ECLI:CZ:NS:2020:4.TDO.653.2020.1
sp. zn. 4 Tdo 653/2020- 667
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 6. 2020 o dovolání obviněného M. K. , nar. XY ve XY, bez zaměstnání, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Bělušice, proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. 6 To 389/2019, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 1 T 199/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
1.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 14. 10. 2019, sp. zn. 1 T 199/2018, byl obviněný M. K. (dále jen obviněný, popř. dovolatel), uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku [jednání pod bodem 1)] a přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku [jednání pod bodem 2)], kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že:
1) ve Zlíně dne 17. 2. 2018 v době mezi 06.30 hodin a 6.45 hodin na ulici XY čp. XY v baru XY za přítomnosti nejméně 10 osob zcela bezdůvodně fyzicky napadl poškozenou A. P., nar. XY, a to tak, že nečekaně a velmi silně ji udeřil pěstí pravé ruky do levého oka, v důsledku čehož utrpěla zranění spočívající v roztržení levého očního bulbu s výhřezem nitrooční tkáně a pohmoždění krajiny levého oka, která si vyžádala ošetření a hospitalizaci na očním oddělení Krajské nemocnice XY ve XY od 19. 2. 2018 do 26. 2. 2018 včetně provedení operačního zákroku s dobou léčení nejméně 6 měsíců a pracovní neschopností do 19. 11. 2018, přičemž u poškozené došlo k podstatnému poškození zraku, když došlo k úplné a nevratné ztrátě vidění levého oka, a tohoto jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 12. 11. 2012, č. j. 18 T 144/2012-191, který nabyl právní moci ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 14. 1. 2013, č. j. 6 To 594/2012-225, odsouzen mimo jiné pro přečin výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou,
2) v brzkých ranních hodinách dne 8. 3. 2018 ve Zlíně na ulici XY poté, co mu majitel rodinného domu č. p. XY D. Š., nar. XY, ve večerních hodinách předchozího dne oznámil, že již není oprávněn v tomto domě přebývat a nepřeje si, aby do domu vstupoval, přes tento výslovný zákaz majitele domu vnikl rozbitým oknem do kuchyně tohoto domu, kde si následně lehl a spal, dokud nebyl probuzen a zadržen hlídkou Policie České republiky.
2. Za uvedené trestné činy a za sbíhající se přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku a přečin krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, za které byl dovolatel odsouzen rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 16. 4. 2018, č. j. 18 T 50/2018-201, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně, ze dne 21. 6. 2018, č. j. 6 To 99/2018-268, uložil Okresní soud ve Zlíně obviněnému podle §145 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi let a šesti měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku současně Okresní soud ve Zlíně zrušil výroky o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 16. 4. 2018, č. j. 18 T 50/2018-201, a z rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 21. 6. 2018, č. j. 6 To 99/2018-268, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.
3. Podle 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené České průmyslové zdravotní pojišťovně, IČO: 47672234, sídlem Ostrava, Vítkovice, Jeremenkova 161/11, škodu ve výši 42 681 Kč. Poškozený D. Š., nar. XY, trvale bytem XY byl podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Naproti tomu byl obviněný rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně podle §226 písm. a) tr. ř., zproštěn obžaloby státního zástupce Okresního státního zastupitelství ve Zlíně ze dne 2. 11. 2018, sp. zn. ZT 142/2018, pro skutek, že:
z přesně nezjištěného místa dne 7. 3. 2018 v době od 17.00 hodin do 17.30 hodin telefonoval ze skrytého účastnického čísla poškozenému D. Š. na jeho mobilní telefon účastnického čísla XY a pohrozil mu, že jede za ním vozidlem taxi do místa jeho bydliště na ulici XY ve Zlíně a oddělí mu tam hlavu od těla, načež hovor ukončil, přičemž po chvíli k bydlišti poškozeného skutečně vozidlem taxi přijel, což u poškozeného vzbudilo důvodnou obavu o jeho zdraví a život, proto z místa odešel,
kterým měl spáchat přečin nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byl obviněný stíhán.
5. Dalším výrokem Okresní soud ve Zlíně obviněného podle §226 písm. b) tr. ř., zprostil téže obžaloby pro skutek, že:
ve Zlíně v přesně nezjištěné době od 3. 3. 2018 do 20.15 hodin dne 7. 3. 2018 na ulici XY odcizil v domě čp. XY sportovní obuv zn. Adidas, modro-žluté barvy, čímž poškozenému D. Š., nar. XY, způsobil škodu ve výši 400 Kč,
a tohoto jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 24. 3. 2014, č. j. 3 T 138/2013-1314, který nabyl právní moci dne 6. 5. 2014, odsouzen mimo jiné pro přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), písm. c), odst. 2, odst. 3 trestního zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 34 měsíců se zařazením do věznice s ostrahou, který vykonal dne 7. 9. 2017,
kterým měl spáchat přečin krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
6. Proti rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 14. 10. 2019, sp. zn. 1 T 199/2018, podali obviněný i státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství ve Zlíně odvolání. Odvolání státní zástupkyně, jež podala v neprospěch obviněného, směřovalo do výroku o trestu a odvolání dovolatele směřovalo do všech výroků předmětného rozsudku.
7. O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně, rozsudkem ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. 6 To 389/2019 tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek z podnětu odvolání obviněného zrušil ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně sám znovu rozhodl tak, že obviněnému uložil za zvlášť závažný zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, přečin výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, přečin porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku, ohledně nichž zůstal napadený rozsudek ve výroku o vině nedotčen, a dále za sbíhající se přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku a přečin krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, za které byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 16. 4. 2018, č. j. 18 T 50/2018-201, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 21. 6. 2018, č. j. 6 To 99/2018-268, podle §145 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti let a šesti měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně současně podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výroky o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 16. 4. 2018, č. j. 18 T 50/2018-201, a z rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 21. 6. 2018, č. j. 6 To 99/2018-268, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Následně Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně podle §256 tr. ř. o odvolání státní zástupkyně rozhodl tak, že jej zamítnul.
2.
Dovolání a vyjádření k němu
8. Proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. 6 To 389/2019, podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Citovaný důvod dovolání dovozuje z toho, že rozhodnutí nižších stupňů trpí extrémním nesouladem mezi provedeným dokazováním a z něj vyplývajícími skutkovými zjištěními, když soudům nižších stupňů současně vytýká, že odůvodnění rozsudků nesplňují ústavněprávní požadavky na odůvodnění rozhodnutí, a proto zasahují do jeho práva na spravedlivý proces.
9. Dovolatel předně poukazuje na to, že s ohledem na judikaturu Ústavního soudu (nálezy II. ÚS 215/99, III. ÚS 84/94) lze v dovolání namítat pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěnými a právními závěry soudů, a zásah do skutkových zjištění lze v takovém případě výjimečně připustit i v rámci řízení o dovolání.
10. Extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů nižších stupňů dovolatel spatřuje v tom, že ani jeden přímý důkaz nesvědčí pro závěr o jeho vině. Rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně se podle dovolatele dramaticky liší v hodnocení toho, kde a kdy se měl skutek stát. Dovolatel má za to, že se oba soudy odlišují v hodnocení skutkového děje, když podle každého z nich se skutkový děj odehrál na jiném místě (podle soudu I. stupně před sloupem a v čase 6:43, podle soudu II. stupně za sloupem v čase 6:30), přičemž každý z nich se při svém hodnocení opřel o jiné důkazy (soud I. stupně o kamerový záznam a výpověď poškozené, soud II. stupně o výpověď svědkyně Š.). Obviněný následně hodnotí kamerový záznam a dospívá k závěru, že účastníky potyčky lze těžce identifikovat, jednoznačně identifikovat útočníka podle jeho názoru nemohla ani servírka Š. Připomíná, že tato svědkyně při prvotním podání vysvětlení ostatně uvedla, že neviděla, kdo poškozenou udeřil.
11. Dovolatel namítá, že tvrzený rozpor mezi skutkovým stavem vyplývajícím z kamerového záznamu a závěry rozsudku soudu druhého stupně představuje takový extrémní rozpor, jež zasahuje do jeho práva na spravedlivý proces. Obviněný následně akcentuje zásadu volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.) a z ní vyplývající požadavek vyčerpávajícího popisu důkazního postupu a logického i přesvědčivého odůvodnění. Podle dovolatele existují mezi jednotlivými svědeckými výpověďmi ve spojení s kamerovým záznamem rozpory, kdy z hlediska presumpce neviny nebylo dosaženo praktické jistoty o jeho vině.
12. Současně má obviněný za to, že soud druhého stupně se nevyjádřil, případně dostatečně nevyjádřil k jeho k námitkám uvedeným v odvolání (námitky týkající se kamerového záznamu, ponechání pout, opomenutých důkazů), v důsledku čehož je podle dovolatele rozhodnutí tohoto soudu nepřezkoumatelné.
13. V závěru podaného dovolání obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodl tak, že se podle §265k odst. 1 tr. ř. ruší napadený rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. 6 To 389/2019, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 14. 10. 2019, sp. zn. 1 T 199/2018, a aby podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí na citovaná rozhodnutí obsahově navazující, a aby podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu ve Zlíně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
14. Opis dovolání obviněného byl za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství, které jej obdrželo dne 19. 5. 2020 (připojeno k č. l. 655). Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství přípisem ze dne 4. 6. 2020, sp. zn. 1 NZO 506/2020 sdělil, že nevyužívá svého oprávnění podle §265h odst. 2 tř. ř. a k podanému dovolání se nevyjadřuje. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
3.
Přípustnost dovolání
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
4.
Důvodnost dovolání
16. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
17. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
18. Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
19. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
20. Obviněný naplnění zvoleného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovozuje v existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a současně namítá porušení jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, jakožto i čl. 1 Ústavy.
21. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu dovolacích námitek lze konstatovat, že obviněný své námitky formálně opírá o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítané vady pod uplatněný dovolací důvod, ale ani žádný jiný, ovšem nelze podřadit. Obviněný uplatněnými argumenty totiž primárně vytýká soudům především nesprávné vyhodnocení provedených důkazů, takže jeho námitky směřují do hodnocení důkazů, tedy do oblasti skutkových zjištění (z kamerového záznamu není zjevné, kdo úder proti poškozené vedl). Dovolatel přitom současně prosazuje vlastní (od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci (nelze identifikovat útočníka, nelze dospět k závěru, že pachatelem je obviněný) a teprve na jejím podkladě dovozuje nesprávné právní posouzení skutku. Námitky obviněného tedy fakticky směřují proti způsobu hodnocení důkazů, nikoliv proti hmotněprávnímu posouzení věci. Takto formulované dovolací námitky, jak již bylo naznačeno, nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
22. Přesto ve vztahu k namítané existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem považuje Nejvyšší soud za potřebné zdůraznit, že vzhledem ke konstantní judikatuře Ústavního soudu, který opakovaně uvedl, že s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09), neboť existence extrémního rozporu může naplňovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006, obdobně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1482/2014, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2017, sp. zn. 11 Tdo 151/2017). Současně je ale třeba uvést, že nestačí pouhé tvrzení této skutečnosti, existence extrémního rozporu musí být prokázána. Platí, že extrémní rozpor je dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Nejvyšší soud zároveň považuje za vhodné v dané souvislosti konstatovat, že v §2 odst. 5 tr. ř. ani §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak pro relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2009, sp. zn. 3 Tdo 55/2009). Zároveň je nezbytné zdůraznit, že existenci extrémního rozporu nelze dovozovat jen z toho, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené v obžalobě. Jestliže soudy hodnotily provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014).
23. Lze konstatovat, že obviněný existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem fakticky dovozuje ze způsobu hodnocení důkazů, se kterým vyslovuje nesouhlas. Z pohledu uplatněné argumentace obviněného je především třeba uvést, že soudy nižších stupňů své skutkové závěry řádně a náležitým způsobem odůvodnily, a to zejména soud prvního stupně. V souvislosti s postupem soudu prvního stupně je třeba konstatovat, že tento podrobně vyslechnul všechny osoby, které mohly k posuzované trestné činnosti vypovídat (obviněného K., poškozenou A. P., svědky V. W., M. Š., M. P., M. S., znalce MUDr. Jiřího Tesaře, CSc.), pokud bylo možno objektivně tyto svědecké výpovědi provést, a následně jejich výpovědi hodnotil v kontextu dalších provedených důkazů, zejména listinnými důkazy (např. znalecký posudek MUDr. Jiřího Tesaře, CSc., znalce v oboru zdravotnictví, odvětví chirurgie se specializací traumatologie, protokol o prohlídce těla včetně fotografické dokumentace, hlášení úrazu zdravotní pojišťovně, příjmový list ze dne 19. 2. 2018, lékařské zprávy o očním vyšetření) a kamerových záznamů (černobílý a barevný záznam). Lze tedy uzavřít, že všechny provedené důkazy hodnotil v jejich vzájemném kontextu, jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. Poté své úvahy ohledně hodnocení důkazů řádně rozvedl, když přesvědčivým způsobem objasnil, k jakým dospěl skutkovým závěrům a na podkladě jakých důkazů (viz body 17. – 20. rozsudku soudu prvního stupně, potažmo bod 7. rozsudku soudu druhého stupně). V dané souvislosti je třeba poznamenat, že soudy závěr o vině obviněného nestaví na kamerovém záznamu, jak naznačuje obviněný, ale především na ostatních provedených důkazech (výpovědi svědků, především poškozené P., barmanky Š., svědka W. a listinných důkazech), které hodnotí, na rozdíl od obviněného, v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., jak jednotlivě, tak i v jejich souhrnu. Nejvyšší soud v dané věci považuje za vhodné uvést, že obviněný v rámci podaného dovolání uplatňuje v podstatě stejné námitky jako v rámci řízení před soudy nižších stupňů, přičemž tyto na jeho obhajobu reagovaly, tedy zabývaly se jí. V souvislosti s námitkami, které obviněný uplatnil v rámci podaného dovolání a jež jsou shodné s námitkami uplatněnými v podaném odvolání, je třeba uvést, že na situaci, kdy obviněný v rámci podaného dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408), podle kterého se jedná o dovolání zpravidla neopodstatněné. O takový případ se v dané věci jedná. Lze tedy uzavřít, že soudy nižší instance svá rozhodnutí přesvědčivě odůvodnily a Nejvyšší soud v podrobnostech pro stručnost na rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně odkazuje.
24. Bez ohledu na shora uvedené pokládá Nejvyšší soud za potřebné zdůraznit určité skutečnosti vztahující se k jednotlivým argumentům obviněného.
25. Dovolatel svou argumentaci opírá především na zpochybňování relevance kamerového záznamu, když uvádí, že z tohoto záznamu nelze jednoznačně identifikovat útočníka. Obviněný však zcela opomíná, že již soudy nižších stupňů s ohledem na kvalitu kamerového záznamu, nepovažovaly obsah tohoto záznamu za rozhodující důkaz o vině obviněného (viz bod 7. rozsudku soudu druhého stupně). Dovolací soud se s tímto názorem soudů ztotožňuje, neboť kamerový záznam je skutečně nekvalitní. Nejvyšší soud však poukazuje na to, že o vině obviněného svědčí celá řada dalších důkazů, především výpověď zcela nestranné svědkyně – barmanky Š., která označila dovolatele jako útočníka. Uvedenou výpověď nepřímo potvrzuje též svědectví V. W., přičemž oběma výpovědím odpovídá také svědectví samotné poškozené A. P., která uvedla, že obviněný přišel a zničehonic ji udeřil pěstí do levého oka, kdy následně jí z tohoto oka začala vytékat nějaká bílá tekutina a krev. Skutečnost, že ke zranění oka poškozené došlo v baru během posuzovaného jednání obviněného, potvrzuje také výpověď svědka M. P., jenž potvrdil, že si v baru všimnul, že poškozená má červené oko. Navíc je třeba zdůraznit, že věrohodnost výpovědí těchto svědků podporují i závěry znaleckého posudku a vyjádření znalce MUDr. Jiřího Tesaře, CSc., v rámci hlavního líčení. Za naznačené situace Nejvyššímu soudu tedy nezbývá nic jiného, než se plně ztotožnit se závěry soudů nižších stupňů (viz bod 11. – 19. rozsudku soudu prvního stupně, bod 7. rozsudku soudu druhého stupně), že mezi poškozenou A. P. a N. T. došlo v baru XY ke dvěma potyčkám, ke kterým se dostal i obviněný, který v případě druhé potyčky zničehonic napadl úderem pěstí pravé ruky poškozenou A. P. do levého oka a způsobil jí uvedená zranění. Je tedy zjevné, že soudy nižších stupňů dostatečně objasnily předmětnou trestnou činnost, a současně je zjevné, že provedeným dokazováním bylo možné dospět k jednoznačnému závěru o vině obviněného.
26. Pokud obviněný v bodě 14. svého dovolání zmiňuje presumpci neviny, pak, přestože obviněný tuto námitku výslovně neuplatňuje, lze jen v krátkosti zmínit, že ani tato námitka by nemohla naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Zásada presumpce neviny zakotvená v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a v §2 odst. 2 trestního řádu má procesní charakter a týká se jen způsobu hodnocení důkazů. Jako taková není způsobilá naplnit zvolený (ale ani žádný jiný) dovolací důvod (viz obdobné závěry o procesní povaze námitek neužití zásady presumpce neviny v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 5 Tdo 418/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2018, sp. zn. 6 Tdo 92/2018).
27. Ve vztahu k námitce dovolatele týkající se ponechání pout během hlavního líčení, pak je v této souvislosti předně nezbytné zmínit, že taková námitka není způsobilá naplnit zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný jiný. Bez ohledu na uvedené považuje Nejvyšší soud za vhodné zdůraznit, že o ponechání pout obviněnému bylo při hlavním líčení rozhodováno v souladu s §12 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy a §17 zákona č. 555/1992 Sb., o vězeňské službě a justiční stráži České republiky. Soud prvního stupně takto rozhodoval na podkladě žádosti Vězeňské služby ze dne 22. 2. 2019 (č. l. 406), která byla soudu předložena na začátku hlavního líčení konaného dne 25. 2. 2019 (č. l. 380). Z obsahu žádosti je zjevné, že u obviněného existovalo důvodné podezření, že je osobou nebezpečnou a že se pokusí během eskorty nebo soudního jednání uprchnout, napadat příslušníky vězeňské stráže, či jiným způsobem mařit úřední výkon. Jelikož obviněný v minulosti utekl z budovy soudu při jednání, jehož se zúčastnil jakožto osoba zadržená, tak předseda senátu prvostupňového soudu žádost vězeňské služby posoudil jako důvodnou, přičemž toto opatření bylo řádně zaznamenáno do protokolu o hlavním líčení. Obviněný proti opatření předsedy senátu vznesl prostřednictvím své obhájkyně námitku, o které rozhodnul senát tohoto soudu tak, že ji zamítnul, tedy reagoval na ni. Jelikož obviněný tuto námitku uplatnil i v podaném odvolání, zabýval se jí i soud druhého stupně, který se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně a ve stručnosti uvedl, že pouta byla obviněnému ponechána kvůli jeho minulému pokusu uprchnout eskortě, byť se tak stalo před 10 lety. Jedná se sice o krátké odůvodnění věci, nicméně je z něj zcela evidentní, jakými úvahami se soud druhého stupně řídil. Obecně je třeba zdůraznit, že doba, která od jeho minulého pokusu o útěk z budovy soudu uplynula, nehraje v tomto případě žádnou roli, stěžejní je, že obviněný má jistou historii ve smyslu snahy o útěk eskortě, což zakládá důvodné podezření, že by se o uprchnutí mohl opětovně pokusit. Navíc jak již bylo naznačeno, tato námitka nenaplňuje zvolený dovolací důvod, když přes ponechání pout mohl obviněný svá práva na obhajobu u hlavního líčení řádně uplatňovat (klást svědkům otázky, vyjadřovat se k jejich výpovědi, navrhovat důkazy).
28. Obviněný dále toliko obecně namítá existenci opomenutých důkazů, když blíže výslovně neuvádí, o jaké důkazy by se mělo jednat. Za takové situace se může Nejvyšší soud vypořádat s námitkami obviněného pouze obecně (viz přiměřeně rozhodnutí Nejvyšší soudu ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 4 Tdo 330/2015). Tzv. opomenuté důkazy lze charakterizovat jako důkazy, které jsou kategorií důkazů, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle §2 odst. 5, 6 tr. ř., protože takové důkazy téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§125 tr. ř.), ale současně též porušení pravidel spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1, 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Za opomenuté důkazy se v praxi považuje i procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04 (N 208/43 SbNU 323), ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09 (N 254/55 SbNU 455), či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09 (N 60/56 SbNU 643), a další]. Nejedná se však o opomenuté důkazy, jestliže jsou dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v přezkoumávaných rozhodnutích (srov. přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. I. ÚS 972/09). Z pohledu shora naznačených východisek se sluší především poznamenat, že v řízení před soudy nižších stupňů bylo soudy náležitě odůvodněno, z jakých důvodů byly důkazní návrhy obhajoby zamítnuty (viz bod 20. rozsudku soudu prvního stupně, bod 7. rozsudku soudu druhého stupně). Zde je na místě zdůraznit, že nalézací soud není povinen provést všechny navržené důkazy, ale z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí respektovat klíčový požadavek na náležité odůvodnění ve smyslu §125 odst. 1 tr. ř. Jestliže tedy soud odmítne provést navržený důkaz, musí toto rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit. V posuzované trestní věci se soudy, zejména pak soud nalézací, věnovaly s odpovídající péčí důkazním návrhům obviněného. Pokud nalézací soud k návrhu obviněného všechny požadované důkazy neprovedl, svůj postup řádně vysvětlil a vyložil, že navrhované důkazy jsou nadbytečné, tak nelze jeho postup považovat za vadný. Protože soud druhého stupně okruh pořízených důkazů pro meritorní rozhodnutí ve věci považoval dostačující, tak označil uvedený postup nalézacího soudu za správný a zákonný.
29. Obecně je nezbytné uvést, že za dovolací důvod nelze uznat ani nesouhlas obviněného s tím, že odvolací soud považoval odůvodnění soudu prvního stupně o zamítnutí návrhů na provedení dalšího dokazování za dostatečné a ztotožnil se s jeho názorem, když na řízení před soudem prvního a druhého stupně je nutno pohlížet jako na jedno řízení, jehož výsledkem je pravomocné rozhodnutí o vině či nevině obviněného. Pokud se tedy soud druhého stupně zcela ztotožnil se závěry soudu prvního stupně ohledně rozsahu dokazování, ale zejména s odůvodněním neprovedení dalších požadovaných důkazů, nelze jeho postup, kterým odkáže na rozhodnutí soudu prvního stupně považovat za primárně vadný. Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že se v projednávané věci nejedná o opomenuté důkazy a nebyl zjištěn ani extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, a proto nebylo žádného objektivního důvodu pro pochybnosti o správnosti napadených rozhodnutí [srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04 (N 42/32 SbNU 405), ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 3094/08 (N 103/53 SbNU 293), ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)], když soudy prvního i druhého stupně se s důkazními návrhy obviněného v potřebném a nezbytném rozsahu vypořádaly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. II. ÚS 339/14, či ze dne 2. 8. 2011, sp. zn. III. ÚS 1432/11).
30. Vzhledem ke shora uvedenému je nepochybné, že se obviněný svou argumentací obsaženou v podaném dovolání s věcným naplněním uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. rozešel a vznesl námitky, které nejsou podřaditelné pod dovolací důvod jím deklarovaný, ale ani žádný jiný.
31. Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o dovolání obviněného je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Dle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „ v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí . “
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. 6. 2020
JUDr. Marta Ondrušová
předsedkyně senátu