ECLI:CZ:NS:2020:6.TDO.1495.2019.1
sp. zn. 6 Tdo 1495/2019-920
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 1. 2020 o dovolání obviněného R. J. , nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 24. 6. 2019, sp. zn. 55 To 27/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 9 T 74/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
1. Usnesením Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 24. 6. 2019, č. j. 55 To 27/2019-886, byla podle §256 tr. ř. zamítnuta odvolání R. J. (dále jen „obviněného“, příp. „dovolatele“) a státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Olomouci (podané pouze do výroku o trestu), proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 5. 11. 2018, č. j. 9 T 74/2014-840, kterým byl obviněný uznán vinným pod body 1-4) výroku zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku a odsouzen podle §209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let, když podle §82 odst. 2 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo, aby ve zkušební době podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Dále byl obviněnému podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu zprostředkování a poskytování půjček a úvěrů a finančního poradenství na dobu šesti let a o nároku poškozených na náhradu způsobené škody bylo rozhodnuto podle §229 odst. 1 tr. ř. (poškození byli se svým nárokem na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních).
I.
Dovolání a vyjádření k němu
2. Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 24. 6. 2019, č. j. 55 To 27/2019-886, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V úvodu tohoto mimořádného opravného prostředku poukázal na to, že si uvědomuje význam tohoto mimořádného opravného prostředku a s „ohledem na omezenou přezkumnou činnost dovolacího soudu neuvádí v dovolání veškeré nesprávné skutkové zjištění soudů nižších instancí, tak jak je blíže rozváděl v podaném dovolání, ale poukazuje toliko na ty skutková zjištění a na ně navazující právní hodnocení, která jsou v souladu s citovanou judikaturou v extrémním rozporu s provedenými důkazy a dotýkají se zejména otázky výše škody, či zavinění odsouzeného“. V další části dovolání poukazuje na to, že nejednal „ v požadované formě zavinění a mezi jeho jednáním a vznikem škody absentovala příčinná souvislost, když soudy nesprávně dovodily, že škoda vznikla již uzavřením smluv“. Následně cituje obsáhle pasáže z rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně (např. stran otázky zavinění, či návrhu na doplnění dokazování), aby konstatoval své mínění, že se soudy nevypořádaly ve zmíněných rozhodnutích s jeho námitkami ohledně zavinění, doplnění dokazování, otázkou, že jednal v dobré víře. Např. na případu poškozené L. dokládá (podle svého mínění), že nejednal v úmyslu poškozenou o nemovitost připravit, když tvrdí, že tato poškozená na rozdíl od ostatních poškozených začala komunikovat (v této souvislosti se např. domáhal a domáhá výslechu advokáta F.). V další části dovolání poukazuje na to, že ve společnosti byl pouze jednatelem a z titulu své funkce neměl z majetku, o který přišli poškození a tento se stal majetkem společnosti, žádný prospěch. Podle mínění obviněného neexistuje mezi jeho jednáním a následkem (vzniklou škodou) příčinný vztah, neboť v době, kdy došlo k prodeji nemovitostí poškozených, již nebyl jednatelem společnosti. Soudům dále vytýká, že se nezabývaly podrobněji otázkou, ve kterém okamžiku vznikla poškozeným škoda a rovněž tak otázkou jeho zavinění [na podporu těchto svých tvrzení dále uvedl, že o správnosti a legálnosti jím uzavíraných smluv byl ujištěn odborníkem v dané oblasti, že se snažil o vstřícný postup a uplatnění možnosti přefinancování či že v době skutečného vymáhání závazků z jím uzavřených smluv a zpeněžování nemovitostí již nebyl jednatelem společnosti M. P., a tudíž nemohl její činnost v tomto směru nikterak ovlivnit. Ohledně výše škody způsobené za vinu mu kladeným trestným činem zdůraznil skutečnost, že poškozenému D. bylo vyplaceno 600 000 Kč a že poškozené L., žádná škoda nevznikla, neboť k převodu její nemovitosti ve skutečnosti nedošlo, aniž by na tyto skutečnosti bylo ve výši jím způsobené škody jakkoli reflektováno]. S ohledem na shora uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 24. 6. 2019, sp. zn. 55 To 27/2019, a aby „věc vrátil tomuto soudu, aby ji znovu projednal a rozhodl“.
3. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že s ohledem na charakter námitek, které obviněný v dovolání uplatnil, se k tomuto nebude věcně vyjadřovat a souhlasil s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
II.
Přípustnost dovolání
4. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1, odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a vyhovuje obligatorním náležitostem ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
5. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
6. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [v případě, že bylo odvolání zamítnuto podle §256 tr. ř., pak prostřednictvím dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
7. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem - advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
III.
Důvodnost dovolání
8. Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu předně shledal, že námitky deklarované obviněným v dovolání jsou obsahově shodné s těmi, které obviněný uplatnil již v předchozích stádiích trestního řízení v rámci své obhajoby, byly rovněž součástí odvolací argumentace proti rozsudku nalézacího soudu [ v řízení před soudem prvního stupně poukazoval na to, že byl pouze jednatelem společnosti, smlouvy mu byly předloženy s tím, že je měl „údajně zpracovat nějaký právník“; neví, jaký byl majetek firmy, kde byl jednatelem – nezajímalo ho to; smlouvy s klienty řádně probral; se zástupci nebankovních společností nejednal; v době, kdy nemovitosti byly prodány, již nebyl jednatelem společnosti, proto neexistuje příčinná souvislost mezi jeho jednáním a následkem (vzniklou škodou poškozeným); poškozené L. žádná škoda nevznikla; poškozenému D. bylo vyplaceno 600 000 Kč. Před odvolacím soudem kromě shora uvedeného poukazoval na porušení zásady in dubio pro reo; soudu prvního stupně vytýkal nesprávné hodnocení důkazů; on sám měl zájem na oddlužení poškozených – tito se však stali nekontaktními; za nesprávný označil závěr soudu, že nebyl připraven poskytnout plnění, které sliboval; závěry soudu jsou nesprávné a nepřezkoumatelné; navrhl doplnění dokazování ], se kterými se soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádaly. Konstantní judikatura pamatuje na takovýto případ rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (srov. rozhodnutí č. 408, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, C. H. Beck).
9. S ohledem na shora uvedené je tedy nutno konstatovat, že obviněný uplatnil v dovolání skutkové námitky, kterými především zpochybnil rozsah provedeného dokazování, způsob hodnocení důkazů, jakož i skutková zjištění učiněná soudy, jimiž je dovolací soud zásadně vázán. K charakteru takových námitek je však nutno uvést, že nenaplňují uplatněný dovolací důvod, a proto je nutno konstatovat, že obviněný sice formálně opřel dovolání o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak učinil tak prostřednictvím námitek, které ho obsahově nenaplňují a nejsou podřaditelné pod tento dovolací důvod.
10. V souvislosti s výše uvedeným je třeba upozornit na skutečnost, že právě posouzení pravé podstaty dovolacích námitek Nejvyšším soudem je podstatné z pohledu dalšího nazírání na podané dovolání, neboť Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces a pravou podstatou námitek, odkazujících (formálně) na porušení uvedené zásady musí Nejvyšší soud zdůraznit význam rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
11. Jestliže obviněný v dovolání zpochybňuje hodnocení důkazů a předkládá vlastní verzi skutkového děje na základě jím (dle jeho představ) hodnocených důkazů, pak musí Nejvyšší soud konstatovat, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví důvodnými např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné, které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení, které je založeno na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Pokud tedy dovolatel namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozuje zejména z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
12. Zcela nad rámec své přezkumné činnosti Nejvyšší soud považuje za vhodné se vyjádřit ke skutkovým námitkám obviněného, které tento zmiňuje ve vztahu k hmotně právním pojmům, které se vztahují jak k objektivní, tak subjektivní stránce předmětného trestného činu.
13. Z hlediska napadeného rozhodnutí, obsahu dovolání a uplatněného dovolacího důvodu, je významnou otázkou, zda obviněný jednáním popsaným ve skutkové větě výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu naplnil znaky zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku.
14. Nad rámec odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že trestného činu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Způsobí-li takovým činem značnou škodu, spáchá trestný čin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Značnou škodou se ve smyslu §138 tr. zákoníku rozumí škoda dosahující částky nejméně 500 000 Kč. Skutková podstata §209 odst. 1 tr. zákoníku vyžaduje úmyslné zavinění pachatele (§15 tr. zákoníku), ve vztahu ke způsobené značné škodě je postačující, zavinil-li ji pachatel jen z nedbalosti [§17 písm. a) tr. zákoníku].
15. Obviněný svoje přesvědčení, že se zločinu podvodu nedopustil, založil prakticky na odlišných skutkových zjištěních, než ke kterým ve věci činné soudy po řádně provedeném dokazování dospěly. Nejvyšší soud se i navzdory tomu – procesní argumentací uplatněnou v dovolání - správností právního posouzení skutku zabýval, přičemž dospěl k závěru, že jednání obviněného znaky zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku vykazuje.
16. Podstatou trestného činu podvodu je podvodné jednání, v jehož rámci pachatel (mimo jiné) uvede jinou osobu v omyl, přičemž v důsledku takového jednání dojde ke škodě na cizím majetku a pachatel sebe nebo jiného obohatí [ Nejvyšší soud upozorňuje obviněného na skutečnost, že zákon uvádí - pachatel takovým jednáním sebe nebo jiného obohatí , neboť obhajoba obviněného tvrdí, že nedošlo k jeho obohacení ]. K tomu, aby se jednalo o trestný čin podvodu, tedy musí existovat příčinná souvislost mezi omylem určité osoby a majetkovou dispozicí učiněnou v omylu a dále příčinná souvislost mezi touto majetkovou dispozicí na jedné straně a škodou na cizím majetku a obohacením pachatele nebo jiné osoby na straně druhé.
17. Z tzv. právní věty výroku o vině rozsudku nalézacího soudu vyplývá, že soud považoval za naplněné znaky zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, které spočívají v tom, že obviněný jiného, konkrétně společnost M. p., obohatil tím, že uvedl poškozené v omyl, a způsobil tak na cizím majetku značnou škodu. Skutková zjištění popsaná v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu dostatečně popisují všechny znaky uvedeného zločinu, v tomto ohledu nelze podle dovolacího soudu soudům nižších stupně ničeho vytknout [až na nepřesnost zmíněnou v bodě 22), která však nemůže mít vliv na právní kvalifikaci jednání obviněného ani následující výrok].
18. Obviněný tím, že poškozeným, osobám nacházejícím se v těžké životní situaci, částečné finančně negramotným, které v důsledku své nepříznivé finanční situace potřebovaly peníze na úhradu dluhů a za tím účelem usilovaly o získání půjčky či úvěru, předložil k podpisu smlouvu o obstarání věci, o zajišťovacím převodu práva a o zřízení zástavního práva, na základě kterých společnost M. p. uhradila za poškozené jejich dluhy a následně se domáhala uhrazení jí vynaložených prostředků včetně dalších nákladů po poškozených, aniž by jim pravdivě presentoval co jim coby jednatel společnosti M. p. předkládal k podpisu, presentoval dotčené smlouvy pouze jako “plné moci” [uváděl je v omyl již v tom, co jim bylo předkládáno k podpisu, stejně jako je v uváděl v omyl ohledně obsahu podepisovaných dokladů a následků z toho pro poškozené plynoucích], bez toho aby poškozeným jakkoliv avizoval podmínky úhrady jejich dluhu společnosti M. p. včetně následků jejich nesplnění. Obviněný tak navíc činil za situace, kdy si byl dobře vědom shora popsané životní situace poškozených, vyvolávaje v nich dojem důvěryhodnosti. Takto popsaným jednáním, obviněný uvedl poškozené v omyl, způsobil na jejich majetku škodu tím, že obohatil jiného, když pravou podstatou tohoto jednání bylo zamlčet poškozeným pravou podstatu svého jednání, kterou byl zájem podvodným jednáním zbavit poškozené jejich vlastnictví k předmětným nemovitostem.
19. Zejména soud prvního stupně velmi podrobně popsal chování obviněného, fungování společnosti, ve které byl jednatelem, jeho nezájem o informace chodu této společnosti, ale i další skutečnosti, které prokazující skutečnost, že obviněný jako jednatel společnosti pohybující se v oblasti finančnictví si tak nemohl nevšimnout, že právě finanční gramotnost poškozených, je poněkud slabší a že jejich schopnosti uvědomit si dopady uzavíraných smluv jsou omezené. Tím spíše za situace, kdy obviněný předmětné dokumenty nedal poškozeným ani k nahlédnutí, nepředal jim jejich kopie a lživě je vydával za “plné moci”. Právě tyto skutečnosti tak vyvracejí argumentaci obviněného stran konzultace obsahu předmětných smluv s odborníkem, kdy mu údajně mělo být řečeno, že smlouvy jsou “v pořádku”, jakož i tvrzenou snahou o pomoci poškozeným [nepřesvědčivě pak působí obhajoba obviněného, že poškození měli čas na přečtení dokladů, které jim předkládal atd., když shodně vypovídali a tvrzení obviněného vyvraceli všichni poškození, kteří se navzájem neznali z různých míst republiky, stejně jako jejich rodinní příslušníci, kteří popisovali finanční situaci poškozených a vždy ve spěchu jednajícího obviněného ]. Kdyby si obviněný nebyl vědom nezávadnosti těchto smluv ve smyslu nevýhodnosti pro poškozené, neměl by důvod vydávat je za plné moci, jednaje tak, aby poškození neměli možnost se s jejich obsahem jakkoli seznámit, o čemž mimo jiné vypovídá i nezanechání jejich kopií poškozeným. S ohledem na tyto skutečnosti tak Nejvyšší soud nemá pochyb o naplnění subjektivní stránky předmětného trestného činu úmyslným jednáním obviněného ve smyslu §15 tr. zákoníku.
20. Stejně tak nelze přisvědčit námitce obviněného ohledně absence příčinné souvislosti, která je podle jeho tvrzení v konkrétním případě přerušena skutečností, že byl odvolán z funkce jednatele společnosti M. p. Je pravdou, že obviněný skutečně odvolán byl, nicméně stalo se tak až v květnu roku 2013, tedy poté, co se společnost M. p. stala vlastníkem zajištěných nemovitostí, a tedy až poté, co byl předmětný trestný čin dokonán (společnost byla již obohacena). Další jednání společnosti M. p. tedy není v projednávané trestní věci relevantní. Lze uzavřít, že příčinná souvislost byla v konkrétním případě naplněna a námitky dovolatele v tomto směru nemohou být považovány za relevantní. Jinými slovy řečeno příčinná souvislost mezi omylem poškozených o obsahu podepisovaných smluv a majetkovou dispozicí, v konkrétním případě zajišťovacím převodem práva, učiněnou v omylu a dále příčinná souvislost mezi touto majetkovou dispozicí na jedné straně a škodou na poškozených a obohacením společnosti M. p. na straně druhé, byla v konkrétním případě bezesporu prokázána a avizovaný znak objektivní stránky předmětného trestného činu tak byl naplněn.
21. Rovněž tak závěry o naplnění znaků kvalifikované skutkové podstaty učiněné nižšími soudy dovolací soud sdílí. K námitce obviněného vztahující se k možnému uhrazení částky 600 000 Kč poškozenému D. Nejvyšší soud pouze uvádí, že jednak daná skutečnost tvrzená obviněným nebyla soudy nižších stupňů prokázána [poškozený D. uváděl, že od p. H. žádné peníze nedostal, neví, proč doklady podepisoval (na které poukazuje obviněný)]. V této části lze odkázat na úvahy soudu prvního stupně vyjádřené např. v bodě 22) jeho rozsudku. Přehlédnout nelze skutečnost, že nemovitost obviněného byla, jak uvádí soud prvního stupně v exekuci prodána a hájí-li se obviněný tím, že sám sebe neobohatil, pak nelze přehlížet, že soudy jej v této souvislosti uznaly vinným, že mj. obohatil jiného [k uvedené problematice se soudy nižších stupňů dostatečně vyjádřily v souvislosti s činností obviněného v předmětné společnosti (viz popis skutku)].
22. Ve vztahu k poškozené L. vedle zásadní obsahové námitky obviněného, že nešlo o podvodné jednání [posouzena Nejvyšším soudem jako ostatní námitka skutková], poukázal v samotném závěru na to, že jeho jednáním poškozené žádná škoda nevznikla, neboť její nemovitost nebyla prodána a ona zůstala vlastníkem nemovitosti. V souvislosti s tímto útokem považuje Nejvyšší soud za vhodné snad pouze uvést, že skutečně k prodeji nemovitosti této poškozené nedošlo [jako v případě dalších poškozených], avšak nestalo se tak přičiněním obviněného, ale poškozené – resp. jejich rodinných příslušníků, kteří zajistili poškozené advokáta. Tato skutečnost, tj. vystupování advokáta na straně poškozené, je prokázána mj. i výpovědí obviněného, tudíž správně považoval soud prvního stupně za nadbytečné provádět výslech advokáta, jak se domáhal v návrhu na doplnění dokazování obviněný. I přes skutečnost, že obviněný pouze namítl, že škoda poškozené nevznikla, aniž by blíže hmotně právně rozvedl v dovolání, zda tato námitka má do uvedené hmotně právní roviny nějaký dopad a v čem by se měl projevit (což by bylo možno vyhodnotit i jako pouze formální odkaz nenaplňující dovolací důvod), považuje Nejvyšší soud v této souvislosti za vhodné uvést následující. Jestliže tedy obviněný učinil vše proto, aby poškozená byla nemovitosti zbavena, pak ve smyslu trestního práva, pokud nemovitost nebyla prodána, bylo by možno posoudit takové jednání jako pokus trestného činu podvodu [§21 tr. zákoníku], jímž se rozumí jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo. Jestliže tedy lze dát obviněnému za pravdu, že nedošlo k prodeji předmětné nemovitosti, a že v tomto případě nedošlo ke vzniku škody, jak bylo nižšími soudy prezentováno, není však současně možno dovozovat, jak činí obviněný v dovolání, že takové jednání je z jeho strany beztrestné, když bezprostředně směřovalo k tomuto cíli – připravit poškozenou o nemovitost. Za takto popsané situace je nutno obviněného upozornit na to, že v předmětné trestní věci by škoda způsobená dokonaným jednáním (ve vztahu k ostatním poškozeným) a jednáním směřujícím k dokonání (poškozená L.) trestného činu několikanásobně převýšila škodu 500 000 Kč, která je kvalifikačním znakem podvodu podle §209 odst. 4 tr. zákoníku (viz též rozsudek soudu prvního stupně str. 24-25) a také trest by musel být ukládán podle §209 odst. 4 tr. zákoníku, neboť obviněný nesmí přehlížet ustanovení §21 odst. 2 tr. zákoníku, které uvádí, že pokus trestného činu je trestný podle trestní sazby stanovené pro dokonaný trestný čin. Za takto popsané situace, kdy jednání obviněného ve vztahu k poškozené L. by přicházelo kvalifikovat ve stadiu pokusu a v ostatních případech se jednalo o dokonané jednání, by uvedená změna neměla dopad na kvalifikovanou skutkovou podstatu §209 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku [viz přiměřeně též rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2019, sp. zn. 15 Tdo 204/2019].
23. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř., neboť při zjištění výše zmíněného nedostatku [jednání vůči poškozené přicházelo hodnotit jako pokus] bylo nutno konstatovat, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která měla být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu [shora již bylo uvedeno, že by nedošlo s ohledem na způsobenou škodu a škodu, která jednáním obviněného hrozila ke změně právní kvalifikace, neboť i nadále by škoda převyšovala několikanásobně částku 500 000 Kč a také trest by musel být ukládán ve stejném rozsahu sazby, pro kterou by byl uznán vinným, stejně jak v předmětné trestní věci učinily nižší soudy]. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. 1. 2020
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu