ECLI:CZ:NS:2020:4.TDO.104.2020.1
sp. zn. 4 Tdo 104/2020- 687
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 2. 2020 o dovolání obviněného V. M. , nar. XY ve XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 7. 2019, sp. zn. 3 To 183/2019, v trestní věci vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 30 T 57/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
1.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 30 T 57/2018, byl obviněný V. M. (dále jen obviněný, popř. dovolatel) uznán vinným ze spáchání přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že:
dne 18. 12. 2017, v blíže nezjištěné době od 7:30 do 7:50 hodin, v době mimo výkon služby, v pracovně ředitele XY základní školy a mateřské školy, v obci XY č. p. XY, okr. Brno – venkov, jako otec žáka navštěvující uvedenou školu, po předchozím verbálním konfliktu s ředitelem školy R. P., nar. XY, týkajícího se ztráty figurky z jedné z deskových her školy nezletilým AAAAA (pseudonym), nar. XY, kdy obžalovaný nazval R. P. psychopatem a poté, co jej R. P. vyzval k opuštění pracovny, tuto neopustil, a když ho R. P. chtěl obejít a opustit místnost, jej úmyslně fyzicky napadl tak, že vystřelil ruce do oblasti tváře, krku, hlavy poškozeného, sevřel poškozeného rukama, zatlačil ho do prostoru místnosti k oknu, intenzivně ho uchopil rukama kolem krku do tzv. kravaty, tlačil mu hlavu dolů k nohám, dokud neskončil v kleku s rukama opřenýma o zem, škrtil ho, kdy svého jednání zanechal po vstupu žákyně 3. třídy školy, nezletilé BBBBB (pseudonym), nar. XY, do ředitelny, přičemž následkem popsaného jednání poškozenému R. P. způsobil zranění, a to natažení krční páteře, oděrky a tečkovité krvácení na sliznici tváře, otlaky na přední a levé ploše krku a překrvení spojivek s omezením v obvyklém způsobu života po dobu 18 dní spočívající v bolestivosti krční páteře, dodržování klidového režimu a nošení krčního límce.
2. Za uvedený přečin uložil Okresní soud Brno-venkov obviněnému podle §146 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 8 (osmi) měsíců. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 12 (dvanácti) měsíců.
3. Proti rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 30 T 57/2018, podal obviněný odvolání, které směřovalo do všech výroků předmětného rozsudku. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 24. 7. 2019, sp. zn. 3 To 183/2019, tak, že jej podle §256 tr. ř. zamítl.
2.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 7. 2019, sp. zn. 3 To 183/2019, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Citovaný důvod dovolání dovozuje z toho, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Obviněný má za to, že rozhodnutí trpí extrémním nesouladem mezi provedeným dokazováním a z něj vyplývajícími skutkovými zjištěními, když z provedených důkazů nebylo prokázáno, že by se trestného činu dopustil. Podle jeho názoru nelze mít za to, že by výpověď poškozeného byla souladná s dalšími provedenými důkazy. Namítá, že naopak provedené důkazy odpovídají jeho verzi výpovědi, a nikoliv verzi poškozeného. Zdůrazňuje, že údajná zranění popsal pouze poškozený a jeho manželka, která je na věci nepochybně zainteresovaná, avšak nikdo z učitelů, žáků a dalšího personálu, ani hlídka Policie ČR žádné zranění neregistrovala, což je absolutně nepředstavitelné, pokud by je ihned po konfliktu poškozený měl. Poškozený teprve s odstupem času pak tato zranění tvrdil a prezentoval lékaři, avšak jak bylo prokázáno, tato zranění nemusela mít původ v konfliktu, neboť překrvení bylo způsobeno zánětem a natažení krční páteře mohlo být podle sdělení znalce způsobeno degenerativními změnami souvisejícími například se sedavým zaměstnáním. Poukazuje na výpověď svědkyně S., která potvrzuje verzi události tak, jak ji popsal on a na výpověď svědkyně BBBBB, které neslyšely z ředitelny žádné rány. Současně zdůrazňuje, že svědectví nezletilé BBBBB (zásadní důkaz zdůrazňovaný soudy) je ohledně pozice aktérů konfliktu v zásadním rozporu s verzí poškozeného. Ve vztahu k tomuto důkazu dovolatel také namítá, že výslech nezletilé svědkyně byl vyšetřovatelkou uvozen jako „fyzické napadení pana ředitele školy“, a proto je tento důkaz zatížen pochybnostmi o jeho důvěryhodnosti, která mohla být odstraněna znaleckým posudkem ohledně možnosti ovlivnění této svědkyně. Současně namítá, že navrhoval provedení řady důkazů, které ovšem soudy odmítly provést, přičemž jejich odmítnutí je v rozporu s konstantní judikaturou týkající se opomenutých důkazů. Obviněný vyhodnocuje, že soudy zcela rezignovaly na zásadu materiální pravdy a zaměřily se výlučně na verzi prezentovanou poškozeným.
5. V závěru podaného dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl tak, že se ruší napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 24. 7. 2019, sp. zn. 3 To 183/2019, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 30 T 57/2018 a aby Nejvyšší soud podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu Brno-venkov, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
6. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 13. 1. 2020, sp. zn. 1 NZO 1284/2019 nejprve uvádí, jaký uplatnil obviněný dovolací důvod a v jakých skutečnostech spatřuje jeho naplnění. Podle státní zástupkyně obviněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovozuje z toho, že z provedených důkazů nebylo prokázáno, že by se trestného činu dopustil, když odkazuje na svědectví svědkyně S., které jednoznačně potvrzuje jeho popis události a zdůrazňuje, že zásadní důkaz, a to svědectví nezletilé BBBBB je ohledně pozice aktérů konfliktu v zásadním rozporu vůči verzi poškozeného. K uplatněné dovolací argumentaci státní zástupkyně uvádí, že obviněný v podstatě opakuje obhajobu a argumentaci uplatněnou v odvolání, přičemž námitkami vyjádřenými v dovolání se náležitě a dostatečně podrobně zabýval již soud druhého stupně, jeho závěry jsou logické a plně vycházející z obsahu provedeného dokazování, takže na ně lze bez výhrad odkázat. Státní zástupkyně zdůrazňuje, že Nejvyšší soud nemá povinnost ani důvod znovu přezkoumávat důvodnost námitek, které dovolatel uplatnil již v řízení o řádném opravném prostředku, přičemž takto odůvodněné dovolání by mělo být odmítnuto jako zjevně neopodstatněné.
7. Podle státní zástupkyně se dovolací argumentace prakticky výlučně zabývá otázkami skutkovými, obviněný soudům vytýká nesprávný způsob hodnocení provedených důkazů, přičemž tvrdí, že hodnocení důkazů mělo vyznít výrazně v jeho prospěch. Obviněný se tedy domáhá odlišného způsobu hodnocení zásadních důkazů. Takto pojaté výhrady však nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti skutkovému základu výroku o vině a jako takové nevyhovují žádnému ze zákonných důvodů dovolání.
8. V závěru vyjádření státní zástupkyně navrhla dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. vyslovila souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
3.
Přípustnost dovolání
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
4.
Důvodnost dovolání
10. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
11. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
12. Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
13. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
14. Obviněný naplnění zvoleného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovozuje v existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, když namítá neprokázání, že by se trestného činu dopustil a rozsah dokazování.
15. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu dovolacích námitek lze konstatovat, že obviněný své námitky formálně opírá o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítané vady pod uplatněný dovolací důvod ovšem nelze podřadit. Uplatněné argumenty totiž primárně směřují do oblasti skutkových zjištění. Obviněný vytýká soudům především nesprávné hodnocení provedených důkazů, když namítá vadná skutková zjištění (zranění popsal pouze poškozený, nikdo z učitelů, žáků a dalšího personálu, ani hlídka policie ČR žádné zranění poškozeného nezaregistrovala), a přitom současně prosazuje vlastní (od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci a až následně – sekundárně – vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Námitky obviněného tedy fakticky nesměřují proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotněprávnímu posouzení, ale proti způsobu hodnocení důkazů. Takto formulované dovolací námitky, jak již bylo naznačeno, nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
16. Přesto ve vztahu k namítané existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem považuje Nejvyšší soud za potřebné zdůraznit, že vzhledem ke konstantní judikatuře Ústavního soudu, který opakovaně uvedl, že s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09), může existence extrémního rozporu naplňovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006, obdobně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1482/2014, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2017, sp. zn. 11 Tdo 151/2017). Současně je ale třeba uvést, že nestačí pouhé tvrzení této skutečnosti, existence extrémního rozporu musí být prokázána. Platí, že extrémní rozpor je dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Nejvyšší soud zároveň považuje za vhodné v dané souvislosti konstatovat, že v §2 odst. 5 tr. ř. ani §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak pro relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. či §134 odst. 2 tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu 21. 1. 2009, sp. zn. 3 Tdo 55/2009, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017). Zároveň platí, že existenci extrémního rozporu nelze dovozovat jen z toho, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené v obžalobě. Jestliže soudy hodnotily provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014).
17. Lze konstatovat, že obviněný existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem fakticky dovozuje ze způsobu hodnocení důkazů, se kterým vyslovuje nesouhlas. Z pohledu uplatněné argumentace obviněného je především třeba uvést, že soudy nižších stupňů své skutkové závěry řádně a náležitým způsobem odůvodnily, a to zejména soud prvního stupně. V souvislosti s postupem soudu prvního stupně je třeba konstatovat, že tento podrobně vyslechnul všechny osoby, které mohly vypovídat k danému konfliktu mezi poškozeným a obviněným, a následně jejich výpovědi hodnotil v kontextu dalších provedených důkazů, zejména lékařskými zprávami (č. l. 48, 49, 50), znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství vypracovaného MUDr. Milanem Votavou (č. l. 34-54) a listin pojišťovny Kooperativa o ohlášení pojistné události (č. l. 283-293), když nepominul ani vzájemné vztahy všech zúčastněných. Následně všechny provedené důkazy hodnotil v jejich vzájemném kontextu, jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. Poté své úvahy ohledně hodnocení důkazů řádně rozvedl, když přesvědčivým způsobem objasnil, k jakým dospěl skutkovým závěrům a na podkladě jakých důkazů (viz str. 5-9, bod 6. – 11. rozsudku soudu prvního stupně). Zde je na místě poznamenat, že soudy nižších stupňů závěr o vině obviněného nestaví pouze na výpovědi poškozeného, jak naznačuje obviněný, ale i na velmi pečlivém hodnocení všech ostatních provedených důkazů (výpovědi svědků – nezletilé BBBBB, K. P., R. S., H. M. R., K. P., znalce, lékařské zprávy), které hodnotí, na rozdíl od obviněného, v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., jak jednotlivě, tak i v jejich souhrnu. Nejvyšší soud v dané věci považuje za vhodné uvést, že obviněný v rámci podaného dovolání uplatňuje v podstatě stejné námitky jako v rámci řízení před soudy nižších stupňů, přičemž tyto na jeho obhajobu reagovaly, tedy zabývaly se jí. V souvislosti s námitkami, které obviněný uplatnil v rámci podaného dovolání a jež jsou shodné s námitkami uplatněnými v podaném odvolání, je třeba uvést, že na situaci, kdy obviněný v rámci podaného dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408), podle kterého se jedná o dovolání zpravidla neopodstatněné. O takový případ se v dané věci jedná. Lze tedy uzavřít, že soudy nižší instance svá rozhodnutí přesvědčivě odůvodnily a Nejvyšší soud v podrobnostech pro stručnost na rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně odkazuje.
18. Bez ohledu na shora uvedené pokládá Nejvyšší soud za potřebné zdůraznit určité skutečnosti vztahující se k jednotlivým argumentům obviněného. Dovolatel především poukazuje na to, že zranění poškozeného nikdo ze svědků na poškozeném bezprostředně po konfliktu nepozoroval. Jedná se o námitku směřující do způsobu hodnocení důkazů, jež není podřaditelná pod zvolený dovolací důvod. Přesto je třeba zdůraznit, že výpověď poškozeného v tomto směru nestojí osamoceně, je podporována výpovědí svědkyně P., která podpořila tvrzení poškozeného, když uvedla, že poškozený byl po incidentu šokovaný, měl zarudlou levou část krku, na tváři měl červené flíčky , na prstech měl trošku krve a z koutku úst mu tekla krev. Zde se sluší poznamenat, že ke zranění týkající se rtu soud prvního stupně správně vůbec nepřihlížel, neboť jak vypověděla svědkyně S. (č. l. 549), koutek měl poškozený zraněný již před incidentem. Současně nelze pominout, že poškozený se nechal ještě ten dne ošetřit, když i svědkyně R. potvrdila, že poškozený jí řekl, že byl napaden, držel se za tvář. Věrohodnost výpovědi poškozeného ohledně jeho zranění pak nakonec podporuje i vyjádření znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, MUDr. Milana Votavy, který potvrdil, že zranění mohla vzniknout tak, jak uvedl poškozený, když zejména uvedl, že otlaky na ploše krku mohly vzniknout tlakem horní končetiny při úchopu za krk do tzv. kravaty (což také koresponduje s výpovědí poškozeného), přičemž při tomto úchopu mohlo dojít k překrvení spojivek a k natažení krční páteře. Z pohledu námitek obviněného také nelze přehlédnout, že znalec uvedl, že v lékařských zprávách nebyly popsány jakékoliv degenerativní změny páteře poškozeného, na rozdíl od tvrzení dovolatele, že zranění mohla být způsobena sedavým zaměstnáním a degenerativními změnami páteře, když zranění páteře bylo zjištěno objektivně provedeným vyšetřením v den napadení. Současně nelze rovněž pominout, že znalec uvedl, že zjištěná zranění neodpovídají průběhu děje popisovaným obviněným, když ke všem uvedeným zraněním nemohlo dojít pouhým odstrčením poškozeného obviněným tak, jak vypověděl obviněný. Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud shodně se soudem druhého stupně (viz str. 4, bod 6. usnesení) uzavírá, že na závěrech znalce MUDr. Milana Votavy nemůže nic změnit ani vyjádření soudního znalce MUDr. Luďka Žmolíka předložené obviněným, neboť znalec MUDr. Luďek Žmolík se vůbec nevyjadřoval ke konkrétnímu poranění poškozeného, jeho vyjádření bylo zcela obecné, navíc znalec MUDr. Milan Votava ani netvrdil opak a současně soudní znalec MUDr. Milan Votava své závěry i u hlavního líčení náležitě vysvětlil. Je tedy zjevné, že uvedená zranění poškozený utrpěl napadením obviněného, když v tomto směru nelze také odhlédnout od výpovědi nezletilé svědkyně BBBBB, jejíž výpověď nakonec potvrdila i její matka, která nebyla nijak na konfliktu účastna a na rozdíl od dalších svědků neměla k žádnému ze zúčastněných nějaký vztah, ať již pozitivní či negativní. Tato svědkyně vypověděla, že nezletilá byla rozrušená a že se jí svěřila, že slyšela křičet ředitele (poškozeného) o pomoc, že tento byl na zemi a nad ním byl obviněný, což je zcela v rozporu s tvrzením obviněného ohledně průběhu konfliktu.
19. Nejvyšší soud se ani neztotožnil s tvrzením obviněného, že svědectví nezletilé BBBBB je ohledně pozice aktérů konfliktu v zásadním rozporu vůči verzi poškozeného. Především je třeba uvést, že se opětovně jedná o námitku do hodnocení důkazů. V tomto směru Nejvyšší soud odkazuje na přesvědčivé odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (str. 5, bod 6.), který se rozporem ohledně pozice poškozeného na zemi zabýval, když tento soud zdůraznil, že nezletilá svědkyně vypověděla, že poškozený měl divně skrčené nohy, což by odpovídalo pozici kleku, tak jak uvedl poškozený. O tom, že poškozená nebyla schopna přesně popsat pozici poškozeného na zemi, nakonec hovoří i matka nezletilé, které nezletilá ještě ten den sdělila, že ležící postava měla nějak divně ohnuté nohy v koleni. Zde je na místě uvést, že skutečně nelze pominout věk nezletilé svědkyně, která měla 9 let, takže lze jen stěží předpokládat, že by dokázala úplně přesně popsat pozici poškozeného na zemi, když celou situaci viděla velmi krátce, byla rozrušená, neboť si původně myslela, že obviněný zadržel zloděje a z ředitelny utekla, což nakonec potvrzuje svědkyně S., která vypověděla, že nezletilá svědkyně z ředitelny utekla a schovala se za zeď třídy, což svědčí nepochybně o jejím rozrušení.
20. Lze do jisté míry souhlasit s obviněným, že úvod výslechu nezletilé svědkyně, kdy vyšetřovatelka poučila nezletilou, že si budou povídat o „fyzickém napadení pana ředitele školy“, se může jevit jako poněkud ne zcela vhodný, avšak skutečně nelze pominout věk nezletilé svědkyně a že jí muselo být vzhledem k jejímu věku objasněno, čeho se bude její výslech týkat, takže v daném případě se pouze jednalo o upřesnění toho, o čem vyšetřovatelka bude s nezletilou hovořit, nikoliv o návodnou otázku. Zde je třeba zdůraznit, že vyšetřovatelka při tomto objasnění ani nehovořila o obviněném jako o osobě, která se měla napadení dopustit, tedy nijak neupřesnila osobu, která byla z napadení poškozeného podezřelá. Navíc, jak již konstatovaly soudy nižších stupňů (viz bod 15., str. 11 rozsudku soudu prvního stupně, bod 6., str. 3-4 usnesení soudu druhého stupně) o věrohodnosti svědkyně nelze pochybovat, neboť její výpověď potvrzuje jak matka nezletilé, tak částečně i výpovědi dalších svědků, ze kterých je nepochybné, že nezletilá do ředitelny vstoupila a z této rozrušená utekla (viz svědkyně R. S.). Za takové situace není důvod pochybovat o věrohodnosti nezletilé svědkyně a na místě ani nebylo zvažovat vypracování znaleckého posudku ohledně možnosti ovlivnění této nezletilé svědkyně, když jak již bylo naznačeno, nezletilá svědkyně se o tom, co viděla, bezprostředně po události svěřila své matce. S ohledem na uvedené se Nejvyšší soud s názorem soudů nižší instance plně ztotožňuje.
21. K tvrzení dovolatele, že soudy zcela rezignovaly na zásadu materiální pravdy, tedy na snahu o zjištění skutečného průběhu skutkového děje a zaměřily se výlučně na verzi prezentovanou poškozeným, je nezbytné s odkazem na §2 odst. 5 tr. ř. konstatovat, že zásada materiální pravdy již neplatí. Zváží-li se prostředky poznání soudce o trestném činu, resp. skutku, kterými jsou, i přes v posledních letech značný rozvoj vědeckých metod, stále ještě převážně svědecké výpovědi a výpovědi obviněných, na nichž se do značné míry podílí lidský faktor ve smyslu schopnosti vnímání, zapamatování a reprodukce, a to už vůbec nejsou zvažovány vědomě nepravdivé výpovědi, pak jednoznačně je třeba dospět k závěru, že pravda zjištěná v trestním řízení je pravdou relativní, a nikoli absolutní. Tím však nemá být řečeno, že by v trestním řízení nemělo být usilováno o pravdu (a to jako takovou, nikoli „objektivní“, „materiální“ apod.), že by nemělo být usilováno o co největší přiblížení objektivní realitě, tedy tomu, co se skutečně stalo při spáchání skutku, ve kterém je spatřován trestný čin. Neměly by však být před orgány činné v trestním řízení kladeny nesplnitelné cíle a požadavky, směřující k zjištění absolutní pravdy („k zjištění skutečného stavu věci“), kterou prakticky nikdy zjistit nemohou. Z těchto důvodů správně zákonodárce při novelizaci (zákonem č. 265/2001 Sb.) upustil od pojmu zjištění skutečného stavu věci a nahradil ho formulací zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti , a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád I. §1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 33-34). Tato zásada byla v dané věci dodržena.
22. K argumentaci obviněného, že se soudy i přes všechny pochybnosti přiklonily k verzi poškozeného, která byla řadou přímých důkazů vyvrácena, což je podle něj v rozporu se zásadou in dubio pro reo je nutno uvést, že uvedená zásada vyplývá z principu neviny (§2 odst. 2 tr. ř.). Tato námitka nemůže zvolený dovolací důvod založit, když směřuje výlučně do skutkových zjištění soudů nižších stupňů a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Nejvyšší soud dosud nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady zkoumáno v dovolacím řízení (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015 sp. zn. 11 Tdo 1569/2014 a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016, dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019 sp. zn. 5 Tdo 595/2018 či usnesení ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1572/2016.). Obecně je možno ovšem uvést, že pravidlo in dubino pro reo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Platí též, že jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok (nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 1998, sp. zn. IV. ÚS 36/98). Jinak vyjádřeno, trestní řízení vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05, ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11, aj.). Současně je třeba zdůraznit, že existence rozporů mezi důkazy ale sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným předmětným trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla in dubio pro reo, tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněného. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněným. Rozhodnout ve prospěch obviněného lze jen za předpokladu, jestliže existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů. O naznačenou situaci se v dané věci nejednalo, když v tomto směru je třeba odkázat na přesvědčivé odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, které odpovídá §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř.
23. Obviněný dále toliko obecně namítá existenci opomenutých důkazů, když blíže výslovně neuvádí, o jaké důkazy by se mělo jednat. Za takové situace se může Nejvyšší soud vypořádat s námitkami obviněného pouze obecně (viz přiměřeně rozhodnutí Nejvyšší soudu ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 4 Tdo 330/2015). Tzv. opomenuté důkazy lze charakterizovat jako důkazy, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle §2 odst. 6. tr. ř., protože takový postup téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§125 tr. ř.), ale současně též porušení pravidel spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Za opomenuté důkazy v rozhodnutích Nejvyšší soud považuje i procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci (srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 262/2004, I. ÚS l18/2009, či III. ÚS 3320/2009 a další). Z judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu zároveň ovšem vyplývá, že se však nejedná o opomenuté důkazy, jestliže se soudy zabývaly důkazním návrhem, přičemž rozhodly tak, že další dokazování v tomto směru nebudou provádět, neboť skutkový stav věci byl náležitě zjištěn ostatními v řízení provedenými důkazy a navrhovaný důkaz by neměl na posouzení skutkového stavu žádný vliv (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 4 Tdo 1347/2013, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1352/2014). O takový případ se v dané věci jedná. Z protokolu o hlavním líčení je zřejmé, že soud prvního stupně před ukončením dokazování zamítl návrh obviněného na znalecké posouzení osoby obviněného znalcem ortopedem (jiný návrh nebyl učiněn) z důvodu nadbytečnosti (viz č. l. 578), takže z tohoto pohledu se nejedná o tzv. opomenutý důkaz. V rámci odvolacího řízení obviněný navrhl provedení řady důkazů (viz č. l. 642, 648), přičemž u veřejného zasedání bylo jako listinný důkaz konstatováno vyjádření soudního znalce MUDr. Luďka Žmolíka a ohledně ostatních navrhovaných důkazů bylo rozhodnuto, že tyto podle §216 tr. ř. nebudou pro nadbytečnost provedeny. Zde je na místě odkázat jednak na zvukový záznam o veřejném zasedání, v jehož rámci soud druhého stupně zamítnutí dalších důkazů řádně zdůvodnil, když stejně tak to učinil v písemném vyhotovení svého rozhodnutí (viz str. 4, bod 6. usnesení soudu druhého stupně). Proto se v dané věci nemůže jednat o existenci tzv. opomenutých důkazů.
24. Vzhledem ke shora uvedenému je nepochybné, že se obviněný svou argumentací obsaženou v podaném dovolání s věcným naplněním uplatněného dovolacího důvodu rozešel a vznesl námitky, které nejsou podřaditelné pod dovolací důvod jím deklarovaný, ale ani žádný jiný. Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o dovolání obviněného je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Dle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „ v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí . “
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. 2. 2020
JUDr. Marta Ondrušová
předsedkyně senátu