelově měnil a tyto otázky byly vyřešeny až o několik let později judikaturou Nejvyššího soudu. Mimo to až do vydání rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2007, sp. zn. 21 Cdo 681/2006, 21 Cdo 682/2006, byla soudní praxe taková, že úroky se promlčují postupně a promlčecí doba běží samostatně pro právo na zaplacení úroků z prodlení za každý den prodlení se zaplacením jistiny. Dovolatelka tudíž nemohla v době před tímto rozhodnutím přepokládat, že úroky z prodlení nebude moci uplatnit vůbec, pokud je nezažaluje do uplynutí promlčecí lhůty běžící od prvního dne prodlení se splněním hlavního závazku.
Dne 28. 11. 2018 bylo Nejvyššímu soudu doručeno doplnění dovolání, k němuž však dovolací soud nemohl vzhledem k ustanovení 241b odst. 3 věty první o. s. ř. přihlížet, neboť bylo učiněno až po uplynutí lhůty k podání dovolání.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání navrhuje, aby dovolání bylo zamítnuto. V otázce běhu promlčecí doby zdůrazňuje, že v řízeních vedených u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 12 Cm 94/1995 a 2 Cm 599/1994 žalobkyně uplatnila vůči všem žalovaným společně a nerozdílně nárok na zaplacení poplatků z prodlení z nezaplacených faktur vyúčtovaných za období od roku 1994 do roku 2001, tedy za závazky vzniklé po privatizaci, za něž Fond neručil. Argumentuje ve prospěch názoru, že právo na úroky jako samostatné právo se promlčuje samostatně a k promlčení práva na úroky dojde, i když nedojde k promlčení práva na zaplacení jistiny. V otázce rozporu námitky promlčení s dobrými mravy prosazuje názor, že Fond realizoval privatizaci dle schváleného projektu, který nemohl měnit a za jehož vypracování nebyl odpovědný. Šlo o právnickou osobu, která nepodléhala státu, nebyla jeho organizační složkou a nebyla odpovědná za úkony státu v privatizaci; nesvědčila-li odpovědnost za privatizaci Fondu, nemůže svědčit ani žalované jako jeho právnímu nástupci. Argumentuje s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, že vývoj judikatury nemůže omluvit neuplatnění práva před uplynutím promlčecí doby, natož doložit, že vznesená námitka promlčení je výrazem zneužití práva na úkor druhého účastníka řízení, a tvrdí, že žalobkyně sama zavinila promlčení tím, že podáním ze dne 8. 10. 1994 vzala žalobu ohledně příslušenství zpět. Za nepřípustný označuje požadavek dovolatelky, aby byla postihována za to, že se v řízení brání.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm - v souladu s bodem 1 článku II části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále též jen „o. s. ř.“).
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou při splnění podmínek povinného zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se dovolací soud nejprve zabýval otázkou jeho přípustnosti.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
V pořadí první z uplatněných předpokladů k závěru o přípustnosti dovolání nevede; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 26 Cdo 2955/2011, od něhož se měl odvolací soud při řešení otázky stavění běhu promlčecí doby uplatněním téhož práva v jiném řízení odchýlit, takovou ani obdobnou otázku neřeší a odkaz na toto rozhodnutí je tedy nepřípadný. Je tomu tak nejen proto, že Nejvyšší soud v onom rozhodnutí vykládal a aplikoval ustanovení §101 a §112 občanského zákoníku, zatímco ve zde souzené věci se promlčení řídí obchodním zákoníkem, jenž (až na judikaturně vymezené výjimky) obsahuje komplexní úpravu promlčení (srov. např. rozsudek velkého senátu obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2003 sp. zn. 35 Odo 619/2002, uveřejněný pod číslem 26/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2805/2013), takže občanský zákoník se (ani podpůrně) neuplatní. Nejvyšší soud tu zejména řešil jinou, zcela specifickou procesní situaci, totiž takovou, že žaloba byla zatížena vnitřním rozporem mezi žalobním tvrzením, podle něhož byla pro případ porušení závazku sjednána smluvní pokuta, a žalobním petitem obsahujícím požadavek na zaplacení úroku z prodlení. Nejvyšší soud se ztotožnil s odvolacím soudem, jenž odstranění tohoto rozporu žalobcem (tak, že se domáhá zaplacení smluvní pokuty) posoudil nikoliv jako změnu žaloby, nýbrž jako její upřesnění, a při úvaze o promlčení práva na požadované peněžité plnění (coby práva na smluvní pokutu) vycházel z názoru, že promlčecí doba ohledně smluvní pokuty se v daném případě stavěla již dnem podání žaloby. Že by též shora zmíněné další žaloby dovolatelky byly zatíženy nesrozumitelností v otázce, zda se jimi uplatňuje právo na poplatek z prodlení či právo na úrok z prodlení, dovolatelka netvrdí. Tvrdí naopak, souhlasně s tvrzením žalované, že se jimi domáhala práva na poplatek z prodlení podle hospodářského zákoníku.
Lze k tomu poznamenat, že stav, který je otázkou předpokládán, by ve skutečnosti vůbec neměl nastat, zákon tudíž na takovou situaci nepamatuje a judikatura se k ní nevyjadřuje; řízení o později podané žalobě, kterou je uplatňován stejný nárok, musí být zastaveno pro překážku litispendence (§83 odst. 1 o. s. ř.). Jestliže však bylo v jiných řízeních uplatněno právo na poplatek z prodlení a ve zde souzené věci právo na úrok z prodlení, o překážku litispendence nejde (jak níže vysvětleno), i kdyby se požadovaný poplatek z prodlení i úrok z prodlení vztahovaly k téže pohledávce.
Není zřejmé, z jakého důvodu dovolatelka v této souvislosti vytýká odvolacímu soudu, že neaplikoval ustanovení §405 odst. 1 obch. zák., podle něhož platí, že bylo-li právo uplatněno před promlčením podle §402 až 404, avšak v tomto řízení nebylo rozhodnuto ve věci samé, platí, že promlčecí doba nepřestala běžet. Závěr, že promlčecí doba v posuzovaném případě nepřestala běžet, by přece vedl právě k závěru, že právo se promlčelo. Měla-li dovolatelka na mysli aplikaci §405 odst. 2 obch. zák., který stanoví, že jestli v době skončení soudního řízení uvedeného v odstavci 1 promlčecí doba již uplynula nebo jestliže do jejího skončení zbývá méně než rok, prodlužuje se promlčecí doba tak, že neskončí dříve než jeden rok ode dne, kdy skončilo soudní řízení, pak zřejmě přehlédla, že toto ustanovení míří na případy, kdy řízení, v němž nebylo rozhodnuto ve věci samé, již skončilo; v opačném případě by totiž řízení, ve kterém nebylo dosud rozhodnuto (jinak, než ve věci samé), představovalo právě překážku litispendence s důsledky popsanými shora. Podle tvrzení dovolatelky (i podle údajů na InfoSoud) však řízení vedená u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 2 Cm 599/1994 a pod sp. zn. 12 Cm 94/1995 dosud pravomocně skončena nebyla (obě jsou přerušena) a již z tohoto důvodu by podmínky pro aplikaci §405 odst. 2 obch. zák. naplněny nebyly.
Na řešení otázky, jaký vliv na stavění běhu promlčecí doby u práva vyplývajícího z obchodního, příp. občanského zákoníku, má skutečnost, že pohledávka byla zažalována podle hospodářského zákoníku, napadené rozhodnutí nezávisí, ani tato otázka tak závěr o přípustnosti dovolání přivodit nemůže (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, či ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. 32 Cdo 1001/2018). V rozsahu, v němž dovolatelka uplatnila nárok na zaplacení úroku z prodlení již v původní žalobě (ve výši 5 % ročně z částky 853 684,70 Kč), odvolací soud námitku promlčení neshledal důvodnou právě proto, že nespatřuje rozdíl mezi úroky z prodlení podle hospodářského zákoníku a podle obchodního zákoníku. Dovoláním napadený výrok rozsudku odvolacího soudu se pak týká úroků z prodlení pouze v rozsahu přesahujícím úroky zažalované původně, tedy úroků z prodlení, které nebyly uplatněny podle hospodářského zákoníku. Měla-li dovolatelka na mysli, že bez ohledu na právní kvalifikaci by mělo být posuzováno promlčení „příslušenství“ uplatněného v podané žalobě jako poplatek z prodlení ve výši 0,05 % denně z částky 4 254 399,30 Kč od 1. 1. 1993 do zaplacení, pak nebere zřetel na skutečnost, že v této části vzala podáním ze dne 10. 8. 1994 žalobu zpět a řízení bylo v této části pravomocně zastaveno, tento nárok tedy již není předmětem řízení.
I když tomu formulace otázky neodpovídá, je z ostatního obsahu dovolání zřejmé, že dovolatelka tuto argumentaci vztahuje (též anebo právě jen) k řízením vedeným u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 12 Cm 94/1995 a 2 Cm 599/1994. Ve vztahu mezi těmito řízeními a řízením ve zde souzené věci však nejde ani tak o problém vztahu mezi hospodářským zákoníkem a obchodním (a subsidiárně občanským) zákoníkem, nýbrž o vztah mezi poplatkem z prodlení a úrokem z prodlení. I kdyby se totiž uplatněné právo na poplatek z prodlení podle hospodářského zákoníku posoudilo bez dalšího jako právo podle pozdějších předpisů soukromého práva, nemohlo by být posouzeno jako úrok z prodlení. Oproti tomu, čím argumentuje dovolatelka, totiž volba mezi poplatkem z prodlení a úrokem z prodlení není otázkou pouhé právní kvalifikace. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi (srov. např. usnesení ze dne 25. 9. 2002, sp. zn. 29 Odo 247/2001, uveřejněné pod číslem 39/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudky ze dne 3. 3. 2005, sp. zn. 26 Cdo 683/2004, ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. 26 Cdo 2890/2012, a ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. 26 Cdo 1408/2016) vychází z názoru, že změnou žaloby se rozumí i změna spočívající v tom, že žalobce na základě stejného skutkového základu požaduje jiné plnění, a změnou žaloby je též změna druhu požadovaného příslušenství tím, že se namísto úroku z prodlení požaduje poplatek z prodlení a naopak.
Dovolání nečiní přípustným ani požadavek dovolatelky, aby se Nejvyšší soud odchýlil od své dosavadní rozhodovací praxe v otázce počátku běhu promlčecí doby u práva na úroky z prodlení v režimu právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, a nikoliv jen proto, že je rozporný se související dovolací argumentací, podle níž se závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21Cdo 681/2006; 21 Cdo 682/2006 na poměry zde souzené věci nevztahují. Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí závěry, jejichž správnost dovolatelka zpochybňuje, resp. zpochybňuje jejich použitelnost v případech, v nichž jde o běh promlčecí doby u práva na úroky z prodlení z nepromlčené jistiny, založil na argumentaci, že povinnost platit úroky z prodlení nemůže trvat déle, než trvá závazek hlavní. Splněním dluhu (závazku) nebo jeho zánikem z jiného důvodu zaniká (končí) také povinnost platit úroky z prodlení jako vedlejší (akcesorický) závazkový vztah; zůstává tu jen povinnost zaplatit již dospělé úroky z prodlení. Dojde-li k promlčení hlavního závazkového vztahu, nemůže se takový právní následek uplynutí času nevztahovat k závazku vedlejšímu (akcesorickému). Názor, podle kterého promlčecí doba běží samostatně pro právo na zaplacení úroků z prodlení za každý den prodlení, se neslučuje s povahou práva na úrok z prodlení jako příslušenství pohledávky a tedy se skutečností, že povinnost platit úroky z prodlení představuje vedlejší, akcesorický závazkový vztah. Protože úroky z prodlení mají povahu opětujících se dávek, které lze věřiteli přiznat soudním rozhodnutím, i když se stanou splatnými teprve v budoucnu, jsou pro povinnost dlužníka platit úroky z prodlení rozhodující jen okolnosti, které nastaly v době, kdy došlo k prodlení se splněním dluhu z hlavního závazkového vztahu. Na základě toho pak Nejvyšší soud dovodil předmětný závěr, podle něhož povinnost platit úroky z prodlení se splněním dluhu (závazku) nevzniká samostatně (nově) za každý den trvání prodlení, ale jednorázově v den, kterým se dlužník ocitl v prodlení se splněním tohoto závazku; tímto dnem počíná u tohoto práva podle ustanovení §393 odst.1 obch. zák. běžet promlčecí doba a jejím uplynutím se právo promlčí "jako celek".
Vylíčené důvody se podle své povahy nutně vztahují na běh promlčecí doby u práva na úroky z prodlení obecně, bez zřetele na to, zda je příslušná hlavní pohledávka (jistina) promlčena či nikoliv. Dovolatelka zakládá svou polemiku na části odůvodnění citovaného rozhodnutí účelově vytržené z kontextu, a navazující úvaha, podle níž „je též v rozporu s akcesorickou povahou úroků z prodlení, kdy jistina promlčená není, avšak její příslušenství ano“, vychází z nepochopení (či ze záměrného popírání) podstaty akcesority jako „jednosměrného“ vztahu závislosti, neboť nebere na zřetel, že závazek vedlejší je závislý na závazku hlavním, ale opačně to neplatí.
Ke změně své dosavadní rozhodovací praxe v této otázce Nejvyšší soud neshledává v argumentaci dovolatelky důvod. Odvolací soud ostatně správně poukázal na skutečnost, že k závěru o promlčení práva na úroky z prodlení jako celku, přijatému Nejvyšším soudem v rozsudku sp. zn. 21 Cdo 681/2006, 21 Cdo 682/2006, uveřejněném v časopise Soudní judikatura, sešit č. 7, ročník 2007, pod číslem 104 (a předtím již též v usnesení ze dne 31. 8. 2006, sp. zn. 21 Cdo 3173/2005, uveřejněném v témže časopise, sešit č. 5, ročník 2007, pod číslem 64), i v dalších rozhodnutích, se Nejvyšší soud přihlásil též v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 10. 3. 2010, sp. zn. 31 Cdo 4291/2009, uveřejněném pod číslem 96/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Je to přitom právě velký senát, jehož rozhodnutí mají při plnění sjednocovacího poslání Nejvyššího soudu zásadní význam [srov. §19 odst. 1 a §20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů].
Ve vztahu k výše uvedeným otázkám nelze přitakat dovolatelce ani v námitce, že rozhodnutí odvolacího soudu trpí takovým deficitem odůvodnění, že jím bylo dotčeno její právo na spravedlivý proces. Odvolací soud své závěry vysvětlil dostatečně zřetelně, což je nakonec patrno i z toho, že tvrzená absence důvodů dovolatelce nebránila s napadeným rozhodnutím věcně polemizovat. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, přijal a odůvodnil závěr, podle něhož i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly podle obsahu dovolání na újmu uplatnění práv dovolatele. V absenci podrobného vypořádání se s odvolacími námitkami žalobkyně (dovolatelky) v poměrech zde souzené věci Nejvyšší soud neshledává ústavně právní rozměr (srov. k tomu např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 919/14, uveřejněný pod číslem 225/2014 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Proč odvolací soud neprovedl navržený důkaz žalobami a výzvami k zaplacení příslušenství, je patrno z jeho konstatování, že postačující skutkový podklad získal ze souhlasných tvrzení účastníků (srov. §120 odst. 4 o. s. ř.).
Nejvyšší soud však shledal dovolání přípustným proto, že odvolací soud se při řešení otázky souladu námitky promlčení s dobrými mravy odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu, jak mu vytýká dovolatelka.
Vzhledem k §3028 odst. 3, věta první, zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, se otázka posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník.
Podle §3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
K pojmu „dobré mravy“ Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vyložil, že východiskem úvah, zda je výkon práva v rozporu s dobrými mravy, je skutečnost, že ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení, zda je jednání účastníka v souladu či v rozporu s dobrými mravy, zákon výslovně nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., je vždy třeba učinit po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu. Právní jednání (úkon) se příčí dobrým mravům, jestliže se jeho obsah ocitne v rozporu s obecně uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaký má být obsah jejich jednání, aby bylo v souladu se základními zásadami mravního řádu demokratické společnosti. Dobré mravy netvoří společenský normativní systém, nýbrž jsou spíše měřítkem etického hodnocení konkrétních situací odpovídajícím obecně uznávaným pravidlům slušnosti, poctivého jednání apod. (srov. např. důvody rozsudku ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněného pod číslem 62/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. 21 Cdo 486/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 4, ročník 2003, pod číslem 53, a rozsudky ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 32 Odo 468/2003, a ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003).
Speciálně k aplikaci §3 odst. 1 při posouzení námitky promlčení judikatura Ústavního soudu a Nejvyššího soudu dovozuje, že uplatnění námitky promlčení se příčí dobrým mravům jen ve výjimečných případech, kdy je výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti musí být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby odůvodnily tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (z rozhodnutí Ústavního soudu srov. např. nálezy ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04, ze dne 15. 1. 1997, sp. zn. II. ÚS 309/95, ze dne 3. 6. 2008, sp. zn. IV. ÚS 581/06, ze dne 21. 6. 2011, sp. zn. I. ÚS 548/11, a ze dne 16. 9. 2010, sp. zn. IV. ÚS 262/10, a z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu např. důvody rozsudku ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněného pod číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, důvody rozsudku ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/99, uveřejněného pod číslem 5/2002 tamtéž, a dále např. dovolatelkou odkazovaný rozsudek sp. zn. 21 Cdo 85/2010, rozsudky ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, a ze dne 21. 1. 2016, sp. zn. 33 Cdo 2244/2015, a důvody rozsudku ze dne 1. 6. 2016, sen. zn. 23 ICdo 19/2015, uveřejněného pod číslem 99/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Otázku, zda výkon určitého práva je ve shodě s dobrými mravy, je zapotřebí vždy posuzovat individuálně s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2005, sp. zn. 28 Cdo 1174/2004, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, 2007, pod číslem C 3761). Vzhledem k tomu, že otázku výkonu práva v rozporu s dobrými mravy je třeba posoudit v každém jednotlivém případě individuálně s přihlédnutím ke všem zvláštnostem daného případu, pak zpravidla závěry o naplněnosti či nenaplněnosti podmínky rozpornosti s dobrými mravy ve sporném případě nelze zobecnit (srov. např. shora citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2005, sp. zn. 28 Cdo 1174/2004, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3816/2008).
Judikatura vysvětlující předpoklady pro aplikaci §3 odst. 1 obč. zák. tedy jak v obecné poloze, tak speciálně ve vztahu k námitce promlčení akcentuje nezbytnost vycházet ze všech relevantních okolností konkrétního případu. Ve vztahu k posouzení souladu námitky promlčení s dobrými mravy pak vymezuje, z pohledu jakých kritérií by měly být okolnosti případu hodnoceny, tj. zda skýtají podklad pro závěr, že vzhledem k nim je uplatnění námitky promlčení výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil.
Že odvolací soud, jenž založil své právní posouzení na názoru, že námitka promlčení by mohla být v rozporu s dobrými mravy pouze za předpokladu, že dlužník sám ke vzniku promlčení přispěl, požadavkům formulovaným citovanou judikaturou nedostál, je nasnadě. Otázkou, zda žalobkyně marné uplynutí promlčecí doby zavinila či nikoliv, se nezabýval, nevzal na zřetel, že uplatnění námitky promlčení může mít povahu zneužití práva i v případech, v nichž se dlužník na promlčení nikterak nepodílel, a nehodnotil dopad zániku nároku na žalobkyni ve srovnání s rozsahem a charakterem uplatňovaného práva a s důvody, pro které žalobkyně právo neuplatnila včas.
Právní posouzení odvolacího soudu v otázce souladu námitky promlčení s dobrými mravy je tedy neúplné a tudíž nesprávné a v tomto ohledu byl dovolací důvod stanovený v §241a odst. 1 o. s. ř. uplatněn opodstatněně.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu není v dovoláním napadeném výroku správné a podmínky pro jeho změnu dány nejsou, Nejvyšší soud je v této části, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně v příslušné jeho části, Nejvyšší soud proto v tomto rozsahu zrušil též toto rozhodnutí (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.) a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1, část věty za středníkem, ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 2. 2020
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu