ECLI:CZ:NS:2020:6.TDO.135.2020.1
sp. zn. 6 Tdo 135/2020
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 2. 2020 o dovolání, které podal obviněný P. V. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 8. 2019, sp. zn. 67 To 264/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 33 T 213/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. V. odmítá .
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 11. 6. 2019, sp. zn. 33 T 213/2014, byl obviněný P. V. (dále jen „obviněný“ či „dovolatel“) uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku.
2. Za uvedený zločin byl odsouzen podle §240 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou let. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let.
3. O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. 8. 2019, sp. zn. 67 To 264/2019, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. byl napadený rozsudek zrušen v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný byl uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že:
„jako statutární orgán obchodní společnosti E., IČO: XY, se sídlem XY, záměrně za účelem finančního prospěchu uvedl v daňových přiznáních k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období květen 2011 na řádku 40 Z přijatých plnění od plátců základní základ daně ve výši 11.457.890 Kč, kdy do uvedené částky zahrnul nákup sanitárního zboží od společnosti N., IČO: XY, se sídlem XY, uvedený na fakturách konkrétně v daném rozsudku specifikovaných,
následně obžalovaný záměrně v daňovém přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období červenec 2011 na řádku 20 Dodání zboží do jiného členského státu uvedl částku 14.283.297 Kč, kdy do uvedené částky zahrnul vývoz sanitárního zboží do jiného členského státu odběrateli A. T. K., DIČ: XY, XY, uvedený na fakturách konkrétně v daném rozsudku specifikovaných,
přičemž k uskutečnění plnění, uvedenému na fakturách zahrnutých do daňového přiznání za květen 2011, nedošlo, společnost E., IČO: XY, na fakturách uvedené zboží od uvedeného dodavatele nenakoupila, čehož si byl obviněný vědom, neboť se společnost E. naopak snažila zastřít fiktivnost uvedených faktur objednávkou a vykonáním dopravy, kdy však došlo pouze k opakovanému pohybu jednoho a téhož zboží mezi Českou republikou a Maďarskem, aniž by došlo k jeho dodání odběrateli spol. A. T. K., DIČ: XY, XY, tak, jak bylo prezentováno fakturami uváděnými v daňovém přiznání za zdaňovací období červenec 2011,
přičemž tímto jednáním České republice zastoupené Finančním úřadem pro hlavní město Prahu způsobil škodu na neoprávněně uplatněném nadměrném odpočtu daně z přidané hodnoty na vstupu za zdaňovací období květen 2011 ve výši 2.185.379 Kč.“
4. Za uvedený zločin byl odsouzen podle §240 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou let. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let.
II.
5. Proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
6. Ve svém mimořádném opravném prostředku zrekapituloval dosavadní průběh řízení a namítl, že jeho jednání naplňuje veškeré podmínky účinné lítosti podle §33 tr. zákoníku. Byl viněn ze spáchání trestného činu, který je uveden ve výčtu trestných činů, pro něž lze §33 tr. zákoníku použít. Podmínkou účinné lítosti je napravení škodlivého následku a dobrovolnost. Bylo prokázáno, že škoda státu nevznikla a že z daňového pohledu k „vynulování“ celé transakce došlo již 27. 1. 2012, kdy bylo podáno daňové přiznání k DPH za období prosinec 2011 k příslušnému finančnímu úřadu. V tento okamžik nebyla zahájena ani daňová kontrola ze strany příslušného finančního úřadu (k zahájení došlo až 14. 2. 2012) a k zahájení trestního stíhání došlo až o další dva roky později (26. 3. 2014). Podle obviněného neobstojí závěr odvolacího soudu, že jednal pod vlivem obavy z možného trestního stíhání. Odvolací soud ve svém usnesení ze dne 30. 10. 2018 uvedl, že aplikaci §33 tr. zákoníku brání i nedostatek sebereflexe a s ním související přijetí zodpovědnosti. K tomu dovolatel zdůraznil, že pokud by zákonodárce měl v úmyslu podmiňovat možnost aplikace §33 tr. zákoníku doznáním, zcela jistě by toto upravil zákonem. Poukázal pak na nález Ústavního soudu ze dne 28. 7. 2009, sp. zn. IV. ÚS 3093/08, s tím, že ve světle tohoto nálezu je zřejmé, že názor odvolacího soudu je v rozporu s platnou judikaturou.
7. Dovolatel měl dále za to, že soudy nižších stupňů nepostupovaly v souladu se zásadou náležitého zjištění skutkového stavu podle §2 odst. 5 tr. ř. Podle něj byl skutkový stav zjištěn nesprávně a byl také nesprávně právně posouzen. Co se týče otázky viny, nelze na základě zjištěného skutkového stavu dovodit závěr, že se měl dopustit trestné činnosti, která je uvedena v napadeném rozsudku. Dokazováním nebyla prokázána ani fiktivnost obchodu, ani jeho úmysl. Při hodnocení důkazů byly pominuty podstatné skutečnosti, na které obhajoba opakovaně poukazovala. Fiktivnost předmětného obchodu byla soudem dovozena zejména z výpovědí svědka B. F. (jednatele společnosti N.) a paní A. M. (jedné ze statutárních zástupců společnosti A. T. K.). Podle dovolatele však na základě jejich výpovědí nebylo možno dojít závěru, že k uskutečnění obchodu se společností E. nedošlo. Za společnost N. uzavírala obchody ve většině případů osoba odlišná od jednatele B. F. a za společnost A. T. K. byl oprávněn jednat i druhý jednatel pan G. M. Konstatování, že o uskutečnění obchodu nevědí svědci F. a M., bylo podle dovolatele nedostatečné k prokázání fiktivnosti celého obchodu.
8. Dále obviněný uvedl, že soudy nevyhověly návrhu obhajoby na doplnění dokazování výslechem pana P. A., který byl sice vyslechnut policejním orgánem v rámci mezinárodní justiční spolupráce, obhájkyně obviněného však nebyla o konání výslechu vyrozuměna a nebyla jí dána možnost se výslechu účastnit a klást svědkovi otázky. Z úředně ověřeného prohlášení daného svědka však soud při svém rozhodování vycházel. Podle dovolatele byla výpověď tohoto svědka klíčová ke zjištění, zda a jak probíhala přeprava zboží. Soud při hodnocení důkazů rovněž zcela pominul existenci velkého množství mezinárodních nákladních listů, které byly vystaveny ve stejném období, jako mezinárodní nákladní listy týkající se přepravy pro společnost E., přičemž přepravy byly rovněž realizovány řidiči P. a D. Oba řidiči při svých výpovědích uvedli, že nevědí, pro jaké společnosti realizovali přepravy, při nichž nedošlo k vyložení zboží v cílových městech. Podle dovolatele nebylo nade vší pochybnost prokázáno, že by k realizaci obchodního případu popsaného v obžalobě nedošlo a zejména, že by o tom věděl.
9. K tomu obviněný dodal, že se jednalo o čistě náhodný obchod, který mu nabídli obchodní partneři ze Slovenska. Obchod byl zrealizován zprostředkovatelem, který dodal veškerou nutnou dokumentaci. Stejným způsobem proběhla i reklamace zboží. Obchod byl pro společnost E. zcela bezpečný (za zboží měl dodavateli zaplatit až poté, co bude uhrazeno odběratelem), na čemž nic nezměnila ani následná reklamace ze strany dodavatele. Předmětný zločin je trestným činem úmyslným. Pomine-li dovolatel nedostatečně prokázaný závěr o fiktivnosti předmětných faktur, nebylo prokázáno, že by si byl případné fiktivnosti vědom. K prokázání úmyslu nebyl proveden žádný důkaz. Soudy podle obviněného nedostály požadavkům plynoucím ze zásady in dubio pro reo a porušily presumpci neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
10. Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a podle §265m tr. ř. sám rozhodl tak, že jej zprostí obžaloby, popř. po zrušení rozsudku podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
11. Následně dovolatel podal ke svému dovolání doplnění, v němž uvedl, že dovolací důvod spatřuje i v extrémním rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudu, což je důvodem k zásahu do skutkových zjištění v řízení o dovolání. V řízení nebyl proveden žádný důkaz, který by spolehlivě prokazoval, že jednal s úmyslem vylákat výhodu na dani z přidané hodnoty. Skutkové zjištění soudu je tedy v extrémním rozporu s provedenými důkazy. V podrobnostech odkázal na text vlastního dovolání.
12. K tomuto dovolání se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která uvedla, že uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemohou odpovídat námitky dovolatele, jimiž brojil proti skutkovým zjištěním a proti hodnocení a rozsahu provedeného dokazování. Zásah dovolacího soudu do hodnocení důkazů přichází v úvahu v případě extrémního nesouladu provedených důkazů a na jejich základě přijatých skutkových zjištění. Takovým způsobem však dovolatel po věcné stránce neargumentoval, když se omezil na vlastní způsob vyhodnocení provedeného dokazování, aniž by ve smyslu ustálené judikatury takovou vadu ve skutkovém podkladě výroku o vině označil a především vyložil, že právě v jeho případě jsou dány shora podmínky k zásahu do skutkového stavu věci v řízení o dovolání. Způsob dovolatelova odůvodnění namítané nesprávnosti právního posouzení skutku se zcela míjí s účelovým zaměřením uplatněného dovolacího důvodu a nemůže se stát způsobilým předmětem dovolacího přezkumu. Státní zástupkyně nad přezkumný rámec dovolacího řízení uvedla, že v poukazovaných směrech neshledala žádný extrémní rozpor mezi opatřenými skutkovými zjištěními a na jejich základě vyvozeným právním závěrem o dovolatelově trestní odpovědnosti ve smyslu výroku o jeho vině.
13. Při daném důkazním stavu by podle státní zástupkyně provedení svědecké výpovědi P. A. v postavení jednatele společnosti T. T. L., nemohlo zvrátit výsledky provedeného dokazování. Navíc jeho prohlášení v podobě listiny bylo čteno k důkazu za účasti procesních stran, aniž by se stalo důkazně přínosným a proto byl důkazní návrh obhajoby ve smyslu §216 odst. 1 tr. ř. zamítnut jako nadbytečný.
14. Dále uvedla, že případ odlišného hodnocení důkazů ze strany dovolatele ve srovnání s tím, jak je hodnotily soudy, nelze bez dalšího považovat za porušení jím poukazované zásady „in dubio pro reo“. Nelze rovněž přehlédnout, že obsahově shodné námitky obviněný uplatnil již v řízení před soudem odvolacím. Jestliže odvolací soud dospěl k názoru o správnosti a úplnosti skutkových zjištění, opatřených na prvostupňové úrovni, pak se na druhé straně nemohl ztotožnit se způsobem jejich právního posouzení. A to v tom směru, že se předmětem řízení nestaly skutky dva, ale že se jednalo o skutek jeden, který také vykazoval znaky zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku.
15. Jak totiž soud druhého stupně správně uzavřel, smyslem celé obchodní transakce bylo neoprávněné uplatnění daňové výhody – nadměrného odpočtu DPH na vstupu za zdaňovací období května 2011. Přitom daňové přiznání, vztahující se k daňovému období měsíce července 2011, ve kterém mělo dojít k deklarovanému vývozu zboží do jiného členského státu EU, bylo z hlediska stanovení daňové povinnosti k uvedenému typu daně a její výše pouze evidenční povahy, nesloužilo k vykázání daně ani na vstupu ani na výstupu a tudíž bylo v uvedeném směru zcela bez významu.
16. K námitce nesprávnosti právního posouzení skutku na základě výhrady, že jsou na straně dovolatele splněny podmínky účinné lítosti ve smyslu §33 tr. zákoníku, státní zástupkyně odkázala na judikatorně podložená teoretická východiska, vztahující se k aplikaci tohoto institutu, tak jak se jimi v podrobnostech zabýval odvolací soud při odůvodnění svého, v pořadí druhého, kasačního rozhodnutí ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 67 To 305/2018, pod body 18-25, zejména pak v souvislosti s výkladem naplnění právního pojmu „ dobrovolně“. Dodala, že v posuzovaném případě nebyla a nemohla být u dovolatele naplněna podmínka dobrovolnosti zamezení či napravení škodlivého následku za stavu, že zcela prokazatelně pokračoval v podvodných transakcích, vedených snahou o pouhé zastření svého výchozího podvodného jednání a spočívajících v účetním způsobu stornování fiktivního obchodního případu. Účelem takového jednání nebylo podle státní zástupkyně dobrovolné odstranění škodlivého následku, ale vytvoření opět fiktivního právního, účetního a daňového stavu předmětného obchodního případu tak, aby nemohl být spojován s jinak splněnými podmínkami pro vyvození dovolatelovy trestní odpovědnosti za spáchání daňového deliktu.
17. Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně navrhla, aby takto rozhodl podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Dále vyjádřila svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu, než jsou uvedena v ustanovení §265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř. [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.
18. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
19. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 8. 2019, sp. zn. 67 To 264/2019, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
20. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
21. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí (s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu) vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
22. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
23. Obecně pak platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §256b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
IV.
24. V posuzované věci však většina námitek uplatněných v podaném dovolání směřuje do oblasti skutkové, resp. procesní. Obviněný jimi totiž soudům obou stupňů vytýká neúplné důkazní řízení (neprovedení výslechu P. A.), vadné hodnocení provedených důkazů, nerespektování zásady in dubio pro reo a nesprávná skutková zjištění, přičemž v tomto směru předkládá vlastní hodnotící úvahy a závěry (že nebyla prokázána fiktivnost obchodu ani jeho vědomost o tom, resp. jeho úmysl), přičemž má zato, že měla být aplikována zásada in dubio pro reo, a rovněž z těchto námitek vyvozuje, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
25. Obviněný tedy v naznačené části dovolací argumentace nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry (vykonanými soudy po zhodnocení provedených důkazů) a právním posouzením věci. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zde spatřuje ve skutečnosti v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Takové námitky však pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod zásadně podřadit nelze.
26. Jak již shora naznačeno, Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit – a to s ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces – jestliže mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je extrémní rozpor (nesoulad). O ten se jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Nejvyšší soud je však v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (viz přiměřeně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 a další). V tomto kontextu je namístě uvést, že v posuzované věci taková situace nenastala – mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů není podle Nejvyššího soudu extrémní rozpor (nesoulad) dán.
27. Nad tento rámec Nejvyšší soud uvádí následující skutečnosti. K námitce vytýkající neprovedení určitých důkazů je možné (stručně) poznamenat, že vadu v podobě opomenutých důkazů a neúplnost provedeného dokazování nelze spatřovat jen v tom, že soud navržený důkaz neprovede, neboť soud není povinen každému takovému návrhu vyhovět, je však povinen tento postup odůvodnit. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav (ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 134/12).
28. V dané věci soudy nižších stupňů neprovedly obhajobou navržený důkaz výslechem svědka P. A. Z jejich rozhodnutí je však zjevné, že považovaly dokazování již provedené za dostatečné k prokázání rozhodných skutečností. Soud prvního stupně jednoznačně dovodil, že dosavadní dokazování je úplné a skýtá patřičný základ pro náležité objasnění věci. Odvolací soud pak učinil závěr, že nezjistil žádné procesní vady a že nalézací soud postupoval při objasňování věci tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který byl nezbytný pro jeho rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Stejně jako nalézací soud dospěl k závěru, že není důvodu vyhovět návrhu obhajoby na doplnění dokazování výslechem jmenovaného svědka P. A., neboť škála důkazů, kterou obvodní soud disponoval je natolik bohatá, přehledná a úplná, že umožňuje jednoznačný závěr o vině obviněného. Nejvyšší soud tak konstatuje, že důkazní řízení netrpělo z hlediska úplnosti takovým deficitem, který by znamenal porušení pravidel spravedlivého procesu ve smyslu opomenutých důkazů.
29. Dále je na místě uvést, že soud prvního stupně, kterému především přísluší důkazy provádět a hodnotit a na tomto základě zjišťovat skutkový stav věci, si byl vědom důkazní situace, provedl dokazování v rozsahu dostatečném pro rozhodnutí ve věci (§2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svého rozhodnutí rozvedl, jak hodnotil provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěl – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (nevybočujícím z mezí ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení. Soud druhého stupně se proto následně po provedeném přezkumu se skutkovými zjištěními nalézacího soudu důvodně ztotožnil. V konkrétnosti lze připomenout, že o fiktivnosti předmětného obchodu podrobně pojednal v odstavci 15 a násl. odůvodnění napadeného rozhodnutí.
30. Nelze tedy činit závěr, že by vykonaná skutková zjištění postrádala obsahovou spojitost s důkazy, že by skutková zjištění soudů nevyplývala z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo že by skutková zjištění soudů byla opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna. Rozhodnutí soudů nižších stupňů nevybočila z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., tudíž jim nelze vytýkat svévoli. K uvedenému nutno dodat, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupin důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ ( in dubio pro reo ), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že soudy nižších stupňů dostatečně vyložily své hodnotící úvahy a že mezi jejich skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad (rozpor) ve shora vymezeném pojetí dán. Zároveň lze poznamenat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové a právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
31. Na tomto místě je vhodné poukázat také na závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16, že ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů.
32. Činí-li dovolatel za této situace kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených především ve výroku rozhodnutí odvolacího soudu a z toho dovozuje vadnost právního posouzení skutku, pak nutno opětovně zdůraznit, že jde o námitky z pohledu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (i jiných důvodů dovolání) irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož „právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.“
33. V návaznosti na výše uvedené možno obecně konstatovat, že pokud by dovolatel vznesl pouze námitky výše uvedené, muselo by být jeho dovolání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., avšak vznesl také námitku pod uplatněný dovolací důvod formálně podřaditelnou. Uplatnil totiž argumentaci, že v jeho věci byly podle něj naplněny podmínky pro aplikaci ustanovení o účinné lítosti podle §33 tr. zákoníku. Z hlediska věcného jí však Nejvyšší soud nemohl přiznat žádné opodstatnění, a to z níže uvedených důvodů.
34. K této výhradě nejprve Nejvyšší soud předesílá, že obsahově shodná námitka, která byla uplatněna v dovolání, zazněla v rámci obhajoby obviněného v řízení před odvolacím soudem (viz odst. 7 odůvodnění jeho rozhodnutí), který se s touto náležitě vypořádal již ve svém usnesení ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 67 To 305/2018. Je pak nezbytné upozornit přiměřeně na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 (publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu. C. H. Beck, sv. 17/2002, pod č. 408), ze kterého mj. vyplývá, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“
35. Dále Nejvyšší soud konstatuje, že daná problematika již byla řešena v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2014, sp. zn. 5 Tdo 479/2014, na který tímto odkazuje a z jehož obsahu připomene vybrané části. Poznamenává přitom, že v tomto rozhodnutí se Nejvyšší soud již zabýval nálezem Ústavního soudu ze dne 28. 7. 2009, sp. zn. IV. ÚS 3093/08, a čerpal z něj již soud druhého stupně ve svém usnesení ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 67 To 305/2018. Z daného rozhodnutí Nejvyšší soud připomíná následující.
36. Podle ustanovení §33 tr. zákoníku trestní odpovědnost mj. za trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby (§240 tr. zákoníku) zaniká, jestliže pachatel dobrovolně a) škodlivému následku trestného činu zamezil nebo jej napravil, nebo b) učinil o trestném činu oznámení v době, kdy škodlivému následku trestného činu mohlo být ještě zabráněno. Za zamezení škodlivého následku ve smyslu §33 písm. a) tr. zákoníku nutno považovat zabránění jeho vzniku. Zamezení škodlivého následku je proto možné jen u ohrožovacích trestných činů a u trestných činů předčasně dokonaných, dokud nevznikla porucha. Odstraněním nebezpečí se tu odvrací možnost vzniku poruchy, jež hrozí chráněnému zájmu. Jestliže již vznikla porucha, přichází v úvahu jen napravení škodlivého následku. Napravení škodlivého následku předpokládá, že sice již vznikla porucha chráněného zájmu, ale pachatel odstranil způsobené změny na chráněném zájmu, a tím v podstatě obnovil stav, který byl před jeho činem (např. dodatečně přiznal a zaplatil daň zkrácenou trestným činem podle §240 odst. 1 tr. zákoníku). Otázku, zda byl zamezen nebo napraven škodlivý následek, je třeba vždy posuzovat podle konkrétních okolností případu. Přitom je nutno zamezit nebo napravit všechny významnější újmy (škody), které mají povahu škodlivého následku. Podmínkou účinné lítosti ve všech případech (zamezení nebo napravení škodlivého následku, oznámení o trestném činu) je dobrovolné jednání pachatele. Pachatel jedná dobrovolně, jestliže splní podmínky účinné lítosti z vlastní vůle, u úmyslných trestných činů založené na vědomí možnosti uskutečnit trestnou činnost. Nezáleží zde na pohnutce pachatele, kterou může být i obava z odhalení trestného činu a z trestních následků. Dobrovolnost jednání pachatele ve smyslu §33 tr. zákoníku totiž není vyloučena jen proto, že pachatel jednal pod vlivem obecné obavy z možného trestního stíhání. Tato obava nijak nevylučuje dobrovolnost napravení škodlivého následku trestného činu. Vždy záleží na konkrétních okolnostech případu v tom směru, nakolik je trestní stíhání v době napravení škodlivého následku trestného činu reálné, s jakou mírou bezprostřednosti hrozí, v jakém rozsahu a komu jsou známé skutečnosti ukazující na to, že byl spáchán trestný čin, apod. Jestliže pachatel napravil škodlivý následek trestného činu v době, kdy mu z jeho hlediska bezprostředně ještě nehrozilo trestní stíhání, pak dobrovolnost jeho jednání ve smyslu §33 tr. zákoníku není vyloučena, i když jednal obecně z obavy před trestním stíháním, avšak nikoli pod vlivem konkrétně již hrozícího nebo zahájeného trestního stíhání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2001, sp. zn. 7 Tz 289/2000, publikované pod č. 35/2001 Sb. rozh. tr.). Rozhodnutí pachatele však není dobrovolné, jestliže ho k němu vede vědomí (třeba i mylné), že jeho trestný čin je již prozrazen, nebo jedná-li pod tlakem již bezprostředně hrozícího či dokonce zahájeného trestního stíhání (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 1964, sp. zn. Tz 69/64, publikované pod č. 2/1965 Sb. rozh. tr.). O dobrovolnost rovněž nejde, vyčkává-li pachatel s odstraněním škodlivého následku na to, zda příslušný orgán odhalí jeho trestný čin (např. jestli finanční úřad zjistí nelegální daňový únik), resp. zda ho takový orgán oznámí orgánům činným v trestním řízení.
37. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 28. 7. 2009, sp. zn. IV. ÚS 3093/08 (publikovaném pod č. 170 ve sv. 54 Sb. nál. a usn. ÚS ČR), mimo jiné uvedl, že ustanovení §147 s 148 trestního zákona (zák. č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen "tr. zák.") definuje typově shodnou trestnou činnost směřující proti daňové povinnosti (neodvedení §147 tr. zák. a zkrácení §148 tr. zák.). Ústavní soud přitom považuje pojem "neodvedení" za terminologicky významnější zásah do chráněného zájmu státu. Tomuto pojmu je v ustanovení §147a tr. zák. poskytnuta přesně definovaná lhůta pro uplatnění účinné lítosti, poskytující možnost projevit ji kdykoliv až do okamžiku než nalézací soud vyhlásí rozsudek. Naopak terminologicky užšímu pojmu "zkrácení" je poskytnuta pouze obecná ochrana, upravená v §66 tr. zák., v níž není lhůta pro projevení účinné lítosti stanovena. Ústavní soud proto považuje za nepřípustné, aby soudy posuzovaly lhůty k uplatnění účinné lítosti pro obdobnou trestnou činnost tak rozdílně. Tedy, aby lhůta zjištěná interpretací obecného ustanovení byla nepoměrně kratší než lhůta stanovená zákonem pro jednání, jehož dopad je "závažnější".
38. Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 28. 4. 2010, sp zn. 8 Tdo 1452/2009, vyjádřil přesvědčení, že citovaný nález Ústavního soudu ze dne 28. 7. 2009, sp. zn. IV. ÚS 3093/08, jímž Ústavní soud "usměrnil" právní názory, které byly vyjádřeny v judikatuře Nejvyššího soudu při výkladu znaku "dobrovolnosti jednání" u účinné lítosti ve smyslu §66 tr. zák. (nyní ve smyslu §33 tr. zákoníku), nelze chápat tak, že by jím Ústavní soud zamýšlel zásadním způsobem změnit nebo zrelativizovat teze a judikaturu, na nichž byl založen výklad citovaného ustanovení. Především i uvedený nález akcentoval potřebu řešit otázku "dobrovolnosti" se zřetelem ke konkrétním okolnostem případu a jakkoliv naznačuje odlišnost nazírání Ústavního soudu na výklad zákonných znaků "neodvedení" a "zkrácení" u trestných činů podle §147 tr. zák. (nyní podle §241 tr. zákoníku) a podle §148 tr. zák. (nyní podle §240 tr. zákoníku) ve srovnání s tím, který zastávají obecné soudy, ani Ústavní soud nedospívá k závěru, že lhůty významné pro uplatnění účinné lítosti by měly být totožné. Kritizuje zde toliko závěr, že posuzování splnění podmínek zániku trestní odpovědnosti účinnou lítostí u trestného činu podle §148 tr. zák. (podle §240 tr. zákoníku) na straně jedné a u trestného činu podle §147 tr. zák. (podle §241 tr. zákoníku) na straně druhé nemůže být tak rozdílné, a oproti judikatuře soudů vidí širší možnost uplatnění institutu účinné lítosti podle §66 tr. zák. (nyní ve smyslu §33 tr. zákoníku). Přitom Ústavní soud v nálezu ze dne 28. 7. 2009, sp. zn. IV. ÚS 3093/08, zdůraznil konkrétní okolnosti tehdy posuzované věci, v níž stěžovatelka byla stíhána pro trestný čin, jehož spáchání nepopírala a doznala se k němu. Od samotného počátku deklarovala, že nápravu svého jednání učinila devět měsíců před zahájením trestního stíhání, a poukazovala na ustanovení o účinné lítosti, přičemž namítala, že její jednání, úhradu dluhu a sankce, není možné považovat jako jednání pod bezprostřední hrozbou trestního stíhání.
39. Podle názoru Ústavního soudu zaujatého v nálezu ze dne 28. 7. 2009, sp. zn. IV. ÚS 3093/08, ustanovení §66 tr. zák. (nikoli tedy §147a tr. zák.) je zvláštním projevem vůle zákonodárce, v němž deklaroval, že pro stát, proti němuž jsou namířené v citovaném ustanovení uvedené trestné činy, je jednoznačně výhodnější, dojde-li k nápravě, uvedení v původní či pokojný stav, než takové jednání trestat. Zákonodárce projevil snahu pomoci pachateli trestné činnosti opustit jinak bezvýchodnou situaci, do níž se dostane ten, kdo se sice dopustil trestného jednání, jehož důsledky však stát doposud nepocítil. V opačném případě by pachatele nic nemotivovalo k odstranění protiprávního stavu.
40. Nejvyšší soud pro úplnost ještě poznamenává, že nález Ústavního soudu ze dne 28. 7. 2009, sp. zn. IV. ÚS 3093/08, byl vyhlášen za předchozí právní úpravy, tj. za účinnosti trestního zákona č. 140/1961 Sb., kdy pachatel trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle ustanovení §147 odst. 1 tr. zák. byl ohrožen trestem odnětím svobody na šest měsíců až tři léta nebo peněžitým trestem a pachatel trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle ustanovení §148 odst. 1 tr. zák. byl rovněž ohrožen trestem odnětí svobody na šest měsíců až tři léta nebo peněžitým trestem, tedy trestní sazby za "neodvedení" a "zkrácení" daně byly stejné. Oproti tomu současná trestně právní úprava (trestní zákon č. 40/2009 Sb.) stanoví pro pachatele přečinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle ustanovení §240 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody na šest měsíců až tři léta nebo zákaz činnosti, zatímco pro pachatele přečinu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle ustanovení §241 odst. 1 tr. zákoníku je uzákoněna sazba trestu odnětí svobody až na tři léta nebo zákaz činnosti. Zmiňovaný nález Ústavního soudu vychází z jiného vztahu trestných činů zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 tr. zák. a neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 tr. zák., když z hlediska povahy a závažnosti (společenské škodlivosti) je tomu podle nové úpravy již jinak, neboť pojem zkrácení daně (jiné povinné platby) ve smyslu §240 odst. 1 tr. zákoníku vyjadřuje významnější zásah do chráněného zájmu státu než neodvedení daně (jiné povinné platby), neboť při zkrácení daně jde ve své podstatě o podvodné jednání (subjekt uvádí správce daně v omyl, zatajuje mu podstatné skutečnosti apod.), které je nepochybně závažnější než pouhé neodvedení daně, aniž by subjekt daně cokoli zkresloval či zatajoval, což zákonodárce v trestním zákoníku správně vyjádřil i rozdílnými trestními sazbami zejména ve vyšších odstavcích §240 a 241 tr. zákoníku, které vyjadřují vzájemnou typovou škodlivost obou trestných činů.
41. Z výše uvedených východisek vyplývá správnost závěru odvolacího soudu o nesplnění podmínek účinné lítosti. Jednání dovolatele není možné označit za dobrovolné napravení škodlivého následku [alternativa uvedená v §33 písm. a) tr. zákoníku], tedy takový jeho projev, který by s ohledem na skutkové okolnosti zjištěné provedeným dokazováním (zkrácení daňové povinnosti vykázáním fiktivního obchodu) mohl vést k závěru o zániku trestní odpovědnosti dovolatele v důsledku uplatnění tohoto institutu [žádné skutečnosti totiž neodůvodňují závěr, že by měla být naplněna alternativa §33 písm. b) tr. zákoníku]. Obviněný totiž jednoznačně jednal na základě a pod vlivem již probíhajícího šetření Finančního úřadu a jeho pod tímto vlivem realizované jednání nelze považovat za takové, které by směřovalo k odstranění škodlivého následku, jenž nastal z jeho předchozího protiprávního jednání (uplatněním daňového přiznání, v němž byly uvedeny skutečnosti neodpovídající a tudíž rozsah daňové povinnosti zkreslující údaje). Pro posouzení věci není podstatné, že vůči daňovému subjektu, za nějž obviněný jednal, dosud nebylo formálně zahájeno daňové řízení, nýbrž to, že po ústním jednání s Finančním úřadem, jehož se zúčastnily za společnost E. dvě její zástupkyně, a jehož obsahem bylo ověřování skutečností týkajících se označeného (a jak z pozdějšího dokazování vyplynulo fiktivního) obchodu, přistoupil obviněný k dalším podvodným fiktivním transakcím (stornování celého fiktivního obchodu – v podrobnostech viz odst. 17 odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu), které byly vedeny snahou zastřít původní podvodné jednání. Konání obviněného tak nebylo vedeno snahou opravit základ daně, nýbrž bylo dalším podvodným krokem ve snaze odvrátit svou trestní odpovědnost. Za dané situace, kdy obviněný pokračoval ve svém podvodném jednání, se nejedná o dobrovolné napravení škodlivého následku. Lze zde opětně připomenout z již výše uváděného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2014, sp. zn. 5 Tdo 749/2014, že rozhodnutí pachatele není dobrovolné, jestliže ho k němu vede vědomí (třeba i mylné), že jeho trestný čin je již prozrazen. Nepochybil proto odvolací soud, pokud ve svém rozhodnutí vyložil, že k aplikaci ustanovení o účinné lítosti podle §33 tr. zákoníku ve věci dovolatele nenastaly zákonné podmínky.
42. Z těchto ve stručnosti uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť shledal, že je jako celek zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 2. 2020
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu