Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29.01.2020, sp. zn. 4 Tdo 70/2020 [ usnesení / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2020:4.TDO.70.2020.1

sp. zn. 4 Tdo 70/2020- 625 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 1. 2020 o dovolání obviněného I. J. , nar. XY, bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 2 To 28/2019, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 9 T 71/2018, takto: Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá . Odůvodnění: Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 4. 12. 2018, sp. zn. 9 T 71/2018, byl obviněný I. J. uznán vinným přečinem nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 3 písm. a), písm. b) tr. zákoníku (účinného do 31. 7. 2017), kterého se dopustil jednáním uvedeným v citovaném rozsudku. Za uvedené jednání byl obviněný I. J. odsouzen podle §279 odst. 3 tr. zákoníku za použití §67 odst. 2 písm. b), §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu v počtu 100 denních sazeb v částce 200 Kč za jednu denní sazbu, tedy celkem 20 000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 4 měsíce. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl dále uložen trest propadnutí věcí, a to: - letadlové odpalovací zařízení č. 164, 3903, K2347, v. č. XY, uložené v dřevěné vojenské bedně, - 4 kusy nábojů ráže 12,7 x 108 mm, - 1 kus náboje ráže 23 mm, - 4 kusy nábojů ráže 14,5 mm, - 1 kus dělostřelecké střely ráže 75 mm, - 34 kusů dýmovniček DA-100, - 95 kusů dýmovniček DA-25, - 10 kusů výbušek V100-b, - 10 kusů nábojů ráže 18 mm, - 1 kus zapalovače pro leteckou pumu, - 2 kusy ženijního rozněcovače Ro-8, - 25 kusů (1 balení) třecích zapalovačů TZ 2/B, - 1 kus dělostřeleckého zapalovače Nz-10, - 315 kusů elektrických pyrotechnických iniciátorů okamžitých (EPIO), - 1 sada (10 kusů) vojenského imitačního prostředku IRZ 10 (imitátor ručních zbraní), - 1 sada (10 kusů) elektrického pyrotechnického iniciátoru půlsekundového (EPIP), - 2 balení (16 kusů) vystřelovaného světla Vs-4-ž, - 13 kusů dýmovnic DM 11, - 10 kusů výbušek V30-b, - 2 kusy výbušek V100-b, - 6 kusů třecích zapalovačů TZ-M, - 2 kusy dýmovnic DA 600, - 3 kusy výbušky V5-b, - 6 kusů ručních vystřelovacích signálních světlic, - 4 kusy improvizovaného pyrotechnického výrobku (bílý plast s červenou zápalnicí), - 11 kusů improvizovaného pyrotechnického výrobku (bílý plast s červenou zápalnicí a nápalem), - 3 kusy improvizovaného pyrotechnického výrobku (PET láhev s obsahem směsi chlorečnanu draselného s práškovými kovy, která má charakter pyrotechnické slože, červené víčko s vloženým EPI), - 4 kusy improvizovaného pyrotechnického výrobku (PET láhev s obsahem směsi chlorečnanu draselného s práškovými kovy, která má charakter pyrotechnické slože, oranžové víčko s vloženou zápalnicí a stopinou), - samopal PPŠ 41 ráže 7,62 x 25 mm, výr. číslo XY bez příslušného zásobníku, - 6 kusů nábojů ráže 12,7 x 108 mm, - 3 kusy vojenských nábojů ráže 20 x 138B JPNhSv, - 1 kus náboje ráže 14,5 mm, - tarasnice 0173, - 6 kusů třecích zapalovačů TZ-M, - 1 kus dýmovničky DA 100–čr, - 9 kusů elektrického pyrotechnického iniciátoru okamžitého (EPIO), - 3 kusy výbušek V30-b, - 3 kusy výbušky V5-b, - 1 kus improvizovaného pyrotechnického výrobku (PET láhev s obsahem směsi chlorečnanu draselného s práškovými kovy, která má charakter pyrotechnické slože, oranžové víčko s vloženou zápalnicí a stopinou). Proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 4. 12. 2018, sp. zn. 9 T 71/2018, podal obviněný I. J. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 2 To 28/2019 tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), e) tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněný I. J. byl uznán vinným ze spáchání přečinu nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 3 písm. a), písm. b) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů) „od přesně nezjištěné doby, nejméně od roku 2002, kdy zakoupil objekt Fortové pevnosti č. XY v Olomouci, č. p. XY, který je součástí pozemku parcelní číslo st. XY, v katastrálním území XY, nedovoleně opatřoval a v prostorách tohoto objektu přechovával a hromadil větší množství různé munice, včetně munice hromadného ničení a jejich součástek, zbraně, vojenský materiál a pyrotechnický materiál, kdy tyto předměty byly dne 3. 3. 2016 v uvedeném objektu zajištěny při prohlídce jiných prostor a pozemků provedené na podkladě příkazu Okresního soudu v Olomouci ze dne 20. 2. 2016, č. j. 0 Nt 7005/2016-4, ačkoli si byl jako držitel platného zbrojního průkazu ev. č. XY, vydaného OSZBM Olomouc dne 9. 8. 2013 s dobou platnosti do 6. 10. 2018 pro skupiny A, B, E, vědom, že k opatřování, přechovávání a hromadění níže uvedených zbraní, munice a jejich součástek, střeliva a vojenského a pyrotechnického materiálu nemá patřičné oprávnění, přičemž se jednalo o následující položky, jejichž pořadová čísla byla převzata z protokolu o provedení prohlídky jiných prostor a pozemků ze dne 3. 3. 2016: 4. raketový blok UB-16-57UMP letadlového odpalovacího zařízení č. 164, 3903, K2347, v. č. XY, uložený v dřevěné vojenské bedně, který je určen k nesení a odpalování neřízených raket S-5 ráže 57 mm z vojenských letounů a vrtulníků, přičemž mimo hlaveň 13 je daný raketový komplet funkční a je možné do něho vkládat rakety a tyto z něj odpalovat, přičemž z hlediska zákona č. 119/2002 Sb., o zbraních a střelivu, se jedná o zbraň kategorie „A“ podle §4 písm. a) bod 1 „odpalovací zařízení“, kdy zbraně kategorie „A“ je podle §9 odst. 1 zákona č. 119/2002 Sb., o zbraních a střelivu, zakázáno nabývat do vlastnictví, držet nebo nosit, pokud není stanoveno jinak, přičemž obžalovanému nebyla udělena příslušná výjimka, která by jej opravňovala k držení tohoto raketového kompletu na základě sběratelské skupiny zbrojního průkazu „A“, 9. 4 kusy nábojů ráže 12,7 x 108 mm, kdy se jedná se o náboje s průbojně zápalnou střelou, svítící (se stopovkou), tedy o střelivo kategorie „A“ podle §3 odst. 1 písmena a), spadající podle §4 písm. b) bod 1 zákona č. 119/2002 Sb., o zbraních a střelivu, do kategorie střeliva zakázaného, tedy se střelou průbojnou, zápalnou, přičemž obžalovanému nebyla udělena příslušná výjimka, která by jej opravňovala k držení tohoto střeliva na základě sběratelské skupiny zbrojního průkazu „A“, zbrojní licenci v té době neměl vydánu, 10. 1 kus náboje ráže 23 mm, kdy se jedná o povrchově zoxidovaný jednotný náboj průbojně zápalný, do leteckého kanonu ráže 23 x 115 s označením 23 mm PZ, tedy o střelivo kategorie „A“ podle §3 odst. 1 písm. a), spadající podle §4 písm. b) bod 1 zákona č. 119/2002 Sb., o zbraních a střelivu, ve znění účinném do 31. 7. 2017 , do kategorie střeliva zakázaného, tedy se střelou průbojnou, zápalnou, přičemž obviněnému nebyla udělena příslušná výjimka, která by jej opravňovala k držení tohoto střeliva na základě sběratelské skupiny zbrojního průkazu „A“, zbrojní licenci v té době neměl vydánu, 11. 4 kusy nábojů ráže 14,5 mm, kdy se jedná o náboje s označením 14,5-PZ-B 32, průbojný zápalný, tedy o střelivo kategorie „A“ podle §3 odst. 1 písm. a), spadající podle §4 písm. b) bod 1 zákona č. 119/2002 Sb., o zbraních a střelivu, ve znění účinném do 31. 7. 2017 , do kategorie střeliva zakázaného, tedy se střelou průbojnou, zápalnou, přičemž obžalovanému nebyla udělena příslušná výjimka, která by jej opravňovala k držení tohoto střeliva na základě sběratelské skupiny zbrojního průkazu „A“, zbrojní licenci v té době neměl vydánu, 12. 1 kus dělostřelecké střely ráže 75 mm, kdy se jedná o zoxidovanou tříštivo-trhavou střelu ráže 75 mm s neúplným hlavovým nárazovým zapalovačem, tedy o střelivo kategorie „A“ podle §3 odst. 1 písm. a), spadající podle §4 písm. b) bod 1 zákona č. 119/2002 Sb., o zbraních a střelivu, ve znění účinném do 31. 7. 2017, do kategorie střeliva zakázaného, tedy se střelou výbušnou, přičemž obžalovanému nebyla udělena příslušná výjimka, která by jej opravňovala k držení tohoto střeliva na základě sběratelské skupiny zbrojního průkazu „A“, zbrojní licenci v té době neměl vydánu, 21. 34 kusů dýmovniček DA-100, z toho 11 kusů DA-100-m s modrým dýmem, 2 kusy DA-100-čv s červeným dýmem, 9 kusů DA-100-čr s černým dýmem, 11 kusů DA-100-b s bílým dýmem a 1 kus DA-100-or s oranžovým dýmem, 22. 95 kusů dýmovniček DA-25, z toho 8 kusů dýmovniček DA-25-f s fialovým dýmem, 22 kusů dýmovniček DA-25-čv s červeným dýmem, 16 kusů dýmovniček DA-25-b s bílým dýmem, 49 kusů dýmovniček DA-25-or s oranžovým dýmem, 23. 10 kusů výbušek V100-b, kdy jedná se o výbušky, vojenský imitační materiál, který svým účinkem, tj. výbuchem s bílým dýmem, napodobuje dopady dělostřeleckých střel, granátů, leteckých pum apod., kdy se v bodech 21, 22, 23 podle zákona č. 119/2002 Sb., o zbraních a střelivu, ve znění účinném do 31. 7. 2017, jedná o střelivo kategorie „A“ podle §3 odst. 1 písm. a) spadající podle §4 písm. b) bod 4 „munice“ zákona č. 119/2002 Sb., o zbraních a střelivu, do kategorie střeliva zakázaného, přičemž obžalovanému nebyla udělena příslušná výjimka, která by jej opravňovala k držení této munice na základě sběratelské skupiny zbrojního průkazu „A“, zbrojní licenci v té době neměl vydánu, 24. 10 kusů nábojů ráže 18 mm, kdy se jedná o náboje NZP do větroměrné pušky VR-2, tedy o střelivo kategorie „A“ podle §3 odst. 1 písm. a), spadající podle §4 písm. b) bod 3 zákona č. 119/2002 Sb., o zbraních a střelivu, ve znění účinném do 31.7.2017, do kategorie střeliva zakázaného, které neodpovídá dovolenému výrobnímu provedení, přičemž obviněnému nebyla udělena příslušná výjimka, která by jej opravňovala k držení tohoto střeliva na základě sběratelské skupiny zbrojního průkazu „A“, zbrojní licenci v té době neměl vydánu, 25. 1 kus zapalovače pro leteckou pumu, kdy se jedná o časový zapalovač pro letecké pumy s elektro-pyrotechnickým odjištěním ATK EB 42M pro letecké osvětlovací a kontejnerové pumy, 26. 2 kusy ženijního rozněcovače Ro-8, kdy se jedná o rozněcovače určené k adjustaci pozemních šrapnelových min PP Mi-Šr a PP Mi-Šr II., 27. 25 kusů (1 balení) třecích zapalovačů TZ 2/B, kdy se jedná o zapalovače určené k iniciaci výkonových armádních imitačních prostředků (např. dýmovniček DA-60, DA-600, výbušek řady V-10 apod.), 29. 1 kus dělostřeleckého zapalovače Nz-10, kdy se jedná o hlavový nárazový zapalovač pro dělostřelecké tříštivo-trhavé střely ráže od 82 mm do 152 mm, 32. německý puškový kumulativní granát ráže 45 mm z 2. světové války, jenž byl pro nebezpečnost pyrotechniky zničen přímo na místě, 33. německý puškový tříštivý granát ráže 30 mm z 2. světové války, jenž byl pro nebezpečnost pyrotechniky zničen přímo na místě, 34. 315 kusů elektrických pyrotechnických iniciátorů okamžitých (EPIO), kdy se jedná o vojenský iniciační pyrotechnický prostředek určený k iniciaci výkonových imitačních prostředků (výbušek, dýmovnic apod.), 35. 1 sada (10 kusů) vojenského imitačního prostředku IRZ 10 (imitátor ručních zbraní), kdy se jedná o imitaci palby ručních zbraní IRZ 10, což je vojenský výkonový imitační prostředek určený k imitaci střelby pyrotechnickým efektem, tj. zábleskem, dýmem a zvukem výstřelu, dávky samopalu či kulometu, 36. 1 sada (10 kusů) elektrického pyrotechnického iniciátoru půlsekundového (EPIP), kdy se jedná o vojenský iniciační pyrotechnický prostředek určený k iniciaci výkonových imitačních prostředků (výbušek, dýmovnic apod.), 37. 2 balení (16 kusů) vystřelovaného světla Vs-4-ž, kdy se jedná o vojenský výkonový imitační prostředek, který svým účinkem slouží jako světelný signalizační prostředek pro denní i noční signalizaci, 38. 13 kusů dýmovnic DM 11, kdy jedná se o vojenský dýmový prostředek, který svým účinkem, tj. vývinem masivního oblaku hustého dýmu, slouží k zastírání manévrů vojsk nebo k oslepení jednotek protivníka, 39. 10 kusů výbušek V30-b, kdy se jedná o vojenský výkonový imitační prostředek, který svým účinkem, tj. výbuchem s bílým dýmem, imituje dopad dělostřeleckých střel, granátů a leteckých pum, 40. 2 kusy výbušek V100-b, kdy se jedná o výbušky, vojenský imitační materiál, který svým účinkem, tj. výbuchem s bílým dýmem, napodobuje dopady dělostřeleckých střel, granátů, leteckých pum apod., 41. 6 kusů třecích zapalovačů TZ-M, kdy se jedná o vojenské časované pyrotechnické iniciátory určené k iniciaci výkonových imitačních prostředků, např. dýmovniček DA-25, DA-100, 42. 2 kusy dýmovnic DA 600, z toho jedna dýmovnička v provedení DA 600-m s modrým dýmem a jedna dýmovnička v provedení DA 600-or s oranžovým dýmem, kdy se jedná o vojenský výkonový imitační dýmotvorný prostředek sloužící k imitaci požáru nebo signalizaci clonou dýmu, 43. 3 kusy výbušky V5-b, kdy se jedná o vojenský výkonový imitační prostředek, který svým účinkem, tj. výbuchem s bílým dýmem, imituje výbuch munice nebo také výstřely děl a minometů, 44. 6 kusů ručních vystřelovacích signálních světlic, kdy se jedná o průmyslový pyrotechnický komerční výrobek, který slouží jako světelný signalizační prostředek pro denní a noční signalizaci nebo orientaci v terénu, kdy se v bodech 25, 26, 27, 29, 32-44 podle zákona č. 119/2002 Sb., o zbraních a střelivu, ve znění účinném do 31. 7. 2017, jedná o střelivo kategorie „A“ podle §3 odst. 1 písm. a), spadající podle §4 písm. b) bod 4 „munice“ zákona č. 119/2002 Sb., o zbraních a střelivu, do kategorie střeliva zakázaného, přičemž obžalovanému nebyla udělena příslušná výjimka, která by jej opravňovala k držení této munice na základě sběratelské skupiny zbrojního průkazu „A“, zbrojní licenci v té době neměl vydánu, 46. 11 kusů improvizovaného pyrotechnického výrobku (bílý plast s červenou zápalnicí a nápalem), kdy se jedná o vojenské výbušky maďarské výroby s bílým zábleskem a dýmem, jde o vojenský výkonový imitační prostředek, který svým účinkem, tj. výbuchem s bílým zábleskem a dýmem, napodobuje výbuch granátu apod., kdy podle zákona č. 119/2002 Sb., o zbraních a střelivu, ve znění účinném do 31. 7. 2017, se jedná o střelivo kategorie „A“ podle §3 odst. 1 písm. a),spadající podle §4 písm. b) bod 4 „munice“ zákona č. 119/2002 Sb., o zbraních a střelivu, do kategorie střeliva zakázaného, přičemž obžalovanému nebyla udělena příslušná výjimka, která by jej opravňovala k držení této munice na základě sběratelské skupiny zbrojního průkazu „A“, zbrojní licenci v té době neměl vydánu, 51. samopal PPŠ 41 ráže 7,62 x 25 mm, výr. číslo XY bez příslušného zásobníku, poškozený hloubkovou korozí, dřevěné pažbení je na mnoha místech obřezáno a je ve špatném stavu, vnitřní mechanismus zbraně je vlivem koroze nepohyblivý, zbraň není schopná střelby, ale nemá charakter deaktivované zbraně, kdy z hlediska zákona č. 119/2002 Sb., o zbraních a střelivu, se jedná o zbraň vojenskou podle §4 písm. a) bod 1 a podle §4 písm. a) bod 2 zbraň původně samočinnou, která není řádně znehodnocena podle platné právní úpravy, a jedná se tak z hlediska zákona č. 119/2002 Sb., o zbraních a střelivu, o zbraň kategorie „A“, přičemž obžalovanému nebyla udělena příslušná výjimka, která by jej opravňovala k držení této zbraně na základě sběratelské skupiny zbrojního průkazu „A“, zbrojní licenci v té době neměl vydánu, 52. 6 kusů nábojů ráže 12,7 x 108 mm, kdy se jedná o vojenské střelivo, z toho 3 kusy se střelou průbojně zápalnou svítící celoplášťovou a 3 kusy se střelou průbojně zápalnou celoplášťovou, tedy o střelivo kategorie „A“ podle §3 odst. 1 písm. a), spadající podle §4 písm. b) bod 1 zákona č. 119/2002 Sb., o zbraních a střelivu, do kategorie střeliva zakázaného, tedy střelivo se střelou průbojnou, zápalnou, přičemž obžalovanému nebyla udělena příslušná výjimka, která by jej opravňovala k držení tohoto střeliva na základě sběratelské skupiny zbrojního průkazu „A“, zbrojní licenci v té době neměl vydánu, 58. 3 kusy vojenských nábojů ráže 20 x 138B JPNhSv, kdy se jedná o střelivo ráže 20 mm pro vložnou hlaveň tankového kanonu D-10 s označením 20 mm jednotný, průbojný, náhradní, svítící náboj, tedy o střelivo kategorie „A“ podle §3 odst. 1 písm. a), spadající podle §4 písm. b) bod 1 zákona č. 119/2002 Sb., o zbraních a střelivu, ve znění účinném do 31. 7. 2017, do kategorie střeliva zakázaného, tedy střelivo se střelou průbojnou, zápalnou, přičemž obžalovanému nebyla udělena příslušná výjimka, která by jej opravňovala k držení tohoto střeliva na základě sběratelské skupiny zbrojního průkazu „A“, zbrojní licenci v té době neměl vydánu, 59. 1 kus náboje ráže 14,5 mm, kdy se jedná o střelivo ráže 14,5 mm v provedení průbojný, zápalný (14,5-PZ-B 32), tedy o střelivo kategorie „A“ podle §3 odst. 1 písm. a), spadající podle §4 písm. b) bod 1 zákona č. 119/2002 Sb., o zbraních a střelivu, ve znění účinném do 31. 7. 2017, do kategorie střeliva zakázaného, tedy střelivo se střelou průbojnou, zápalnou, přičemž obžalovanému nebyla udělena příslušná výjimka, která by jej opravňovala k držení tohoto střeliva na základě sběratelské skupiny zbrojního průkazu „A“, zbrojní licenci v té době neměl vydánu, 63. 6 kusů třecích zapalovačů TZ-M, kdy se jedná o vojenské časované pyrotechnické iniciátory určené k iniciaci výkonových imitačních prostředků, např. dýmovniček DA-25, DA-100, kdy podle zákona č. 119/2002 Sb., o zbraních a střelivu, ve znění účinném do 31. 7. 2017, se jedná o střelivo kategorie „A“ podle §3 odst. 1 písm. a),spadající podle §4 písm. b) bod 4 „munice“ zákona č. 119/2002 Sb., o zbraních a střelivu, do kategorie střeliva zakázaného, přičemž obžalovanému nebyla udělena příslušná výjimka, která by jej opravňovala k držení této munice na základě sběratelské skupiny zbrojního průkazu „A“, zbrojní licenci v té době neměl vydánu, 64. 1 kus dýmovničky DA 100–čr, tedy dýmovničky s černým dýmem, kdy podle zákona č. 119/2002 Sb., o zbraních a střelivu, ve znění účinném do 31.7.2017, se jednalo o střelivo kategorie „A“ podle §3 odst. 1 písm. a),spadající podle §4 písm. b) bod 4 „munice“ zákona č. 119/2002 Sb., o zbraních a střelivu, ve znění účinném do 31. 7. 2017, do kategorie střeliva zakázaného, přičemž obžalovanému nebyla udělena příslušná výjimka, která by jej opravňovala k držení této munice na základě sběratelské skupiny zbrojního průkazu „A“, zbrojní licenci v té době neměl vydánu, 65. 9 kusů elektrického pyrotechnického iniciátoru okamžitého (EPIO), kdy se jedná o vojenský iniciační pyrotechnický prostředek určený k iniciaci výkonových imitačních prostředků (výbušek, dýmovnic apod.), kdy podle zákona č. 119/2002 Sb., o zbraních a střelivu, ve znění účinném v době zajištění munice, se jedná o střelivo kategorie „A“ podle §3 odst. 1 písm. a),spadající podle §4 písm. b) bod 4 „munice“ zákona č. 119/2002 Sb., o zbraních a střelivu, ve znění účinném do 31. 7. 2017, do kategorie střeliva zakázaného, přičemž obžalovanému nebyla udělena příslušná výjimka, která by jej opravňovala k držení této munice na základě sběratelské skupiny zbrojního průkazu „A“, zbrojní licenci v té době neměl vydánu, 66. 3 kusy výbušek V30-b, kdy se jedná o vojenský výkonový imitační prostředek, který svým účinkem, tj. výbuchem s bílým dýmem, imituje dopad dělostřeleckých střel, granátů a leteckých pum, kdy podle zákona č. 119/2002 Sb., o zbraních a střelivu, ve znění účinném ve do 31. 7. 2017, se jedná o střelivo kategorie „A“ podle §3 odst. 1 písm. a),spadající podle §4 písm. b) bod 4 „munice“ zákona č. 119/2002 Sb., o zbraních a střelivu, do kategorie střeliva zakázaného, přičemž obžalovanému nebyla udělena příslušná výjimka, která by jej opravňovala k držení této munice na základě sběratelské skupiny zbrojního průkazu „A“, zbrojní licenci v té době neměl vydánu, 67. 3 kusy výbušky V5-b, kdy se jedná se o vojenský výkonový imitační prostředek, který svým účinkem, tj. výbuchem s bílým dýmem, imituje výbuch munice nebo také výstřely děl a minometů, kdy podle zákona č. 119/2002 Sb., o zbraních a střelivu, ve znění účinném do 31. 7. 2017, se jedná o střelivo kategorie „A“ podle §3 odst. 1 písm. a),spadající podle §4 písm. b) bod 4 „munice“ zákona č. 119/2002 Sb., o zbraních a střelivu, do kategorie střeliva zakázaného, přičemž obžalovanému nebyla udělena příslušná výjimka, která by jej opravňovala k držení této munice na základě sběratelské skupiny zbrojního průkazu „A“, zbrojní licenci v té době neměl vydánu, 69. 2 kusy rozbušky k ručnímu granátu, jež byly pro nebezpečnost pyrotechniky zničeny přímo na místě, kdy podle zákona č. 119/2002 Sb., o zbraních a střelivu, ve znění účinném v době zajištění munice, se jedná o střelivo kategorie „A“ podle §3 odst. 1 písm. a),spadající podle §4 písm. b) bod 4 „munice“ zákona č. 119/2002 Sb., o zbraních a střelivu, ve znění účinném do 31. 7. 2017, do kategorie střeliva zakázaného, přičemž obžalovanému nebyla udělena příslušná výjimka, která by jej opravňovala k držení této munice na základě sběratelské skupiny zbrojního průkazu „A“, zbrojní licenci v té době neměl vydánu 70. 4 kusy německého puškového tříštivého granátu ráže 30 mm z 2. světové války, jež byly pro nebezpečnost pyrotechniky zničeny přímo na místě, kdy podle zákona č. 119/2002 Sb., o zbraních a střelivu, ve znění účinném do 31. 7. 2017, se jedná o střelivo kategorie „A“ podle §3 odst. 1 písm. a), spadající podle §4 písm. b) bod 4 „munice“ zákona č. 119/2002 Sb., o zbraních a střelivu, do kategorie střeliva zakázaného, přičemž obžalovanému nebyla udělena příslušná výjimka, která by jej opravňovala k držení této munice na základě sběratelské skupiny zbrojního průkazu „A“, zbrojní licenci v té době neměl vydánu, 71. 54 kusů tříštivých nábojů ráže 20 mm, pravděpodobně německé výroby z 2. světové války (velmi vysoká koroze), jež byly pro nebezpečnost pyrotechniky zničeny přímo na místě, kdy podle zákona č. 119/2002 Sb., o zbraních a střelivu, ve znění účinném do 31.7.2017, se jedná o střelivo kategorie „A“ podle §3 odst. 1 písm. a),spadající podle §4 písm. b) bod 1 zákona č. 119/2002 Sb., o zbraních a střelivu, do kategorie střeliva zakázaného, tedy střelivo se střelou výbušnou, zápalnou, přičemž obžalovanému nebyla udělena příslušná výjimka, která by jej opravňovala k držení této munice na základě sběratelské skupiny zbrojního průkazu „A“, zbrojní licenci v té době neměl vydánu, 72. 276 kusů německých ručních granátů z 2. světové války vzor 39 (eihandgranate 39 – vajíčkový ruční granát 39), jež byly pro nebezpečnost pyrotechniky zničeny přímo na místě, kdy podle zákona č. 119/2002 Sb., o zbraních a střelivu, ve znění účinném do 31. 7. 2017, se jedná o střelivo kategorie „A“ podle §3 odst. 1 písm. a), spadající podle §4 písm. b) bod 4 „munice“ zákona č. 119/2002 Sb., o zbraních a střelivu, do kategorie střeliva zakázaného, přičemž obžalovanému nebyla udělena příslušná výjimka, která by jej opravňovala k držení této munice na základě sběratelské skupiny zbrojního průkazu „A“, zbrojní licenci v té době neměl vydánu.“ Za uvedené jednání byl obviněný I. J. odsouzen podle §279 odst. 3 tr. zákoníku za použití §67 odst. 2 písm. b), §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výši 16 000 Kč, který je složen z 32 denních sazeb ve výši 500 Kč za jednu denní sazbu. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl stanoven pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání 2 měsíců. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl dále uložen trest propadnutí věci, a to: - raketového bloku UB-16-57UMP letadlového odpalovacího zařízení č. 164, 3903, K2347, v. č. XY, uloženého v dřevěné vojenské bedně, - 4 kusů nábojů ráže 12,7 x 108 mm, - 1 kusu náboje ráže 23 mm, - 4 kusů nábojů ráže 14,5 mm, - 1 kusu dělostřelecké střely ráže 75 mm, - 34 kusů dýmovniček DA-100, - 95 kusů dýmovniček DA-25, - 10 kusů výbušek V100-b, - 10 kusů nábojů ráže 18 mm, - 1 kusu zapalovače pro leteckou pumu, - 2 kusů ženijního rozněcovače Ro-8, - 25 kusů (1 balení) třecích zapalovačů TZ 2/B, - 1 kusu dělostřeleckého zapalovače Nz-10, - 315 kusů elektrických pyrotechnických iniciátorů okamžitých (EPIO), - 1 sady (10 kusů) vojenského imitačního prostředku IRZ 10 (imitátor ručních zbraní), - 1 sady (10 kusů) elektrického pyrotechnického iniciátoru půlsekundového (EPIP), - 2 balení (16 kusů) vystřelovaného světla Vs-4-ž, - 13 kusů dýmovnic DM 11, - 10 kusů výbušek V30-b, - 2 kusů výbušek V100-b, - 6 kusů třecích zapalovačů TZ-M, - 2 kusů dýmovnic DA 600, - 3 kusů výbušek V5-b, - 6 kusů ručních vystřelovacích signálních světlic, - 11 kusů improvizovaného pyrotechnického výrobku (bílý plast s červenou zápalnicí a nápalem), - samopalu PPŠ 41 ráže 7,62 x 25 mm, výr. číslo XY bez příslušného zásobníku, - 6 kusů nábojů ráže 12,7 x 108 mm, - 3 kusů vojenských nábojů ráže 20 x 138B JPNhSv, - 1 kusu náboje ráže 14,5 mm, - 6 kusů třecích zapalovačů TZ-M, - 1 kusu dýmovničky DA 100–čr, - 9 kusů elektrického pyrotechnického iniciátoru okamžitého (EPIO), - 3 kusů výbušek V30-b, - 3 kusů výbušek V5-b. Podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku se zabírají tyto věci: - 4 ks improvizovaného pyrotechnického výrobku (bílý plast s červenou zápalnicí) - 3 ks improvizovaného pyrotechnického výrobku (pet láhev s obsahem směsi chlorečnanu draselného s práškovými kovy - červené víčko s vloženým EPI) - 4 ks improvizovaného pyrotechnického výrobku (pet láhev s obsahem směsi chlorečnanu draselného s práškovými kovy - oranžové víčko s vloženou zápalnicí a stopinou) - 1 ks improvizovaného pyrotechnického výrobku (pet láhev s obsahem směsi chlorečnanu draselného s práškovými kovy - oranžové víčko s vloženou zápalnicí a stopinou). Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 2 To 28/2019, podal následně obviněný I. J. prostřednictvím svých dvou obhájců dovolání opírající se o důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. V dovolání odůvodněném obhájkyní JUDr. B. Sedláčkovou obviněný obecně namítl, že soudy obou stupňů se nevypořádaly s hmotněprávním posouzením věci na základě jiného, než pyrotechnického předpisu, v důsledku čehož zaměnily pojmy munice a pyrotechnický výrobek a posoudily ho jako munici. Dále uvedl, že v rozhodnutí zmiňovaný a popsaný skutek rozhodně není trestným činem. Obviněný vyjádřil názor, že se soudy dostatečně nevypořádaly s jeho výpovědí, s fotodokumentací dodanou obhajobou, s výtahy ze specializované odborné literatury ani s odbornými vyjádřeními. Skutek zjištěný soudy byl dle dovolatele nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin nedovoleného ozbrojování, ačkoli o trestný čin nejde. S odkazem na konstantní judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu vytkl tzv. extrémní rozpor mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právním posouzením věci (v rámci své dovolací argumentace však tuto námitku nikterak nerozvinul). Měl za to, že soudy v rozporu s pravidlem in dubio pro reo nevyvodily správná skutková zjištění a v návaznosti na to neprovedly správnou právní kvalifikaci. Obviněný rovněž namítl, že jeho jednání mělo být pouhým přestupkem a nikoliv trestným činem, jímž byl dovolatel uznán vinným. Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci zrušil a aby sám zprostil obviněného obžaloby nebo aby věc postoupil příslušnému správnímu orgánu, případně aby věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí Krajskému soudu v Ostravě – pobočce v Olomouci. V dovolání odůvodněném obhájcem Mgr. P. Sedláčkem obviněný uvedl, že jednání dovolatele mohlo být pouhým přestupkem a nikoliv trestným činem, jímž byl dovolatel uznán vinným. Pokud tedy soudy shledaly, že položky uvedené ve výroku o vině jsou municí, a že tyto náleží obviněnému, který není oprávněn k jejich vlastnění, držení, přechovávání atd., bylo namístě postoupit věc orgánu příslušnému k projednání přestupku. Měly tedy ve věci postupovat podle §12 odst. 2 tr. zákoníku – v souladu se zásadou subsidiarity trestní represe. Soudy rovněž pochybily, pokud neaplikovaly právní úpravu, která je jako celek pro obviněného příznivější, čímž se dopustily jednak analogie v neprospěch obviněného a jednak obviněnému uložily trest, který zákon nepřipouští. Dále uvedl, že se soudy nezabývaly dokazováním v tom směru, komu která položka náleží a kdo všechno má do objektu přístup a v případě položek 9 a 55 se soud nezabýval argumenty obviněného, proč se jedná o munici a nikoli střelivo. Dovolatel označil rozhodnutí odvolacího soudu za překvapivé a nesoucí znaky libovůle. Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku pouze uvedl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že obě dovolání jsou podána proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, jakožto soudu odvolacího a jsou založena na důvodu podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Dovolatel opakuje ve svých dovoláních obhajobu, kterou uplatňoval již od samotného počátku svého trestního stíhání a kterou uplatnil i ve svém odvolání proti odsuzujícímu rozsudku nalézacího soudu. Tyto motivy se v obou dovoláních znovu a znovu opakují. S těmito námitkami se proto již vypořádaly soudy v odůvodnění svých rozhodnutí. Nalézací soud tak učinil zejména v odstavcích 21-25 odůvodnění svého rozsudku a odvolací soud pak zejména v odstavcích 25-39 odůvodnění svého rozhodnutí. S argumentací soudů se ztotožnil a v podrobnostech na ni pro stručnost odkázal. Uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídá pouze ta námitka z obou dovolání, že jednání dovolatele mohlo být pouhým přestupkem a nikoliv trestným činem, jímž byl dovolatel uznán vinným a námitka, že ve věci mělo být postupováno podle §12 odst. 2 tr. zákoníku – v souladu se zásadou subsidiarity trestní represe. Podstatou této obhajoby je tvrzení, že novelou zákona č. 119/2002 Sb., o zbraních a střelivu k 1. 8. 2017 byla munice vyňata z okruhu střeliva a jelikož munice již není střelivem, její neoprávněné držení již může být vždy jen přestupkem a nikoliv trestným činem. Odvolací soud v odstavci 25 odůvodnění na str. 17-19 odůvodnění svého rozsudku dovolateli pečlivě vysvětlil, proč je jeho argumentace nesprávná. Státní zástupce k tomu dodal, že vedle příkladů majetkových přestupků a trestných činů lze uvést i dopravní přestupky řidičů, kázeňské přestupky osob ve výkonu trestu nebo přestupky daňové. Dovolatel zjevně obrací vztah mezi trestným činem a přestupkem – má za to, že trestný čin je k přestupku subsidiární a nikoliv speciální. Dovolatel tím obrací i zásadu subsidiarity trestní represe. Má za to, že trestní represe se uplatní tam, kde jednání není ani přestupkem. Ohledně výkladu zákona č. 119/2002 Sb., o zbraních a střelivu, po novele účinné dnem 1. 8. 2017 odkázal na argumentaci odvolacího soudu v odůvodnění jeho rozsudku. Z uvedeného je také patrno, že pozdější znění zákona č. 119/2002 Sb. (zákon o zbraních) není pro dovolatele příznivější. To, že i na tento zákon mají být užity zásady podle §2 tr. zákoníku, je patrno z rozhodnutí č. 36/1998 Sb. rozh. tr. K zásadě subsidiarity trestní represe uvedl, že dovolatel však pojímá zásadu subsidiarity trestní represe v rozporu s textem i obsahem ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, ustálenou judikaturou i naukou. K takové námitce nezbývá než dovolatele odkázat na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu a zde uvedené judikáty, zejména stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. a případně i na další bohatou judikaturu zabývající se principem ultima ratio a zásadou subsidiarity trestní represe. V této části je tedy dovolání zjevně neopodstatněné. K námitkám, které žádný z dovolacích důvodů nezakládají, řadí jednak námitky proti uloženému trestu a jednak námitky proti hodnocení důkazů a učiněným skutkovým zjištěním. Pokud dovolatel uplatnil v obou dovoláních dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., učinil tak jen formálně a se zjevným opomenutím judikatury k tomuto důvodu se vztahující. Obsáhlé námitky proti hodnocení důkazů jsou v obou dovoláních natolik obecné, že není možno se k nim konkrétně vyjádřit. Zcela obecné je rovněž tvrzení dovolatele o extrémním rozporu mezi provedeným dokazováním a učiněným skutkovým zjištěním. Žádné z těchto vážných tvrzení nedoprovází dovolatel konkrétní argumentací, zda a které z četných konkrétních úvah odvolacího soudu jsou zcela nesmyslné a svévolné. Pokud dovolatel namítá porušení zásady in dubio pro reo, připomíná, že se jedná o zásadu procesní a nikoliv hmotněprávní a že Nejvyšší soud dosud nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady zkoumáno v dovolacím řízení. Dovolatel věnuje podstatnou část své argumentace v dovolání držení tarasnice 21 v položce 60. Z výroku na str. 7 rozsudku odvolacího soudu je patrno, že celý bod 60 byl ze skutkové věty vypuštěn. Zde tedy dovolatel brojí proti té části rozhodnutí, která již neexistuje. Dovolání je přípustné pouze existujícímu rozhodnutí. V této části tedy považuje dovolání za nepřípustné. Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájců, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.). Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek. Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu shledal, že většina námitek uváděných obviněným v dovolání byla již uplatňována v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněného I. J. Nejvyšší soud rovněž zjistil, že obviněný I. J. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v části dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (a to výpovědi obviněného, odborného vyjádření J. Kovaříka a dalších blíže nespecifikovaných odborných vyjádření) a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Další obecně formulovanou námitku ohledně subjektivní stránky trestného činu pak obviněný opíral o tvrzení, že tato nebyla soudy prokázána. Obviněný naplnil zákonné znaky trestného činu tím, že bez povolení sobě opatřil a přechovával zbraň hromadně účinnou a součástky, jichž je k užití takové zbraně třeba, a hromadil a sobě opatřoval ve značném množství střelivo. Výrok o vině je založen na zjištění, že sám obviněný opatřil a přechovával zbraň hromadně účinnou, resp. hromadil a sobě opatřoval střelivo, takže o jeho úmyslu tu nemůže být pochyb. Pokud obviněný úmyslné zavinění v dovolání popřel, vycházel ze své vlastní verze skutkového stavu založené na tvrzení, že on sám se dopustil pouze přestupku. Takový přístup však nemůže být relevantním podkladem pro revizi celého případu. Tyto námitky obviněného I. J. totiž mají charakter polemiky, v rámci které zdůrazňuje pouze skutečnosti, o kterých se domnívá, že svědčí v jeho prospěch, ale již zcela ignoruje závažná skutková zjištění, která ho z trestné činnosti usvědčují. K jednotlivým skutkovým zjištěním ale nelze přistupovat izolovaně, tedy při ignorování vzájemných vztahových souvislostí. Takový postoj se nemůže setkat s procesním úspěchem – zvláště ne, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je nezpochybnitelná logická návaznost. V tomto ohledu překročily námitky obviněného meze dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť nesměřovaly proti právnímu posouzení skutku zjištěného soudem, a staly se polemikou se skutkovými zjištěními soudu. V této souvislosti lze odkázat i na usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, které jasně uvádí, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 LZPS nelze vykládat tak, že zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá deklarovaným představám obviněného. Uvedeným základním právem je zajišťováno „pouze“ právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. Lze konstatovat, že pokud obviněný opakovaně vznáší námitku, že soudy hodnotily důkazy selektivním způsobem v jeho neprospěch, tedy nikoli v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro reo, nelze tuto pod jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit. Předmětná námitka svým obsahem směřuje výlučně do skutkových zjištění, a tedy potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za stěžejní uvést, že námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem. Stejně tak na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. Nejvyšší soud z pozice dovolacího soudu zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v ustanoveních čl. 4, čl. 90 Ústavy. Mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Olomouci, z nichž v napadeném rozsudku vycházel také Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně není žádný extrémní rozpor. Skutková zjištění soudů mají evidentní obsahové zakotvení v odborných vyjádřeních z oboru kriminalistika, odvětví kriminalistická, balistická expertiza, a jejich doplňcích, přičemž tyto korespondují s dalšími listinnými důkazy a výpovědí obviněného. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů a že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Soudy své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a logicky vysvětlily. Za tohoto stavu soudy nijak neporušily ústavně zaručené základní právo obviněného na spravedlivé řízení. To, že obviněný nesouhlasí se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a že se neztotožňuje se skutkovými zjištěními soudů, není dovolacím důvodem. Jestliže dovolatel obecně namítl, že soudy spoléhaly na odborná vyjádření, a nenechaly vypracovat znalecký posudek, Nejvyšší soud poznamenává, že podle ustanovení §105 odst. 1 věta první tr. ř. je-li k objasnění skutečnosti důležité pro trestní řízení třeba odborných znalostí, vyžádá orgán činný v trestním řízení odborné vyjádření. Při odborném vyjádření používá osoba, od které je vyžadováno, svých odborných znalostí, a proto ho může podávat v jednodušších případech i osoba, která je zapsána v seznamu znalců (znalec), anebo jiná fyzická nebo právnická osoba, která má potřebné odborné předpoklady. Odborné vyjádření podala Pyrotechnická služba Policie ČR jakožto pracoviště specializované na znaleckou činnost s oborem znalecké činnosti kriminalistika, s rozsahem znaleckého oprávnění pyrotechnika, munice a výbušniny. Zpracovatel odborného vyjádření měl tedy potřebnou způsobilost k jeho podání. Odborné vyjádření obsahuje nejen předkládané závěry, ale také konkrétní a plně ověřitelné vysvětlení postupu, jímž zpracovatel k učiněným závěrům dospěl. Z ničeho nelze vyvozovat nepoužitelnost odborného vyjádření jako důkazu, a to ani ze závažnosti trestného činu, pro který bylo vedeno trestní stíhání obviněného. Nebylo proto nutné k týmž otázkám opatřovat znalecký posudek, jak se domnívá dovolatel. Zcela mimo dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. stojí námitka obviněného, že rozhodnutí odvolacího soudu narušuje předvídatelnost a je výrazem libovůle. Obviněný uvedené spatřuje v tom, že odvolací soud vydal v dané trestní věci rozsudek a víceméně se ztotožnil s právními závěry nalézacího soudu. Předmětné výhrady nejsou důvodné ani v obecné rovině. Obviněný se pravděpodobně cítí být rozhodnutím odvolacího soudu překvapen či zaskočen, neboť čekal zproštění obžaloby, nicméně nelze mít rozhodně za to, že se jednalo o překvapivé rozhodnutí. Obviněný byl shledán vinným přečinem, který mu byl kladen za vinu v obžalobě, v průběhu řízení nedošlo ke změně právní kvalifikace, a ani k výraznější změně popsaného skutku. To, že závěr obsažený v rozhodnutí soudu není podle představ obviněného, nelze vnímat jako zásah do práva na spravedlivý proces, resp. zpochybnění právní jistoty. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný uplatnil právně relevantně námitkou, že zjištěné okolnosti nenaplňují skutkovou podstatu přisouzeného trestného činu a je možné jeho jednání posoudit pouze jako přestupek dle zákona č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu, a to podle §76e a §70i odst. 2 citovaného zákona. Tato námitka však není oprávněná. Pokud dovolatel postrádá hranici mezi trestným činem a přestupkem (a v důsledku toho se domnívá, že svým jednáním spáchal pouze přestupek), je nutné zdůraznit, že ona hranice je jasně určena rozdílným vymezením skutkových podstat. Zde je třeba mít na zřeteli, že ustanovení o přestupcích jsou ve vztahu k trestnímu zákoníku subsidiární, o přestupek jde jen tehdy, jestliže jednání, které má znaky jak přestupku, tak trestného činu, nedosáhne intenzity trestného činu. Nejvyšší soud pro stručnost odkazuje na správné argumenty uvedené na str. 17-18 v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, v nichž uvedl, že trestné činy jsou vůči přestupkům speciální, přičemž se zpravidla liší tím, že jsou intenzivnější ve škodlivosti, závažnosti a nebezpečnosti. Aby mohlo být nějaké jednání posouzeno jako trestný čin, musí být za trestný čin označeno v trestním zákoníku. Přestupky pak upravuje řada zákonů. Obviněný je stíhán za to, že mimo jiné, hromadil a sobě opatřoval střelivo ve značném množství. V daném případě se jedná, s ohledem právě na množství zajištěné munice a dalšího střeliva, o kvalifikovanou skutkovou podstatu trestného činu nedovolené ozbrojování dle §279 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. Tento trestný čin je trestným činem hromadným, což znamená, že u něj k trestní odpovědnosti nestačí jeden útok, ale je jich třeba několik. Mnohost je podmínkou použití vyšší trestní sazby. Trestné činy hromadné jsou charakterizovány tím, že jejich pojmovým znakem je více útoků spojených společným záměrem. U trestného činu nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 3 písm. b) je trestný ten, kdo hromadí zbraně nebo ve značném množství střelivo, a proto nestačí ojedinělý případ opatření zbraně nebo malého množství střeliva. Nejvyšší soud se ztotožnil s názorem státního zástupce, že dovolatel obrací vztah mezi trestným činem a přestupkem – má za to, že trestný čin je k přestupku subsidiární a nikoliv speciální, když kromě příkladů majetkových přestupků a trestných činů lze uvést také i dopravní přestupky řidičů, kázeňské přestupky osob ve výkonu trestu nebo přestupky daňové. Ve všech těchto případech je zcela protismyslný právní názor dovolatele, že pokud lze nějaké jednání posoudit jako přestupek, vylučuje to automaticky trestní odpovědnost pachatele za trestný čin. Jednání, které není ani přestupkem by však mělo být (podle výkladu obviněného) zcela beztrestné a nemělo by se naopak stát soudně trestným činem. K podobnému výkladu dovolatel dospěl také v případě zákona č. 119/2002 Sb., o zbraních a střelivu po novele účinné dnem 1. 8. 2017. Přestože z důvodové zprávy k zákonu č. 229/2016 Sb., jakož i ze související „Souhrnné zprávy Ministerstva vnitra o postupu řešení mimořádné události v muničním areálu Vrbětice“ plyne, že předkládaná novela si v reakci na tragické události ve Vrběticích kladla za cíl zvýšit standard nakládání s municí civilními subjekty na území ČR [neboť munice představuje, na rozdíl od ostatních typů zakázaného střeliva ve smyslu §4 písm. b) zákona o zbraních, svou povahou podstatně závažnější potenciální ohrožení bezpečnosti a životního prostředí], a proto nově včlenila do zákona celou řadu zvláštních zpřísňujících pravidel týkajících se nakládání s municí, vydávání muničního průkazu, muniční licence apod. (se subsidiární aplikovatelností úpravy zakázaného střeliva, pokud jde o otázky v hlavě III zákona výslovně neřešené), obviněný snahu zákonodárce vykládá opačným způsobem - a to jako snahu zákonodárce vyjmout munici z okruhu zbraní a střeliva, jejichž nedovolené držení je trestné a držení munice liberalizovat. V §70 odst. 1 citovaného zákona v nyní platném znění je výslovně uvedeno: „Nestanoví-li tato hlava jinak, použijí se pro nakládání s municí ustanovení tohoto zákona o nakládání se zakázaným střelivem“. Z uvedeného vyplývá, že pozdější znění zákona č. 119/2002 Sb. (zákon o zbraních) není pro dovolatele příznivější. To, že i na tento zákon mají být užity zásady podle §2 tr. zákoníku je patrno z rozhodnutí č. 36/1998 Sb. rozh. tr. Námitka obviněného týkající se subsidiarity trestní represe, jak již bylo naznačeno, naplňuje dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Subsidiarita trestní represe se vztahuje k pojmu trestného činu a týká se otázky viny, takže se jedná o námitku, která z pohledu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. formálně naplňuje uvedený dovolací důvod. Nejvyšší soud již opakovaně v návaznosti na judikaturu Ústavního soudu judikoval, že zásada subsidiarity trestní represe jako jedna ze základních zásad trestního práva, vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, neboť trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání jako trestného činu je třeba považovat za ultima ratio, tedy za krajní prostředek. Z uznávaného principu právního státu, jímž je chápání trestní represe jako prostředku ultima ratio, vyplývá, že ochrana právních statků má být v prvé řadě uplatňována prostředky práva občanského, obchodního či správního, a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení chráněných vztahů naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu, je namístě uplatňovat trestní odpovědnost. V tomto směru je třeba, aby byla soudy respektována relevantní judikatura Ústavního soudu, kde je možno např. poukázat na nález Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 541/10, z něhož se podává, že „umožňuje-li trestní právo realizaci veřejného zájmu na stíhání trestné činnosti pomocí robustních a osobní integritu jednotlivce omezujících nástrojů, pak jejich použití musí respektovat ústavněprávní limity, v daném případě princip proporcionality (způsobilost, nezbytnost a adekvátnost užití trestněprávního prostředku ochrany). Ústavní soud k tomu např. v nálezu pod sp. zn. IV. ÚS 469/04 konstatoval, že „z ústavního hlediska žádný soud nemůže přehlížet zjevnou skutečnost, že nástroje, pomocí nichž se realizuje trestněprávní ochrana, omezují základní práva či svobody, a jen důsledné respektování principu ultima ratio (chápaného z ústavního hlediska) zaručuje, že takové omezení bude možno ještě považovat za proporcionální s účelem sledovaným trestním řízením (ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod).“ Obdobně již opakovaně judikoval i Nejvyšší soud (srov. např. rozhodnutí pod sp. zn. 7 Tz 230/2000, 5 Tdo 897/2005 nebo 5 Tdo 563/2008). Byl-li tedy spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu v posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů osob s poukazem na primární existenci institutů občanského nebo obchodního práva, či jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit náhradu škody, která byla trestným činem způsobena. Akceptace principu ultima ratio nemůže ve všech případech zcela znemožnit aplikaci základního účelu trestního řízení, jak je vymezen v ustanovení §1 odst. 1 tr. ř. Podle tohoto zákonného ustanovení je účelem trestního řádu upravit postup orgánů činných v trestním řízení tak, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé spravedlivě potrestáni. Řízení přitom musí působit k upevňování zákonnosti, k předcházení a zamezování trestné činnosti, k výchově občanů v duchu důsledného zachovávání zákonů a pravidel občanského soužití i plnění povinností ke státu a společnosti. O takový případ se však v předmětné trestní věci nejedná, když i podle Nejvyššího soudu jednání obviněného rozhodně nelze mít za natolik nezávažné a bagatelní, aby bylo namístě řešit jeho odpovědnost prostředky jiného právního odvětví namísto trestní represe. Jednání obviněného, které bylo kvalifikované jako trestný čin nedovoleného ozbrojování, nijak nevybočuje z běžného rámce trestné činnosti tohoto charakteru a jeho společenská škodlivost není pod tuto úroveň ničím snižována. Naopak je namístě zdůraznit, že je zvyšována závažností trestné činnosti, když v této souvislosti nelze přehlédnout, že obviněný svým jednáním ohrozil bezpečnost osob a zájem společnosti na ochraně života a zdraví. Na základě uvedeného je namístě shledat i tuto námitku zjevně neopodstatněnou. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. může být naplněn ve dvou alternativách, které spočívají v tom, že obviněnému byl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu, stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Námitku obviněného ohledně uloženého trestu nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod, ani pod jiný dovolací důvod podle §265b odst. 1 tr. ř. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu ve vztahu ke stanovení druhu či výměry trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky přiměřenosti trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, že měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002). Nesprávnost uloženého trestu tedy není dovolacím důvodem ani se zřetelem k namítané zásadě subsidiarity trestní represe, která je sice ústavním principem, ale rozhodně nebyla dotčena, uváží-li se charakter, rozsah a celková závažnost spáchaného trestného činu (jak je uvedeno výše). Vzhledem k výše uvedenému je trest obviněného třeba odvodit od trestného činu, jímž byl uznán vinným, a nikoli z jiného právního posouzení jeho jednání, které je správné jen podle názoru dovolatele. Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno, že obviněný I. J. svým předmětným jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 3 písm. a), písm. b) tr. zákoníku, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí obou soudů vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor. Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného I. J. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný. V Brně dne 29. 1. 2020 JUDr. Jiří Pácal předseda senátu