ECLI:CZ:NS:2020:4.TDO.540.2020.1
sp. zn. 4 Tdo 540/2020-359
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. 6. 2020 o dovolání obviněného M. K. , nar. XY, trvale bytem XY, a nejvyššího státního zástupce podaného v neprospěch obviněných M. K. a M. O., nar. XY, trvale bytem v sídle ohlašovny v XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 8. 2019, sp. zn. 4 To 283/2019, v trestní věci vedené Okresním soudem v Ústí nad Labem pod sp. zn. 32 T 142/2014, takto:
I. Podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. se z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce zrušuje rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 8. 2019, sp. zn. 4 To 283/2019.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Ústí nad Labem přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
III. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 4. 2019, sp. zn. 32 T 142/2014 byl obviněný M. K. uznán vinným zločinem přijetí úplatku podle §331 odst. 1 alinea první, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a přečinem neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, obviněný M. O. pak byl uznán vinným zločinem podplacení podle §332 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku ve formě návodu podle §24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku a přečinem neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku ve formě návodu podle §24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.
Obviněnému M. K. byl za tyto trestné činy podle §331 odst. 3 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců.
Obviněnému M. O. byl za výše uvedené trestné činy a za sbíhající se pokus přečinu pojistného podvodu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §210 odst. 1 písm. c), odst. 4 tr. zákoníku, pro který byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 1. 2014, č. j. 31 T 222/2013-196, přečin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku účastenstvím formou návodu podle §24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, zločin zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, přečin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku účastenstvím formou pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku a zločin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku, dílem ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku účastenstvím formou návodu podle §24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, pro které byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 8. 2015, sp. zn. 32 T 145/2013, a pokus zločinu podvodu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §209 odst. 5 tr. zákoníku, pro který byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 9. 2016, č. j. 48 T 1/2016-1483, uložen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Zároveň ve smyslu §43 odst. 2 tr. zákoníku nalézací soud zrušil výroky o trestech, a to z trestního příkazu Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 1. 2014, č. j. 31 T 222/2013-196, z rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 8. 2015, sp. zn. 32 T 145/2013 a z rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 9. 2016, č. j. 48 T 1/2016-1483, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.
Proti tomuto rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem podali oba obvinění odvolání, na základě kterých Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 26. 8. 2019 sp. zn. 4 To 283/2019 podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu ohledně obou obviněných a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že uznal obviněné vinnými a to M. K. přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a přečinem neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, a M. O. přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku ve formě návodu podle §24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku a přečinem neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku ve formě návodu podle §24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, jichž se dopustili tím, že
dne 21. 1. 2012 v 13:01 hodin v XY byl M. K., příslušník Policie České republiky, telefonicky požádán M. O., zda by mu nevylustroval registrační značku XY, s tím, že se mu bude revanšovat, což M. K. neodmítl, a poté dne 23. 1. 2012 v 12:49 hodin na svém pracovišti u Policie České republiky, Dopravního inspektorátu Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje v XY na služebním počítači bez zákonného důvodu provedl v informačním systému Policie České republiky, centrální registr vozidel, lustraci uvedené registrační značky a následně zjištěné údaje o provozovateli vozidla této registrační značky, společnosti BRULL s. r. o., Mírové Náměstí č. 3097, v Ústí nad Labem, zaslal téhož dne ve 12:50 hodin prostřednictvím SMS M. O., který by tuto informaci nemohl zákonným způsobem telefonicky získat, přičemž tímto jednáním M. K. porušil č1. odst. 2 závazného pokynu policejního prezidenta č. 168/2009 o programu Dotazy do informačního systému a současně jednal v rozporu s ustanovením §45 odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2003 Sb. o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, neboť jeho dotaz do centrálního registru vozidel nesouvisel s plněním služebních úkolů nebo povinností.
Za to podle §329 odst. 1 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku uložil obviněnému M. K. úhrnný trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou let.
Pokud jde o obviněného M. O., v jeho případě ve smyslu §44 tr. zákoníku upustil od uložení souhrnného trestu.
Rozhodnutí odvolacího soudu následně napadl obviněný M. K. dovoláním , v němž uplatnil důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V jeho odůvodnění nejprve poukázal, že v projednávaném případě Nejvyšší soud může přezkoumat i skutková zjištění, neboť je zde dán tzv. extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy. Současně nedošlo k naplnění všech formálních znaků předmětných trestných činů, a tedy popsaný skutek není a nemůže být trestným činem. Mohl by ale být kázeňským přestupkem. V souvislosti s tím obviněný odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu č. 65/2008 ze dne 4. 6. 2008, které se podle něj týkalo obdobné věci, přičemž z tohoto rozhodnutí cituje skutková zjištění i vyslovené závěry soudu. S poukazem na toto rozhodnutí činí vlastní závěr, že skutek, který je mu kladen za vinu, nemá oporu v provedených důkazech a neobsahuje skutkové okolnosti, ze kterých by bylo možné dovodit naplnění zákonných znaků daných trestných činů. Ani z odůvodnění napadeného rozhodnutí není patrno, co měl obviněný svým jednáním sledovat, jakou konkrétní pohnutkou byl veden a čeho chtěl jednáním popsaným ve skutkové větě rozhodnutí dosáhnout, resp. komu chtěl způsobit újmu, jinou závažnou újmu nebo opatřit neoprávněný prospěch. Uvedenou informaci předal obviněný dál, a to za účelem vyřešení údajné dopravní nehody. Jde o informaci, ke které by se obviněný O. stejně dostal a to naprosto legálním způsobem. Z jeho výpovědi vyplývá, že tuto informaci by získal od pojišťoven, jelikož byl pojišťovacím makléřem a měl přístup do databáze pojistných smluv.
Obviněný K. má též za to, že přečinem, který je mu kladen za vinu a u něhož není znakem úmysl jinému způsobit škodu, jinou újmu či získat prospěch, je přečin neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 tr. zákoníku. Odůvodnění závěru soudu, že získaná data byla obviněným jakkoli neoprávněně užita opět zcela absentuje jak ve výrokové části rozsudku, tak v jeho odůvodnění. V souvislosti s již uvedeným obviněný poukazuje na další obdobný případ, který Nejvyšší soud řešil pod sp. zn. 3 Tdo 546/2016. Z něj pak činí závěr o tom, že i v jeho věci chybí obligatorní znak objektivní stránky trestného činu, tj. jednání spočívající v opatření neoprávněného prospěchu. To lze vyslovit i ohledně jeho osoby, jelikož ani on tyto informace nemohl nijak využít. Současně namítá, že v popisu skutku v rozsudku nalézacího soudu nejsou uvedeny skutečnosti, z nichž soud dovozuje úmysl obviněného opatřit sobě či jiné osobě neoprávněný prospěch a zároveň poukazuje opět na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 546/2016. Je tak podle něj zřejmé, že při rozhodování krajského soudu bylo zcela opomenuto zvažování objektivní a subjektivní stránky trestných činů, které jsou mu kladeny za vinu.
Krajský soud se podle dovolatele také vůbec nezabýval otázkou účelu a charakteru zjištěných informací ani možným způsobem jejich použití, nýbrž se omezil pouze na otázku jejich neoprávněného získání. Stejně tak ani jeden ze soudů nevysvětlil, proč nepostačovalo uplatnění odpovědnosti za kázeňský přestupek ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Nebyla tak v dostatečné míře zohledněna zásada subsidiarity trestní represe a princip ultima ratio. Jednání obviněného ve skutečnosti nedosahuje takové míry společenské škodlivosti, aby v tomto případě došlo k uplatnění prostředků trestního práva. V této souvislosti obviněný poukazuje na judikaturu Ústavního soudu a odvolává se i na předchozí rozhodovací praxi Krajského soudu v Ústí nad Labem.
V závislosti na výše uvedených závěrech svého mimořádného opravného prostředku obviněný M. K. navrhl, aby podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud jako soud dovolací napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 8. 2019, sp. zn. 4 To 283/2019, v celém rozsahu zrušil, stejně jako všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby krajskému soudu ve smyslu §265 l odst. 1 tr. ř. věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
Proti témuž rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem podal dovolání také nejvyšší státní zástupce, a to v neprospěch obviněných M. K. a M. O. z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V odůvodnění dovolání nejprve rekapituloval průběh předchozího trestního řízení včetně obsahu jednotlivých soudních rozhodnutí. Vůči závěrům odvolacího soudu pak namítl, že se nelze ztotožnit s tím, že projednávaným skutkem nedošlo k naplnění znaků trestných činů přijetí úplatku podle §331 odst. 1 aliney prvé, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a podplacení podle §332 odst. 1 aliney prvé, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Úplatkem je podle §334 odst. 1 tr. zákoníku neoprávněná výhoda spočívající v přímém majetkovém obohacení nebo jiném zvýhodnění, které se dostává nebo má dostat uplácené osobě nebo s jejím souhlasem jiné osobě, na kterou nemá nárok.
Z provedeného dokazování je přitom zřejmé, že obviněný K. při opakovaném tlf. hovoru s obviněným O. či při komunikaci prostřednictvím sms ve dnech 21. 1., 23. 1. či 24. 1. 2012 nebyl míněnou, byť nespecifikovanou nabídkou revanše zaskočen, ani ji neodmítl. Naopak z dalšího jednání je patrné, že ji akceptoval, byť konkludentně. Obviněný K. i na přísliby O., že „tamto má u něj schované,“ nereagoval nijak odmítavě. Správně pak nalézací soud konstatuje, že již samotnou existencí příslibu lze považovat za významnou, a to již jen proto, že ho obviněný O. užil „jako nástroj, aby přesvědčil obviněného K. k tomu, aby mu sdělil potřebné informace“. Obvinění sami doznali, že příslib spočíval v úhradě útraty v restauraci, půjčení automobilu či výpomoc se stěhováním. Bez ohledu na relativně nižší význam či hodnotu obviněnými doznaného protiplnění však je nutno odkázat na rozhodnutí publikované pod č. 17/1978 Sb. rozh. tr., podle kterého nelze v oblasti výkonu státní moci a správy tolerovat zásadně žádné úplatky, a to ani nepatrné hodnoty. Není proto rozhodné, jakou podobu mělo mít obviněným O. slibované revanšování se. Ve světle jak legální definice úplatku, tak i dosavadní judikatury je tedy možno konstatovat pochybení soudu druhého stupně v hmotně právním posouzení. Pokud odvolací soud vyloučil uvedené úplatkářské delikty s poukazem na existenci přátelských vztahů mezi obviněnými, pak taková argumentace nemůže obstát. Vztah mezi uplácejícím a upláceným v zásadě není z hlediska relevantních skutkových podstat právně významný.
Druhé hmotně právní pochybení odvolacího soudu nejvyšší státní zástupce spatřuje v právním závěru, že jednání obviněného K., který na základě žádosti obviněného O. zjistil v informačním systému využívaném Policií ČR provozovatele vozidla a tuto informaci obviněnému O. předal, nelze subsumovat pod okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby podle ustanovení §230 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, ale pouze pod ustanovení základní skutkové podstaty podle §230 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Podle odvolacího soudu totiž opatření neoprávněného prospěchu v podobě zjištění a sdělení neveřejné informace v podobě osoby provozovatele konkrétního vozidla již postihuje skutková podstata přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, která je k přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku ve vztahu speciality. Krom toho má krajský soud za to, že uplatněním obou zmíněných skutkových podstat „by došlo k porušení zákazu dvojího přičítání téhož“.
Výše nastíněné úvaze odvolacího soudu státní zástupce především oponuje rozdílnými objekty obou zmíněných trestných činů. Zákonodárce formulací skutkové podstaty přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací akcentuje nutnost zvýšené ochrany informací uložených či dostupných prostřednictvím počítačového systému nebo na nosiči informací, kterou ale neposkytuje skutková podstata trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby. Nemůže se tak jednat o vztah speciality.
Pokud krajský soud vylučuje souběh s odkazem na zákaz dvojího přičítání, pak se jedná o argument nepřiléhavý. Jak totiž vyplývá z odborné literatury i praxe, zákaz dvojího přičítání nepatří mezi instituty, které by jednočinný souběh vylučovaly. Ten totiž bývá vyloučen ze zcela jiných příčin, než s ohledem na zákaz dvojího přičítání.
Vzhledem ke shora uvedenému tak nejvyšší státní zástupce uzavírá, že pokud odvolací soud jednání obviněného M. K. nekvalifikoval jako zločin přijetí úplatku podle §331 odst. 1 alinea první, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku a jednání obviněného M. O. jako zločin podplacení podle §332 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, pak pochybil. Pochybil též v případě přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací, když jednání obou obviněných kvalifikoval pouze podle §230 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, a nikoli i podle odst. 3 písm. a) téhož ustanovení tr. zákoníku. Jednání obviněných tedy odvolací soud nesprávně právně posoudil, čímž své rozhodnutí zatížil vadou ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
S ohledem na popsané skutečnosti pak nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 8. 2019, sp. zn. 4 To 283/2019, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby ve smyslu §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Pokud by Nejvyšší soud shledal, že v posuzované věci je nutno rozhodnout jiným než navrhovaným způsobem, vyjádřil nejvyšší státní zástupce i pro tento případ souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Opisy podaných dovolání byly soudem prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslány protistranám k případnému písemnému vyjádření. Přípisem doručeným Nejvyššímu soudu pověřený státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že námitky obviněného K. neshledává důvodnými. S napadeným rozsudkem krajského soudu se ztotožňuje s výjimkami, které byly popsány v dovolání nejvyššího státního zástupce, na které může v tomto směru plně odkázat, a to včetně v něm vysloveného návrhu na rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Obviněný O. přípisem doručeným Nejvyššímu soudu prostřednictvím své obhájkyně naopak vyjádřil své přesvědčení, že právní posouzení odvolacího soudu v tom směru, že se nejedná o úplatkářské trestné činy, je správné. Oba obvinění se znali řadu let a jejich vztah byl kamarádský. Právě v závislosti na těchto skutkových okolnostech ponechal obviněný K. sdělení obviněného O. ohledně revanše bez reakce. V běžné mluvě mezi kamarády a známými se výrazy jako „máš to u mě“, „oplatím ti to“, „budu tvým dlužníkem“, „na revanš“ a podobně běžně používají k vyjádření toho, že si osoba poskytnutí pomoci váží, aniž by daná osoba protiplnění vůbec požadovala. Daná slova a spojení pak obviněný O. používal i v komunikaci s jinými kamarády či známými, a to ve shodném, tj. nadneseném významu. Z žádného důkazu také nevyplývá, že by se obviněný K. dotazoval obviněného O., jak se mu bude revanšovat. Oba obvinění shodně uvedli, že dané výrazy neměly žádný konkrétní význam, tj. nikdo nic nesliboval a nikdo nic neočekával, pouze na dotaz soudu sdělili, co by v obecné rovině mohlo být považováno za takový revanš. Vzhledem ke kamarádskému vztahu mezi obviněnými lze předpokládat, že by obviněný K. jednal tak, jak jednal, i bez použitých slovních sdělení. Domněnky nejvyššího státního zástupce jsou tak zcela nesprávné a uměle vykonstruované.
Jmenovaný dále uvádí, že ač sám nepodal dovolání, nadále trvá na tom, že jednání obviněných nesměřovalo k získání neoprávněného prospěchu. Předmětnou informaci o provozovateli vozidla by si byl schopen sám zajistit zcela oprávněně v rámci svého povolání jako pojišťovací zprostředkovatel, a obviněný K. by byl oprávněn předmětnou informaci vyhledat a poskytnout v rámci svého povolání a pracovního zařazení u Policie ČR při řešení dopravní nehody. Pokud se odhlédne od shora uvedeného, tak shodně jako Krajský soud v Ústí nad Labem, kvalifikují skutkově obdobná jednání i jiné soudy a tato kvalifikace není rozporována (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 773/2019 nebo sp. zn. 7 Tdo 1001/2019).
S ohledem na uvedené má obviněný O. za to, že dovolání nejvyššího státního zástupce je nedůvodné, až zjevně neopodstatněné, a proto je na místě, aby je Nejvyšší soud odmítl. Současně obviněný nesouhlasí s tím, aby případná „jiná rozhodnutí“ ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání.
Obviněný M. K. je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti podle ustanovení §265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost je dána podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., neboť směřuje proti rozsudku soudu druhého stupně, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.
Stejně tak dovolání nejvyššího státního zástupce je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Nejvyšší státní zástupce je podle §265d odst. 1 písm. a) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí soudu, a to ve prospěch i v neprospěch obviněného). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal nejvyšší státní zástupce ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je jak obviněný K., tak nejvyšší státní zástupce opírají, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který shodně odkázali. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Jestliže obviněný K. i nejvyšší státní zástupce ve svých dovoláních shodně deklarovali dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , tak ten spočívá v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel případně vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem procesu, který primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu, v jehož průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu a vydaných rozhodnutí soudů nižších stupňů předně zjistil, že obviněný K. ve svém dovolání uvedl prakticky totožné námitky, které v rámci své obhajoby uplatňoval po celou dobu trestního řízení, jež proti němu bylo vedeno. Tyto deklaroval rovněž v odvolání, které podal proti rozsudku soudu prvního stupně. K tomu je třeba uvést, že obhajobu obviněného prověřoval především nalézací soud, který provedl dokazování v potřebném rozsahu, a důkazy rovněž způsobem konvenujícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. vyhodnotil (viz body 10 až 13 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Hodnocení důkazů je plně v souladu s požadavky, které na tuto činnost klade jednak právní předpis a jednak uznávaná pravidla logického myšlení. Obhajoba obviněného byla prověřena i procesním postupem odvolacího soudu (viz body 8 až 13 odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně). Zde je třeba poznamenat, že hodnocení důkazů je výsostným a nezadatelným právem především nalézacího soudu, a jak Nejvyšší soud v projednávané věci zjistil, toto proběhlo způsobem nevzbuzujícím pochybnosti. Usoudil-li obviněný, že výklad ustanovení trestního řádu mu zaručuje právo na to, aby soudy hodnotily důkazy v souladu s jeho představami, vychází z vadné premisy. V této souvislosti musí Nejvyšší soud připomenout, že „právo na spravedlivý proces a z něho plynoucí výsledky není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, které odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04).
Pokud jde o jednotlivé námitky obviněného K., tak ten důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. shledává kromě jiného i ve výhradách proti učiněným skutkovým zjištěním, v rámci kterých zpochybňuje rozsah dokazování a především pak způsob hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Takto prezentované námitky je proto nutno označit za námitky skutkové, jimiž se obviněný domáhá pouze toho, aby byl jiným způsobem vymezen a následně i posouzen skutek, pro nějž byl odsouzen a současně zaměňuje dovolání jakožto mimořádný opravný prostředek za další řádný opravný prostředek ve stylu odvolání. Pomíjí však, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek plně odpovídajících důvodům dovolání taxativně uvedeným v §265b tr. ř. Nedostatek validní právní argumentace k užitému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze zhojit pouhým odkazem na zákonem nestanovenou a nepředvídanou povinnost Nejvyššího soudu dospět za použití krajně extenzivního výkladu k závěru o právní konformitě podaného dovolání s uplatněným dovolacím důvodem. Nesprávnost právního posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení tak obviněný vyvozuje z nabízené vlastní verze skutkového děje, spočívající na subjektivním hodnocení jednotlivých důkazů, a tímto postupem dospívá k závěru, že předmětný skutek nenaplňoval znaky žádného trestného činu a měl být postoupen ke kázeňskému vyřízení coby přestupek. Jak již ale bylo zmíněno výše, uvedenou argumentaci nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Není smyslem rozhodování Nejvyššího soudu v řízení o dovolání opakovat, případně nadále rozvíjet skutkové závěry předchozích soudů a vršit tak další argumenty do polemiky obviněného s nimi, zejména v případě, kdy soudy obou stupňů plně dostály své povinnosti ve spravedlivě vedeném procesu provést dokazování v zákonem požadovaném rozsahu a jeho nezpochybnitelné výsledky pak promítnout do právní kvalifikace činu. Okolnost, že obviněný výsledky tohoto postupu obou soudů neakceptuje a nadále prosazuje svou verzi skutkového děje, nemůže být v tomto stádiu řízení relevantní.
Je pravdou, že se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláními, ale pouze pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
V projednávané věci však Nejvyšší soud žádný takový extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními učiněnými okresním soudem, která se ve své podstatě zároveň stala podkladem napadeného rozsudku krajského soudu na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal. Soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na náležitém rozboru výsledků dokazování v dané věci a z nich pak vycházely i při stanovení skutkového stavu a navazující právní kvalifikace jednání jednotlivých obviněných. Soudy také jasně uvedly, které skutečnosti měly za prokázané a co je k těmto závěrům vedlo (primárně pak odposlechy telefonních hovorů mezi obviněnými a SMS zprávy mezi nimi poslané včetně sdělení výsledků prováděné lustrace), a naopak, v čem neuvěřily tvrzení obviněných K. a O. Nalézací ani odvolací soud se tak v konečném důsledku v procesu hodnocení důkazů nedopustily žádného zásadního vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., kdy se v projednávané věci nejedná o svévolné odůvodnění rozhodnutí, kde by absentoval logický způsob hodnocení jednotlivých důkazů. Odvolací soud pak v odůvodnění svého rozhodnutí v podstatě odkázal na skutkový stav věci zjištěný nalézacím soudem, kdy konstatoval, že o skutkovém stavu věci nemá ani on žádné důvodné pochybnosti, byť jej nepatrně modifikoval a to s ohledem na částečně odlišný pohled na právní posouzení daného skutku. Jak již tedy bylo zmíněno výše, v případě takovýchto námitek obviněného K. se jedná o pouhou polemiku s hodnocením provedených důkazů, jak ho podal nalézací soud, resp. soud odvolací, kdy se obviněný neztotožňuje s takto vyslovenými závěry těchto soudů, což ale uplatněný dovolací soud nenaplňuje.
Nejvyšší soud v této souvislosti opakuje, že případná námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem. Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněných a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017).
Obviněný K. ve svém mimořádném opravném prostředku také namítá, že nebyly naplněny veškeré znaky skutkové podstaty trestného činu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, konkrétně pak že získaná data nebyla neoprávněně užita, a že jeho jednání nemělo být posuzováno jako trestný čin zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kdy na svoji obhajobu odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu č. 65/2008 Sb. rozh. tr.
K tomu Nejvyšší soud uvádí, že ze skutkové věty jasně vyplývá, že obviněný K. informace o vozidle získal v rámci svého služebního poměru (zaměstnání) u Policie ČR z neveřejné policejní databáze. Stejně tak z ní je patrno, že svým jednáním postupoval v rozporu s ustanovením §45 odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2003 Sb. o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů. Dotaz do centrálního registru vozidel mohl zavést pouze v případě, že by se týkal plnění služebních úkolů a informace takto získané mohl užít jen v rámci pracovní činnosti. Z provedeného dokazování ovšem vyplynulo, že tomu tak nebylo a že informace zjistil čistě z osobních důvodů a kamarádského vtahu k obviněnému O., jemuž je také následně neoprávněně poskytl SMS zprávou, tudíž tak jednoznačně neučinil v rámci plnění služebních úkolů či v rámci náplně jeho pracovní činnosti.
Pokud obviněný na svoji podporu poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu č. 65/2008 Sb. rozh. tr. ze dne 4. 6. 2008, tak je nutno uvést, že se jedná o zcela odlišný případ. V judikované věci nebylo prokázáno, že by obviněný, jakožto příslušník Policie ČR, předal informace zjištěné z centrálních evidencí policie další osobě k jejímu osobnímu užití. V nyní projednávané věci tomu tak ale bylo, kdy z provedených důkazů, konkrétně ze záznamů telefonních hovorů mezi obviněnými a ze zaslaných SMS zpráv, je zřejmé, že obviněný K. předal informaci o majiteli vozidla lustrované státní poznávací značky obviněnému O., čili osobě neoprávněné a to za účelem jejího prospěchu.
Stejně tak je zcela lichý odkaz na výše projednávanou věc s námitkou ohledně toho, že obviněný svým jednáním nemohl spáchat přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Nejvyšší soud v ní jasně deklaroval, že „… musí být prokázáno, že pachatel, tj. veřejný činitel, vykonával svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu, tzn. že porušuje nebo obchází konkrétní zákon nebo právní normu vydanou na podkladě zákona a činí takto úmyslně …“. Ze skutkové věty soudu prvního stupně je zřejmé, že obviněný K. svým jednáním porušil nejenom zákon [§45 odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2003 Sb. o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů], ale také závazný pokyn policejního prezidenta č. 168/2009, kdy již ze svého postavení příslušníka Police ČR si této skutečnosti musel být vědom, a i přesto jednal v rozporu s výše uvedenými normami v úmyslu opatřit obviněnému O. neoprávněný prospěch tím, že mu provedl lustraci požadovaného vozidla v policejní databázi.
V tomto ohledu tak nelze výše cit. námitky obviněného K. označit za důvodné.
Tento dovolatel ve svém dovolání poukazuje také na okolnost, že v popisu samotného skutku rozsudku soudu nalézacího ani odvolacího soudu nejsou uvedeny skutečnosti, z nichž je dovozován jeho úmysl opatřit sobě či jiné osobě neoprávněný prospěch. Tyto jsou pouze rámcově uvedeny v odůvodnění těchto rozsudků.
Takováto námitka se však jeví jako poněkud zmatečná, když není zřejmé, co obviněný jednotlivým rozhodnutím vlastně vytýká. Ze samotného popisu skutku tak, jak je uveden v rozsudku soudu druhého stupně, je zřejmé, že obviněný O. kontaktoval obviněného K. s tím, zda by mu jakožto příslušník Policie ČR vylustroval, komu patří vozidlo s konkrétní registrační značkou, přičemž obviněný K. se na žádný důvod neptal, toto auto vylustroval ve veřejně nepřístupné policejní databázi, a získanou informaci poté poskytl obviněnému O. Obviněný K. si musel být vědom, že informace z takovéto databáze jsou neveřejné a tím, že z nich získal určité informace, které použil nikoli pro služební účely, ale zaslal je z ryze soukromých důvodů obviněnému O., porušil tím závazné právní normy, kterými se jakožto příslušník bezpečnostních sborů České republiky musí řídit. Subjektivní stránka, jakožto jeden ze znaků skutkové podstaty trestného činu, rozhodně byla naplněna, a to nejméně ve formě nepřímého úmyslu ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.
Pokud se jedná o samotný neoprávněný prospěch, tak k tomu Nejvyšší soud uvádí, že bylo vyvráceno, že by se obviněný O. mohl k poskytnutým informacím dostat jakožto civilní osoba (k tomu Nejvyšší soud odkazuje na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu pod bodem 9). Pokud, jak dovolatel, tak i obviněný O. tvrdí, že posledně jmenovaný mohl požadované informace získat i jiným a to legitimním způsobem, je s podivem, že navzdory tomu zvolil cestu zjevně protiprávní a využil k tomu známost s dovolatelem - obviněným K., a ten na jeho požadavek přistoupil. Soudy proto důvodně vycházely ze samotné a zjevné okolnosti, že taková informace není veřejně přístupná, přičemž obviněný O. zjevně usiloval o její získání, neboť pro něho měla důležitý význam. Tudíž i závěr, že se u něho jednalo o neoprávněný prospěch, je zcela důvodný. Ten pak mohl spočívat např. v tom, že se dověděl komu předmětné auto patří, a zda ho tudíž sleduje, popř. tuto informaci jinak využít ve svůj prospěch. A v tomto se liší tato posuzovaná věc od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 546/2016, na kterou obviněný též poukazoval, kdy v judikované věci nebylo soudy nižších stupňů vůbec poukázáno na to, jaký neoprávněný prospěch by civilní osoby z informací, které jim předával obviněný, jakožto příslušník Policie ČR, mohly mít. Zde je ale zjevné, že obviněný O. měl z poskytnuté informace osobní neoprávněný prospěch již tím, že by ji jiným způsobem získat nemohl, což odvolací soud také ve svém rozhodnutí jasně zmínil (tedy, že v rámci svého zaměstnání by si mohl zjistit pouze pojistitele vozidla - pojišťovnu, ale nikoli samotného pojistníka). I tato námitka tak byla shledána jako zcela nedůvodná.
S tím pak úzce souvisí i další námitka obviněného K., kdy ve svém mimořádném opravném prostředku naznačuje, že se nejednalo o případ společensky škodlivý, ve kterém by postačovalo uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu, než je trestní zákoník, resp. že svým jednáním mohl spáchat maximálně kázeňský přestupek, a tedy že byla porušena zásada subsidiarity trestní represe. Nejvyšší soud se ovšem ani s touto námitkou nemohl ztotožnit.
Uvedená zásada je zakotvena v §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené, lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu, jak správně uvedl obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku. Společenská škodlivost ve smyslu citovaného ustanovení nepředstavuje nějakou složku skutkové podstaty trestného činu, ale vyjadřuje interpretační hledisko, podle něhož se postupuje při výkonu zákonných znaků trestného činu. Zjednodušeně vyjádřeno jde o to, aby jako trestné činy nebyly kvalifikovány skutky, u nichž to není nutné. Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem, a proto ho obecně nelze považovat za čin, který není společensky škodlivý. Opačný závěr v podobě konstatování nedostatečné společenské škodlivosti činu lze učinit jen ve výjimečných případech, v nichž z určitých závažných důvodů není vhodné uplatňovat trestní represi, a to tehdy, pokud posuzovaný čin svou závažností neodpovídá ani těm nejlehčím běžně se vyskytujícím trestným činům dané právní kvalifikace (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2018 sp. zn. 7 Tdo 132/2018).
Posuzovaná věc obviněného K. ale nevykazuje nic, co by připouštělo možnost dospět k přesvědčivému závěru, že postačí uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Způsob provedení činu, okolnosti, za nichž byl skutek spáchán, následek spočívající v neoprávněném získání neveřejných informací o konkrétním vozidle, které poté předal obviněnému O., vypovídá o jednání, které se nijak nevymyká z rámce běžně se vyskytujících případů daných trestných činů. Nejvyšší soud tudíž neměl důvod k tomu, aby do právního posouzení skutku jakkoli zasahoval, a to ani s ohledem na ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku. Také tuto námitku tak shledal Nejvyšší soud rovněž zjevně neopodstatněnou.
Celkově lze tudíž uzavřít, že dovolání obviněného M. K. Nejvyšší soud neshledal opodstatněným.
Pokud jde o dovolání nejvyššího státního zástupce v neprospěch obou obviněných, tak Nejvyšší soud zde nemůže souhlasit s jeho námitkou obsaženou v dovolání ohledně výkladu definice úplatku, resp. s jeho názorem, že obviněný K. svým jednáním naplnil zločin přijetí úplatku podle §331 odst. 1 alinea první, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku a obviněný O. zločin podplacení podle §332 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku.
Nejvyšší státní zástupce primárně argumentuje tím, že v oblasti výkonu státní moci a správy nelze tolerovat zásadně žádné úplatky, a to ani nepatrné hodnoty, což bylo konstatováno v rozhodnutí publikovaném pod č. 17/1978 Sb. rozh. tr. Zároveň je vhodné poukázat ještě na dovětek z tohoto rozhodnutí, ve kterém je uvedeno: „ Toto je odůvodněno zájmem společnosti na čistotě veřejného života zdůrazněným především skutečností, že orgány státní moci a správy vydávají závažná rozhodnutí “. Nejvyšší soud s touto judikaturou nijak nepolemizuje, ani ji nerozporuje. Vyslovené striktní závěry jsou jistě obecně platné, ale nelze je bez dalšího automaticky aplikovat na kterýkoli projednávaný případ.
Je neoddiskutovatelnou okolností, že v posuzované věci se obviněný M. K. nacházel v postavení orgánu veřejné moci, navíc i jako příslušník Policie ČR, tedy bezpečnostního sboru, v souvislosti s plněním úkolů státu a používal přitom svěřené pravomoci k plnění úkolů, čili byl v postavení úřední osoby ve smyslu §127 odst. 1 tr. zákoníku. Při posuzování a hodnocení celé věci ale zejména toho, zda v konkrétním případě došlo i k naplnění ostatních požadovaných znaků výše vyjmenovaných korupčních trestných činů je nutné zejména zodpovědět otázku zmíněnou nejvyšším státním zástupcem, a to zda jednání obviněných v sobě neslo i příslib úplatku.
K tomu je třeba zejména zdůraznit, že verbální projev, jenž by měl být podle dovolatele příslibem úplatku ze strany O. vůči K., měl zcela neurčitou, předem ani poté blíže nespecifikovanou podobu. O. K. totiž nejprve pouze telefonicky sdělil, že „se mu bude revanšovat“, a po zaslání požadované informace opět O. K. odpověděl SMS zprávou, v níž uvedl „máš to u mě“, resp. posléze zmínil „že to má u něj schovaný“. Takováto obecná, zcela nekonkrétní sdělení v rámci komunikace mezi dvěma osobami jednak nebývají výjimečná a jednak z nich bez dalšího není možno vyvozovat, co mělo být oním konkrétním „revanšem“. Pokud jde o obviněného K., ten na takováto sdělení O. ani jednou kladně nereagoval, z čehož zároveň nelze automaticky činit závěr, že s nabídkou konkludentně souhlasil. Ze skutkových zjištění soudů rovněž nevyplývá, že by obviněný K. následně nějaké protiplnění od obviněného O. přijal, a to ať již v majetkové či nemajetkové podobě. Pokud nejvyšší státní zástupce k této záležitosti uvádí, že oba obvinění přiznali, že takovýto „revanš“ bude poskytnut v podobě např. pozvání na pivo, vyvenčení psa, pomoci se stěhováním atd., tak toto je třeba upřesnit v tom směru, že oba obvinění před soudem prvního stupně pouze zmínili, co je např. možné si pod takovýmto „kamarádským revanšem“ představit, nikoli ovšem, že slibovaný „revanš“ měl mít, případně měl takovou konkrétní podobu.
Podle Nejvyššího soudu, aby bylo možno vyslovený projev považovat za příslib úplatku, je nezbytné, aby měl rámcově konkrétní podobu, tedy aby z něj bylo možno alespoň v hrubých obrysech dovodit, jak takové protiplnění bude vypadat. Z příslibu, že se obviněný O. bude obviněnému K. „revanšovat,“ žádný takový určitý závěr učinit nelze, oproti např. situacím, kdy příslušník Policie ČR zastaví rychle jedoucí vozidlo, a kdy řidič za účelem, aby se vyhnul uložení blokové pokuty a zejména bodovému postihu, navrhne zasahujícímu policistovi „zda by celou věc nešlo vyřešit jiným způsobem“. Z takového sdělení a v takové konkrétní situaci je bezesporu možno dovodit, že řidič policistovi nabízí úplatek, nejčastěji v podobě finanční hotovosti. V posuzovaném případě obviněných K. a O. se ale jednalo o zcela neurčitý slovní projev jedné osoby vůči druhé osobě, které se již z minulosti znaly, mající stěží povahu korupčního příslibu, navíc obviněným K. výslovně neakceptovaný, a jenž mezi známými, či kamarády plní primárně spíše společenskou funkci, a kdy se takovéto fráze (o chození spolu na pivo, střídání se v placení, návštěvách spojených s běžnou výpomocí apod.) obvykle užívají, aniž by ten, vůči němuž byl takový slovní projev namířen, jej reálně po druhém vymáhal či se jeho uskutečnění nějakým způsobem dovolával. Výrazy jako „budu se ti revanšovat“, „máš to u mě“, „budu tvým dlužníkem“, „máš to u mě schované“, atd. jsou podle společenských konvencí znamením toho, že si osoba význam poskytnuté pomoci uvědomuje, ale aniž by hodlala druhé osobě nějaké protiplnění skutečně poskytnout. O tom svědčí i to, že z výpovědi obviněného K. mj. vyplývá, že se o tomto „revanši“ s O. již nikdy nebavili a z jeho strany se také žádné protiplnění vázané na nyní projednávanou věc neuskutečnilo. Z provedeného dokazování tedy není možno učinit ani závěr, že nabídka obviněného O. o revanšování se byla oním nezbytným impulzem, na základě kterého obviněný K. následně jednal. Je nutno mít na paměti skutečnost, že mezi obviněnými měl být dlouhodobý kamarádský vztah, kdy nebylo nikterak vyvráceno, že by obviněný K. jednal stejně i v případě, že by obviněný O. žádný slovní projev ohledně revanše nepronesl a pouze jej bez dalšího o lustraci předmětného vozidla požádal.
Na základě výše uvedených důvodů a závěrů tak Nejvyšší soud považuje v této části dovolání nejvyššího státního zástupce za zjevně neopodstatněné, jelikož v kontextu projednávané věci za daných okolností nelze slovo „revanš“ a na něj navazující ostatní slovní projevy považovat za příslib úplatku ze strany obviněného O., a zároveň jeho akceptaci ze strany obviněného K. V posuzované věci se sice jedná o poněkud atypický případ, ale nebylo v něm bez důvodných pochybností prokázáno, že jednáním obviněného M. K. došlo k naplnění všech zákonem požadovaných znaků zločinu přijetí úplatku podle §331 odst. 1 alinea první, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku a u obviněného M. O. pak zločinu podplacení podle §332 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, a to ani v jejich základní skutkové podstatě.
Naproti tomu je nutno dát za pravdu nejvyššímu státnímu zástupci v jeho výhradě vůči názoru odvolacího soudu, pokud tento ve svém rozsudku prohlásil, že jednání obviněného K., který na základě žádosti obviněného O. zjistil v informačním systému využívaném Policií ČR jiného provozovatele vozidla a tuto informaci předal obviněnému O., nelze subsumovat pod okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby podle ustanovení §230 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, ale pouze pod ustanovení základní skutkové podstaty podle §230 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, neboť opatření neoprávněného prospěchu v podobě zjištění a sdělení neveřejné informace o osobě provozovatele konkrétního vozidla již postihuje skutková podstata přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, která je k přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku ve vztahu speciality. Současně pak i ve výhradě vůči dalšímu názoru krajského soudu, že uplatněním obou zmíněných skutkových podstat „by došlo k porušení zákazu dvojího přičítání téhož“.
Takovýmto úvahám odvolacího soudu je nutno v prvé řadě oponovat rozdílnými objekty obou výše zmíněných trestných činů. V poměru speciality jsou ustanovení určená k ochraně týchž zájmů, má-li být jedním z těchto ustanovení zvláště postihnut určitý druh útoku proti témuž individuálnímu objektu, aby byla vystižena zvláštní povaha a stupeň závažnosti takových útoků. Ustanovení speciální zároveň naplňuje všechny znaky ustanovení obecného a ještě obsahuje jeden či více znaků navíc, nebo je v jednom či více znaků užší.
Objektem trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby, který je zařazen v hlavě X zvláštní části tr. zákoníku, tedy mezi trestné činy proti pořádku ve věcech veřejných, je zájem státu na řádném výkonu pravomoci úředních osob, který je v souladu s právním řádem, a na ochraně práv a povinností fyzických a právnických osob. Naproti tomu objektem trestného činu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací, který je zařazen v hlavě V zvláštní části tr. zákoníku, tedy mezi trestné činy proti majetku, je v případě jednání podle druhého odstavce integrita, dostupnost počítačových dat a systémů, důvěrnost těchto dat a současně ochrana dat i před jejich neoprávněným použitím.
Ze skutkových závěrů soudu prvního stupně, ze kterých vycházel i odvolací soud a které žádným způsobem nezpochybnil, plyne, že obviněný K. vyhledal v registru silničních vozidel provozovatele vozidla s konkrétní registrační značkou pouze a jen na základě žádosti obviněného O., kterému pak informaci předal. Pokud k tomuto zjištění obviněný K. použil informační systém Policie ČR, který není veřejně přístupný, a současně tak učinil v úmyslu získat pro jiného neoprávněný prospěch, pak bylo nutno tuto okolnost zohlednit včetně kvalifikované skutkové podstaty podle §230 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Je tomu tak proto, že zákonodárce takovouto formulací skutkové podstaty přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací akcentuje nutnost zvýšené ochrany informací uložených či dostupných prostřednictvím počítačového systému nebo na nosiči informací, kterou ale neposkytuje skutková podstata trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby. Z uvedeného důvodu se tedy nemůže jednat o vztah speciality mezi těmito dvěma skutkovými podstatami trestných činů podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a podle §230 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku.
Jestliže odvolací soud zároveň vyloučil souběh těchto dvou trestných činů s odkazem na zákaz dvojího přičítání téhož, pak se taktéž jedná o argument zcela nepřiléhavý. Z odborné literatury i navazující praxe je zřejmé, že zákaz dvojího přičítání téhož nepatří mezi instituty, které by jednočinný souběh vylučovaly. Ten totiž bývá vyloučen ze zcela jiných příčin, než s ohledem na zákaz dvojího přičítání téhož. Tyto případy se pak označují jako důvody vylučující jednočinný souběh a v teorii a praxi se jich uvádí čtyři, resp. pět:
a) specialita (viz výše),
b) subsidiarita (V poměru subsidiarity jsou ustanovení určená k ochraně týchž společenských vztahů, je-li účelem jedno z obou ustanovení – subsidiárního – pouze doplnit v témž směru ochranu, kterou poskytuje druhé ustanovení – primární – a to i proti méně nebezpečným útokům téhož druhu. Subsidiarita se shledává zvláště v případech vzdálenějšího vývojového stádia trestné činnosti k poměru ke stádiu bližšímu dokonání trestného činu; ustanovení o trestném činu ohrožovacím k ustanovení o trestném činu poruchovém; méně závažné formy trestné činnosti ve vztahu k závažnějším),
c) faktická konzumpce (případy, kdy porušení či ohrožení zájmů chráněných jedním ustanovením v konkrétním případě je bezvýznamným prostředkem nebo podřadným vedlejším produktem hlavní trestné činnosti postižené druhým ustanovením),
d) pokračování v trestném činu, trestný čin hromadný a trestný čin trvající,
e) trestný čin opilství podle §360 tr. zákoníku.
Z výše uvedeného výčtu je tak zřejmé, že zákaz dvojího přičítání téhož nelze mezi důvody vylučující jednočinný souběh podřadit, a tudíž i z tohoto důvodu nemohou vyslovené závěry a rozhodnutí krajského soudu ohledně této části právní kvalifikace činu obviněných obstát.
Nejvyšší soud tak konstatuje, že v této části bylo dovolání nejvyššího státního zástupce uplatněno nejen relevantně, ale také zcela důvodně.
Vzhledem ke všem shora uvedeným zjištěním a závěrům pak Nejvyšší soud v důsledku částečně opodstatněného dovolání nejvyššího státního zástupce podaného v neprospěch obviněných zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 8. 2019, sp. zn. 4 To 283/2019, jakož i všechna obsahově navazující rozhodnutí, jež v důsledku tohoto rozhodnutí pozbyla svého podkladu (§265k odst. 1, 2 tr. ř.) a následně přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl (§265 l odst. 1 tr. ř.).
Krajský soud v Ústí nad Labem v důsledku tohoto rozhodnutí dovolacího soudu v uvedeném rozsahu opětovně projedná trestní věc obou obviněných na základě jejich odvolání. Jestliže odvolací soud v novém řízení nezjistí žádné odlišné rozhodné skutečnosti, které by mohly mít na jeho nové vlastní rozhodnutí vliv, bude vycházet z právního názoru Nejvyššího soudu, že zjištěný skutek vykazuje znaky přečinů zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku u obviněného K., a přečinů zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku v obou případech ve formě návodu podle §24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku u obviněného O. A to v důsledku neexistence vztahu speciality mezi těmito dvěma trestnými činy a zároveň neexistence porušení zásady dvojího přičítání téhož. Vedle toho také odvolací soud ve svém novém rozhodnutí příslušným způsobem upraví znění právních vět v tom smyslu, že obviněný K. vykonával jako úřední osoba svoji pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu v úmyslu opatřit jinému neoprávněný prospěch (obviněnému O.), nikoli též sobě, a obviněný O. vzbudil v jiném (obviněném K.) rozhodnutí, aby jako úřední osoba vykonával svoji pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu a opatřil jinému (obviněnému O.) neoprávněný prospěch. Obdobně pak znak získání neoprávněného prospěchu bude aplikovat i u právní věty přečinu podle §230 tr. zákoníku. Krajský soud pak v důsledku této změny v právní kvalifikaci rozhodne u obou obviněných odpovídajícím způsobem i o ukládaných trestech.
Nejvyšší soud připomíná, že podle §265s odst. 1 tr. ř. je soud nižšího stupně vázán právním názorem vysloveným v tomto jeho rozhodnutí.
Oproti tomu v případě obviněného M. K. Nejvyšší soud v konečném výsledku uzavřel, že jeho námitky uplatněné v dovolání buď nenaplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť jde o námitky skutkové či procesní a v případě, že se jednalo o námitky hmotněprávní, tak tyto byly shledány jako zjevně neopodstatněné. Jeho dovolání proto bylo odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Toto rozhodnutí pak Nejvyšší soud učinil za splnění podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř. v neveřejném zasedání bez nutnosti předchozího souhlasu stran řízení.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 3. 6. 2020
JUDr. František Hrabec
předseda senátu