ECLI:CZ:NS:2020:4.TDO.620.2020.1
sp. zn. 4 Tdo 620/2020- 71507
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 9. 2020 o dovoláních obviněných J. V. , nar. XY, bytem XY, M. P. , nar. XY, bytem XY a V. J. , nar. XY, bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 1. 2020, sp. zn. 4 To 41/2019, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 63 T 6/2018, takto:
I. Z podnětu dovolání obviněných J. V. a M. P. se podle §265k odst. 1 tr. ř. ohledně těchto obviněných a podle §265k odst. 1 tr. ř. s přiměřeným použitím ustanovení §261 tr. ř. ohledně obviněného V. J. v celém rozsahu zrušuje rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 1. 2020, sp. zn. 4 To 41/2019.
II. Podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Vrchnímu soudu v Praze přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
IV. Podle §265l odst. 4 tr. ř. se obvinění J. V., M. P. a V. J. neberou do vazby .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 29. 7. 2019, sp. zn. 63 T 6/2018, byli obvinění J. V., M. P. a V. J. uznáni vinnými ze spáchání zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaného a dílem ukončeného ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustili jednáním uvedeným ve skutkové větě daného rozsudku.
Za uvedené jednání byla obviněná J. V. odsouzena podle §209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 7 let. Podle §56 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku byla pro výkon uloženého trestu zařazena do věznice s ostrahou.
Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku jí byl dále uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a člena statutárního orgánu obchodních korporací, a to včetně jejich zastupování na základě plné moci a prokury a v zákazu výkonu činnosti pojišťovacího zprostředkovatele v trvání 5 let.
Za uvedené jednání byl obviněný M. P. odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 let. Podle §56 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Obviněný V. J. byl za tento trestný čin a za sbíhající se trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným trestním příkazem Městského soudu v Brně ze dne 30. 6. 2011, č. j. 12 T 112/2011-21, který mu byl doručen dne 25. 7. 2011, odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 let. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen peněžitý trest ve výši sto denních sazeb po 330 Kč, tedy 33.000 Kč a pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl stanoven podle §69 odst. 1 tr. zákoníku náhradní trest odnětí svobody v trvání 4 měsíců. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 2 roků a v zákazu výkonu činnosti pojišťovacího zprostředkovatele v trvání 5 let.
Současně byl podle §43 odst. 2 věta druhá tr. zákoníku zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Městského soudu v Brně ze dne 30. 6. 2011, č. j. 12 T 112/2011-21, který nabyl právní moci dne 3. 8. 2011, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Tímto rozsudkem bylo rozhodnuto také o vině a trestu A. H. a P. H.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným J. V. a M. P. uložena povinnost nahradit společně a nerozdílně poškozeným:
Generali Pojišťovna, a. s., IČ 61859869, se sídlem Bělehradská 132, Praha způsobenou škodu ve výši 1 886 911 Kč,
ČSOB Pojišťovna, a. s., IČ 45534306, se sídlem Masarykovo náměstí 1458, Pardubice způsobenou škodu ve výši 3 877 920 Kč,
Axa životní pojišťovna, a. s., IČ 61859524, se sídlem Lazarská 13/8, Praha způsobenou škodu ve výši 10 383 912 Kč,
Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, IČ 47116617, se sídlem Templova 747, Praha způsobenou škodu ve výši 1 394 492 Kč.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné J. V. uložena povinnost nahradit poškozeným:
Pojišťovna České spořitelny, a. s., Vienna Insurance Group, IČ: 47452820, se sídlem náměstí Republiky 115, Pardubice způsobenou škodu ve výši 1 072 517 Kč,
Axa životní pojišťovna, a. s., IČ 61859524, se sídlem Lazarská 13/8, Praha způsobenou škodu ve výši 5 380 589 Kč,
Allianz pojišťovna, a. s., IČ: 47115971, se sídlem Ke Štvanici 656/3, Praha způsobenou škodu ve výši 275 630,45 Kč,
Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, IČ 47116617, se sídlem Templova 747, Praha způsobenou škodu ve výši 5 921 615 Kč.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená Allianz pojišťovna, a. s., IČ: 47115971, se sídlem Ke Štvanici 656/3, Praha odkázána se zbytkem svého nároku na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Česká pojišťovna, a. s., IČ: 452 72 956, se sídlem Spálená 75/16, Praha odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 29. 7. 2019, sp. zn. 63 T 6/2018, podali obvinění J. V., M. P. a V. J. odvolání, o kterých rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 1. 2020, sp. zn. 4 To 41/2019 tak, že napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), d), f) tr. ř. zrušil v celém rozsahu (z důvodu §261 tr. ř. i ohledně obviněných A. H. a P. H., dříve M.). Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že byli obvinění J. V., M. P. a V. J. uznáni vinnými ze spáchání zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaného a dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §209 odst. 1,5 písm. a) tr. zákoníku [obviněná J. V. pod body 1) až 4) daného rozsudku, obvinění M. P. a V. J. pod bodem 1) daného rozsudku], kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustili jednáním uvedeným ve skutkové větě daného rozsudku.
Za uvedené jednání byla obviněná J. V. odsouzena podle §209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 let a 6 měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byla pro výkon uloženého trestu zařazena do věznice s ostrahou.
Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku jí byl dále uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a člena statutárního orgánu obchodních korporací, zabývající se pojišťovnictvím a to včetně jejich zastupování na základě plné moci a prokury a v zákazu výkonu činnosti pojišťovacího zprostředkovatele v trvání 5 let.
Za uvedené jednání byl obviněný M. P. odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 let. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Obviněný V. J. byl za tento trestný čin a za sbíhající se trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným trestním příkazem Městského soudu v Brně ze dne 30. 6. 2011, č. j. 12 T 112/2011-21, který mu byl doručen dne 25. 7. 2011, odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let a 6 měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen peněžitý trest ve výši sto denních sazeb po 330 Kč, tedy 33 000 Kč.
Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 2 let a zákaz výkonu činnosti pojišťovacího zprostředkovatele v trvání 5 let.
Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zároveň zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Městského soudu v Brně ze dne 30. 6. 2011, sp. zn. 12 T 112/2011, který nabyl právní moci dne 3. 8. 2011, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Tímto rozsudkem bylo rozhodnuto také o vině a trestu obviněných A. H. a P. H.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným J. V. a M. P. uložena povinnost nahradit společně a nerozdílně poškozeným
Generali Pojišťovna, a. s., IČ 61859869, se sídlem Bělehradská 299/132, Praha 2 způsobenou škodu ve výši 1 145 259 Kč,
ČSOB Pojišťovna, a. s., IČ 45534306, se sídlem Masarykovo náměstí 1458, Pardubice způsobenou škodu ve výši 2 810 634 Kč,
Axa životní pojišťovna, a. s., IČ 61859524, se sídlem Lazarská 13/8, Praha 2 způsobenou škodu ve výši 9 723 718,26 Kč,
Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, IČ 47116617, se sídlem Templova 747, Praha 8 způsobenou škodu ve výši 1 259 671,43 Kč.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. byli poškození Generali Pojišťovna, a. s., IČ 61859869, se sídlem Bělehradská 299/132, Praha 2, Axa životní pojišťovna, a. s., IČ 61859524, se sídlem Lazarská 13/8, Praha 2 a Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, IČ 47116617, se sídlem Templova 747, Praha 8 a ČSOB Pojišťovna, a. s., IČ 45534306, se sídlem Masarykovo náměstí 1458, Pardubice odkázáni se zbytky svých nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné J. V. uložena povinnost nahradit poškozeným Pojišťovna České spořitelny, a. s., Vienna Insurance Group, IČ: 47452820, se sídlem náměstí Republiky 115, Pardubice způsobenou škodu ve výši 241 561 Kč,
Axa životní pojišťovna, a.s., IČ 61859524, se sídlem Lazarská 13/8, Praha 2 způsobenou škodu ve výši 4 609 046,37 Kč,
Allianz pojišťovna, a. s., IČ: 47115971, se sídlem Ke Štvanici 656/3, Praha 8 způsobenou škodu ve výši 275 630, 45 Kč,
Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, IČ 47116617, se sídlem Templova 747, Praha 8 způsobenou škodu ve výši 5 056 595,29 Kč.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. byli poškození Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, IČ 47116617, se sídlem Templova 747, Praha 8, Pojišťovna České spořitelny, a. s., Vienna Insurance Group, IČ: 47452820, se sídlem náměstí Republiky 115, Pardubice, a Axa životní pojišťovna, a. s., IČ 61859524, se sídlem Lazarská 13/8, Praha 2 odkázáni se zbytky svých nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Česká pojišťovna, a. s., IČ: 452 72 956, se sídlem Spálená 75/16, Praha 1 odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle §226 písm. b) tr. ř. byla obviněná J. V. zproštěna obžaloby státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové sp. zn. 2 KZV 3/2017 ze dne 29. 3. 2018 pro skutek, že (včetně pravopisných chyb a překlepů):
„v období od 3. 11. 2011 do 3. 1. 2012 na různých místech České republiky jednak jako osoba podnikající podle zákona č. 38/2004 Sb., o pojišťovacích zprostředkovatelích
a samostatných likvidátorech pojistných událostí a o změně živnostenského zákona, ve znění pozdějších předpisů, a jednak působící na základě Osvědčení o zápisu do registru pojišťovacích zprostředkovatelů a samostatných likvidátorů pojistných událostí ze dne 13. 9. 2011 jako výhradní pojišťovací agent, na základě Smlouvy o výhradním obchodním zastoupení č. 138320-12, uzavřené dne 1. 11. 2011, na kteroužto pozici přešla dne 1. 11. 2011 z pozice „tipaře“, v níž dosud působila na základě Smlouvy o spolupráci ze dne 1. 8. 2011 a na základě Smlouvy obchodním zastoupení a o pomoci při správě č. 138320-R01 ze dne 12. 3. 2012, uzavřené se společností Česká pojišťovna, a.s., IČ: 452 72 956, se sídlem Spálená 75/16, Praha, nejprve nabízela a uzavírala, buď sama, nebo prostřednictvím dalších osob, „Pojistné smlouvy životního pojištění DIAMANT“, tedy pojistný produkt společnosti Česká pojišťovna, a.s., a to výlučně v úmyslu neoprávněně získat provize za zprostředkování;
jedná se konkrétně o tyto smlouvy:
| Příjmení a jméno
| Pojišť-ovna
| Číslo smlouvy
| Datum sepsání
| Podání pojišťovna
| Výše provize
|
| K. H.
| ČP
|
3767255514
|
3.11.2011
|
8.11.2011
|
13 050,00
|
| K. Š.
| ČP
|
3765892116
|
3.11.2011
|
8.11.2011
|
14 011,20
|
| T. O.
| ČP
|
3767255717
|
3.11.2011
|
8.11.2011
|
23 478,00
|
| Ž. R.
| ČP
|
3765891914
|
3.11.2011
|
8.11.2011
|
13 298,40
|
| K. M.
| ČP
|
3767255610
|
3.11.2011
|
14.11.2011
|
10 681,20
|
| K. A.
| ČP
|
3765208016
|
16.11.2011
|
23.11.2011
|
15 360,00
|
| V. F.
| ČP
|
3767255813
|
15.11.2011
|
23.11.2011
|
11 424,00
|
| K. M.
| ČP
|
3765208411
|
11.12.2011
|
14.12.2011
|
12 878,40
|
| Š. R.
| ČP
|
3826837415
|
11.12.2011
|
14.12.2011
|
13 159,20
|
| H. J.
| ČP
|
3826837511
|
20.12.2011
|
21.12.2011
|
6 518,40
|
| B. O.
| ČP
|
7041445218
|
3.1.2012
|
6.1.2012
|
11 856,00
|
| P. M.
| ČP
|
7041445111
|
3.1.2012
|
6.1.2012
|
13 694,40
|
| Celkem
| |
|
|
|
159 409,20
|
při jejich uzavírání J. V. pojistníkům, kteří fakticky o pojistný produkt zájem neměli, slíbila, případně nechala slíbit, že za ně bude hradit sjednané pravidelné měsíční pojistné, a byla tedy srozuměna s tím, že z jejich strany k úhradě pojistného nedojde;
tyto podstatné údaje však společnosti Česká pojišťovna, a.s., zamlčela a poté,
co zajistila úhradu několika prvních plateb pojistného tak, aby jí mohly být ze strany pojišťovny vyplaceny provize za zprostředkování, s placením pojistného přestala a došlo tak k zániku smluv v souladu s ustanovením čl. XI Smlouvy o obchodním zastoupení a o pomoci při správě č.138320-R01 ze dne 12. 3. 2012,
na základě tohoto počínání J. V. jí společnost Česká pojišťovna, a.s., (data shora) vyplatila na provizních odměnách částku 159 409 Kč, která současně představuje celkovou výši způsobené škody “, čímž měla spáchat dílčí útok pokračujícího zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaného a dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, neboť skutek není trestným činem.
Podle §229 odst 3 tr. ř. byla poškozená Česká pojišťovna, a. s., IČ: 452 72 956, se sídlem Spálená 75/16, Praha 1 odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 1. 2020, sp. zn. 4 To 41/2019, podala následně obviněná J. V. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) a g) tr. ř. Obviněná v dovolání prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. vytkla odvolacímu soudu, že nebyla dodržena ustanovení o přítomnosti obviněného u veřejného zasedání. Poukázala na včas a řádně doručené předvolání k veřejnému zasedání s tím, že byla poučena o nutnosti své přítomnosti u tohoto procesního úkonu ze dne 15. 1. 2020. Dne 10. 1. 2020 však z důvodu svého špatného zdravotního stavu byla nucena vyhledat lékaře, který rozhodl o její dočasné pracovní neschopnosti s termínem kontroly stanoveným na 20. 1. 2020. Přitom o uvedené překážce její osobní účasti u veřejného zasedání byl prostřednictvím jejího obhájce vyrozuměn vrchní soud, který její žádosti o odročení již nařízeného veřejného zasedání nevyhověl s tím, že dočasná pracovní neschopnost neznamená neschopnost účastnit se veřejného zasedání, neboť její účast není nezbytně nutná, přičemž v uvedeném směru nevysvětil důvod této změny oproti původní formě dovolatelčina obeslání tzv. předvoláním. Dovolatelka dále poukázala na podrobná zjištění odvolacího soudu stran její diagnózy, jakož i odborného medicínského postupu, kterým lze k takové diagnóze dospět. K tomu dovolatelka uvedla, že její zdravotní indispozice vychází z dlouhodobého léčení se štítnou žlázou, když zvýšená teplota a celková indispozice rozhodně nebyly podmínkami, za kterých by byla schopna se předmětného úkonu plnohodnotně účastnit. Pokud byla při veřejném zasedání jejím obhájcem předložena lékařská zpráva, pak odvolací soud zkonstatoval nedostatečnost takové omluvy, uzavřel, že dovolatelčina účast není nezbytně nutnou a rozhodl o konání veřejného zasedání bez její přítomnosti. V této souvislosti obviněná vyjádřila názor, že za dané situace se objektivně nemohla k soudu dostavit a za tímto účelem také doložila potvrzení o své pracovní neschopnosti. Má tedy za to, že veřejné zasedání mělo být odročeno a postupováno tak mělo být podle §205 tr. ř. za použití §238 tr. ř.
Dále obviněná J. V. uplatnila dovolací důvod podle 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v rámci něhož namítla nesprávnost právního posouzení skutku tak jak vyplynulo z výroku o její vině pod body 1) – 4) zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku dílem dokonaným a dílem podle §21 odst. 1 tr. zákoníku spáchaným ve stadiu pokusu. Ve vztahu k bodu 1) výroku o vině poukázala na podstatné skutkové okolnosti přisouzeného podvodného jednání s tím, že mělo dojít k podvodnému sjednávání pojistných smluv v přisouzeném počtu případů a smluvním pojišťovnám měla být způsobena škoda na neoprávněně vyplacených provizích ve výši 14.939.282 Kč. Konstatovala, že jejím odvolacím námitkám k nesprávnému způsobu výpočtu způsobené škody částečně přisvědčil soud odvolací, který v uvedeném směru zohlednil celkovou výši zaplacených pojistných splátek, která je příjmem pojišťoven s tím, že tato částka musí být odečtena od výše vyplacených provizí a pouze tento rozdíl může představovat skutečnou výši škody, o které tak odvolací soud z uvedeného důvodu nově rozhodl. Za stále nesprávný způsob výpočtu škodlivého následku na neoprávněně vyplacených provizích považuje dovolatelka nezohlednění těch případů pojistných smluv, na jejichž podkladě nebylo uhrazeno pouze prvotní pojistné plnění, ale kde došlo k plnění v pěti a více platbách, a které tak s tímto podvodným záměrem již spojovat nelze. Dovolatelka dále poukázala na zjevně protiprávní činnost pojišťovacích zprostředkovatelů, kteří uzavírali pojistné smlouvy bez vědomí pojistníků s tím, že patřili ke skupině pojistných zprostředkovatelů spoluobviněného V. J.
Z uvedených důvodů obviněná závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil, aby zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby věc přikázal Vrchnímu soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.
Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 1. 2020, sp. zn. 4 To 41/2019, podal prostřednictvím svého obhájce také obviněný M. P., v němž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř. Obviněný v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítl:
a) nesprávné hodnocení otázky protiprávního jednání neboli podvodného jednání pojmového znaku trestného činu;
b) nesprávné hodnocení otázky zavinění jakožto pojmového znaku trestného činu
c) nesprávné hodnocení otázky příčinné souvislosti mezi jednáním a následkem jakožto pojmového znaku trestného činu
d) vydání rozhodnutí v důsledku porušení procesních pravidel spočívajících v odepření procesních práv zakládajících nezákonnost rozhodnutí, tedy porušení práva na spravedlivý proces
e) extrémní nesoulad mezi právními závěry a zjištěnými okolnostmi
f) neúplnost výroku.
K námitkám pod body a) – c) uvedl, že v popisu tzv. skutkové věty výroku o vině pod bodem 1) se neuvádí žádné jeho protiprávní jednání, které by směřovalo k uvedení poškozených v omyl ani k naplnění dalších zákonných forem podvodného jednání, na jehož podkladě mělo dojít k vylákání majetkových hodnot od poškozených poté, co jednajíce v omylu učinili příslušné majetkové dispozice. V této souvislosti vyjádřil názor, že jeho vina zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku dílem dokonaným a dílem podle §21 odst. 1 tr. zákoníku spáchaným ve stadiu pokusu je dovozována pouze z jednání spoluobviněných V. a V. J., kteří tak jednali ve vztahu k poškozeným pojišťovnám zcela nezávisle na jeho osobě, a to bez jakékoliv dohody a spolupráce. Dále uvedl, že výrok o vině obviněného M. P. neobsahuje ani obligatorní znak zavinění ve vztahu k výši škody, tedy zavinění ve vztahu k těžšímu následku – způsobení škody většího rozsahu, přičemž absence zavinění má za následek nesprávné právní posouzení obviněného jako jednání naplňující kvalifikovanou skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle §209 odst. 5 tr. zákoníku. Obviněný rovněž rozebral existenci příčinné souvislosti, přičemž dospěl k závěru, že ze skutkové věty lze dovodit pouze to, že obviněný v několika případech provedl prezentaci produktů Beluga a Univerzum 9, a to různým obviněnému neznámým osobám. Při těchto prezentacích nenabízel žádné pojišťovací produkty, nedocházelo k uzavírání pojistných smluv a ani k uvádění žádných nepravdivých informací ve vztahu k poškozeným (v daném případě jde o příslušné pojišťovny) a na základě této činnosti obviněného (prezentace produktu) nedocházelo k majetkové dispozici poškozených. Z rozhodnutí soudu tedy nelze dovodit, že by obviněný M. P. uvedl někoho v omyl nebo nějakého omylu využil ani že by jednal ve společném úmyslu uvést poškozené pojišťovny v omyl či sebe nebo jiného obohatit na úkor poškozených pojišťoven.
Dovolatel dále uvedl, že v případě velké části pojistných smluv bylo zjištěno, že obviněný V. J. nebo obviněná J. V. nemohli vědět, že se jedná o smlouvu neuzavřenou s pojistníkem, která byla uzavřena třetí osobou (kterou nebyli obvinění) a to bez vědomí pojistníka (zfalšovaný podpis či jiné údaje). V řízení bylo prokázáno, že došlo k častým excesům ze strany třetích osob, kdy tito pojišťovací zprostředkovatelé uzavírali pojistné smlouvy bez vědomí pojistníků. Soudy obou stupňů však podle názoru obviněného učinily nesprávné právní posouzení těchto skutkových zjištění.
Pod bodem e) uvedeným v dovolání obviněný vyjádřil svoje přesvědčení, že v jeho případě došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, založené na vadě extrémního nesouladu skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů a právních závěrů na nich založených. Obviněný uvedl, že skutkový stav nebyl doposud ustálen a soudy vycházely při skutkových závěrech pouze ze selektivně vybraných částí, zejména výpovědí svědků, ale u listinných důkazů, a dále z účelově pozměněných výpovědí svědků. Proto nemohl být naplněn ani požadavek náležitého odůvodnění rozsudku ve smyslu §125 odst. 1 tr. ř. Rovněž vytkl, že rozhodnutí soudů obou stupňů vykazují znaky libovůle a rozhodnutí o vině obviněného M. P. lze zařadit do kategorie kolektivní viny. S tím podle obviněného souvisí i skutečnost, že odvolací soud jeho odvolání projednal zcela svévolně, když většina námitek zůstala nevypořádána a vydal rozhodnutí, které je odrazem svévole a libovůle. V rámci této námitky pak citoval a rozebíral svědecké výpovědi.
Ve své další námitce [bod d)] obviněný uvedl, že mu bylo upřeno právo na obhajobu, zejména právo se k věci vyjádřit, když na konci veřejného zasedání – při závěrečné řeči uvedl, že chce vypovídat, avšak odvolací soud výslech obviněného odmítl provést. Tím bylo porušeno právo obviněného M. P. na obhajobu, což je nutno pokládat za zásadní porušení práva na spravedlivý proces. Dovolatel M. P. rovněž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., přičemž tak učinil pouze s obecným odkazem na neúplnost výroku odvolacího soudu bez dalšího bližšího odůvodnění takto namítané vady.
Z uvedených důvodů závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil, aby zrušil také rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 29. 7. 2019, sp. zn. 63 T 6/2018, a aby věc přikázal Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočce v Pardubicích k novému projednání a rozhodnutí.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 1. 2020, sp. zn. 4 To 41/2019, podal dále obviněný V. J. prostřednictvím své obhájkyně dovolání opírající se o důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g), k) a l) tr. ř. Obviněný v dovolání především namítl nesprávnost právního posouzení skutku. Odvolacímu soudu vytkl jednak, že v jeho případě nebyla samostatně vyjádřena přičítaná forma jeho zavinění ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, přičemž následně dovozuje její nedostatek s odkazem na svoje jednání ve smyslu negativního právního omylu omluvitelného (§19 odst. 1 tr. zákoníku). Tuto námitku odůvodnil tak, že ze svého pohledu nevnímal svoje jednání jako trestné, neboť byl spoluobviněnou V. ujištěn, že způsob plateb pojistného byl s příslušnými pojišťovnami předjednán a jimi odsouhlasen, přičemž o takové informaci neměl důvodu pochybovat, neboť V. považoval za odborníka v oboru. Dále v uvedeném směru argumentoval tím, že byl o správnosti postupu a o funkčnosti celého systému Universum 9 ujištěn spoluobviněným M. P., který mu celý mechanismus jeho fungování představil a poskytl mu vzorovou smlouvu o půjčce, a který vycházel ze svých předcházejících zkušeností s provozováním tohoto systému. Dále namítl absenci objektivní stránky trestného činu. V poměrně obsáhlém dovolání pak dále cituje a detailně rozebírá jednotlivé důkazy vztahující se (dle jeho názoru) k výše uvedeným znakům trestného činu. V této souvislosti dále namítl, že závěry soudů obou stupňů jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Rovněž namítl, že soudy měly při hodnocení důkazů použít zásadu in dubio pro reo.
Z uvedených důvodů závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil, aby zrušil také rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 29. 7. 2019, sp. zn. 63 T 6/2018 a aby věc přikázal Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočce v Pardubicích k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva a k dovoláním obviněných se vyjádřila. Ve svém vyjádření stručně shrnula dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedla, že dovolání J. V. je založeno v prvé řadě na dovolacím důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., jehož prostřednictvím vytýká odvolacímu soudu, že nebyla dodržena ustanovení o přítomnosti obviněného u veřejného zasedání. V této souvislosti je třeba uvést, že dovolatelka byla o veřejném zasedání odvolacího soudu, nařízeném na 15. 1. 2020 uvědoměna za použití vzoru č. 8n Sdělení Ministerstva spravedlnosti ze dne 20. 4. 2004 č. 20/2004 – Org. o vydání vzorů doporučených k použití v trestním a občanském soudním řízení tj. předvoláním k veřejnému zasedání s poučením o možnosti konat je v její nepřítomnosti. Předvolání k tomuto procesnímu úkonu jí bylo za podmínek §64 odst. 1 písm. c) tr. ř. doručeno do vlastních rukou již dne 18. 12. 2019, tj. při plném respektu k zákonné lhůtě na přípravu (§233 odst. 2 tr. ř.). Přitom její obsáhlé vyjádření k napadenému rozsudku, adresované odvolacímu soudu ke konkrétní spisové značce, bylo uplatněno dne 2. 1. 2020. Ze dne 10. 1. 2020 pak pochází žádost obviněné o odročení veřejného zasedání s přiloženým potvrzením o vystavení dočasné pracovní neschopnosti z téhož data s vyznačením data kontroly na 20. 1. 2020, a to současně s vyjádřením jejího nesouhlasu s konáním veřejného zasedání bez její přítomnosti. Odvolací soud považoval popsaný způsob omluvy u uvedeného procesního úkonu za nedostatečný z hlediska objektivizace reálné překážky, bránící jí v účasti na něm. Ještě téhož dne opětovnou komunikací s ošetřující lékařkou, jež potvrzení o dovolatelčině pracovní neschopnosti vystavila a stanovila tam uvedenou diagnózu, jakož i na podkladě konzultace se znalcem z odvětví soudního lékařství k diagnostickým metodám potvrzení tam deklarovaného onemocnění (blíže pasáž pod bodem 3. na č. l. 92 odůvodnění jeho rozsudku) si odvolací soud opatřil podklady ke svému závěru, na jehož podkladě rozhodnul o dalším procesním postupu ve věci. Uzavřel totiž, že obviněná nepředložila lékařskou zprávu takové povahy, ze které by vyplývalo, že objektivně není schopna účasti u veřejného zasedání, resp. že jí byla účast na něm z vážných zdravotních důvodů znemožněna. Pracovní neschopnost totiž sama o sobě není důvodem, který by bez dalšího opodstatňoval odročení veřejného zasedání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2005, sp. zn. 8 Tdo 1407/2005, přiměřeně i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2004, sp. zn. 6 Tdo 932/2004, ze dne 17. 1. 2007, sp. zn. 8 Tdo 32/2007, ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1211/2011, ze dne 27. 6. 2016, sp. zn. 7 Tdo 527/2016, a další). Na podkladě další komunikace s dovolatelčiným obhájcem ohledně vývoje jejího aktuálního zdravotního stavu ještě dva dny před konáním veřejného zasedání a z důvodu nutnosti jeho objektivizace lékařským vyšetřením v souladu s příslušným poukazem na den 13. 1. 2020, který však zůstal nevyužit, nemohl odvolací soud zkonstatovat žádnou změnu svého původního závěru, že omluvu obviněné u veřejného zasedání nelze považovat za odůvodněnou. A to tak jak to ostatně bylo jejímu obhájci již sděleno v reakci na prve uvedenou omluvu dovolatelčiny neúčasti. Jestliže za popsané procesní situace odvolací soud za použití ustanovení §238 tr. ř. postupoval podle §202 a násl. tr. ř. a rozhodl, že veřejné zasedání bude konáno v nepřítomnosti obviněné, pak je třeba uzavřít, že její právo, aby její věc byla projednána v její přítomnosti tak, aby se mohla vyjádřit, ke všem prováděným důkazům ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny, porušeno nebylo. Za popsaného stavu věci je tedy zřejmé, že procesního oprávnění své přítomnosti u veřejného zasedání, nařízeného na den 15. 1. 2020 k projednání (nejen) jejího odvolání, nevyužila.
Při odůvodnění dále uplatněného dovolacího důvodu podle 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatelka J. V. namítla nesprávnost právního posouzení skutku, jak vyplynulo z výroku o její vině pod body 1) – 4) zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku dílem dokonaným a dílem podle §21 odst. 1 tr. zákoníku spáchaným ve stadiu pokusu. Ve vztahu k bodu 1) výroku o vině konstatovala, že jejím odvolacím námitkám k nesprávnému způsobu výpočtu způsobené škody částečně přisvědčil soud odvolací, který v uvedeném směru zohlednil celkovou výši zaplacených pojistných splátek, která je příjmem pojišťoven s tím, že tato částka musí být odečtena od výše vyplacených provizí a pouze tento rozdíl může představovat skutečnou výši škody, o které tak odvolací soud z uvedeného důvodu nově rozhodl. Za stále nesprávný způsob výpočtu škodlivého následku na neoprávněně vyplacených provizích považuje dovolatelka nezohlednění těch případů pojistných smluv, na jejichž podkladě nebylo uhrazeno pouze prvotní pojistné plnění, ale kde došlo k plnění v pěti a více platbách a které tak s tímto podvodným záměrem již spojovat nelze. Takto zaměřené námitky jsou však výlučně skutkové povahy a tedy jsou uplatněny bez povinného respektu k těm skutkovým zjištěním, podle nichž po doplnění důkazního stavu věci na odvolací úrovni byly za toxické smlouvy považovány výlučně ty, které byly uzavřeny za účelem výplaty zprostředkovatelské provize (podle rozhodné právní úpravy nárokovatelné již po prvém zaplacení platby pojistného), a to aniž by klienti měli o uzavírání takových smluvních ujednání zájem a kdy tyto smlouvy uzavřeli pouze jako podmínku ke vstupu do pyramidového systému Universum 9 v souvislosti s příslibem, že za ně pojistné bude placeno, jakož i v těch případech, kdy byly jejich osobní údaje zneužity k vytvoření smluv, jež tito údajní klienti nepodepsali a navíc ani nebyli způsobilí k plnění tam dohodnutých platebních povinností. Obdobným skutkovým způsobem argumentoval i dovolatel V. J. s tím, že existovala celá řada pojištěných, kteří jednak o pojištění zájem měli, jednak si pojistné chtěli hradit sami a jednak jim nebylo slibováno, že tuto povinnost bude za ně plnit někdo jiný. Dovolatelka dále poukázala na zjevně protiprávní činnost pojišťovacích zprostředkovatelů, kteří uzavírali pojistné smlouvy bez vědomí pojistníků s tím, že patřili ke skupině pojistných zprostředkovatelů spoluobviněného V. J. Totožnou námitku uplatnili i zbylí dva dovolatelé. V této souvislosti soudy obou stupňů však zcela správně konstatovaly, že ve vyvození trestní odpovědnosti vůči těmto osobám, jakož i v založení jejich platebního závazku k náhradě škody, na jejímž způsobení se svým jednáním velmi pravděpodobně podíleli, brání překážka, uvedená v §220 odst. 1 tr. ř., zakotvující zákonný důsledek zásady obžalovací a vymezující tak procesní rámec předmětného trestního řízení. Úvahy o trestní odpovědnosti osob, které se takovému formálnímu rámci řízení vymykají z důvodu výše uvedeného, jakož i judikatorní odkaz dovolatele M. P. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2015 sp. zn. 7 Tdo 110/2015 danou problematiku řešící, se tak pohybuje zcela zákonitě mimo meze probíhajícího dovolacího řízení. V uvedeném směru shodně orientovanou argumentaci, zaměřenou na otázku, spojenou s překážkou vyvození trestní odpovědnosti množiny podřízených zprostředkovatelů pojistných smluv, kteří zneužili systému, vytvořili si svá vlastní pravidla a dopouštěli se podvodného jednání, uplatnil i dovolatel V. J. s poukazem na stanovisko odvolacího soudu, že na lavici obžalovaných neseděly všechny osoby, které se podílely na trestné činnosti. Za výhradu skutkové povahy lze dále považovat tu, jejímž prostřednictvím se dovolatelka právě v této souvislosti vymezuje vůči činnosti oněch pojišťovacích zprostředkovatelů a na tomto podkladě dovozuje, že za jejich jednání nemůže být vyvozena její trestněprávní odpovědnost. Lze tedy pouze nad rámec podaného vyjádření poukázat na ta podstatná skutková zjištění, podle nichž dovolatelka věděla o okruhu pojistných zprostředkovatelů, jakož i o okolnostech uzavírání jednak smluv o spolupráci a jednak smluv mandátních právě v návaznosti na jejich ochotu zapojit se do systému Universum 9 tak, aby se ve svém podřízeném postavení na spodní úrovni celého systému svým dílem zapojili do realizace jednotného podvodného záměru všech zúčastněných osob.
Dovolatel M. P. při odůvodnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. rovněž poukázal na popis tzv. skutkové věty výroku o vině pod bodem 1) s tou námitkou, že se tam neuvádí žádné jeho protiprávní jednání, které by směřovalo k uvedení poškozených v omyl ani k naplnění dalších zákonných forem podvodného jednání, na jehož podkladě mělo dojít k vylákání majetkových hodnot od poškozených poté, co jednajíce v omylu učinili příslušné majetkové dispozice. Při uplatnění uvedené námitky však dovolatel přehlíží, že jím poukazovaný popis jeho spolupachatelské součinnosti se spoluobviněnými J. V. a V. J. obsahuje takové jeho částečné přispění k neoprávněnému získání předmětných zprostředkovatelských provizí z uzavřených pojistných smluv, které k naplnění takového společného trestného záměru směřovalo a které se tak stalo objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání všech tří spoluobviněných. Předmětné jednání totiž bylo založeno na vzájemné dohodě všech tří spoluobviněných, jejíž uskutečnění vycházelo právě z know how, které obviněný M. P. poskytl spoluobviněnému V. J. a jeho prostřednictvím i spoluobviněné J. V. jednající za společnost L. F. na pozici zmocněnkyně poškozených pojistitelů. Konkrétně pak tím podstatným způsobem uskutečnění takového společného trestného záměru, kdy podpisem podvodných návrhů pojistných smluv s pojistníky, kteří jednak nebyli a ani neměli zájem být objektivně způsobilými účastníky pojistného vztahu, podmínili zájmový vstup těchto nemajetných osob do pyramidového systému Univerzum 9 (jakož i jejich přístup k v jeho rámci přislíbeným finančním produktům a bonusům u společnosti Beluga AG, vázaným na podmínku získání jakýchkoliv dalších zájemců o uzavření pojistných smluv jakožto potenciálního zdroje pro výplatu zprostředkovatelských provizí); v čele tohoto systému, který svými výnosy negeneroval dostatečné zdroje pro přislíbené platby pojistného, stál právě dovolatel M. P., který při zřetelném povědomí o jeho propojení s podvodným způsobem uzavírání pojistných smluv, přebíral od spoluobviněného V. J. finanční prostředky, pocházející z jediného reálného finančního zdroje, kterým byly vylákané zprostředkovatelské provize a které tak mohly posloužit m. j. k tomu, aby bylo prvotní pojistné, rozhodné pro vyplacení dalších zprostředkovatelských provizí, hrazeno právě z těchto finančních zdrojů samotných poškozených pojistitelů.
Jak vyplynulo z výše uvedené podstaty dovolatelovy trestné součinnosti, založené na propojení podvodného způsobu získávání zprostředkovatelských provizí za uzavření smluv o životním pojištění se systémy Universum 9 a společnosti Belugia a jak je ostatně zřejmé z popisu příslušné části skutkové věty výroku o vině, bylo smyslem takového účelového propojení jen a pouze zajištění podmínek docílení takového trestného záměru. Jestliže dovolatel M. P. v této souvislosti poukázal na nedostatek úmyslu způsobit škodu, neboť žádné ujednání v pojistných smlouvách nemělo směřovat ke způsobení škody, ale naopak k plnění závazku vůči pojišťovnám, pak v souladu se svojí setrvalou obhajobou stále odmítá akceptovat ta rozhodná skutková zjištění, která se týkají dohodnutého způsobu zajištění podmínky získání zprostředkovatelských provizí, spočívajícího právě v oné provázanosti na vesměs neproduktivní finanční systém, do kterého vstupovaly nemajetné osoby pod podmínkou uzavření pojistných smluv, které byly ve svých prvotních platbách hrazeny z již vyplacených zprostředkovatelských provizí pouze za tím účelem, aby byly vyplaceny provize další. V uvedeném směru pak je třeba v podrobnostech odkázat na pasáž odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, která se týká posouzení možnosti kvalifikace dovolatelova jednání v účastenské formě trestné součinnosti, která však byla při zvážení povahy a významu zjištění o jeho aktivitách při naplňování společného trestného záměru opuštěna ve prospěch toho konečného závěru, že přisouzeným způsobem jednal ve spolupachatelském postavení (srov. bod 160 odůvodnění jeho rozsudku). Přisouzený rozsah podvodně vylákaných zprostředkovatelských provizí pod bodem 1) výroku o vině v kontextu s výše poukazovanými aktivitami dovolatelovy trestné součinnosti pak nenechává na pochybách o pokrytí těžšího kvalifikačního momentu ve smyslu §209 odst. 5 písm. a) jeho zaviněním, když v namítaném směru zcela postačuje splnění podmínek §17 písm. a) tr. zákoníku.
Významná část uplatněné argumentace dovolatele M. P. na podporu jím namítané nesprávnosti právního posouzení skutku byla podložena námitkami skutkové povahy. Vyjádřil svoje přesvědčení, že v jeho případě došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, založené na vadě extrémního nesouladu skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů a právních závěrů na nich založených, kdy nemohl být naplněn ani požadavek náležitého odůvodnění rozsudku ve smyslu §125 odst. 1 tr. ř. Státní zástupkyně uvedla, že zásah do skutkových zjištění (kterého se jmenovaný dovolatel zřetelně domáhá) je možné připustit v určitém rozsahu i v rámci řízení o dovolání. V této souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do hodnocení důkazů přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69 ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34 ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Takový přezkum skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učiní-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). Takovým způsobem však jmenovaný dovolatel po stránce věcné neargumentuje, neboť soudům vytýká nedostatek důkazní opory těch rozhodných skutkových okolností přisouzeného jednání, na jejichž podkladě dovodily, že jsou znaky skutkové podstaty přisouzeného trestného činu pod výše označeným bodem výroku o jeho vině naplněny. Postupuje přitom tak, jakoby uplatnil v pořadí další řádný opravný prostředek, neboť se omezuje pouze na zpochybnění způsobu, jakým se soud nalézací vypořádal s jeho obhajobou a potažmo pak zpochybňuje správnost přezkumného postupu soudu II. stupně ke způsobu, jakým se vypořádal s jeho odvolacími námitkami.
Ve smyslu takto vymezené způsobilosti stát se předmětem dovolacího přezkumu proto není možno nahlížet na ty námitky dovolatele M. P., jejichž prostřednictvím soudům vytýká, že jejich skutková zjištění k rozsahu jeho trestné součinnosti i k jeho roli představitele výše označeného finančního systému jsou v extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů, zejména pak svědeckých výpovědí, které jsou nepravdivé a s jejichž skutečným obsahem bylo záměrně manipulováno. Do téže kategorie námitek náleží i výhrada vůči tomu skutkovému zjištění, že všechny pojistné smlouvy pod bodem 1) výroku o vině jsou spojeny se systémy Beluga a Universum 9 s tím, že je vyvráceno rovněž výpověďmi velké části svědků. Poukazuje přitom na to, že obhajoba zjistila, že významná část pojistníků, jejichž smlouvy jsou uvedeny pod tímto bodem výroku o vině, tyto smlouvy vůbec neuzavřela a tedy jim ani nemohl být dán příslib hrazení pojistného třetí osobou, neboť o povinnosti hradit pojistné nemohli vědět a tím jim ani nemohl takový příslib být dán.
Dovolatel V. J., který byl uznán vinným pod bodem 1) výroku o vině zločinem podvodu ve smyslu shora uvedené právní kvalifikace, uplatnil především dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), písm. l) tr. ř., založené na společné námitce nesprávnosti právního posouzení skutku. Odvolacímu soudu především vytýká jednak, že v jeho případě nebyla samostatně vyjádřena přičítaná forma jeho zavinění ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, přičemž následně dovozuje její nedostatek s odkazem na svoje jednání ve smyslu negativního právního omylu omluvitelného (§19 odst. 1 tr. zákoníku). V této souvislosti je na místě konstatovat, že o dovolatelem poukazované jednání v negativním právním omylu by se jednalo v případě, že by šlo o protiprávnost vyplývající z mimotrestních norem, na které trestní předpisy odkazují v blanketních a odkazovacích ustanoveních. Přitom o omyl o protiprávnosti činu vyplývající z omylu o trestních normách je při posuzování otázky zavinění zcela bez významu, neboť se uplatňuje zásada, že neznalost práva neomlouvá. Dovolatel tedy namítá, že byl o správnosti postupu při vytýkaném způsobu zprostředkování pojistných smluv s poškozenými pojistiteli ubezpečen spoluobviněnými V. a M. P. a že tak jednal v omylu o tom, zda prvou spoluobviněnou zastoupené pojišťovny vstupují do takto zprostředkovaných pojistných vztahů při dodržení veškerých povinností zprostředkovatelské strany tak, jak vyplývá z ustanovení §21 odst. 1 zákona č. 38/2004 Sb. Takovou hmotněprávní námitku však neuplatnil při respektu ke skutkovému stavu věci, tak jak je vyjádřen v označeném bodu výroku (nejen) o jeho vině, a to právě v souvislosti s popisem podvodného systému získávání zprostředkovatelských provizí tak jak bylo co do principu jeho fungování uvedeno již shora a o němž neměly poškozené pojišťovny žádnou povědomost. O tom, že se dovolatel stal nejen plně informovaným aktérem tohoto systému, tak jak mu bylo z hlediska zjištěné míry jeho trestné součinnosti přisouzeno, ale že to byl právě jím prosazený projekt, vycházející z know-how v tomto směru již dříve praktikujícího M. P., do kterého zasvětil spoluobviněnou V. v duchu tam popsaného podvodného způsobu naplňování smluv o obchodním zastoupení s poškozenými pojišťovnami, se v podrobnostech a s odpovídající důkazní oporou podává zejména pod bodem 148. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu. Podvodný způsob získávání zprostředkovatelských provizí za uzavření pojistných smluv byl v daném případě propojen se zcela neudržitelným zdrojem zajišťování smluvně dohodnutých splátek pojistného, spočívajícím (zjednodušeně vyjádřeno) na pyramidovém principu „podnikání“. Je tedy zřejmé, že o dovolatelem poukazovanou aplikaci ustanovení §1936 odst. 1 občanského zákoníku, upravující zákonem dovolený způsob plnění závazku třetí osobou, nemohlo jít i přesto, že takovému postupu nebránila povaha předmětu plnění ve smyslu věty druhé označeného ustanovení. Zůstává totiž podstatným, že uvedený legitimní způsob plnění závazku z pojistné smlouvy nemohl být při nastaveném systému jeho financování reálně a trvale zajištěn ve smyslu dohodnutých podmínek termínovaných plateb životního pojištění. Námitka absentující příčinné souvislosti se způsobeným škodlivým následkem na vyplacených provizích, uplatněná s poukazem na formální bezvadnost uzavřených pojistných smluv a tudíž s akcentem na oprávněnost takového plnění ze strany pojistitelů, se pohybuje mimo rámec těch rozhodných skutkových zjištění, vztahujících se ke způsobu, jakým byla tato smluvní ujednání reálně naplněna. Ryze skutkovým způsobem jmenovaný dovolatel argumentuje, pokud vyjadřuje svoje přesvědčení, že plnění z uzavřených pojistných smluv, za jejichž zprostředkování byly vyplaceny provize, bylo ze strany pojištěných osob řádně hrazeno z příjmů, pocházejících z jejich činnosti v rámci systému Universum 9.
Jak již bylo výše uvedeno s důrazem na splněné podmínky spolupachatelské trestné součinnosti i v případě dovolatele V. J., bylo i jeho jednání vedeno jednotným záměrem docílit vyplacení zprostředkovatelských provizí na podkladě umělé a skutečné podmínky jejich nárokovatelnosti jen fiktivně deklarující skupiny pojistníků. Není tedy pochyb o tom, že onen již výše zpochybněný kauzální nexus se způsobeným škodlivým následkem, lze spatřovat i ve vztahu k těm případům sepisu pojistných smluv, kterého se osobně neúčastnil. V této souvislost pak zcela postrádá na svém právním významu námitka, který ze spolupachatelů se na neoprávněně vyplacených provizích měl obohatit s tím, že zůstává otázkou u koho [myšleno po dílčím dokonání činu ad 1) výroku o vině] vyplacené provize skončily. Dovolatelé M. P. a V. J. rovněž uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., přičemž prve jmenovaný tak učinil pouze s obecným odkazem na neúplnost výroku odvolacího soudu bez dalšího bližšího odůvodnění takto namítané vady. Dovolatel V. J. uvedený dovolací důvod použil sice pouze z opatrnosti, nicméně spatřuje neúplnost výrokové části rozsudku odvolacího soudu v tom směru, že nebylo formálně rozhodnuto tak, že došlo k částečnému zamítnutí odvolání obviněných, což vyplývá pouze z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu.
V této souvislosti je třeba vycházet z aktuální rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, plynoucí z jeho usnesení ze dne 18. 12. 2019 sp. zn. 11 Tdo 1255/2019, dále vycházející z jeho usnesení ze dne 16. 10. 2019, sp. zn. 8 Tdo 1059/2019, jakož i z jeho usnesení ze dne 16. 10. 2019, sp. zn. 8 Tdo 944/2019, vydaných na podkladě tam označených nálezů Ústavního soudu, jakož i jimi judikované interpretace uvedeného aspektu zásahu do ústavního práva na spravedlivý proces. Stalo se tak v tom podstatném smyslu, plynoucím z odůvodnění jejich rozhodnutí a to, že jak dovolacímu, tak i odvolacímu soudu bylo vytýkáno, že o dovolání a odvolání obviněných rozhodly, aniž by se jakkoliv vypořádaly s napadeným výrokem o vině nebo že nepostupovaly tak, aby obviněným zákonným způsobem poskytovaly ochranu jejich právům, případně ve vztahu k nim pominuly zbývající část jejich dovolání proti výroku o vině (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2016 sp. zn. 8 Tdo 944/2019, bod 45. ve spojení s teoretickými východisky rozvedenými pod body 40. a 44.). V tomto argumentačním kontextu Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 18. 12. 2019 sp. zn. 11 Tdo 1255/2019 z hlediska posuzovaného způsobu zásahu do práva obviněného na spravedlivý proces, založeného na porušení principu dvouinstančnosti trestního řízení, specifikoval případ, kdy se nejedná o vadu rozhodnutí ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Nebude tomu tak totiž tehdy, pokud rozhodnutí odvolacího soudu nebude obsahovat výrok o dílčím zamítnutí nedůvodné části odvolání, s kteroužto formou výroku ani trestní řád nepočítá, přičemž taková skutečnost nemůže vést sama o sobě k závěru o vadnosti výroku odvolacího soudu. Pouze v případě, že se odvolací soud nijak věcně nevypořádal s odvolacími námitkami ve vztahu k některému výroku napadenému odvoláním, pak jde o vadu, jejíž intenzita narušuje právo obviněného na spravedlivý proces a materiálně naplňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na jehož podkladě je nutné přikročit ke kasaci napadeného rozhodnutí (srov. bod č. 37. jeho odůvodnění). V nyní posuzovaném případě však taková situace nenastala, neboť z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je zřejmé, že se (nejen) v souladu se zaměřením odvolání obou posledně jmenovaných obviněných, velmi obšírně vypořádal s jimi uplatněnou argumentací, směřující proti všem jimi napadeným rozsudečným výrokům.
Proti výroku o náhradě škody, kterým bylo, vůči tam vyjmenovaným pojišťovnám postupováno podle §228 odst. 1 tr. ř. směřuje dovolání M. P., který však mimo rámec napadnutelnosti uvedeného výroku v dovolacím řízení namítl pouze tolik, že jím bylo rozhodnuto ve vztahu k jeho osobě zcela likvidačním způsobem s poukazem na jeho rodinné poměry. Tato část jeho dovolání tak není způsobilá ke svému věcnému projednání. Naproti tomu dovolatelka J. V. navíc a již ve smyslu jiného nesprávného hmotněprávního posouzení namítla, že se odvolací soud nezabýval ani rozdíly v uplatněných nárocích na náhradu škody, se kterými se jednotlivé pojišťovny přihlásily k trestnímu řízení a které následně byly uplatněny v insolvenčních řízeních. Má tedy za to, že všechny pojišťovny přihlásily své pohledávky do insolvenčního řízení vůči společnostem L. F. a F. G. a proto mělo být za dané situace postupováno podle §140b zákona č. 182/2006 Sb., neboť tato insolvenční řízení vytvořila překážku, pro kterou nemohlo být rozhodováno podle §228 odst. 1 tr. ř. v řízení adhezním. Na těchto místech je třeba uvést, že v kontextu s vyvozením její trestní odpovědnosti tato byla za podmínek §228 odst. 1 tr. ř. (se spoluobviněným M. P. společně a nerozdílně) zavázána k náhradě způsobené škody vůči poškozeným pojišťovnám. Poukazuje-li na průběh insolvenčního řízení vůči společnosti L. F. jakož i společnosti F. G. pak bez ohledu na otázku trvání účinků rozhodnutí o úpadku [§140b) zákona č. 182/2006 Sb.] k době předmětného adhezního rozhodování zůstává podstatným, že insolvenční řízení byla vedena vůči (od její fyzické osoby) odlišným právním subjektům se samostatným právním postavením, které v posuzovaném případě nefigurovaly v odpovědnostním vztahu, plynoucím ze zákona č. 418/2011 Sb. tak, aby bylo možno řešit otázku procesní překážky ve smyslu §140b) insolvenčního zákona, bránící ve vydání rozhodnutí adhezní povahy. Jak je však patrno z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu pod bodem 166., taková překážka naopak zabránila ve vyslovení platební povinnosti podle §228 odst. 1 tr. ř. ve vztahu k fyzické osobě obviněného V. J., o jehož úpadku bylo rozhodnuto usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 10. 2011 sp. zn. 54 INS 10504/2011 s účinky uvedenými v §140b) insolvenčního zákona za stavu, že k zajištění majetku jmenovaného obviněného pro trestní řízení v daném případě nedošlo. Tolik ke shodně orientovaným námitkám dovolatelů J. V. a M. P., vytýkajícím soudům, že v předmětné trestní věci nebylo rozhodnuto o platební povinnosti spoluobviněného V. J. k náhradě způsobené škody.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodl o dovoláních obviněných J. V., M. P. a V. J. tak, že se odmítají podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], byla podána osobami oprávněnými prostřednictvím obhájců, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnými naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Nejvyšší soud přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. napadený rozsudek i předcházející řízení a shledal, že dovolání obviněných J. V. a M. P. jsou důvodná.
Podle §265b odst. l písm. d) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání.
Z hlediska trestního řádu se k přítomnosti obviněného při veřejném zasedání odvolacího soudu vztahuje jen ustanovení §263 odst. 4 tr. ř., podle něhož v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává.
V posuzované věci obviněná nebyla ve vazbě ani ve výkonu trestu odnětí svobody. U obviněné tedy nebyly dány okolnosti, které jinak zásadně vylučují konání veřejného zasedání odvolacího soudu v nepřítomnosti obviněného.
Z obecných ustanovení §234 odst. 1, odst. 2 tr. ř. o přítomnosti osob při veřejném zasedání nevyplývá nic, co by se týkalo přítomnosti obviněného a co by nad rámec ustanovení §263 odst. 4 tr. ř. vylučovalo konat veřejné zasedání odvolacího soudu v nepřítomnosti obviněného.
Přítomnost osob při veřejném zasedání se zajišťuje předvoláním dotyčné osoby k veřejnému zasedání anebo jejím vyrozuměním o veřejném zasedání. Podle §233 odst. l tr. ř. předseda senátu předvolá k veřejnému zasedání osoby, jejichž osobní účast při něm je nutná. O veřejném zasedání vyrozumí státního zástupce, jakož i osobu, která svým návrhem dala k veřejnému zasedání podnět, a osobu, která může být přímo dotčena rozhodnutím, jestliže tyto osoby nebyly k veřejnému zasedání předvolány, a vyrozumí též obhájce, popřípadě zmocněnce a zákonného zástupce těchto osob. Z citovaného ustanovení vyplývá, že přítomnost obviněného při veřejném zasedání se zajišťuje buď předvoláním, anebo vyrozuměním, a to v závislosti na tom, zda jeho osobní účast při veřejném zasedání je nutná.
Poté, co byla věc předložena Vrchnímu soudu v Praze mimo jiné i s odvoláním obviněné J. V., nařídila předsedkyně senátu Vrchního soudu v Praze na dny 15. 1. a 16. 1. 2020 od 9:00 hodin veřejné zasedání, ke kterému nechala obviněnou předvolat (viz č. l. 71073 spisu). Předvolání bylo obviněné doručeno dne 18. 12. 2019, tedy v zákonné lhůtě uvedené v §233 odst. 2 tr. ř. Obviněná dne 10. 1. 2020 prostřednictvím obhájce doručila soudu žádost o odročení termínu veřejného zasedání spolu s potvrzením o dočasné pracovní neschopnosti ze dne 10. 1. 2020 (č. l. 71168). Z úředního záznamu na č. l. 71170 se podává, že soudce zpravodaj JUDr. Luboš Vlasák dne 10. 1. 2020 ve 13:01 hod. telefonicky kontaktoval J. V., internistku, která mu sdělila, že obviněné byla vystavena dočasná pracovní neschopnost s diagnózou zánětu štítné žlázy (tzv. horký uzel). Na základě vyjádření V. byl dne 10. 1. 2020 ve 13:20 hod. telefonicky kontaktován soudní znalec z oboru soudního lékařství prof. MUDr. Přemysl Strejc DrSc. a dotázán, který lékař a s jakou specializací je oprávněn k léčbě onemocnění štítné žlázy. Dle soudního znalce jsou k tomu určeni lékaři z oboru endokrinologie a thyrsopathie nikoliv lékaři, kteří mají specializaci diabetologii či internu. K diagnóze tzv. „horkého uzle“ u štítné žlázy uvedl, že lékařská věda pracuje s dvěma termíny. Jednak jde o tzv. „teplý uzel“, kdy štítná žláza fyziologicky nadprodukuje hormon thyeroxin a jednak „horký uzel“, který však lze diagnostikovat teprve po třech nezbytných vyšetřeních. Jednak jde o vyšetření na sonografii, jednak jde o punkci uzle štítné žlázy a následné laboratorní zkoumání koncentrace hormonů produkované štítnou žlázou. Bez těchto specializovaných vyšetření nelze diagnózu tzv. „horkého uzle“ určit. Následně proto Vrchní soud v Praze opět telefonicky kontaktoval 10. 1. 2020 ve 13:58 hod. internistku J. V. s dotazem, zda uvedená vyšetření konstatována soudním znalcem byla u J. V. provedena, přičemž lékařka uvedla, že nebyla u pacientky J. V. provedena ani sonografie, ani punkce štítné a následné laboratorní vyšetření s tím, že z její strany šlo o tzv. předběžnou diagnózu.
Dne 10. 1. 2020 bylo sděleno obhájci obviněné J. V. JUDr. Václavu Vladařovi, že se žádosti o odročení veřejného zasedání nevyhovuje, neboť bylo zjištěno, pokud jde o dočasnou pracovní neschopnost, že zde neexistuje konkrétní důvod, který by znemožňoval účast obviněné u veřejného zasedání s tím, že navíc účast obviněné u veřejného zasedání není nezbytně nutná.
Obviněná J. V. se k veřejnému zasedání dne 15. 1. 2020 nedostavila, přičemž obhájce obviněné předložil soudu poukaz na vyšetření od V., s tím, že dne 13. 1. 2020 se má J. V. podrobit vyšetření, neboť byla u ní konstatována teplota 38° a vpravo hmatný teplejší uzel na štítné žláze. Na podkladě výše uvedeného pak soud v rámci veřejného zasedání dne 15. 1. 2020 vyhlásil usnesení o tom, že veřejné zasedání bude konáno v nepřítomnosti obviněné.
V odůvodnění napadeného rozsudku Vrchní soud v Praze shrnul okolnosti týkající se omluvy obviněné J. V. a její žádosti odročení veřejného zasedání na dny 15. a 16. 1. 2020, kdy nesouhlasila s projednáním věci bez její přítomnosti a dále uvedl, že k veřejnému zasedání dne 15. 1. 2020 se obviněná nedostavila, kdy obhájce obžalované toliko předložil soudu poukaz na vyšetření od V., s tím, že dne 13. 1. 2020 se má J. V. podrobit vyšetření, neboť byla u ní konstatována teplota 38° a vpravo hmatný teplejší uzel na štítné žláze, když poslední akutní zánět byl u ní diagnostikován v říjnu 2018. Přestože k tomuto vyšetření dle poukazu mělo dojít 13. 1. 2020 neobdržel Vrchní soud v Praze, a to ani při zahájení veřejného zasedání dne 15. 1. 2020 od obhájce zprávu o tom, že obviněná V. není schopna účasti u veřejného zasedání. Obhájce uvedl, že žádné nové poznatky k zdravotnímu stavu obviněné nemá. Za této situace dospěl senát vrchního soudu k závěru, že omluvu obviněné ohledně její neúčasti u veřejného zasedání nelze považovat za odůvodněnou a za prokázanou neschopnost se zúčastnit veřejného zasedání a z tohoto důvodu ve smyslu §202 násl. tr. ř. konal odvolací soud veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněné V.
Dovolatelka se z jednání omluvila s ohledem na náhlé onemocnění, a požádala o odročení na jiný termín, přičemž odvolací soud poukázal na to, že omluvu nedoložila žádnou odbornou lékařskou zprávou z vyšetření, a proto jednal v její nepřítomnosti. Za daných okolností, s ohledem na uvedené, je zjevné, že obviněnou postihly zdravotní potíže 5 dní před konáním veřejného zasedání, přičemž se omluvila způsobem, který byl za dané situace jedině možný a požádala o stanovení nového termínu veřejného zasedání, čímž také vyjádřila svůj zájem se veřejného zasedání osobně zúčastnit. Příslušná omluva byla soudu doručena dne 10. 1. 2020, když u veřejného zasedání dne 15. 1. 2020 předložil obhájce obviněné soudu poukaz na odborné vyšetření s tím, že dne 13. 1. 2020 se má J. V. podrobit vyšetření, neboť byla u ní konstatována teplota 38° a vpravo hmatný teplejší uzel.
V této souvislosti je třeba zdůraznit i skutečnost, že pokud Vrchní soud v Praze obviněnou k veřejnému zasedání předvolal, volil tento způsob zajištění její přítomnosti patrně proto, že pokládal její osobní účast za nutnou, jinak by ji o veřejném zasedání vyrozuměl (§233 odst. l tr. ř.). Předvolání obviněné zjevně souviselo s tím, že Vrchní soud v Praze ve veřejném zasedání doplňoval listinné důkazy, a to opisy z evidence Rejstříku trestů, vyjádřeními a zprávami poškozených společností a zprávou Městského úřadu v Jirkově. Vesměs šlo o důkazy, které měly vztah k okolnostem významným pro rozhodnutí o vině. Přitom právě na otázku viny byly soustředěny námitky, které obviněná uplatnila v odvolání. Tím je jen podporován závěr o tom, že přítomnost obviněné při veřejném zasedání byla nutná, jak to vyplývalo z okolnosti, že Vrchní soud v Praze obviněnou k veřejnému zasedání předvolal.
Nejvyšší soud s ohledem na ustanovení §234 odst. 1, odst. 2 tr. ř., §263 odst. 4 tr. ř. nemíní apriorně vyloučit možnost konání veřejného zasedání odvolacího soudu v nepřítomnosti obviněného v případech, kdy byl obviněný k veřejnému zasedání předvolán. Je však třeba dbát na to, aby takový postup odvolacího soudu nebyl nepřípustným zásahem do ústavně garantovaného základního práva obviněného na projednání věci ve vlastní přítomnosti podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. O takový zásah jde typicky za situace, když obviněný má ke své nepřítomnosti přijatelný důvod, který včas sdělí a podle možností doloží soudu, a výslovně dá najevo, že se chce veřejného zasedání zúčastnit, avšak soud přesto provede veřejné zasedání v jeho nepřítomnosti.
Nicméně tu zároveň není ani žádný reálný podklad pro úsudek, že ze strany obviněné šlo jen o nějakou obstrukci, o čemž nepřímo svědčí např. to, že obviněná se řádně dostavovala k hlavnímu líčení u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích (případně se řádně omluvila) a že řádně přebírala doručované písemnosti. Zvlášť významné ovšem je, že obviněná žádostí o odročení veřejného zasedání dala najevo, že se chce veřejného zasedání zúčastnit. Právo obviněné na projednání věci ve vlastní přítomnosti je zakotveno v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Vrchní soud v Praze správně měl obviněné umožnit výkon tohoto práva odročením veřejného zasedání, zvláště když v něm doplňoval důkazy.
Postupem odvolacího soudu, který jednal v nepřítomnosti obviněné a posléze rozhodl napadeným rozsudkem, tak došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle kterého každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Z uvedených důvodů proto i dovolací soud shledal námitku uplatněnou pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. nejen právně relevantní, ale i důvodnou.
Obvinění ve svém dovolání uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Do uvedeného obsahového výkladu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. představuje jistý průlom judikatura Ústavního soudu, v níž se Nejvyššímu soudu vytýká, že předmětný dovolací důvod v některých případech interpretuje příliš restriktivně a vybočuje tak z rámce ústavním pořádkem zaručeného práva na spravedlivý proces.
Ústavní soud především v obecné rovině zdůrazňuje, že zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod je třeba vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. V judikatuře Ústavního soudu (viz např. nálezy ve věcech vedených pod sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. III. ÚS 84/94) se opakovaně poukazuje i na to, že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces, jestliže by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně absence důležitých skutkových zjištění/důkazů).
Jestliže obviněný M. P. namítá, že byl neprávem uznán vinným trestným činem podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaného a dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, a že toto vadné hmotněprávní posouzení skutku se opírá o skutkový stav věci zatížený vadou spočívající v tom, že odvolací soud posoudil otázku jeho viny bez toho, že by ho předtím vyslechl ve veřejném zasedání (ačkoliv to ve stadiu řízení o odvolání navrhoval) a dokazování v tomto směru doplnil, je podané dovolání (vzhledem ke shora citované judikatuře Ústavního soudu) nutno považovat za právně relevantní.
Soud druhého stupně se ohledně výpovědi obviněného M. P. v odůvodnění svého rozsudku vyjádřil tak, že „ … pokud jde o obviněného M. P., tento vypovídal toliko v přípravném řízení. Ze spoluobviněných znal pouze spoluobviněného J. Připustil svoji spojitost s Universum 9 s tím, že od roku 2009 pracoval údajně pro Belugu na základě cashbacku, kde měly být získávány provize zaplacení platební kartou. Popsal činnost Universum 9 a rovněž přiznal, že sám školil a pořádal prezentace, mimo jiné i pro pojišťovacího makléře ze skupiny spoluobviněného J., který posílal peníze na nákup tzv. kódů v rámci Universum 9, přičemž však oproti obžalovanému J. popírá spojení Universum 9 se životními pojistkami. Což však neodpovídá výpovědi obviněného J. a zejména obsahu e-mailových zpráv mezi obviněným J. a obviněným P. U hlavního líčení pak obviněný P. odmítl vypovídat.“ (str. 95 napadeného rozsudku). Není zde tedy uvedeno (jak tvrdí obhajoba), že by obviněný M. P. v odvolacím řízení využil práva nevypovídat. Z protokolu o veřejném zasedání ze dne 15. 1. 2020 pak plyne, že obviněný M. P. činí shodný závěrečný návrh jako jeho obhájce.
Nejvyšší soud poté, co si přehrál k důkazu v rámci neveřejného zasedání záznam veřejného zasedání ze dne 15. 1. 2020 (v 11:50 hod.) uložený na CD nosiči, dospěl k následujícímu závěru. Nejvyšší soud přehrál podstatnou pasáž veřejného zasedání, a to přednes závěrečných návrhů, přičemž zjistil, že obviněný M. P. na výzvu soudce k formulaci závěrečného návrhu výslovně uvedl, že by chtěl vypovídat (1 hodina 16 minuta), což soudce zamítl ( „Nebudete vypovídat. Závěrečný návrh.“ ). Následně pak obviněný M. P. uvedl, že souhlasí se svým obhájcem.
Takový postup soudu však v podstatě popírá zásadní procesní oprávnění obviněného, který sice není povinen vypovídat (§33 odst. 1 věta první tr. ř.), avšak tím není v žádném směru dotčeno jeho právo vyjadřovat se ke všem skutečnostem, které jsou mu kladeny za vinu, a k důkazům o nich a uvádět okolnosti a důkazy sloužící k jeho obhajobě, tzn. právo k věci vypovídat, jestliže se tak rozhodne učinit. Tato svá práva může obviněný realizovat již v přípravném řízení, ale může je uplatnit i kdykoli později podle vývoje trestního stíhání a dokazování. Uplatní-li obviněný právo uvést okolnosti a důkazy sloužící k jeho obhajobě až v hlavním líčení nebo v odvolacím řízení, je to jen realizací jeho práva hájit se, jak uzná za vhodné, a nemůže být jeho obhajoba odmítnuta jen na základě „opožděného uplatnění“ (k tomu srov. např. P. Šámal a kolektiv: Trestní řád, komentář – díl I, 5. doplněné a přepracované vydání, C. H. Beck, Praha 2005, str. 238 a násl.). Jinými slovy, jestliže se obviněný v průběhu řízení rozhodne k věci vypovídat, nelze jej tohoto práva zbavit s poukazem na to, že v předcházejícím stadiu řízení výpověď odepřel.
Postup odvolacího soudu vedl nejen k porušení výše uvedených práv obviněného, ale v konečném důsledku také k tomu, že se soud zbavil možnosti provést důkaz k posouzení otázky jeho úmyslného zavinění (tzv. subjektivní stránka trestného činu) a nemohl tak posoudit význam jeho výpovědi a skutečností v ní obsažených z hlediska řádného objasnění skutkového stavu věci. Přímý dopad uvedené (procesní) vady na správnost skutkových zjištění a v důsledku toho i na hmotněprávní posouzení skutku nelze tudíž předem vyloučit.
Obviněný V. J. byl uznán vinným ze spáchání zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaného a dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, a to ve spolupachatelství s obviněnými J. V. a M. P. [bod 1) daného rozsudku]. Z výše uvedeného vyplývá, že nebylo řádným způsobem provedeno dokazování, neboť nebyl proveden výslech obviněného M. P., a nebyl tudíž dostatečně objasněn skutkový stav věci. Důvody dovolání prospívají i tedy spoluobviněnému V. J. ve vztahu k bodu 1) rozsudku soudu druhého stupně.
Nejvyšší soud proto z podnětu důvodně podaných dovolání obviněných J. V. a M. P. ohledně těchto obviněných a ohledně obviněného V. J. za přiměřeného použití §261 tr. ř. zrušil v celém rozsahu podle §265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 1. 2020, sp. zn. 4 To 41/2019, a podle §265k odst. 2 věty druhé tr. ř. rovněž i všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Napadený rozsudek musel být zrušen i ve zprošťující části týkající se obviněné J. V., neboť její odvolání nemělo být projednáno pro její řádně omluvenou nepřítomnost u veřejného zasedání, ze stejných důvodů bylo zrušeno napadené rozhodnutí i ohledně obviněných A. H. a P. H. Podle §265l odst. 1 tr. ř. pak Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto své rozhodnutí učinil podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť zjištěné vady nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání.
Věc se tak vrací do stadia, kdy Vrchní soud v Praze bude muset znovu projednat řádný opravný prostředek (odvolání) obviněných J. V. a M. P. a rozhodnout o nich. V novém řízení bude povinen se v intencích zrušujícího rozhodnutí předmětnou věcí znovu zabývat a postupovat přitom v souladu s právním názorem, který k projednávaným právním otázkám vyslovil Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. ř.). Jde především o to, aby odvolací soud vyslechl obviněného M. P. ve veřejném zasedání a umožnil mu tak plnohodnotnou realizaci ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces a od něj odvozeného práva na obhajobu. Až po provedení výslechu obviněného M. P. a následném zhodnocení jeho výpovědi v kontextu s dalšími ve věci provedenými důkazy bude možno dovodit, že odvolací soud použil bezchybný procesní postup k objektivnímu zjištění všech důležitých okolností jednání obviněného. Vrchní soud v Praze rovněž rozhodne o odvolání obviněné J. V. v řízení, v němž budou respektována ustanovení týkající se přítomnosti obviněné ve veřejném zasedání včetně ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Stejně tak rozhodne o odvolání obviněného V. J.
Jelikož bylo napadené rozhodnutí zrušeno jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněných, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jejich neprospěch. To se týká i zprošťující části napadeného rozhodnutí ohledně obviněné J. V. a použití §261 tr. ř. ohledně obviněných A. H. a P. H.
Závěrem Nejvyšší soud poznamenává, že jakkoli dovolání obviněných obsahují i další námitky, které z hlediska důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno mít za právně relevantní, považoval za předčasné se jimi v dané fázi řízení zabývat. Vrchní soud v Praze bude rozhodovat o odvolání obviněných znovu a nelze již nyní předjímat, jaké bude jeho nové rozhodnutí, které by mělo vzejít z řádně konaného odvolacího řízení.
Protože obvinění J. V. ve Věznici Nové Sedlo, M. P. ve Vazební věznici Brno a V. J. ve Vazební věznici Hradec Králové v současné době vykonávají trest odnětí svobody, který jim byl uložen rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 1. 2020, sp. zn. 4 To 41/2019, bylo nutno rozhodnout, zda se obvinění berou do vazby (§265l odst. 4 tr. ř.).
Nejvyšší soud v případě obviněných nezjistil naplnění žádného ze zákonných vazebních důvodů. Proto rozhodl, jak je ve výroku uvedeno.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. 9. 2020
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu