ECLI:CZ:NS:2020:33.CDO.808.2020.1
sp. zn. 33 Cdo 808/2020-243
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce L. P., bytem XY, zastoupeného JUDr. Ludvíkem Ševčíkem, advokátem se sídlem v Brně, Kobližná 19, proti žalované Z. K. , bytem XY, zastoupené Mgr. Davidem Rašovským, advokátem se sídlem v Brně, Hlinky 135/68, o zaplacení 1.300.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 11 C 7/2017 a 34 C 161/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 9. 2019, č. j. 13 Co 214/2018-214, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Brno-venkov (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 31. 5. 2018, č. j. 11 C 7/2017-173, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci do 3 dnů od právní moci rozsudku částku ve výši 500.000 Kč spolu s 7,75% úrokem z prodlení ročně z částky 500.000 Kč od 25. 10. 2011 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení.
Okresní soud Brno-venkov rozsudkem ze dne 21. 1. 2019, č. j. 34 C 161/2018-123, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku částku 800.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 800.000 Kč za dobu od 25. 10. 2011 do zaplacení.
Krajský soud v Brně (odvolací soud) rozsudkem ze dne 26. 9. 2019, č. j. 13 Co 214/2018-214, změnil rozsudky Okresního soudu Brno-venkov ze dne 31. 5. 2018 č. j. 11 C 7/2017-173, a ze dne 21. 1. 2019 č. j. 34 C 161/2018-123, tak, že zamítl žalobu o zaplacení 500.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně za dobu od 25. 10. 2011 do zaplacení i žalobu o zaplacení 800.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně od 25. 10. 2011 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Rozhodl tak poté, co usnesením ze dne 22. 7. 2019, č. j. 13 Co 214/2018-193, rozhodl o spojení obou věcí ke společnému řízení pod sp. zn. 13 Co 214/2018.
Odvolací soud po zopakovaném dokazování vyšel ze skutkového zjištění, že účastníci se v roce 2009 po několikaletém nefunkčním manželském soužití definitivně rozešli, žalobce navázal nový vztah a žalovaná se rozhodla opustit spolu s nezletilým synem účastníků společnou domácnost v bytě, který žalobce vlastnil podílem 3/4 a žalovaná podílem 1/4. Žalovaná si s příjmem 25.000 Kč měsíčně brutto nemohla dovolit koupit byt v blízkosti bývalého společného bydliště (aby byl usnadněn styk otce s nezletilým synem) a žalobce jí proto na pořízení bytu přispěl částkou 800.000 Kč, kterou poukázal dne 31. 8. 2009 na úschovní účet A. M. Dne 11. 9. 2009 pak žalobce zaslal žalované na její bankovní účet 500.000 Kč, které potřebovala na rekonstrukci bytu, který si koupila 4. 9. 2009 za kupní cenu 2.150.000 Kč. O částkách, které žalobce žalované poskytl, nebyla sepsána žádná smlouva. Poté, co se v říjnu 2011 rozhodla vyřešit neharmonické manželství rozvodem a podala návrh na úpravu rodičovské odpovědnosti k nezletilému synovi, žalobce žalovanou vyzval k vrácení 1.300.000 Kč z titulu půjčky; žalovaná jeho žádost odmítla s tím, že jí žádnou půjčku neposkytl. Dne 2. 7. 2012 nabídla žalobci v rámci předkupního práva svůj spoluvlastnický podíl k bytu na XY; žalobce na její návrh adekvátně nereagoval.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které Nejvyšší soud projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Přípustnost dovolání spatřuje žalobce v tom, že napadené rozhodnutí závisí na otázkách hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Ačkoliv nesouhlasí s tím, že odvolací soud zjištěný skutkový stav věci poměřoval ustanovením §628 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 Sb. (dále jen „obč. zák.“), a vytýká mu, že při právním posouzení věci nesprávně interpretoval závěry dovozené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 33 Odo 515/2001, ve skutečnosti vede polemiku pouze se správností skutkového zjištění, že vůlí účastníků bylo uzavřít darovací smlouvu, z něhož odvolací soud při právním posouzení věci vycházel. Oproti odvolacímu soudu prosazuje, že v řízení nebylo prokázáno (ani tvrzeno), že chtěl žalované poskytnout peněžité dary a že by žalovaná takové dary přijala.
Stejně tak námitku, že odvolací soud rozhodl v rozporu s rozhodnutím ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 33 Cdo 645/2016, v němž Nejvyšší soud dovodil, že nemůže jít o bezúplatný převod vlastnického práva, je-li uzavření smlouvy vázáno na podmínku, že obdarovaný pro dárce nebo v jeho zájmu vykoná něco, co má majetkový význam, případně poskytne dárci nějaký majetkový prospěch, žalobce zakládá na tvrzení, že žalované neposkytl 1.300.000 Kč bez protihodnoty. Dezinterpretuje přitom skutkové závěry, které v tomto směru učinil odvolací soud. Z formulace použité v napadeném rozhodnutí, že žalobce poskytl žalované finanční částku v souvislosti s jejich definitivním rozchodem, v jehož důsledku opustila společný byt, nesprávně dovozuje, že odvolací soud dospěl ke skutkovému závěru, že protihodnotou peněžního plnění žalobce bylo to, že žalovaná po něm nebude požadovat majetkové vypořádání za opuštění plně vybaveného společného bytu, popř. majetkovou náhradu za opuštění bytu bez zajištění náhradního bydlení. Stejně tak odvolací soud neuzavřel, že protihodnotou finančního plnění žalobce bylo to, že žalovaná po něm nebude požadovat vyšší výživné pro syna nebo výživné manželky. Na podkladě odvolacímu soudu přisuzovaných zjištění pak žalobce prosazuje, že účastníci neuzavřeli darovací smlouvu (§628 obč. zák.). Zcela pomíjí, že v dovolacím řízení nelze úspěšně napadnout skutková zjištění, z nichž při právním posouzení věci vycházel odvolací soud, resp. že správnost rozhodnutí odvolacího soudu nelze poměřovat výhradami, které vycházejí z jiného než dovolacím soudem zjištěného skutkového stavu, a to i kdyby šlo o námitky právní.
Bezcenná je dovolací argumentace týkající se hodnocení provedených důkazů z hlediska závažnosti či věrohodnosti. Způsob ani výsledek hodnocení důkazů promítající se do skutkových zjištění, z nichž soudy při rozhodování vycházely, nelze regulérně zpochybnit dovolacím důvodem nesprávného právního posouzení. Z toho, že žalobce v dovolání na podkladě vlastního (subjektivního) hodnocení v řízení provedených důkazů (svědeckých výpovědí a listinných důkazů) předkládá vlastní verzi skutku, nelze dovozovat, že hodnocení důkazů odvolacím soudem je v extrémním rozporu s jím vyvozenými skutkovými závěry (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 181/2005, a usnesení ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13). Zákon nepředepisuje – a ani předepisovat nemůže - pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Je tomu tak proto, že hodnocení důkazů je složitý myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů, jež jsou pak podkladem pro závěr o tom, které skutečnosti účastníky tvrzené má soudce za prokázané, a jež tak tvoří zjištěný skutkový stav. Základem soudcova hodnotícího postupu jsou kromě lidských a odborných zkušeností pravidla logického myšlení, která tradiční logika formuluje do základních logických zásad. Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - §132 ve spojení s §211 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2441/2008 , a ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3189/2008 ). Důkazům, které byly v řízení opětovně provedeny a následně zhodnoceny, odpovídá žalobcem zpochybňovaný skutkový závěr odvolacího soudu, že žalované neposkytl 1.300.000 Kč v roce 2009 s tím, že mu peníze vrátí, a že nešlo o plnění podmíněné poskytnutím protihodnoty od žalované. Protože odvolací soud přihlédl ke všem zjištěným skutečnostem, není zde dán extrémní rozpor mezi jeho skutkovými zjištěními a provedenými důkazy a hodnocení důkazů není založeno na libovůli. Žalobce svými námitkami pouze prosazuje vlastní (subjektivní) úsudek o závažnosti, pravdivosti a věrohodnosti provedených důkazů. O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, usnesení ÚS ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15), se tak v posuzovaném případě nejedná.
Zpochybňuje-li žalobce závěr odvolacího soudu, že neunesl důkazní břemeno ohledně tvrzení, že částky 500.000 Kč a 800.000 Kč žalované poskytl s tím, že mu je vrátí, nebo že se jednalo o plnění bez právního důvodu, přehlíží, že závěr o tom, kdo z účastníků řízení nese stran té či oné právně významné skutečnosti důkazní břemeno, je sice závěrem právním, avšak závěr, že účastník důkazní břemeno (ne)unesl, je závěrem skutkovým (srov. shodně např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. 23 Cdo 2499/2009, ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. 23 Cdo 808/2009, ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1656/2010, nebo ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3537/2013). Ani touto námitkou tudíž není regulérně zpochybněn dovolací důvod, jímž lze vytýkat nesprávné právní posouzení věci.
Přípustnost dovolání není způsobilá založit ani výtka dovolatele, že jej odvolací soud řádně nepoučil podle §118a odst. 2 o. s. ř., což mělo za následek překvapivost napadeného rozhodnutí. Nejde totiž o otázku správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř., tj. o otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí závisí, nýbrž o otázku případné existence či neexistence vady řízení ve smyslu §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014). K vadám řízení (jsou-li skutečně dány) dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné; samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání založit. Nadto se sluší připomenout, že poučení účastníků řízení podle §213b odst. 1 (§118a odst. 2) o. s. ř. přichází v úvahu jen tehdy, kdy je pro uplatnění odlišného právního názoru soudu zapotřebí dát účastníkům prostor k doplnění skutkového vylíčení tak, aby o věci mohlo být rozhodnuto. Jinými slovy, soud účastníky řízení poučí, jestliže jimi uvedená tvrzení a navržené (případně nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci; postačují-li v řízení uskutečněná tvrzení a navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy pro objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu, není třeba k poučení podle §118a odst. 2 o. s. ř. přistupovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, a rozsudky ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 21 Cdo 3090/2008, ze dne 14. 6. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2954/2008, a ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 33 Cdo 3326/2010). Rozhodnutí je překvapivé, jestliže ho nebylo možné na základě zjištěného skutkového stavu předvídat, tedy jen tehdy, jestliže ho odvolací soud založí na skutečnostech, které účastníkům nebo některým z nich nebyly známy, nebo o nichž sice věděli, ale nepovažovali je (podle dosavadních výsledků řízení) za rozhodné pro právní nebo skutkové posouzení věci (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 33 Cdo 4792/2010, ze dne 27. 7. 2011, sp. zn. 33 Cdo 4087/2008). Uvedené závěry jsou použitelné v projednávané věci, kdy skutkový stav byl provedenými důkazy objasněn dostatečně, takže jiný právně hodnotící úsudek odvolacího soudu na zjištěný skutkový stav poučovací povinnost podle §118a odst. 2 o. s. ř. založit nemůže a jeho rozhodnutí nelze označit jako překvapivé.
Nepředložil-li dovolatel k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 6. 2020
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu