ECLI:CZ:NS:2020:6.TDO.1456.2019.1
sp. zn. 6 Tdo 1456/2019-447
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 1. 2020 o dovolání, které podal obviněný V. H. , nar. XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Vinařice, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. 12 To 359/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 26 T 80/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. H. odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 18. 10. 2018, sp. zn. 26 T 80/2018, byl obviněný V. H. (dále jen „obviněný“ či „dovolatel“) uznán vinným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku (bod 1/ výroku) a přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku (bod 2/ výroku).
2. Prvých dvou trestných činů se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že: „1/ dne 13. 10. 2017 v době kolem 23.50 hodin ve Stochově, okr. Kladno, v ulici XY, bez svolení poškozené H. H., uživatelky bytu č. 24, vstoupil do tohoto bytu za použití klíčů, které si neoprávněně vzal ze zásuvky stolu, a následně zde poškozenou napadl tak, že bez důvodu začal křičet vulgární výrazy a když poškozená vzala svůj mobilní telefon zn. Samsung s tím, že zavolá policii, obžalovaný jí začal kroutit levou rukou, ve které držela telefon, tak silně, až jí telefon vytrhl, poškozenou kromě toho napadl fyzicky i dalším blíže nezjištěným způsobem, když se jí snažil zastat její druh, poškozený S. B., několikrát jej udeřil do hlavy, přičemž poškozená H. H. v důsledku jednání obžalovaného utrpěla otok a povrchní krevní výron v oblasti zevní strany deltového svalu vlevo, odlomení horního konce středního článku 3. prstu levé ruky a bolestivost na palcové straně levého zápěstí a ramene s následným omezením v běžném způsobu života po dobu 2 až 4 týdnů v důsledku vyřazení zraněné ruky z běžné zátěže a každodenních obvyklých úkonů.“
3. Třetího trestného činu se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že:
„2/ dne 21. 12. 2017 v době kolem 15:54 hodin ve Stochově, okr. Kladno, v ulici XY, v bytě č. 24, napadl poškozeného S. B. tak, že jej několikrát udeřil do obličeje, poté co poškozený v důsledku napadení spadl na zem, několikrát jej blíže nezjištěným způsobem udeřil i do dalších částí těla, čímž mu způsobil zhmoždění břišní stěny, zhmoždění stěny hrudníku, pohmoždění hlavy, tržnou ránu na čele délky 2 cm a dvojnásobnou perforaci ušního bubínku vpravo, pro což byl poškozený omezen v běžném způsobu života po dobu kolem 10 dnů pro bolestivost, zhoršené slyšení, šum až závratě, potíže s hygienou.“
4. Za trestné činy uvedené pod bodem 1/ byl spolu s přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Kladně ze dne 19. 6. 2017, sp. zn. 5 T 86/2017, odsouzen podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku, k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu osmnácti měsíců.
5. Za přečin uvedený pod bodem 2/ byl odsouzen podle §146 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §99 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku mu bylo uloženo protialkoholní a protitoxikomanické ochranné léčení v ambulantní formě.
6. Odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, bylo usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. 12 To 359/2018, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
II.
7. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř.
8. Ve svém mimořádném opravném prostředku namítl, že u všech skutků, jež mu jsou kladeny za vinu, absentuje subjektivní stránka trestného činu ve formě úmyslu a u některých i objektivní stránka. Nastínil genezi jeho trestní věci, zejména to, že odvolací soud nejprve svým usnesením zrušil původní rozsudek soudu prvního stupně a doporučil mu zvážit právní kvalifikaci jeho jednání nikoli jako trestného činu loupeže, nýbrž jako trestného činu vydírání. Nalézací soud poté provedl podle obviněného toliko formální doplnění dokazování a vydal opět shodný rozsudek, s nímž se již odvolací soud ztotožnil. S tím obviněný nesouhlasil a spatřoval v tom naplnění dovolacích důvodů a porušení zásady předvídatelnosti soudního rozhodnutí.
9. Následně vyjádřil nesouhlas s právní kvalifikací skutku popsaného pod bodem 1/ rozsudku nalézacího soudu jako zločinu loupeže, a to z důvodu absentující subjektivní stránky. Objektivní stránka je podle něj minimálně velmi diskutabilní, ne-li (rovněž) zcela absentující. Do obydlí své matky nevstupoval s úmyslem užít vůči ní násilí za účelem získání cizí věci (jejího mobilního telefonu). Takový úmysl mu nebyl podle jeho slov v žádné fázi řízení prokázán. Potyčka ohledně mobilního telefonu vznikla v rámci již probíhajícího konfliktu dovolatele s poškozeným S. B. Skutkové závěry nalézacího soudu podle něj odpovídaly mnohem více právní kvalifikaci jako trestného činu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, jelikož i soud prvního stupně učinil závěr, že si dovolatel nepřál, aby poškozená H. H. (jeho matka) svým mobilním telefonem k domácímu konfliktu volala policii. Argumentoval-li nalézací soud rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2012, sp. zn. 6 Tdo 872/2012, měl vzít v potaz zcela rozdílné okolnosti obou případů. K tomu obviněný dodal, že byla překročena zásada subsidiarity trestní represe. Poznamenal ještě, že pro případ překvalifikace daného jednání na trestný čin vydírání vzala poškozená H. H. zpět svůj souhlas s jeho trestním stíháním.
10. Dále dovolatel popřel, že by se dopustil přečinu porušování domovní svobody, neboť v řízení nebyla prokázána subjektivní ani objektivní stránka trestného činu, přičemž namítl, že se soud prvního stupně nevypořádal s argumentací obhajoby a neaplikoval zásadu in dubio pro reo, jejíž použití zde bylo na místě. Uvedl, že z provedených důkazů vyplývá, že v období kolem předmětné události u matky v jejím obydlí běžně pobýval, a to s jejím souhlasem. Pokud jde o den události (13. 10. 2017), nepanuje shoda mezi jeho výpovědí a výpovědí poškozené ohledně zapůjčení klíčů od bytu. Tyto klíče měl k dispozici se souhlasem matky již předchozího dne, přičemž s nimi běžně manipuloval. Dne 13. 10. 2017 odcházel z bytu s tím, že se své matky dovolil, že smí odejít a následně se do bytu vrátit, a dále jí sdělil, že se ještě toho dne vrátí, s čímž matka souhlasila. Údajnou podmínku návratu do bytu, tedy střízlivost, podle něj soud prvního stupně dovodil pouze z výpovědi poškozené, kdy se vyjádřila v tom smyslu, že nebyla ráda, když se její syn vracel domů v podroušeném stavu. Návrat domů nepodmiňovala jeho střízlivostí, návrat mu nezakázala, ani jej následně nevykázala. Poukázal pak na to, že v tomto případě, kdy si výpovědi takto zásadně odporují a není zde jiného důkazu, je namístě aplikace zásady in dubio pro reo a měl být zproštěn obžaloby. Dále připomněl, že do bytu vstoupil, aniž by násilím překonal překážku a poškození H. H. a S. B. museli o jeho návratu vědět a přitom jej nevykázali. Po konfliktu se dobrovolně z místa události odebral pryč. Pokud soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku uvádí, že ke spáchání přečinu postačuje neoprávněné setrvání v obydlí jiného, pak je třeba uvést, že ani k tomuto tedy nedošlo. Navíc v právní větě je uvedeno toliko neoprávněné vniknutí, a nikoli setrvání. Odůvodnění rozsudku tak nekoresponduje s výrokem. Soud prvního stupně ani neprovedl dotaz na poškozenou H. H., zda setrvává na svém souhlasu s trestním stíháním obviněného, když tato uvedla, že je již potrestán dostatečně, a pokud by se jednalo o trestný čin vydírání, tak bere svůj souhlas s trestním stíháním zpět. Jmenovaná poškozená následně vzala zpět i svůj souhlas s jeho trestním stíháním týkajícím se porušování domovní svobody.
11. Stran přečinu ublížení na zdraví dovolatel nesouhlasil s vylíčením skutkových okolností, jak jsou popsány v odůvodnění rozsudku, s tím, že z jeho výpovědi a výpovědi svědkyně H. H. vyplývá, že konflikt vyvolal sám poškozený B. a on jej nenapadl. Soudu prvního stupně přitom vytkl, že nepřihlédl k okolnostem celé události, nevypořádal se s polehčujícími okolnostmi, nevzal v potaz jeho podstatné snížení ovládacích schopností v době události zapříčiněné alkoholem a řádně nezhodnotil důvěryhodnost výpovědí „obou poškozených coby svědků“, kteří byli v době událostí pod vlivem alkoholu. Výpověď poškozeného S. B. obviněný označil za zcela zmatečnou a nepřesnou a stiženou silnou zaujatostí zapříčiněnou negativním vztahem k němu. Zdůraznil také, že poškozený B. při své první výpovědi uvedl, že si mnoho nepamatuje, události mu splývají, a že si některé události nechal osvěžit poškozenou H. H.
12. Obviněný pak ještě namítl, že nalézací soud ve svém rozhodnutí sice zmínil polehčující okolnosti, avšak při rozhodování k nim fakticky nepřihlédl. Nezohlednil ani dobu, kterou obviněný strávil ve vazbě, její výchovný účinek, jeho lítost a snahu navázat znovu dobrý vztah s matkou. Nadbytečně argumentoval jinými domácími konflikty, které nebyly předmětem tohoto trestního řízení, a přesto je použil jako subsidiární, vedlejší argument pro odůvodnění svého rozhodnutí.
13. Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí v celém rozsahu zrušil a sám na základě §265m tr. ř. rozhodl rozsudkem tak, že jej v celém rozsahu zprostí obžaloby, nebo přikázal odvolacímu soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl.
14. K tomuto dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který uvedl, že část námitek obviněného pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [uplatněný prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ] podřadit nelze. Jsou totiž postaveny na odlišném hodnocení provedených důkazů, potažmo na zpochybnění skutkových zjištění soudů. Zdůraznil, že nalézací soud realizoval dokazování odpovídající požadavkům §2 odst. 5, 6 tr. ř. Svým povinnostem se nezpronevěřil ani Krajský soud v Praze, který odvolání obviněného řádně přezkoumal a k jeho výhradám se vyjádřil. Konkrétně pak státní zástupce uvedl, že pod uplatněné dovolací důvody nelze podřadit námitky, které obviněný vztáhl k jednání popsanému pod bodem 2/ rozsudku soudu prvního stupně. Právě tyto námitky jsou založeny na jeho nesouhlasu se způsobem hodnocení důkazů, na výhradách k věrohodnosti výpovědí poškozeného S. B. a svědkyně H. H. a na zpochybnění skutkových zjištění soudu prvního stupně. Totéž platí pro část námitek vztahujících se ke skutku pod bodem 1/ a jeho kvalifikaci jako přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, neboť i ty jsou založeny na výhradách proti hodnocení důkazů, na zpochybňování pravdivosti výpovědi poškozené H. H. a na jeho nesouhlasu se skutkovými zjištěními nalézacího soudu. Mimo rámec jakéhokoli dovolacího důvodu pak stojí rovněž námitky obviněného proti výroku o trestu, jež obviněný založil na svém subjektivním přesvědčení, že soud prvního stupně nepřihlédl k polehčujícím okolnostem.
15. Pod uplatněné dovolací důvody by podle státního zástupce mohla snad spadat v případě přečinu porušování domovní svobody námitka, podle níž obviněný ke vstupu neužil násilí a jeho jednání nelze označit za překonání překážky. Násilného jednání se dopustil až posléze, poté, co v bytě bez oprávnění setrvával. Nicméně již jeho jednání spočívající ve vniknutí do bytu za pomoci dříve protiprávně přisvojeného klíče je namístě označit za překonání překážky. Státní zástupce uzavřel, že kvalifikace soudy zjištěného jednání jako přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku skutkovým zjištěním soudu prvního stupně odpovídá. Pokud obviněný poukázal na zpětvzetí souhlasu poškozenou H. H., takto formulovaná námitka se s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. míjí. Dovolatel navíc v tomto směru pominul, že poškozeným jeho jednáním byl i S. B., který k němu nebyl ve vztahu předpokládaném §100 odst. 2 tr. ř.
16. Pod vytýkaný dovolací důvod by bylo možno podle státního zástupce podřadit námitky směřované proti posouzení jednání pod bodem 1/ rozsudku i jako zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, jehož znaky podle dovolatele s ohledem na absenci objektivní a zejména subjektivní stránky naplněny nebyly. Zde státní zástupce připomněl rozhodnutí publikovaná pod č. 51/1976-III Sb. rozh. tr., rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 872/2012 a sp. zn. 6 Tdo 1416/2017 a uzavřel, že se v případě obviněného o zločin loupeže podle §173 tr. zákoníku jednalo. Shrnul, že to, jak obviněný s telefonem naložil poté, co se ho zmocnil, je z hlediska naplnění objektivní stránky zločinu loupeže bez významu. Jednáním popsaným ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku totiž již vyloučil poškozenou H. H. z moci nad věcí a učinil tak za použití násilí. Pohnutka dovolatele, tj. snaha zabránit poškozené v přivolání Policie ČR proto nemá zásadní význam pro závěr o jeho trestní odpovědnosti za citovaný zločin. Pokud jde o stránku subjektivní, státní zástupce zdůraznil, že obviněný poté, co vnikl neoprávněně do bytu poškozené H. H., v momentě, kdy poškozená chtěla přivolat mobilním telefonem Policii ČR, se dopustil násilného jednání, jehož jednoznačným záměrem bylo získat telefon poškozené a zabránit jí v přivolání pomoci. Takovým jednáním proto nutně naplnil i subjektivní stránku zločinu loupeže, a to ve formě úmyslu přímého podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
17. Státní zástupce nepřisvědčil ani obviněným nekonkretizované námitce o údajném překročení zásady subsidiarity trestní represe. Akcentoval, že obviněný jako osoba s bohatou trestní minulostí se v bezprostřední návaznosti na další trestný čin dopustil zvlášť závažného zločinu, a to veden snahou zabránit fyzicky slabším poškozeným v přivolání pomoci. Loupež spáchal proto, aby poškození nemohli oznámit jeho protiprávní jednání, které bylo natolik intenzivní, že poškozené H. H. způsobil zranění naplňující znaky přečinu ublížení na zdraví. Uplatnění trestní odpovědnosti bylo zcela na místě. Státní zástupce pak konstatoval, že rozhodnutí soudu druhého stupně není vadné ani ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
18. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podané dovolání v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
III.
19. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
20. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. 12 To 359/2018, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
21. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněné) důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
22. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí (s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu) vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
23. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
24. Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (prvá alternativa) , nebo byl–li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. (druhá alternativa).
25. Obecně pak platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
IV.
26. V posuzované věci však většina námitek uplatněných v podaném dovolání směřuje do oblasti skutkové, resp. procesní. Obviněný jimi totiž soudům obou stupňů vytýká vadné hodnocení provedených důkazů (zejména vznáší výhrady vůči hodnocení výpovědí svědků - poškozených H. H. a S. B.) a nesprávná skutková zjištění, a to ve vztahu ke skutku popsanému pod bodem 2/ výroku rozsudku soudu prvního stupně výlučně, ve vztahu ke skutku pod bodem 1/ v převážné míře, přičemž v tomto směru předkládá vlastní hodnotící úvahy a závěry s tím, že měla být aplikována zásada in dubio pro reo a rovněž (zvláště) z těchto námitek vyvozuje, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, tedy existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [potažmo dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.].
27. Obviněný tedy v naznačené části dovolací argumentace nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry (vykonanými soudy po zhodnocení provedených důkazů) a právním posouzením věci. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zde spatřuje ve skutečnosti v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Takové námitky však pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod zásadně podřadit nelze.
28. Jak již shora naznačeno, Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit – a to s ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces – jestliže mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je extrémní nesoulad . O ten se jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Nejvyšší soud je však v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (viz přiměřeně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 a další). V tomto kontextu je namístě uvést, že v posuzované věci taková situace nenastala – mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů není podle Nejvyššího soudu extrémní nesoulad dán.
29. Je zřejmé, že soud prvního stupně, kterému především přísluší důkazy provádět a hodnotit a na tomto základě zjišťovat skutkový stav věci, si byl vědom důkazní situace, provedl dokazování v rozsahu dostatečném pro rozhodnutí ve věci (§2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svého rozhodnutí rozvedl, jak hodnotil provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěl – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (nevybočujícím z mezí ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Soud druhého stupně se proto následně po provedeném přezkumu se skutkovými, potažmo právními, závěry nalézacího soudu důvodně ztotožnil.
30. Nelze tudíž činit závěr, že by vykonaná skutková zjištění postrádala obsahovou spojitost s provedenými důkazy, že by skutková zjištění soudů nevyplývala z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo že by skutková zjištění soudů byla opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna. Rozhodnutí soudů nižších stupňů odpovídají ustanovení §125 odst. 1 tr. ř., resp. §134 odst. 2 tr. ř., a nelze jim tak vytýkat svévoli. V těchto souvislostech je potřeba zdůraznit, že pokud soudy nižších stupňů při vyvozování svých skutkových závěrů vycházely z výpovědí svědků – poškozených H. H. a S. B. jako přímých usvědčujících důkazů, podpořených také dalšími důkazy (výpovědí svědkyně I. L., znaleckými posudky z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, lékařskými zprávami a do jisté míry i výpovědí samotného obviněného), nelze konstatovat, že by jejich skutková zjištění byla založena na svévolných či spekulativních úvahách, resp. že by se mohlo jednat o extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 3137/16). Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že soudy nižších stupňů dostatečně vyložily své hodnotící úvahy a že mezi jejich skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad ve shora vymezeném pojetí dán. Zároveň lze poznamenat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové a právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). K uvedenému nutno dodat, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupin důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ ( in dubio pro reo ), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17).
31. Na tomto místě je vhodné poukázat také na závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16, že ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů.
32. Činí-li dovolatel za této situace kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v rozhodnutích soudů nižších stupňů a rovněž (případně výlučně) z toho dovozuje vadnost právního posouzení skutků, pak nutno opětovně zdůraznit, že jde o námitky z pohledu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (i jiných důvodů dovolání) irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož „právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.“
33. Ve vztahu k argumentaci obviněného uplatněné stran skutku popsaného pod bodem 2/ výroku rozsudku soudu prvního stupně lze ještě ve shodě se státním zástupcem poznamenat, že není zřejmé a obviněný to ani nespecifikoval, v jakém ohledu měly být zohledněny jeho tíživé osobní, majetkové a rodinné poměry a podstatné snížení jeho ovládacích schopností v důsledku požitého alkoholu. Přitom skutečnost, že trestný čin obviněný spáchal pod vlivem alkoholu (ve stavu prosté opilosti), jej trestní odpovědnosti rozhodně nezbavuje. K jeho poměrům pak soudy nižších stupňů dostatečně přihlédly v rámci výroku o trestu.
34. K námitce obviněného, podle níž mu byl uložen trest, aniž by nalézací soud náležitě přihlédl k polehčujícím a dalším v dovolání rozvedeným okolnostem, je třeba připomenout, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §38 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
35. Vzhledem k uvedenému nelze prezentovanou námitku obviněného směřující proti výroku o trestu podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani jiné důvody dovolání uvedené v §265b tr. ř. Nehledě na to je možno konstatovat, že obviněnému byly uloženy přípustné druhy trestů v rámci zákonných sazeb stanovených na trestné činy, jimiž byl uznán vinným, a tyto tresty nejsou vzhledem k okolnostem charakterizujícím spáchanou trestnou činnost a osobu obviněného, jakož i dalším, zejména soudem prvního stupně rozvedeným skutečnostem nepřiměřeně přísné.
36. Pokud by dovolatel vznesl pouze námitky výše uvedené, muselo by být jeho dovolání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Vznesl však také námitky pod uplatněné dovolací důvody, byť se značnou mírou tolerance, formálně podřaditelné. Uplatnil totiž argumentaci, že jeho jednáním nebyla naplněna subjektivní a objektivní stránka trestných činů loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, a že soudy nižších stupňů nerespektovaly zásadu subsidiarity trestní represe. Z hlediska věcného jim však Nejvyšší soud nemohl přiznat žádné opodstatnění, a to z níže uvedených důvodů.
37. Trestného činu loupeže podle §173 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.
38. Objektivní stránka záleží v použití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, jakožto prostředku k překonání kladného nebo očekávaného odporu napadené osoby. Zmocněním se cizí věci rozumí, že pachatel si zjedná možnost s takovou věcí nakládat s vyloučením toho, kdo ji dosud měl ve své moci. Není rozhodné, zda si pachatel chtěl věc přivlastnit nebo ji jen přechodně užívat, popř. jinak s ní naložit, např. odevzdat jiné osobě a zničit ji (srov. R 1/1980 a též R 51/1976-III. i R 41/1967). (in: Šámal P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2, vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 1728-1729s.).
39. Po subjektivní stránce se vyžaduje úmysl , který se musí vztahovat jak k násilnému jednání, jejímž chce pachatel překonat nebo znemožnit odpor oběti, tak k tomu, aby se zmocnil cizí věci. Nemusí ovšem směřovat k trvalé dispozici s věcí, ale postačí i úmysl směřující ke zmocnění se věci k přechodnému užívání nebo k jejímu zničení apod. Trestný čin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku je dokonán již užitím násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí proti někomu v úmyslu zmocnit se cizí věci, aniž by bylo třeba, aby tento úmysl byl uskutečněn (in: Šámal P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2, vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 1730-1731s.).
40. Výše popsaná východiska poskytují odpověď na námitky obviněného vznesené vůči kvalifikaci jeho jednání jako zločinu loupeže. Ze znění skutkové věty uvedené pod bodem 1/ výroku rozsudku soudu prvního stupně se jednoznačně podává užití násilí ze strany obviněného vůči poškozené H. H. v úmyslu zmocnit se cizí věci (jejího mobilního telefonu). Není zde rozhodné, že si obviněný podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů nechtěl mobilní telefon poškozené přivlastnit. To, jak s ním naložil poté, co se jej zmocnil, je (jak již výše vyloženo) z hlediska naplnění znaků zločinu loupeže rovněž bez významu. Učiněná skutková zjištění nepřipouštějí z hlediska subjektivní stránky pochybnosti o tom, že obviněný jednal ve vztahu ke všem znakům objektivní stránky daného zločinu úmyslně a to ve formě úmyslu přímého podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Není přitom podstatné, co bylo pohnutkou uvedeného jednání, tedy snaha zabránit poškozené, aby zavolala policii.
41. V daných souvislostech lze odkázat (jak správně učinil již soud prvního stupně) na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2012, sp. zn. 6 Tdo 872/2012, podle něhož „o zločin loupeže podle §173 tr. zákoníku se jedná i tenkrát, pokud se pachatel násilím zmocní cizí věci (např. mobilního telefonu) v úmyslu zabránit poškozené osobě v přivolání pomoci příslušného orgánu. Popsaným jednáním totiž již vyloučil oprávněnou osobu z moci nad věcí a učinil tak za použití násilí. Uvedená pohnutka pachatele tak zde nemá zásadní význam pro závěr o jeho trestní odpovědnosti za citovaný zločin.“ Pokud k tomuto usnesení obviněný uvedl, že zde byly odlišné okolnosti případu, nelze se s tím ztotožnit. V tomto ohledu postačuje odkázat na skutkový základ daného právního názoru, v němž je popsána situace, kdy obviněný P. K. poté, co se zde uvedená poškozená pokoušela mobilním telefonem volat tísňovou linku Policie ČR, uchopil ji jednou rukou za zápěstí, kdy druhou rukou se jí snažil tento telefon vytrhnout, a posléze jí ho vytrhl. Je tedy zřejmé, že se co do podstaty věci jednalo o situaci v zásadě totožnou jako v nyní posuzovaném případě. Zejména je ovšem nutno zdůraznit, že pohnutku obviněného nelze zaměňovat za úmysl, který se vyžaduje k naplnění subjektivní stránky trestného činu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku (srov. rozhodnutí č. 41/1967 Sb. rozh. tr.).
42. Ve stručnosti lze pak dodat, že ze zákonného vymezení znaků zločinu loupeže zřetelně plyne, že trestní odpovědnost pro tento delikt není podmíněna jakýmsi předem pojatým záměrem dopustit se vůči jinému násilí či bezprostřední pohrůžky násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Irelevantní je tak námitka obviněného, že do obydlí své matky nevstupoval s úmyslem užít vůči ní násilí za účelem získání jejího mobilního telefonu.
43. Trestného činu porušování osobní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku se dopustí, kdo neoprávněně vnikne do obydlí jiného nebo tam neoprávněně setrvá a užije-li při činu násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí nebo překoná překážku, jejímž účelem je zabránit vniknutí.
44. Neoprávněným vniknutím do obydlí jiného je nežádoucí, bez souhlasu nebo proti vůli oprávněného uživatele uskutečněné vejití do domu, bytu nebo jiné prostory sloužící k bydlení, jakož i do příslušenství jim náležející, jímž se zasahuje do domovní svobody jiného. Neoprávněným setrváním v obydlí jiného se rozumí případ, kdy pachatel se do domu nebo jiné prostory sloužící k bydlení, popř. do příslušenství k náležejícím dostane oprávněně, tedy se souhlasem oprávněné osoby, ale potom se vzepře vůli (projevené výslovně nebo konkludentně) oprávněného uživatele a bez oprávnění se odmítá vzdálit, čímž zasáhne do domovní svobody jiného. Překážkou, jejímž účelem je zabránit vniknutí, je jakákoli zábrana proti vniknutí do obydlí, a proto jsou to zejména zamčené dveře, plot, zábradlí balkonu, mříže, ale i okno přístupné jen s použitím žebříku. Překážka nemusí být překonána s použitím násilí, ale postačí jakékoli její odstranění, otevření, přeskočení, přelezení apod. O překonání překážky jde i tehdy, když pachatel např. otevřel dveře pravým klíčem, který odcizil, vylákal nebo našel (in: Šámal P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2, vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 1776-8s.).
45. Ze skutkových zjištění popsaných ve výroku rozsudku soudu prvního stupně pod bodem 1/ zřetelně plyne, že obviněný neoprávněně vstoupil (vnikl) do obydlí poškozené H. H. a S. B., a to za pomoci klíčů, jichž se předtím neoprávněně zmocnil, tedy překonal překážku, jejímž účelem bylo zabránit vniknutí. Učiněná skutková zjištění přitom poskytují spolehlivý podklad pro závěr, že takto jednal úmyslně – ve formě úmyslu přímého ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Ve shodě se státním zástupcem je možno zmínit, že obviněný při samotném vstupu neužil násilí ani pohrůžky násilí a násilného jednání vůči poškozeným H. H. a S. B. se dopustil až poté, co v bytě bez oprávnění setrvával. Obviněnému přitom lze přisvědčit, že tuto variantu jednání (neoprávněné setrvání) soud prvního stupně v právní větě výroku svého rozsudku nezmínil. To ovšem nic nemění na faktu, že se zřetelem ke skutečnostem rozvedeným v úvodu tohoto odstavce soudy nižších stupňů důvodně kvalifikovaly předmětný skutek jako přečin porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku.
46. K uvedenému lze dodat, že podle §163 odst. 1, 2 tr. ř. trestní stíhání pro trestný čin porušování domovní svobody (§178 tr. zákoníku), proti tomu, kdo je ve vztahu k poškozenému osobou, vůči níž by měl poškozený jako svědek právo odepřít výpověď (§100 odst. 2 tr. ř.), lze zahájit a v již zahájeném trestním stíhání pokračovat pouze se souhlasem poškozeného. Je-li poškozených jedním skutkem několik, postačí souhlas byť jen jednoho z nich. Souhlas s trestním stíháním může poškozený výslovným prohlášením vzít kdykoliv zpět, a to až do doby, než se odvolací soud odebere k závěrečné poradě. Výslovně odepřený souhlas však nelze znovu udělit. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1996, sp. zn. 2 Tzn 179/96, „při posuzování podmíněnosti trestního stíhání vedeného pro trestný čin porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 tr. zák. souhlasem poškozeného podle §163a odst. 1 tr. ř. je nutno vzít v úvahu, že v případě uvedeného trestného činu mají postavení poškozeného podle §43 odst. 1 tr. ř. všechny osoby, které oprávněně bydlí v obydlí, do něhož pachatel vnikl“ . Pokud obviněný namítl, že poškozená H. H. vzala zpět souhlas s jeho trestním stíháním, opominul, že poškozeným jeho jednáním byla nejen H. H., nýbrž i S. B. (k tomu viz též bod 11. odůvodnění usnesení odvolacího soudu), který k němu nebyl ve vztahu předpokládaném §100 odst. 2 tr. ř.
47. Obviněný dále vznesl v souvislosti s výhradami vůči právní kvalifikaci skutku popsanému pod bodem 1/ výroku rozsudku soudu prvního stupně jako zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku námitku „překročení“ zásady subsidiarity trestní represe. Tuto námitku však nepodložil patřičnou argumentací, jež by měla svědčit nedůvodnosti vyvození jeho trestní odpovědnosti pro uvedený zločin z hlediska zmíněné zásady. Přesto Nejvyšší soud považoval za vhodné se k ní alespoň stručně vyjádřit. Nejprve je na místě v obecnosti připomenout, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
48. V návaznosti na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v posuzované trestní věci použití prostředků trestního práva se zásadou subsidiarity trestní represe, resp. principem ultima ratio nekoliduje. Primárně nutno konstatovat, že trestný čin loupeže podle §173 tr. zákoníku není méně závažným trestným činem, nýbrž zločinem, a to dokonce zvlášť závažným zločinem. Nad rámec této primární skutečnosti lze dodat, že obviněný jakožto osoba s bohatou trestní minulostí spáchal daný trestný čin loupeže v bezprostřední návaznosti na další trestný čin, a to proto, aby poškození nemohli oznámit jeho další protiprávní jednání. Jeho jednání bylo dokonce natolik intenzivní, že poškozené H. H. způsobil zranění omezující ji po dobu více než dvou týdnů v obvyklém způsobu života. Je tedy zřejmé, že námitka „překročení“ zásady subsidiarity trestní represe byla rovněž zjevně neopodstatněná.
49. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. Nejvyšší soud uvádí, že jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že tento dovolací důvod by mohl přicházet v úvahu pouze v jeho druhé, variantě, tj. ve spojení s některým z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. S ohledem na shora uvedené ovšem nutno konstatovat, že námitky obviněného se s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dílem míjely, dílem byly zjevně neopodstatněné, přičemž je nebylo možno podřadit ani pod jiný z dovolacích důvodů ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V důsledku toho pak nemohl být naplněn ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
50. Z těchto ve stručnosti uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť shledal, že je jako celek zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. 1. 2020
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu