ECLI:CZ:NS:2020:33.CDO.1791.2020.1
sp. zn. 33 Cdo 1791/2020-1003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václavy Dudy a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobce K. V. , bytem XY, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Vlčkem, advokátem se sídlem v Plzni, Na Roudné 443/18, proti žalovaným 1) R. P. , bytem XY, 2) M. M. , bytem XY, oba zastoupeni Mgr. Ivou Jermanovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Lumiérů 569/36, a 3) N. P. , bytem XY, zastoupené Mgr. Jakubem Schejbalem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 19, o zaplacení 918.782,25 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 34 C 243/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 11. 2019, č. j. 13 Co 60/2018-939, ve znění opravného usnesení ze dne 30. 4. 2020, č. j. 13 Co 60/2018-987, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň – město rozsudkem ze dne 27. 9. 2017, č. j. 34 C 243/2012-628, uložil žalovaným, aby každý z nich žalobci zaplatil 306.260,75 Kč se specifikovanými úroky z prodlení, rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu a žalobci vrátil jím zaplacený soudní poplatek.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 15. 11. 2019, č. j. 13 Co 60/2018-939, ve znění opravného usnesení ze dne 30. 4. 2020, č. j. 13 Co 60/2018-987, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zamítl žalobu o zaplacení částky 306.260,75 Kč se specifikovanými úroky z prodlení; současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Zatímco soud prvního stupně vzal za prokázané, že právní předchůdce žalobce J. P. uzavřel dne 19. 6. 2006 s manžely R. a L. P. smlouvu o půjčce, na jejímž základě jim půjčil 3.000.000 Kč na dobu tří let, (tj. do 19. 6. 2009), a že půjčka nebyla ani zčásti vrácena, odvolací soud po zopakování dokazování dospěl k závěru, že v řízení nebylo spolehlivě prokázáno, že smlouva o půjčce byla dne 19. 6. 2006 skutečně uzavřena a že podle ní J. P. manželům P. předal 3.000.000 Kč. „Vymáhána je fiktivní pohledávka, jejímž smyslem bylo zkrátit dědické podíly žalovaných na pozůstalosti po jejich zesnulém otci R. P.“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, na jehož přípustnost usuzuje v přesvědčení, že odvolací soud se jak v (blíže nespecifikovaných) otázkách hmotného, tak procesního práva odchýlil od konstantní judikatury dovolacího soudu a jeho „ rozsudek tak spočívá na nesprávném právním posouzení věci“ . Odvolacímu soudu vytýká, že se „ odklonil od skutkového děje zjištěného soudem prvního stupně “, přičemž zopakoval pouze některé důkazy, a nevypořádal se s důkazy, které svědčily pro důvodnost žaloby. Výpověď svědka P. před odvolacím soudem byla přeceněna a nebylo zohledněno, že byla podána 6 let po prvním výslechu svědka a 13 let po poskytnutí předmětné půjčky; úvaha o nevěrohodnosti svědka proto nemůže obstát a soud měl vzít v potaz, že svědek na dotaz žalobce odpověděl, že částku 3.000.000 Kč předal R. P. jednorázově. Odvolací soud se nesprávně vypořádal rovněž s opakovanými výslechy ostatních svědků a nerespektoval rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2547/2011, ze kterého vyplývá, že by bylo nelogické, aby dlužník podepsal smlouvu o půjčce bez toho, že mu byly peníze předány. Žalobce je přesvědčen, že řízení je zatíženo vadami, neboť se mu nedostalo poučení ve smyslu §118a o. s. ř. Protože odvolací soud vyhodnotil opakované důkazy jinak, než soud prvního stupně, je napadený rozsudek překvapivý. Nadto byl vydán senátem, který byl z rozhodnutí ve věci vyloučen, neboť stranil žalovaným a žalobce neoprávněně zkrátil na jeho právech.
Nejvyšší soud dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že při rozhodování nerespektoval závěry dovozené Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 21. 6. 2012, sp. zn. 33 Cdo 2547/2011, pomíjí skutkovou odlišnost porovnávaných kauz a citované rozhodnutí dezinterpretuje tak, aby jím podpořil své tvrzení, že v nyní projednávané věci byla půjčka dlužníkům skutečně předána. Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí totiž nedovodil, že „ by bylo nelogické, aby dlužník podepsal smlouvu o půjčce bez toho, že mu byly peníze předány “, nýbrž konstatoval že „Pokud by žalovaný předmět půjčky od žalobce neobdržel, bylo by zcela nelogické, aby podepsal smlouvu obsahující jeho prohlášení o převzetí peněz“. V nyní posuzované věci odvolací soud hodnotil důkaz listinou s názvem „Dohoda o finanční půjčce“, datovanou 19. 6. 2006 a opatřenou podpisy J. P. a R. P., která žádné prohlášení o předání půjčky neobsahuje.
Platí, že dovolací soud je vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem a jeho správnost (úplnost), jakož i samotné hodnocení důkazů, nelze úspěšně v dovolacím řízení zpochybnit. Vychází-li kritika právního posouzení věci z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při právním posouzení věci odvolací soud, nejde o regulérní uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. Bezcenné jsou tudíž námitky, jimiž dovolatel zpochybňuje skutkový závěr odvolacího soudu, že v řízení nebylo spolehlivě prokázáno, že právní předchůdce žalobce uzavřel dne 19. 6. 2006 s právním předchůdcem žalovaných smlouvu o půjčce, podle níž dlužníkům předal 3.000.000 Kč, a stejné platí pro dovolací argumentaci týkající se hodnocení provedených důkazů z hlediska závažnosti či věrohodnosti. Způsob ani výsledek hodnocení důkazů promítající se do skutkových zjištění, z nichž soudy při rozhodování vycházely, nelze zpochybnit dovolacím důvodem nesprávného právního posouzení. Z toho, že žalobce v dovolání na podkladě vlastního (subjektivního) hodnocení v řízení provedených důkazů (svědeckých výpovědí a listinných důkazů) předkládá vlastní verzi skutku, že předání 3.000.000 Kč dlužníkům podle smlouvy o půjčce uzavřené dne 19. 6. 2006 v řízení prokázal, nelze dovozovat, že hodnocení důkazů odvolacím soudem je v extrémním rozporu s jím vyvozenými skutkovými závěry (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 181/2005, a usnesení ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13). Zákon nepředepisuje – a ani předepisovat nemůže - pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Je tomu tak proto, že hodnocení důkazů je složitý myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů, jež jsou pak podkladem pro závěr o tom, které skutečnosti účastníky tvrzené má soudce za prokázané, a jež tak tvoří zjištěný skutkový stav. Základem soudcova hodnotícího postupu jsou kromě lidských a odborných zkušeností pravidla logického myšlení, která tradiční logika formuluje do základních logických zásad. Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - §132 ve spojení s §211 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2441/2008 , a ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3189/2008 ). Důkazům, které byly v řízení opětovně provedeny a následně zhodnoceny, odpovídá žalobcem zpochybňovaný skutkový závěr odvolacího soudu, že v řízení spolehlivě neprokázal, že jeho právní předchůdce P. uzavřel dne 19. 6. 2006 s právním předchůdcem žalovaných R. P. smlouvu o půjčce, podle níž mu (a jeho manželce) téhož dne předal 3.000.000 Kč, a že žalobou uplatněný nárok směřuje ke zkrácení dědických podílů žalovaných na pozůstalosti po jejich zesnulém otci R. P. Odvolacímu soudu nelze klást k tíži, že neuvěřil svědku P., jestliže ten před soudem prvního stupně vypověděl, že půjčku 3.000.000 Kč předal dlužníkům v den uzavření smlouvy v hotovosti a posléze před odvolacím soudem v rozporu se svojí předchozí výpovědí uvedl, že půjčka 3.000.000 Kč se neuskutečnila jednorázově 19. 6. 2006, ale postupně dílčími půjčkami řádově v několika letech, kdy si již nepamatuje, kolik takových půjček bylo, přičemž vyloučil také, že by půjčka 3.000.000 Kč z 19. 6. 2006 představovala částku další. Protože odvolací soud přihlédl ke všem zjištěným skutečnostem, není zde dán extrémní rozpor mezi jeho skutkovými zjištěními a provedenými důkazy a hodnocení důkazů není založeno na libovůli. Žalobce svými námitkami pouze prosazuje vlastní (subjektivní) úsudek o závažnosti, pravdivosti a věrohodnosti provedených důkazů. O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, usnesení ÚS ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15), se tak v posuzovaném případě nejedná.
Namítá-li žalobce, že rozhodnutí odvolacího soudu vykazuje znaky tzv. překvapivého rozhodnutí, protože ho odvolací soud v souvislosti se změnou skutkových a právních závěrů, k nimž dospěl soud prvního stupně, nepoučil ve smyslu ustanovení §118a odst. 1 o. s. ř., nenapadá žádný právní závěr odvolacího soudu vyplývající z hmotného nebo procesního práva, nýbrž mu vytýká, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K případným vadám řízení, pokud by skutečně jimi řízení bylo postiženo, dovolací soud přihlíží pouze v případě, jedná-li se o dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); tento předpoklad však v dané věci splněn není. Tvrzení dovolatele o uvedeném procesním pochybení soudu nezahrnuje žádnou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v §237 o. s. ř., přípustnost dovolání tudíž založit nemůže, i kdyby se ho odvolací soud dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015). Nadto se sluší připomenout, že rozhodnutí je překvapivé, jestliže ho nebylo možné na základě zjištěného skutkového stavu předvídat, tedy jen tehdy, jestliže ho odvolací soud založí na skutečnostech, které účastníkům nebo některým z nich nebyly známy, nebo o nichž sice věděli, ale nepovažovali je (podle dosavadních výsledků řízení) za rozhodné pro právní nebo skutkové posouzení věci (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 33 Cdo 4792/2010, ze dne 27. 7. 2011, sp. zn. 33 Cdo 4087/2008). Uvedené závěry jsou použitelné v projednávané věci, kdy skutkový stav byl provedenými důkazy objasněn dostatečně.
Bezcenná je výhrada dovolatele k osobám soudců, kteří o jeho odvolání rozhodovali (dovolatel prosazuje, že rozsudek byl vynesen senátem, který měl být z projednávání věci vyloučen pro svou podjatost). Představuje totiž námitku zmatečnosti řízení ve smyslu ustanovení §229 odst. 3 o. s. ř. Jak plyne z doslovného znění §242 odst. 3 o. s. ř., je dovolací soud oprávněn zabývat se zmatečnostmi pouze tehdy, je-li dovolání přípustné; zmatečnostní vada není sama o sobě způsobilá přípustnost dovolání založit (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, a usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, a ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07). K nápravě zmatečnostních vad totiž slouží žaloba pro zmatečnost (§229 a násl. o. s. ř.).
Lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 7. 2020
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu