ECLI:CZ:NS:2020:4.TDO.1160.2020.1
sp. zn. 4 Tdo 1160/2020- 1382
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 11. 2020 o dovoláních obviněných R. R. , nar. XY v XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, a V. R. , nar. XY v XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Opava, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 6. 2020, sp. zn. 4 To 20/2020, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 33 T 2/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. R. odmítá .
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné V. R. odmítá
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 3. 2020, sp. zn. 33 T 2/2019, byli obviněný R. R. (dále jen obviněný, popř. dovolatel) a obviněná V. R. (dále jen obviněná, popř. dovolatelka), uznáni vinnými ze spáchání pokusu zločinu vraždy podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §140 odst. 1, odst. 3 písm. c), písm. i) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustili tím, že:
v době od 18. října 2017 do 14. listopadu 2017 v XY, okres Karviná, na ul. XY, ve společně obývaném bytě, přesto, že měli jako rodiče společného nezletilého novorozeného syna AAAAA (pseudonym), narozeného XY, podle ustanovení §855 a následujících, zejména podle §858 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, povinnost spočívající v péči o tohoto syna, zahrnující zejména péči o jeho zdraví, tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj, v jeho ochraně, v udržování osobního styku, srozuměni s tím, že jej mohou usmrtit, poškozenému od jeho propuštění z novorozeneckého oddělení dne 18. října 2017 neposkytovali základní péči spočívající v podávání odpovídajících dávek kojenecké stravy a tekutin, a to i přes upozornění dětské lékařky dne 26. října 2017 na nedostatečnost jeho výživy, náležitě nedbali o jeho zdravotní stav a hygienu, celkově nepečovali o jeho prospěch způsobem odpovídajícím jeho věku a potřebám, čímž poškozeného vystavili intenzivním pocitům žízně, hladu i fyzické bolesti při vznikajících defektech kůže, přičemž si byli vědomi skutečnosti, že je s ohledem na svůj věk zcela odkázán na jejich péči a že jakožto novorozenec musí dostávat pravidelně odpovídající příjem živin a tekutin, kdy v přímém důsledku s jejich nečinností a naprosté lhostejnosti došlo postupně k poklesu hmotnosti poškozeného a k postupnému závažnému zhoršování jeho zdravotního stavu, a to zejména v období po 2. listopadu 2017, a vyvolání zjevných následků spojených se zanedbáním hygieny, zejména opruzenin v oblasti konečníku, zánětu kůže horních končetin a kvasinkové infekce dutiny ústní, a dále k závažným zdravotním následkům v podobě šokového stavu při těžké dehydrataci, těžké malnutrici s metabolickým rozvratem organismu, k rozvoji hypotonického syndromu s prvky apatie v kombinaci s metabolickou encefalopatií jako následku proběhlého metabolického rozvratu a rhabdomyolýze organismu, která se projevovala slabostí svalů, apatií, záškuby svalovými a selháváním center životních funkcí jako je dýchání a srdeční činnost, k selhávání ledvin a k hypoxickému insultu srdeční svaloviny v oblasti mezikomorové přepážky v rámci těžké dehydratace, jež jsou ze soudně lékařského hlediska kvalifikována jako poškození důležitých orgánů, přičemž tyto závažné zdravotní následky, které byly ke dni 14. listopadu 2017 již mocně rozvinuty, se u poškozeného projevovaly příznaky zejména v podobě okoralých rtů, halonovaných očí, vpadlé velké fontanely na hlavě, vpadlého bříška, nízkého napětí kůže, mramorované kůže na trupu, chladných koncových částí končetin bez patrného kapilárního návratu, poškození kůže, zápachu stolice a změny psychického stavu v podobě apatie, která se projevovala tím, že nereagoval na běžné podněty, kdy tyto příznaky byly laicky poznatelné, a to i pro oba obžalované, kteří měli navíc již opakované zkušenosti s výchovou a výživou novorozeneckých dětí a malých kojenců,
přičemž tyto závažné zdravotní následky poškozeného bezprostředně ohrožovaly na životě, protože k jeho úmrtí by bez poskytnutí odpovídající lékařské péče došlo pravděpodobně v horizontu jednoho až dvou dnů, přičemž k tomuto fatálnímu následku nedošlo pouze díky předem neohlášenému zásahu sociální pracovnice v bytě dne 14. listopadu 2017 a následně poskytnuté vysoce odborné a intenzivní lékařské péče v Nemocnici s poliklinikou v XY a poté ve Fakultní nemocnici v XY na oddělení pediatrické resuscitace a intenzivní péče Dětské kliniky, kam byl poškozený převezen v kritickém stavu a kde byl hospitalizován do 4. prosince 2017, tedy zcela mimo vůli a aktivní přičinění obžalovaných.
2. Za uvedený pokus trestného činu vraždy a za sbíhající se přečin podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 9. l1. 2018, č. j. 10 T 51/2018-112, který nabyl právní moci dne 25. 1. 2019, uložil Krajský soud v Ostravě obviněnému R. R. podle §140 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 16 (šestnáct) let. Pro výkon tohoto trestu byl obviněný podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně soud zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 9. 11. 2018, č. j. 10 T 51/2018-112, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.
3. Obviněné V. R. uložil Krajský soud v Ostravě podle §140 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody na 16 (šestnáct) let. Pro výkon uloženého trestu byla tato obviněná rovněž podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazena do věznice se zvýšenou ostrahou.
4. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla oběma obviněným uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně na náhradě škody poškozené Revírní bratrské pokladně, zdravotní pojišťovně, se sídlem Michálkovická 967/108, Slezská Ostrava, 710 00 Ostrava, IČO: 47673036, částku ve výši 266 519 Kč, a na náhradě nemajetkové újmy poškozenému AAAAA, nar. XY, toho času v pěstounské péči J. B., nar. XY, bytem XY, zastoupenému zmocněncem Mgr. Pavlem Stařičným, advokátem se sídlem Dělnická 829/54, Havířov – Prostřední Suchá, částku ve výši 419 076,91 Kč.
5. Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 3. 2020, sp. zn. 33 T 2/2019, podali oba obvinění odvolání, která směřovala do všech výroků napadeného rozsudku. O podaných odvoláních rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 9. 6. 2020, sp. zn. 4 To 20/2020 tak, že je podle §256 tr. ř. zamítnul.
II.
Dovolání a vyjádření k nim
6. Proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 6. 2020, sp. zn. 4 To 20/2020, podali oba obvinění prostřednictvím svých obhájců dovolání. Obviněný R. R. podal dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Obviněná V. R. uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
7. Obviněný R. R. dovozuje naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. z toho, že napadené rozhodnutí je založeno na nesprávném hmotněprávním posouzení, když nebyla naplněna objektivní ani subjektivní stránka zločinu vraždy ve stadiu pokusu, a to ani ve formě eventuálního úmyslu. Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. pak obviněný dovozuje z toho, že byl zamítnut jeho řádný opravný prostředek, ačkoliv v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
8. Dovolatel předně akcentuje svůj nezájem o nezletilého poškozeného do dne 14. 11. 2017 do 15:40 hod., když zdůrazňuje, že o nezletilého poškozeného celodenně pečovala spoluobviněná V. R. Namítá, že u něho nemůže být dána subjektivní stránka daného trestného činu, neboť přestože byl informován dětskou sestrou o nedostavení se manželky na lékařské prohlídky s nezletilým poškozeným a že spoluobviněná péči o nezletilého poškozeného nezvládá, tak neměl žádné konkrétní informace, jak přesně spoluobviněná péči nezvládá a v jakém stavu se nezletilý nachází. Nevěděl, jak je nezletilý poškozený krmen, přebalován a že nejsou zajišťovány jeho základní životní potřeby. Zdůrazňuje i skutečnost, že sociální pracovnice při kontrole dne 2. 11. 2017 nezpozorovala žádné náznaky svědčící o tom, že by péče o nezletilého poškozeného byla nedostatečná. Jeho povědomí o vážnosti zdravotního stavu nezletilého poškozeného nelze dovozovat ze skutečnosti, že mu spoluobviněná volala, neboť spoluobviněná se ho snažila přimět k návratu od milenky domů za situace, kdy podal návrh na rozvod.
9. Vyjadřuje přesvědčení, že závěry soudů týkající se naplnění skutkové podstaty zločinu vraždy, jakožto i míry zavinění, nelze považovat za správné. Podle obviněného u něj nebyl naplněn ani úmysl nepřímý, a proto nesouhlasí se závěry soudu v bodě 55. Protože nevěděl, v jakém stavu je nezletilý poškozený a jaká konkrétní péče ze strany spoluobviněné je či není nezletilému poškozenému poskytována, nemohl činit potřebné kroky k nápravě. Pro jeho odpovědnost je potřebné, aby své rodičovské povinnosti opomenul alespoň v úmyslu nepřímém, který zahrnuje srozumění se smrtí poškozeného. On však nevěděl, že svým nezájmem může způsobit smrt poškozeného, a pro případ, že ji způsobí, s tímto nebyl srozuměn, neboť spoléhal na péči své ženy, tedy spoluobviněné. O zdravotním stavu nezletilého poškozeného nebyl nikým informován, tedy ani ošetřující lékařkou, ani svědkyní J. H. Neměl povědomí o tom, že péče jeho ženy o poškozeného by mohla vést k jeho smrti. Poukazuje i na svoji reakci při zásahu sociálních pracovnic dne 17. 11. 2017.
10. V souvislosti s eventuálním úmyslem odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 439/2009 a Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 681/2006, IV. ÚS 433/02. Poukazuje na rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 722/09-1, ze kterého se podává, že sama lhostejnost ve vztahu k následku nestačí k naplnění volní složky nepřímého úmyslu.
11. V závěru podaného dovolání obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodl tak, že se podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. ruší napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 6. 2020, sp. zn. 4 To 20/2020, a aby podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
12. Obviněná V. R. důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovozuje z toho, že rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, v čemž spatřuje porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
13. Dovolatelka uvádí, že soudy nesprávně právně posoudily skutek, pro který byla stíhána jako pokus zvlášť závažného zločinu vraždy podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §140 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. V tomto směru namítá, že soud prvního stupně nezohlednil její zdravotní stav, který vylučoval možnost péče o nezletilého poškozeného. Podle obviněné nebyl v posuzované věci prokázán její úmysl (přímý či nepřímý) nezletilého poškozeného usmrtit, přičemž odkazuje na výpověď svědkyně I. H., která potvrdila, že v domácnosti bylo dosti jídla pro nezletilé děti a že viděla, že nezletilého poškozeného krmí spoluobviněný. Má za to, že rozsudek prvostupňového soudu neobsahuje konkrétní formu zavinění, což činí dané rozhodnutí nepřezkoumatelným, neboť alternativní forma zavinění je s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu publikovaném ve sb. rozh. č. 19/69 nepřípustná. Současně namítá, že v případech spolupachatelství je nutno zkoumat míru spoluzavinění, čemuž soud prvního stupně nedostál z důvodu úplné absence identifikace konkrétní formy zavinění.
14. Podle názoru dovolatelky jí byl také uložen nepřiměřeně přísný trest, kterým soudy nerespektovaly zásady pro ukládání trestu podle §38 a §39 tr. zákoníku, když ji při sazbě 10-18 let byl uložen trest ve výměře 16 let. Takový trest je trestem zřejmě nepřiměřeným. Dovolání uzavírá tím, že poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1975/08 týkající se presumpce neviny a zmiňující rovněž zásadu in dubio pro reo.
15. V závěru podaného dovolání obviněná navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodl tak, že se podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. ruší napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 6. 2020, sp. zn. 4 To 20/2020 a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 3. 2020, sp. zn. 33 T 2/2019, a aby podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
16. Podáním ze dne 9. 10. 2020 obviněná opravila písařské chyby v podaném dovolání, když opravila označení rozsudku soudu prvního stupně, jakožto i trestný čin, za který byla tímto rozsudkem odsouzena.
17. Opis dovolání obviněných byl za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství, které je obdrželo dne 2. 10. 2020 (viz č. l. 1350). Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 10. 11. 2020, sp. zn. 1 NZO 907/2020 nejprve rekapituluje dosavadní průběh trestního řízení, uvádí, jaké uplatnili obvinění dovolací důvody a v jakých skutečnostech spatřují jejich naplnění.
18. K uplatněné dovolací argumentaci obviněné V. R. státní zástupce uvedl, že obviněná sice formálně namítá nesprávné právní posouzení skutku, fakticky však v tomto směru neuvádí žádné námitky. Obviněná totiž na podkladě vlastního hodnocení důkazů namítá neprokázání jednání v přímém či eventuálním úmyslu, a následně zpochybňuje do jisté míry skutková zjištění o nedostatečné péči o nezletilého. Pokud dovolatelka poukazuje na svůj zdravotní stav, jenž měl vylučovat péči o nezletilého, pak podle státního zástupce ignoruje zjištění pod body 36. a 54. rozhodnutí soudu druhého stupně, když její zdravotní problémy trvaly maximálně dva až tři dny, kdežto poškozený trpěl nejméně po dobu dvou týdnů hladem, a následně žízní. Uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídá ani námitka porušení zásady presumpce neviny, neboť tato je procesního charakteru. V souvislosti s námitkou porušení práva na spravedlivý proces, státní zástupce zdůrazňuje, že toto porušení nelze spatřovat v tom, že soudy hodnotily důkazy jiným způsobem než dovolatelka. Tvrzení obviněné o nutnosti stanovení konkrétní formy zavinění jsou v obecné rovině správně, když ovšem odkazuje na obsah soudních rozhodnutí, ve kterých se soudy nižších stupňů otázkou zavinění zabývaly, když dospěly k závěru, že obvinění jednali v úmyslu nepřímém. Navíc zdůrazňuje, že dovolatelka neuplatnila žádné konkrétní námitky týkající se zavinění. Ani námitky směřující proti výroku o trestu nenaplňují zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když námitky týkající se toliko nepřiměřené přísnosti trestu, jde-li jinak o trest podle zákona a v zákonné sazbě, nelze vznášet ani v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Poukazuje i na to, že argumentace obviněné je v tomto směru zcela nepřiléhavá, když obviněná hovoří o trestní sazbě v rozmezí 10 až 15 let. Ovšem za daný trestný čin byla ohrožena trestem od 15 do 20 let. Uzavírá proto, že dovolací námitky obviněné R., pokud je lze vůbec alespoň zčásti podřadit pod formálně deklarovaný důvod, jsou zjevně nedůvodné.
19. K dovolání obviněného R. R. státní zástupce předestírá, že toto lze jen s dávkou tolerance považovat za dovolání splňující náležitosti obsahu dovolání, neboť podatel napadené rozhodnutí neoznačil spisovou značkou v záhlaví, v textu dovolání ani v jeho petitu. Vzhledem ke správným údajům o rozhodnutí soudu prvního stupně ovšem podání nevzbuzuje pochybnosti o tom, vůči kterému rozhodnutí dovolání směřuje, a proto lze podané dovolání z hlediska formálních náležitostí akceptovat.
20. K argumentaci uplatněné v dovolání obviněného státní zástupce uvádí, že formálně vytýká absenci objektivní a zejména subjektivní stránky, když však vychází z vlastní skutkové verze, podle které byla péče o poškozeného výlučně záležitostí obviněné R., a dovolatel věděl maximálně o tom, že obviněná péči o nezletilého nezvládá, nevěděl však o dopadech této nedostatečné péče na jeho zdravotní stav. Státní zástupce konstatuje, že pokud by se obviněný na péči o nezletilého skutečně nepodílel a neměl žádné informace o jeho zdravotním stavu, pak by zřejmě nebylo možno dovozovat existenci znaků pokusu zločinu vraždy. Námitky obviněného však nevycházejí ze soudy zjištěného skutkového stavu, nýbrž z jedné věty v bodě 44. rozhodnutí soudu druhého stupně vytržené z kontextu, když obviněný evidentně ignoruje další argumentaci tohoto soudu obsaženou např. v bodě 39. Poukazuje na skutečnost, že při posuzování správnosti právní kvalifikace skutku je nezbytné vycházet ze skutkových zjištění soudů vymezených ve skutkové větě, přičemž odkazuje na podrobnou argumentaci v bodech 68. a 69. a 74. rozhodnutí soudu prvního stupně. Zdůrazňuje, že obviněný sice v inkriminovaném období z bytu odcházel, společnou domácnost však prokazatelně neopustil a měl tak možnost sledovat vývoj poškozeného, přičemž i odkazuje na samotnou výpověď obviněného z přípravného řízení ohledně jeho účasti na péči o nezletilého (bod 2. rozsudku soudu prvního stupně). Hlavní námitka dovolatele, podle které se na péči o poškozeného nepodílel a o jeho život ohrožujícím zdravotním stavu nevěděl, proto směřuje primárně do oblasti skutkových zjištění.
21. Se značnou dávkou tolerance lze podle státního zástupce pod deklarovaný dovolací důvod podřadit námitku, podle které lhostejnost nepostačuje k naplnění volní složky nepřímého úmyslu. K samotnému odkazu na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 722/09 uvádí, že se týká věci skutkově zcela odlišné, posuzované podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2009, a nijak nereflektuje úpravu §15 odst. 2 tr. zákoníku nyní platného. Podle §15 odst 1 písm. b) tr. zákoníku je trestný čin spáchán úmyslně mj. tehdy, pokud pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Podle §15 odst. 2 tr. zákoníku se srozuměním rozumí i smíření pachatele s tím, že může způsobem uvedeným v zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem.
22. Podle této zákonné definice vycházející z tzv. teorie smíření je srozuměním vždy pokryta tzv. nepravá lhostejnost, když lhostejnost pachatele k tomu, zda následek nastane nebo nenastane, vyjadřuje jeho aktivní kladné stanovisko k oběma možnostem. Ale u pravé lhostejnosti není ani nejslabší (kladný) volní vztah pachatele ke způsobení takového následku. Státní zástupce připouští, že aktuální judikatura Nejvyššího soudu se přiklání k tomu, že tzv. pravá lhostejnost k naplnění eventuálního úmyslu nepostačuje (viz například rozhodnutí ve věcech sp. zn. 5 Tdo 1101/2018, 8 Tdo 1265/2019). V předmětné trestní věci pak Vrchní soud v Olomouci dovodil, že i tzv. trestněprávní lhostejnost pravou lze právně kvalifikovat jako úmysl (bod 60. odůvodnění). Tuto spornou argumentaci podle státního zástupce ale použil nadbytečně, neboť nalézací soud totiž výslovně vyloučil, že by na straně obviněného R. šlo o pravou lhostejnost. V této souvislosti soud prvního stupně vyslovil, že usmrcení poškozeného nebylo přímým úmyslem obviněných, neboť v malém množství mu stravu a tekutiny poskytovali, ale věděli, že jde o množství nedostatečné, když vhledem ke svému intelektu, osobnosti a předchozím zkušenostem s výživou kojenců věděli, že dostatečný příjem stravy a tekutin je základní potřebou, při jejímž opomenutí hrozí novorozenci smrt. Ani přes zjevnou manifestaci závažnosti stavu poškozeného neučinili a ani nehodlali učinit nic k tomu, aby reálně hrozícímu následku zabránili. Proto pro případ, že takový následek způsobí, byli s tím oba obvinění podle soudu prvního stupně vzhledem k lhostejnosti k osudu poškozeného srozuměni. Nešlo tak o situaci, kdy obviněný R. o možném následku nevěděl a neměl k němu žádný kladný volní vztah. Obviněný o možnosti smrti poškozeného věděl a jeho lhostejnost spočívala v tom, že akceptoval jak možnou smrt poškozeného, tak i možnost, že poškozený nedostatečnou péči rodičů „nějak přežije“. Takovýto volní vztah dovolatele ke smrtelnému následku odpovídá minimálně tzv. nepravé lhostejnosti, tj. smíření s následkem ve smyslu §15 odst. 2 tr. zákoníku.
23. Dovolací námitky obviněného státní zástupce vyhodnocuje v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak, že z velké části neodpovídají deklarovanému důvodu a zčásti jde o námitky zjevně nedůvodné. Jelikož obviněný neuplatnil žádné důvodné námitky v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., není důvodně uplatněn ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
24. V závěru svého vyjádření státní zástupce navrhl dovolání obou obviněných podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněná. Současně podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. vyslovil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu státní zástupce rovněž vyslovil souhlas s tím, aby bylo podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. i jiné rozhodnutí učiněno v neveřejném zasedání.
III.
Přípustnost dovolání
25. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], byla podána osobami oprávněnými prostřednictvím obhájců, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůty k podání dovolání byly ve smyslu §265e tr. ř. zachovány, přičemž splňují i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
VI.
Důvodnost dovolání
26. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnými naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
27. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněných obhájci – advokáty (§265d odst. 2 tr. ř.).
28. Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V posuzované věci přichází v úvahu druhá alternativa uvedeného dovolacího důvodu, když odvolací soud řádně podaná odvolání projednal v rámci veřejného zasedání.
29. Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek tedy nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatelé vytýkají neúplnost provedeného dokazování. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
30. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
31. Na podkladě těchto naznačených východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněných.
32. Obviněný R. R. naplnění zvoleného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovozuje ze skutečností, že nebyla naplněna objektivní ani subjektivní stránka předmětného trestného činu, a to ani ve formě eventuálního úmyslu. Obviněná V. R. spatřuje naplnění uvedeného dovolacího důvodu v extrémním nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, v absenci formy zavinění a v uložení nepřiměřeně přísného trestu.
33. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněné dovolací argumentace je možno konstatovat, že obviněný R. R. uplatnil námitky částečně právně relevantním způsobem, když zpochybňuje, že by jednal úmyslně, a to byť ve formě nepřímého úmyslu, přestože část námitek, jenž uplatnil je skutkové povahy, když namítá, že o zdravotním stavu nezletilého poškozeného nebyl informován; závažnosti zdravotního stavu poškozeného si nevšimnul; na nedostačující dávky výživy poškozeného byla upozorněna výlučně obviněná. Obviněný v tomto směru vyjadřuje jen nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, když setrvává na svém tvrzení, že nebyl dostatečně informován o zdravotním stavu nezletilého poškozeného, a současně neměl informace o tom, jakou konkrétní péči spoluobviněná nezletilému neposkytuje, když v místě bydliště se dlouhodobě nezdržoval. Takto formulované dovolací námitky však nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu. Přezkumnou pravomoc dovolacího soudu nemohou založit ani námitky dovolatelky V. R. , týkající extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěnými a provedenými důkazy, absenci formy zavinění, jakožto ani námitka nepřiměřeně přísného trestu či odkaz na princip presumpce neviny. Přes tyto naznačené závěry se považuje Nejvyšší soud za vhodné stručně k některým dovolacím argumentům obviněných, přestože tyto nenaplňují zvolený dovolací důvod, jak již bylo naznačeno, blíže vyjádřit.
34. Obviněná V. R. především namítá existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem. Nejvyšší soud považuje za potřebné zdůraznit, že vzhledem ke konstantní judikatuře Ústavního soudu, který opakovaně uvedl, že s ohledem na právo obviněných na spravedlivý proces je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09), může existence extrémního rozporu naplňovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006, obdobně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1482/2014, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2017, sp. zn. 11 Tdo 151/2017). Současně je ale třeba uvést, že nestačí pouhé tvrzení této skutečnosti, existence extrémního rozporu musí být prokázána. Platí, že extrémní rozpor je dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Nejvyšší soud zároveň považuje za vhodné v dané souvislosti konstatovat, že v §2 odst. 5 tr. ř. ani §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak pro relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2009, sp. zn. 3 Tdo 55/2009). Zároveň je třeba zdůraznit, že existenci extrémního rozporu nelze dovozovat jen z toho, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněné, případně obviněného, a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené v obžalobě. Jestliže soudy hodnotily provedené důkazy odlišným způsobem než obvinění, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014).
35. Obviněná fakticky existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem dovozuje ze způsobu hodnocení důkazů, se kterým vyslovuje nesouhlas. Z pohledu uplatněné argumentace obviněné je především třeba uvést, že soudy nižších stupňů své skutkové a právní závěry řádně a náležitým způsobem odůvodnily, a to zejména soud prvního stupně. Uvedený soud ve věci provedl nejen důkazy navržené obžalobou, ale i důkazy požadované obhajobou. Následně obhajobu obviněné V. R. i obviněného R. R. hodnotil v kontextu ostatních provedených důkazů, zejména z pohledu výpovědí svědků a závěrů znaleckých posudků a vyjádření znalců MUDr. Handlose a MUDr. Kantora, Ph.D., během hlavního líčení a dalších listinných důkazů (např. lékařské zprávy, zápisy, záznamy o sociálním šetření v domácnosti obviněných). Poté své úvahy ohledně hodnocení důkazů řádně rozvedl, když přesvědčivým způsobem objasnil, k jakým dospěl skutkovým závěrům a na podkladě jakých důkazů (viz body 50. – 80. rozsudku soudu prvního stupně). V dané souvislosti je vhodné poznamenat, že soud prvního stupně se zabýval i zdravotním stavem obviněné z pohledu její tvrzené obhajoby (viz bod 68. rozsudku soudu prvního stupně), když dospěl na základě provedeného dokazování k závěru, že indispozice obviněné trvala pouze dva dny, přičemž se nejednalo o závažný zdravotní problém, když obviněná nevyhledala lékařskou pomoc a předmětné zdravotní komplikace samy v krátkém časovém období odezněly. Z pohledu námitek obviněné akcentoval dlouhodobost negativního vývoje zdravotního stavu nezletilého poškozeného a jeho vnějších projevů, když zdůraznil, že z provedeného dokazování je zjevné, že zdravotní stav nezletilého poškozeného se nemohl zhoršit během pouhých dvou dnů indispozice obviněné, a proto tato skutečnost nemá vliv na posouzení její viny. Současně poukázal na skutečnost, že samotný zdravotní stav dovolatelky nebyl takového charakteru, že by jí neznemožňoval telefonicky požádat o pomoc svou sestru J. H., když jí sestra v minulosti v tomto směru vždy vyšla vstříc, popř. orgán sociální péče. Je možno tedy konstatovat, že soud prvního stupně závěr o vině obviněných staví na všech provedených důkazech, které hodnotí zcela v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., jak jednotlivě, tak i v jejich souhrnu. Soud druhého stupně se se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně ztotožnil, když se ovšem nespokojil pouze s odkazem na rozhodnutí soudu prvního stupně, ale své úvahy řádně a velmi podrobně rozvedl z pohledu námitek obviněných, které uplatnili v rámci podaných odvolání a které jsou totožné s námitkami, které uvedli v rámci podaných dovolání (viz body 14. – 74. usnesení soudu druhého stupně). V souvislosti s námitkami, které obvinění uplatnili v rámci podaných dovolání a jež jsou shodné s námitkami uplatněnými v podaných odvoláních je třeba uvést, že na situaci, kdy obvinění v rámci podaného dovolání opakují shodné námitky, které uplatnili před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408), podle kterého se jedná o dovolání zpravidla neopodstatněná.
36. Bez ohledu na shora uvedené pokládá Nejvyšší soud za potřebné zdůraznit určité skutečnosti vztahující se k jednotlivým argumentům obviněné. Dovolatelka předně poukazuje na výpověď svědkyně I. H., jež potvrdila dostatek stravy pro dítě v domácnosti obviněných a rovněž potvrdila, že viděla obviněného krmit poškozeného. V tomto směru je však třeba zdůraznit, že potvrzení existence dětské stravy v domácnosti obviněných nemůže vést k závěru o tom, že by péče o nezletilého byla řádná a že by péče obou obviněných bezprostředně neohrožovala život nezletilého poškozeného a že by tato skutečnost vylučovala eventuální úmysl dovolatelky a dovolatele s usmrcením nezletilého poškozeného, neboť tuto skutečnost je nezbytné hodnotit v souladu s ostatními provedenými důkazy a skutečnostmi, které z nich vyplynuly. Nelze totiž skutečně pominout, že nezletilý poškozený byl novorozenec, tedy osoba zcela odkázána na pomoc jiných osob, a to nejen z hlediska zajištění přísunu potravin, ale i ostatních životních potřeb. Uvedené skutečnosti si obvinění museli být vědomi, neboť se jedná o všeobecně známou skutečnost, že novorozené děti nejsou schopny se o sebe postarat, že tyto jsou zcela odkázány na péči rodičů, popř. jiných osob, když navíc nelze pominout, že oba obvinění měli zkušenosti s péčí o nezletilé děti, když se jednalo o jejich 10. dítě a věděli, co tak malé dítě potřebuje k zajištění svého života. Obvinění si tedy museli být vědomi toho, jakou péči novorozenec vyžaduje z hlediska stravy, přísunu tekutin, ale i další péče, jako přebalování, péče o pokožku apod., přesto tuto péči nezletilému poškozenému dlouhodobě neposkytovali. Zde je na místě opakovaně zdůraznit závěry znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství a pediatrie, podle kterých zjištěný stav těžké malnutrice a těžké dehydratace u poškozeného vznikal týdny, a to již od okamžiku propuštění z porodnice, přičemž podle znalců poškozený dostal občas trochu najíst, ale v naprosto nedostačující dávce. Jelikož nedostatečný příjem potravy trval u poškozeného v řádech týdnů, nezhojí celou situaci tvrzení obviněné, že v domácnosti byl dostatek potravy pro poškozeného, když mu prokazatelně dostatek stravy a tekutin nebyl poskytován dlouhodobě a v podstatě trvale od okamžiku opuštění nemocnice. Jinak vyjádřeno, strava a tekutiny byly nezletilému poškozenému poskytovány dlouhodobě ve zcela nedostatečné míře, takže nedošlo k zajištění jeho nezbytné výživy v tom rozsahu, aby bylo zajištěno jeho přežití. Stejně tak nebyla poskytována nezletilému další nezbytná pomoc nutná k jeho řádnému rozvoji, jako přebalování, péče o pokožku apod. Naopak tato skutečnost potvrzuje eventuální úmysl obviněné a spoluobviněného nezletilého poškozeného usmrtit, neboť v opačném případě by obvinění nezletilému stravu, kterou pro něj doma měli, poskytli, neboť jim v tom nebránila žádná objektivní skutečnost. Jinak vyjádřeno skutečnost, že obvinění měli v domácnosti dostatek potravy pro nezletilého a tuto mu přesto neposkytovali tak, aby zajistili jeho přežití, svědčí o jejich naprosté lhostejnosti k nezletilému poškozenému a jeho přežití.
37. Obviněná dále namítá, že nezletilý poškozený po návratu z nemocnice přibral na váze a že v domácnosti bylo provedeno opakované šetření ze strany sociálního odboru a že nezletilý byl ponechán v domácnosti, když nebyly zjištěny žádné nedostatky v jeho péči. Tato námitka fakticky směřuje do skutkových zjištění soudů nižších stupňů a jako taková nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod. Nad rámec tohoto závěru je třeba uvést, že se jedná jen o vlastní intepretaci obviněné jistých skutečností, která má vyznít v její prospěch. Zde je třeba uvést, že při jediné kontrole nezletilého poškozeného po odchodu z nemocnice dětskou lékařkou bylo sice konstatováno, že tento přibral, ovšem již tehdy bylo zjištěno, že je hladový, a proto bylo obviněné doporučeno zvýšení dávek mléčně výživy (č. l. 223). Jinak vyjádřeno, obviněná byla již dne 26. 10. 2017 prokazatelně upozorněna na to, že nezletilý vyžaduje větší dávky mléčné výživy, tedy, že poskytovaná výživa je nedostatečná. Zde je možné ještě odkázat i na výpovědi svědků, ze kterých je zřejmé, že nezletilý poškozený jevil, kromě jiných nedostatků v péči o něho, i známky hladu a že obviněnou na to opakovaně upozorňovali (např. svědkyně J. H.). O tom, jak celou situaci vnímali svědci, kteří do domácnosti obviněných docházeli, nakonec svědčí i skutečnost, že věc byla oznámena na OSPOD svědkyní L. M., na základě upozornění této svědkyně svědkyní J. H. Ohledně namítané kontroly nezletilého poškozeného v domácnosti obviněných je třeba uvést, že naposledy byla kontrola před dnem 14. 11. 2017 provedena dne 2. 11. 2017. Pokud při této kontrole nebyly zjištěny žádné viditelné nedostatky v péči o nezletilého poškozeného, tak je třeba vycházet z toho, že zdravotní problémy nezletilého poškozeného se určitým způsobem vyvíjely, takže při této kontrole ještě nemusely být na první pohled patrny, když navíc sociální pracovnice nemá zdravotnické vzdělání, takže se v podstatě jednalo o vizuální kontrolu nezletilého poškozené, přičemž nelze ani vyloučit, že k prudkému zhoršení péče o nezletilého došlo po tomto datu, neboť naopak zdravotní stav poškozeného dne 14. 11. 2017 svědčí o tom, že po této kontrole se péče o nezletilého poškozeného výrazně zhoršila (viz lékařské zprávy, zpráva o sociálním šetření ze dne 14. 11. 2017).
38. Podle obviněné soud prvního stupně nedostatečně identifikoval formu zavinění, když toliko uvádí, že v rozsudku absentuje konkrétní identifikace zavinění. Z pohledu argumentace obviněné je třeba zdůraznit, že se jedná o zcela liché tvrzení obviněné, když Krajský soud v Ostravě v bodě 76. na str. 30 svého rozsudku výslovně uvedl: „ …jednali oba obžalovaní minimálně v úmyslu nepřímém ve smyslu §15 odstavec 1 písmeno b) trestního zákoníku “. Z uvedeného je nepochybné, že jak u obviněné, tak u obviněného byla forma zavinění jasně stanovena. Navíc i soud druhého stupně se výslovně otázkou subjektivní stránky zabýval a Nejvyšší soud pro stručnost na jeho úvahy zcela odkazuje (viz body 51. – 60. usnesení soudu druhého stupně). Obecně ještě ohledně otázky zavinění považuje Nejvyšší soud za vhodné odkázat na bod 35. tohoto rozhodnutí.
39. K námitce obviněné, že jí byl uložen nepřiměřeně přísný trest, když jí byl uložen trest odnětí svobody ve výměře 16 let za situace, kdy byla ohrožena trestem odnětí svobody od 10 do 18 let, je třeba uvést následující. Ve vztahu k této argumentaci dovolací soud předestírá, že námitky proti druhu a výměře trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatňovat jen v rámci zákonného dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a to pouze tehdy, jestliže byl uložen obviněným druh trestu, který zákon nepřipouští nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem za předmětný trestný čin. Jiná pochybení, tedy ani nepřiměřeně přísný trest, nelze v dovolání úspěšně namítat (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 2866/07). Proto nebylo možno uplatněnou dovolací argumentaci podřadit pod zvolený dovolací důvod, ale ani pod žádný jiný. Bez ohledu na tento závěr je třeba uvést, že v posuzované věci byla obviněná uznána vinnou pokusem zločinu vraždy podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §140 odst. 1, odst. 3 písm. c), písm. i) tr. zákoníku, za což ji soud mohl podle §140 odst. 3 tr. zákoníku potrestat trestem odnětí svobody na 15 (patnáct) až 20 (dvacet) let nebo výjimečným trestem, tedy nebyla ohrožena trestem od 10 do 18 let, jak je uváděno v podaném dovolání. Z uvedeného je proto zjevné, že obviněné byl za uvedený trestný čin uložen přípustný druh trestu v rámci zákonné trestní sazby, přičemž trest odnětí svobody jí byl dokonce uložen při samé dolní hranici zákonné trestní sazby. Rozhodně tak nelze hovořit o nepřiměřeně přísném trestu, když za spáchaný trestný čin mohl být dovolatelce uložen dokonce výjimečný trest. Zde je třeba na místě zdůraznit zejména věk nezletilého poškozeného, skutečnost, že obviněná byla jeho matkou, tedy osobou, která má zvlášť uloženou povinnost o nezletilého pečovat, nemožnost nezletilého poškozeného si jakkoliv pomoci sám, skutečnost, že k dokonání trestného činu nedošlo jen z toho důvodu, že domácnost obviněných neočekávaně navštívila sociální pracovnice, která když zjistila katastrofický zdravotní stav nezletilého poškozeného, ihned zavolala rychlou lékařskou pomoc, když bez včasné pomoci by nezletilý poškozený s velkou pravděpodobností zemřel do 1 až dvou dnů.
40. Pokud obviněná ve svém dovolání zmiňuje presumpci neviny s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, pak, přestože obviněná tuto námitku výslovně neuplatňuje, lze jen v krátkosti zmínit, že ani tato námitka by nemohla naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Zásada presumpce neviny zakotvená v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a v §2 odst. 2 tr. ř. má procesní charakter a týká se jen způsobu hodnocení důkazů. Jako taková není způsobilá naplnit zvolený (ale ani žádný jiný) dovolací důvod (viz obdobné závěry o procesní povaze námitek neužití zásady presumpce neviny v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 5 Tdo 418/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2018, sp. zn. 6 Tdo 92/2018).
41. Jak již bylo naznačeno, obviněný R. R. uplatnil právně relevantně námitku zavinění, když má za to, že u něj nebyl naplněn ani úmysl nepřímý, byť část argumentace je procesní povahy, když obviněný zpochybňuje způsob hodnocení důkazů soudy nižších stupňů. Platí, že posouzení formy zavinění podle §15 nebo §16 tr. zákoníku, je součástí aplikace trestního zákoníku, tedy hmotněprávního předpisu. Případný nedostatek v tomto posouzení lze proto úspěšně namítat prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
42. Z pohledu použité argumentace obviněného Nejvyšší soud považuje za nutné zdůraznit následující skutečnosti. Obecně platí, že závěr o zavinění musí být vždy prokázán výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplývat (srov. R 19/1971). Zavinění se chápe jako vnitřní, psychický stav pachatele k podstatným složkám trestného činu (P. Šámal a kol., Trestní zákoník: Komentář I., 1 vydání, Praha: C. H. Beck, s. 165) a musí být dáno v době činu. Závěr o zavinění, tedy zda na straně pachatele je dáno zavinění a v jaké formě, je závěrem právním. Zavinění má dvě formy, úmysl (§15 tr. zákoníku) a nedbalost (§16 tr. zákoníku). Jak již bylo naznačeno, závěr o zavinění musí být podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout, když okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem [srov. například zprávy Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 10. 1973, sp. zn. Tpjf 51/72, a ze dne 16. 6. 1976, sp. zn. Tpjf 30/76 (uveřejněné pod č. 62/1973 a 41/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12].
43. U zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 tr. zákoníku se v případě základní skutkové podstaty vyžaduje z hlediska zavinění úmysl podle §15 tr. zákoníku, přičemž ovšem postačí i úmysl nepřímý podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. V souvislosti se spácháním vraždy podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. c), písm. i) tr. zákoníku je třeba říci, že obecně z hlediska zavinění postačí k naplnění těchto kvalifikovaných skutkových podstat ve smyslu §17 písm. b) tr. zákoníku nedbalost, když ovšem protože v dané věci jednání skončilo ve stadiu pokusu vyžaduje se vždy úmysl i ve vztahu ke kvalifikované skutkové podstatě (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1115/2015, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2014, sp. zn. 6 Tdo 702/2014). V posuzovaném případě soudy nižších stupňů dospěly k závěru, že oba obvinění jednali v úmyslu nepřímém. Platí, že o zavinění ve formě nepřímého úmyslu se podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku (úmysl eventuální) jedná tehdy, pokud pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s ním srozuměn. Srozumění pachatele u nepřímého úmyslu vyjadřuje aktivní volní vztah pachatele ke způsobení následku relevantního pro trestní právo. Způsobení takového následku však není přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce), neboť pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i cílem nezávadným. Na takové srozumění se usuzuje z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku , který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah někoho jiného. Trestní zákoník v §15 odst. 2 stanoví, že srozuměním ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoníku může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Pro eventuální úmysl postačuje pouhá představa možnosti výsledku, kterou pachatel uskutečnil svým jednáním (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1010/2014). O eventuální úmysl se jedná i v případě, že pachatel jen spoléhá na náhodu, že následek nenastane (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 3 Tdo 859/2018).
44. Současně je třeba dodat, že trestný čin vraždy může být spáchán jak jednáním, tak opomenutím. Zde se ještě sluší pro přesnost poznamenat, že konání a opomenutí nelze bez dalšího ztotožňovat s úmyslem a s nedbalostí. Konání a opomenutí jsou formy jednání jako znaku objektivní stránky, kdežto úmysl a nedbalost představují formy zavinění, tudíž znaku subjektivní stránky (viz Kratochvíl. V. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 252 s). Podle §112 tr. zákoníku se opomenutím rozumí opomenutí takového jednání, k němuž byl pachatel povinen podle jiného právního předpisu, úředního rozhodnutí nebo smlouvy, v důsledku dobrovolného převzetí povinnosti konat nebo vyplývala-li taková jeho zvláštní povinnost z jeho předchozího ohrožujícího jednání anebo k němuž byl z jiného důvodu podle okolností a svých poměrů povinen. V dané věci měli obvinění, jakožto rodiče nezletilého poškozeného, zvláštní povinnost podle §855 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Ustanovení §858 občanského zákoníku stanoví, že „ Rodičovská odpovědnost zahrnuje povinnosti a práva rodičů, která spočívají v péči o dítě, zahrnující zejména péči o jeho zdraví, jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj, v ochraně dítěte, v udržování osobního styku s dítětem, v zajišťování jeho výchovy a vzdělání, v určení místa jeho bydliště, v jeho zastupování a spravování jeho jmění; vzniká narozením dítěte a zaniká, jakmile dítě nabude plné svéprávnosti. Trvání a rozsah rodičovské odpovědnosti může změnit jen soud“ . Z uvedeného se podává, že povinnost ochraňovat dítě a pečovat o něj mají oba rodiče, nikoliv pouze jeden z rodičů, a to bez ohledu na věk dítěte, byť lze připustit, že konkrétní míra péče jistým způsobem bude odvislá od toho věku dítěte, času, který rodič tráví s dítětem, zda rodič žije s dítětem ve společné domácnosti, zda má povědomí o chování druhého rodiče k dítěti z hlediska zajištění jeho potřeb apod., což je ovšem skutková okolnost, která je předmětem dokazování.
45. Ze shora naznačených východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení otázky zavinění u obviněného R. R. , když vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů. Nejvyšší soud považuje za nezbytné zdůraznit, jak již bylo naznačeno, že jak soud prvního, tak i soud druhého stupně otázce zavinění věnovaly ve svých rozhodnutích náležitou pozornost, tuto nepomíjely, když dospěly k závěru, že obviněný R. i obviněná R. (přičemž předmětem přezkumu není primárně posouzení zavinění u obviněné) jednali v úmyslu nepřímém (viz body 71. – 79. rozsudku soudu prvního stupně, viz body 58. – 59. usnesení soudu druhého stupně). V dané souvislosti je třeba uvést, že při řešení otázky zavinění, jak již bylo uvedeno, je třeba vycházet ze zjištěného skutkového stavu, přičemž při posuzování zavinění nelze vycházet jen z výpovědi obviněného, ale je třeba hodnotit všechny provedené důkazy tak, jak se projevily ve skutkových zjištěních a závěr o zavinění presumovat právě na základě provedených důkazů, které je třeba hodnotit nikoliv izolovaně, ale v jejich vzájemných souvislostech, když právě hodnocení provedených důkazů v jejich vzájemných souvislostech umožňuje usuzovat na vnitřní vztah obviněného k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem. Zde je třeba uvést, že opomenutí obviněného k určitému jednání, bylo soudy nižších stupňů právně kvalifikováno jako pokus vraždy podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §140 odst. 1, 3 písm. c), písm. i) tr. zákoníku, kterého se dopustil v úmyslu nepřímém podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Na místě je ještě vhodné zdůraznit rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované ve sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (R 30/1998), podle kterého jestliže rodič malému dítěti dlouhodobě nepodává žádnou stravu, následkem čehož dojde k úmrtí dítěte, pak takové jednání, resp. opomenutí, zakládá trestní odpovědnost za poruchový delikt – trestný čin vraždy.
46. Jak již bylo naznačeno, zavinění (obligatorní znak subjektivní stránky trestného činu) je vnitřní, psychický vztah pachatele k podstatným složkám trestného činu. Musí zahrnovat všechny znaky charakterizující objektivní stránku trestného činu, ale i příčinný vztah mezi jednáním obviněného a jeho následkem. Při absenci doznání pachatele platí, že na formu zavinění pachatele je nezbytné usuzovat z toho, jak se tato vnitřní složka projevila v jeho jednání navenek.
47. V projednávaném případě lze podle Nejvyššího soudu existenci zavinění ve formě eventuálního úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku dovodit z rozhodných skutkových okolností vyjádřených v popisu skutku. Především je třeba uvést, že ze skutkových zjištění vyplývá, že obviněný byl uznán vinným z pokusu usmrtit novorozence, o kterého byl povinen v rámci rodičovské odpovědnosti řádně pečovat, když nezajistil dostatečnou výživu poškozeného, odpovídající hygienu a celkový prospěch nezletilého poškozeného, přičemž ani neučinil prokazatelně žádné kroky k zajištění této řádné péče, v důsledku čehož se u poškozeného rozvinuly zdravotní následky, jež ho bezprostředně ohrožovaly na životě, a k úmrtí poškozeného nedošlo pouhou shodou náhod, neboť při namátkové kontrole sociální pracovnice okamžitě zavolala rychlou lékařskou pomoc, když ovšem bezprostředně hrozilo úmrtí nezletilého poškozeného.
48. Při řešení otázky zavinění je předně nutno poukázat na skutečnost, že obviněný nebyl své rodičovské odpovědnosti zbaven, přičemž v jejím výkonu mu nebránily žádné objektivní překážky. Nemůže obstát tvrzení obviněného, podle kterého péči o děti zajišťovala obviněná, a on nebyl o zdravotním stavu nezletilého informován. Předně, rodičovská odpovědnost podle §858 občanského zákoníku se vztahuje na oba rodiče, nikoliv jen na matku. Pokud by tomu tak bylo, zákon by výslovně uvedl matku. Občanský zákoník však používá termín „rodiče“, zákonnou povinnost pečovat o dítě má proto nejenom matka, ale i otec dítěte. Ze skutkových zjištění, podložených výsledky dokazování (viz výpovědi svědkyň S. v hlavním líčení konaném dne 28. 2. 2020 na č. l. 1135-1137), je nepochybné, že dovolatel byl matkou informován, že péči o nezletilého nezvládá, a to opakovaně. O neodpovídající péči byl informován i ze strany zdravotní sestry dětské lékařky poškozeného, když tato obviněného opakovaně informovala o nedostavení se obviněné na kontrolu s poškozeným. Je proto zjevné, že dovolatel věděl, že péče obviněné o poškozeného není dostačující, avšak neučinil nic proto, aby dostál své rodičovské povinnosti a o své dítě se postaral. Jelikož nezletilý poškozený je syn obviněného, který v dané době byl ve věku necelých pěti týdnů, muselo být dovolateli jasné, že za situace, kdy matka péči o dítě nezvládá, poškozený se o sebe sám nepostará a že je tedy jeho povinností odpovídající péči zajistit. Je totiž všeobecně známou skutečností, že malé děti jsou zcela odkázané na péči druhých osob (typicky rodičů), obzvláště novorozenci se vzhledem ke svému nízkému věku o sebe sami nedokáží postarat, a to jak po stránce potravy, tak hygieny, ale i například zajištění tepla, oblečení apod. Dovolateli bylo jednoznačně známo, že nezletilý poškozený je zcela odkázán nejen na péči obviněné, ale i na jeho péči, přičemž za situace kdy matka péči o dítě nezvládala, byl z titulu své rodičovské odpovědnosti vůči nezletilému poškozenému povinen se o něj postarat. Rovněž nelze pominout, že obviněný měl s péčí o děti zkušenosti, když v té době byl desetinásobným otcem, a současně si byl vědom, co tato rodičovská odpovědnost zahrnuje, jakožto i toho, že vůči poškozenému má odpovědnost i on, když byl spolu s obviněnou v minulosti již pravomocně odsouzen pro přečin ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku trestním příkazem Okresního soudu v Karviné ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 5 T 202/2015 (viz č. l. 715-716). Pravomocným odsouzením byly u obou obviněných shledány nedostatky v péči o nezletilé děti, kteří zanedbávali povinné lékařské prohlídky a vyšetření, neřídili se diagnostickými závěry odborníků, neposkytovali dětem dostatečnou výživu, hygienu a výchovu. Dovolatel si tak prokazatelně musel být vědom toho, že má vůči poškozenému povinnost o něj pečovat – krmit ho, přebalovat a umývat ho nebo povinnost zajistit, aby tato péče byla řádně zajištěna (např. i jinou osobou, která bude o dítě pečovat). O nezbytnosti věnovat novorozencům zvýšenou pozornost byl obviněný informován, když sám uvedl, že děti jsou křehké. Bylo mu tedy známo, že je třeba o nezletilé malé děti zvýšeně pečovat, že těmto je třeba věnovat zvýšenou pozornost a ve vztahu k nim vyvinout i zvýšenou míru opatrnosti, která musí být tím větší, čím je nezletilé dítě mladší. Navíc se jedná o všeobecně známou skutečnost, která musela být obviněnému známá, což nakonec obviněný ani nezpochybňuje. Obviněnému tedy bylo známo, že má povinnost pečovat o novorozence, stejně jako jeho matka, že novorozenci vyžadují všeobecně speciální péči, např. při manipulaci s nimi, neboť ještě nemají zcela vyvinuté kosti v lebce, nemohou ani požívat běžné jídlo, mohou požívat jen mateřské mléko, popř. umělou mateřskou výživu. Ostatně podle výpovědi sociální pracovnice I. H. (viz výpověď svědkyně na č. l. 1057-1058) obviněný dne 14. 11. 2017 při šetření v domácnosti připravoval pro nezletilého poškozeného umělou mléčnou stravu, věděl tedy, jak o nezletilého má pečovat. Jinak řečeno, obviněný jako běžně průměrně inteligentní osoba musel vědět, že novorozenec je zcela odkázán na péči druhých osob, a že pokud péče matky byla nedostatečná, nebylo v možnostech nezletilého poškozeného se sám o sebe postarat, ale ani požádat o pomoc jinou osobu. Rovněž je obecně známou skutečností, že bez stravy člověk nemůže dlouhodobě přežívat, obzvláště děti, které potřebují krmit několikrát za den. Dovolatel byl proto nepochybně obeznámen s tím, že bylo jeho povinností převzít péči o nezletilého, popřípadě zajistit mu náležitou péči jiným způsobem, ať už přivoláním rodinných příslušníků či ve spolupráci se sociálními pracovnicemi. Pokud tedy obviněný svou ženu v péči o poškozeného nezastoupil, nekrmil jej, nezajistil mu odpovídající hygienu ani jinak nezajistil, aby nezletilý prospíval, pak musel být srozuměn s tím, že takové dlouhodobé opomíjení rodičovských povinností, především nezajištění výživy, u takto malého dítěte může mít za následek jeho smrt a musel být s tím srozuměn, takže jednal v úmyslu nepřímém ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že v případě obviněného se jednalo o případ tzv. lhostejnosti nepravé, jak již uvedl soud prvního stupně, nikoliv tzv. lhostejnost pravou. Zde se sluší ještě poznamenat, že s tímto závěrem soudu prvního stupně nakonec nebylo v rozporu ani rozhodnutí soudu druhého stupně, když tento výslovně uvedl, že se v případě obviněného nejednalo o tzv. pravou lhostejnost (viz bod 60. rozhodnutí soudu druhého stupně), když pouze následně jen vyslovil svůj právní názor ohledně posuzování tzv. pravé lhostejnosti z hlediska zavinění.
49. Pokud obviněný poukazuje na skutečnost, že nebyl informován o zdravotním stavu nezletilého poškozeného, na základě čehož zpochybňuje závěr soudů nižších stupňů o tom, že jednal v úmyslu nepřímém, jedná se v podstatě o skutkovou námitku, která není podřaditelná pod zvolený dovolací důvod. Přesto je třeba uvést, že ze zjištěného skutkového stavu se podává, že obviněná R. dovolatele informovala, že péči o nezletilého poškozeného nezvládá, a to opakovaně (viz výpověď svědkyň S., výpověď obviněné R.). V důsledku své rodičovské zodpovědnosti za nezletilého měl následně povinnost se o konkrétní nedostatky v péči obviněné o nezletilého poškozeného zabývat a tyto napravit. Dovolací soud, stejně jako soudy nižších stupňů, však ani neuvěřil tvrzení obviněného, že by o zdravotním stavu poškozeného nebyl informován. Z provedeného dokazování totiž vyplývá, že dovolatel domácnost, jež sdílel s obviněnou a ve které se nacházel poškozený, v rozhodném období neopustil. Především je třeba zdůraznit, že k zanedbávání výživy a další péče u nezletilého docházelo dlouhodobě a v měsíci listopadu byly následky podvýživy natolik závažné, že byly zjevné na první pohled (srov. reakce sociální pracovnice při šetření v domácnosti obviněných dne 14. 11.), když těžká malnutrice a dehydratace se u něj projevovaly viditelnými příznaky v podobě okoralých rtů, zapadlých podkroužených očí, vpadlou velkou fontanelou na hlavě, vpadlým bříškem, nízkým napětím kůže, mramorovou kůží na trupu, chladnými koncovými částmi končetin bez patrného kapilárního návratu, apatií v podobě nereagování na vnější podněty, takže obviněný musel sám rozpoznat závažnost zdravotního stavu poškozeného. Jelikož se tyto vnější projevy vyvíjely po delší dobu, musel si jich obviněný, který byl v domácnosti s nezletilým poškozeným, všimnout. Z vyjádření obviněné při šetření ze dne 14. 11. vyplývá, že obviněná svědkyni H. sdělila (viz záznam o sociálním šetření), že se obviněný vrátil od milenky dva dny po poslední návštěvě, což byla návštěva, která se konala 2. 11. 2017, takže tvrzení obviněného, že se v domácnosti nezdržoval až do dne 14. 11. 2017 je evidentně nepravdivé. Nakonec i z výpovědi svědkyně A. S. vyplývá, že obviněný před 14. 11. 2017 pobýval v domácnosti s poškozeným a obviněnou V. R., když z její výpovědi vyplývá, že obviněný u ní přespával týden někdy v říjnu. Dovolatel tak nepochybně viděl stav nezletilého poškozeného v posledních dvou týdnech před jeho odebráním a hospitalizací, kdy projevy jeho závažného zdravotního stavu musely zejména v posledním týdnu gradovat a musely být rozpoznatelné i pro laika (srov. výslech znalce MUDr. Petra Handlose v hlavním líčení konaném dne 20. 1. 2020 na č. l. 1077, výslech znalce MUDr. Lumíra Kantora, Ph.D., v hlavním líčení konaném dne 24. 2. 2020 na č. l. 1117). Ostatně o povědomí obviněného o zdravotním stavu poškozeného svědčí i skutečnost, že svědkyni Z. S. tvrdil, že když je doma, tak se o poškozeného stará (viz č. l. 1137), a současně H. při šetření dne 14. 11. sdělil, že poškozený ráno neměl opruzeniny a jiné zdravotní projevy na pokožce zadečku (viz č. l. 1057). V tomto směru dovolací soud dodává, že z výpovědi svědka K. V. (viz výpověď z hlavního líčení konaného dne 24. 2. 2020 na č. l. 1119) je rovněž evidentní, že obviněné upozornil na skutečnost, že se mu poškozený „nezdá a měli by s ním zajet do nemocnice“, přičemž svědek uvedl, že si myslí, že tomuto byl přítomen i obviněný R., přičemž rodiče nezletilého reagovali tak, že souhlasili s tím, že by něco měli okamžitě udělat, což se ovšem prokazatelně nestalo.
50. Na základě shora uvedených skutečností bylo bez důvodných pochybností prokázáno, že obviněný si musel být vědom toho, že má povinnost pečovat o nezletilého, především ho musí nakrmit, umýt, přebalit a pečovat o něj způsobem odpovídajícím věku poškozeného, a současně musel vědět, že pokud novorozenci nebude poskytována řádná výživa, může dítě v důsledku nedostatku výživy umřít. S možným následkem smrti poškozeného musel vzhledem ke svému věku, osobním zkušenostem a obecně známým skutečnostem být srozuměn. Jinak řečeno, obviněný sice primárně nechtěl poškozeného usmrtit (nejednal tak v úmyslu přímém), ale pro případ, že nezletilý v důsledku podvýživy zemře, s tím byl srozuměn. Uvedený hrozící následek byl tudíž pokryt úmyslným zaviněním v podobě nepřímého úmyslu obviněného.
51. S ohledem na shora uvedené skutečnosti Nejvyšší soud konstatuje, že použitá právní kvalifikace aplikace pokusu vraždy podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §140 odst. 1, odst. 3 písm. c), písm. i) tr. zákoníku je zcela přiléhavá a soudy nižší instance ji použily zcela správně a řádně.
52. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že dovolání obviněného R. R. bylo podáno částečně z důvodů, které lze podřadit pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kdy ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné. Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. bylo obviněným dovozováno z toho, že v řízení předcházejícímu vydání rozhodnutí soudu druhého stupně byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. bylo sice dovolání uplatněno právně relevantním způsobem, je ovšem zjevně neopodstatněné, když dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyl naplněn. Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o dovolání obviněného je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Dle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení.
53. Obviněná V. R. se pak svou argumentací obsaženou v podaném dovolání s věcným naplněním uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. rozešla a vznesla námitky, které nejsou podřaditelné pod dovolací důvod jí deklarovaný, ale ani žádný jiný. Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o dovolání obviněné je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Dle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b.
54. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o těchto mimořádných opravných prostředcích v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. 11. 2020
JUDr. Marta Ondrušová
předsedkyně senátu