ECLI:CZ:NS:2020:4.TDO.553.2020.1
sp. zn. 4 Tdo 553/2020- 28281
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 8. 2020 o dovoláních obviněných M. D. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, M. B. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, a I. B., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 4. 2019 č. j. 6 To 81/2018-27156 v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 52 T 7/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných M. D., M. B. a I. B. odmítají .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 15. 8. 2018 č. j. 52 T 7/2017-26785 byli obvinění M. D., M. B. a I. B. uznáni vinnými zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku za jednání spočívající v tom, že:
I. společně po předchozí vzájemné dohodě a součinnosti s dopředu rozdělenými úlohami, v zištném úmyslu získat neoprávněný prospěch vylákáním služeb od poškozených spočívajících v automobilové přepravě zboží a za tyto služby od počátku nezaplatit, pod nevážně míněným příslibem včasné a řádné úhrady,
v období nejméně od 8. 8. 2012 do prosince 2012 včetně, v okrese XY, převážně z kanceláře tehdejšího sídla společnosti D. S., IČ: XY, se XY, okres XY,
podvodně se vydávající a vystupující jako zaměstnanci či zástupci společnosti G. G. IČ: XY, se sídlem XY (dále jen „G. G.“), kdy obviněná I. B. převážně vystupovala a jednala pod smyšleným jménem K. T. jako dispečerka mezinárodní kamionové přepravy společnosti G. G., obviněný M. B. vystupoval a jednal zejména pod smyšleným jménem T. Z. jako obchodní zástupce pro mezinárodní dopravu společnosti G. G., případně jako jednatel společnosti G. G. R. F., a obviněný M. D. vystupoval a jednal pod smyšleným jménem F. K. nebo P. jako zaměstnanec společnosti G. G.,
a následně za pomoci jimi vytvořených webových stránek společnosti G. G., kde nepravdivě prezentovali tuto společnost jako velkou českou autodopravní společnost se specializací na mezinárodní kamionovou dopravu s více než 45 vlastními vozidly, provozující vlastní čerpací stanici a vlastnící skladovací prostory v XY, ač věděli, že tyto údaje jsou nepravdivé,
vyhledávali na internetu poptávky různých subjektů po dopravě zboží a nabízeli prostřednictvím webových stránek G. G. služby spočívající v provedení této dopravy zboží v rámci ČR a do zahraničí, a to ve všech případech za nepřiměřeně výhodných cenových podmínek hluboko pod hranicí běžné ceny ostatních přepravců, resp. v některých případech odkoupili zakázky na přepravu od společnosti D. S., a to za ceny výrazně vyšší, než za jaké je společnost D. S., získala od svých zákazníků,
a následně po získání zakázky na provedení přepravy zboží, aniž by ji ve skutečnosti provedla společnost G. G., sjednávali jménem společnosti G. G. prostřednictvím internetových stránek různých dopravních firem (poškozených) evidovaných v systému RAAL TRANS na tyto u společnosti G. G. objednané přepravy další jiné dopravce (poškozené), a to za běžné přepravní ceny, tedy ceny vyšší, než byly ujednány s objednateli přepravy u společnosti G. G., resp. než za jaké byly některé zakázky na přepravu přeprodány od firmy D. S.,
a poté po provedení přepravy, ačkoli věděli, že objednatelé společnosti G. G. vesměs uhradili dohodnutou cenu za provedenou přepravu zboží, obžalovaní jménem společnosti poškozeným přepravcům, kteří ve skutečnosti tuto přepravu provedli, fakturovanou službu řádně neuhradili a ponechali si takto získané finanční prostředky pro svoji osobní potřebu,
přičemž uvedeným způsobem postupovali nejméně v 357 případech specifikovaných ve výroku rozsudku a poškozeným přepravcům tím způsobili škodu v celkové výši 9.194.015,44 Kč,
a
II. všichni tři obvinění po předchozí vzájemné dohodě a součinnosti (v některých případech také se spoluobviněným M. M.) s dopředu rozdělenými úlohami, v zištném úmyslu získat neoprávněný majetkový prospěch vylákáním dodání zboží od poškozených a za toto nezaplatit, s nevážně míněným příslibem včasné a řádné úhrady,
v průběhu měsíce října 2012 až do 19. března 2013 v okrese XY, podvodně vystupovali jako zaměstnanci či zástupci společnosti G. G., IČ: XY, se sídlem XY (dále jen „G. G.“), převážně prostřednictvím e-mailů z kanceláře společnosti D. S., IČ: XY, se sídlem XY, okres XY,
pod smyšlenými jmény, kdy se obviněný M. D. představoval jako F. P. - referent oddělení nákupu, nebo F. K. - vedoucí oddělení investic společnosti G. G., obviněný M. B. se představoval jako P., jako Z. či jako jednatel společnosti G. G. R. F., obviněná I. B. se představovala jednak jako zaměstnankyně společnosti G. G. a také pod fiktivním jménem N. a obviněný L. M. se představoval jako řidič společnosti G. G. M. H.,
nejprve obvinění D., B. a B. rozesílali jako zástupci společnosti G. G. na vytipované společnosti a OSVČ pod záminkou navázání co nejvýhodnější obchodní spolupráce nabídku na přihlášení se do fiktivního výběrového řízení na prodej předem vybraného, specifikovaného sortimentu zboží, zejména výpočetní techniky, spotřební elektroniky, elektrospotřebičů, pracovního nářadí, pneumatik, náhradních dílů na nákladní automobily, vinařských výrobků, kancelářského papíru a další,
přičemž jakmile takto oslovení poškození projevili zájem o obchodní spolupráci a zaslali svoje cenové nabídky, tak je obžalovaní kontaktovali s tím, že toto výběrové řízení vyhráli, následně na to jim zaslali závaznou objednávku či kupní smlouvu s podmínkou, že platba za odebrané zboží bude ze strany společnosti G. G. provedena na základě vystavených faktur se platností nejméně 30 dní bankovním převodem z účtu,
a následně obvinění za společnost G. G. zajistili odvoz objednaného zboží od dodavatelů, a to vždy pouze neoznačenými dopravními prostředky, kdy takto uvedené zboží odvážel v jednotlivých případech L. M., který vystupoval pod smyšleným jménem M. H. a který byl obžalovaným D. vybaven razítkem a falešným průkazem zaměstnance společnosti G. G. na jméno M. H. a falešným pověřením k vyzvednutí zboží na téže jméno, a uvedené úkony byly obžalovanými činěny s cílem, aby zástupci poškozených subjektů nemohli zjistit, kdo za společnost G. G. reálně jedná a vystupuje a kam je zboží odváženo,
kdy obviněný L. M. s ohledem na to, že věděl o tom, že za společnost G. G. jednají osoby pod smyšlenými jmény a sám zcela vědomě vystupoval pod falešnou identitou, zástupcům poškozených subjektů odmítal předložit svůj doklad totožnosti, věděl, že je součástí skupiny pachatelů realizujících podvodné odběry zboží, což mu bylo zřejmé i s ohledem na způsob odvozu zboží v neoznačených vozidlech, na počet a různost sortimentu odváženého zboží, jakož i s ohledem na způsob skladování tohoto zboží v neoznačené skladovací hale,
přičemž uvedeným způsobem postupovali v celkem 216 případech specifikovaných ve výroku rozsudku a poškozeným subjektům tím způsobili při odběru zboží škodu v celkové výši 28.864.859 Kč,
a takto svým jednáním popsaným v bodech I. a II. způsobili škodu v úhrnné výši 38.058.874,45 Kč.
Za výše popsanou trestnou činnost byl obviněný M. D. podle §209 odst. 5 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi a půl roku, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, a zároveň mu byl podle §71 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest propadnutí náhradní majetkové hodnoty, a to stříbrných a zlatých slitků v počtu kusů a gramáži specifikované ve výroku rozsudku. Obviněný M. B. byl podle §209 odst. 5 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku rovněž zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Obviněné I. B. soud podle §209 odst. 5 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání sedmi roků se zařazením do věznice s ostrahou podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Výroky podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto také o uplatněných nárocích jednotlivých poškozených na náhradu škody. Součástí rozsudku byl i výrok o vině, trestu a náhradě škody ohledně spoluobviněného L. M.
Proti shora citovanému rozhodnutí soudu prvního stupně podali odvolání obvinění M. D., M. B. a I. B. a dále státní zástupce, který tento opravný prostředek zaměřil ve prospěch obviněného L. M. a v neprospěch obviněného M. D. (u posledně jmenovaného pouze do výroku o trestu). Z podnětu tohoto odvolání Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 18. 4. 2019 č. j. 6 To 81/2018-27156 podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. rozsudek krajského soudu ve výroku o trestu ohledně obviněného M. D. zrušil a za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. tomuto obviněnému uložil podle §209 odst. 5 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání osmi roků a šesti měsíců se zařazením pro jeho výkon do věznice se zvýšenou ostrahou podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Současně mu byl podle §70 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci, konkrétně v rozsudku specifikovaných 7 mobilních telefonů, 3 nabíjecích nástrojů k nim a 1 notebooku, 7 ks razítek, navigace zn. MIO M 410, elektrocentrály GG 3300 B, plechového kanystru o objemu 10 l a 2 ks paletových vozíků o nosnosti 2.500 kg, a dále podle §71 odst. 1 tr. zákoníku i trest propadnutí náhradní majetkové hodnoty, a to stříbrných a zlatých slitků v počtu kusů a gramáži specifikované ve výroku rozsudku. V ostatních výrocích zůstal rozsudek krajského soudu ohledně obviněného D. nezměněn. Odvolání obviněných M. D., M. B. a I. B. pak vrchní soud podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl. O té části odvolání státního zástupce, která se týkala L. M., pak tento soud nerozhodoval, neboť věc tohoto obviněného byla již dříve vyloučena k samostatnému projednání a rozhodnutí.
Citovaný rozsudek odvolacího soudu následně napadli obvinění M. D., M. B. a I. B. dovoláními .
Obviněný M. D. svůj mimořádný opravný prostředek vtělil postupně do tří podání vypracovaných obhájci JUDr. Petrem Novákem a JUDr. Tomášem Sokolem, v nichž uplatnil důvody uvedené v ustanoveních §265b odst. 1 písm. b), d), g), l ) tr. ř.
Tvrzenou existenci vady řízení ve smyslu §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolatel zdůvodnil nezákonným postupem předsedy senátu soudu prvního stupně, na který po jeho výtce i přes vznesené námitky patřičně nereagovali ani ostatní členové senátu. Ti v průběhu řízení podle jeho názoru zcela rezignovali na jakoukoli aktivitu vedoucí ke spravedlivému rozhodnutí ve věci, svým verdiktem porušili princip presumpce neviny a jejich vystupování vůči obviněným svědčilo o jejich osobní zaujatosti vůči nim a tedy podjatosti, která minimálně u předsedy senátu odůvodňovala jeho vyloučení z vykonávání úkonů trestního řízení v dané trestní věci. O příslušné námitce však senát rozhodl usnesením, jímž bylo vysloveno, že jeho předseda a ani ostatní členové vyloučeni nejsou, přičemž následnou stížnost proti tomuto rozhodnutí Vrchní soud v Olomouci nesprávně zamítl jako nedůvodnou. Předseda senátu soudu prvního stupně přitom po celou dobu řízení pronášel na adresu obviněných nepřístojné repliky, mnohdy ironizující jejich obhajobu. Především ze zvukového záznamu z jednání dne 6. 3. 2018 jednoznačně vyplývá jeho negativní předsudek k osobě dovolatele, když jeho jednání dopředu subjektivně posuzoval jako trestné, resp. vybočující z mezí řádného obchodního styku, aniž by k tomu předtím provedl jakýkoli důkaz. Z dalších úseků hlavního líčení, na něž dovolatel poukázal a citoval pasáže z pořízených zvukových záznamů, je podle jeho mínění patrné, že při výsleších svědků docházelo ze strany předsedy senátu k jejich ovlivňování a tím i ovlivňování názoru ostatních rozhodujících soudců. Jeho podjatost se pak projevila i ve způsobu, jakým se domáhal účasti dovolatele na jednání i přes jeho řádně omlouvanou pracovní neschopnost.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. obviněný zdůvodnil tím, že veřejné zasedání o odvoláních proběhlo za situace, kdy k jeho konání nebyly splněny zákonné podmínky. Vrchní soud totiž před jeho zahájením obdržel od spoluobviněného M. B. řádně a včas zaslanou žádost o odročení veřejného zasedání nařízeného na dny 17. 4. a 18. 4. 2019, jichž se jmenovaný nemohl zúčastnit kvůli závažnému onemocnění, a jeho vyjádření, že s konáním veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti nesouhlasí. Požádal tedy o jeho odročení a důvody k tomu doložil příslušnou lékařskou zprávou. Navzdory tomu však vrchní soud bez bližšího zdůvodnění konstatoval, že neúčast tohoto obviněného provedení veřejného zasedání nebrání. Účast při něm byla znemožněna i spoluobviněné I. B., jíž bylo příslušné vyrozumění nejprve zasláno na chybnou adresu a další obsílku, zaslanou již řádně, si nestihla vyzvednout z důvodu nemoci. Dovolatel soudí, že tímto postupem došlo k porušení ústavního práva obviněných vyplývajícího z čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Odvolací soud podle jeho mínění postupoval v rozporu s trestním řádem, jestliže věci zmíněných nepřítomných spoluobviněných nevyloučil k samostatnému projednání. Ve vztahu k sobě samému pak připomněl, že dne 9. 1. 2018 byla soudem prvního stupně jeho věc vyloučena ze společného řízení, aby byla dne 5. 3. 2018 znovu spojena. V mezidobí však proběhlo v souběžně vedeném řízení proti ostatním spoluobviněným několikero hlavních líčení, kdy byly provedeny výslechy celé řady svědků. Těchto jednání se v důsledku výše zmíněného procesního postupu neúčastnil a svědkům tak ani on ani jeho obhájkyně neměli možnost klást otázky. Tím bylo porušeno i jeho ústavně zaručené právo na obhajobu.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný předeslal, že soudy obou stupňů dospěly k nesprávným skutkovým závěrům v důsledku neúplného dokazování a jeho chybného hodnocení. Svým postupem tedy porušily zásady zakotvené v §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Nevypořádaly se s jeho obhajobou, podle níž se žádné trestné činnosti nedopustil. Na její podporu navrhl doplnění dokazování o výslechy celé řady svědků, které však soud odmítl provést jako nadbytečné. Již z toho je patrné, že byl o jeho vině přesvědčen od počátku a důkazním návrhům nevyhověl spíše z toho důvodu, že by klíčové výpovědi těchto svědků nezapadaly do konceptu jeho předem připraveného rozsudku. Skutkové závěry soudů přitom byly předčasné a důkazně nepodložené. Nebylo například postaveno najisto, zda to byli právě obvinění, kdo vedli na firemním počítači evidenci přeprav. K počítači i do databáze měly přístup i jiné osoby jako např. svědkové C. a O., kteří v průběhu hlavního líčení vypovídali křivě. Soud prvního stupně se nevypořádal ani s tvrzením několika desítek poškozených, kteří shodně uvedli, že telefonovali s jistým panem K. ve věku 40-50 let. Obviněnému přitom bylo v době páchání trestné činnosti pouhých 27 let. Už při těchto pochybnostech lze hovořit o tom, že napadená rozhodnutí trpí vadou spočívající v tzv. extrémním rozporu mezi obsahem provedených důkazů a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními. Dané pochybení bylo umocněno i nezákonností vydaných příkazů k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, vydaných nepříslušnými soudy. Jednotlivé návrhy státního zastupitelství nebyly podle dovolatele řádně odůvodněny, chyběla zde základní podmínka pro jejich nařízení v podobě škody přesahující 500.000 Kč, směřovaly k odposlechu osob, které vůbec nebyly podezřelé z trestné činnosti, a přesto je soudy akceptovaly a vyhověly jim. Dovolatel zdůraznil, že příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu podle §88 tr. ř. je výrazným zásahem do práva na ochranu soukromí, a proto je nutné trvat na tom, aby orgány činné v trestním řízení důsledně respektovaly zákonné podmínky pro jeho vydání, včetně řádného odůvodnění. To se v dané trestní věci nestalo. Za porušení ústavně garantovaných práv označil také vydání příkazů k provedení prohlídek jiných prostor. Ani pro ně podle jeho mínění nebyly splněny potřebné zákonné podmínky, a ačkoli byly vydány ještě před zahájením trestního stíhání, nebyla v nich dostatečně vysvětlena jejich neodkladnost a neopakovatelnost. I tyto důkazy byly tedy procesně nepoužitelné. V doplnění dovolání ze dne 15. 7. 2019 se obviněný podrobněji zaměřil na analýzu závěrů znaleckého posudku č. 3/2016 z oboru elektronika, vypracovaného znalcem Ing. Viktorem Kotrubenkem. Z něj akcentoval závěr, že předmětný počítač, jehož prostřednictvím měla být páchána trestná činnost, byl dostupný z internetu prostřednictvím důvěryhodných sítí a mohl být ovládán přes tzv. vzdálený přístup z jiného PC. Do kanceláře společnosti D. S. byl dodán panem B. starším a jednatelem R. F. Právě ti tedy museli mít k dispozici přístupové údaje. Závěr soudů, že tyto údaje mohli mít pouze obvinění, je nesprávný. Důkazně nepodložený zůstal i závěr, že finanční prostředky z trestné činnosti, které vybral z účtu G. G. svědek F., skončily v rukou obviněných. Ten přímo odporoval vyjádřením celé řady svědků, kteří potvrdili, že právě jmenovaný ve společnosti aktivně fungoval a vykonával funkci jejího jednatele. O vině dovolatele i ostatních spoluobviněných tak bylo rozhodnuto jednoznačně v rozporu se zásadou in dubio pro reo a principem presumpce neviny.
Dovolatel tedy závěrem shrnul, že napadeným rozhodnutím bylo zasaženo do jeho ústavním pořádkem zakotvených základních práv, kdy byly zejména porušeny čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 4. 2019 sp. zn. 6 To 81/2018 i rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 15. 8. 2018 sp. zn. 52 T 7/2017 a podle §265 l odst. 1 tr. ř. soudu prvního stupně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Součástí závěrečného návrhu pak učinil i podnět předsedovi dovolacího senátu k odkladu výkonu napadeného rozhodnutí ve smyslu §265o odst. 1 tr. ř.
Obvinění M. B. a I. B. ve společně podaném dovolání výslovně uplatnili důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. b), d) tr. ř.
Oba dovolatelé shodně namítli podjatost předsedy senátu soudu prvního stupně. Obdobně jako M. D. poukázali na jeho zřejmý negativní postoj vůči všem obviněným již v průběhu hlavního líčení a na nepřípustné ironizující repliky, které pronášel na jejich adresu i na adresu obhájců, které navíc urážel. Předseda senátu se podle jejich mínění choval nestandardně i vůči svědkům podporujícím obhajobu, které se všemožně snažil znevěrohodnit. Jiné svědky pak naváděl, ať vypovídají s tím, že si nic nepamatují. Z jeho postupu bylo patrné, že se naprosto ztotožnil s obžalobou a o vině stíhaných osob byl vnitřně přesvědčen od samého počátku hlavního líčení. Obviněným v podstatě bránil v ústních projevech a upíral jim právo vyjádřit se ke všem skutečnostem, které jim byly kladeny za vinu. V každém případě si nepočínal jako nestranný soudce.
V další části dovolání obvinění poukázali na „zcela flagrantní procesní pochybení obecných soudů“, jestliže ty při hodnocení důkazů vycházely mimo jiné z nezákonných příkazů k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, které nebyly dostatečně podpořeny skutkovými okolnostmi, pro jejich vydání nebyly splněny ani další potřebné podmínky a předpoklady uvedené v §88 tr. ř. a nebyly patřičně odůvodněny ani co do neodkladnosti a neopakovatelnosti takového úkonu.
Obviněný M. B. pak samostatně namítl, že bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo být přítomen u veřejného zasedání odvolacího soudu (konaného ve dnech 17. 4. a 18. 4. 2019), vyjádřené v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. V účasti na něm mu zabránila objektivní překážka, a sice nepříznivý zdravotní stav. Ačkoli doložil dne 15. 4. 2019 řádnou omluvu a současně soud informoval o tom, že se v budoucnu veřejného zasedání zúčastnit chce, odvolací soud projednal jeho řádný opravný prostředek v jeho nepřítomnosti.
S ohledem na výše rekapitulované důvody dovolatelé svorně navrhli, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 4. 2019 sp. zn. 6 To 81/2018 i rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 15. 8. 2018 č. j. 52 T 7/2017-26785 a krajskému soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Součástí závěrečného návrhu pak rovněž učinili též podnět předsedovi dovolacího senátu k odkladu výkonu napadeného rozhodnutí ve smyslu §265o odst. 1 tr. ř.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém vyjádření v rámci řízení podle §265h odst. 2 tr. ř. označil všechna podaná dovolání za zjevně neopodstatněná. Obvinění podle jeho názoru předně neuvedli žádný ze zákonných důvodů ve smyslu §30 odst. 2 tr. ř., pro nějž by měl být předseda senátu krajského soudu vyloučen z meritorního rozhodování ve věci. Jeho podjatost dovozovali pouze ze způsobu, jakým vedl řízení a jaké rozhodnutí nakonec vydal. Za podstatné považoval státní zástupce zjištění, že soud se k otázce viny obviněných nevyjádřil ještě před skončením dokazování, jak tvrdí obhajoba. Dovolatelé podle jeho mínění v zásadě pouze vyjádřili nespokojenost s tím, jakým způsobem předseda senátu vedl řízení, jaké otázky kladl svědkům a jak usiloval o to, aby splnili svou povinnost svědčit. Přitom nelze tvrdit, že by překročil hranice přípustného způsobu, jakým lze řízení vést. I kdyby se dopustil určitých procesních pochybení, nebylo by to důvodem pro jeho vyloučení podle §30 odst. 1 tr. ř. Jejich nápravu totiž zajišťuje institut vícestupňového rozhodování soudů. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. v posuzované věci tedy založen nebyl.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. uplatnili obvinění podle názoru státního zástupce rovněž nedůvodně. K námitce M. B. připomněl, že vrchní soud měl k dispozici příslušnou lékařskou zprávu, z níž vyplynulo, že jeho zdravotní potíže nejsou takového rázu, aby mu bránily v účasti na veřejném zasedání a to bylo nutno odročovat. Na to obviněného také dopředu upozornil. Obviněný trpěl infekcí močových cest, u níž je zásadním symptomem časté nutkání k močení. Tuto potřebu však bylo možno snadno vykonat i v budově soudu. Vrchní soud nadto obviněného o konání veřejného zasedání toliko vyrozuměl a tím dal zřetelně najevo, že jeho účast na veřejném zasedání nepokládá za nutnou. Obviněný byl navíc v řízení zastoupen obhájcem. Ani námitky M. D., uplatněné v rámci shora uvedeného dovolacího důvodu, neměly podle státního zástupce žádné opodstatnění. V dané souvislosti podotkl, že předseda senátu soudu prvního stupně obviněného v hlavním líčení konaném dne 9. 3. 2018 upozornil na to, že s ohledem na předchozí vývoj řízení bude předvolávat pouze ty svědky, které obviněný sám navrhne k odstranění rozporů mezi jednotlivými důkazy. V hlavním líčení dne 12. 3. 2018 pak obviněný na jeho výzvu navrhl předvolání jen některých z nich. Ohledně dalších svědků souhlasil se čtením jejich výpovědí. K porušení jeho práva na obhajobu tak dojít nemohlo. Stejně tak bylo podle státního zástupce nutno odmítnout námitky dovolatele vůči údajně jednostranně vedenému dokazování v jeho neprospěch. Pokud soud některé důkazy neprovedl, náležitě svůj postup zdůvodnil.
K výhradám obviněných proti použitelnosti důkazů v podobě příkazů k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu státní zástupce předeslal, že žádnému z dovolacích důvodů neodpovídají. Kromě toho je obvinění uplatňovaly po celé trestní řízení a odvolací soud se s nimi v napadeném rozsudku vypořádal měrou dostatečnou. Jednotlivé příkazy k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu byly odůvodněny sice stručně, ale zároveň v souladu se zákonem. Žádné pochybnosti nevznikly ani ohledně příslušnosti okresních soudů k provedení úkonů v přípravném řízení podle §26 tr. ř. Obvinění se trestné činnosti dopouštěli na celém území České republiky a jejich trestná činnost byla odhalována postupně v návaznosti na to, jak jednotliví poškození oznamovali skutečnosti nasvědčující jejímu páchání. Logicky tak byly jednotlivé příkazy vydávány okresními soudy s různou místní příslušností. Ani proces hodnocení důkazů obecnými soudy podle státního zástupce nebyl vadný a v dané věci rozhodně nelze hovořit o existenci tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými závěry. Soudy při rekonstrukci skutkového stavu postupovaly v souladu s ustanovením §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. a v rozhodnutích náležitě vyložily, na základě jakých důkazů dospěly k závěru o vině obviněných stíhaným skutkem.
Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí ani řízení mu předcházející podle státního zástupce nebylo zatíženo žádnou z vad naplňujících výše zmíněné důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. b), d), g) tr. ř., nebylo možno považovat za opodstatněný ani odkaz obviněného M. D. na důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. Proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud předložená dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a aby tak za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání vyjádřil i pro případ předpokládaný v ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Důvod k obviněnými požadovanému postupu podle §265o odst. 1 tr. ř. přitom neshledal.
Obvinění M. D., M. B. a I. B. jsou podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se jich bezprostředně dotýkají. Všechna dovolání byla podána v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájců (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňovala formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř. Jejich přípustnost se odvíjela od ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. a v případě dovolání M. D. i od ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obvinění opírají, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. b), d) tr. ř., na které shodně odkázali všichni obvinění, resp. podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř., na které zvlášť odkázal obviněný M. D. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady rozhodnutí soudu druhého stupně spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů.
Prvou alternativu tohoto dovolacího důvodu obviněný M. D. v dané trestní věci namítat nemohl, neboť Vrchní soud v Olomouci projednal jeho odvolání ve veřejném zasedání a rozhodl o něm po provedeném přezkumu. Druhá alternativa by pak v posuzovaném případě byla naplněna toliko za předpokladu, že by řízení předcházející napadenému rozhodnutí odvolacího soudu bylo skutečně zatíženo nějakou vadou zakládající obviněnými deklarované další dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. b), d), g) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je tedy podmíněno kumulativním splněním dvou podmínek, a sice že ve věci rozhodl vyloučený orgán a že tato okolnost nebyla dovolateli známa již v původním řízení, anebo pokud mu byla známa, byla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Ve věci rozhodl vyloučený orgán tehdy, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí učinil soudce (tj. samosoudce, člen senátu, předseda senátu), který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v §30 tr. ř., aniž bylo o jeho vyloučení rozhodnuto podle §31 tr. ř. Přitom musí jít o orgán, který je nejen z řízení vyloučen, ale který také ve věci samé rozhodl, tj. vydal rozhodnutí, jež je napadeno dovoláním opřeným o důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř.
Podle §30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům, opatrovníkům a zmocněncům, anebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Úkony, které byly učiněny vyloučenými osobami, nemohou být podkladem pro rozhodnutí v trestním řízení. Soudce nebo přísedící je dále ve smyslu odst. 2 citovaného zákonného ustanovení vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení, jestliže byl v projednávané věci činný jako státní zástupce, policejní orgán, společenský zástupce, obhájce nebo jako zmocněnec zúčastněné osoby nebo poškozeného, přitom po podání obžaloby nebo návrhu na schválení dohody o vině a trestu je vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení soudce, který v projednávané věci v přípravném řízení nařídil domovní prohlídku nebo prohlídku jiných prostor a pozemků, vydal příkaz k zadržení nebo příkaz k zatčení nebo rozhodoval o vazbě osoby, na niž byla poté podána obžaloba nebo s níž byla sjednána dohoda o vině a trestu. Podle §30 odst. 3 tr. ř. platí, že z rozhodování u soudu vyššího stupně je kromě toho vyloučen soudce nebo přísedící, který se zúčastnil rozhodování u soudu nižšího stupně, a naopak. Z rozhodování o stížnosti u nadřízeného orgánu je vyloučen státní zástupce, který napadené rozhodnutí učinil anebo dal k němu souhlas nebo pokyn. Podle odst. 4 tohoto zákonného ustanovení je pak z řízení o přezkumu příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu vyloučen soudce, který se zúčastnil rozhodování v předchozím řízení a naopak, soudce, který se zúčastnil rozhodování v řízení o přezkumu příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, je vyloučen v dalším řízení z rozhodování.
Poměr vyloučené osoby k věci či osobám, jichž se úkon přímo dotýká, musí mít zcela konkrétní podobu a osobní charakter, aby mohl být dostatečně pádným důvodem podmiňujícím vznik pochybnosti o schopnosti takové osoby přistupovat k věci a k úkonům v ní činěným objektivně (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2001 sp. zn. 4 Tz 196/2001 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2002 sp. zn. 4 Tvo 157/2001 aj.). V souladu s ustálenou judikaturou může poměr k projednávané věci záležet například v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení sám nebo osoba jemu blízká byly projednávanou trestnou činností poškozeny, případně byly jinak této činnosti účastny (např. jako svědci, tlumočníci) nebo v případech, kdy vzniká pochybnost, že orgány činné v trestním řízení mají z jiných důvodů zájem na výsledku trestního řízení. Pro poměr k osobám, jichž se úkon přímo dotýká (ale také pro poměr k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům nebo jinému orgánu činnému v trestním řízení), pak bude vyloučen soudce nebo přísedící, který je k uvedeným osobám zejména v poměru příbuzenském, popř. ve vztahu úzce přátelském, anebo naopak nepřátelském. Za poměr k projednávané věci podle §30 odst. 1 tr. ř. ovšem nelze považovat poměr abstraktního rázu, který se promítá v právním názoru, resp. hodnocení důkazů, a z něj vycházejícím přístupu k projednávané věci, protože pak nejde o osobní poměr k věci samé, ale toliko o odlišný názor týkající se právního posouzení skutku, resp. hodnocení důkazů (k tomu srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2002 sp. zn. 4 Tvo 157/2001 či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2001 sp. zn. 4 Tz 196/2001).
Obvinění ve skutečnosti žádnou z výše popsaných skutečností obecně zakládajících důvody pro vyloučení soudce z rozhodování věci v dovolání nenamítli. Důvody podjatosti předsedy senátu soudu prvního stupně dovozovali výhradně ze způsobu, jakým vedl hlavní líčení a prováděl dokazování. Takové námitky ovšem nebyly způsobilé vytvořit základ pro konstatování, že u daného soudce byl dán takový poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkony přímo dotýkaly, jak má na mysli ustanovení §30 odst. 1 tr. ř. Z dovolateli jednotlivě citovaných dílčích pasáží hlavního líčení zároveň nelze dovodit, že by jeho postoj k obviněným či jejich obhájcům byl vysloveně nepřátelský či subjektivně negativní. Případnou razanci v jeho vyjádřeních nelze vnímat jinak než jako úsilí důsledně, nestranně a soustředěně postupovat k náležitému objasnění a rozhodnutí věci. Nejvyšší soud z předloženého spisového materiálu vyčetl spíše jeho snahu vést hlavní líčení ve skutkově náročné a rozsáhlé věci efektivně, korektně a s plným respektem k ústavně garantovanému právu obviněných na obhajobu. V této části výhradám dovolatelů nebylo možno přiznat žádné opodstatnění.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán tehdy, jestliže byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Tento dovolací důvod tedy předpokládá, že se v rozporu se zákonem konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, čímž byl obviněný zkrácen na svém právu, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a mohl se tak vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Smyslem a účelem práva obviněného na projednání trestní věci v jeho přítomnosti je v zásadě to, aby mu byla zajištěna reálná možnost vyjádřit se před soudem ke skutečnostem, které jsou mu v obžalobě kladeny za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena. Proto jsou poněkud odlišně trestním řádem stanoveny požadavky na přítomnost obviněného u hlavního líčení (§196 a násl. tr. ř.), které je těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování, a podmínky, za kterých lze jednat v nepřítomnosti obviněného ve veřejném zasedání (§232 a násl. tr. ř.). Předmětný dovolací důvod však nedopadá na jakýkoli případ, kdy je hlavní líčení nebo veřejné zasedání konáno v nepřítomnosti obviněného. Jak již bylo naznačeno výše, může být uplatněn pouze za situace, kdy soudy konají hlavní líčení či veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného a činí tak v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle jehož výslovného příkazu takto postupovat nelze.
V obecné rovině platí, že právo obviněného na osobní účast u hlavního líčení nebo u veřejného zasedání je jedním ze základních a neopominutelných prvků práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod. Zásah do tohoto práva v podobě konání řízení před soudem v nepřítomnosti obviněného je pak akceptovatelný jen na podkladě zákona a při současném splnění podmínky, že soudní řízení jako celek tím nebude dotčeno do té míry, že pozbude podstatných rysů spravedlivého procesu (k tomu srov. přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2002, sp. zn. 7 Tdo 421/2002, nebo ze dne 2. 2. 2011, sp. zn. 8 Tdo 1559/2010, aj.).
Právě posledně zmíněný judikát měl klíčový význam pro posouzení námitky obviněného M. D., podle níž byl v důsledku procesního postupu nalézacího soudu (dočasné vyloučení jeho věci k samostatnému projednání podle §23 odst. 1 tr. ř.) zbaven možnosti být přítomen výslechu svědků a klást jim otázky v hlavních líčeních konaných v období od 10. 1. 2018 do 13. 2. 2018. Vyjadřujícímu se státnímu zástupci je nutno přisvědčit v tom, že soud prvního stupně na specifickou procesní situaci zareagoval adekvátním způsobem a dovolateli poskytl prostor k tomu, aby tyto svědky případně mohl osobně konfrontovat (viz protokol o hlavním líčení ze dne 5. 3. - 9. 3. a 12. 3. - 16. 3 2018, založený na č. l. 25905 spisu). Dovolatel se tedy v danou chvíli stal „pánem procesu“ a ve spolupráci s obhájcem mohl zvolit, koho ze svědků soud opětovně předvolá. Dostalo se mu tedy možnosti plnohodnotně realizovat své právo pokládat jim otázky. To také v některých případech učinil. Při tomto zjištění tudíž nelze uvažovat o tom, že byl v hlavním líčení zbaven svého práva se účinně hájit, a to dokonce v kvalitě předpokládané ustanovením §265b odst. 1 písm. d) tr. ř.
Ve vztahu k námitce obviněného M. B. je nejprve vhodné v obecné rovině připomenout, že k porušení zákonného ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání (§232 a násl.), může k jeho naplnění dojít také porušením ustanovení §263 odst. 4 tr. ř., podle nějž lze v nepřítomnosti obviněného, který je omezen na svobodě, protože je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává. Přítomnost obviněného u veřejného zasedání z hlediska citovaného dovolacího důvodu může být nezbytná dále tehdy, jestliže se soud rozhodl předvolat obviněného k takovému veřejnému zasedání a tím dal jednoznačně najevo, že v jeho nepřítomnosti nemůže jednat a rozhodovat. A konečně, s ohledem na ústavní právo obviněného vyplývající z čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, je třeba umožnit obviněnému účast u veřejného zasedání též v případě, kdy na tom on sám trvá, výslovně projeví nesouhlas s konáním veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti, ale svou neúčast u již nařízeného veřejného zasedání včas a řádně omluví takovými důvody, které lze akceptovat a které mu objektivně brání zúčastnit se veřejného zasedání (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 26/2004, pod č. T 621).
Obviněný B. deklaroval naplnění důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. argumentací založenou na tom, že mu bylo odepřeno právo osobně se zúčastnit jednání odvolacího soudu, kterého v budoucnu hodlal využít, přestože svou plánovanou neúčast z již nařízeného veřejného zasedání na den 17. 4. - 18. 4. 2019 omluvil prostřednictvím obhájce včas a řádně takovými objektivními skutečnostmi, které odůvodňovaly jeho odročení. Tuto jeho argumentaci sice bylo možno považovat z hlediska zvoleného dovolacího důvodu za právně relevantní, avšak současně ji bylo nutno vyhodnotit jako zjevně neopodstatněnou. Jeho omluvu z účasti u veřejného zasedání odvolacího soudu, spojenou se žádostí o jeho odročení, by bylo možno považovat za řádnou tehdy, pokud by obsahovala dostatečný podklad pro závěr, že tvrzené zdravotní důvody mu skutečně znemožňují účast na předmětném nařízeném úkonu. Vrchní soud podle názoru dovolacího senátu postupoval správně, pokud v omluvě obviněného ze dne 15. 4. 2019 takové parametry neshledal. Zdravotní problémy obviněného (infekce močových cest) vskutku nebyly takového charakteru, aby mu bránily dostavit se k jednání soudu a vnímat jeho průběh. Ani z opatrně formulované lékařské zprávy R. Z. ze dne 11. 4. 2019 (č. l. 27114 spisu) nevyplývalo, že by se obviněný přes své zdravotní obtíže nebyl schopen k soudu osobně dostavit a aktivně před ním vystupovat k ochraně svých práv a zájmů. Doporučující charakter zprávy neimplikuje ani vyšší míru pravděpodobnosti, že účast na veřejném zasedání by mohla obviněného nějak vážně ohrozit na zdraví. Za takto zjištěných okolností odvolacímu soudu nelze vytýkat, pokud shledal, že jeho omluva z účasti na nařízeném veřejném zasedání, k němuž ho navíc nepředvolal, ale jen jej o jeho konání vyrozuměl, nebyla dostatečná.
Kromě toho Nejvyšší soud zdůrazňuje, že ve své rozhodovací praxi vychází dlouhodobě z názoru, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je nutno posuzovat nikoli pouze z formálního hlediska, ale také z hlediska materiálního; tzn. hodnotit, do jaké míry a v jaké kvalitě namítaný postup odvolacího soudu reálně zasáhl do práva obviněného na obhajobu (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 6 Tdo 194/2015-II). Při předmětném zkoumání je třeba zaměřit pozornost na skutečnost, zda byl obviněný v řízení před odvolacím soudem zastoupen přítomným obhájcem, zda v něm bylo prováděno dokazování, v jehož důsledku došlo ke změnám ve skutkových zjištěních, nebo mělo podstatný vliv na úvahy soudu o uložení odpovídajícího trestu, či případně vedlo k zásadnější změně ve výroku o náhradě škody, zejména pak v neprospěch nepřítomného obviněného. Obviněný M. B. ve veřejném zasedání odvolacího soudu přítomným advokátem zastoupen byl a tomu bylo umožněno v jeho prospěch vykonávat veškerá oprávnění obhájce. Odvolací soud též neprováděl žádné dokazování, tím méně pak směřující ke zhoršení jeho konečného postavení. Námitce dovolatele by tak nebylo možno přiznat důvodnost ani po stránce materiální.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. Nejvyšší soud již ve svém prvním rozhodnutí ve věci zdůraznil a nyní znovu opakuje, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se obecně nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud v zásadě vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Jinými slovy, dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění. Předmětem jeho přezkumu je soulad právního posouzení skutku s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Nejvyšší soud zde není jakousi „třetí instancí“ zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně v plném rozsahu. Správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět. Jeho výjimečné postavení v trestním řízení a mantinely jeho přezkumu zákonodárce jasně vymezil taxativním výčtem specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř. (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě sice všichni dovolatelé formálně namítli nesprávnost právního posouzení jejich jednání jako zvlášť závažného zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, ovšem tuto obecně hmotněprávní výhradu svorně opřeli primárně o výtky vůči rozsahu a zákonnosti provedeného dokazování a jeho následného hodnocení soudy. Své mimořádné opravné prostředky tak fakticky založili na zpochybnění jejich skutkových závěrů, domáhali se zásadního přehodnocení (revize) skutkového stavu věci ve svůj prospěch a teprve na tomto půdorysu oběma meritorním rozhodnutím vytýkali vady zakládající deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jinými slovy, dovolání uplatnili primárně na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotněprávním základě, a to námitkami, jež současně nelze podřadit ani pod žádný jiný ze zákonných dovolacích důvodů podle §265b tr. ř.
Nejvyšší soud tento závěr učinil při respektu k ustálené judikatuře Ústavního soudu, který v řadě svých rozhodnutí opakovaně vyslovil právní názor, podle nějž dovolací důvody nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jejich interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným procesním vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Mezi taková flagrantní pochybení Ústavní soud zařadil i obviněnými zmiňovanou existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94, přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09 aj.). Tento rozpor je založen zpravidla tím, že zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Jestliže jsou vytýkána tato zásadní procesní pochybení, je třeba v konkrétní věci zároveň vždy vyhodnotit, zda skutečně měla nebo alespoň mohla mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání (skutku). Jedině tehdy lze připustit, že i skutkové námitky jsou způsobilé založit dovolací přezkum.
Dovolací senát nemá za to, že by byla obviněnými zpochybňovaná skutková zjištění výsledkem řízení, které by jakkoli odporovalo zákonu nebo nepřípustně zasáhlo do jejich ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces. Námitky stran nezákonnosti vydaných příkazů k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu a příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků vznášeli obvinění prakticky od zahájení trestního řízení. Již soud prvního stupně se s nimi přitom vypořádal navýsost pečlivě a především věcně správně. Problematice zákonnosti těchto příkazů a místní příslušnosti okresních soudů k jejich vydání věnoval v příslušných pasážích odůvodnění rozsudku na str. 188 až 195 shora maximální pozornost a své úvahy v daném ohledu rozebral způsobem, který jednoznačně splnil požadavky na odůvodnění rozsudku stanovené v §125 odst. 1 tr. ř. Ani dovolací senát nemá za to, že by zmiňované příkazy, jakkoli nebyly odůvodněny maximálně podrobně, spadaly do kategorie nezákonných úkonů soudu a jimi získané poznatky by tak neměly potřebnou důkazní validitu. Naopak, zákonné podmínky pro jejich vydání splněny byly a namítaná stručnost jejich odůvodnění pak není vadou, pro niž by bylo nutno poznatky zjištěné na základě jejich vydání ignorovat jakožto nezákonné a procesně nepoužitelné důkazy. Předmětné výhrady obviněných tak postrádaly důvodnost i z věcného hlediska, jak v bodě 39. odůvodnění napadeného rozsudku příznačně uzavřel i odvolací soud.
Z dostatečně podrobného odůvodnění rozsudků obou soudů zároveň nelze dovodit, že by soudy rekonstruovaly ve výroku popsaný skutkový děj na základě neobjektivního a nekritického hodnocení provedených důkazů, nebo dokonce na ničím nepodložených domněnkách a spekulacích. Způsob, jakým se vypořádaly s obhajobou obviněných a mimo jiné vysvětlily i důvody, pro něž odmítly jejich snahu o přenesení trestní odpovědnosti na osoby R. F. a již zemřelého M. B. st., plně respektoval pravidla formální logiky. Totéž lze konstatovat i ve vztahu k opakované námitce M. D., že trestná činnost mohla být přes firemní počítač páchána i cizími osobami prostřednictvím dálkového přístupu, a to bez vědomí obviněných. Kvalita a důslednost odůvodnění napadených rozhodnutí tedy rozhodně nesvědčí o projevu libovůle soudní moci ve vztahu k dovolatelům, jak se obhajoba vehementně snažila prosazovat.
K námitce, že přes návrh obhajoby nebyla vyslechnuta řada navrhovaných svědků, je zapotřebí zdůraznit, že trestní řád nestanoví žádná pravidla pro míru dokazování potřebného k objasnění té či oné významné skutkové okolnosti. Je tedy zásadně na soudu, aby v každé fázi procesu zvažoval, jaké důkazy je třeba provést, resp. zda a nakolik je nezbytné dosavadní důkazní stav rozšiřovat či doplňovat. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů pak posuzuje, nakolik se jeví další důkazní návrhy procesních stran důvodnými a které naopak mají z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen marginální, nepodstatný význam. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Ten v dané trestní věci naplněn byl.
Trestní řízení však ani v tomto ohledu nesmí vybočit z rámce ústavním pořádkem garantovaného práva na spravedlivý proces. Zásadu spravedlivého procesu, vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod, je přitom nutno vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto jeho procesnímu právu pak odpovídá povinnost soudu o navržených důkazech rozhodnout, nebo - pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví - alespoň vyložit důvody tohoto odmítavého postoje v písemném vyhotovení rozhodnutí ve věci samé. Jestliže tak soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod a v důsledku toho též s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky. Takzvané opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, tak v podstatě vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost (k tomu srov. přiměřeně např. publikované nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 61/94, sp. zn. III. ÚS 51/96, sp. zn. I. ÚS 425/97, sp. zn. III. ÚS 173/02, sp. zn. IV. ÚS 802/02, sp. zn. II. ÚS 402/05 aj.). Lze tedy shrnout, že soud sice na straně jedné není povinen provést všechny důkazy, jež navrhly procesní strany (k tomu srov. také nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93), avšak z hlediska práva na spravedlivý proces musí i v tomto směru jeho rozhodnutí respektovat klíčový požadavek na náležité odůvodnění ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (viz např. usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3) . Tyto parametry obě meritorní rozhodnutí ve věci splnily (viz rozsudek krajského soudu na str. 212 až 225 a rozsudek vrchního soudu na str. 107 až 113) a obecným soudům tak nelze vytýkat, že by některý z důkazů opomněly.
Závěrem lze shrnout, že všichni obvinění svá dovolání odůvodnili jednak námitkami, které nebylo možno podřadit pod žádný z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., a dále opřeli o námitky, které z hlediska deklarovaných důvodů podle §265b odst. 1 písm. b), d) tr. ř, a tím ve svém výsledku i dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., neměly potřebné opodstatnění. Nejvyšší soud proto ve věci rozhodl tak, že dovolání obviněných (v jejich celku) odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněná. To učinil za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Pokud jde o návrhy, přesněji toliko podněty obviněných k odložení či přerušení výkonu napadeného rozhodnutí, předseda senátu Nejvyššího soudu žádné důvody pro rozhodnutí ve smyslu §265o odst. 1 tr. ř. neshledal.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. 8. 2020
JUDr. František Hrabec
předseda senátu